Když prší, tak louže roste

Když prší, tak louže roste,

polibky múzy honí kola.

Když prší, tak louže roste

a slyšíc kola kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Múza teď slintá na mé tváře,

na márách nese tetě Báře

vodní kola.

Vidouc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Slintavě štká štvavá lůza,

polibky na tvář tiskne múza,

sliny se na tváři mění v pláč,

slzy v déšť, co tvoří kola,

spatříc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

Jaký význam má pro muj život literatura

Aristoteles před mnoha a mnoha lety řekl, že neexistují hloupé otázky, jen hloupé odpovědi. My však jeho tezi postupem času vyvrátili a nejen že jsme dokázali, že existují hloupé otázky, my zjistili, že jsou i otázky úplně nesmyslné, blbé a jak se říká: bez hlavy a paty.

Dovolte mi tedy výrok poupravit. Na hloupé otázky existují chytré odpovědi a těm se pak říká vtip. Ale mnohem častější, snad z pouhé pomsty (znovu sáhnu k lidovým rčením: jak ty ke mně, tak já k tobě, nebo třeba oko za oko, zub za zub), jsou ty hloupé. Také je zkrátka a dobře možné: Na blbého blbostí a rozum v apatice nekoupíš.

Doufám, že jsem vás svým sáhodlouhým úvodem uvedl do problému dostatečně a tady teď máte mou odpověď.

 

Snad jste již něco slyšeli o brýlích nahoty, mají i spoustu jiných názvů, podstatné však je, že přes ně vidíte různé lidi různě nahé. Kupříkladu nějaká žena si koupí brýle na svalovce, ale chce je vidět jen bez trička, maximálně v trenýrkách, ne nahaté. Jiná zas ráda dočista vysvlečené gantlemany s šedivými skráněmi, muži mají brýle na brunetky, blondýnky, ženy středního věku, zkrátka na cokoliv si vzpomenete.

Ach ano, už víte. Byl jsem dosti mladý, když se objevily na trhu – ty brýle myslím. A všichni, skoro všichni si je koupili. Tak byla odstartována éra dějin nazývána občas velké odcizení, ztráta soukromí a podobně. Já si uvědomil všechny následky této hrozby, sebral jsem rozum do hrsti a vydal se do boje proti brýlím. Ono si řeknete, že vláda měla zakročit a podobně, ale světě div se! Vždyť brýle rozpumpovaly ekonomiku celého světa, začínalo to tu vypadat jako v ráji (Nutno dodat, že bez soukromí. Nikdy jste nevěděli, kdo vás pozoruje nejrůzněji vysvlečeného a to vskutku nebylo příjemné.). Avšak, jak už to u takových bojovníků za různá práva bývá, ani  já nebyl bez vinny. Zdárně jsem dosáhl kýženého výsledku, a to zákazu prodeje i užívání svlékacích brýlí, příkazu zničení všech existujících a tak dále – takzvaný článek osmnáct občas přezdívaný hanbatá vyhláška, však vy víte. No, jenže v poslední den prodeje jsem vlétl do obchodu.

„Brýle, prosím,“ uhodil jsem spěšně na prodavačku.

„Jaké?“

„Na ženy. Prosím vás, spěchám! Už mám být v práci.“

„Na úzkoprsé nebo naopak? Na mladé či ve středním věku? Na štíhlé nebo…“

„Na všechny!“ vyhrkl jsem. „Hlavně mi už, proboha, nějaké dejte.“

Podala mi jedny takové s tlustými skly, modrými, vcelku úzkými, obroučkami a abych tak řekl celkem obyčejné a nudné okuláry. Ihned jsem si je nasadil a… A fungovalo to! Zíral jsem na slečnu za pultem jako u vytržení. Musím říci, že zřejmě dosti nevybraně a s otevřenou pusou. Žena se však brzy dovtípila a stydlivě si zakryla rukama oblasti ňader a klína. „Nezírejte na mne tak, člověče, máte snad být v práci!“ vykřikla pohoršeně. Náhodnému kolemjdoucímu by se to mohlo zdát drobet nesmyslné, příliš upjaté, možná by si řekl: Heleme se, zas nějaká feministka. Ale já to chápal. Zastyděl jsem se, začervenal a otočil se.

„Děkuji, nashledanou,“ vyhrkl jsem a otočil se na dívku. Brýle jsem si přitom rychle popostrčil nahoru na čelo.

„Nashle!“ odsekla dosti nezdvořile a nazlobeně.

Brýle jsem si nechal na očích a snažil se působit přirozeně. Ale, pánové, zkuste vypadat přirozeně, když procházíte světem plným nahých žen. Doma jsem ty brýle uschoval do plechovky od cukru a jelikož jsem byl tím, kdo veškeré rozbroje zpunktoval, nikdo je u mě nehledal. Od ostatních vlastníků se tu a tam musely vymáhat dokonce i na policejních stanicích, jsou známy i případy, kdy došlo k mučení. Já tyto časy přežil v klidu a nenápadně. Všechny brýle byly zničeny, ekonomika zas upadla do ospalé letargie, po slavném vynálezu nezůstala jediná stopa. Tedy, jedna jediná ano. Mé brýle v plechovce od cukru. Víte, ono na tom není nic tak špatného, když se přes ně na svět dívá jen jediný zanedbatelný člověk a vše kromě něj plyne svým normálním tempem. V tu chvíli se z monstrózní ohavnosti stává spíše klukovská, snad až roztomilá lumpačinka. A tím spíše, když ten zanedbatelný člověk jsem já.

Dnes chodívám s knihou do parku, sedávám na lavičce a skrz vrcholky popsaných listů, dělaje, že čtu, se s brýlemi na nose dívám na krásné slečny uprostřed záplavy barevných květů. Skráně mi pomalu šedivějí a jako každému staršímu muži se kniha s brýlemi staly mou nedílnou součástí. Za sladkého nicnedělání ze skrýše knihy zažívám extatická dobrodružství mládí a magického kouzla žen. Jen knihu čtu po všechna ta léta stejnou – na osahaných deskách stojí nápis: La Dolce Vita.

Tak takový význam má pro můj život literatura. Je mi skrýší před stářím a všedností.

Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech

Kdesi stojí jeden dům, jen jeden, a kolem nic. Ten dům má asi dvě stě sedmdesát tři pater, v každém patře čtrnáct kanceláří, v každé kanceláři dva novináře, jenže to není tak docela pravda. V každém patře je totiž jedna z kanceláří věnována jen jednomu člověku a to redaktorovi denního tisku. V každém sedmém patře k tomu sídlí redaktor týdeníku a úplně nahoře, v posledním patře, bydlí majitel a zakladatel tohoto prapodivného domu opředený pověstmi a záhadami. Pokračovat ve čtení „Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech“

Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Dobrousek

 

V osm hodin! Pane bože! V osm hodin!

Víte, já mám mámu – takovou tu mámu, která vás nutí jít brzy spát a brzy vstávat a vůbec si neuvědomuje, že člověku by spíše prospělo být večer chvíli vzhůru a ráno si trošku přispat. To by se hned celý den dal lépe snést a přežít bez úhony.

Například jednou takhle přijdu domů a ona na mě rovnou spustí: „Oči máš červený jako králík!“ Pokračovat ve čtení „Dobrousek“

Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem

Nu co – do koše s ním! Zmuchlat jej do kuličky a zadupat do hlubin zatracené popelnice!

Ale počkat, nemusíme být hned tak zbrklí a neomalení – je lepší se pro začátek zhluboka nadechnout a celou věc pořádně zvážit. Je lepší chytit onen plátek mezi dva prsty, tak trochu štítivě jej držet dále od těla a jen tak po očku, aby nás nikdo neviděl, se na něj znovu podívat. A teprve potom ho dát do popelnice, ale nezmuchlaný, nepotrhaný, nezničený, jen jej tam tak elegantně a jako by mimochodem odložit a pokračovat dál ve své každodenní ranní procházce. Pokračovat ve čtení „Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem“

Perníčky

„Achich ouvej,“ povzdechla si babička a vykrojila z těsta pejska.

„Ale to už je život,“ pokračovala a vykrojila jablíčko.

„Ke všemu mě tak loupe v kříži,“ přidala si a vykrojila stromeček.

„Chceš pomoct babi?“ zeptal jsem se. Vypadala nešťastně a já bych si také rád něco vykrojil.

„Jen běž ven, běž si hrát, ať nemusíš poslouchat starou bábu.“

Ale,“ nadechl jsem se a pozoroval, jak vykrajuje hvězdičku.

„Jen běž,“ skočila mi prudce do řeči. „Jen běž.“ A vykrojila sněhuláka.

Já jsem tedy odešel ven, ale nedalo mi to a tajně jsem dovnitř nahlédl zamrzlým oknem. Pokračovat ve čtení „Perníčky“

Konce 4

Soukromí

 

Smrt v bílý rubáš oděná

a život v černočerný plášť,

kde bývala klec proutěná,

dnes ocelová zášť.

 

Kde byla dvířka dřevěná,

dnes ocelová vrata –

ve zraku kamer vítězství

a v našich očích ztráta

 

 

Rudá

 

Sedím na obrovském kolotoči

vprostřed města,

které pokryl strach.

Na obzoru planou rudé oči,

z nich k zemi se snáší

hvězdný prach.

 

Při doteku země syčí

rozpálen žízní krvavou,

lid bezmocen spílá, křičí:

„Teď nechť mrtvě zpustlá země

je nám domova náhradou!“

 

 

Touha po svobodě

 

Jak sladká touha po svobodě,

hořká pachuť její na tvých rtech,

jako ta sivá holubice,

pod níž na kříži černý mech.

 

Jako ta sivá holubice,

pod níž na zemi černý prach,

vmetla touha po svobodě

mezi pány tvorstva čirý strach.

Ze školních lavic – Jak vnímám současnou společnost

Abych vám řekl pravdu, raději bych ji nevnímal. Jenže já myslím a vidím, nejsem slepý ani hluchý, dokonce ani barvoslepý (poznám, zda jsem černý, žlutý nebo bílý, a také poznám, jací jsou lidé kolem mě). Kdybych byl alespoň zatvrzelý ignorant – ale ne! Já prostě musím vidět všechno kolem sebe, být s tím nespokojený a nakonec se zas uzavřít a milovat svůj život dál, až do smrti.

Zní to divně, jenže je to tak. Vadí mi spěch, ten úprk, kterým se lidstvo bezhlavě žene vpřed s prchavou myšlenku času na rtech. Rychlost, která dusí, vítr, který zalyká. Svět má tisíceré krásy přírody, jež mu byly dány nějakou vyšší mocí. Ať už to byl kdokoliv, byl trpělivý. Podívejte se na drobné krápníky, které po malinkých kapičkách rostou stovky ba i tisíce let. Zdvihněte hlavu a pohleďte do koruny košatého dubu. Jeho kůra je zvrásněna časem. Je to stoletý dub. A je nádherný. Přivoňte ke stránkám starých knih nebo se zhluboka nadechněte v monumentálních chodbách chrámů z minulého tisíciletí. Po zádech vám přeběhne mráz. To cítíte čas. Je krásný, viďte. Voní, stářím zraje jako dobré víno…

lidé, vím, že mě neposloucháte. Vím, že uháníte vpřed. Vím, že vám za to nestojím. Jsem hloupý. Jsem jediný. Jsem naivní děcko. Mám hloupé řeči a hloupý strach. Jsem snílek. Ale vy byste také mohli být snílci, dokonce hloupí snílci – to je ještě krásnější. Mohli byste se zastavit a rozhlédnout. Mohli byste si říci: „Stejně jednou zemřu. Tak kam se ženu?“ Mohli byste mi dát za pravdu, usmát se a bylo by nám pěkně. Není to zajímavý nápad? Nebudete nad tím alespoň chvíli přemýšlet? Třeba se při tom zastavíte, zasníte se a přinejmenším kdesi uvnitř se zasmějete. To stačí.

Ale abych vám řekl pravdu – společnost vnímám jako uspěchanou. Jako že si nic nevychutnává, že žije jen jaksi z povinnosti. Že tu tak nějak prostě je, ale není k ničemu dobrá. A proto jsem ji vnímat přestal. Sedím doma pod stromem, dívám se, jak plují mraky po obloze a večer vylezu na vysoký kámen, abych viděl zapadat slunce. Lehávám v měkkém objetí mechu a v uších mi zní šumění potoku. Jsme tu dva – já a příroda. A vlastně ještě čas. A ještě někdo, ale o té vám nepovím. Našli byste jí a zkazili. Nasadili byste jí hodinky, aby měla svůj čas stále u sebe – to abyste jí popohnali. Ne, ne, nemyslete si, mně nic neseberete. Já vás totiž nevnímám.

Podřádky v hlavě

„Nerozeznám sen a realitu!“ křičím.

Verše beze slov mi zní v hlavě.

„Já nerozeznám sen a realitu!“

Netuším, kde právě jsem.

„Nevím, co je sen! Já nevidím hranice!“

Na chodník tiše dopadají dešťové kapky.

„Sen mě bolí stejně jako život!“

Po střeše hupká zrzavá veverka. Chce se schovat před tím mokrem.

„Kde je život?! Kde je sen?! Kde je moje sucho?!“

Ta báseň vážně nemá slova. Jen rytmus: Tam–ta tam–ta dam, tym–ty tym–ty bam…

 

Zas se probouzím do ticha. Asi je noc. Ještě pořád je noc. Postel vedle mě je prázdná. Se mnou je tu Samota. Samota se mnou, se sebou, s tebou, s sebou seberou Samotu… Je krásná. Díky ní mohu psát. Díky ní znám sám sebe.

 

„Máš rád má prsa?“

„Ano.“

„Líbí se ti?“

„Ano.“

„Chceš se jich dotknout?“

„Ano.“

„Jsou to ňadra.“

„Ano.“

„Chceš je políbit?“

„Ano.“

„Pomiluj je!“

„Ano.“

 

Ticho! Pst! Jen neporuš tu Samotu. Snad mě pohltila docela.

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

Pocity cizích lidí cítím na sobě. Asi dělám, co se dělat nesluší. Jenže v těch pocitech je tolik nenávisti! Lidé asi dělají, co se dělat nemá.

„Tuším, jak vypadá zlo.“

Je ošklivé. Vypadá jako starý člověk, který kdysi hodně nenáviděl. Nemá hlavu, jen oči.

„Ale nejsem si tím jistý, nikdy jsem ho neviděl.“

 

Lásko, nechci se bát. Jen nechci zůstat sám. Já se nebojím, jen se ptám: „Kolik nám zbývá času?“

Tik tak, tik tak…

„Vážně se nebojím.“

„Lásko?“

„Mám zdání, které klame.“

„Já mám klam, co se mi nezdá.“

„Miluji tě.“

„Jen nechci zůstat sám.“

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

„Nechci se bát.“

„Samota je krásná.“

 

„Sex. Co je to?“

„Nevím.“

„Vášeň?“

„Nevím.“

„Droga?“

„Nevím.“

„Jen pud?“

„Nevím.“

„Tři písmena?“

„Nevím.“

„Je k tomu potřeba láska?“

„Nevím.“

„Pojď se milovat.“

 

Jedna ká ká – pár metrů čtverečních. Myšlenek je mnoho na to místo. Mám tam jedno zrcadlo. Když před ním stojím, nepoznávám se.

„Kdo to tam stojí?“

„Vídám se v třetí osobě, víš.“

„Nemám hlavu, jen oči.“

„Ale nikde tu není veverka, nevidím ani ňadra.“

„Cítím sám sebe umírat ve chvílích bez ní.“

Na chodník dopadají dešťové kapky.

„Ona to má ráda.“

Netuším, kde právě jsem.

„Kam zmizela ta veverka?

Ta báseň už má slova!

 

V hlavě paranoia

a v srdci bodá šíp.

I když v noci bdíš,

stejně nevidíš,

že v srdci paranoia

a v hlavě bodá šíp.

 

Ty nevíš jak to bolí!

Od svědomí rány.

Do nich život solí

a v hlavě bodá šíp.

 

A v duši paranoia.

Už nebude líp.