Strašidelná noc

Byl podzim, když jsme se s rodinou přestěhovali do domu po naší babičce, která zemřela před půl rokem na zástavu srdce za neznáme příčiny. Její dům se nacházel hluboko v horách v neobydlené oblasti. Já jsem se nechtěl stěhovat, miloval jsem náš starý dům a zbýval mi poslední rok na základní škole, ale má sestra byla nadšená, jelikož šla do první třídy a nebylo to pro ni tak těžké. Nejbližší vesnice byla od domu pět kilometrů daleko. Dům byl hodně starý, ale byl ohromně veliký. V domě byli dvě poschodí. V prvním byla obří hala, obývací pokoj, jídelna a kuchyně. Ve druhém poschodí měli rodiče ložnici po babičce a já se svou sestrou jsme měli každý svůj pokoj a ke každému pokoji vlastní koupelnu. Bylo to jako žít na hradě i samotné dekorace vypadaly, jako by tu byly už staletí. Měli jsme další dva pokoje, které nikdo nepoužíval, a tak se matka rozhodla, že bychom je mohli pronajímat na noc. A za domem jsme měli zahradu obehnanou velkými zdmi a na zahradě malý dřevěný altán.

Žili jsme tu téměř dva měsíce, do školy mě a mou sedmiletou sestru odvážel otec, který jezdil do práce, kde pracoval jako účetní pro velkou společnost a matka zůstávala sama doma a starala se o domácnost. Během dvou měsíců nás navštívilo devět hostů a všem se zde velmi líbilo. Matka chystala snídaně, obědy i večeře pro hosty a uklízela pokoje.

Jednoho listopadového dne našla starou fialovou brož ve tvaru růže, která se otevírala. Uvnitř brože byla velmi stará fotografie manželského páru. Muž na sobě měl oblek a cylindr a žena na sobě měla bílé šaty a ve vlasech nalezenou fialovou brož. Když si matka brož prohlížela, vypadla fotografie na zem. Matka, když se podívala k zemi, tak si všimla nápisu, který byl na druhé straně. Bylo zde napsáno: Miluji tě Elso, tvůj Otto Montgomery. Matka se rozhodla, že obvolá hosty, aby zjistila, kdo zde tu brož zapomněl. Povedlo se ji dovolat sedmi hostům, ale těm brož nepatřila. Zbývající dva hosté v návštěvní knize neuvedli své jméno, ani žádný telefon. Ale když je matka zapisovala, tak do knihy zapsala i den příjezdu, ale hosté, když opouštěli dům zapomněli připsat datum odjezdu, a tak se nevíme kdy hosté opustili dům, ale zanechali po sobě klíče v hale na komodě. Od té doby už jsme další hosty neměli. Matka brož schovala, aby se neztratila, kdyby si pro ni někdo přijel.

Uběhl týden od doby, co matka nalezla brož. Byl sobotní večer a venku hřměly blesky a pršelo, všichni jsme byli doma a sledovali jsme v televizi náš oblíbený seriál. Když v tom v hale zazvonil telefon, otec odešel do haly, zvednout telefon. Po chvíli došel a oznámil nám, že musí odejít, že jej potřebují v práci, jelikož se ztratily nějaké výpisy. Otec si vzal klíče z komody a odešel z domu. Chvilku po odchodu nastartoval motor a auto odjelo pryč. To, co následovalo se obávám, že už nikdy nevyženu z hlavy. Uběhla malá chvilka a zahřměl ten největší hrom, který jsme kdy slyšeli a někde shodil hromosvod. Vteřinu na to vypadl proud a následně jsme slyšeli, jak má sestra křičí, měla obrovský strach, tak jsem ji objal a utěšil, matka zatím našla staré svícny, a tak jsme měli světlo. Najednou jsme slyšeli, jak něco spadlo v hale. Matka mi přikázala, ať se zatím starám o sestru a šla se podívat do haly. Následně jsme slyšeli kroky po schodech, jak šla nahoru do poschodí. Když v tom najednou proletěl po obývacím pokoji průvan. Šli jsme se podívat se sestrou, jestli jsme někde nenechali otevřené okno, došli jsme do kuchyně, kde byly okna zavřená, ale slyšeli jsme jakési mlácení z haly. Došli jsme do haly, kde jsme objevil otevřený zadní vchod. Bylo to divné, myslel jsem si, že jsem vchod zamknul. Tak jsem se sám šel podívat do zahrady. Následně když jsem prozkoumal okolí jsem se otočil zpět ke vchodu, ve kterém stála má sestra pohlcena tmou. Najednou ji nějaká ruka šáhla na rameno, dveře se sami zavřeli a už jsem slyšel už
jen sestřin křik. Úplně jsem ztuhl strachem na zahradě a pouze sledoval dům, promáčen deštěm jsem se nemohl hnout z místa a letmým pohledem jsem pohlédl do vrchního okna ve kterém stála, žena z fotografie. Upřeně jsem se na ni díval a ona můj pohled opětovala, drželi jsme spolu oční kontakt tak pět vteřin a najednou otevřela okno a začala přelézat římsu a skočila. Rozběhl jsem se k místu dopadu. Když jsem doběhl, na zemi bylo spousta krve, ale žádné stopy po ženě. Rychle jsem se vrátil k zadnímu vchodu, ale ten byl zamčen. Rychle jsem utíkal ke přednímu vchodu, překonal jsem vysoký plot a doběhl ke vchodu. Vzal jsem za kliku a otevřel jsem dveře. Najednou mě oslepilo světlo. V domě už znovu fungovala energie. Křičel jsem a hledal jsem sestru a matku. Vyběhl jsem do poschodí a běžel jsem do ložnice rodičů. Když jsem otevřel dveře, nemohl jsem tomu věřit. Babička seděla v houpacím křesílku a vypadala velmi živě, ale měla smutný pohled. Nevěřícně jsem si ji prohlížel a v tom najednou babička chraplavým hlasem promluvila: „Vnoučku, tak ráda tě vidím, bohužel za velmi nepříznivých podmínek.“ Pohlédla na stolek vedle postele, na které ležela brož a pokračovala „musíte odtud, utéci. Nesmíte tu zůstat! Ti lidé z fotografie byli prvními majiteli tohoto domu a přišli si ho vzít zpět.“ Najednou jsme slyšeli kroky na chodbě, tu náhle někdo chytil kliku a snažil se otevřít dveře. Najednou babička silným hlasem zařvala „Uteč odsud a nerozhlížej se“. Dveře se otevřeli a v nich stála má matka, celá vytřesená, na triku měla kapky krve. Chytla mě za ruku a táhla mě za sebou chodbou ke schodišti. Schodiště jsme seběhli během pár vteřin a utíkali jsme pryč z domu k autu. Snažila se roztřepanou rukou odemknout auto, musel jsem ji pomoci. Matka se podívala zpět k domu, kde viděla manželský pár, který se rychlím krokem přibližoval k nám, rychle jsme naskočili do auta a matka začala startovat, ale jakoby, auto v tu chvíli nechtělo matku poslechnout a jen vydalo pár podivných zvuků. Já jsem seděl na zadních sedadlech auta a koukal jsem se zadním oknem zpět k dome a sledoval jak se blíží pár. Srdce mi bušilo. Pár už byl pár kroku od nás a v té chvíli jsem si všiml ve tmě, jak s sebou muž nese zkrvavenou sekeru. Mlčky jsem seděl na sedadle a čekal co se bude dít, když v tom najednou motor nastartoval a já jsem sledoval, jak se pár oddaluje. Matka se řítila po silnici. Zeptal jsem se ji, kde je sestra a v tu chvíli jsem si všiml v zrcátku, jak matce potichu stékají slzy po tváři. Jeli jsme tak tři minuty v tichu. Najednou ve tmě blikaly dvě světla a jak jsme se blížily rozpoznali jsme, že je to auto, které vrazilo do stromu, který byl spadený přes cestu a bránil nám v jízdě. S matkou jsme z auta vystoupili a podívali jsem se co se stalo. Najednou nám došlo, že je to otcovo auto. Ve předu v autě ležel mrtev otec, smáčený krví, s vyděšeným výrazem. Chvíli jsme bezmyšlenkovitě stáli na silnici. Nemohli jsme zůstat stát na silnici, ale do nejbližší vesnice bychom to v této tmě nedošli. Rozhodli jsme se vrátit zpět do auta. Sedl jsem si zpět na zadní sedadla a na chvíli jsem usnul, když jsem se probudil byl jsem sám v autě, podíval jsem se na digitální hodiny v autě, bylo půl čtvrté ráno a já spal skoro dvě hodiny. V dáli jsem slyšel nějaký zvuk. Podíval jsem se z okna a viděl jsem starý kočár, který se blížil k autu. Vylezl jsem z auta a rozběhl jsem se směrem ke kočáru. Jak jsem se přibližoval, začal jsem se dívat po kočím, který kočár vezl. Byl to ten muž se sekerou. Rychle jsem si uvědomil, co se tu děje a vběhl jsem do hlubokého lesa. Běžel jsem a nezastavoval jsem se. Když v tom jsem zakopl a udeřil se do hlavy. Zatmělo se mi a upadl jsem v hlubokém spánku.

Probral jsem se za slunečního svitu na nosítkách. Když mě nesli záchranáři zpět k silnici, viděl jsem spoustu policejních a záchranářských aut. Z dálky jsem slyšel, jak mluvil nějaký muž, podle rozhovoru jsem usoudil, že by to mohl být detektiv, který s někým hovořil. Z rozhovoru jsem se dozvěděl, že našli mou sestru v domě mrtvou. Prý v náruči držela svou oblíbenou plyšovou hračku, kterou nazývala Brumli a na rameni měla vypálenou ruku. Matku nikdy nenašli, ale zato našli fialovou brož na její posteli, ve které byla naše rodinná fotka a z druhé strany bylo napsáno: Miluji Vás má rodino, Vaše Vilhemina Montgomery.

Napsat komentář