Mimozemšťan

Povím vám, že jsem potkal mimozemšťana. Vy mi to nebudete věřit, ale to nevadí – vždyť vám vyprávím sci-fi příběh. To fi totiž znamená fikce (jako že si smím vymýšlet) a to sci znamená vědecký. Nepovídejte mi, že je to divné, taky se mi to nějak nezná, ale je to tak. Ptal jsem se mnoha lidí, co to znamená sci-fi a všichni mi odpověděli stejně – vymyšlený příběh. Konkrétně? Vědecká fikce. Vlastně to sci-fi ani nebude, neumím si vymýšlet žádné super nové zázračné technologie, myslím, že můj příběh vlastně s vědou nemá nic společného. Je to jen fi. Fi jako fikce.

 

Ale abych se predstavil. Můžete mi říkat, jak chcete. Někteří mě nazývají popularizátorem vědy, jiní zas autorem konspiračních teorií. Někteří mě osočují z naivity či protistátní činnosti, jiní chválí a plácají po zádech. Faktem však je, i když to málokdo ví, že miluji svůj rodný jazyk a snažím se jej zachovat i pro vás budoucí. Amen.

Ne že bych byl nějak zásadně proti vývoji jazyka, ale vadí mi, že do něj (kdysi nenápadně, dnes už naprosto nestydatě) pronikají výrazy cizí, zejména anglické. Ne že by bylo něco špatného na přejímání cizích výrazů, to je běžné. My také věnovali světu slovo robot a on nám například alkohol či auto (alkohol k nám přišel dokonce až od Arabů). Ale ony dnes (říkejme jim anglicismy) nahrazují slova naše, slova ryze česká a stávají se módou. A když ne módou, tak pouhým usnadněním života, poněvadž jsou mnohokráte kratší, což vyhovuje tempu dnešní doby, a protože se nemusí moc důrazně vyslovovat. Sice nezní tak krásně, jako slova česká, ale stačí je jen tak zamumlat, jen tak odbýt a můžete jít zas dál.

No a to mi vadí, tak pořádám přednášky s všelijakými zajímavými náměty a tam se snažím svému publiku mimo jiné vysvětlit tento zásadní problém (poslední dobou se hodně věnuji písmenům F, G a X) a trochu nenápadně jim vštípit zásady takzvané jazykové hygieny. Také zastávám názor, že když se bude na lidi mluvit často krásně česky, nejlépe květnatě a bohatě za použití mnoha synonym, naleze jim to samo do hlavy.

 

Tak jsem se jednou postavil před řečnický pultík a pode mnou, kam až oko Aš dohlédlo, postávali lidé, kteří se nevešli do křesel, na židle ani na sedačky, a povím vám, že jich bylo vskutku mnoho. To víte, reklama je reklama. Na plakát k tehdejšímu vystoupení jsem totiž napsal: sci-fi není sci-fi! A pod to: Mimozemské civilizace nás navštěvují!

No a jak jsem tam tak stál a čekal, až se davy utiší, osvítila mne jasná myšlenka na spásu jazyka, kterému jsem podlehl. A jako každý člověk, který něčemu podlehne, chtěl jsem jíti až do extrému a provést misii do celé Evropy, do Ameriky, ba i do chudých států Afriky, jako to kdysi dělávali křesťané. Chtěl jsem rozšířit svou víru, tedy jazyk, po celém světě za pomoci tak úžasného lákadla, jakým byla přednáška o mimozemšťanech, záhadných tvorech a kosmických záhadách. Pod vlivem této myšlenky jsem se do toho hned od začátku obul tak, aby na tuto přednášku nikdo nikdy nezapomněl. Vletěl jsem do toho takříkajíc rovnou po hlavě.

 

„Potkal jsem mimozemšťana. No co potkal, on potkal mě. Ale kdyby mě alespoň normálně potkal, on vtrhl do mé ložnice v půl druhé ráno. Vůbec nevím, kde se tam vzal, prostě tam najednou byl a zíral na mě. Vypadal přesně tak, jak by měl správný mimozemšťan vypadat: jeho kůže se až jedovatě zelenala, hlava byla podezřele kulatá, plešatá a trčely z ní dvě anténky. Oči měl velké, protáhlé a dokonale ploché. Nos buď neměl, nebo jen nebyl vidět. Napadlo mě, že dýchá celým povrchem těla jako žáby či jiní obojživelníci, barvou se dosti podobal rosničce. Na dlouhých rukách neustále kmital třemi hbitými prsty připomínajícími chapadla. Nohy měl naopak krátké a jaksi rozpláclé. Trochu přihlouple se usmíval.

Samozřejmě, že jsem si nejprve myslel, že sním. Zkusil jsem se štípnout, zavrtět v posteli a znovu se podívat proti oknu. Okno tam bylo, měsíc krásně svítil, ale mimozemšťan tam zůstal také. To mě vyděsilo a jelikož v letních parnech spím tak, jak mě bůh stvořil, cítil jsem se bezmocně. Zahrabal jsem se pod peřinu a jen občas vykukoval, jestli neznámý už náhodou nezmizel. Jenže on nevypadal, že by se mu chtělo mizet. Stále se přihlouple usmíval a bimcal velkými prsty.

Přemohl jsem tedy svůj strach. Posadil jsem se na posteli, peřinu jsem nechal přehozenou přes klín – cítil jsem stud. On naklonil hlavu na stranu, vypadal zaujatě. Všiml jsem si, že je vlastně také nahý, a tak jsem odložil stranou veškeré zábrany a postavil se před něj v plné parádě. Něco nesrozumitelného zažvatlal. Zdálo se mi, že je ještě mládě, snad kvůli tomu natvrdle zvídavému pohledu a rozplizlé mluvě. Teď už mi nic uvnitř nebránilo, abych zkroutil ukazovák pod palec, natáhl ruku k němu a cvrnkl ho do anténky zakončené bambulkou. Ta se komicky rozkmitala ze strany na stranu, až mu to pohazovalo hlavou. On ji zachytil svými dlouhými prsty a ještě se podrbal na hlavě.

„Ty máš ale srandovní tyčky na hlavě,“ pomyslel jsem si se smíchem.

Jaksi mě pleskl svými chapadlovitými prsty ve snaze napodobit mé cvrnknuti.

Přesně jsem věděl, co si myslí: „Ty máš ale srandovní trubičku mezi nohama, k čemu ti tak může být?“

Ani to neřekl, jen se klokotavě chichotal, ale i přesto jsem vztekle odsekl: „Na čůrání, na co asi!“

Zmlkl a zaraženě na mě civěl. Nerozuměl mi, to ne, ale z tónu mého hlasu poznal, že se zlobím.

„Je to důležitý, víš,“ dodal jsem smířlivě, „my nezelení ze země tím čůráme a rozmnožujeme se. Kdybys do nas všech pořád takhle cvrnkal, vyhynuli bychom.“ Nezelení jsem řekl proto, že jsem si honem rychle nemohl vybavit, jak to s čůráním a rozmnožováním mají rosničky. Vím, že to znělo hloupě a zřejmě se i on urazil. Stál, mával prsty a nervózně podupával.

„Tak se vztekej, já se tě neprosil, abys mě děsil vprostřed noci.“

„Uí, klo, klo, hů!“ odpověděl naléhavě.

„Já ti nerozumím.“

„Uí! Uí!“ durdil se.

„Já vážně nevím!“

Podlezl mi pod rukou a chytil ji slizkými chapadýlky. Zatahal za ni a položil si ji na hlavu.

„Co chceš?“

Náruživě mi s rukou klepal.

„Aha,“ došlo mi, „Ty chceš podrbat.“ A podrbal jsem ho.

„Klo, klo, klo,“ zakloktal šťastně a tahal mi za ruku, jako že chce ještě.

Drbal jsem ho, on se občas bacil do anténky a šťastně klokotal jako zelený potůček.

Takhle jsem se tedy seznámil s mimozemšťanem a už mi takříkajíc zůstal na krku. Asi byl skutečně ještě mládě a hledal nějakého tátu, byl jsem pyšný, že si vybral zrovna mě. Odnaučil jsem ho cvrnkání, naučil sepnout ruce místo prosby a občas jsem na něj trochu kloktal a kvíkal, aby si nepřipadal moc sám a moc zvláštní. Stali jsme se něčím, jako je třeba rodina, ale rozhodně jsme byli přáteli.“

 

„To je jako všechno?“ ozvalo se ze sálu.

Významně jsem se odmlčel a pak jsem promluvil: „To byste koukali, kdybych vám ho ukázal, co?“

„No to bysme teda koukali,“ ozvalo se zas odkudsi posměšně.

To se mě však hluboce dotklo, a tak jsem jen zahvízdal a zpoza opony se vybatolil můj zelený kamarád. Postavil se vedle mě, já ho Drbal na hlavě a od se nesměle ošíval a pleskal přes anténky svými dlouhými chapadlovitými prsty. I ti rýpalové zmlkli a zaraženě civěli, dokonce se ani nesmáli mimozemšťanovo roztomilému vyvádění, prostě jen zírali s očima na vrch hlavy a slovy zamrzlými v ústech.

A já využil situace, kdy všichni byli zticha, a přednesl jsem svůj velkolepý závěr

Tak to je můj příběh o mimozemšťanovi a vy se ptáte, proč jsem vám ho povídal. Co jsem jím asi tak chtěl říci? Že bychom neměli opovrhovat jinou rasou? Že bychom si měli jeden druhého vážit, respektovat se a být na sebe hodní, ať jsme černí, bílí, žlutí nebo zelení? Že je na světě krásně, když vás má někdo rád a vy alespoň trošku jeho? No původně jsem vám tohle všechno asi říci chtěl. A tím nemyslím, že by to neplatilo, rozhodně jsou to věci pravdivé a důležité. Jenže jste o nich už slyšeli mnohokrát a v rozmanitých podáních.

Takže si raději vemte jiná ponaučení. Na začátku vypravování jsem se zasekl u slov končících na fi. U slov divných, nesrozumitelných a nečeských. Vím, že vy je všichni znáte a já už také, ale nelíbí se mi. Proto si, prosím, uvědomte jediné: NEJSME V AMERICE. MY ČEŠI PÍSMENO F TÉMĚŘ NEZNÁME (S VÝJIMKOU MAXIPSA FÍKA). SLOV JAKO SCI-FI, WI-FI, HI-FI A PODOBNĚ STÁLE PŘIBÝVÁ (DNEŠNÍ STAV: STO TŘICET ČTYŘI – POČÍTÁM TO). JESTLI TO TAKHLE PŮJDE DÁL, BUDOU Z NÁS ROBOTI MLUVÍCÍ KÓDOVANÝM JAZYKEM ZKRATEK. A NEBUDEME ZELENÍ, ROZTOMILÍ S DLOUHÝMI PRSTY, ALE ŠEDIVÍ A BLBÍ. NEBUDE JAZYKA, KTERÝM BYCHOM MOHLI PSÁT KNIHY, NEBUDE UMĚNÍ, NEBUDE ROZDÍLŮ MEZI NÁMI. UŽ NEBUDEME ČERNÍ, ŽLUTÍ, BÍLÍ ANI ZELENÍ, ALE ŠEDIVÍ A VSICHNI STEJNÍ. TAKŽE SI VAŽTE SVÝCH BAREV I JAZYKŮ A NEDOVOLTE HANIT JEDNO ANI DRUHÉ.“

 

S rukama roztaženýma ve vítězném gestu jsem očekával potlesk.

Nic.

Oni pořád vejrali na mého mimozemšťana. To jsem tedy vážně netušil, že je tak ohromí. Vlastně ani nevím, jestli někdo mou vítěznou řeč vůbec poslouchal.

Vy jste ji ale četli, to je důležité, něco jste se naučili. Alespoň doufám. Přečtěte si tento příběh klidně ještě jednou, naučíte se toho ještě víc.

 

A abyste nebyli ochuzení o ten zážitek, já vám teda něco povím. Já toho mimozemšťana doma vážně mám. Fakticky. To koukáte, co!

Když prší, tak louže roste

Když prší, tak louže roste,

polibky múzy honí kola.

Když prší, tak louže roste

a slyšíc kola kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Múza teď slintá na mé tváře,

na márách nese tetě Báře

vodní kola.

Vidouc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Slintavě štká štvavá lůza,

polibky na tvář tiskne múza,

sliny se na tváři mění v pláč,

slzy v déšť, co tvoří kola,

spatříc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

Jaký význam má pro muj život literatura

Aristoteles před mnoha a mnoha lety řekl, že neexistují hloupé otázky, jen hloupé odpovědi. My však jeho tezi postupem času vyvrátili a nejen že jsme dokázali, že existují hloupé otázky, my zjistili, že jsou i otázky úplně nesmyslné, blbé a jak se říká: bez hlavy a paty.

Dovolte mi tedy výrok poupravit. Na hloupé otázky existují chytré odpovědi a těm se pak říká vtip. Ale mnohem častější, snad z pouhé pomsty (znovu sáhnu k lidovým rčením: jak ty ke mně, tak já k tobě, nebo třeba oko za oko, zub za zub), jsou ty hloupé. Také je zkrátka a dobře možné: Na blbého blbostí a rozum v apatice nekoupíš.

Doufám, že jsem vás svým sáhodlouhým úvodem uvedl do problému dostatečně a tady teď máte mou odpověď.

 

Snad jste již něco slyšeli o brýlích nahoty, mají i spoustu jiných názvů, podstatné však je, že přes ně vidíte různé lidi různě nahé. Kupříkladu nějaká žena si koupí brýle na svalovce, ale chce je vidět jen bez trička, maximálně v trenýrkách, ne nahaté. Jiná zas ráda dočista vysvlečené gantlemany s šedivými skráněmi, muži mají brýle na brunetky, blondýnky, ženy středního věku, zkrátka na cokoliv si vzpomenete.

Ach ano, už víte. Byl jsem dosti mladý, když se objevily na trhu – ty brýle myslím. A všichni, skoro všichni si je koupili. Tak byla odstartována éra dějin nazývána občas velké odcizení, ztráta soukromí a podobně. Já si uvědomil všechny následky této hrozby, sebral jsem rozum do hrsti a vydal se do boje proti brýlím. Ono si řeknete, že vláda měla zakročit a podobně, ale světě div se! Vždyť brýle rozpumpovaly ekonomiku celého světa, začínalo to tu vypadat jako v ráji (Nutno dodat, že bez soukromí. Nikdy jste nevěděli, kdo vás pozoruje nejrůzněji vysvlečeného a to vskutku nebylo příjemné.). Avšak, jak už to u takových bojovníků za různá práva bývá, ani  já nebyl bez vinny. Zdárně jsem dosáhl kýženého výsledku, a to zákazu prodeje i užívání svlékacích brýlí, příkazu zničení všech existujících a tak dále – takzvaný článek osmnáct občas přezdívaný hanbatá vyhláška, však vy víte. No, jenže v poslední den prodeje jsem vlétl do obchodu.

„Brýle, prosím,“ uhodil jsem spěšně na prodavačku.

„Jaké?“

„Na ženy. Prosím vás, spěchám! Už mám být v práci.“

„Na úzkoprsé nebo naopak? Na mladé či ve středním věku? Na štíhlé nebo…“

„Na všechny!“ vyhrkl jsem. „Hlavně mi už, proboha, nějaké dejte.“

Podala mi jedny takové s tlustými skly, modrými, vcelku úzkými, obroučkami a abych tak řekl celkem obyčejné a nudné okuláry. Ihned jsem si je nasadil a… A fungovalo to! Zíral jsem na slečnu za pultem jako u vytržení. Musím říci, že zřejmě dosti nevybraně a s otevřenou pusou. Žena se však brzy dovtípila a stydlivě si zakryla rukama oblasti ňader a klína. „Nezírejte na mne tak, člověče, máte snad být v práci!“ vykřikla pohoršeně. Náhodnému kolemjdoucímu by se to mohlo zdát drobet nesmyslné, příliš upjaté, možná by si řekl: Heleme se, zas nějaká feministka. Ale já to chápal. Zastyděl jsem se, začervenal a otočil se.

„Děkuji, nashledanou,“ vyhrkl jsem a otočil se na dívku. Brýle jsem si přitom rychle popostrčil nahoru na čelo.

„Nashle!“ odsekla dosti nezdvořile a nazlobeně.

Brýle jsem si nechal na očích a snažil se působit přirozeně. Ale, pánové, zkuste vypadat přirozeně, když procházíte světem plným nahých žen. Doma jsem ty brýle uschoval do plechovky od cukru a jelikož jsem byl tím, kdo veškeré rozbroje zpunktoval, nikdo je u mě nehledal. Od ostatních vlastníků se tu a tam musely vymáhat dokonce i na policejních stanicích, jsou známy i případy, kdy došlo k mučení. Já tyto časy přežil v klidu a nenápadně. Všechny brýle byly zničeny, ekonomika zas upadla do ospalé letargie, po slavném vynálezu nezůstala jediná stopa. Tedy, jedna jediná ano. Mé brýle v plechovce od cukru. Víte, ono na tom není nic tak špatného, když se přes ně na svět dívá jen jediný zanedbatelný člověk a vše kromě něj plyne svým normálním tempem. V tu chvíli se z monstrózní ohavnosti stává spíše klukovská, snad až roztomilá lumpačinka. A tím spíše, když ten zanedbatelný člověk jsem já.

Dnes chodívám s knihou do parku, sedávám na lavičce a skrz vrcholky popsaných listů, dělaje, že čtu, se s brýlemi na nose dívám na krásné slečny uprostřed záplavy barevných květů. Skráně mi pomalu šedivějí a jako každému staršímu muži se kniha s brýlemi staly mou nedílnou součástí. Za sladkého nicnedělání ze skrýše knihy zažívám extatická dobrodružství mládí a magického kouzla žen. Jen knihu čtu po všechna ta léta stejnou – na osahaných deskách stojí nápis: La Dolce Vita.

Tak takový význam má pro můj život literatura. Je mi skrýší před stářím a všedností.

Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech

Kdesi stojí jeden dům, jen jeden, a kolem nic. Ten dům má asi dvě stě sedmdesát tři pater, v každém patře čtrnáct kanceláří, v každé kanceláři dva novináře, jenže to není tak docela pravda. V každém patře je totiž jedna z kanceláří věnována jen jednomu člověku a to redaktorovi denního tisku. V každém sedmém patře k tomu sídlí redaktor týdeníku a úplně nahoře, v posledním patře, bydlí majitel a zakladatel tohoto prapodivného domu opředený pověstmi a záhadami. Pokračovat ve čtení „Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech“

Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Dobrousek

 

V osm hodin! Pane bože! V osm hodin!

Víte, já mám mámu – takovou tu mámu, která vás nutí jít brzy spát a brzy vstávat a vůbec si neuvědomuje, že člověku by spíše prospělo být večer chvíli vzhůru a ráno si trošku přispat. To by se hned celý den dal lépe snést a přežít bez úhony.

Například jednou takhle přijdu domů a ona na mě rovnou spustí: „Oči máš červený jako králík!“ Pokračovat ve čtení „Dobrousek“

Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem

Nu co – do koše s ním! Zmuchlat jej do kuličky a zadupat do hlubin zatracené popelnice!

Ale počkat, nemusíme být hned tak zbrklí a neomalení – je lepší se pro začátek zhluboka nadechnout a celou věc pořádně zvážit. Je lepší chytit onen plátek mezi dva prsty, tak trochu štítivě jej držet dále od těla a jen tak po očku, aby nás nikdo neviděl, se na něj znovu podívat. A teprve potom ho dát do popelnice, ale nezmuchlaný, nepotrhaný, nezničený, jen jej tam tak elegantně a jako by mimochodem odložit a pokračovat dál ve své každodenní ranní procházce. Pokračovat ve čtení „Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem“

Perníčky

„Achich ouvej,“ povzdechla si babička a vykrojila z těsta pejska.

„Ale to už je život,“ pokračovala a vykrojila jablíčko.

„Ke všemu mě tak loupe v kříži,“ přidala si a vykrojila stromeček.

„Chceš pomoct babi?“ zeptal jsem se. Vypadala nešťastně a já bych si také rád něco vykrojil.

„Jen běž ven, běž si hrát, ať nemusíš poslouchat starou bábu.“

Ale,“ nadechl jsem se a pozoroval, jak vykrajuje hvězdičku.

„Jen běž,“ skočila mi prudce do řeči. „Jen běž.“ A vykrojila sněhuláka.

Já jsem tedy odešel ven, ale nedalo mi to a tajně jsem dovnitř nahlédl zamrzlým oknem. Pokračovat ve čtení „Perníčky“

Konce 4

Soukromí

 

Smrt v bílý rubáš oděná

a život v černočerný plášť,

kde bývala klec proutěná,

dnes ocelová zášť.

 

Kde byla dvířka dřevěná,

dnes ocelová vrata –

ve zraku kamer vítězství

a v našich očích ztráta

 

 

Rudá

 

Sedím na obrovském kolotoči

vprostřed města,

které pokryl strach.

Na obzoru planou rudé oči,

z nich k zemi se snáší

hvězdný prach.

 

Při doteku země syčí

rozpálen žízní krvavou,

lid bezmocen spílá, křičí:

„Teď nechť mrtvě zpustlá země

je nám domova náhradou!“

 

 

Touha po svobodě

 

Jak sladká touha po svobodě,

hořká pachuť její na tvých rtech,

jako ta sivá holubice,

pod níž na kříži černý mech.

 

Jako ta sivá holubice,

pod níž na zemi černý prach,

vmetla touha po svobodě

mezi pány tvorstva čirý strach.

Ze školních lavic – Jak vnímám současnou společnost

Abych vám řekl pravdu, raději bych ji nevnímal. Jenže já myslím a vidím, nejsem slepý ani hluchý, dokonce ani barvoslepý (poznám, zda jsem černý, žlutý nebo bílý, a také poznám, jací jsou lidé kolem mě). Kdybych byl alespoň zatvrzelý ignorant – ale ne! Já prostě musím vidět všechno kolem sebe, být s tím nespokojený a nakonec se zas uzavřít a milovat svůj život dál, až do smrti.

Zní to divně, jenže je to tak. Vadí mi spěch, ten úprk, kterým se lidstvo bezhlavě žene vpřed s prchavou myšlenku času na rtech. Rychlost, která dusí, vítr, který zalyká. Svět má tisíceré krásy přírody, jež mu byly dány nějakou vyšší mocí. Ať už to byl kdokoliv, byl trpělivý. Podívejte se na drobné krápníky, které po malinkých kapičkách rostou stovky ba i tisíce let. Zdvihněte hlavu a pohleďte do koruny košatého dubu. Jeho kůra je zvrásněna časem. Je to stoletý dub. A je nádherný. Přivoňte ke stránkám starých knih nebo se zhluboka nadechněte v monumentálních chodbách chrámů z minulého tisíciletí. Po zádech vám přeběhne mráz. To cítíte čas. Je krásný, viďte. Voní, stářím zraje jako dobré víno…

lidé, vím, že mě neposloucháte. Vím, že uháníte vpřed. Vím, že vám za to nestojím. Jsem hloupý. Jsem jediný. Jsem naivní děcko. Mám hloupé řeči a hloupý strach. Jsem snílek. Ale vy byste také mohli být snílci, dokonce hloupí snílci – to je ještě krásnější. Mohli byste se zastavit a rozhlédnout. Mohli byste si říci: „Stejně jednou zemřu. Tak kam se ženu?“ Mohli byste mi dát za pravdu, usmát se a bylo by nám pěkně. Není to zajímavý nápad? Nebudete nad tím alespoň chvíli přemýšlet? Třeba se při tom zastavíte, zasníte se a přinejmenším kdesi uvnitř se zasmějete. To stačí.

Ale abych vám řekl pravdu – společnost vnímám jako uspěchanou. Jako že si nic nevychutnává, že žije jen jaksi z povinnosti. Že tu tak nějak prostě je, ale není k ničemu dobrá. A proto jsem ji vnímat přestal. Sedím doma pod stromem, dívám se, jak plují mraky po obloze a večer vylezu na vysoký kámen, abych viděl zapadat slunce. Lehávám v měkkém objetí mechu a v uších mi zní šumění potoku. Jsme tu dva – já a příroda. A vlastně ještě čas. A ještě někdo, ale o té vám nepovím. Našli byste jí a zkazili. Nasadili byste jí hodinky, aby měla svůj čas stále u sebe – to abyste jí popohnali. Ne, ne, nemyslete si, mně nic neseberete. Já vás totiž nevnímám.