Koncert

Stanul jsem pod vysokým dveřním obloukem z hrubě otesaných kamenných kvádrů. Dýchal tu na mě onen vznešený chlad, zima převyšující mne svou mocí. Ač nevěřící, vešel jsem s kajícnou bázní do světlého temna kostela. Mohutné sloupoví se táhlo dvěma řadami až ke zdobnému oltáři zasvěcenému panence Marii. V tomto místě příčná loď protínala prostor a vytvářela kulovitý, do výše stoupající průzor. Svět zde byl tichý a majestátní.

Usadil jsem se do jedné z lavic a pohledem bloumal po malebných zdech, po sochách a jejich tvářích, tak čistých a nevinných. Lidé pomalu přicházeli a usazovali se všude kolem, zaplňovali a svou přítomností zmenšovali to okouzlující místo. Nikdo si nevšímal mladého chlapce. Dav šuměl, dav se vzpínal, dav ryčel. Byl neutišitelný, nespoutaný. Byl všemohoucí. Ani v těchto prostorách nepocítil stud nebo trochu úcty. Byl neomalený a sobecký.

Snad jako jediný jsem spatřil přicházející sbor. Před publikum nastupovali muži i ženy v černém. Ticho stále nenastávalo. Táhlé teskné kvílení flétny naplnilo sál, jednotlivé tóny proplétajíce se mezi sloupy sahaly nám až na dna duší. K nim se přidaly lesklé píšťaly varhan, aby společně prosytily rozechvěný vzduch. Diváci konečně utichli. Nastoupily první hlasy. Zprvu jen tiše a trochu nesměle, ale pak se přidávaly další a další, prolínaly se tu v rychlých trylcích, tu zas v dlouhých kadencích hebkých jako pohlazení větru po tváři, mísily se v divokých kaskádách. Chvílemi čistě zvonily jako klokotající potůček v horském údolí, jen aby se znovu rozeběhly a s mohutným duněním narážely do jemného kostelního zdobení. Staré silné zdi se chvěly silou pocitů a hudby.

Na mém těle vyskočila husí kůže, ale zima mi nebyla. To ta krása, smutek a touha začaly převyšovat přirozený stav. Nekonečná píseň nás přenášela napříč časem i prostorem, vyjevovala nám smutky i krásy, lásky i vlastní zklamání. Zaslechl jsem popotahování. Otočil jsem se a spatřil staré paní, jak si otírají oči začerněné slzami rozpitou tužkou. I mně se do očí draly slzy. Jediná drobná čirá kapka se oddělila od ostatních a padala k zemi, kde se roztříštila o zaprášené stupátko na tisíc dalších kapiček. V každé z nich se leskl stesk a žal celého světa.

Rýhy ve starém, léty již rozpraskaném dřevě jako by tvořily mapu světa tak velkého a pustého, až srdce usedalo. Sledoval jsem ty čáry v ohmataných opěradlech přede mnou, myšlenky mi jako o překot vířily hlavou. Nechával jsem se unášet melodií poznání, možná jsem zatoužil uvěřit a stát se součástí něčeho vyššího, než jsem já. Stále mě však rušilo šustění papírových kapesníků, jejich trhání a muchlání, vrčení a pískání fotoaparátů, blesk při stisknutí spouště, cvakání a vrzání způsobené výmysly moderního světa. Pomalu jsem si uvědomoval, jak hluboce dnešní dobu nenávidím.

Vztek ve mně bouřil a začínal ovládat mou mysl. Nemohl jsem se soustředit, nemohl jsem se uvolnit a zaposlouchat se. Toužil jsem v klidu vnímat hudbu, nechat se naplnit její tesknou nádherou, opojen a dojat odpočívat v jemném náručí pocitů. Nemohl jsem. Lidé poblouznění dobou, bezostyšní a sebestřední – nic jim není svaté. I při otírání očí musejí rušit papírovými kapesníky, které stvořili k obrazu svému – z falše a pýchy, z nevědomosti a prázdnoty, z vlastní bezmoci. Ubozí panáčci z papíru, bloudíte světem bez cíle a při závanu větru klesáte na kolena! Přitom si myslíte, jak jste silní. Jste malí!

Už jsem to nevydržel. Vztek ve mně vzkypěl a já zbaven soudnosti vyskočil a začal na cáry cupovat kapesníky i obaly. Lidé vstávali a pohoršeně křičeli. Hudba skomírala, až docela utichla. To ještě podpořilo můj hněv.

„Jste tak ubozí, tak maličcí!” povykoval jsem nenávistně s hněvem zkřivenou tváří. Útržky papíru a igelitu létaly všude kolem a jako hejno vran si posedaly lidem do vlasů. „Hrdinové!” křičel jsem hlasem plným ironie a posměchu. Mohutný řev se tříštil o kamenné zdivo a omítku s freskami. Lámal se o prokládané linie a ornamenty štuku na stropě a jako sup se vrhal zesílen prostorem zpět dolů na svou kořist. „Díváte se, ale jste slepí! Posloucháte, ale neslyšíte! Jste zaslepení touhle dobou! Slyšíte? Tak mluvte!” S těmito slovy jsem vytrhl nejblíže sedící ženě z rukou fotoaparát a mrštil jím proti sloupu. Střepy a úlomky plastu se rozlétly kolem, lidé se bázlivě přikrčili a hleděli vyděšeně do mé rozlícené tváře. Byl jsem pro ně vyvrhelem, šílencem. Dokonce i pro ty, jejichž klid jsem bránil.

Samotný sbormistr mě nakonec vykázal a vyvedl za brány kostela. Opuštěn jsem seděl na schodech, zatímco hudba hrála dál. Pokora v ní skrytá se vlévala pomalu do mé duše, avšak já jí hrdě a zarputile vzdoroval. Odmítal jsem se vnitřně smířit s příkořím a hanbou, se zatvrzelým odmítáním alespoň chvilky klidu a oproštění se od monotónního rytmu života.

Divoké ovace tónů zčista jasna ustaly a po zaskřípění dveří se ven vyvalil šum, ze kterého byly cítit ohromení, strach, nemohoucnost, chaos a zmatek. Lidé se hrnuli po dlažbě a mě už si nevšímali. Ani si nevzpomněli na incident s fotoaparátem. Věděl jsem, že podnět pro jejich zděšení je vklíněn uprostřed nich, že jej skryli před mými zraky hradbou svých těl. Dál na malém náměstíčku obrostlém košatými stromy a menšími keři s jedovatě červenými bobulemi podrážděně rozmlouvali. Zchátralá a rozbitá výloha zavřené samoobsluhy tomu všemu dodávala ještě uzoufanější dojem.

Až po divokém zahoukání záchranky se shromáždění rozestoupilo. Zpozoroval jsem ležící stařenku a smutný pohled lékaře. Ten zakroutil hlavou a babiččinu tvář překryl pláštíkem. Rovný jako svíce postál nad nehybným tělem, ostatní se v houfu a svatém tichu shlukli okolo. Bylo mi staré paní líto a mrzelo mě, že až konec jednoho z milionů životů přiměje lidi k troše úcty.

„Hrajte,“ ozval se kdosi zkormouceným šepotem. Z hlubin kostela zazněly tóny varhan a černé klapky spolu s bílými vytvořily smuteční melodii. Sboristé se postupně přidávali a s úctou zpívali nebohé černobílou píseň beze slov, píseň konce i nového začátku.

S pohledem upřeným do dáli jsem se zaposlouchal do závěrečné části písně. Vášnivá a divoká, neskutečně smutná a srdceryvná hudba se vznášela v okolí. Slyšel jsem ji jen mlhavě skrz hukot myšlenek, přesto city vytryskly ven v podobě slz čistých a upřímných. Slz, které skrápěly staré kamení a dlažbu věčnou jako sám čas.

Vzduchem všem nad hlavami poletovaly kousky roztrhaných kapesníků, dokud je vítr neodvál pryč. Pryč, do dalekého nekonečna, kde svůj žalostný příběh mohly předat dál.

2 komentáře na „Koncert“

  1. Nádherná obrazotvornost!

    Povídka jde hlavně po pocitech čtenáře, příliš se ale nevnucuje, nepodbízí, nenutí se „nějak cítit“. I když autor očima hlavního hrdiny nabízí úzký pohled na situaci, čtenář zde nutně nemusí mít až tak pocit, že je tlačen do myšlenky, že nastíněný pohled je jediný správný. Toho nebývá snadné docílit, zvláště u textů v ich-formě.
    Troška psychologie, troška filosofie.

    Citlivě vykreslené prostředí vtáhne čtenáře do prostředí děje, přitom ponechává prostor zabloudit fantasií dál v příběhu.

    Pěkně je zachycen rozdíl mezi chováním jednotlivce a „davem“ – když přicházíme kamkoli, jak moc jsme zvnitřněni (citliví, vnímaví). Sami obvykle více, jak je i hlavní hrdina. Jeho zuřivá reakce je logická, má-li takové sklony. Nebo mu „jen“ už přetekl pověstný pohár trpělivosti. Chtěl-li být uprostřed svého světa sám a prožívat kouzlo celé situace, narušitelé nejsou vítáni. Krásně to vystihují věty „Lidé pomalu přicházeli a usazovali se všude kolem, zaplňovali a svou přítomností zmenšovali to okouzlující místo.“, „Snad jako jediný jsem spatřil přicházející sbor.“

    Jediné, co mě trošku zarazilo, je chování lidí po incidentu s foťákem. Vžiju-li se do situace, předpokládám, že by spíše potom vypukla panika. V hlavě naočkované všudypřítomné teroristické útoky… Nikdo neví, co takovému zuřivci běží hlavou, jestli si někoho nepodá. Lidé by se lekli, pak báli, jak je v povídce zmíněno, pak by někdo nejspíš začal utíkat; a utíkali by všichni… Možná. Možná ne. Možná by se našel odvážný jednotlivec a vrhl se na zuřivce. Pak by mu onen dav možná také přispěchal na pomoc, aby zuřivce zpacifikoval… Ale to je můj osobní pohled na věc. Těch „možná“ je tu opravdu moc a třeba by to bylo na jiné vyprávění, ovšem těžko uvěřitelný je fakt – chování té paní, která přijde o foťák – nezdá se mi, že by to jen tak přešla. Zvlášť, pokud je paní „jen jednou z onoho davu“. Člověk by to asi řešil, kostel nekostel, hudba nehudba, když jde o majetek, jde „všechna svátost stranou“. V dnešní době, na kterou hrdina žehrá. Ale také to mohla být altruistka, která mávla rukou. Každopádně nastalá situace by si zasloužila vyřešení (nebo naznačení řešení), i když scéna není hlavní pointou povídky.

    Nikdo si nevšímal mladého chlapce – slovo „mladého“ se mi zdá nadbytečné. Chlapec je vždycky mladý, vyplývá z výnamu samotného slova (není-li to myšleno zrovna jinak, což si myslím, že zde není).

    Závěr ukazuje typickou situaci, kdy dojdou lidé ke zvnitřnění a sblížení – smrt poblíž.

    Vyvstávají (mi) otázky.
    Proč hrdina svaluje své pocity na okolí? Proč zareagoval tak dramaticky? Proč je v takovém duševním rozpoložení? Co ho vedlo k návštěvě kostela? Co to bylo v kostele za akci? (Jinak by se asi chovali lidé /dav/ na mši, jinak na placeném koncertu, jinak na vystoupení umělců z ulice…). Co bylo s tou paní? Ublížilo jí předchozí leknutí po útoku? Uspala ji nádhera hudby? Zahryzalo později hrdinu, že by ji třeba mohl mít na svědomí?
    V krátké povídce tohoto rozsahu na tyto otázky netřeba odpovídat. Je to jako kostička z mozaiky, ve které se ukrývá krása celého obrazu. V románu či novele už by to nejspíš potřebné bylo.

    Jako čtenář mám pocit, že hlavní hrdina tak trochu nastoupil na „misionářskou cestu záchrany světa“, a jak to tak bývá, začíná vlastním zvnitřněním (a pocitem, že je tím lepší než ostatní) a zároveň znechucením a kritickým pohledem na druhé, na lidstvo a jeho chování, na dnešní dobu (/Dav/„Byl neutišitelný, nespoutaný. Byl všemohoucí. Ani v těchto prostorách nepocítil stud nebo trochu úcty. Byl neomalený a sobecký.“ „Lidé poblouznění dobou, bezostyšní a sebestřední – nic jim není svaté.“). Umí se zamyslet, umí být sám „uprostřed davu“.
    Možná by z téhle pocitové povídky mohla být „úvodní“ k podobně laděným povídkám či začátek románu, kde postupně začne také chápat a přijímat do svého světa i ty „lidi z davu“ a zodpovědnost za své vlastní pocity a chování. Případně ho vše zavane úplně někam jinam (?).
    V tématu potýkání se hrdiny s vlastním nitrem, tam se dá nalézt spousta inspirace.

    Uvedný komentář je pouze mým pocitem z textu samého. Podle mého názoru je to výborně napsaná povídka.

    1. Děkuji.

      Ano, je zde mnoho „možná“. Ale právě ta možná dělají literaturu krásnou. Mohlo to být tak i tak a je to pravděpodobnější. Ale nikdo neví. A tím, že onen dav zachoval chladnou hlavu, ukázal, že není tak špatný, jak si hlavní hrdina myslí. A hrdina tím samým sám sobě ubral. Svět není černobílý a my musíme umět přijímat své vlastní chyby.

      Ale jsem vděčný za názor a pohled čtenáře. Je důležité vědět, jak dílo pochopí někdo jiný. Ne vždy dokáže člověk říci, co chce, a jen díky pohledu čtenáře to může vylepšit. Děkuji.

Napsat komentář