Můj nejoblíbenější literární hrdina aneb Kdo nemaká, nežere

Obávané, pověstmi opředené téma slohových prací: Můj nejoblíbenější literární hrdina.

„Tři, dva, jedna, teď!“ odstartuje to paní učitelka a všichni uchopí pera do ruky. Začínají se potit nad papíry, spěchají, aby text nudný, avšak bez hrubek stihli odevzdat do konce hodiny. Když si někdo chce hrát na chytrého, píše o tom, jak Don Quijote bojoval s větrnými mlýny. Když chce být někdo vtipný, píše o pejskovi a kočičce. Mě to nebaví. Chci vzdorovat, chci se postavit zaběhanému stereotypu. Snad právě proto s hrdostí prohlašuji: „Můj nejoblíbenější literární hrdina jsem já.“

Nelžu, vážně ne. Obsadil jsem se do hlavních rolí již v mnoha povídkách a mohu se chlubit spíše kladným charakterem. Jsem vcelku pohledný, milý, slušně vychovaný a má duše oplývá čistotou. To také nelžu. Je tu jen jediný háček – tyto příběhy jsou snad až příliš všední, nevinné a prostoduché a vy můžete namítnout: „Možná, že jsi literární postava, snad i charakterový typ, ale hrdina?“ Já v tu chvíli musím sklopit uši a rozpačitě šoupat nohama.

Proto vám nyní povím příběh, který staví základní pilíře mému tvrzení. Příběh plný hrdinství, pokory a sebeobětování.

 

Byla sobota, chýlilo se k polednímu. Venku mrholilo, špičky stromů se ztrácely v deštném oparu a jen občas vykoukly ohnuté silným poryvem větru. Obloha se mračila ponurou šedí a tu a tam shodila mezi kapky nějakou tu krupku. Slepičky se choulily v kurníku, i ty se před tím nečasem schovaly. Jen já musel pro vajíčka. Nebe se zatáhlo ještě víc.

„Co s nima?“ pípnul jsem vyděšeně s děsivou předtuchou odpovědi.

„Donést sousedce.“ Venku se rozpoutalo hotové peklo. Kolena se mi rozklepala.

„Sousedce?“

Ticho, žádná odpověď. Jen monotónní bubnování kapek na střechu. Rozkaz byl vydán a byl jasný. Má cesta vedla do kurníku. Z kurníku na štěrkovou pěšinu, z té na silnici a už jsem stál pod sousedčinými okny.

S jistým sebezapřením jsem zaťukal na sklo. Nesmělé ťuk ťuk jako by prořízlo okolní svět. I pleskání kapek utichlo, lomoz aut, šumot větru, bzučení hmyzu. Prostě dokonalé ticho a do toho to ťuk ťuk.

Sousedka otevřela okno a vyklonila se ven. Svět jako by se znovu spustil stisknutím kouzelného knoflíku a odevšad se opět ozýval ruch. Já se již celkem mokrý klepal jako osika – ne zimou, ale strachy.

„Co ste dělali?“ zeptala se útočně namísto uvítání hlubokým hlasem.

„Dřevo,“ zalhal jsem raději.

„To je dobře, musíte makat! Jestli chcete jíst, musíte makat!“

Přikývl jsem.

„A co dělaj vaši?“

„Vaří oběd,“ řekl jsem popravdě.

„Jo ták, oběd,“ zasnila se. „A co budete mít dobrýho?“

„Lečo.“

„S klobásou?“ zeptala se podezřívavě.

Zaváhal jsem a to předznamenalo můj konec. Konec v mrtvolném zatracení pod šedivou přikrývkou prachu a času. Abyste rozuměli, pokud jsme doma nejedli okoralé kůrky od chleba nebo pětkrát týdně brambory s tvarohem, byl oheň na střeše. A nedej bože, abychom měli maso!

Chvilka váhání stačila, aby mne prohlédla skrz naskrz. Její pohled tomu byl důkazem.

„S klobásou,“ hlesl jsem a vrtal očima v zemi.

„S klobásou?!“ nasadila nevěřícný tón. „Kde na to berete? To je vidět, jaký maj učitelský platy! Zato důchodci, my, lidi, co celej život dřeli jako koně, co my?!“

Nezodpovězená otázka visela ve vzduchu. Zdvihl jsem hlavu a pohlédl jí do očí. Nevnímal jsem vrásky, prapodivný účes ani opuchlé oči, fascinovalo mě cosi uvnitř. Něco, co se skrývalo za duhovkami, něco hluboko v hlavě. Snad dny, kdy byla ještě roztomilou holčičkou?

„Ale v televizi povídali, že jsou v republice dva důchodci, který berou sto tisíc!“ rozhorlila se znovu a mě z úvah dočista vytrhla. „Sto tisíc! A myslíš, že někdy něco dělali? Ne! Ty, co makaj nejvíc, nejmíň dostanou. To je svět. Ale kdo nemaká, nežere. Jestli nechceš chcípnout jako krysa v díře, musíš makat!“

Chápavě jsem přikývl.

„Fíha,“ otočila se za motorkou, která prosvištěla kolem, „to je žihadlo. To by se mi taky líbilo. Ten si tam seděl… ty kožešiny, takový křesílko… a jak nablejskaný to měl… Ale nakrad si na to, sprosťák! Kde by vzal ty peníze? My musíme makat jak cvoklý, abysme měli aspoň kus žvance do huby! My musíme…“

Ach bohové, ty její nálady! Neustále se mění, je nevyzpytatelná. Měl jsem po krk všech nadávek a řečí o práci, jídle a penězích. Pod tím oknem jsem si připadal jako ten nejbídnější z lidských červů. Vzedmula se ve mně vlna odporu a rozhodl jsem se vzdorovat. Rozhodl jsem se zapsat do vesnické kroniky neskutečným činem, hrdinstvím neslýchaných rozměrů. Rozhodl jsem se přerušit starou Vackovou, vmést jí do očí pravdu a ke všemu odejít bez rozloučení.

„A já už taky musím,“ skočil jsem jí do řeči, „máme oběd. Máme lečo a na něm spoustu klobásy, moc klobásy, jedna velká klobása je to! A s cibulí smaženou na sádle, na hoře sádla! Tady máte vajíčka, pro příště mi prosím dlužíte pětadvacet korun.“

„Jo a taky jsme od rána nic nedělali, spali jsme až do desíti! A v předsíni máme truhlu plnou peněz, až po okraj nacpanou, je na-pě-cho-va-ná, úplně přetéká!“ otočil jsem se ještě naposledy. „Má úcta!“

Nabitý pocity, rozparáděný, se zarudlými tvářemi jsem si to štrádoval prostředkem silnice. Byl jsem neporazitelný, byl jsem nesmrtelný, byl jsem hrdina.

 

Snad tedy již chápete a nic nenamítáte. Poslouchejte, jak krásně to zní. Nastražte uši, vnímejte libozvučnost těch slov, dívejte se na pohybující se měkké rty navlhčené jazykem, jak vyslovují jednotlivé hlásky. Slyšte tu dětskou radost a prostoduchost skrytou v jediné větě, tu naivitu. Poslouchejte:

Já jsem hrdina. Literární.

Cesta (vláčkem) do hlubin trpělivosti nás všech

Můj kolega Fanys je prototyp neuvěřitelně líného člověka. Vystudoval ekonomickou fakultu a před jeho jménem, se vyskytuje titul ing. Díky svému vzdělání si dokáže velmi pečlivě promyslet a propočítat nezbytně nutné pohyby, počet nejnutnějších kroků, jakožto i jiných operací, kde je zapotřebí fyzická námaha. Jeho domácnost zdobí různé nejnovější vynálezy. Počínaje elektrickým kartáčkem na zuby a konče automatickým vysavačem, který se jako pejsek prochází po bytě a slyší na jméno Azor a jedno tlesknutí.

 

Dle své nátury si rovněž zvolil povolání, které ho ani za nic nedonutí opustit byt. Jako daňový poradce se potřebuje akorát přemístit do pokoje, v kterém je počítač. Na delší vzdálenosti, např. obchod používá výhradně své osobní vozidlo, kteréž mu parkuje asi metr od vchodu. Chůze pěšky, jízda na kole či dokonce něco tak ponižujícího jako je veřejná doprava, to vše bylo u mého kolegy předmětem hlubokého pohrdání. Avšak osud je někdy krutý a nad Fanysem se pomalu stahovaly černočerné mraky.

 

Začalo to nevinně. Daňové přiznání pro kamaráda bylo hotové a v úhledné složce, v elegantní aktovce putovalo za svým adresátem na sedadle pro spolujezdce. Fanys za volantem svými sluchovými orgány hladově konzumoval tvrdé rockové tóny, zatímco orgány plicní nedobrovolně zpracovávaly cigaretový dým.

Kamarád byl velmi spokojen s daňovým přiznáním a jak už to tak u přátel bývá, brzy se otevřela lahvinka.

„Panáka si dám, možná dva. Mám dobré spalování a za chvilku budu čistý“

Fanys neodmítnul. On totiž neodmítal nikdy. Jenže jak ubýval čas příjemného odpoledne, ubýval i lahodný mok z láhve a ani turbospalování už nemohlo Fanyse očistit. Zbývaly dvě možnosti. Přespat u kamaráda, nebo jít na vlak. První možnost vzhledem k blížícímu se příchodu kamarádové protivné manželky byla ihned zamítnuta.

 

České dráhy jakoby vše tušily. Začaly mezitím připravovat malé dobrodružství. Fanys ještě nic zlého netuše vyhledával na netu spoj, naivně se domnívaje, že údaje a data, jež si vyhledal, bude výše zmíněná společnost dodržovat. Nádraží nebylo příliš vzdálené, přesto můj kolega těžko popadal dech a jeho útlé nohy vibrovaly pod tíhou zdaleka ne tak útlého těla. U okýnka nádražní pokladny seděla velmi milá a usměvavá paní, kterou jakoby nemohlo nic rozhodit. A skutečně. Trpělivě vysvětlila Fanysovi, že zpáteční sleva je koncipovaná trochu jinak než se on domnívá. Náš turista byl totiž přesvědčen, že musí dostat zpáteční slevu, neboť on jede skutečně zpět a nechápe, proč by měl ještě absolvovat cestu tam. Když „tam“ jel autem!!

 

Alkoholové omámení poněkud sláblo a Fanys propadal beznaději. Zvláště poté, co nádražní rozhlas oznámil, že vláček přijede s půlhodinovým zpožděním, které se může ještě změnit. Volba byla jasná. Místní hostinec a pořádný panák slivovice, nejlépe dva. Můj kolega zakrátko ucítil úlevu a dokonce se dal do řeči s místním bezdomovcem, kterému ze soucitu nabídnul cigaretu, objednal polévku a pivo. Dobrý pocit z vykonaného skutku však brzy vyprchal. Na nástupiště přijížděl vlak. Zatímco brunátný Fanys supěl po nefungujícím eskalátoru, vláček, který měl přijet za půl hodiny, přisupěl za patnáct minut. Koncová světla soupravy a schovaná plácačka výpravčího Fanyse rozzuřila. Odnesla to milá paní pokladní, která přeci jenom mírně znervózněla, když jí Fanys začal líčit své jistě subjektivní pocity, týkající se Českých drah. Další spoj, dnes však už poslední, měl přijet asi za hodinu. Volba byla jasná. Bezdomovec se radostně culil. Další pivo od štědrého pána. Fanys se však nemínil dlouho zdržovat a radši si koupil placatici, cigarety a čas do odjezdu dalšího spoje trávil pro jistotu na peróně.

 

Zdálo se, že vše dopadne dobře a můj kolega bude mít tu odpornou záležitost brzy za sebou. Koneckonců sedělo se mu příjemně. Lačně nasával čerstvý vzduch a obsah placatice. Kolem nástupiště projížděl s mohutným rachotem vlak nákladní. Byl neuvěřitelně dlouhý a trvalo věčnost, než celý přejel. Pak se rozhostilo ticho a Fanys zmožen tím vším, co tak lačně nasával, podřimoval. Jenže můj milý kolega netušil, že nádražní rozhlas hlásil další pohromu. A to změnu nástupiště. A to v době, kdy nákladní vlak rval všem cestujícím uši.

 

Na nástupišti č. 1 dokuřoval můj kolega poslední cigaretu. Přijíždějící vlak na nástupiště č. 2 sice registroval, ale bez většího zájmu. Zato on vzbudil zájem výpravčího, který ho slušně požádal, aby opustil nádražní prostory, neboť dnes už žádný vlak nepojede.

 

Dveře kanceláře přednosty stanice odolaly. Okýnko paní pokladní bylo zavčas stažené. Bezdomovec, vida svého dobrodějce se sice rozzářil, ale pak uviděl rozzuřeného býka a dal se na zběsilý útěk. Zvonek u kamaráda, u kterého to všechno začalo, nedrnčel dlouho. Dveře se rozletěly a na otázku, zda by u nich přece jen nemohl přespat, dostal odpověď ihned:

„To teda nemohl!! Jedno ožralé prase mi doma stačí!!“

 

Fanys byl vším tím dobrodružstvím jaksi vystřízlivěn a tak sednul do auta a riskantní jízdu absolvoval. Jen když přejížděl přes železniční přejezd, otevřel okno a zhluboka si odplivnul.

 

Měděný rytíř

V provizorní kavárně na pracovišti jsme se scházeli většinou až kolem půlnoci.

 

Nejdřív bylo třeba ustát divoký začátek noční směny. Až poté, co opadly emoce a pracovní nasazení, byla ta pravá chvíle na půlnoční klábosení u kávy.

 

Slova se většinou ujal Eduard. Měl přirozený vyprávěčský talent a nepřirozeně vychloubačná ústa. Ze všech jeho pohybů, ale hlavně z vyřčených slov čišelo nezměrné sebevědomí. Hluboce pohrdal všemi, kdo jen náznakem projevil nějakou pochybnost, natož pak strach. Avšak jeho suverenita měla spíše zakrýt jeho přízemnost, jednoduchost a někdy i ubohost. Eduard se totiž kromě fotbalu zajímal ještě i o hokej, čímž vlastně vyčerpal veškerý svůj duševní potenciál. Nicméně byl zábavný a své historky líčil velmi jímavě. Taktéž byl sběratelem nejnovějších drbů a tak když jsme se konečně sešli, vytáhl ihned svůj trumf.

 

„Pánové, včera načapali Kratochvíla. Měl v autě pod sedadlem 10kg hlíny. Zítra má podepsat výpověď. Vždy jsem tvrdil, že je to ubohý amatér. Mně se pánové nic takového stát nemůže.“

 

Poté co nám vysvětlil, že „hlína“ je slangový výraz pro prvek, jenž se v periodické soustavě skrývá pod značkou „AL“, jal se vyprávět historky o různých krádežích. Hned ta první byla ovšem velmi obehranou písničkou. Všichni jsme ji znali. Už po léta se totiž traduje pověst o jednom vykutáleném chlapíkovi, kterýž si vyřídil povolení k postupnému odvozu tří koleček pilin. Vrátní tušili zradu a vehementně piliny v kolečku přehrabávali, ve snaze najít v sypkém obsahu vrtačku, či aspoň šroubovák. Jenže uvědomělý pracující převážel opravdu jen ty piliny. Nikomu ovšem nedošlo, že s pilinami přejely přes ostře sledovanou vrátnicí i tři krásná, nová kolečka.

 

Starý obnošený kabát připomínala i druhá Edova story. To zase jeden důchodce vypomáhaje v kovárně si každý den odnášel v igelitové tašce trochu koksu. Velmi dlouho takto „chodil se džbánem“, až jeden aktivní a stranický nadaný soudruh vrátný, konečně „ucho utrhnul“. Děda však nepropadnul panice a na otázku, proč má v tašce koks, odpověděl:

 

„Přikrmuji koksem králíky.“

 

Šokovaný vrátný žádal bližší vysvětlení. A tak mu děda líčil, že četl v časopise o významných sovětských vědcích, kteří zjistili, že koks v malých dávkách významně přispívá k růstu těchto chutných zvířátek.

Je třeba poznamenat, že v hluboké totalitě, kde se náš příběh odehrává, měli tzv. sovětští vědci u nás velký respekt a nikdo nevěděl co vše možné i nemožné objeví. Proto taky náš vrátný ve své soudružské hlavě dlouho šrotoval. Nakonec usoudil, že děda nevzal koks pro svoji osobní potřebu, nýbrž z pohnutek ideologických. Kdyby ovšem tento převratný objev pocházel z řad amerických, nenažraných vědců, byl by důchodce hnán k zodpovědnosti. To tak, pomyslel si vrátný, podporovat prohnilý, západní svět naším těžce a v potu tváře vydobytým koksem.

Děda byl tedy propuštěn. Poděkoval a slíbil, že pokud by králíci touto pochoutkou přece jen pohrdli, hodí koks do pece…

 

Jak jsem již uvedl, tyto historky byly známé, po léta tradované a tu a tam rovněž přikrášlené. Přikrášlit, či přikrmit různé pověsti nakonec Eduard uměl skvěle. A tak čas naší půlnoční černé hodinky příjemně uběhnul a všichni jsme se zase rozešli za svými povinnostmi.

 

Uběhlo několik podzimů a padající totalitní listí, nahradilo listí demokratické. Převratné, revoluční změny nás provázely na každém kroku a někteří všímaví pracující jedinci začali pomrkávat po barevných kovech, které se zejména ve velkých továrnách válely doslova všude. Výkupní cena těchto třpytivých, či nahnědlých kovů totiž prudce stoupla. Mnoho lidí propadlo barevné horečce.

Majitelé sběrných surovin rovněž nezaháleli a pro své zákazníky připravili nadstandardní služby. Přímo ve sběrnách zřídili jednoduché nálevny a někteří si dokonce instalovali výherní automaty. Pracující tak měli možnost své těžce nakradené peníze ihned propít, či prohrát.

Ovšem mnozí zaměstnavatelé nechtěli tomuto nečinně přihlížet a tak najímali kvalitnější ochranku, instalovali kamery a přistižené zaměstnance na hodinu propouštěli. Vynášet barevné zlato tak bylo čím dál složitější a vyžadovalo velkou míru vynalézavosti, odvahy a též notnou dávku štěstí.

 

Nic ovšem netrvá věčně. Opět uběhlo pár podzimů a s padajícím (stále ještě demokratickým) listím, opadávaly i výkupní ceny barevných kovů. Nikdo už za pár korun nebyl ochoten podstupovat jakékoli riziko a tak celá horečka postupně vyšuměla a zůstaly jen nostalgické vzpomínky.

 

Bylo to nedávno, kdy jsme takto nostalgicky při naší půlnoční kávě, zase jednou vzpomínali. Eduard už s námi dávno nepracoval, takže jsem se ujal slova já, třebaže rozhodně neoplývám vypravěčským talentem.

 

Příběh, který vám hodlám vyprávět je velmi zvláštní a hezky by se vyjímal v šuplíku s cedulkou: Tragikomedie.

 

Někteří sběratelé barevného lupu měli vše promyšlené do posledního detailu a na každou eventualitu byli připraveni. Jiní zase sázeli na jednoduchost až drzost, s kterou se opírali o známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Jenže obě taktiky měly vždycky nějakou trhlinku a většinou tu trhlinku způsobila malá chybička spojená s nepřízní osudu, či nezvyklou okolností, nebo náhodou. A právě něco takového postihlo i mého známého.

Patřil k těm, kteří si příliš hlavu nelámali a svůj lup, v našem případě měděný drát si prostě obtočil kolem těla. Začal hrudním košem a skončil těsně nad pasem. Pak stačila volnější košile, či mikina a nebylo nic poznat. Jednoduché a téměř geniální, zvlášť když příslušníci podnikové ochranky mohli ledacos, rozhodně však nemohli nikoho ohmatávat. Můj kolega takto vynesl neuvěřitelné množství měděného materiálu. Zasvěcení, kteříž o jeho koníčku věděli, ho brzy začali přezdívat Měděný rytíř.

 

V osudný den si náš rytíř, nic zlého netuše oblékl svoji zbroj a klidně, beze strachu a obav, maje na mysli přísloví, že „zvyk je měděná košile“, si to vykračoval k bráně podniku. Bylo po odpolední směně a začínající déšť, jakož i vzdálené blesky, dávaly tušit katastrofu. Měděný rytíř však ještě nic netušil, neboť on tušil málokdy a máloco. Nezdravé sebevědomí ho hnalo po asi kilometrové cestě k bráně podniku. Jemu se přece nic stát nemohlo.

Mezitím se přihnala prudká bouře. Blesky stále častěji rozsvěcovaly nebe a oslepovaly oči, zatímco hromy stále intenzivněji působily na sluchové orgány.

Měděného rytíře však nic zastavit nemohlo. Až kolega, který ho předbíhal a který věděl, jaký poklad na sobě nese, v něm zasel semínko pochybnosti.

 

„Nechci ti do toho mluvit, ale víš, že jsi teď vlastně pochodující bleskosvod?“

 

Rytíř se nakonec přece jen zastavil. A zcela proti svým zvyklostem začal přemýšlet. Uznal, že silný elektrický výboj seslaný z nebes, by si velmi snadno našel cestu k jeho měděné hrudi.

Co teď? Mohl se odmotat a drát zahodit, jenže mnoho lidí jdoucích za ním by to vidělo a někteří by si jistě rádi smlsli na svém arogantním kolegovi.

Usilovné přemýšlení si však vyžádalo spoustu času a řidič posledního možného autobusového spojení z odpolední směny pomalu dokuřoval cigaretu.

Rytíř vsadil vše na jednu kartu. Svoji měděnou misi se rozhodl dotáhnout až do konce.

Bouře pomalu slábla. Když si pospíší, stihne autobus a vše se vrátí do starých, osvědčených kolejí.

Sledoval čas a brzy zjistil, že rychlá chůze stačit nebude. Mírný poklus vzápětí vystřídal běh a vyjíždějící autobus ze zatáčky donutil měděného rytíře ke sprintu. Chybělo možná padesát metrů a vítězství bylo na dosah.

Jenže pak se to stalo. Oblohu rozčísnul blesk, ozval se ohlušující hrom a téměř současně se měděný rytíř skácel bezmocně na zem.

 

Přivolaný lékař nad tímto případem dlouho kroutil hlavou. Zažil už mnoho neuvěřitelných zranění, ale toto jistě ne.

Kdo z vás by čekal, že bude lékař konstatovat smrt nad mladíkem spáleným na uhel, toho nejspíš zklamu.

Jeden z posledních blesků této prudké, ale krátké bouřky si totiž našel úplně jiný, neznámý cíl. Příčinou bezvědomí našeho statečného rytíře bylo přidušení, způsobené pevným obtočením měděného drátu.

Rytíř se dopustil osudné chyby.

Nedomyslel, že v důsledku intenzivního sprintu bude jeho hrudní koš vyžadovat větší objem. Silný měděný drát tuto žádost zamítnul a pevně objímaje hruď uvěznil rytířovy plíce.

Srdce pak proti téhle nespravedlnosti podalo protest bouřlivým tlukotem, což mělo za následek, že se náš hrdina poroučel k zemi.

 

Eduard byl zakrátko lékařem oživen a vrátným osvobozen od pevného sevření. Zbývalo už jen sepsat hlášení a druhý den se dostavit k podpisu výpovědi.

 

A nám nezbývalo, než umýt hrnky a jít vstříc svým pracovním povinnostem…

 

Střípky z Ráje

 

 

U vysoké skály z pískovce plné rýh, žlabů a důlků zahlazených vodou i větrem a především časem klečí děvče. Dívá se vzhůru očima beze slz. Cítí jen smutek, už neumí plakat.
Svítí slunce. V jeho paprscích se lesknou malé kousky slídy a odráží světlo do okolí. Ve výhledu jí zaclání větve borovic, které u země vytvářejí chladný stín. Dole se skála netřpytí.
Sklání hlavu a tiše šeptá: „Dneska je mi právě jedenáct let. Možná dvanáct nebo také deset, nevím. Teď už nevím nic. Jen to, že můj tatínek je anděl – úplně největší anděl ze všech. Myslím, že musel dostat opravdu veliká křídla, aby vyletěl až do nebe. Vždyť byl široký jako vrata od stodoly, a když jimi chtěl projít, musel ještě sklonit hlavu. Maminka už je možná také anděl. Pokud je, tak vaří doma tátovi kaši a on zatím pase andělské kozy. Určitě jsou moc pěkné. Mají malé růžky, křidýlka a hebkou sněhobílou srst. Třeba je anděl i Agáta. Těším se, až budu také anděl…”
Její řeč je jakousi modlitbou. Tichým smířením se světem.
„Vzpomínám si ještě na domov. Bydleli jsme v Čechách, ale Češi nás rádi neměli. Táta říkal, že nás neměli rádi nikdy, ale já si myslím, že to bylo kvůli tomu pánovi, který visel nad plotnou. Říkali jsme mu strašák. Měl černé ulízané vlasy a upravený knírek. V rohu plakátu zářil kříž. Jako správným Němcům nám prostě musel viset v kuchyni. Když by přišli vojáci a on by tam nevisel, možná by nás zastřelili. Češi si mysleli, že strašáka milujeme, říkali, že se k němu před spaním modlíme. Tak to nebylo, my jsme na něj plivali. To nás taky naučil táta. Agáta, moje sestra, se trochu styděla, ale šlo jí to. Já jenom prskala a moje sliny syčely na rozpálené plotně. Táta plival až od stolu a vždycky se trefil. Říkal, že když budeme hodně plivat, válka brzy skončí…”
Hlavu už měla skloněnou. Šeptala svůj zmatek v duši do jemných zrn měkkého písku, ve kterém seděla. Přehrabovala jej prsty. Občas zavadila o borovou šišku nebo ulomenou větévku.
„… Válka skončila a nebylo to lepší. Tatínek se už vůbec nesmál, často s mámou sedávali dlouho do noci v kuchyni a potichu si ztrápeně povídali. Všichni byli smutní. Pak tatínka odvedli čeští vojáci a my zůstali sami. Maminka plakala a řekla, že je z něj anděl. A taky, že musím rychle utíkat pryč a už nikdy se sem nesmím vrátit. Prý se jednou všichni sejdeme v nebíčku…”
Její dlaně narazily na něco tvrdého. Z prachu vyhrabala kost. Zbytky prstů v ruce svíraly zažloutlý papír.

Začala tiše slabikovat krkolomný text:
„Znám pověsti.
Vyprávějí je němé rty.
Slyší jen hluché uši.
Mluví o místech, kde hluboko pod věží bílou leží jen temno pouhé.
Věž ta plna zkázy a prázdna vykoupení v srdci srdce Evropy se skrývá.
Běloba její zmámí zrak, však lží je pouhou. To lesknou se jen a blyští drobounká sklíčka jak střípky z Ráje. Jak připomínky slasti a pokoje.
Temno, co u pat se jí krčí, Kainovo znamení s sebou nese.
Po jejích zdech z drolivého pískovce pnou se rýhy od nehtů zoufale snažících se zachytit poslední života strach. Na zemi jen písečný prach mísí se s prachem rozbitých kostí.
Kdo vrahem je, je obětí, kdo obětí je, je spasen, kdo spasen je, je spasitelem, kdo spasitelem je, snad ďábel snad anděl je…”

„Já chci být anděl!” vykřiklo děvče.
Bez rozmyslu se s novou vervou začalo drápat po skále. Vzhůru a výš a výš… Na tváři se jí prolínala nedočkavost s nadšením. Obratně překonávala kmeny borovic, zasekávala drobné prstíky do puklin kamene. Na červené líce jí svítilo slunce. Lezla.
A pak už nemohla.
„Budu anděl,” zašeptala a její prsty povolily.
Letěla. Snad jako anděl.

A možná, že dostala bílá křídla a její duše se zdvihla z prachu mrtvolných kostí. Možná, že mezi růžky drbe andělské kozy a s tatínkem plive na portrét ďábla. Možná…

Modlitba dítěte

Přítmí. Ticho. Chlad. Kulatým oknem vzadu proniká měsíční svit. Čekání. Trochu rozházené řady židlí. Vůně silných kamenných zdí, vůně moci, velikášství. Odevzdanost. Klid. Vpředu vysoký klenutý oblouk, zábradlí, sakristie schovaná před zraky smrtelníků. Velký zdobený oltář. Sochy. Malby. Vzadu podloubí, malá dvířka v obrovských chrámových vratech. Zdobený dveřní oblouk, tympanon. Na kůru varhany s již elektrickými měchy.

Bez hnutí sedí v předních řadách muž. Je starý. Na sobě popelavě šedý prošívaný oblek, knoflíky jako vyhaslé uhlíky. Stojím opodál ve stínu římsy a ukřižovaného Ježíše. Muži není mu vidět do obličeje. Na hlavě má černý klobouk, necítí úctu. Nepřišel se vyzpovídat, nepřišel vzdát hold Bohu. Jde se mu vysmát? Nebo si tropí žerty sám ze sebe? Ví aspoň on, co tu dělá?

Sedí tu už hodiny, dívá se před sebe jako do zrcadla. Jako by viděl svůj život před sebou, jako by jej hrdopýšně odmítal přijmout. Je vzpřímený, nehrbí se. Otázky na sebe sama mi došly, hlava se mi kolébá. Pomalu klesá na prsa. Záškub celého těla ji vrhá zpět. Jsem unavený, ale cosi mi zakazuje odejít. Musím zůstat. Vyčkat.

Smeká. Mrkám opuchlýma očima a dívám se na něj. Co bude? Bílé vlasy se mu pnou po skráních, jdou vidět zvrásněné tváře. Uši má velké s provislými boltci. Dívá se na svůj klobouk, pomalu jím otáčí v prstech. Hraje si s ním.

„Víš,“ mumlá směrem k němu, „ty to máš lehký.“ Mluví hořce a zatrpkle, jen ztěžka přelézají slova jeho rty. Hlas má hluboký a chraptivý. V obrovské místnosti se rozléhá tak, že jej bez problémů slyším.

Po dlouhé pomlce se sklání zas k dutému klobouku, jako by jej chtěl naplnit slovy, vzpomínkami, životem. „S láskou ti uteče život moc rychle, bez ní nemá konec. Je to nuda. Nekonečný bloudění, hledání něčeho, co ani nechceš… Ale už to bude,“ dodává najednou šťastně. „Bude to, brzo to bude… Pokoj, klid, něco novýho.“

Nechápu, co povídá. Jeho starý hlas se projasňuje, nabývá na síle. Suché zatuhlé rty se pohybují s větší lehkostí. Cítím z něj naději a nedočkavost malého dítěte, vroucnost, prosté nevinné štěstí, vzrušení. Nevím, o čem mluví, ale z něj vyzařující pocity, blaho v jeho hlase mě nutí se usmát.

„Prej už mi je dost let,“ pokračuje vzrušeně. „Prej bych měl dozrát, dospět. Já o to nestojim, chci bejt dítě. Umanutý děcko, pro který je odpad, šrot vrcholem krásy. Vidím tu krásu všude, ale sám. Lidi jsou ztracený v číslech. Já jsem taky ztracenej, jsem na konci cesty, ve slepý uličce, v poušti, v oáze, v moři, v moři, moři lží a podvodů. Jsem ztracenej, ale najdenej, jsem tady, víš,“ oslovuje znovu trochu špinavý černý klobouk. „Už to bude.“

Nevím, co mělo být, ale bylo ticho. Šumot deště, touha, očekávání. A ticho. Dlouhé, dlouhatánské ticho, ve kterém všechna vyřčená slova dostávala svůj smysl, pronikala pod kůži, hřála.

„Asi se sám bojim na sebe podívat, otevřít svý oči dokořán,” začal reptat. „Chci zase kapuci na hlavu, noc, žlutý lampy, chci klukovskej strach ze tmy, z temnejch rohů, stínů. Chci, ale vím moc, moc znám. Být věčným dítětem? Pche!” odfrkl si, „to sotva. Kluk, to možná, možná kluk, ale dítě? Ne. Už nikdy nebudu dítě. Dětství zmizelo a dospělost nepřišla, jsem ztracenej někde mezi…”

Už to nevydržím. V kapse starého kabátu nosím již od dětství vyřezávanou káču – jedinou památku na tátu. Teď ji žmoulám v dlani, přemýšlím. Mám? Nemám? Pomalu přejíždím prsty hladké dřevo, otlučenou špičku, ohmatanou rukojeť. V téhle hračce je tolik vzpomínek, štěstí, tolik z mého života… Mám? Nemám? Mohu tu radost předat dál, mohu ji nechat psát nový příběh, ale chci? Chci ztratit ten můj příběh? Tak sakra! Mám? Nemám?

Musím. Něžně ji posílám po kamenné podlaze. Kutálí se, rachotí, hlučí, cvaká, drnčí a klape. On se otáčí. Uvidí ji a já poprvé hledím do jeho obličeje. Vrásčité tváře, zapadlá očka, husté obočí, silné rty. Je pečlivě oholený, bílou košili u krku vzpurně porozeplou. Pozoruji tu změnu. V očích zahrají divoká světýlka, ústa se roztáhnou do širokého úsměvu, vrásky také jako by se trošku zahladily. Sklání se k hračce. Bere ji jemně do rukou a ohledává. Nepřemýšlí na tím, čí je a kde se tu vzala – je skutečně dítětem. Roztočí ji na vedlejší židli a upřeně pozoruje vyryté ozdůbky splývající do jediných kruhů.

„Podívej,” říká ve chvíli, kdy vystupuji ze stínu. Ani se na mě nedívá, nediví se, že tu jsem. Nadšeně ukazuje na maličkou hračku.

Mlčky si klekám k němu na podlahu a spolu sledujeme káču. Točí se. Tak nádherně se otáčí, ladně opisuje kruhy, vytváří neviditelný obraz, svaté písmo.

„Už to bude,” šeptá zas poblouzněně. „Ale bylo to krásný, viď?” obrací se teď na mě, ne na klobouk.

Ze slušnosti přitakávám. Nechápu jej, ale cítím jakési naplnění, radost. Udělal jsem dobrou věc.

„Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…,” začíná z ničeho nic mlít zběsilým tempem. Káča se otáčí, zdá se mi, že čím dál tím rychleji. On spolu s ní zrychluje, jako zděšené dítě opakuje jedinou modlitbičku. „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…”

Otočky uhání vpřed, káča se naklání a chýlí ke kraji židle. On si pomalu lehá na zem. Hračka hvízdá jak ďábelský kolotoč: vžum, vžum… A do toho: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…” A pořád: vžum, vžum… „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku” Vžum, vžum…

Káča přejíždí okraj a padá. Vidím ji letět k zemi, prudce narazit, vyskočit zpět do výšky a znovu na zem. Rány prořezávají chladný vzduch kostela. Bum! Bác! Bum! Tum… Tam… Dam…

Ťuk. Konec. Ticho. Ve stejném okamžiku utichá jeho dech. Slastný výraz na tváři, ruce rozhozené. Klobouk nechávám ležet, jen káču zdvihnu a položím mu ji na hruď. Odcházím. Jako dítě přišel na svět a jako dítě z něj také odchází. Šťastný a nerušený.

Dobrý den

Atmosféra při pravidelném cestování, pravidelnou autobusovou linkou, bývá většinou nudná a stereotypní. Vídáte stále stejné tváře a znáte i jednotlivé šoféry, podle nichž víte, zda se máte během cesty více držet a obávat se o své zdraví, či zda můžete klidně spát, třebaže s vědomím, že přípoj zcela jistě nestihnete.

Na jedné lince se však často za volantem objevoval postarší pán, kterého měli všichni rádi. Tedy ne úplně všichni, ale drtivá většina ano. Byl uctivý, jezdil slušně a na čas. Často zastavil i mimo zastávku a zkrátil tak cestujícím pěší túru domů, ačkoli tím hodně riskoval, neboť předpisy všemocného přepravce toto přísně zakazovaly.

Tento pán však také vynikal jednou zvláštností. Každého nastoupivšího pasažéra velmi nahlas pozdravil. I děti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem ten pozdrav nebyl zpívaný. Pokud někdy nastoupíte do autobusu, ve kterém sedí náš uctivý šofér, uslyšíte vysokým hlasem a velmi nahlas zpívanou ódu, zvanou dobrýýý déén.

Náhodný cestující po takovém pozdravu vyloudí úsměv na tváři a je potěšen vtipnou uctivostí řidiče. Ovšem pravidelní „štamgasti“ dopravující se od pondělí do pátku touto linkou do práce a zpět, bývají často podrážděni, neboť tento úryvek z bůhví jaké opery, slyší často i padesátkrát denně, násobeno dvěma při jízdě zpět.

Jedním takovým štamgastem, kterého takový pěvecký výkon přiváděl k nepříčetnosti, byl Josef. Oproti řidičovému tenoru, oplýval hlubokým, nakřáplým basem. Což dávalo tušit, že bývá štamgastem i jiných zařízeních, než jsou linkové autobusy. Zejména po ránu, jež bylo pro Josefa vždy těžké, zuřil a vzteky rudnul, když jeho uši nedobrovolně vyslechly zpěvný pozdrav.

Řidič brzy zaznamenal Josefovu averzi a škodolibě a jen pro něho přidával výšku a intenzitu svého hlasu. Často to přehnal a jeho hlas přeskočil do fistule, což mělo za následek, že se Josef chytal za levou stranu svého hrudního koše, kde zřejmě cítil palčivou bolest.

Josef se ale nenechal jen tak ničit a brzy přešel do protiútoku, zatím jen slovního. A tak jsme mohli pravidelně slyšet dialog, jenž nás vždy rozesmál. Zejména jejich hlasový kontrast působil velmi komicky. Vysoký, téměř ženský hysterický soprán: „Dobrýýý déén.“ A ochraplý, pravidelně zalévaný bas: „Sklapni, kašpare!“

Jak čas běžel, staly se tyto slovní střety tradičními. Josef si sedal vždy až dozadu, aby alespoň trochu zmírnil své utrpení, a jeho uši zdobily špunty. Pomáhalo mu to však zřejmě nemnoho. Soudím tak podle jeho reakcí. Když jsme přijížděli k zastávce, na níž čekalo 15 lidí, Josef se zbožně pokřižoval a pohansky zaklel. Šofér naopak vida takový početný úlovek, zhluboka se nadechl a počal zpívat svůj part.

Nic však netrvá věčně.  Řidič postupně ubíral ze své škodolibosti a Josef se někdy dokonce na něho tu a tam usmál. Stereotyp cestování by nakonec byl jistě zvítězil, kdyby nedošlo k jisté drobné příhodě.

Bylo parné odpoledne. Autobus zel poloprázdnotou. Většina pravidelných i náhodných pasažérů trávila dovolenou. Na zastávkách skoro nikdo nepřistupoval a tak „dobrých dnů“ bylo pomálu. Josef v zadní části vozu spokojeně a poklidně klimbal. Šofér si rukou na volantu vyklepával rytmus písně znějící z jeho autorádia. Klidnou a svižnou jízdu však přerušil skřípavý zvuk brzd. Následoval náraz. Několik tašek a batůžků se nedobrovolně přemístilo do přední části vozu. Jim v patách se nekoordinovaně přemisťoval i Josef. Řidič vyběhl ven, aby zjistil rozsah škody a příčinu jeho malého karambolu.

Všem bylo jasné, že náš autobusový, zpívající hrdina nedodržel bezpečnou vzdálenost a bude tedy označen za viníka nehody. Tuto skutečnost si nejvíc uvědomoval Josef a v jeho očích to začalo jiskřit. Zatímco řidič sepisoval pro pojišťovnu průběh události, Josef se přesunul do sedačky řidiče. Nikdo netušil, co bude následovat. Ovšem Josef se nechystal unést autobus. Pohodlně se usadil a pískal si melodii z rádia.

Konečně byla nehoda sepsána, policie kvůli minimálním škodám nevolána a tak zbývalo jen mobilem ohlásit nehodu přepravci, který nařídil svému zaměstnanci pokračovat v jízdě. Řidič tedy nastoupil a v momentě kdy ke svému překvapení uviděl za volantem Josefa, strnul. Josef se však významně pousmál a poté se vzepjal ke svému životnímu hereckému výkonu. Vysokým, pištivým hlasem, kterého byl schopen, zazpíval: “ Dobrýýý dééén“

Následoval ohlušující smích celého autobusu a ke cti našeho šoféra je třeba poznamenat, že on se smál nejvíc.