Svět bez knihy

Postavy:

A – postava v béžové kápi, neznámá, záhadná, součást jakéhosi celku.

B – postava v béžové kápi, neznámá, záhadná, součást jakéhosi celku.

C – postava v béžové kápi, neznámá, záhadná, součást jakéhosi celku.

D – postava v béžové kápi, neznámá, záhadná, součást jakéhosi celku.

E – postava v béžové kápi, neznámá, záhadná, součást jakéhosi celku.

F – postava v béžové kápi, neznámá, záhadná, součást jakéhosi celku.

Bůh – oblečený v bílém, majestátní, vůdčí, hrdý, krutý.

Z – černé džíny, černá mikina s nasazenou kapucí. Syn přistěhovalců, zmatený, ztrápený okolní nenávistí.

X – jakékoliv obyčejné civilní oblečení. Svědek a vypravěč.

 

Scéna – pár pouličních oranžově svítících lamp, potemnělá ulice dlážděná kočičími hlavami.

———————————————————–

Na scénu přichází A, B, C. Jdou těsně vedle sebe, zastaví se v pravé zadní části jeviště. Mluví monotónními hlasy, pomalu, jako by zdáli. Navazují na sebe, lehce se prolínají.

A: Otče náš, dej mi znamení…

B: Jestli tu někde jsi, tak zbav mě trápení…

C: Stojím tu vprostřed cesty znavený…

A: Ztracený…

B: Podléhám svodům světa, mámení…

C: Ztracený…

A i B dohromady tiše šumí: Otče náš, otče náš, otče náš…

C do šumu způsobeného A a B: Ztracený… ztracený…

Na scénu vpadne Z. A, B i C pomalu utichají, zůstávají stát v pozadí. Nastává chvíle dusivého ticha. Z se rozhlíží kolem sebe. Vystoupí D, E, F a semknutí tvoří protějšek A, B, C. Stojí v zadním levém rohu.

Z: Na hlavu kapuci a zdrhat ulicí naproti snům! Ve světle lamp zazářit jako hvězda, co pohasne! Snad žijeme proto, abychom zas zemřeli…

D: Slova…

E: Slova…

F: Slova…

Z se po nich zmateně ohlíží.

D, E, F dále šumí, A, B, C vystupují do popředí.

A ukazuje na Z a zvučně promlouvá: otče náš, on je ztracený…

B ukazuje na Z a zvučně promlouvá: otče náš, je s ním trápení…

C ukazuje na Z a zvučně promlouvá: otče náš, dej nám svolení!

D, E, F šumí: Soud… soud… soud…

Z naštvaně odráží natažené paže A, B a C a křičí: Zač mě chcete soudit?! Čím jsem se provinil proti vaším myslím? Kdo jste?

D: Bůh.

E: Bůh.

F: Bůh.

C: Bůh.

B: Bůh.

A: Bůh.

Z: Bůh?!

A, B, C, D, E, F lehce tleskají do dlaní a rytmicky říkají: Modleme se, Modleme se…

Z: Za co?

A, B, C, D, E, F dále tleskají a odříkávají jako pozadí monologu Z: Modleme se, modleme se…

Z se zmateně táže znovu: Za tu nespravedlnost? Za tu zášť?

A, B, C, D, E, F dále vytvářejí zvukovou kulisu šumem.

Z zkormouceně: Prší, ale nevidím déšť. Na mou hlavu teď dopadají cizí hříchy. Soudit mě chtějí a já nevím zač. Modlit se chtějí a já nevím jak. Křesťanský Bůh na mne valí svou mocí vinu, ale já nemohu, nevím jak. A nevím co! A nevím proč!

A: Už je ti dost let…

C ozvěnou: dost let… D: Už je ti dost let…

B: Už bys měl dospět… F ozvěnou: dost let…

C ozvěnou: dospět… E: Už bys měl dospět…

F ozvěnou: dospět…

Z je přeruší mocným výkřikem: Já mám dospět?! Můj fotr byl migrant, takže nechcete mě! Vidim vás nenávidět cizí kulturu a polykat kebab! Pokračuje smířlivě, ale zatrpkle: Jestli já nenáviděl kdy někoho, tak jenom sebe! A já mám dospět?

Postupně se přidávají hlasy od A až po F: Dospět, dospět…

Z: Tak co po mně chcete?!

A, B, C tleskají a strojově odříkávají: Otče náš, otče náš…

D, E, F tleskají a zfanatizovaně říkají: Modleme se, Modleme se…

Z: Co se to děje?! Snad končí svět?

Z po chvíli znovu: Co tu dělám já? Já chci pryč!

Z zmateně obíhá pódium dokola, ale jako by narážel na zábrany postav v kápích (A – F).

Z: Co po mně chcete? Já chci pryč!

Prostředkem zezadu vchází bůh. Majestátně a pomalu kráčí vpřed, Z poděšeně couvá. A – F stále melou to samé.

Bůh zvedá ruce. Ticho!

Všichni umlknou.

Bůh: Co se tu děje?!

A: Otče náš, žije ve světě bez knihy!

B: Otče náš, nezná svaté písmo!

C: Otče náš, vzpírá se modlitbám.

Z vzhlíží k Bohu: Můj svět je knih plný, pane.

A, B, C, D, E, F: Lež, lež, lež, lež…

Bůh: Ticho!

Vše zmlkne a Z pokračuje: Nečetl jsem knihy plné zmínek o tom, jak dostat od života klíč, avšak jednu takovou nosím v hlavě. Až dostanu tmavé pero mezi prsty a jeho hrot dotkne se čistého papíru, poznám i ono písmo…

A, B, C, D, E, F: Lež, lež, lež, lež…

Bůh: Ticho!

Z: I modlit bych se modlil, jen neznám jak! Tak říkej! Tak uč! Já naslouchám, jsem žák! Kleká si na kolena a vzpíná ruce k Bohu.

A, B, C, D, E, F: Lež, lež, lež, lež…

Bůh: Ticho!

Bůh: Prý žiješ svět bez knihy…

Z: Nechápu, pane…

A vykročí a ukáže na Z: Nemá právo…

B vykročí a ukáže na Z: Nemá právo…

C vykročí a ukáže na Z: Nemá právo…

D vykročí a ukáže na Z: Nemá právo…

E vykročí a ukáže na Z: Nemá právo…

F vykročí a ukáže na Z: Nemá právo…

A, B, C, D, E, F vytvoří kolem Boha a Z jakýsi oblouk.

Z: Nač nemám právo? Čím jsem se provinil?

Bůh zahřímá: Žiješ svět bez knihy!

Z se pod jeho silným hlasem zhroutí. Tiše se táže: Bez jaké?

A: Starý zákon

B: Nový zákon

C: Starý zákon

D: Nový zákon

E: Starý zákon

F: Nový zákon

Bůh: Neznáš zákony, co nakazují ti milosrdenství a víru?! Neznáš činy těch největších mezi lidskými červy?!

Z: Jako ten nejbídnější z nich tě teď prosím o milosrdenství, o němž mluvíš.

Bůh: Já nemusím být milosrdný!

A, B, C, D, E, F bojovně zahučí. Pak společně skandují: Soud, soud, soud…

Bůh je utne pohybem paží. Z se ze země rozhlíží kolem.

Bůh pohrdlivě: Postav se!

Z si stoupá. Bůh vytahuje zpod pláště hada a hází jej před Z.

Bůh: Mojžíš chytl hada za ocas a on se proměnil v hůl, s jejíž pomocí provedl lid izraelský mořem i bitvami vítěznými. Dokážeš to taky?

Z: Ne, pane.

Všichni na jevišti až na Z se posměšně ušklíbnou. Bůh se pak sehne a ze země namísto hada zdvihne hůl. Vloží ji Z do dlaní.

Bůh: Natáhni ruce před sebe. Teď je to tvá bitva.

Z stojí s předpaženýma rukama a má v nich hůl: S čím bojuji?

Bůh: Sám se sebou.

Z: Vždy musí jeden zvítězit a druhý být poražen. Není to předem prohraný boj, když pokaždé jedna z mých polovin prohraje?

Bůh: Chytrý chlapec.

Z: Musím zemřít?

Bůh: Mluvíme-li o smrti, sníme.

Z: Proč mluvíš v hádankách?

Bůh: Život je hádankou.

Z: Vinen je nevinný a nevina je vinou. Původ je hříchem, jež nejde smýt ani před tebou, Bože.

Bůh zahřmí: Ne původ, žiješ svět bez knihy!

Z: Vzdávám se. Přiznávám přestupky, jichž jsem se nedopustil, přiznávám chyby, o nichž jsem nevěděl…

Bůh: Neznalost zákona neomlouvá!

A, B, C, D, E, F začnou uzavírat kruh kolem Z, Bůh poodstoupí stranou.

Z křičí na Boha: V dobrotě nenalézáš správnost?! V pokoře nevidíš snažení?!

A, B, C, D, E, F utvoří malý kroužek kolem něho. Začnou hučet: Nemáš právo, nemáš právo…

Z mrští holí o zem. Musí křičet čím dál silněji, protože hukot A až F sílí: Zvítězil jsi nad bezmocným! Tvá nabubřelost nezná mezí! Neznáš smrt, neznáš strach, pýcha ti zaslepila oči! Kdo před tebou neklesá a neválí se v prachu a bahně, toho odvrhneš a soudíš! Má pro tebe cenu někdo kromě tebe?!

Bůh se otočí zády a Z v tu chvíli klesá k zemi. A – F se rozestoupí.

A: Na věky věků miluj bližního svého.

A, B, C, D, E, F: Amen.

A, B, C, D, E, F odříkávají: Modleme se, modleme se…

Začne se spouštět opona, A – F utichnou, až když zmizí z dohledu.

Opona se rozevírá. Na scénu vchází X.

X se posadí pod jednu z lamp a teskně se rozhlédne. Pak začne pomalu, s rozmyslem vyprávět: Stál tam. Lehký větřík mu chladil rozpálené tváře a cuchal vlasy. Oči měl vyhaslé. Svět se mu zdál být jedinou šmouhou, rozmazaným flekem. Uspěchaní lidé jako křečci roztáčeli obrovský glób, hnali se za ničím, sami sobě přibližovali smrt. Mladý chlapec byl sám. Znal a neznal, vnímal a nevnímal, toužil a netoužil. Proč? Nevěděl.

Díval se přes špičky svých bot do rozbouřené hladiny vody. Byl blízko nebi. Víra v Boha? Ne, to ne. Snad jen malá kapka doufání. Doufal v konec. A ta voda pod ním, tak svůdná a lákavá. Nebe pod ním, nebe nad ním. To pod bylo blíž. Mraky šuměly a klokotaly, když do sebe narážely. Ani si nebyl jist tím, co je odraz a co skutečná obloha. Blankytná modř byla na obou stranách. Kde je nahoře? Kde je dole? Zatočila se mu hlava.

Otočil se. Viděl město chvějící se v základech, horký vzduch vlnící se u střech, mosty dunící pod náporem lidí. Vše vibrovalo jako jediná houslová struna při doznívajícím sólu. Čekal jen na okamžik, kdy se ozve rána, zasvištění, vřískot a pak vše umlkne. Struna praskne. Mráz mu přejel po zádech, až se celý oklepal. Takhle to skončit nemá. Ze rtů jsem mu odečetl slova, kterým jsem nerozuměl: „Svět bez knihy.”

Znovu se podíval dolů. Voda se nenechala rušit. Plynula dál poklidným tempem rozřezávaná kameny a česaná skloněnými větvemi stromů. Čekala, vábila, lákala. Ve své tisíceré podobě jej chtěla přijmout, nechat ho stát se její součástí. S láskou by jej přijala. S láskou… Jediná, která je ochotna darovat mu svou lásku. Konečně někdo, kdo mlčky porozumí, kdo utiší bouři v srdci, kdo zahřeje. Je první, první i poslední.

Vykřikl: „Nesmím žít bez knihy! Bez jaké? A proč?”

Po tvářích mu začaly stékat slzy. Slzy hořké a bezradné, slzy beze smyslu a cíle, slzy, které okořenily ten proradný svět. Uspěchaný zanedbaný svět. Se svěšenou hlavou vylezl na širokou obrubu mostu z velkých kamenných kvádrů. Něco šeptal, ale nebylo mu rozumět. Snad modlitba, snad přání… Nevím. Šeptal. Průhledné krůpěje skapávaly dolů a tříštily se o dlažbu. Zrak měl zamlžený. Ochladilo se. Nad řekou se vytvořila mlhavá clona, opar. Šeptal. Snad modlitbu.

Čekal na přítele? Možná. Nepřišel. Lidé bez povšimnutí míjeli zkormoucenou postavu na okraji. Kýval se. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu… Přátelé? Ne, ti nejsou. Plakal. Šeptal. Modlitbu?

Zvedl oči k nebi a sklopil je zas zpět. Pohled doprava, doleva. Těžko znatelný záškub rukou. Naprázdno otevřel suché popraskané rty. Zavřel je. I oči. Krok. Noha uklouzla po ničem. Do prázdna ji následovala druhá. Šeptal. Asi modlitbu.

Voda se rozstříkla do všech stran. Trochu bílé pěny odnesl proud. Hladina se zavřela. Cítil, jak jeho tělo obklopuje nekonečná masa vody. Byl v ní a ona v něm. Začal se usmívat, zamrkal. Otevřel oči. Svatý klid, ticho, lehké přítmí, třpyt. Klesal hloub a hloub. Schoulil se do klubíčka. Jako čerstvě narozené dítě v matčině objetí, šťastný a odevzdaný, usnul navždy.

Ptáte se proč? Nevím. Neznal jsem jej, ani jeho předchozí život. Neviděl jsem mu do duše, nevím, co šeptal. Snad modlitbu. Viděl jsem ten krok, ten úsměv… a poté slzy. Mé slzy. Za zády mi zahřměl hrom, před chvílí ještě čisté nebe se zatáhlo. Skousl jsem si ret. Přijde bouřka a bude pršet, blesky budou křižovat nebesa a já tu budu bezradně stát. Prudký vítr strhne déšť, bude s ním cloumat ze strany na stranu a vytvoří neprůhlednou oponu. Budu jediný člověk, který zůstane celou noc v zuřící bouři na chladné jednotvárné dlažbě. Voda se rozproudí tak rychle, že skrz hukot valící se masy nebude nic slyšet. Slova šeptané modlitby zaniknou.

A, B, C, D, E, F vystupují na scénu. Kdo mluví, tleská rytmus slov. Přibližují se stále k X.

A: On žil svět bez knihy, on žil svět bez knihy…

Přidává se B: On žil svět bez knihy, on žil svět bez knihy…

Přidává se C: Modleme se, modleme se…

Přidává se D: Za svobodu, za svobodu…

E: Modleme se, modleme se…

F: Modleme se, modleme se…

X se zmateně rozhlíží. A, B, D umlknou, C, E, F pokračují, ale tišeji.

A zřetelně: Otče náš, dej mi znamení…

B zřetelně: Jestli tu někde jsi, tak zbav mě trápení…

D zřetelně: Stojím tu vprostřed cesty znavený…

A zřetelně: Ztracený…

B zřetelně: Podléhám svodům světa, mámení…

D zřetelně: Ztracený…

A i B dohromady tiše šumí: Otče náš, otče náš, otče náš…

C do šumu způsobeného A a B: Ztracený… ztracený…

Opona se zatahuje.

2 komentáře na „Svět bez knihy“

  1. Miniaturní drama na citlivé aktuální téma.
    Stejně tak citlivě podáno.

    Vaše díla vykazují velkou dávku fantasie a lehkosti v pohrávání si s literaturou. Ani toto není výjimkou.

    Trošku v díle vidím analogii s povídkou Koncert (v archetypu).
    Další dílek z mozaiky obrazu života, jak jej vidí hrdina?

    /pozn. – u postavy X bych v úvodním popisu obsazení – „Svědek a vypravěč neštěstí“ odstranila slovo „neštěstí“ – předjímá děj. Není-li záměrem předjímat děj (?)/

    Na první pohled jednoduchý text, ovšem s velkou hloubkou podtextu, co při každém dalším čtení dává čtenáři nové myšlenky k úvahám.

    Máte velký talent.

Napsat komentář