Nenahraditelná ztráta

Probudilo ji zvonění telefonu. Podívala se na mobil, bylo půl šesté a volal jí kolega. Jedním pohybem shodila na zem knížku, která ležela vedle ní na posteli.

„Co se děje tak ráno?“ byla její rozespalá reakce do telefonu. Zastrčila si za ucho pramen zrzavých vlasů, které měla téměř v puse. Měla bych se nechat zase ostříhat, pomyslela si.

„Za deset minut tě vyzvednu doma, máme tu případ, který by tě mohl zajímat.“ Pokračovat ve čtení „Nenahraditelná ztráta“

Vítejte v Gatesvill

Byl sychravý podzimní pátek a čekal jsem, až ve škole zazvoní konec výuky a děti se rozprchnou ze školy na podzimní prázdniny a já si sbalím úkoly mých žáků a vyrazím domů pro svojí přítelkyni, abychom mohli odjet z města na chatu. Zbývalo posledních deset minut z hodiny literatury a já už pouze přemýšlel nad příběhem, který chci psát. Už půl roku jsem se přemlouval k tomu, abych začal psát první řádky mé knihy, jenomže, se všemi úkoly mých žáků jsem na to neměl čas, a tak jsme se Scarlet rozhodli odjet za odpočinkem na chatu uprostřed hor. Pokračovat ve čtení „Vítejte v Gatesvill“

(Hrůzy v domě) Kolovrátek

Šlapejte, šlapejte,

kolo se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

cívka se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

točí se podkůvka,

šlapejte, šlapejte,

kroutí se nit.

 

Rychleji, rychleji

otáčím, zkrucuji,

rychleji, rychleji

táhnu a posouvám,

rychleji, rychleji

na špulku navíjím,

rychleji, rychleji

přibývá nit.

 

Načpak je, ptám se vás,

tenounké vlákénko,

jež pavouk smotává

v podivné útvary?

Načpak je, ptám se vás,

příze, již upředu?

K jakýmpak účelům

poslouží nit?

(Hrůzy v domě) Keramický zvonek

Nejšťastnější předmět v domě

bude asi zvoneček –

to jsem já.

Cililink.

 

Houpu se jak na houpačce,

srdéčko mi vyzvání

vesele.

Cililink.

 

Nahoru a potom dolů,

hned jsem tady, hned zas tam –

to mám rád.

Cililink.

 

Visím si tak na provázku,

na svět shlížím zvysoka,

to se mám.

Cililink.

 

Co se to však náhle děje?

Letím prázdným prostorem.

Já mám strach!

Cililink.

 

Letím? Padám! Ach, ta hrůza!

Tak snad ještě naposled

zazvoním:

Cililink.

 

A je po mně.

(Hrůzy v domě) Vidlička a nůž

Ona už vyhlíží příští oběť.

On lačně sleduje její snahy.

 

Ona se pomalu k zemi snáší.

On slastně přivírá rudé oko.

 

Ona teď vyčká na vhodnou chvilku.

On tiše soustředí svoje síly.

 

Ona se s cinknutím zabodává

do těla oběti vyvolené,

drží a nepustí, nedá šanci.

Pro svého milého všechno dělá.

 

On spěchá na pomoc svojí milé.

Přiškrtí pacholka lesklým ostřím,

noří se do těla stále více,

krájí a cupuje, rve a trhá.

 

Ona se po práci vykonané

blaženě odevzdá odpočinku.

 

On zatím připraví svoje lože,

po jejím boku teď ustele si.

 

On leží, i ona, vedle sebe,

ze spánku šťastně se usmívají.

 

Tak tomu říká se láska!

(Hrůzy v domě) Čajová konvice

Potvora jedna nenažraná!

Jaká je pěkně vypasená

 

a jak se hrdě nese!

Aby jí ucho prasklo!

 

Každého dne ji pozoruji,

ničeho jí však nezávidím.

 

Stejně se jednou spálí,

pokličku třeba ztratí.

 

Vypadá jak slon z porcelánu.

Přes chobot dlouhý špatně vidí

 

a každou chvíli ještě

ukápne z toho nosu.

 

Do svého chřtánu bez přestání

nalévá splašky všelijaké,

 

aby je v krátké chvíli

opět ven vypustila.

 

Alespoň, když jde ze záchodu,

po sobě kdyby splachovala!

(Hrůzy v domě) Plácačka na mouchy

V koutku zatím tiše odpočívá.

Až však jednou přijde její chvíle,

ruka hbitá napřáhne se k ráně.

 

*****

 

Cosi bzučí. Netuší, že zvuky

svého strůjce vedou na popravu.

 

Násada vždy připravená nésti

tlapku z kůže (ta však zaostává)

nyní čekat bude na povely.

 

Hrůzné ticho, napětí se šíří.

Bzukot ustal. Teď – anebo nikdy!

 

Prudký pohyb v příštím okamžiku

rozčísne vzduch, prach se kolem víří.

Odsouzenci zbývá času málo.

 

Teď by bylo lépe zacpat uši –

prásk! To smrt jen vešla do místnosti.

 

*****

 

Dílo zkázy bylo dokonáno.

Vražedný stroj zas už odpočívá,

čeká tiše na svou další chvíli.

Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem

Nu co – do koše s ním! Zmuchlat jej do kuličky a zadupat do hlubin zatracené popelnice!

Ale počkat, nemusíme být hned tak zbrklí a neomalení – je lepší se pro začátek zhluboka nadechnout a celou věc pořádně zvážit. Je lepší chytit onen plátek mezi dva prsty, tak trochu štítivě jej držet dále od těla a jen tak po očku, aby nás nikdo neviděl, se na něj znovu podívat. A teprve potom ho dát do popelnice, ale nezmuchlaný, nepotrhaný, nezničený, jen jej tam tak elegantně a jako by mimochodem odložit a pokračovat dál ve své každodenní ranní procházce. Pokračovat ve čtení „Ze školních lavic – Co s dnešním bulvárem“