Chuťovky před večeří
„V rehabilitačním centru plyne čas svým vlastním tempem. Nejvíc se vleče podzimní odpoledne. Cvičení a procedury mají pacienti za sebou, do večeře je daleko, a tak se baví, jak umí. Oblíbenou činností je vyprávění příběhů a zážitků.”
Ukázka z knihy:
Salonek. Kdovíproč se ujal tak honosný název pro tak málo útulnou místnost. Jeho neutěšenost umocňovaly vysoké stropy a skomírající fíkus v rohu. Nepomohly ani barevné květináče s potosy, ani optimistické obrázky na stěnách. Zámeček chátral, příliš se do něj neinvestovalo a bylo to na něm znát. Pacientům nezbývalo, než to přehlížet.
Muži se většinou sesedli kolem mariáše o zápalky. Tři hráli a ostatní jim koukali do karet a kibicovali. V křeslech a na pohovce se většinou uvelebila dámská společnost. Včera stejně jako předevčírem a jako všechna jiná, nevlídná odpoledne. Jalové tlachání o všem a o ničem většinou přešla v povídání o vlastních i cizích zážitcích a osudech.
Za oknem oplakával podzim ztrátu svých barevných sukniček. S příchodem prvních ranních mrazíků se proměnily v nevzhledné hnědé cáry, povalující se po trávníku i po cestičkách v zámecké zahradě. Markéta se opírala o parapet, s pohledem upřeným na chodník vedoucí k bráně a dál, ven, tam, kde se odehrává život, zatímco ona tu netrpělivě čeká, až se ho zase bude moct účastnit.
Před chvílí jí zamávaly na rozloučenou její děti, vlečené odtud svou spěchající babičkou, Ondrovou matkou. Odcházela roztrpčená, že doléčení Markétina úrazu potrvá ještě nejméně dva týdny a možná i déle. Už ji nebavilo starat se o svá vnoučata místo maminky.
Jenže komplikovaná zlomenina pažní kosti se jí sice zhojila dobře, ale rehabilitace potřebuje svůj čas. Zbytek ztracené hybnosti by časem znovu získala běžným, každodenním používáním, ale kadeřnice nemůže čekat! Pro tu je stoprocentní funkčnost levé ruky stejně nezbytná, jako pravé. A tak tu musí ještě chvíli pobýt, aby se mohla ke své práci naplno vrátit!
„Co se děje, Markéto, tam nic nevykoukáte. Pojďte za námi!“ zavolala na ni paní Kroupová. Markéta se odlepila od okna a přisedla si na poslední volnou židli.
„Copak? Stýská se vám?“ pohladila ji po ruce stará paní Musilová.
„To víš, holka, tchyně jsou všechny stejný,“ přidala se blonďatá Romana, Markétina dočasná spolubydlící. Zaslechla útržek jejich rozhovoru, a proto tušila, odkud vítr fouká.
„Všechny ne, já jsem taky tchyně a obě moje snachy si mě nemůžou vynachválit,“ přihřála si svou polívčičku další pacientka.
„Bodejť by ne, když jim pořád něco strkáš a vnoučata u tebe mají pomalu adresu trvalého pobytu,“ utřela ji sousedka, „takovou tchyni bych si taky dala líbit!“
„Tchyně jsou všelijaké, záleží na povaze. Moje sestřenice na to má skvělý recept,“ dala se slyšet Jana.
„Sem s ním, ať se trochu přiučíme, jak na ně,“ navrhla jiná pacientka a ostatní se k ní přidaly. Jana jim tedy vyhověla:
3 ks
„V rehabilitačním centru plyne čas svým vlastním tempem. Nejvíc se vleče podzimní odpoledne. Cvičení a procedury mají pacienti za sebou, do večeře je daleko, a tak se baví, jak umí. Oblíbenou činností je vyprávění příběhů a zážitků.”
„V rehabilitačním centru plyne čas svým vlastním tempem. Nejvíc se vleče podzimní odpoledne. Cvičení a procedury mají pacienti za sebou, do večeře je daleko, a tak se baví, jak umí. Oblíbenou činností je vyprávění příběhů a zážitků.”