Vítejte v Gatesvill

Byl sychravý podzimní pátek a čekal jsem, až ve škole zazvoní konec výuky a děti se rozprchnou ze školy na podzimní prázdniny a já si sbalím úkoly mých žáků a vyrazím domů pro svojí přítelkyni, abychom mohli odjet z města na chatu. Zbývalo posledních deset minut z hodiny literatury a já už pouze přemýšlel nad příběhem, který chci psát. Už půl roku jsem se přemlouval k tomu, abych začal psát první řádky mé knihy, jenomže, se všemi úkoly mých žáků jsem na to neměl čas, a tak jsme se Scarlet rozhodli odjet za odpočinkem na chatu uprostřed hor. Cena za víkend byla příznivá, ubytovaní z fotografií vypadalo velice nádherně a nejbližší vesnice byla deset kilometrů vzdálená tudíž, nehrozilo, že bychom byli někým rušeni. Jak, jsem tak přelítal ve svých myšlenkách, v zadní lavici se hlásil jedem z mých žáku. Když jsem ho postřehl, zeptal jsem se ho, co potřebuje a on mi odvětil, jestli bych nemohl žáky pustit o chvilku dříve, jelikož se vždy všichni mačkají u skříněk. Normálně bych své žáky pustil, až při zvonění, ale tentokrát jsem se rozhodl, že své žáky nechám jít. Žáci mi odevzdali úkol na lavici a opustili třídu. Sbalil jsem všechny úkoly, vyzvedl jsem své věci v kabinetu a natěšen na víkend jsem opustil školu. Vyzvedl jsem Scarlet v redakci, ve které pracovala jako autorka článků pro ženy.

A bylo to. Opustili jsme hranice města. Následující dvě hodiny jsme jeli lesy a malými vesnicemi při poslechu rádia. Nikde jsme se nezdrželi, silnice byli volné a my jsme si užívali krásy okolních lesů. Přijeli jsme do vesnice, kde jsme zastavili, abychom natankovali a koupili nějaké brikety na přitápění v krbu. Scarlet se rozhodla, že na mě počká v autě. Natankoval jsem auto a vyrazil jsem do krámku. Když jsem otevřel dveře, rozezněl se zvonek, který visel nad dveřmi, aby upozornil prodavače na nové zákazníky. Za pokladnou stál stařík, pozdravily jsme se a šel jsem si vybrat brikety. Došel jsem s briketami na pokladnu. Během toho, co stařík počítal zboží, jsme se dali do hovoru. Stařík poznal, že nejsem zdejší, a tak se snažil, zjistit kam mířím. Řekl jsem mu, že mířím na chatu vzdálenou deset kilometrů od vesnice. Když staříkovi došlo, kterou chatu myslím, utichl, vzal papírek, na kterém počítal cenu zboží a vyhodil jej do koše.  A začal znovu počítat, tentokrát se nerozmluvil a plně se soustředil na čísla. Řekl částku, která mu vyšla a já zaplatil, sbalil zboží a vydal jsem se ke dveřím, když v tom na mě stařík zavolal: “Vydržte mladý muži“ zaběhl do místnosti v zadní části krámku. Po chvilce z místnosti vyběhl. Doběhl ke mně a vhodil mi něco do tašky a pronesl: “Až to budete potřebovat, využijte to. Do té doby to nehledejte!“. Poděkoval jsem mu za tu věc, ať to bylo cokoliv a odešel jsem. Bylo to velmi podivné, a když jsem se ohlédl zpět ke krámku, viděl jsem, jak tam stařík stojí a pozoruje mě. Pochopil jsem, že bude lepší, když se na tu věc nepodívám, dokud nezmizím z dosahu krámku. Jakmile jsem se vrátil do auta, nákup jsem hodil na zadní sedadla, nastartoval motor a vyjel jsem s autem zpět na silnici. Scarlet jsem pověděl, o tom, co se v krámku stalo, a tak se rozhodla, že se podívá do tašky, co tam muž vhodil za věc. Scarlet se podívala do tašky, ale v tašce nic nebylo, pouze brikety, které jsem koupil. Nevěděl jsem, kam se to podělo, nebo jestli mi to někde vypadlo po cestě do auta. Rozhodli jsme se tuhle záležitost nebrat nějak vážně a raději na to zapomenout.

Jeli jsme půl hodiny, když jsme viděli ceduli, která nás nasměrovala na chatu a odbočili jsme ze silnice na příjezdovou cestu, po které jsme ujeli ještě kilometr a byli jsme u chaty. Zde už na nás čekala postarší paní.

Zaparkovali jsme, vystoupili z auta a rovnou jsme šli k paní. Paní nás vřele uvítala a rovnou nás vzala na prohlídku chaty. Když jsme vešli do chaty objevily jsme se v obří místnosti se schody do dalšího patra, podle nábytku nám hned bylo jasné že se jedná o obývací pokoj, když je tu gauč, stolek a krb. Dále jsme pokračovali do další místnosti, kde byla kuchyně s kuchyňskou linkou, sporákem, lednicí a jídelním stolem a byly zde další dveře, které vedly do sklepa, ale že prý ve sklepě nic není, tak jsme tam ani nešly. Prohlídku jsme pokračovali v dalším patře, ve kterém se nacházeli dva pokoje s vlastní koupelnou. Chata byla velmi nádherná, a tak velká, ale hlavně byla tichá, což jsem potřeboval pro své psaní. Paní nám předala klíče od chaty, a ještě nám řekla, že kdyby se cokoliv dělo, tak bydlí hned ve vesnici, tudíž jí to k chatě nebude moc dlouho trvat. Rozloučila se s námi a odjela. A my jsme se dali do vybalování.

Venku je ticho, jediné, co slyším, je praskání polínek v krbu. Scarlet zatím v kuchyni připravuje něco k jídlu a já pracuji na své knize. Když v tom mě Scarlet přeruší v psaní, jelikož potřebuje koupit potraviny, které mi zapomněla připsat na nákupní list a já teď jako otrok budu muset jet do vesnice na nákup. Doufám, že ještě nebudou mít zavřeno, když už je venku taková tma. Vzal jsem klíče a bundu a vyrazil k autu, když v tom mi před nohama přeběhla černá kočka, ale já nevěřím na pověry a nastupuji do auta.

Když jsem vyjížděl byla pouze tma, ale teď jsem musel zpomalit, neboť padla hustá mlha. Vůbec nic není vidět. Minul jsem ukazatel na vesnici, který mi oznámil že mi zbývá už jenom sedm kilometrů. A najednou se to stalo. Na silnici se z ničeho nic objevila postava v bílém, rychle jsem strhl volant na stranu a plnou rychlostí, jsem vrazil do stromu. Šokem jsem ztuhl. Doufající že jsem osobu nesrazil, jsem vylezl z auta a šel směrem, kde ta osoba byla. Ale nikdo tu nebyl, ani žádný náznak, žádný kus oblečení nebo věc. Tak jsem tam, jen tak stál. Když v tom se najednou něco šustlo v lese, otočil jsem se a tam šla osoba v bílém, jež celá zářila. Vydal jsem se směrem k osobě do lesa, ale ta se najednou začala vzdalovat. Šel jsem stále rovně. Tu se objevila záře ohně. Šel jsme blíž se podívat, ale zastavil jsem se za křovím.

U ohně stáli lidé v kruhu. Ti lidé byli oblečeni v černém hábitu s kapucí a na hlavách měli morové masky, usoudil jsem, že to jsou morový doktoři, ale každý z nich měl jinou barvu. Jen jsem tam tak stál a pozoroval morové doktory. Když jsem se podíval pozorněji uviděl jsem v dálce velkou klec, ve které byl spoutaný muž. Moroví doktoři o něčem diskutovali, ale praskání dřeva je přehlušilo a já jsem nic neslyšel. Po pár minutách, co jsem tam tak stál, dva doktoři vyšli z kruhu a šli za mužem. Jeden odemkl klec a oba ho vzali z jedné strany za rameno a šli zpět do kruhu. Muže dovedli před doktora s červenou maskou, podle všeho to byl asi vůdce tohoto spolku. Doktor s červenou maskou začal něco pronášet a během toho si rozepl kabát, pravou rukou sáhl dovnitř kabátu a vytáhl dýku. Do teď jsem si myslel, že jde o nějaký druh zábavy, ale když jsem uviděl dýku, zatajil se mi dech a nemohl jsem vydat ani hlásku, a tak jsem mlčky pozoroval. Najednou všichni začali pronášet nějaká slova. Znělo to skoro jako nějaký zpěv. Atmosféra houstla, doktoři sílily na hlase a doktor s červenou maskou začal zvedat dýku nad hlavu. Nastalo ticho a v tu chvíli jsem viděl, jak mužem projela dýka skrze jeho hrudník. Muž samou bolestí řval, krev mu stékala po břiše a ostatní doktoři se začali přibližovat k muži, až jej zcela obestoupily a já jsem přes ně neviděl. Chvíli jsem čekal, až se doktoři znovu rozestoupí a když tak provedli, sledoval jsem, jak si sundali masky a začali si podávat kalich. Každý se z kalichu trochu napila a vždy když oddělali kalich od pusy, bylo možné vidět, jak jim stékají rudé kapky kolem jejich úst. Najednou mě něco kouslo do nohy a já jsem lehce uskočil, načež můj úskok vytvořil hlasitý zvuk, který se rozlinul lesem a najednou všichni doktoři hleděli na mě. Proběhl rychlí oční kontakt mezi námi, vzali louče do rukou a rozběhli se za mnou, v tu chvíli jsem vystartoval a běžel neznámo kam. Vše bylo tak rychlé, předem mnou se rozpínali jejich stíny, které zanechávaly jejich postavy a jak jsem běžel cítil jsem tlukot mého srdce a mé hlasité kroky běžící v listí. V té rychlosti jsem si všiml, nějakého domku v lese a vydal se tím směrem. Doběhl jsem k domku, který byl zchátralí. Vzal jsem za kliku dveří a vběhl dovnitř, rychle jsem se zabarikádoval stolem, skříní a židlemi. Doktoři doběhli k domku, snažili se dostat dovnitř a plnou silou bušili na dveře. Věděl jsem, že je se mnou konec, nebylo úniku. Mlčky jsem se oddaloval od dveří a najednou jsem se praštil hlavou do poličky a shodil z poličky nádobu, která se rozbila na podlaze a z nádoby se rozkutáleli po celé místnosti malé kuličky. Všechny ty kuličky mířily do středu místnosti a tam se zastavily, jako by tam byla propadlá podlaha. Odtáhl jsem koberec. V podlaze byla dřevěná dvířka, když jsem je otevřel a uviděl jsem slabé světlo a prudké schody dolů. Neváhal jsem a rychle jsem sešel schody. Zavřel jsem za sebou dvířka a zamkl jsem je díky zámku, který byl hned vedle. V tu chvíli se mi ulevilo, jako by všechny mé problémy skončily. Chvilku jsem stál u schodů a přemýšlel, jak budu dále jednat. Začal jsem se rozhlížet po místnosti a zjistil jsem, že to není místnost, ale nějaká chodba, ze které pocházelo světlo. Vydal jsem se tím směrem. Šel jsem chodbou tak pět minut a světlo stále sílilo. Došel jsem na rozcestí. Na stěně byly přidělané dvě louče, které osvětlovali dvě chodby, jedna chodba vedla na pravou stranu a druhá na levou. Nyní jsem nevěděl, kterým směrem se mám dát. Chvíli jsem tam tak stál a pozoroval, jestli neuvidím něco v dálce obou chodeb, ale můj pohled mi opětovala pouze záře loučí. Popadl jsem louč a vydal jsem se do pravé chodby. Šel jsem tak dlouho, že když jsem se otočil zpět na rozcestí nebyla vidět druhá louč a byla tam pouze tma. Jediné, co mi dělalo společnost, byla záře z louče, kterou jsem nesl v ruce. Když v tom se najednou ze tmy vynořilo nějaké stvoření, které mělo lidské tělo a hlavu býka. Stvoření mělo připoutané ruce i nohy ke stěně železnými okovy. Stvoření na mě koukalo svými černými oči. Byl to, ale velmi prázdný a smutný pohled, který mi vypaloval zrak. Z toho pohledu jsem vycítil, že stvoření velice trpí. Po celou dobu, co jsme na sebe koukali zvíře nevydalo ani hlásku. Tak jsem se zeptal, zdali umí mluvit, načež stvoření nereagovalo. Dále jsem se zeptal, co je zač a proč je připoutáno. Načež následovalo jakési slabé zabučení a snažil se mi podat pravou ruku, ale nemohl ruku dostat daleko od zdi. Přistoupil jsem blíže a položil svou ruku na jeho ruku.

Kde to jsem pomyslel jsem si, když se mi náhle před očima vše změnilo. Už jsem nestál v chodbě, ani jsem nedržel v ruce louč a nedotýkal se stvoření. Stál jsem uvnitř nějaké chatrče a viděl dva muže. „Otče prosím vás nenechávejte mě tu, nemůžu zde zůstat,“ pronesl mladší z mužů a druhý mu na to odpověděl, „Synu musím jet domů, postarat se o tvoji matku a sestru a ty tu zatím zůstaneš a budeš se nám starat o náš nový dům, který tu pro nás vybuduješ.“ Syn se stále snažil svého otce přemluvit, aby mohl s ním jet domů, ale otec trval na svém, a tak ti dva spolu dlouze diskutovali, do doby, než se otec rozzlobil, chytl stůl a mrštil s ním do vzduchu až se celý přetočil a vysypal všechno nádobí, které na stole leželo. Syn mlčky stál a pozoroval svého otce, který se na něj otočil a opětoval mu pohled. Chvíli se na sebe oba dívali. Syn svým pohledem dal najevo, že zůstane a věděl moc dobře, že bude muset zůstat. Otec odešel z místnosti. Když jsem se znovu chtěl podívat na mladého muže, celý můj pohled se znovu změnil.

Najednou jsem stál v přístavu, kde kotvila loď. Ta loď byla velice nádherná a veliká. Na přídi a na zádi lodi viseli bílé vlajky s červeným křížem. Na loď nastupovalo pár mužů a mezi nimi jsem spatřil muže z chatrče, jak vstupuje na loď. Když jsem se podíval na molo stál tam jeho syn, který mu mával. Loď vyplula pryč z přístaviště. Stál jsem stále na tom molu a proti mně šel syn. Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli s ním mám zkusit promluvit nebo jej nechat projít. Jak tak šel rychle, zpanikařil jsem a rychle jsem se ho zeptal kde jsem a kam odjel jeho otec. Jenže on si mě vůbec nevšiml, jen tak kolem mě prošel jako bych byl duch. Pozoroval jsem, kam šel a vydal jsem se tím směrem. Vyšel z vesnice a mířil rovnou do lesa. Tak jsem ho následoval a šel jsem rovnou za ním v tom lese. Šli jsme tak půl hodiny tím lesem a zdáli se ozvalo zapískání. Muž se rozběhl ke zdroji toho zvuku a já se také rozběhl. A najednou jsem ji viděl. Ženu oblečenou ve zvířecí kožešině, jak objímá toho muže a líbá ho.

Zase se to stalo, znovu jsem se objevil na jiném místě. Tentokrát jsem se ocitl uprostřed nějakého shromáždění a stál jsem uprostřed davu. Všichni kolem mě se dívali na dřevěné pódium, tak jsem se tam také podíval a čekal jsem co se bude dít. Najednou tam vešel muž a žena. Oba dva byli lehce zavalití. Stoupli si uprostřed pódia a muž začal číst cár papíru: „Ve jménu naší královny Alžběty, vám občanům oznamuji, že od nynějška se přívoz lodí k našemu ostrovu omezí, kvůli zuřící válce, která probíhá mezi Anglií a Francií,“ Přečetl vzkaz a pokračoval svou řečí, „občané není se čeho obávat, zásoby jídla máme na celou zimu, zvěře máme spousty na porážku a sklidili jsme hromadu obilovin.“ a v tom mu do řeči skočila žena, „i přesto bude od této chvíle jídlo na příděl.“ Oba dva stále hovořili a já v hlavě přemýšlel, kdo jsou ti dva zač? Napadlo mě, že by to mohl být starosta vesnice s jeho ženou. Během toho přemýšlení jsem nepostřehl, že jsem pryč z náměstí a jsem zase v chatrči.

Do místnosti vstoupil syn a v náruči nesl hromadu dřeva a položil ji vedle krbu. Sedl si ke stolu, vzal brk a namočil jej do inkoustu a psal do nějakého deníku. V krbu praskali polínka a muž v tiché místnosti psal dlouhé texty do deníku. Ozvalo se zaklepání. Muž se podíval směrem k oknu a tam stála žena z lesa. Muž rychle vstal od stolu a pohotově šel otevřít dveře. Vtáhl ženu dovnitř, zabouchl za sebou dveře a zamkl je. „Zbláznila jsi se? Co tady děláš? Víš, že když tě někdo uvidí tak mě bude čekat trest! Oni mě pověsí, useknou hlavu nebo upálí! To chceš?“ řval muž na ženu. Žena se smutným pohledem pronesla „Když já jsem tě tak dlouho neviděla. Chyběl jsi mi.“

Tu se ozval řev za mými zády a když jsem se otočil uviděl jsem ženu, která před chvíli stála přede mnou, jak rodí dítě a vedle ní stojí muž a drží ji za ruku. U porodu je ještě další žena, která pomáhala porodit dítě. A bylo to. Dítě bylo na světě a byl to maličký chlapec. Žena jej držela v náručí a houpala jej. Byla to tak krásná chvíle, než do místnosti vtrhli muži. Dítě se dalo do pláče, žena se jej snažila utišit, zatímco muži odváděli jejího muže.

Znovu stojím na náměstí před pódiem, na kterém nyní stál otec dítěte a vedle něj jeho žena. Během chvíle na pódium došel zavalitý pár. Starosta si stoupl doprostřed a začal silným hlasem hovořit: „Vážení občané, po mé pravici můžete vidět anglického občana, který přivedl do naší vesnice indiánku a zplodil s ní neposvěcené dítě. Tímto navrhuji trest pro George, přidělání býčí hlavy na jeho hlavu a indiánku vhodit do klece, která bude na konci náměstí.“ Z davu vyšel muž, který nesl býčí hlavu a vložil ji do rukou paní starostové. Ta hlavu nasadila na Georgovu a přišila ji. Indiánku odvedli do klece. A zavalitý pár si vzal jejich dítě. Jakmile skočilo shromáždění, George v býčí hlavě šel ke kleci, ve které byla jeho žena. George nemohl pronést ani slovo skrze býčí hlavu, jen jakési zvuky. Žena v kleci plakala, nemohla se na svého muže, ani podívat, a tak tam oba tak stáli a v mysli proklínali tuhle vesnici a její obyvatele.

Lítostivým pohledem jsem se díval na George, když se znovu změnilo okolí a znovu jsem stál v místnosti. U stolu seděl George a jedl polévku. Zničehonic se s prásknutím otevřeli dveře a do místnosti vběhl Georgeův otec, chytl George za košili a prudce jej zvedl od stolu. S nenávistným pohledem na něj začal řvát a nadávat. V tom jsem si všiml, jak ve dveřích stojí žena s malou dívkou. Obě plakaly. Matka prosila otce, aby přestal řvát, ale to otce neuklidnilo, naopak ho to rozčílilo. Párkrát vrazil syna do jeho býčí hlavy. Následně ho chytl za hlavu a vrazil mu ji do polévky a držel ji tam. To už matka nevydržela, rozběhla se a skočila na otce, otec v rychlé sebeobraně uhodil matku, která následkem rány upadla na zem. Otec zcela ztuhl, došlo mu, co provedl. Pomohl matce vstát, usadil ji ke stolu, dal ji pusu na tvář a omluvil se. V místnosti bylo ticho. Otec tichými kroky došel k sekyře, vzal ji a vyšel z domu. Matky beze slova chytla syna za ruku a jen na sebe v tichosti koukali. Matce stékaly slzy po tváři. Z venku se ozývaly rány, jak padala sekera na špalky dřeva.

Stále jsem stál v místnosti, když se měnila doba a v místnosti najednou přibyla postel, ve které ležela sestra a kolem ní stáli matka, otec a morový doktor. Syn stál až v zadní části místnosti. Sestru morový doktor kontroloval a po chvíli sdělil zprávu rodičům, že dcera pomalu umírá na mor a odešel. Rodiče se smutným pohledem zírali na dceru. Otec po chvíli pokynul na syna a vyšli ven z domu, tak jsem je následoval, až na náměstí, kde probíhalo shromáždění. Otec se synem prošli davem až na pódium. Zde stál už starosta a s ním morový doktoři. Bohužel se mi nepovedlo dostat skrze dav, a tak jsem neslyšel o čem starosta mluvil, ale po chvíli se otec se synem rozběhli, směrem k jejich domu a za nimi se rozběhli morový doktoři a celý dav. Také jsem se rozběhl. Dohnal jsem otce se synem u domu a společně s nimi jsem vklouzl dovnitř. Otec rychle zabarikádoval dveře nábytkem. Jenomže dav obehnal celý dům. Otec vzal dceru do náruče a zavelel, aby jej matka i se synem následovali. Otevřeli dvířka v zemi, rychle slezli po žebříku, zamkly dvířka a vydali se podzemní chodbou. Tu chodbu jsem znal. Byla to ta chodba, do které jsem vběhl, než jsem našel muže s býčí hlavou. Došli do stejné části chodby, kde jsem ho našel a zastavili se tu. Otec položil dceru na zem, chytl syna a připoutal ho ke stěně. Rozloučili se s ním a šli pryč. Syn zůstal připoutaný ke stěně. Snažil jsem se je následovat, ale nemohl jsem se z místa hnout. Dlouhou dobu se nic nedělo a oba jsme tam pouze stáli. V tom se ze tmy vynořil starosta s nějakou ženou. A ženě přikázal, aby Georgeho proklela. Asi to byla čarodějnice. Otevřela knížku a začala pronášet nějaké zaříkadla. Nebyli to slova, která bych znal. Až žena skončila otočila se a se starostou odešli. Najednou George skrze býčí hlavu pronesl: „Chápeš mě, proč tu nyní jsem?“ Nemohl jsem uvěřit, že George mohl mluvit. Pokračoval: „Už pět set let tu tak stojím, bez jídla a společnosti., za to, že jsem do vesnice přivedl divošku. A následně na mě svedli i nákazu moru, kterou dovezli z Anglie, ale obvinili mě a divošku. Prosím, pomoz mi, najdi knihu a zbav mě věčného utrpení.“ V tu chvíli mi došlo, že kniha, kterou čarodějka držela, byla ta kniha jež jsem dostal od staříka z krámku. Rychle jsem se rozběhl, běžel jsem chodbou a s loučí v ruce jsem utíkal, poslouchal jsem tlukot mého srdce a svůj dech. Konečně jsem doběhl na rozcestí. Rozhodl jsem se, že půjdu chodbou kterou jsem ještě nešel, jelikož jsem se chtěl vyhnout davu morových doktorů, před chatrčí. Chodba byla stejná jako ty dvě, kterými jsem šel, ale bylo v ní spousty zatáček, výstupu a klesání. Ušel jsem skoro stejnou trasu jako k muži s býčí hlavou.  Nechtělo se mi věřit, že jsem stále nikam nedošel. Ta cesta mi připadala nekonečná až jsem konečně uviděl místnost. Místnost vypadala jako nějaký sklípek. Bylo zde spousty košíku s brambory, rajčaty a dalšími druhy zeleniny. Byli zde dřevěné dveře, ke kterým vedly tři schodky. Došel jsem ke dveřím, chytl za kliku a zatáhl, ale nic se nestalo. Dveře byly zamčené. Rozhodl jsem se pořádně zabušit. Myslel jsem si, že tu umřu. Nechtěl jsem jít zpátky k morovým mužům. Když v tom jsem slyšel, jak se otáčí klíč v zámku a v tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Došlo mi, že nevím, kdo mi otevře dveře a že by bylo lepší se schovat, rychle jsem zalezl za jeden košík s brambory. Dveře se otevřely a do místnosti pronikla záře světla a stín nějaké osoby. Ta osoba se zeptala: „Kdo je to?“ Ten hlas mi byl povědomí. Vylezl jsem ze své skrýše a uviděl jsem svoji milovanou Scarlet. Vyběhl jsem k ní, objal jsem ji a políbil. Hned jsem ze sebe vyklopil, co se mi stalo. Jenomže Scarlet se na mě podívala jako na blázna, když si prohlídla místnost. Tak jsem se po místnosti také rozhlédl, ale nikde jsem nemohl spatřit chodbu, kterou jsem sem přišel. Na jejím pohledu bylo jasné, že mi nevěří. Tak jsem se vydali, směrem k autu, kde jsem havaroval.

Šli jsme dlouho ve tmě po silnici. Až jsme konečně došli k autu. Ale auto bylo zaparkované u krajnice a vypadalo, jako by se žádná nehoda nestala. Uvnitř auta byli klíčky v zapalování. Scarlet mě fakticky musela považovat za blázna. Knihu, kterou jsem dostal od staříka neviděla, auto nabourané nebylo a žádná chodba nebyla v té místnosti, ve které mě našla. Myslela si, že si z ní pouze dělám srandu, ale když jsem se snažil obhájit, jak jsem se asi mohl dostat do sklípku, který byl zamčený z venku, tak jí lehce došlo, že asi něco na mém příběhu bude. Rozhodli jsme se autem vrátit zpět do chaty a že se raději vyspíme a až další den se půjdeme podívat do lesa.

Bylo krásné ráno, když jsem se probral, jenomže jsem se neprobral vedle Scarlet, byl jsem sám v posteli. Dostal jsem strach, kde asi může být. Sešel jsem do kuchyně a tam stála u sporáku a vařila palačinky. Podala mi kávu ke stolu a talíř palačinek plněné čokoládou a posypané kakaem. Hned po snídani jsem se vydali do lesa. Jeli jsme autem k místu, kde jsme ho včera našli. Vystoupily jsme a od silnice jsme šli na místo, kde jsem včera viděl morové muže. Došli jsme ke křoví, ve kterém jsem se schovával. Zůstalo tam to ohniště, ze kterého stále vycházel dým. Kolem ohniště byla všude krev po oběti, kterou jsem včera viděl. V tu chvíli Scarlet začala vyšilovat. Furt mě přemlouvala, abychom zavolali policii. Ale já jsem nechtěl. Chtěl jsem pokračovat v cestě a dojít k chatrči, ale tam už se mnou nechtěla pokračovat. Abych se přiznal, sám jsem tam také nechtěl jít. Zavolali jsem paní, která nám pronajala chatu a ta přijela za námi s místním šerifem. Šerifovi jsem řekl vše o tom, co se mi minulou noc stalo. Rozhodli jsem se, že Scarlet s paní počkají u auta a my s šerifem půjdeme k chatrči.

A tak jsme šli, během toho mi šerif říkal, že v této lokalitě, není vše takové, jak se zdá. Celá lokalita tohoto lesa je prý velice záhadná. Prý to není poprvé, co našli v lese místo se spousto krve, jako po nějakém rituálu.  Často v okolí mizí lidé. A že v chatě, ve které jsme ubytováni se také děje spousta věcí. Spousta hostů, kteří se zde ubytovali zmizeli. Přiznal se, že si myslí, že paní, která nám chatu pronajala, v tom záhadném mizení hostů může mít prsty. Šerif se snažil najít, nějaké důkazy, ale žádné nikdy nenašel. Doufal, že společně teď můžeme přijít na to, co se tu děje. Konečně jsme došli k chatrči. Vešli jsme dovnitř, šerif zabouchl dveře a zamkl. Zeptal jsem se ho, kde vzal klíče a proč nás zamkl. Šerif vytáhl zbraň a zamířil na mě. Nerozuměl jsem o co mu jde. Najednou se otevřeli spodní dvířka podlahy a začali vycházet, muži v morových maskách. Měl jsem dost nahnáno. Šerif mi začal vyprávět příběh o Georgeovi a divožence. Celý příběh už jsem, ale znal. Avšak šerif pokračoval v jeho vyprávění. On a muži v morových maskách jsou potomci, morových mužů z dob, kdy se osada začala osídlovat a že je jejich posláním je chránit George, aby ho nikdo z kletby neuvolnil. Šerif a ani morový muži si nikdy nepřáli, se starat o Georgeho, sami to považovali za prokletí. Šerif mi přikázal, abych sešel dolů. Znovu jsem se objevil v místnosti, morový muži vešli za mnou a poslední šel šerif s jeho pistolí. Přikázal mi jít dál tou chodbou. A tak jsem znovu absolvoval celou cestu. Došli jsme na rozcestí, kde jsme uviděli šlápoty lidských nohou, ale nějak jsem si už nemohl uvědomit, že bych včera na sobě neměl boty. Šli jsem k Georgovi. A když jsme konečně došli na místo, kde byl připoután, čekal morové muže obří šok. George tu nebyl. Řetězy byly volné jako by je někdo odemkl. To šerifa velice vytočilo, vyběhl ke mně a vrazil mi pěst do obličeje. Následně na to vzal pistoli, kterou mi přitiskl k hlavě a začal se mě hrubým, silným hlasem vyptávat, jestli jsem to byl já, kdo odemkl pouta. Mlčky jsem kroutil hlavou. Šerif mi znovu vrazil do tváře a já jsem lehce upadl. Ležel jsem na zemi a mlžilo se mi před očima. Morový muži mě vzali za ruce a táhli mě po zemi. Já jsem pozoroval, jak se vzdalujeme od místa, kde ještě včera byl George. Na chvíli jsem zavřel oči a usnul jsem.

Probral jsem se svázaný v místnosti, kde byly košíky se zeleninou. Dveře od místnosti byly otevřené. Zde mě muži posadili a nechali mě v klidu stát. Když jsem vstal, vyběhl rozčílený šerif do místnosti a mluvil s ostatními. Z rozhovoru jsem slyšel kousek. Mluvil o Scarlet a paní, která nám pronajala dům, že je nemůže najít a také nemůže najít mé auto. Museli utéct. Šerif došel ke mně a začal si vybíjet svou zlost na mně. Párkrát mi vrazil pěstí do obličeje. Na jeho pohledu bylo vidět, jak si to velice užívá. Najednou jsme slyšeli zvuk motoru z venku. Morový muži mě vzali za ramena a odtáhli mě ven. Šerif vyšel ze dveří domu a šel k autu, které bylo nastartované před domem, ale nikdo v něm nebyl. Jenomže to jsem se mýlil. V autě byla paní, které patřil tento dům, ale byla schovaná pod palubovkou, a když viděla, že se blíží šerif, šlápla na pedál a vjela rovnou na šerifa. Ten přeletěl přes kapotu. Stále pokračovala v jízdě ke mně. To statní morový muže vyděsilo a rozutekli se a já jsem byl rázem sám. Jakmile je uviděla, rozprchávající se muže, změnila směr jízdy a mířila směrem k mužům. Ze dveří domů vyběhla Scarlet společně s Georgem, který už na hlavě neměl býčí hlavu. Rozvázali mi ruce. A běželi jsme do domu, ale to nás někteří morový muži uviděli a běželi za námi. Vyběhli jsme do ložnice v patře. Zamkli jsme za sebou dveře, otevřeli okno a vylezli na malou stříšku. Ze stříšky jsme viděli, jak paní stále řádí v autě před dome a snaží se srážet muže. Bohužel ji jeden z mužů převezl a navedl ji na strom, do kterého vrazila. Auto vrazilo do stromu takovou silou, že strom spadl přímo na auto. A už jsme slyšeli troubení volantu, které se rozléhalo celou krajinou a nepřestávalo. My jsme se po kraji střechy vydali k zadní části domu. Tam už byl nachystán žebřík, po kterém jsme slezli. Morový muži chtěli po žebříku slézt za námi, ale mi jsme ho ještě stihli strhnout k zemi a muži tam zůstali uvězněni. Za domem bylo nachystáno šerifovo auto, rychle jsme do něj naskákali a vyjeli jsme. Projížděli jsme kolem paní v autě, kde jsme zpomalili, abychom mohli paní pomoci. Bohužel už to nebylo možné. Strom byl spadený na místo řidiče a auto bylo celé od krve. Bylo nám jasné, že to nemohla přežít. A tak jsme pokračovali v jízdě a jeli jsme dál.

Zastavili jsme se u místa, kde jsem první noc boural. Autem jsme zajeli do lesa a zamaskovali jsme jej. Šli jsme pěšky, prošli jsme kolem ohniště a mířili jsme k chatrči. Jakmile jsme tam došli, George vzal ze země hlínu, vešel dovnitř. Šli jsme za ním. George si stoupl uprostřed místnosti a kolem sebe vytvořil kruh z hlíny. A pokynul Scarlet, aby začala číst. Nevěděl jsem o co šlo, ale Scarlet očividně věděla. Vytáhla z kapsy knihu, kterou jsem dostal od staříka na benzínce a začala číst: „Duchu, jenž si po staletí trpěl v okovech zlých lidí, osvobozuji tě od tohoto zemského trápení, opusť tuhle pozemskou schránku“. V místnost najednou se vše ocitlo ve tmě a kruh kolem George začal zářit. George se na nás usmál, poděkoval nám a rozplynul se. Zase se v místnosti objevilo světlo a mi se Scarlet jsme s dobrou náladou opouštěli chatrč a šli jsme zpět k autu.

Scarlet mi během chůze vysvětlila, že když jsem ji a paní opustil a šel se šerifem k chatrči, rozhodli se, že půjdou do domu. Paní šerifovi nedůvěřovala. Když jeli autem k domu, tak paní objevila pod sedadlem knihu od staříka. To Scarlet došlo, že jsem měl rozhodně pravdu a objevily v domě chodbu, která směřovala k Georgovi. Pomohli mu pomocí knihy dostat se pout a zbavit jej býčí hlavy. A nachystali plán, jak mě zachránit. Museli vyčkat až vyjdeme z domu, jenomže vyšel jenom šerif, který se po chvíli zase vrátil do domu, a tak paní vlezla do auta a rozhodla se vylákat muže. Bohužel zaplatila svým životem.

Scarlet celou cestu vyprávěla, tenhle příběh a skončila u ohniště, kdy na nás čekali morový muži. Tentokrát jich už bylo méně a bez šerifa, který stále musel ležet zraněný nebo možná už mrtvý před domem. Muži nás obestoupili a vypadalo že je to náš konec. Najednou z lesa byl slyšet jakýsi dupot a funění. Byl tam býk. Stál a koukal pohledem na muže. Rozběhl se a začal jednoho po druhém rozrážet. Mi se Scarlet jsme pouze mlčky stáli a drželi se za ruce. Slyšeli jsme řev, jak muži trpěli. Najednou řev utichl a býk došel před nás. Podíval se na nás a sklonil hlavu. Scarlet šla k býkovi blíže, pohladila jej a pronesla: „Děkujeme Georgi“. V tu chvíli mi došlo, co se tu právě odehrálo. Šli jsme zpět k autu. A vyjeli jsme z lesa. Projížděli jsme kolem benzínky, kde jsme se rozhodli natankovat. Před obchodem stála telefonní budka, vlezl jsem do ní a zavolal anonymně policii. Poté jsem sám vešel do obchodu, abych mohl zaplatit za benzín. Za pultem stál stařík. Pozdravil jsem ho a dal jsem peníze na pult, ale stařík mě zastavil, vrátil mi peníze do ruky se slovy: „Nechte si peníze. Děkuji za službu, kterou jste prokázali celému lesu a mým předkům“.  Opustil jsem obchod. Jenom co jsme vyjeli znovu na silnici, proti nám blikali modré sirény, které mířili k domu.

Když jsme již byli doma, sledovali jsme zprávy, kde mluvily o vraždách v domě a v okolních lesích. Nikdo masakr nepřežil. Nejsou známý žádní přeživší a identita volajícího na policii. Nazvali to jako Gatesvillský masakr. V následujících letech se o tom začali natáčet dokumenty, které se snažili objasnit celou situaci. Jenže ani jeden z dokumentů se svými teoriemi neblížil pravdě. Po šedesáti letech jsem posledním žijícím přeživším Gatesvilleského masakru. A nyní již znáte pravdu i vy.

Napsat komentář