Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem

Nu co – do koše s ním! Zmuchlat jej do kuličky a zadupat do hlubin zatracené popelnice!

Ale počkat, nemusíme být hned tak zbrklí a neomalení – je lepší se pro začátek zhluboka nadechnout a celou věc pořádně zvážit. Je lepší chytit onen plátek mezi dva prsty, tak trochu štítivě jej držet dále od těla a jen tak po očku, aby nás nikdo neviděl, se na něj znovu podívat. A teprve potom ho dát do popelnice, ale nezmuchlaný, nepotrhaný, nezničený, jen jej tam tak elegantně a jako by mimochodem odložit a pokračovat dál ve své každodenní ranní procházce. Pokračovat ve čtení „Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem“

Ze školních lavic – Jak vnímám současnou společnost

Abych vám řekl pravdu, raději bych ji nevnímal. Jenže já myslím a vidím, nejsem slepý ani hluchý, dokonce ani barvoslepý (poznám, zda jsem černý, žlutý nebo bílý, a také poznám, jací jsou lidé kolem mě). Kdybych byl alespoň zatvrzelý ignorant – ale ne! Já prostě musím vidět všechno kolem sebe, být s tím nespokojený a nakonec se zas uzavřít a milovat svůj život dál, až do smrti.

Zní to divně, jenže je to tak. Vadí mi spěch, ten úprk, kterým se lidstvo bezhlavě žene vpřed s prchavou myšlenku času na rtech. Rychlost, která dusí, vítr, který zalyká. Svět má tisíceré krásy přírody, jež mu byly dány nějakou vyšší mocí. Ať už to byl kdokoliv, byl trpělivý. Podívejte se na drobné krápníky, které po malinkých kapičkách rostou stovky ba i tisíce let. Zdvihněte hlavu a pohleďte do koruny košatého dubu. Jeho kůra je zvrásněna časem. Je to stoletý dub. A je nádherný. Přivoňte ke stránkám starých knih nebo se zhluboka nadechněte v monumentálních chodbách chrámů z minulého tisíciletí. Po zádech vám přeběhne mráz. To cítíte čas. Je krásný, viďte. Voní, stářím zraje jako dobré víno…

lidé, vím, že mě neposloucháte. Vím, že uháníte vpřed. Vím, že vám za to nestojím. Jsem hloupý. Jsem jediný. Jsem naivní děcko. Mám hloupé řeči a hloupý strach. Jsem snílek. Ale vy byste také mohli být snílci, dokonce hloupí snílci – to je ještě krásnější. Mohli byste se zastavit a rozhlédnout. Mohli byste si říci: „Stejně jednou zemřu. Tak kam se ženu?“ Mohli byste mi dát za pravdu, usmát se a bylo by nám pěkně. Není to zajímavý nápad? Nebudete nad tím alespoň chvíli přemýšlet? Třeba se při tom zastavíte, zasníte se a přinejmenším kdesi uvnitř se zasmějete. To stačí.

Ale abych vám řekl pravdu – společnost vnímám jako uspěchanou. Jako že si nic nevychutnává, že žije jen jaksi z povinnosti. Že tu tak nějak prostě je, ale není k ničemu dobrá. A proto jsem ji vnímat přestal. Sedím doma pod stromem, dívám se, jak plují mraky po obloze a večer vylezu na vysoký kámen, abych viděl zapadat slunce. Lehávám v měkkém objetí mechu a v uších mi zní šumění potoku. Jsme tu dva – já a příroda. A vlastně ještě čas. A ještě někdo, ale o té vám nepovím. Našli byste jí a zkazili. Nasadili byste jí hodinky, aby měla svůj čas stále u sebe – to abyste jí popohnali. Ne, ne, nemyslete si, mně nic neseberete. Já vás totiž nevnímám.

Buď pozdravena ctěná okázalosti

Nepodařilo se mi zjistit, od kdy se datuje tato hloupá a v podstatě směšná civilizační choroba. A protože ani já jsem neměl rád v dějepise přesná data a letopočty, raději napíšu, že tenhle mor se šíří lidstvem od nepaměti.

 Vědci, historikové, psychologové a sociální analytici, tuto nemoc nazývají různě. V biblickém Novém zákoně se často vyskytuje slovo „pokrytectví“. Kdykoli se totiž Ježíš Nazaretský hněval, používal toto slovo. Diplomatičtější osvícenec by patrně použil diplomatičtější ekvivalent.  Neupřímná okázalost.  Zástupce střední třídy by si bral míň servítek a okázalost označil jako falešnou. Kdežto předák odborových svazů na Ostravsku by rozhodně neváhal označit člověka,“ trpícího“ touto chorobou jako falešného cypa.

Domnívám se však, že tato vlastnost, či choroba není člověku dána. Není vrozená. Pravda. Čerstvě narozené dítě je svým řevem velmi okázalé, ale nikoli falešné. Své základní potřeby předem (i když nahlas) hlásí, ale není ve svých potřebách zištný a když se na své rodiče mile usměje, neznamená to, že tím loudí po svých rodičích nový počítač, či foťák. Znamená to jediné. Jsem spokojen, třebaže nemám ani foťák, ani počítač.

Celá ta mašinérie vypukne později. Dítě navštěvuje školu, kouká na TV, loví informace na internetu. A tady se pomalu, ale jistě dostává do dětské duše ta viróza. Duše je zasažena nemocí. Ta nemoc se nedá vyléčit, ale možná se dá docela úspěšně léčit. Není člověk, který by touto nemocí nebyl nakažen. Může se jí zcela odevzdat, nebo proti ní bojovat, ale bude v něm sídlit na věky.

Nejsem žádný příkladný křesťan. Přesto si dovolím napsat, že jedinou upřímnou, nepokryteckou osobností je Bůh.

Příběh z Bible, v němž hraje hlavní roli Noe, zná jistě i ten nejzarytější ateista. Nebojte se prosím. Nechci tady nikoho přesvědčovat o pravdivosti tohohle příběhu. Mne na té historce zaujala jiná myšlenka. Bůh se rozhodnul skoncovat se světem, ale přesto chtěl zachovat každý jeden druh živočichů. Tedy včetně lidí. K tomu si vybral jediného spravedlivého člověka, jenž se jmenuje Noe. Noe byl prvním člověkem na zemi (dle Bible), který založil vinici a vyrobil první alkoholický nápoj. Dle některých zdrojů byl Noe zřejmě první oběť alkoholického nápoje. A tak si říkám: Může být jediný spravedlivý člověk na zemi alkoholikem? Možná ano. Pokud se budeme dívat člověku dovnitř, nikoli na jeho „okázalý“ povrch.  Kdyby tenkrát o jediném spravedlivém člověku rozhodoval třeba dr. Nešpor, který systematicky pořádá hon na skutečné, či jen domnělé závisláky, nejspíš by vybral okázalou persónu. Zapřisáhlý abstinent, vzorný manžel a otec, příkladný pracovník, vyznamenaný všemi řády… Ale srdce z kamene…

Bůh se rozhodoval bez zbytečných okázalostí i dál. Vyvolený židovský národ osvobodil z egyptského otroctví Mojžíš. Rozmazlený hejsek z egyptského dvora, stíhán za vraždu. Obdivovatele akčních filmů nejspíš Bůh velmi zklamal, když proti Goliášovi postavil kluka s prakem. A majitele rádoby ctnostných mravů nejspíš do červena rozzuří skutečnost, že David lámal srdce i těla dívek ještě dlouho poté…

Proboha co je to za Bůh? Jsme zvyklí na národní hrdiny, svalovce a jiné hrdiny, které jsme MY označili za svaté!!!

Napadá mě, jestli třeba náhodou ten Bůh nevidí dál, než jsme my lidé ochotni připustit. Vybíral si totiž obyčejné lidi. Ne hrdiny. My vidíme povrch. Čím okázalejší, tím lepší. Jiný vidí vnitřek. Čím skromnější, tím lepší… Tito lidé ve své skromnosti velmi dobře věděli, co je trápí a čím jsou před Bohem zahanbeni. Dokázali to pojmenovat. Noe si nehrál na hrdinu a neříkal Bohu ty fráze, které slyšíme dnes: Chlast? Neboj, Bože tohle mám pod kontrolou… Noe si to uvědomoval a bojoval s tím půlku života. (dožil se, dle Bible devětset let!) 450let bojoval s alkoholem!!! Ale dost možná, že ten jeho poctivý boj ho uchoval v pokoře před sebou samým.

Dostáváme s k Novému zákonu Bible. Nějaký Ježíš, ačkoli bývá označován za krále židovského, či Mesiáše, má za matku „jen“ nějakou Marii a za otce obyčejného tesaře Josefa. Přesto má tolik drzosti, že otevřeně a nahlas kritizuje představitelé židovské rady, pohrdá mocí Říma, a dokonce v chrámu bičem vyhání prodejce a překupníky, neboť svou nekalou činností znesvěcují chrám. Fajn. Každý rozumný člověk je na jeho straně.  Pro tento účel, a jistou symboliku si katolická církev utvořila honosný úřad papeže. Dokonce neváhala a neváhá ani dnes označit tento post jako zástupce Krista na zemi. Ale protože lidský jedinec nikdy nebude dokonalý, nemůže takovému závazku i při sebelepší vůli, dostát. Historie tomu dává za pravdu. Ve středověku byli papežové spíše tragikomické figurky a v novodobých dějinách vzpomeňme třeba papeže Pia XII, který nebyl schopen říct Hitlerovi do očí, co si o něm myslí. A tak se šest let schovával za Vatikánským bukem. Teprve po válce se rozhoupal. Poskytnul pomoc židům. Ale jen pokřtěným židům. Byla jich jen hrstka. Pravověrní židé nebyli hodni této pomoci. Přestože Kristus ke vzteku všem židům, prosadil své učení pro všechny lidi, tedy i pro nežidy. Zkrátka i pro nás, pohany…

Tragikomičnost tohoto nejvyššího církevního úřadu pokračuje. Zatímco Kristus chodil po zemi výhradně pěšky a jediný jeho „dopravní prostředek“ byl oslík, papež se okázale projíždí směšným autíčkem. Ježíš preferuje majetkovou chudobu a své učedníky vyzývá, aby si na své cesty brali pouze hůl. Ježíšův zástupce je naopak obklopen takovým bohatstvím, že i jediné procento z tohoto pokladu, by nasytilo statisíce hladových lidí.

Ano. To jsme my lidé. Všechno, co děláme, musí být vidět! Ostatní nás musí za to ocenit, vážit si nás, nebo aspoň zatleskat. Ty tam jsou doby, kdy stařenka hodila do chrámové pokladnice svůj poslední měďák. Jak směšné. Jen Kristus si všimnul, že stařenka dala ze svého nedostatku. Dnes se na různé neziskovky přispívá statisíci, či miliony. Ale dárce musí být viděn! Pořádají se k tomuto účelu různé večírky za přítomnosti novinářů. Dárce je náležitě obdivován. Sice peníze slouží jako pračka špinavých peněz, případně jsou těžce vydřené jeho zaměstnanci, k nimž se slovutný dárce chová jako arogantní hovado, ale to nevadí. Důležitá je vznešená forma, bombastická okázalost.

Jsem přesvědčen, že pokud Bůh skutečně existuje, velmi upřímně se těmto lidským falešným snahám směje. Kbyby lidé měli tu schopnost vidět lidem dovnitř, nejspíš by se taky smíchy váleli. Ale my tu schopnost nemáme. A tak můžeme dlouhá léta lhát svému okolí. Můžeme manipulovat a ovlivňovat své okolí a to velmi úspěšně. Můžeme dokonce umřít a zanechat za sebou ctěnou památku. Spousta lidí se přijde poklonit k našemu hrobu. Ale nakonec se najde někdo, kdo se nám vysměje. I po smrti…

Možná by nám pomohlo uvědomit si, že jsme omylní. Můžeme věc myslet stokrát dobře, ale uděláme v té věci tisíc chyb. Možná bychom neměli být tak nabubřelí. I papež je jen člověk a bylo by pro něj lépe, kdyby ten odstavec z práv tohoto úřadu roztrhal a spláchnul do záchodu. I dnes totiž existuje možnost, že papež může využít jakési právo veta, které je honosně nazýváno: Právo papežské neomylnosti. 

Možná by stačila jen taková malá pokora před námi samými. Někomu pomoci, ale zbytečně o tom nežvanit, ani nečekat, že by se mi to někdy mohlo vrátit. Možná by stačilo nehrát si na hrdiny, nehrát si na spořádané občany. Být prostě přirození. Nevystupovat okázale proti nevázanému sexu a večer pak strávit na porno stránkách. Nechodit neděli co neděli okázale do kostela a pak jít na návštěvu k příbuzným, kteří si koupili další nové auto, a vy si řeknete: „ Kde na to berou?!Však i na vás přijde bída…

 Myslím si, že Bůh má smysl pro humor. A jistě se od srdce zasmál, když četl věty z knihy „My tři a já“ od Vlasty Redla. Kouzlo nechtěného nakonec vtipně vystihuje tento můj pokus o úvahu. 

 My tři materialisté, vlažní ve víře, máme v tomto ohledu nyní již zcela jasno. Bůh samozřejmě existuje, a nejen to, my dokonce víme, jak se jmenuje a kde bydlí.

Přišli jsme na to (jak jinak) v kostele…Mše se chýlila k závěru. Pan farář trpělivě předčítal svým prokřehlým ovečkám z pozdravného dopisu od olomouckého arcibiskupa…

Zbystřil jsem právě včas, aby moji mysl zasáhla jako rána kladivem informace, jejíž fatální smysl ostatní přítomní nejspíš přeslechli.

Než se chrámem rozezněl závěrečný akord varhan, kazatel se slavnostně rozhlédl a dodal:

„K čemuž nám dopomáhej Bůh, Josef Vrána, Olomouc.“