Malá noční zástava dechu

Krajem se protáh černý stín.

Divný stín, povídám,

černý jak starosvat

– a to mám černou rád.

 

Sýčkové se mohli uhoukat.

 

Měníme si spolu

jednu dvě zprávy denně

jak staří kradmí milenci

co si už nepsávají litanie

… co dělám a jakpak se mi žije…

 

Jen nad ránem,

když náhle lapnu po dechu,

zatoužím propsat se ti do mysli.

Zatoužím sdílet s tebou mimo jiný

všechny své nadosobní stíny

sobectvím poskvrněné.

 

A neříkej mi, že ne!

 

Vím přece, i když dech tajím,

že jen sám před sebou

své stíny neobhájím.