Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech

Kdesi stojí jeden dům, jen jeden, a kolem nic. Ten dům má asi dvě stě sedmdesát tři pater, v každém patře čtrnáct kanceláří, v každé kanceláři dva novináře, jenže to není tak docela pravda. V každém patře je totiž jedna z kanceláří věnována jen jednomu člověku a to redaktorovi denního tisku. V každém sedmém patře k tomu sídlí redaktor týdeníku a úplně nahoře, v posledním patře, bydlí majitel a zakladatel tohoto prapodivného domu opředený pověstmi a záhadami. Dokonce nikdo netuší, zda žije, nebo jestli jeho duše řídí celý ten shon, nebo jestli to není tak ani tak a celý dům se řídí sám, protože si všichni myslí, že je někdo řídí, a tak se řídí sami, aniž by vlastně tušili proč a co a jak, ale i tak to dělají správně.

Jak už bylo řečeno, kolem domu o dvou stech sedmdesáti třech patrech je velké nic. Tohle nic pramení z naprosté informační vyčerpanosti místa. Novináři z něj vytěžili i to poslední, co ještě šlo, a pak se vrhli dál a ještě dál, a tak se nic postupně rozšiřuje a rozšiřovat bude, dokud nezbyde jen dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech, sedm tisíc třicet tři pisálků, tři tisíce osm set osm kanceláří, dvě stě sedmdesát dva redaktorů denního tisku, třicet devět redaktorů týdenníků a jeden jediný podkrovní byt.

Nic se šíří a brzy zaplaví celý zbytek země! Poznáte to podle čím dál tím hloupějších zpráv a titulků, sloupků, úvodníků, fejetonů, reportáží a podobných nesmyslů. Já to všechno dobře vím, a proto se vydávám na cestu krajinou pustější, než poušť, a děsivější, než nejděsivější údolí sevřené ostrými skálami naklánějícími se k sobě. Každičkým krokem ve mně ubývá odvahy a přibývá strachu, až ve mně maličká dušička chrastí jako zrnko hrášku. Tak tohle nám zbylo z matičky Země.

 

Nad dveřmi stojí nápis DŮM O DVOU STECH SEDMDESÁTI TŘECH PATRECH. Stěny jsou z černého skla, slunce se od nich odráží a já nevidím nic, avšak mám pocit, že zevnitř se na mě upírají stovky, ba dokonce tisíce zvědavých očí.

Dveře se z ničeho nic samy otevírají a já mohu vstoupit. Vše je ze skla. Když zdvihu hlavu, vidím skrz stropy a podlahy tak vysoko, kde se už obraz mlží. Vpravo od chodby sedm kanceláří, vlevo sedm kanceláří. V každé stojí příslušný počet lidí v černých lakýrkách, černých manšestrákách, bílém triku a opět černém saku, v kapse blok a pero, přes rameno brašnu s magnetofonem. A když opět vzhlédnu, vidím je všechny, všech sedm tisíc tři sta čtyřicet čtyři lidí, jak se na mě dívají, každý dvěma očima. Soukromí zde neexistuje.

Odnikud a přece odněkud se ozývá hlas: „Vítej mezi věčně přeživšími.“

„Nikdo jiný, než vy, nepřežije?“

„Nepřerušuj,“ odbývá mě hrubě hlas a pokračuje. „Rozhodl ses stát jedním z nás, avšak…“

„Nechci být jedním z vás! Přišel jsem zachránit svět!“

„Ach,“ pronáší otráveně, „nepřerušuj pořád. Rozhodl ses stát jedním z nás, avšak není to tak jednoduché. Dám ti téma, na které ti každý položí otázku.“

„A když neodpovím?“

„Budeš vysán.“

„Vysán?“

„Ano. Vysají z tebe všechny informace, které v sobě máš.“

„A když odpovím?“

„Dostaneš další otázku.“

„A když zodpovím vše?“

„Dostaneš úbor a staneš se jedním z nás. Bože, ty jsi nechápavý.“

„A jak potom mohu zachránit svět? Copak vás nejde zničit?“ podivil jsem se.

„Tady nejsi v pohádce, chlapče,“ ušklíbl se pobaveně. „Kdo by se dobrovolně vzdával moci? Proč bych měl dávat jen sebemenší šanci mě zničit? Třeba by se ti to povedlo. A co pak? Ne, nejsem takový hlupák.“

„A…,“ nadechl jsem se, abych vzdoroval.

„Každý jen jednu otázku, pánové!“ řekl nemilosrdně hlas.

Na podlaze přede mnou se rozzářil zelený nápis SVĚDOMÍ. A rozsvítil se stejnou jedovatou barvou i na monitorech počítačů ve všech kancelářích, nikdo nemrkl ani okem, každý jen čekal, až za ním přijdu a on mi položí svou otázku.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Chlad srdcí zdál se být až neskutečným. Laškoval jsem s myšlenkou poprosit o možnost odchodu, ale zavrhl jsem ji. Přemýšlel jsem, zda se rovnou vzdát a nechat se vysát. Avšak zdálo se mi, že přece všechno musí mít více možností, že neexistuje nic naprosto dokonalého, že není v silách člověka být jen a pouze zlý, neboť lidská povaha je pestřejší, není tak dutá a nijaká, tak omezená. Proto všechno a snad ještě kvůli pár dalším věcem jsem se rozhodl bojovat. Vykročil jsem vpřed a za mnou se sykotem vyšlehl plamen stejně zelený jako onen nápis. Cesta zpět se uzavřela.

Otevřel jsem první průhledné dveře a muž přede mnou se uvolnil a položil svou otázku na téma svědomí.

„Stvůra či nestvůra?“

„Bůh ví.“

Muž znovu ztuhl a k životu se probudil další: „Je mezi tím nějaký rozdíl?“

„Ano.“ Všiml jsem si, že otázky i odpovědi se zaznamenávají na obrazovky.

„Jaký?“ zeptal se další.

„Stvůra je mrcha, padouch, zlobná žena. Nestvůra je horší. Je nevyspytatelná, nadpřirozená, zahalená záhadou.“

Procházel jsem jedněmi dveřmi za druhými, místností za místností. Chodil jsem zdánlivě nesmyslně od člověka k člověku a stával se součástí jedné obrovské uměle vytvořené reportáže.

„Je či není?“

„Hlodá, takže je.“

„Zvíře?“

„Divá šelma s krvavými zuby. Nikdy však nepoznáte, zda rozcupovala nevinnou oběť, nebo jestli dáví vlastní krev v bolestných mukách.“

„Bohatí?“

„Mají svědomí.“

„Všichni?“

„Každý má svědomí.“

„Chudí?“

„Také.“

„Jaký je mezi nimi rozdíl?“

„Chudí vzhlížejí k svědomí bohatých a bohatí ho považují za nutnost.“

Odpovídal jsem už jen monotónně, odevzdaně, beze smyslu. Jako bych dávno zapomněl, proč vůbec odpovídám, jen jsem někde uvnitř cítil, že bych měl. Hloupost otázek se stupňovala a s nimi i hloupost mých odpovědí.

Stalo se to v sedmém patře u sto padesáté osmé odpovědi (tedy zhruba v jedné čtyřicetině celého domu).

Otázka zněla: „Máte také svědomí?“

„Ano,“ přitakal jsem samozřejmě.

„Nechtěl jste zachránit lidstvo?“

„Chtěl.“

„Neříkal jste, že nás zničíte?“

„Říkal.“

„Změnil jste snad názor?“

„Nezměnil.“

„Proč se mermomocí snažíte stát jedním z nás?“

„Doufám, že naleznu skulinu.“

„Skutečně si myslíte, že tu jsou skuliny?“

„Ano. Jste snad lidé ne?“

„Jsou lidé nesmrtelní?“

„Ne.“

„Jsme my nesmrtelní?“

„Nevím, tuším, že ne.“

„Kdybychom byli nesmrtelní, byli bychom lidé?“

„Ne.“

„Našel byste pak nějakou skulinu?“

„Pevně doufám, že ano.“

„A mohlo by se stát, že by žádná skulina neexistovala?“

„Mohlo.“

V tu chvíli vše kolem pohltilo ostré zelené světlo, a když pominulo a mé oči zas přivykly a rozkoulaly se, zjistil jsem, že se vznáším ve vzduchu. Levitoval jsem zhruba ve výši sedmého patra a kolem mne viseli ve vzduchu počítače, stoly, židle, kliky od dveří, vše nad sebou dokonale uspořádáno jako předtím, jen teď chyběly stěny, podlahy, stropy, příčky, nosníky, sloupy, dveře, okna, prostě vše, co každý normální dům má. A lidé měli místo obličejů vířící a ve vláknech pableskující zelenou hmotu, stejně zelenou, jako oheň, který hořel dole a jako nápis SVĚDOMÍ, který všude svítil.

„Co je to?“ podivil jsem se těm obličejům.

„To jsou informace,“ odpověděl mi hlas odnikud, který teď zněl zeshora, přesně z dvě stě sedmdesátého třetího patra. „Jsou to lidé, kteří svou schránku propůjčili informacím, ze kterých žijí a žít budou díky nim navždy. Informace jsou cenné, tak cenné, jak si vy lidé neumíte ani představit. Snad byste je nazvali kamenem mudrců či elixírem mládí. Musíte se jimi nechat obstoupit a pohltit, abyste skrze ně mohli žít věčně.“

Zíral jsem kolem sebe s pusou dokořán a viděl zanikat svět v rukách všemocných bláznů, v rukách informací, kterým jsme dali vzniknout my lidé svými životy, svými činy, sebou samými. Pochopil jsem ten uzavřený kruh nežití a nesmrtelnosti.

„Je stále ještě něco, za čím tě žene tvé svědomí?“ optal se další z požíračů informací.

„Ne,“ řekl jsem sklesle a na obrazovkách počítačů se mé NE mnohotisícekrát rozzářilo.

„Vzdáváš se tedy?“

„Ano.“

Přesně sto sedmdesátá otázka mne již složila do kolen a zastavila v běhu vzhůru za nemožným. Zlověstný hlas se zasmál a odnikud se vynořily zelené trubky, které začaly divoce syčet, a ve mně se pomalu rozlézal pocit prázdnoty, pocit ničeho stejný, jako v té okolní krajině.

A pak už jen má duše, či co to bylo, viděla rozpadat se mé tělo na milión drobných kousíčků, které se jako prach usadily na stolech, na podlahách, stropech a stěnách, které už byly zase zpět na svém místě. I duše se za chvíli začala tříštit, jako by ji nalili do hlav všech sedmi tisíc tři sta čtyřiceti čtyř lidí nelidí a jako by se z ní stala jen hrstka nepodstatných písmen na talíři nesmrtelných.

Tak jsem zmizel v domě o dvou stech sedmdesáti třech patrech, ve kterém, ač se psaním doslova živí, neplatí pohádkové zákony, nýbrž řád, řád chaosu a vědění-nevědění. Řád pochybných pravd stavějící na samotné existenci člověka, na takzvaných informacích, totiž na všem, co se kde šustne.

A krajina ničeho se rozlézá dál, já byl jen jedním ubohým snítkem prachu, pár větami v nekonečné satirické bulvární reportáži zařazené v sekci SVĚT.

1 komentář na „Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech“

  1. K této povídce, co se týká stylistiky, nemám žádné výhrady, je dobře vystavěná.
    Obecně filozoficky laděné povídky mají méně čtenářů, nejedná se tedy o komerčně vhodná díla k vydání, své místo mají zejména na literárních serverech. Vaše povídka se mi četla dobře, donutila mě se pozastavit, popřemýlet. Celkově se domnívám, že Vaše psaní má vzestupnou tendenci, jen tak dál.

Napsat komentář