Mimozemšťan

Povím vám, že jsem potkal mimozemšťana. Vy mi to nebudete věřit, ale to nevadí – vždyť vám vyprávím sci-fi příběh. To fi totiž znamená fikce (jako že si smím vymýšlet) a to sci znamená vědecký. Nepovídejte mi, že je to divné, taky se mi to nějak nezná, ale je to tak. Ptal jsem se mnoha lidí, co to znamená sci-fi a všichni mi odpověděli stejně – vymyšlený příběh. Konkrétně? Vědecká fikce. Vlastně to sci-fi ani nebude, neumím si vymýšlet žádné super nové zázračné technologie, myslím, že můj příběh vlastně s vědou nemá nic společného. Je to jen fi. Fi jako fikce.

 

Ale abych se predstavil. Můžete mi říkat, jak chcete. Někteří mě nazývají popularizátorem vědy, jiní zas autorem konspiračních teorií. Někteří mě osočují z naivity či protistátní činnosti, jiní chválí a plácají po zádech. Faktem však je, i když to málokdo ví, že miluji svůj rodný jazyk a snažím se jej zachovat i pro vás budoucí. Amen.

Ne že bych byl nějak zásadně proti vývoji jazyka, ale vadí mi, že do něj (kdysi nenápadně, dnes už naprosto nestydatě) pronikají výrazy cizí, zejména anglické. Ne že by bylo něco špatného na přejímání cizích výrazů, to je běžné. My také věnovali světu slovo robot a on nám například alkohol či auto (alkohol k nám přišel dokonce až od Arabů). Ale ony dnes (říkejme jim anglicismy) nahrazují slova naše, slova ryze česká a stávají se módou. A když ne módou, tak pouhým usnadněním života, poněvadž jsou mnohokráte kratší, což vyhovuje tempu dnešní doby, a protože se nemusí moc důrazně vyslovovat. Sice nezní tak krásně, jako slova česká, ale stačí je jen tak zamumlat, jen tak odbýt a můžete jít zas dál.

No a to mi vadí, tak pořádám přednášky s všelijakými zajímavými náměty a tam se snažím svému publiku mimo jiné vysvětlit tento zásadní problém (poslední dobou se hodně věnuji písmenům F, G a X) a trochu nenápadně jim vštípit zásady takzvané jazykové hygieny. Také zastávám názor, že když se bude na lidi mluvit často krásně česky, nejlépe květnatě a bohatě za použití mnoha synonym, naleze jim to samo do hlavy.

 

Tak jsem se jednou postavil před řečnický pultík a pode mnou, kam až oko Aš dohlédlo, postávali lidé, kteří se nevešli do křesel, na židle ani na sedačky, a povím vám, že jich bylo vskutku mnoho. To víte, reklama je reklama. Na plakát k tehdejšímu vystoupení jsem totiž napsal: sci-fi není sci-fi! A pod to: Mimozemské civilizace nás navštěvují!

No a jak jsem tam tak stál a čekal, až se davy utiší, osvítila mne jasná myšlenka na spásu jazyka, kterému jsem podlehl. A jako každý člověk, který něčemu podlehne, chtěl jsem jíti až do extrému a provést misii do celé Evropy, do Ameriky, ba i do chudých států Afriky, jako to kdysi dělávali křesťané. Chtěl jsem rozšířit svou víru, tedy jazyk, po celém světě za pomoci tak úžasného lákadla, jakým byla přednáška o mimozemšťanech, záhadných tvorech a kosmických záhadách. Pod vlivem této myšlenky jsem se do toho hned od začátku obul tak, aby na tuto přednášku nikdo nikdy nezapomněl. Vletěl jsem do toho takříkajíc rovnou po hlavě.

 

„Potkal jsem mimozemšťana. No co potkal, on potkal mě. Ale kdyby mě alespoň normálně potkal, on vtrhl do mé ložnice v půl druhé ráno. Vůbec nevím, kde se tam vzal, prostě tam najednou byl a zíral na mě. Vypadal přesně tak, jak by měl správný mimozemšťan vypadat: jeho kůže se až jedovatě zelenala, hlava byla podezřele kulatá, plešatá a trčely z ní dvě anténky. Oči měl velké, protáhlé a dokonale ploché. Nos buď neměl, nebo jen nebyl vidět. Napadlo mě, že dýchá celým povrchem těla jako žáby či jiní obojživelníci, barvou se dosti podobal rosničce. Na dlouhých rukách neustále kmital třemi hbitými prsty připomínajícími chapadla. Nohy měl naopak krátké a jaksi rozpláclé. Trochu přihlouple se usmíval.

Samozřejmě, že jsem si nejprve myslel, že sním. Zkusil jsem se štípnout, zavrtět v posteli a znovu se podívat proti oknu. Okno tam bylo, měsíc krásně svítil, ale mimozemšťan tam zůstal také. To mě vyděsilo a jelikož v letních parnech spím tak, jak mě bůh stvořil, cítil jsem se bezmocně. Zahrabal jsem se pod peřinu a jen občas vykukoval, jestli neznámý už náhodou nezmizel. Jenže on nevypadal, že by se mu chtělo mizet. Stále se přihlouple usmíval a bimcal velkými prsty.

Přemohl jsem tedy svůj strach. Posadil jsem se na posteli, peřinu jsem nechal přehozenou přes klín – cítil jsem stud. On naklonil hlavu na stranu, vypadal zaujatě. Všiml jsem si, že je vlastně také nahý, a tak jsem odložil stranou veškeré zábrany a postavil se před něj v plné parádě. Něco nesrozumitelného zažvatlal. Zdálo se mi, že je ještě mládě, snad kvůli tomu natvrdle zvídavému pohledu a rozplizlé mluvě. Teď už mi nic uvnitř nebránilo, abych zkroutil ukazovák pod palec, natáhl ruku k němu a cvrnkl ho do anténky zakončené bambulkou. Ta se komicky rozkmitala ze strany na stranu, až mu to pohazovalo hlavou. On ji zachytil svými dlouhými prsty a ještě se podrbal na hlavě.

„Ty máš ale srandovní tyčky na hlavě,“ pomyslel jsem si se smíchem.

Jaksi mě pleskl svými chapadlovitými prsty ve snaze napodobit mé cvrnknuti.

Přesně jsem věděl, co si myslí: „Ty máš ale srandovní trubičku mezi nohama, k čemu ti tak může být?“

Ani to neřekl, jen se klokotavě chichotal, ale i přesto jsem vztekle odsekl: „Na čůrání, na co asi!“

Zmlkl a zaraženě na mě civěl. Nerozuměl mi, to ne, ale z tónu mého hlasu poznal, že se zlobím.

„Je to důležitý, víš,“ dodal jsem smířlivě, „my nezelení ze země tím čůráme a rozmnožujeme se. Kdybys do nas všech pořád takhle cvrnkal, vyhynuli bychom.“ Nezelení jsem řekl proto, že jsem si honem rychle nemohl vybavit, jak to s čůráním a rozmnožováním mají rosničky. Vím, že to znělo hloupě a zřejmě se i on urazil. Stál, mával prsty a nervózně podupával.

„Tak se vztekej, já se tě neprosil, abys mě děsil vprostřed noci.“

„Uí, klo, klo, hů!“ odpověděl naléhavě.

„Já ti nerozumím.“

„Uí! Uí!“ durdil se.

„Já vážně nevím!“

Podlezl mi pod rukou a chytil ji slizkými chapadýlky. Zatahal za ni a položil si ji na hlavu.

„Co chceš?“

Náruživě mi s rukou klepal.

„Aha,“ došlo mi, „Ty chceš podrbat.“ A podrbal jsem ho.

„Klo, klo, klo,“ zakloktal šťastně a tahal mi za ruku, jako že chce ještě.

Drbal jsem ho, on se občas bacil do anténky a šťastně klokotal jako zelený potůček.

Takhle jsem se tedy seznámil s mimozemšťanem a už mi takříkajíc zůstal na krku. Asi byl skutečně ještě mládě a hledal nějakého tátu, byl jsem pyšný, že si vybral zrovna mě. Odnaučil jsem ho cvrnkání, naučil sepnout ruce místo prosby a občas jsem na něj trochu kloktal a kvíkal, aby si nepřipadal moc sám a moc zvláštní. Stali jsme se něčím, jako je třeba rodina, ale rozhodně jsme byli přáteli.“

 

„To je jako všechno?“ ozvalo se ze sálu.

Významně jsem se odmlčel a pak jsem promluvil: „To byste koukali, kdybych vám ho ukázal, co?“

„No to bysme teda koukali,“ ozvalo se zas odkudsi posměšně.

To se mě však hluboce dotklo, a tak jsem jen zahvízdal a zpoza opony se vybatolil můj zelený kamarád. Postavil se vedle mě, já ho Drbal na hlavě a od se nesměle ošíval a pleskal přes anténky svými dlouhými chapadlovitými prsty. I ti rýpalové zmlkli a zaraženě civěli, dokonce se ani nesmáli mimozemšťanovo roztomilému vyvádění, prostě jen zírali s očima na vrch hlavy a slovy zamrzlými v ústech.

A já využil situace, kdy všichni byli zticha, a přednesl jsem svůj velkolepý závěr

Tak to je můj příběh o mimozemšťanovi a vy se ptáte, proč jsem vám ho povídal. Co jsem jím asi tak chtěl říci? Že bychom neměli opovrhovat jinou rasou? Že bychom si měli jeden druhého vážit, respektovat se a být na sebe hodní, ať jsme černí, bílí, žlutí nebo zelení? Že je na světě krásně, když vás má někdo rád a vy alespoň trošku jeho? No původně jsem vám tohle všechno asi říci chtěl. A tím nemyslím, že by to neplatilo, rozhodně jsou to věci pravdivé a důležité. Jenže jste o nich už slyšeli mnohokrát a v rozmanitých podáních.

Takže si raději vemte jiná ponaučení. Na začátku vypravování jsem se zasekl u slov končících na fi. U slov divných, nesrozumitelných a nečeských. Vím, že vy je všichni znáte a já už také, ale nelíbí se mi. Proto si, prosím, uvědomte jediné: NEJSME V AMERICE. MY ČEŠI PÍSMENO F TÉMĚŘ NEZNÁME (S VÝJIMKOU MAXIPSA FÍKA). SLOV JAKO SCI-FI, WI-FI, HI-FI A PODOBNĚ STÁLE PŘIBÝVÁ (DNEŠNÍ STAV: STO TŘICET ČTYŘI – POČÍTÁM TO). JESTLI TO TAKHLE PŮJDE DÁL, BUDOU Z NÁS ROBOTI MLUVÍCÍ KÓDOVANÝM JAZYKEM ZKRATEK. A NEBUDEME ZELENÍ, ROZTOMILÍ S DLOUHÝMI PRSTY, ALE ŠEDIVÍ A BLBÍ. NEBUDE JAZYKA, KTERÝM BYCHOM MOHLI PSÁT KNIHY, NEBUDE UMĚNÍ, NEBUDE ROZDÍLŮ MEZI NÁMI. UŽ NEBUDEME ČERNÍ, ŽLUTÍ, BÍLÍ ANI ZELENÍ, ALE ŠEDIVÍ A VSICHNI STEJNÍ. TAKŽE SI VAŽTE SVÝCH BAREV I JAZYKŮ A NEDOVOLTE HANIT JEDNO ANI DRUHÉ.“

 

S rukama roztaženýma ve vítězném gestu jsem očekával potlesk.

Nic.

Oni pořád vejrali na mého mimozemšťana. To jsem tedy vážně netušil, že je tak ohromí. Vlastně ani nevím, jestli někdo mou vítěznou řeč vůbec poslouchal.

Vy jste ji ale četli, to je důležité, něco jste se naučili. Alespoň doufám. Přečtěte si tento příběh klidně ještě jednou, naučíte se toho ještě víc.

 

A abyste nebyli ochuzení o ten zážitek, já vám teda něco povím. Já toho mimozemšťana doma vážně mám. Fakticky. To koukáte, co!

Tajemství béžového kufru

Jedna z prvních povídek, kteréjsem kdy napsal, je cca z roku 1990. Později vyšla, po určitých úpravách, v knize Povídky jemné i tajemné. 

 

 

„Prosím Vás jste Bronislav Lébl?“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem Bronislav Lébl. Co mi chcete?“

Takhle nějak začal náš rozhovor před obchodním domem Jasmínek, který se vyznačoval tím, že na nádherně upravených regálech se tetelilo nádherně složené prd. Stalo se to za doby, kdy prd byl v obchodech nejběžnějším sortimentem.

„Co Vám chci? To je trochu složitější, mohu Vás pozvat na skleničku?“

Jelikož jsem nebyl proti, tak jsem se vzápětí ocitl v nejbližším baru s velice podivným a podezřelým chlápkem. Nezastírám, že jsem byl trochu zvědavý, o co vlastně jde.

Byl to takový střízlík, kterého bych za normálních okolností pravděpodobně přehlédl. Jediné co mne na něm zaujalo, byl jeho velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr.

„Tak co mi tedy chcete?“ Netrpělivě jsem se optal ve chvíli, kdy nám barman rozléval dvě becherovky.

Víceméně takovou maličkost. Jak se cítíte ve svém těle?“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jak se cítím? Občas mě něco bolí, nebo tlačí, ale jinak…Proč se ptáte?“

„Říkáte tlačí, hm to bude ono.“

„Nerozumím?“

„Podívejte se, já Vám to řeknu na rovinu, já jsem posel všemohoucího.“

„Posel? Jo ták,už mi to je jasný. Jinými slovy mi chcete říci, že se potřebujete léčit. Jenže to jste na špatné adrese, já jsem truhlář a ne lékař.“

„Ano truhlář Bronislav Lébl, tak to jsem na dobré adrese. Chápu Vás, že mi nerozumíte. Já sám tomu nerozumím o nic víc, než vy. Vlastně jsem obyčejný člověk, mimochodem jmenuji se Roman Stárek, ale asi před čtrnácti dny se náhle u mne objevil tento kufr se zprávou, že jsem posel všemohoucího a že vám mám neprodleně toto zavazadlo předat. Řeknu Vám, že se pronese. No a tak Vám ho tedy předávám.“

„Doufám, že to není nějaká politická provokace, v dnešní době jeden neví. Nevíte, co v tom kufru je?“ Trochu nejistě jsem vyzvídal.

Vtom  jsem si všiml, že sedím v baru naproti zrcadlu a bavím se sám se sebou. Začal jsem pochybovat o svém duševním zdraví a raději se rozhodl, co nejrychleji z baru odejít.

Bohužel, když jsem vstával od stolu, zarazil jsem se, věřte nebo nevěřte, o velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr. Okamžitě mne zavalila obrovská zvědavost, co že v něm vlastně je.

Po půl hodině se mi konečně podařilo dotáhnout kufr domů. Manželka naštěstí nebyla doma, zbytečně by se vyptávala, co to zase táhnu, navíc,když ze mne táhne.

Položil jsem kufr doprostřed chodby a netrpělivě, s trochu neobvykle třesoucíma se rukama, jsem ho začal pomalu otvírat. Šlo to snadno, zámky jako by se sami otevřely, jakmile jsem se jich dotknul. Zbývalo odkrýt malou tenkou dečku, která  byla přehozená přes tajemství  zavazadla.

Když jsem zjistil, co je uvnitř, tak mne polil studený pot. V kufru leželo poněkud zkroucené, ne moc valně vypadající něčí  tělo. Tělo nějakého neznámého chlapa. Také tam ležel lístek, na kterém bylo napsáno:

 

Vážený pane Lébl. Když jste se narodil, bylo Vám omylem přiděleno cizí tělo. Správně Vám patří toto. Počítejte s tím, že časem dojde k proměně. Tak se podle toho zařiďte.

 

Samozřejmě jsem těm blábolům nevěřil. Jenže něco jsem s tím tělem udělat musel, abych neměl zbytečné oplétačky s policií, tenkrát tedy s veřejnou bezpečností. Trochu v panice jsem se rozhodl, že kufr odložím někde ve vlaku a co nejrychleji se ztratím.

Oblékl jsem si  nenápadný pršiplášť, přesně takový, jaký nosí gangsteři v amerických filmech,

ve své zbrklosti jsem si neuvědomil, že je venku slunečno  a vydal se k nejbližšímu nádraží, konkrétně do Bráníka.

„Prosím jednu jízdenku až na konečnou“ Evidentně nervózní jsem žádal o lístek. Bylo mi jedno kam.

„Tady jede jen Posázavský pacifik.“ Přes silné brýle mi sdělovala prodavačka.

„To je jedno, dejte to sem.“

Po půl hodině se vlak konečně přicoural. Nejrychleji jak to šlo jsem naskočil do vagónu, vtrhl na klozet a tam kufr nechal. Potom jsem netrpělivě čekal, až vlak zastaví. Snad ještě za jízdy jsem otvíral dveře motoráku a rychle pádil ven. Absolutně jsem nevnímal klení poněkud otylejší postarší dámy, která držela v napřažených rukách poslední zbytky dortíčků, které  se mi rozplácly na plášť, když jsem zbrkle do ní vrazil. Prostě komická situace v tak napjaté chvíli.

Uklidnil jsem se až doma. Ovšem jen do doby, než jsem se ocitl před zrcadlem. Z něj na mne civělo cizí tělo. Tělo z kufru. A navíc se právě vrátila manželka.

Marně na policii vysvětluji, že se jmenuji Bronislav Lébl. Nikdo mi nevěří. Doufám, že mne neobviní z vraždy Bronislava Lébla, až jeho tělo naleznou v zapomenutém kufru.

 

Po čase jsem se dozvěděl, že kufr objevil jistý pan Polesný a bylo mu také nabídnuto, že si může vyměnit tělo. On tomu uvěřil a skutečně tak učinil. Své staré tělo uložil do kufru a ten opět schoval ve vlaku. Kdyby se Vám zdálo, že se ve svém těle necítíte dobře, tak se shánějte po velkém, maličko v rohu odřeném, béžovém kufru.