Tajemství béžového kufru

Jedna z prvních povídek, kteréjsem kdy napsal, je cca z roku 1990. Později vyšla, po určitých úpravách, v knize Povídky jemné i tajemné. 

 

 

„Prosím Vás jste Bronislav Lébl?“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem Bronislav Lébl. Co mi chcete?“

Takhle nějak začal náš rozhovor před obchodním domem Jasmínek, který se vyznačoval tím, že na nádherně upravených regálech se tetelilo nádherně složené prd. Stalo se to za doby, kdy prd byl v obchodech nejběžnějším sortimentem.

„Co Vám chci? To je trochu složitější, mohu Vás pozvat na skleničku?“

Jelikož jsem nebyl proti, tak jsem se vzápětí ocitl v nejbližším baru s velice podivným a podezřelým chlápkem. Nezastírám, že jsem byl trochu zvědavý, o co vlastně jde.

Byl to takový střízlík, kterého bych za normálních okolností pravděpodobně přehlédl. Jediné co mne na něm zaujalo, byl jeho velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr.

„Tak co mi tedy chcete?“ Netrpělivě jsem se optal ve chvíli, kdy nám barman rozléval dvě becherovky.

Víceméně takovou maličkost. Jak se cítíte ve svém těle?“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jak se cítím? Občas mě něco bolí, nebo tlačí, ale jinak…Proč se ptáte?“

„Říkáte tlačí, hm to bude ono.“

„Nerozumím?“

„Podívejte se, já Vám to řeknu na rovinu, já jsem posel všemohoucího.“

„Posel? Jo ták,už mi to je jasný. Jinými slovy mi chcete říci, že se potřebujete léčit. Jenže to jste na špatné adrese, já jsem truhlář a ne lékař.“

„Ano truhlář Bronislav Lébl, tak to jsem na dobré adrese. Chápu Vás, že mi nerozumíte. Já sám tomu nerozumím o nic víc, než vy. Vlastně jsem obyčejný člověk, mimochodem jmenuji se Roman Stárek, ale asi před čtrnácti dny se náhle u mne objevil tento kufr se zprávou, že jsem posel všemohoucího a že vám mám neprodleně toto zavazadlo předat. Řeknu Vám, že se pronese. No a tak Vám ho tedy předávám.“

„Doufám, že to není nějaká politická provokace, v dnešní době jeden neví. Nevíte, co v tom kufru je?“ Trochu nejistě jsem vyzvídal.

Vtom  jsem si všiml, že sedím v baru naproti zrcadlu a bavím se sám se sebou. Začal jsem pochybovat o svém duševním zdraví a raději se rozhodl, co nejrychleji z baru odejít.

Bohužel, když jsem vstával od stolu, zarazil jsem se, věřte nebo nevěřte, o velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr. Okamžitě mne zavalila obrovská zvědavost, co že v něm vlastně je.

Po půl hodině se mi konečně podařilo dotáhnout kufr domů. Manželka naštěstí nebyla doma, zbytečně by se vyptávala, co to zase táhnu, navíc,když ze mne táhne.

Položil jsem kufr doprostřed chodby a netrpělivě, s trochu neobvykle třesoucíma se rukama, jsem ho začal pomalu otvírat. Šlo to snadno, zámky jako by se sami otevřely, jakmile jsem se jich dotknul. Zbývalo odkrýt malou tenkou dečku, která  byla přehozená přes tajemství  zavazadla.

Když jsem zjistil, co je uvnitř, tak mne polil studený pot. V kufru leželo poněkud zkroucené, ne moc valně vypadající něčí  tělo. Tělo nějakého neznámého chlapa. Také tam ležel lístek, na kterém bylo napsáno:

 

Vážený pane Lébl. Když jste se narodil, bylo Vám omylem přiděleno cizí tělo. Správně Vám patří toto. Počítejte s tím, že časem dojde k proměně. Tak se podle toho zařiďte.

 

Samozřejmě jsem těm blábolům nevěřil. Jenže něco jsem s tím tělem udělat musel, abych neměl zbytečné oplétačky s policií, tenkrát tedy s veřejnou bezpečností. Trochu v panice jsem se rozhodl, že kufr odložím někde ve vlaku a co nejrychleji se ztratím.

Oblékl jsem si  nenápadný pršiplášť, přesně takový, jaký nosí gangsteři v amerických filmech,

ve své zbrklosti jsem si neuvědomil, že je venku slunečno  a vydal se k nejbližšímu nádraží, konkrétně do Bráníka.

„Prosím jednu jízdenku až na konečnou“ Evidentně nervózní jsem žádal o lístek. Bylo mi jedno kam.

„Tady jede jen Posázavský pacifik.“ Přes silné brýle mi sdělovala prodavačka.

„To je jedno, dejte to sem.“

Po půl hodině se vlak konečně přicoural. Nejrychleji jak to šlo jsem naskočil do vagónu, vtrhl na klozet a tam kufr nechal. Potom jsem netrpělivě čekal, až vlak zastaví. Snad ještě za jízdy jsem otvíral dveře motoráku a rychle pádil ven. Absolutně jsem nevnímal klení poněkud otylejší postarší dámy, která držela v napřažených rukách poslední zbytky dortíčků, které  se mi rozplácly na plášť, když jsem zbrkle do ní vrazil. Prostě komická situace v tak napjaté chvíli.

Uklidnil jsem se až doma. Ovšem jen do doby, než jsem se ocitl před zrcadlem. Z něj na mne civělo cizí tělo. Tělo z kufru. A navíc se právě vrátila manželka.

Marně na policii vysvětluji, že se jmenuji Bronislav Lébl. Nikdo mi nevěří. Doufám, že mne neobviní z vraždy Bronislava Lébla, až jeho tělo naleznou v zapomenutém kufru.

 

Po čase jsem se dozvěděl, že kufr objevil jistý pan Polesný a bylo mu také nabídnuto, že si může vyměnit tělo. On tomu uvěřil a skutečně tak učinil. Své staré tělo uložil do kufru a ten opět schoval ve vlaku. Kdyby se Vám zdálo, že se ve svém těle necítíte dobře, tak se shánějte po velkém, maličko v rohu odřeném, béžovém kufru.