Pohled dovnitř

V pátek odpoledne bylo vždy příjemně. Se zvětralou desítkou v kelímku a štiplavou startkou v ústech, jsem pozoroval dění na nádraží a odhadoval jsem kdo, kam asi jede a proč. Byl jsem rovněž zvědav, kdo z kamarádů dnes dorazí. Většinou nás moc nejelo. Spousta kluků by ráda, ale náš věk ještě příliš neumožňoval zásadní a rázná rozhodnutí a chtě nechtě museli jsme tu a tam obětovat své touhy na oltář všemocných rodičů, kteří tam a tu měli prostě jiné plány.

 

A tak se v onen pátek objevil kamarád jen jeden. Bedřich, zvaný Břich. Nebylo to poprvé, co jsme jeli jen ve dvojici. A s Břichem jsem byl už několikrát. Byla s ním docela sranda a navíc, věren své přezdívce, v jeho „usárně“ se našla spousta jídla, která voněla po prasátku. Nastoupili jsme tedy do vlaku, kterýž den co den opouštěl město, aby se provětral na horském vzduchu, nabral svěžího dechu a pak se smutně vracel. A bylo to velmi působivé, neboť tento vláček touto melancholií většinou nakazil i své cestující.

 

Městečko, jež bylo naším cílem, nás přivítalo poněkud mokře. Vypadalo to tady, že tu prší od pradávna. A na nebi temné mraky daly jasně najevo, že nehodlají nikam ustoupit a ani nikterak ve zdejším městečku měnit své zaběhlé zvyky.  

 

Trampové bývají ve své podstatě velmi konzervativní a tak ani my jsme nehodlali měnit naše zvyky a vydali jsme se vstříc oblíbené hospůdce, kde už seděli trampové jiní. Výčepní svou poctivou dvanáctkou dal zapomenout nádražní ušmudlané desítce. Z obalů byly taseny kytary a z kapsy jednoho postaršího kovboje byla tasena foukací harmonika, kteráž vydávala tón jen občas, neboť většina otvorů, byla ucpaná tabákem, jenž v kapse společně s harmonikou přebýval.

 

Chtěli jsme však na naše oblíbené místo dojít ještě za světla, takže jsme se dlouho nezdrželi, rozloučili se a vyrazili. Když nás déšť viděl z hospůdky vycházet, zlomyslně přidal plyn. Kapky se proměnily v provazy.

 

Na našem místě bylo vše v pořádku. Ze skrýše jsme vytáhli igelity, s jejichž pomocí byl zakrátko postaven jednoduchý stan. Lihový vařič nám zase pomohl uvařit čaj, který nebylo možno neochutit rumem, protože se stmíváním se přikradl ještě i chlad.

 

Spánek nás udolal až po půlnoci a netrval dlouho. Vlhkost, která prostoupila našimi chatrnými spacími pytli, překazila náš snový odpočinek. Byly asi tři hodiny. Moji snahu usnout, náhle překazil pocit, že něco není v pořádku. Otevřel jsem oči. Břich seděl a upřeně koukal skrze igelit. Přestože byla tma, dal se vytušit jeho pohled jako poněkud nepřítomný. Upřeně jsem se díval týmž směrem. Nakonec jsem skutečně něco spatřil. Před stanem seděl malý kluk. I on se díval upřeně směrem k nám, ke stanu. Nevím, jak vypadal. V té tmě byly vidět pouze obrysy, ovšem věděl jsem, že v jeho očích se zračí podivný smutek. Ne, jeho oči samozřejmě nebyly fyzicky vidět, Ale ten zvláštní smutek tam byl prostě vidět jinak. Vnitřně. V jeho pohledu nebyl strach ani zoufalství, nýbrž smutek, jaký například můžeme vidět v očích starých lidí, kteří se na sklonku života ocitnou v úplném osamocení.

 

Nikdo z nás nepromluvil. Nikdo nikoho neoslovil. Chlapec neplakal, ani neprosil o pomoc. Byl tam a přece nebyl. Byli jsme bdělí, ale přece jen ne zcela. Nikdo z nás nebyl náměsíčný a ani ta troška rumu, nemohla opít naše smysly. Chlapce jsme viděli oba dva.

 

Chlapec odešel, ačkoli jsme ho neviděli odcházet. Brzy na to nás přemohl spánek. Teprve ráno jsme s Břichem o tom mluvili. Viděli jsme totéž, jeden jako druhý. Pokoušeli jsme se vše nějak rozluštit, jenže marně. No, napadlo nás jedno řešení. Vzpomněli jsme si na vyprávění jedněch kamarádů, kteří ulehli pod širým nebem, aby přečkali noc. Po chvíli se všech zmocnila panika a strach. Nikdo nevěděl proč a z čeho, ale pocit hrůzy v každém z nich se začal stupňovat, až museli nakonec nakvap toto místo opustit a ulehnout jinde. Ráno se tam vrátili a objevili malou kamennou mohylu, nad níž byla jména sedmi partyzánů, kteří byli na tom místě zastřeleni.

 

Této teorie jsme se chytli a zašli se zeptat do hospůdky starších usedlíků, zda náhodou někdy v lese v okolí nezemřel malý chlapec. Ale nikdo nic nevěděl. Žádná tragédie se tam nikdy nestala.

 

Rozhodli jsme se naše milé městečko opustit. Déšť ani kapkou neušetřil, mokré hadry, bágly, ale i boty. Navíc prožitá událost nám na odvaze rovněž nepřidala. Nasedli jsme do vlaku, kterýž jel do města a tvářil se proto smutně. Přes veškerou snahu jsme se nikdy nedopátrali, kdo mohl ten chlapec být.

 

Uplynulo mnoho let. Z mého trampa se stal turista a to ještě jen občasný. Z Břicha už dávno Břich není, neboť mu kdosi na jeho bedra naložil takovou životní zátěž, pod jejíž tíhou zchudnul na těle i na duchu. Někdy však mám pocit jako tenkrát v tom lese. Že něco není v pořádku, že se na mě někdo dívá tím smutným pohledem. Ne vyčítavým, ne rozhořčeným, nýbrž zvláštně smutným. Někdy cítím, že se skrze toho chlapce na mě dívají mé vlastní děti, ke kterým jsem se asi nechoval vždy jako vzorný otec. Jindy vidím tváře svých známých, blízkých, či kamarádů, jimž jsem něco zůstal dlužen.

 

Často však někdy vidím i zcela jinou tvář. Tvář, která není vidět, ale která se mě dotýká. Mého srdce, mého svědomí. Tvář, před kterou se nelze nikam ukrýt.

 

 

Více jak dva tisíce let nazpátek se na dlouhé pouti z Jeruzaléma do Nazaretu ztratil dvanáctiletý chlapec. Když ho rodiče našli a ptali se kde byl, on odpověděl:

 

Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? (Lukáš 2,49)