Mimozemšťan

Povím vám, že jsem potkal mimozemšťana. Vy mi to nebudete věřit, ale to nevadí – vždyť vám vyprávím sci-fi příběh. To fi totiž znamená fikce (jako že si smím vymýšlet) a to sci znamená vědecký. Nepovídejte mi, že je to divné, taky se mi to nějak nezná, ale je to tak. Ptal jsem se mnoha lidí, co to znamená sci-fi a všichni mi odpověděli stejně – vymyšlený příběh. Konkrétně? Vědecká fikce. Vlastně to sci-fi ani nebude, neumím si vymýšlet žádné super nové zázračné technologie, myslím, že můj příběh vlastně s vědou nemá nic společného. Je to jen fi. Fi jako fikce.

 

Ale abych se predstavil. Můžete mi říkat, jak chcete. Někteří mě nazývají popularizátorem vědy, jiní zas autorem konspiračních teorií. Někteří mě osočují z naivity či protistátní činnosti, jiní chválí a plácají po zádech. Faktem však je, i když to málokdo ví, že miluji svůj rodný jazyk a snažím se jej zachovat i pro vás budoucí. Amen.

Ne že bych byl nějak zásadně proti vývoji jazyka, ale vadí mi, že do něj (kdysi nenápadně, dnes už naprosto nestydatě) pronikají výrazy cizí, zejména anglické. Ne že by bylo něco špatného na přejímání cizích výrazů, to je běžné. My také věnovali světu slovo robot a on nám například alkohol či auto (alkohol k nám přišel dokonce až od Arabů). Ale ony dnes (říkejme jim anglicismy) nahrazují slova naše, slova ryze česká a stávají se módou. A když ne módou, tak pouhým usnadněním života, poněvadž jsou mnohokráte kratší, což vyhovuje tempu dnešní doby, a protože se nemusí moc důrazně vyslovovat. Sice nezní tak krásně, jako slova česká, ale stačí je jen tak zamumlat, jen tak odbýt a můžete jít zas dál.

No a to mi vadí, tak pořádám přednášky s všelijakými zajímavými náměty a tam se snažím svému publiku mimo jiné vysvětlit tento zásadní problém (poslední dobou se hodně věnuji písmenům F, G a X) a trochu nenápadně jim vštípit zásady takzvané jazykové hygieny. Také zastávám názor, že když se bude na lidi mluvit často krásně česky, nejlépe květnatě a bohatě za použití mnoha synonym, naleze jim to samo do hlavy.

 

Tak jsem se jednou postavil před řečnický pultík a pode mnou, kam až oko Aš dohlédlo, postávali lidé, kteří se nevešli do křesel, na židle ani na sedačky, a povím vám, že jich bylo vskutku mnoho. To víte, reklama je reklama. Na plakát k tehdejšímu vystoupení jsem totiž napsal: sci-fi není sci-fi! A pod to: Mimozemské civilizace nás navštěvují!

No a jak jsem tam tak stál a čekal, až se davy utiší, osvítila mne jasná myšlenka na spásu jazyka, kterému jsem podlehl. A jako každý člověk, který něčemu podlehne, chtěl jsem jíti až do extrému a provést misii do celé Evropy, do Ameriky, ba i do chudých států Afriky, jako to kdysi dělávali křesťané. Chtěl jsem rozšířit svou víru, tedy jazyk, po celém světě za pomoci tak úžasného lákadla, jakým byla přednáška o mimozemšťanech, záhadných tvorech a kosmických záhadách. Pod vlivem této myšlenky jsem se do toho hned od začátku obul tak, aby na tuto přednášku nikdo nikdy nezapomněl. Vletěl jsem do toho takříkajíc rovnou po hlavě.

 

„Potkal jsem mimozemšťana. No co potkal, on potkal mě. Ale kdyby mě alespoň normálně potkal, on vtrhl do mé ložnice v půl druhé ráno. Vůbec nevím, kde se tam vzal, prostě tam najednou byl a zíral na mě. Vypadal přesně tak, jak by měl správný mimozemšťan vypadat: jeho kůže se až jedovatě zelenala, hlava byla podezřele kulatá, plešatá a trčely z ní dvě anténky. Oči měl velké, protáhlé a dokonale ploché. Nos buď neměl, nebo jen nebyl vidět. Napadlo mě, že dýchá celým povrchem těla jako žáby či jiní obojživelníci, barvou se dosti podobal rosničce. Na dlouhých rukách neustále kmital třemi hbitými prsty připomínajícími chapadla. Nohy měl naopak krátké a jaksi rozpláclé. Trochu přihlouple se usmíval.

Samozřejmě, že jsem si nejprve myslel, že sním. Zkusil jsem se štípnout, zavrtět v posteli a znovu se podívat proti oknu. Okno tam bylo, měsíc krásně svítil, ale mimozemšťan tam zůstal také. To mě vyděsilo a jelikož v letních parnech spím tak, jak mě bůh stvořil, cítil jsem se bezmocně. Zahrabal jsem se pod peřinu a jen občas vykukoval, jestli neznámý už náhodou nezmizel. Jenže on nevypadal, že by se mu chtělo mizet. Stále se přihlouple usmíval a bimcal velkými prsty.

Přemohl jsem tedy svůj strach. Posadil jsem se na posteli, peřinu jsem nechal přehozenou přes klín – cítil jsem stud. On naklonil hlavu na stranu, vypadal zaujatě. Všiml jsem si, že je vlastně také nahý, a tak jsem odložil stranou veškeré zábrany a postavil se před něj v plné parádě. Něco nesrozumitelného zažvatlal. Zdálo se mi, že je ještě mládě, snad kvůli tomu natvrdle zvídavému pohledu a rozplizlé mluvě. Teď už mi nic uvnitř nebránilo, abych zkroutil ukazovák pod palec, natáhl ruku k němu a cvrnkl ho do anténky zakončené bambulkou. Ta se komicky rozkmitala ze strany na stranu, až mu to pohazovalo hlavou. On ji zachytil svými dlouhými prsty a ještě se podrbal na hlavě.

„Ty máš ale srandovní tyčky na hlavě,“ pomyslel jsem si se smíchem.

Jaksi mě pleskl svými chapadlovitými prsty ve snaze napodobit mé cvrnknuti.

Přesně jsem věděl, co si myslí: „Ty máš ale srandovní trubičku mezi nohama, k čemu ti tak může být?“

Ani to neřekl, jen se klokotavě chichotal, ale i přesto jsem vztekle odsekl: „Na čůrání, na co asi!“

Zmlkl a zaraženě na mě civěl. Nerozuměl mi, to ne, ale z tónu mého hlasu poznal, že se zlobím.

„Je to důležitý, víš,“ dodal jsem smířlivě, „my nezelení ze země tím čůráme a rozmnožujeme se. Kdybys do nas všech pořád takhle cvrnkal, vyhynuli bychom.“ Nezelení jsem řekl proto, že jsem si honem rychle nemohl vybavit, jak to s čůráním a rozmnožováním mají rosničky. Vím, že to znělo hloupě a zřejmě se i on urazil. Stál, mával prsty a nervózně podupával.

„Tak se vztekej, já se tě neprosil, abys mě děsil vprostřed noci.“

„Uí, klo, klo, hů!“ odpověděl naléhavě.

„Já ti nerozumím.“

„Uí! Uí!“ durdil se.

„Já vážně nevím!“

Podlezl mi pod rukou a chytil ji slizkými chapadýlky. Zatahal za ni a položil si ji na hlavu.

„Co chceš?“

Náruživě mi s rukou klepal.

„Aha,“ došlo mi, „Ty chceš podrbat.“ A podrbal jsem ho.

„Klo, klo, klo,“ zakloktal šťastně a tahal mi za ruku, jako že chce ještě.

Drbal jsem ho, on se občas bacil do anténky a šťastně klokotal jako zelený potůček.

Takhle jsem se tedy seznámil s mimozemšťanem a už mi takříkajíc zůstal na krku. Asi byl skutečně ještě mládě a hledal nějakého tátu, byl jsem pyšný, že si vybral zrovna mě. Odnaučil jsem ho cvrnkání, naučil sepnout ruce místo prosby a občas jsem na něj trochu kloktal a kvíkal, aby si nepřipadal moc sám a moc zvláštní. Stali jsme se něčím, jako je třeba rodina, ale rozhodně jsme byli přáteli.“

 

„To je jako všechno?“ ozvalo se ze sálu.

Významně jsem se odmlčel a pak jsem promluvil: „To byste koukali, kdybych vám ho ukázal, co?“

„No to bysme teda koukali,“ ozvalo se zas odkudsi posměšně.

To se mě však hluboce dotklo, a tak jsem jen zahvízdal a zpoza opony se vybatolil můj zelený kamarád. Postavil se vedle mě, já ho Drbal na hlavě a od se nesměle ošíval a pleskal přes anténky svými dlouhými chapadlovitými prsty. I ti rýpalové zmlkli a zaraženě civěli, dokonce se ani nesmáli mimozemšťanovo roztomilému vyvádění, prostě jen zírali s očima na vrch hlavy a slovy zamrzlými v ústech.

A já využil situace, kdy všichni byli zticha, a přednesl jsem svůj velkolepý závěr

Tak to je můj příběh o mimozemšťanovi a vy se ptáte, proč jsem vám ho povídal. Co jsem jím asi tak chtěl říci? Že bychom neměli opovrhovat jinou rasou? Že bychom si měli jeden druhého vážit, respektovat se a být na sebe hodní, ať jsme černí, bílí, žlutí nebo zelení? Že je na světě krásně, když vás má někdo rád a vy alespoň trošku jeho? No původně jsem vám tohle všechno asi říci chtěl. A tím nemyslím, že by to neplatilo, rozhodně jsou to věci pravdivé a důležité. Jenže jste o nich už slyšeli mnohokrát a v rozmanitých podáních.

Takže si raději vemte jiná ponaučení. Na začátku vypravování jsem se zasekl u slov končících na fi. U slov divných, nesrozumitelných a nečeských. Vím, že vy je všichni znáte a já už také, ale nelíbí se mi. Proto si, prosím, uvědomte jediné: NEJSME V AMERICE. MY ČEŠI PÍSMENO F TÉMĚŘ NEZNÁME (S VÝJIMKOU MAXIPSA FÍKA). SLOV JAKO SCI-FI, WI-FI, HI-FI A PODOBNĚ STÁLE PŘIBÝVÁ (DNEŠNÍ STAV: STO TŘICET ČTYŘI – POČÍTÁM TO). JESTLI TO TAKHLE PŮJDE DÁL, BUDOU Z NÁS ROBOTI MLUVÍCÍ KÓDOVANÝM JAZYKEM ZKRATEK. A NEBUDEME ZELENÍ, ROZTOMILÍ S DLOUHÝMI PRSTY, ALE ŠEDIVÍ A BLBÍ. NEBUDE JAZYKA, KTERÝM BYCHOM MOHLI PSÁT KNIHY, NEBUDE UMĚNÍ, NEBUDE ROZDÍLŮ MEZI NÁMI. UŽ NEBUDEME ČERNÍ, ŽLUTÍ, BÍLÍ ANI ZELENÍ, ALE ŠEDIVÍ A VSICHNI STEJNÍ. TAKŽE SI VAŽTE SVÝCH BAREV I JAZYKŮ A NEDOVOLTE HANIT JEDNO ANI DRUHÉ.“

 

S rukama roztaženýma ve vítězném gestu jsem očekával potlesk.

Nic.

Oni pořád vejrali na mého mimozemšťana. To jsem tedy vážně netušil, že je tak ohromí. Vlastně ani nevím, jestli někdo mou vítěznou řeč vůbec poslouchal.

Vy jste ji ale četli, to je důležité, něco jste se naučili. Alespoň doufám. Přečtěte si tento příběh klidně ještě jednou, naučíte se toho ještě víc.

 

A abyste nebyli ochuzení o ten zážitek, já vám teda něco povím. Já toho mimozemšťana doma vážně mám. Fakticky. To koukáte, co!

Jaký význam má pro muj život literatura

Aristoteles před mnoha a mnoha lety řekl, že neexistují hloupé otázky, jen hloupé odpovědi. My však jeho tezi postupem času vyvrátili a nejen že jsme dokázali, že existují hloupé otázky, my zjistili, že jsou i otázky úplně nesmyslné, blbé a jak se říká: bez hlavy a paty.

Dovolte mi tedy výrok poupravit. Na hloupé otázky existují chytré odpovědi a těm se pak říká vtip. Ale mnohem častější, snad z pouhé pomsty (znovu sáhnu k lidovým rčením: jak ty ke mně, tak já k tobě, nebo třeba oko za oko, zub za zub), jsou ty hloupé. Také je zkrátka a dobře možné: Na blbého blbostí a rozum v apatice nekoupíš.

Doufám, že jsem vás svým sáhodlouhým úvodem uvedl do problému dostatečně a tady teď máte mou odpověď.

 

Snad jste již něco slyšeli o brýlích nahoty, mají i spoustu jiných názvů, podstatné však je, že přes ně vidíte různé lidi různě nahé. Kupříkladu nějaká žena si koupí brýle na svalovce, ale chce je vidět jen bez trička, maximálně v trenýrkách, ne nahaté. Jiná zas ráda dočista vysvlečené gantlemany s šedivými skráněmi, muži mají brýle na brunetky, blondýnky, ženy středního věku, zkrátka na cokoliv si vzpomenete.

Ach ano, už víte. Byl jsem dosti mladý, když se objevily na trhu – ty brýle myslím. A všichni, skoro všichni si je koupili. Tak byla odstartována éra dějin nazývána občas velké odcizení, ztráta soukromí a podobně. Já si uvědomil všechny následky této hrozby, sebral jsem rozum do hrsti a vydal se do boje proti brýlím. Ono si řeknete, že vláda měla zakročit a podobně, ale světě div se! Vždyť brýle rozpumpovaly ekonomiku celého světa, začínalo to tu vypadat jako v ráji (Nutno dodat, že bez soukromí. Nikdy jste nevěděli, kdo vás pozoruje nejrůzněji vysvlečeného a to vskutku nebylo příjemné.). Avšak, jak už to u takových bojovníků za různá práva bývá, ani  já nebyl bez vinny. Zdárně jsem dosáhl kýženého výsledku, a to zákazu prodeje i užívání svlékacích brýlí, příkazu zničení všech existujících a tak dále – takzvaný článek osmnáct občas přezdívaný hanbatá vyhláška, však vy víte. No, jenže v poslední den prodeje jsem vlétl do obchodu.

„Brýle, prosím,“ uhodil jsem spěšně na prodavačku.

„Jaké?“

„Na ženy. Prosím vás, spěchám! Už mám být v práci.“

„Na úzkoprsé nebo naopak? Na mladé či ve středním věku? Na štíhlé nebo…“

„Na všechny!“ vyhrkl jsem. „Hlavně mi už, proboha, nějaké dejte.“

Podala mi jedny takové s tlustými skly, modrými, vcelku úzkými, obroučkami a abych tak řekl celkem obyčejné a nudné okuláry. Ihned jsem si je nasadil a… A fungovalo to! Zíral jsem na slečnu za pultem jako u vytržení. Musím říci, že zřejmě dosti nevybraně a s otevřenou pusou. Žena se však brzy dovtípila a stydlivě si zakryla rukama oblasti ňader a klína. „Nezírejte na mne tak, člověče, máte snad být v práci!“ vykřikla pohoršeně. Náhodnému kolemjdoucímu by se to mohlo zdát drobet nesmyslné, příliš upjaté, možná by si řekl: Heleme se, zas nějaká feministka. Ale já to chápal. Zastyděl jsem se, začervenal a otočil se.

„Děkuji, nashledanou,“ vyhrkl jsem a otočil se na dívku. Brýle jsem si přitom rychle popostrčil nahoru na čelo.

„Nashle!“ odsekla dosti nezdvořile a nazlobeně.

Brýle jsem si nechal na očích a snažil se působit přirozeně. Ale, pánové, zkuste vypadat přirozeně, když procházíte světem plným nahých žen. Doma jsem ty brýle uschoval do plechovky od cukru a jelikož jsem byl tím, kdo veškeré rozbroje zpunktoval, nikdo je u mě nehledal. Od ostatních vlastníků se tu a tam musely vymáhat dokonce i na policejních stanicích, jsou známy i případy, kdy došlo k mučení. Já tyto časy přežil v klidu a nenápadně. Všechny brýle byly zničeny, ekonomika zas upadla do ospalé letargie, po slavném vynálezu nezůstala jediná stopa. Tedy, jedna jediná ano. Mé brýle v plechovce od cukru. Víte, ono na tom není nic tak špatného, když se přes ně na svět dívá jen jediný zanedbatelný člověk a vše kromě něj plyne svým normálním tempem. V tu chvíli se z monstrózní ohavnosti stává spíše klukovská, snad až roztomilá lumpačinka. A tím spíše, když ten zanedbatelný člověk jsem já.

Dnes chodívám s knihou do parku, sedávám na lavičce a skrz vrcholky popsaných listů, dělaje, že čtu, se s brýlemi na nose dívám na krásné slečny uprostřed záplavy barevných květů. Skráně mi pomalu šedivějí a jako každému staršímu muži se kniha s brýlemi staly mou nedílnou součástí. Za sladkého nicnedělání ze skrýše knihy zažívám extatická dobrodružství mládí a magického kouzla žen. Jen knihu čtu po všechna ta léta stejnou – na osahaných deskách stojí nápis: La Dolce Vita.

Tak takový význam má pro můj život literatura. Je mi skrýší před stářím a všedností.

Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech

Kdesi stojí jeden dům, jen jeden, a kolem nic. Ten dům má asi dvě stě sedmdesát tři pater, v každém patře čtrnáct kanceláří, v každé kanceláři dva novináře, jenže to není tak docela pravda. V každém patře je totiž jedna z kanceláří věnována jen jednomu člověku a to redaktorovi denního tisku. V každém sedmém patře k tomu sídlí redaktor týdeníku a úplně nahoře, v posledním patře, bydlí majitel a zakladatel tohoto prapodivného domu opředený pověstmi a záhadami. Pokračovat ve čtení „Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech“

Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)

V mrazech je práce v cementárně velmi těžká. Muži se jako stíny toulají továrnou a snaží se schovat hlavy do kapucí, ruce hlouběji do rukávů, nebo sem tam si poskočit, aby jim tepleji bylo. Jen reflexní vesty a barevné helmy rýsují jejich postavy, jinak by se šedí okolních budov splývali. Vzduch ztěžkl mrazem. Špatně se dýchá. Pachy spáleného oleje, technického benzínu nebo starého mokrého cementu divoce útočí na čichové buňky. V koutcích očí a úst se usazuje led, který se snaží unavení muži rozpustit pomocí cigarety během krátké pauzy na kávu. Pokračovat ve čtení „Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)“

Strom

 

Paprsky vycházejícího slunečního kotouče se hřejivě a jemně dotýkají mladé mužské tváře, jež se jim nastavuje v ústrety. Vysoký mladý muž hubené postavy se jimi nechává pohltit. Jeho bílý plášť vlaje ve větru, který přináší slanou vůni moře. Větrné proudy najednou mění směr a do nosu se probourává odér zaschlé krve, moči a dezinfekčního aroma. Toto náhlé přerušení probudí mladého muže ze snění a vtáhne do drsné reality.  Jeho hnědé oči pohlédnou směrem do nastávajícího vyrušení. V hangáru leží velký počet zraněných vojáků. S obrazem přicházejí i zvuky leteckých motorů, sténání, žádosti o pomoc, modlení. Na lodi je mnoho lidí potřebujících akutní medicínskou pomoc. Pokračovat ve čtení „Strom“

Dobrousek

 

V osm hodin! Pane bože! V osm hodin!

Víte, já mám mámu – takovou tu mámu, která vás nutí jít brzy spát a brzy vstávat a vůbec si neuvědomuje, že člověku by spíše prospělo být večer chvíli vzhůru a ráno si trošku přispat. To by se hned celý den dal lépe snést a přežít bez úhony.

Například jednou takhle přijdu domů a ona na mě rovnou spustí: „Oči máš červený jako králík!“ Pokračovat ve čtení „Dobrousek“

Hvězdy

 

Hvězdy

 

Vždycky jsem rád pozoroval hvězdy. Zaklonil hlavu, ztišil se a v duchu počítal to nekonečné množství světýlek, až jsem z té nesmírné hloubky dostával závrať. Je to už však dávno, co jsem naposledy v noci vyšel ven a nechal se unášet tajemnou silou vesmíru. Městské nebe není tak krásné, hvězdy se zde tolik neukazují, ztrácejí se ve světelné mlze.

A já poslední dobou městský člověk byl. Propadl jsem jeho ruchu, a doslova se nechal požírat nástrahami velkoměsta.

Život se mi zrychlil. Práce, schůzky, jednání, burzy, večírky a hlavně prachy, prachy a prachy. A v tom shonu mi proklouzával život mezi rukama, aniž bych se pokusil tu nekončící smršť zastavit. Nevnímal jsem, jak mi přibývá věk, nevnímal jsem sebe.

Jenže události, které mě v poslední době potkaly, natolik změnily můj život, až mám skoro strach o tom mluvit. Ale je to silnější než já. Už si to nemohu nechávat jenom pro sebe. Proto píši tento text, snad někoho osloví.

Moje krize začala před dvěmi lety. Přišel jsem o lukrativní zaměstnání a svou životní prohru řešil alkoholem. Zpočátku sem tam sklenkou, až z toho byla postupně denně celá láhev, i víc. Není divu, že se se mnou rozešla přítelkyně, která měla o životě úplně jiné představy.

Tím však mé problémy nekončily.  Se svými schopnostmi jsem si mohl sehnat kdykoliv další práci, myslel jsem si. Jenže ten proklatý alkohol mi ji vzal dříve, než jsem se stačil kdekoliv uchytit. Moje konto se postupně tenčilo, až jednoho dne jsem neměl na splátky svých úvěrů. A pak to šlo se mnou z kopce. Rychlý sešup dolů. Jako na toboganu.

Zdálo se to jak zlý sen, když jednoho letního dne navštívil můj domov exekutor.

To pak sedíte, nevěříte svým očím a přicházíte o vše, co jste celý život budovali a schraňovali.  Zbydou vám jen výčitky a smutné oči pro pláč.

A tak jsem se ocitl na ulici. Podotýkám, že vlastní vinou, to moc dobře vím. Život pro mne ztratil smysl. Přišel jsem o vše. Stal se ze mě žebrák.

S tím jsem se nedovedl smířit. Za pár vyžebraných usmolených kaček jsem si kupoval kořalku, nebo jsem slejval zbytky z odhozených lahví a pomalu a jistě jsem upadal do zapomnění. Lidé se mě stranili. Není divu, musel jsem hrozně páchnout. Nemyl jsem se snad půl roku. Spadnul jsem na samotné dno, peklo by proti tomu byl život v pětihvězdičkovém hotelu.

Deprese mi byly denním společníkem. Já, tak ceněný muž jsem takhle dopadl. Nenašel jsem jinou možnost, než se svým životem definitivně skoncovat. Neměl jsem už sílu žít dál.

Rozhodl jsem se skočit z mostu. Aspoň naposledy v životě vzlétnout. Když už se to mělo stát, tak se mi do toho nechtělo v naší metropoli. Jako malý jsem jezdil na Orlík.  Vždy mě tam fascinoval Žďákovský most. Když už mám zemřít, tak jedině tam, říkal jsem si.

Z vyžebraných peněz, jak potupné, jsem si vydělal na autobus a na nějaké to pití k tomu, a vydal se na cestu. Opřený o sedačku jsem si v paměti promítal celý svůj život, ale od mého úmyslu mě to nezviklalo. Byl jsem pevně rozhodnutý.

Od zastávky jsem šel k mostu pár desítek minut pěšky. Přitom jsem upíjel z lahve na kuráž. Nebylo to na mně ale moc znát, již jsem byl na alkohol navyklý.

Když jsem dorazil na místo, byla již tma. Jedině dobře, alespoň to neuvidím. Mám totiž strach z výšky.

Pomalu jsem kráčel do středu mostu. A spolu se mnou kráčelo ticho. S hlavou skloněnou jsem jen pozoroval své špičky bot, jak se sunou vstříc mému osudu. Až někde uprostřed přehrady jsem zvedl hlavu. A vtom jsem ji spatřil. Mladou dívku s kloboučkem, sedící na okraji mostu za zábradlím. Bylo jasné, že se chystá skočit. Zdálo se mi to nespravedlivé, vždyť dnešní noc měla patřit mojí smrti! Jak se opovažuje brát mi můj tragicky slavnostní den? Tahle chvíle měla patřit přece mně!

Pak jsem si ji prohlédl lépe.

Byla tak mladá. Přinejmenším o dvacet let mladší, než já. Měla život teprve před sebou. To přece nemohla být pravda. Najednou jsem měl jediný cíl. Musím tu dívku zachránit!

Pomalu jsem se k ní přiblížil a ještě z bezpečné strany zábradlí na ni promluvil:

„Prosím tě, nedělej to. To nemá žádný význam.“

Mlčela.

„Jsi mladá. Tvého života je škoda. Jestli tě opustil nějaký kluk, proto snad nemá cenu si brát život.“

Stále mlčela.

„Ztracená láska za to nestojí.“

Teprve nyní promluvila. Hlas plul prostorem jak zářící zlatovlasá kometa. Tak nádherný hlas jsem jaktěživ neslyšel.

„Mě nikdo neopustil. Proto bych přece neskákala.“

„A proč to chceš tedy udělat? Co se stalo?“

„Už jste někdy zažil noci, kdy je vám tak špatně, že se vám otáčí žaludek, jako by se chtěl vyždímat, hlava vám třeští a vy nevíte, co s tím?“

„Kolikrát, ale to přece není důvod ke smrti?“

„Nemyslím z alkoholu. Jsem nemocná. Mám rakovinu. Chemoterapie nezabrala. Už nemám žádnou naději. Zbývají mi jen dny ukrutného trápení.“

Ladným pohybem sundala klobouk z hlavy. Spatřil jsem její hlavu bez vlasů.

„To neříkej, vždycky je přece nějaká šance.“

A v té chvíli jsem se zastyděl. Za svůj život, za svůj postoj, za svoji poničenou duši. Vždyť můj důvod ke smrti byl proti tomuto trapný. Přesto jsem pokračoval v rozhovoru, její smrt by byla přece tak zbytečná.

„Určitě máte příbuzné, které tím jistě zarmoutíte.“

„Táta nás opustil, když jsem byla malá a maminka zemřela před třemi roky. Také měla nádor.“

Ztichl jsem, co na to říci. Po pár vteřinách mlčení jsem zvolil jinou strategii.

„Co když nemáme právo si brát život?“

Neříkala nic.

„Věříte v něco podobného. Třeba v osud, nebo ve znovuzrození?“ tiše prohodila mezi svými pobledlými rty.

Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi o podobných věcech četl.

„Kdyby něco takového existovalo, třeba budu mít příští život lepší. A jestli nic není, tak aspoň ukončím tu ukrutnou bolest. Třeba má každá duše na nebi svou hvězdu, svou ochránkyni, kdoví.“

„Co když ne? Co když sebevrazi po smrti trpí ještě víc? Vždyť život je zázrak, dar, který si snad nikdo nemá právo brát.“

Na chvilku jsem zmlkl. Bylo mi ze sebe a svých slov zle. Kdyby tu ta dívka nebyla, na tohle bych nepomyslel. Jistě bych bez okolků skočil.

„Nemůžete vědět, co bude. A mně už je to všecko jedno. Kdybyste zažil mou bolest, jistě byste to pochopil.“

Naklonila se. A mně se zrychlil tep.

„Prosím tě nedělej to. Pojď se mnou. Nejsem žádný svatoušek, ale zkusím se o tebe postarat. I kdyby to mělo být jen pár dnů, přece stojí za to mít na prahu života přítele.“

Otočila hlavu. Všiml jsem si, jak jí teče slza po tváři. Protáhl jsem ruku skrz zábradlí a chtěl ji obejmout.

A pak se stalo něco hrozného. Byl to jen mžik. Odrazila se a letěla dolů. Tiše, ani nekřikla.

„Sakra, sakra, sakra!“ klel jsem, „to nemůže být pravda. To ne. Bože, jak jsi to mohl dopustit. Vždyť byla tak mladá.“

A vtom mi to došlo. Vždyť ta dívka mi zachránila život. Nebýt jí, tak bych dnes zemřel já. I když nepatřím mezi ortodoxně věřící, poklekl jsem a začal jsem se modlit.

„Odpusť, odpusť mi Bože, prosím.“

I přes zavřené oči jsem cítil, jak začínám brečet. Ne nad sebou, ale nad životem té dívky. Bylo mi jí tak líto.

„Prosím ať netrpí. Ať netrpí!“

Zachránila mi život, z celého srdce jsem si přál, aby byla šťastná.

Otevřel jsem oči. To co jsem uviděl, mě šokovalo. Muselo to tu být již dlouho, ale předtím jsem si toho v tom šeru nevšiml. Na zemi přede mnou byla již vyhaslá svíčka a pár suchých květin.  A uprostřed nich obrázek dívky. Přesně té dívky, která před mými zraky před chvílí skočila. Ona byla už dávno mrtvá. Přišla mě jen zastavit. Mráz projel celým mým tělem. Nezmohl jsem se na nic.

Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nádheru. Na nebi zářily miliony hvězd. Takovou krásu jsem dávno už neviděl. Tiše jsem to sledoval a do noci šeptal:

„Děkuji, děkuji, děkuji.“

Možná se mi to jen zdálo, ale v hluboké temné části vesmíru se najednou objevila nová hvězda. Věřil jsem, že patří té dívce. Dosáhla osvobození.  A já též.

Podřádky v hlavě

„Nerozeznám sen a realitu!“ křičím.

Verše beze slov mi zní v hlavě.

„Já nerozeznám sen a realitu!“

Netuším, kde právě jsem.

„Nevím, co je sen! Já nevidím hranice!“

Na chodník tiše dopadají dešťové kapky.

„Sen mě bolí stejně jako život!“

Po střeše hupká zrzavá veverka. Chce se schovat před tím mokrem.

„Kde je život?! Kde je sen?! Kde je moje sucho?!“

Ta báseň vážně nemá slova. Jen rytmus: Tam–ta tam–ta dam, tym–ty tym–ty bam…

 

Zas se probouzím do ticha. Asi je noc. Ještě pořád je noc. Postel vedle mě je prázdná. Se mnou je tu Samota. Samota se mnou, se sebou, s tebou, s sebou seberou Samotu… Je krásná. Díky ní mohu psát. Díky ní znám sám sebe.

 

„Máš rád má prsa?“

„Ano.“

„Líbí se ti?“

„Ano.“

„Chceš se jich dotknout?“

„Ano.“

„Jsou to ňadra.“

„Ano.“

„Chceš je políbit?“

„Ano.“

„Pomiluj je!“

„Ano.“

 

Ticho! Pst! Jen neporuš tu Samotu. Snad mě pohltila docela.

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

Pocity cizích lidí cítím na sobě. Asi dělám, co se dělat nesluší. Jenže v těch pocitech je tolik nenávisti! Lidé asi dělají, co se dělat nemá.

„Tuším, jak vypadá zlo.“

Je ošklivé. Vypadá jako starý člověk, který kdysi hodně nenáviděl. Nemá hlavu, jen oči.

„Ale nejsem si tím jistý, nikdy jsem ho neviděl.“

 

Lásko, nechci se bát. Jen nechci zůstat sám. Já se nebojím, jen se ptám: „Kolik nám zbývá času?“

Tik tak, tik tak…

„Vážně se nebojím.“

„Lásko?“

„Mám zdání, které klame.“

„Já mám klam, co se mi nezdá.“

„Miluji tě.“

„Jen nechci zůstat sám.“

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

„Nechci se bát.“

„Samota je krásná.“

 

„Sex. Co je to?“

„Nevím.“

„Vášeň?“

„Nevím.“

„Droga?“

„Nevím.“

„Jen pud?“

„Nevím.“

„Tři písmena?“

„Nevím.“

„Je k tomu potřeba láska?“

„Nevím.“

„Pojď se milovat.“

 

Jedna ká ká – pár metrů čtverečních. Myšlenek je mnoho na to místo. Mám tam jedno zrcadlo. Když před ním stojím, nepoznávám se.

„Kdo to tam stojí?“

„Vídám se v třetí osobě, víš.“

„Nemám hlavu, jen oči.“

„Ale nikde tu není veverka, nevidím ani ňadra.“

„Cítím sám sebe umírat ve chvílích bez ní.“

Na chodník dopadají dešťové kapky.

„Ona to má ráda.“

Netuším, kde právě jsem.

„Kam zmizela ta veverka?

Ta báseň už má slova!

 

V hlavě paranoia

a v srdci bodá šíp.

I když v noci bdíš,

stejně nevidíš,

že v srdci paranoia

a v hlavě bodá šíp.

 

Ty nevíš jak to bolí!

Od svědomí rány.

Do nich život solí

a v hlavě bodá šíp.

 

A v duši paranoia.

Už nebude líp.

V zajetí spisovatele

Poslední dobou mi můj přítel připadal příliš vážný, málomluvný a dokonce bych byl přísahal, že v jeho očích vidím smutek. Což o to. Můj přítel Sherlock Holmes býval takový velmi často. Jenže jeho tvář byla vážná vždy jen z důvodů chladné profesionality. Ovšem teď… Teď vidím na té tvrdé profesionální masce lidské znaky. A upřímně řečeno, tohle mě děsilo. Jako lékař bych z tohoto měl mít radost, ale jako společník geniálního detektiva jsem dobře věděl, že emoce, city, lítost a podobné lidské záležitosti jsou záhubou pro práci mého přítele. A tak jsem se osmělil, nalil do pohárku trochu brandy a přímo pana Holmese oslovil:

„Milý příteli, nechci se vás dotknout, ale připadáte mi během posledních pár dnů poněkud jiný. Vaše energie, vaše neuvěřitelné soustředění jakožto i pronikavý intelekt, jsou jakoby zamlžené. Zkrátka nejste v obvyklé formě a upřímně řečeno i vaše úspěchy jsou cítit minulostí. O čemž svědčí poslední případ, který by se dal, promiňte mi tu troufalost, nazvat fiaskem.“

„Milý Watsone, život, který do mě dýchnul pan A.C.Doyle se stává nesnesitelným. Neumíte si představit jak těžké je vyrovnat se s absencí citů. Léta jsem naléhal na spisovatele, aby mě vybavil i lidskou stránkou, abych mohl plakat s obětí, či se s ní smát, když vše dopadlo dobře. Jenže pan Doyle byl neoblomný. Pil si své whisky v pánském klubu a nechal se obdivovat za to, jak geniálně mě vede od případu k případu. A aby alespoň trochu ulevil svému svědomí, nechal mě hrát na housle a experimentovat s kokainem. Jenže, milý příteli, dnes vidím, že můj otec a stvořitel mi tímto danajským darem jen ublížil. Ovšem největší muka mi způsobil, když mi zakázal jakýkoli vztah se ženou. Denně jsem ve snu navštěvoval A.C.Doyla a naléhal na něj, aby se prokrista smiloval a nechal mě vstoupit do vztahu se ženou. Marnost nad marnost. Vám pane Watsone dokonce přidělil manželku. Mne nechal citově strádat.“

Něčeho takového bych se u svého přítele nenadál. Byl to doslova šok. Sherlock Holmes, nekompromisní hledač důkazů, který se neštítil dokonce hanebně přislíbit sňatek jedné služce, jen aby mu prozradila podrobnosti, který opovrhoval vším, co jen vzdáleně připomínalo lásku, tak tentýž „studený čumák“ naříká nad citovou samotou. Dobré nebe…

Ale bylo mi Holmese líto a v jeho trápení jsem mu rozuměl. Naše kariéra byla beztak už u konce, neboť se proslýchalo, že A.C.Doyle ztratil trpělivost a prý v nejbližší době nechá Holmese společně se svým největším sokem dr.Moriartym, utopit v chladné řece švýcarských alp. A tak jsem chtěl dál naslouchat poněkud útrpným slovům svého přítele:

„Poslyšte Holmesi, a odkdy se datují vaše, no …no dejme tomu ty melancholické nálady?“

„Inu, Watsone sám si jistě dobře vzpomínáte na ten případ paní Daltonové, jež byla obětí krutých hříček a bolestivého týrání svého manžela. Ujal jsem se toho případu nic zlého netuše, když tu najednou jsem v srdci ucítil něco, co pan Doyle zřejmě jen z rozmaru, či v opilosti u mě dopustil. Ta žena, milý Watsone, byla velmi krásná a přitažlivá. Napřed jsme mezi sebou jen korespondovali. Ale i v psaných slovech jsem ucítil zvláštní kouzlo oné paní Daltonové. Mezitím se zřejmě A.C.Doyle vyspal z alkoholového opojení a celý případ roztrhal a hodil do kamen. Jenže Watsone! Můj spisovatel, kterému vlastně vděčím za život, celou tu záležitost podcenil. Nemohl nikterak ovlivnit to, co mi z tohoto případu zbylo. Něco se stalo, něco s čím nikdo nepočítal. Doyle zuřil, přepisoval, posílal mě na ty nejneuvěřitelnější případy, ale jak jste sám ráčil povědět, vše skončilo fiaskem. Melancholie napadla moji duši jako mor. Na nic jsem se nesoustředil, všechno odbýval. V hlavě a v srdci jsem měl jen paní Daltonovou. Zoufalý Doyle nemohl nic dělat a tak se opíjel čím dál víc a já jsem jednoho dne paní Daltonovou navštívil. Neumíte si Watsone představit krásnější ženu. Její půvab mě dokonale odzbrojil a já najednou zapomněl všechny ty mé slavné dedukční metody. A když přišly na řadu i doteky, roztával jsem jak z jara Temže. Watsone! Kdybyste viděl ten její úsměv, upřímné oči, slyšel její hlas, její vyřčená slova, stejně jako ta nevyřčená, byl by jste v úžasu oněměl. A takové krásné chvíle, takové souznění duší, to vše mi Doyle dlouhá léta odepíral, jen proto aby sám těžil z neohroženého londýnského hrdiny. Když jsem po těch nádherných chvílích už musel odjet, v duchu jsem proklínal Artura Doyla. Nenáviděl jsem ho za to, jak krutě mně vlastní. Za to, že sám mi nikdy do duše nevložil něco tak krásného a že naopak dělal všechno pro to, abych se nedejbože sám o něčem nedozvěděl.“

Inu, byl jsem ohromen. Takové zpovědi bych se u Holmese nikdy nenadál. Měl jsem nutkavý pocit, že musím stůj co stůj svému příteli pomoci. Až se nakonec v mé hlavě zrodil plán. A.C.Doyle už měl Holmese doslova plné zuby, neboť jeho rebelie se už nedala zvládnout a tak Holmese nasadil na poslední případ. V závěrečné scéně se Holmes s Moriartym zřítí ze skal A oba tonou v řece…

Sir Artur Conan Doyle odložil tužku a otevřel s úlevou láhev whisky. Pan Holmes si odvádí paní Daltonovou do horské chaty, kde spolu tráví šťastné chvíle. A já? Ještě než jsem dopadl do mrazivé řeky místo svého přítele, hřál mě pocit, že i já dokážu být hrdinou a že i já jsem dokázal vzdorovat nekompromisnímu peru spisovatele.