Strach

Jednou ta otázka musela přijít. Pan Kopřiva však doufal, že se tak stane později. Věděl, že na takový dotaz není ještě připraven. Zároveň mu však bylo jasné, že na to nebude připraven nikdy. Za žádnou cenu to dnes ještě nechtěl slyšet. Jeho syn Tomáš si však našel příhodný čas a zeptal se:

„Tati, mohl bych si dnes odpoledne půjčit auto?“

„A je to tady,“ napadlo v první chvíli pana Kopřivu. Jeho syn si nedávno dodělal řidičák, je to řidičský elév a dnes si prvně troufl říci si o automobil. Jeho drahocennou stříbřitou Felicii. Nedávno sice spolu už jeli a Tomáš řídil, ale nyní chce evidentně jet sám.

Tenkrát při jízdě pan Kopřiva trpěl. Ne, že by jeho syn nezvládl řízení, jel opatrně a řídil možná lépe, než kdejaký pirát silnic, přesto byl pan Kopřiva v neustálém napětí. Brzdil imaginární brzdou na místě spolujezdce, neustále vykřikoval: „Pozor, pozor!“ a div, že se nevrhal po volantu, aby odvrátil hrozící katastrofu, kdykoliv projíždělo kolem auto. Přesto všechno zachoval klid a zeptal se:

„A kam potřebuješ?“

„Do Příbrami za Janou. Slíbil jsem, že jí přivezu maturitní otázky. Vždyť já už je nepotřebuji.“

„To je nemůžeš poslat mailem?“

„Ještě jí chci pomoct s matikou. Tati, prosím.“

Pan Kopřiva věděl, že se tam dá klidně zajet autobusem. Ale to mu nemohl udělat. Jeho syn chtěl udělat na Janu dojem. Nemohl mu přece dát najevo, že mu nevěří. Že má strach!

„No dobrá,“ s těžkým srdcem odpověděl a neochotně vytáhl kabelu s doklady a klíčky:

„Až dorazíš, tak zavolej! A jeď opatrně.“

„Jasně, vždyť vím.“

Dveře se zabouchly a pan Kopřiva zůstal v domě sám. Obklopen prázdným tichem. Jen ze stěny se ozýval

hlasitý tikot hodin.

Jindy by si zajisté našel nějakou práci, ale nyní musel myslet na syna a jeho jízdu. Měl o něj strach. Kdyby se něco stalo s autem, milé by to nebylo, hlavou se mu však začaly honit mnohem černější myšlenky:

„Co když se zmrzačí, nebo nedej Bůh zabije. Vždyť dnes na silnicích jezdí takoví šílenci…“

Nebyl schopen se na nic soustředit. Neúčelně bloumal bytem a snad každou minutu se díval na hodiny, zda už by neměl Tomáš být na místě. Ta nečinnost se nedala dlouho vydržet. Věděl, že to přehání, ale nemohl si pomoci.

Aby zabil čas, rozhodl se uvařit si kávu. Otevřel kredenc a neobratně sáhl mezi hrnky. Jeden z nich nešikovně shodil a ten se roztříštil o zem. Podlaha byla plná bílých střepů.

„To musí být znamení. Něco se muselo stát!“

Pan Kopřiva nebyl schopen ovládnout mysl. Promýšlel strašidelné scénáře, ačkoli k tomu neměl důvod. Pak se však na chvíli uklidnil. Napadlo ho, jaké bylo štěstí, že se rozbil zrovna ten obyčejný bílý hrnek. Vždyť klidně mohl spadnout ten modrý, co ho má jeho žena tak ráda. To by byla škoda. Stačil kousek a mohlo být hůř.

Náhle jeho myšlenky vyrušil zvonek. Jindy tak hlasitě nedrnčel, ale nyní, v tom tichu? Pan Kopřiva až leknutím poskočil.

Už je to tady! Přijeli mi říct, že se můj syn vymlátil!“

Pan Kopřiva spěchal ke dveřím.                             Zvonek zněl silněji a silněji.

Sáhl po klice a otevřel.

Za dveřmi stála jeho žena.

„Mám klíče někde na dně kabelky, tak jsem zazvonila. Tomáš už je doma?“

„Půjčil jsem mu auto, potřeboval do Příbrami.“

„Zbláznil ses? V pátek? V takovém provozu?!“

To nedomyslel. Najednou se jeho obavy ještě znásobily. Pátek, černý den pro všechny motoristy. Jenže už se s tím nedalo nic dělat. Musel doufat, že to dopadne dobře. Jeho manželka měla v očích vyčítavý pohled. V bytě panovala dusná atmosféra. Nervozita se táhla za každým jejich krokem. Nebylo to k vydržení.

Pan Kopřiva se raději zavřel do své dílničky. Stejně se chystal opravit žehličku, a nyní k tomu byla vhodná příležitost. Aspoň se čas tak nepovleče. Aby zamezil negativním myšlenkám, pustil si staré příruční rádio.

Uběhla necelá čtvrthodinka, když hudbu přerušily dopravní informace. Jedna z nich ho doslova zmrazila. Hlásili, že došlo k tragické nehodě mezi Strakonicemi a Příbramí. Přesně na trase, kudy jel jejich syn.                     Okamžitě všeho nechal a běžel za ženou. Mohl se vybourat kdokoliv jiný, ale co vás asi tak napadne, když víte, že tudy jistě jel někdo vám blízký. Časově to přesně odpovídalo. Když o tom řekl ženě, ani se nerozčilovala. Uvažovala zpočátku docela pragmaticky.

„Tak mu zavolej! Ať víme, na čem jsme.“

Mobil nechal vyzvánět dlouhé minuty, nikdo jej však nezvedal. Nakonec spadl do schránky. Nebyli na tom o nic lépe, než předtím..

„Karle, já mám zlé tušení.“

Karel Kopřiva mlčel. Polil ho studený pot. Oba naprosto ovládl hrozný strach o syna. Pak je napadlo podívat se na internet. V dnešní době tam jsou informace téměř okamžitě.

Nemýlili se. Zpráva o havárii stříbrné felície visela na první stránce. Rychle četli text, aby se dozvěděli podrobnosti. Auto s mladým řidičem nabouralo do stromu. Hasiči se k němu nemohou dostat. Bojují o jeho život. Pod článkem byla řada komentářů odsuzujících nedbale jezdící mladé frajery.                            Ve skutečnosti však většina z nich jen čekala na smrt v přímém přenosu.                                                             „Tak dělej něco, náš chlapeček tam umírá!“

„Co mám asi tak dělat, ty chytrá?“

„Tys to všechno zavinil, ty za to můžeš!“ propadla už naprosté hysterii jeho žena a začala ho tlouct pěstmi do ramene, dokud ji pevně nesevřel.

„Musíme za ním jet, slyšíš?“ Už evidentně polevila. V očích se jí leskly slzy zmaru.

„Půjčím si auto vedle od Mirka, ten to pochopí. Vždyť jsme mu tolikrát pomohli.“

Pan Kopřiva byl rád, že se ve svém sousedovi nemýlil. Během pár minut už byli na cestě za svým synem.                                                                                              V autě mlčeli. Mysleli na jediné. Na svého Tomáška. Karel vzpomínal, jak spolu slepovali modely letadel, nebo jak chytali ryby a úplně měl před očima ten radostný výraz v jeho dětské tváři, když vytáhl svého prvního okouna. Ale to už je dávno pryč.                            Jeho žena, ač nějak silně v Boha nevěřila, měla celou dobu pevně sepjaté ruce a tiše se modlila.               Tak dojeli až k uzavírce. Policista je nechtěl pustit dál.

„My tam potřebujeme, máme tam syna.“

„Jak víte, že to je váš syn?“

„Jel tudy ve stříbrné felícii. Vůbec se nám neozývá.“

Policista usoudil, že by to mohlo být možné a tak je výjimečně pustil. To už se jim nad hlavami začal snášet vrtulník. Došlo jim, že je situace hodně vážná, ale snad jejich syn přežije.                                                                      Už byli tak dvě stě metrů od místa tragédie. Naprosto zdemolované stříbrné auto bylo omotáno kolem stromu, jako špagety na vidličku. Záchranáři kmitali kolem zraněného mladíka. Dělali vše pro jeho oživení.  Opodál se chystal vrtulník k přistání. Karlova žena byla na omdlení.                                                                           A pak nastal krutý zlom.                                              Doktoři polevili ve svém snažení.                                               Vše bylo naprosto marné.                                                      Čas mladého života, tak krátkého, tak promarněného, se naplnil.                                                                            Karel zastavil. Nemohl tomu uvěřit. Vtom mu zazvonil telefon.

„Ahoj tati, tak jsem dorazil. Byla tam nějaká bouračka, tak to trvalo dlouho. Odklonili dopravu.“

„Ty si vůl, viď?“ vypadlo naprosto nelogicky z jeho otce. Tomáš to nemohl pochopit. Jenže to už bylo Karlovi jedno. Z očí mu vytryskly slzy štěstí.

Pak se však za svou radost zastyděl. Vždyť nechybělo moc a mohlo být všechno jinak. Osud si dnes vybral někoho jiného, ale nikdo si nemůže být jistý, jak to bude příště.

Obrátili auto a vraceli se zvolna zpět. Celou cestu domů o tom všem Karel přemýšlel. Nemohl pochopit, jak se v takové situaci mohl radovat? Nemohl se s tím smířit. Nakonec mu ale došlo, že to, co cítil, nebyla radost, byla to jen úleva.                                                                            Když kolem nich projel pohřební vůz, až v něm hrklo. Dnes jedou pro neznámého mladíka, ale kam pojedou příště?                                                                    Večer si spolu s manželkou v klidu popíjeli čaj. Ona měla svůj oblíbený modrý hrneček. Jaké štěstí, že se odpoledne nerozbil. Jaké štěstí, že osud vybral ten bílý. Stačilo málo a mohlo to být jinak.

 

Hvězdy

Vždycky jsem rád pozoroval hvězdy. Zaklonil hlavu, ztišil se a v duchu počítal to nekonečné množství světýlek, až jsem z té nesmírné hloubky dostával závrať. Je to už však dávno, co jsem naposledy v noci vyšel ven a nechal se unášet tajemnou silou vesmíru. Městské nebe není tak krásné, hvězdy se zde tolik neukazují, ztrácejí se ve světelné mlze.

A já poslední dobou městský člověk byl. Propadl jsem jeho ruchu, a doslova se nechal požírat nástrahami velkoměsta.

Život se mi zrychlil. Práce, schůzky, jednání, burzy, večírky a hlavně prachy, prachy a prachy. A v tom shonu mi proklouzával život mezi rukama, aniž bych se pokusil tu nekončící smršť zastavit. Nevnímal jsem, jak mi přibývá věk, nevnímal jsem sebe.

Jenže události, které mě v poslední době potkaly, natolik změnily můj život, až mám skoro strach o tom mluvit. Ale je to silnější než já. Už si to nemohu nechávat jenom pro sebe. Proto píši tento text, snad někoho osloví.

Moje krize začala před dvěmi lety. Přišel jsem o lukrativní zaměstnání a svou životní prohru řešil alkoholem. Zpočátku sem tam sklenkou, až z toho byla postupně denně celá láhev, i víc. Není divu, že se se mnou rozešla přítelkyně, která měla o životě úplně jiné představy.

Tím však mé problémy nekončily.  Se svými schopnostmi jsem si mohl sehnat kdykoliv další práci, myslel jsem si. Jenže ten proklatý alkohol mi ji vzal dříve, než jsem se stačil kdekoliv uchytit. Moje konto se postupně tenčilo, až jednoho dne jsem neměl na splátky svých úvěrů. A pak to šlo se mnou z kopce. Rychlý sešup dolů. Jako na toboganu.

Zdálo se to jak zlý sen, když jednoho letního dne navštívil můj domov exekutor.

To pak sedíte, nevěříte svým očím a přicházíte o vše, co jste celý život budovali a schraňovali.  Zbydou vám jen výčitky a smutné oči pro pláč.

A tak jsem se ocitl na ulici. Podotýkám, že vlastní vinou, to moc dobře vím. Život pro mne ztratil smysl. Přišel jsem o vše. Stal se ze mě žebrák.

S tím jsem se nedovedl smířit. Za pár vyžebraných usmolených kaček jsem si kupoval kořalku, nebo jsem slejval zbytky z odhozených lahví a pomalu a jistě jsem upadal do zapomnění. Lidé se mě stranili. Není divu, musel jsem hrozně páchnout. Nemyl jsem se snad půl roku. Spadnul jsem na samotné dno, peklo by proti tomu byl život v pětihvězdičkovém hotelu.

Deprese mi byly denním společníkem. Já, tak ceněný muž jsem takhle dopadl. Nenašel jsem jinou možnost, než se svým životem definitivně skoncovat. Neměl jsem už sílu žít dál.

Rozhodl jsem se skočit z mostu. Aspoň naposledy v životě vzlétnout. Když už se to mělo stát, tak se mi do toho nechtělo v naší metropoli. Jako malý jsem jezdil na Orlík.  Vždy mě tam fascinoval Žďákovský most. Když už mám zemřít, tak jedině tam, říkal jsem si.

Z vyžebraných peněz, jak potupné, jsem si vydělal na autobus a na nějaké to pití k tomu, a vydal se na cestu. Opřený o sedačku jsem si v paměti promítal celý svůj život, ale od mého úmyslu mě to nezviklalo. Byl jsem pevně rozhodnutý.

Od zastávky jsem šel k mostu pár desítek minut pěšky. Přitom jsem upíjel z lahve na kuráž. Nebylo to na mně ale moc znát, již jsem byl na alkohol navyklý.

Když jsem dorazil na místo, byla již tma. Jedině dobře, alespoň to neuvidím. Mám totiž strach z výšky.

Pomalu jsem kráčel do středu mostu. A spolu se mnou kráčelo ticho. S hlavou skloněnou jsem jen pozoroval své špičky bot, jak se sunou vstříc mému osudu. Až někde uprostřed přehrady jsem zvedl hlavu. A vtom jsem ji spatřil. Mladou dívku s kloboučkem, sedící na okraji mostu za zábradlím. Bylo jasné, že se chystá skočit. Zdálo se mi to nespravedlivé, vždyť dnešní noc měla patřit mojí smrti! Jak se opovažuje brát mi můj tragicky slavnostní den? Tahle chvíle měla patřit přece mně!

Pak jsem si ji prohlédl lépe.

Byla tak mladá. Přinejmenším o dvacet let mladší, než já. Měla život teprve před sebou. To přece nemohla být pravda. Najednou jsem měl jediný cíl. Musím tu dívku zachránit!

Pomalu jsem se k ní přiblížil a ještě z bezpečné strany zábradlí na ni promluvil:

„Prosím tě, nedělej to. To nemá žádný význam.“

Mlčela.

„Jsi mladá. Tvého života je škoda. Jestli tě opustil nějaký kluk, proto snad nemá cenu si brát život.“

Stále mlčela.

„Ztracená láska za to nestojí.“

Teprve nyní promluvila. Hlas plul prostorem jak zářící zlatovlasá kometa. Tak nádherný hlas jsem jaktěživ neslyšel.

„Mě nikdo neopustil. Proto bych přece neskákala.“

„A proč to chceš tedy udělat? Co se stalo?“

„Už jste někdy zažil noci, kdy je vám tak špatně, že se vám otáčí žaludek, jako by se chtěl vyždímat, hlava vám třeští a vy nevíte, co s tím?“

„Kolikrát, ale to přece není důvod ke smrti?“

„Nemyslím z alkoholu. Jsem nemocná. Mám rakovinu. Chemoterapie nezabrala. Už nemám žádnou naději. Zbývají mi jen dny ukrutného trápení.“

Ladným pohybem sundala klobouk z hlavy. Spatřil jsem její hlavu bez vlasů.

„To neříkej, vždycky je přece nějaká šance.“

A v té chvíli jsem se zastyděl. Za svůj život, za svůj postoj, za svoji poničenou duši. Vždyť můj důvod ke smrti byl proti tomuto trapný. Přesto jsem pokračoval v rozhovoru, její smrt by byla přece tak zbytečná.

„Určitě máte příbuzné, které tím jistě zarmoutíte.“

„Táta nás opustil, když jsem byla malá a maminka zemřela před třemi roky. Také měla nádor.“

Ztichl jsem, co na to říci. Po pár vteřinách mlčení jsem zvolil jinou strategii.

„Co když nemáme právo si brát život?“

Neříkala nic.

„Věříte v něco podobného. Třeba v osud, nebo ve znovuzrození?“ tiše prohodila mezi svými pobledlými rty.

Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi o podobných věcech četl.

„Kdyby něco takového existovalo, třeba budu mít příští život lepší. A jestli nic není, tak aspoň ukončím tu ukrutnou bolest. Třeba má každá duše na nebi svou hvězdu, svou ochránkyni, kdoví.“

„Co když ne? Co když sebevrazi po smrti trpí ještě víc? Vždyť život je zázrak, dar, který si snad nikdo nemá právo brát.“

Na chvilku jsem zmlkl. Bylo mi ze sebe a svých slov zle. Kdyby tu ta dívka nebyla, na tohle bych nepomyslel. Jistě bych bez okolků skočil.

„Nemůžete vědět, co bude. A mně už je to všecko jedno. Kdybyste zažil mou bolest, jistě byste to pochopil.“

Naklonila se. A mně se zrychlil tep.

„Prosím tě nedělej to. Pojď se mnou. Nejsem žádný svatoušek, ale zkusím se o tebe postarat. I kdyby to mělo být jen pár dnů, přece stojí za to mít na prahu života přítele.“

Otočila hlavu. Všiml jsem si, jak jí teče slza po tváři. Protáhl jsem ruku skrz zábradlí a chtěl ji obejmout.

A pak se stalo něco hrozného. Byl to jen mžik. Odrazila se a letěla dolů. Tiše, ani nekřikla.

„Sakra, sakra, sakra!“ klel jsem, „to nemůže být pravda. To ne. Bože, jak jsi to mohl dopustit. Vždyť byla tak mladá.“

A vtom mi to došlo. Vždyť ta dívka mi zachránila život. Nebýt jí, tak bych dnes zemřel já. I když nepatřím mezi ortodoxně věřící, poklekl jsem a začal jsem se modlit.

„Odpusť, odpusť mi Bože, prosím.“

I přes zavřené oči jsem cítil, jak začínám brečet. Ne nad sebou, ale nad životem té dívky. Bylo mi jí tak líto.

„Prosím ať netrpí. Ať netrpí!“

Zachránila mi život, z celého srdce jsem si přál, aby byla šťastná.

Otevřel jsem oči. To co jsem uviděl, mě šokovalo. Muselo to tu být již dlouho, ale předtím jsem si toho v tom šeru nevšiml. Na zemi přede mnou byla již vyhaslá svíčka a pár suchých květin.  A uprostřed nich obrázek dívky. Přesně té dívky, která před mými zraky před chvílí skočila. Ona byla už dávno mrtvá. Přišla mě jen zastavit. Mráz projel celým mým tělem. Nezmohl jsem se na nic.

Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nádheru. Na nebi zářily miliony hvězd. Takovou krásu jsem dávno už neviděl. Tiše jsem to sledoval a do noci šeptal:

„Děkuji, děkuji, děkuji.“

Možná se mi to jen zdálo, ale v hluboké temné části vesmíru se najednou objevila nová hvězda. Věřil jsem, že patří té dívce. Dosáhla osvobození.  A já též.

 

Nakladatelství Talent Pro ART

Talent Pro ART rozhovor – Kamil Hodáček

  Kamil Marcel Hodáček, svobodný umělec. Kamil Marcel Hodáček
básník, prozaik, (příležitostní výtvarník)
Narozen v Praze (*1980)

Vydané knihy:

„Havarijní stav“ (2012, 2.vyd. 2016)

„Sekunda křiku“ (2013)

„Tři čtvrtě na čtyřicet“ (2014)

„Trnová koruna nejsou zuby“ (2015, 2.vyd. 2016, 3.vyd. 2016)

„Cxehxio“ (2016)

 

Kamile, jsi autorem několika úspěšných básnických sbírek, mohl bys je čtenářům v krátkosti představit? A která z nich je pro tebe ta hlavní, stěžejní?

 

Debutoval jsem básnickou sbírkou „Havarijní stav“ v roce 2012, ke které mi předmluvu napsala skvělá Jana Jirásková. Sbírka o hledání sebe sama, o uvědomění si pomíjivosti lásky, definitivním přijetí sexuality, inspirovala Ladislavu Svobodovou, skladatelku a neotřelou hudebnici, muzikoterapeutku, k zhudebnění několika básní. Výsledkem této spolupráce bylo CD – Havarijní stav. Kniha se v roce 2016 dočkala svého druhého vydání.

 Druhá sbírka, „Sekunda křiku“, vyšla o rok později, s ručně ilustrovanou obálkou výtvarnicí Tatjanou Havlíčkovou a popisuje konkrétní období, značně komplikované, bolestné, vpravdě chaotické, ale zkrátka období krachu jednoho intenzivního vztahu. Připravuje se její polská verze.

Další básnickou sbírkou byla kniha s názvem „Tři čtvrtě na čtyřicet“, jejíž název, jak je často mylně interpretováno, nikterak nesouvisí s mým věkem. Obálku k ní vytvořil výtvarník Jiří Navrátil. Byla věnována převážně sociálním tématům, pokusila se zároveň zaútočit i na konzumní styl člověka.

Sbírka básní v próze, atakující hranici introspektivního deníku v kombinaci se zápisníkem snů, s názvem „Trnová koruna nejsou zuby“, vyšla v dubnu roku 2015. Podle citace z jedné recenze se jedná o „knihu přelomovou, měnící celkový pohled na dosavadní tvorbu autora“, s čímž se, s odstupem času, mohu ztotožnit. Obálku svým originálním linorytem doslova ozdobil významný český scénograf, výtvarník, malíř, sochař, básník a hudebník David Cajthaml. Kniha se na konci roku 2016 dočkala svého třetího vydání.

Zatím poslední mou knihou je sbírka „Cxehxio“, vydaná v listopadu 2016, která již svým názvem snadno odhaluje konkrétní dedikaci. Věnovaná je nejenom „Česku“ a lidem uvnitř něj, ale zejména „Čechům“, kteří ovlivnili mou nehranou afinitu k republice, mé cítění, mě celého – Boudník, Kolář, Šebek a tak dále. Obálku k této knize ručně nakreslil egyptský student ekonomie, milující českou poezii a plzeňské pivo. O předmluvu se postaral David Cajthaml, o vnitřní recenzi Helena Machovcová.

Některé Tvé básně byly přeloženy i do jiných jazyků. Máš nějakou zpětnou vazbu, jak si Tvá tvorba vede v zahraničí?

 

Všechny překlady mých básní do cizích jazyků jsou doposud na úrovni experimentů, na úrovni jednotlivých básní – již celkem sedm překladatelů (podle mé soukromé statistiky) odmítlo přeložit mou tvorbu tak nějak systematicky, ve větších oddílech, či snad dokonce přeložit celou knihu, vždy s tvrzením, že mé texty jsou nepřeložitelné. Z toho důvodu nemohu hovořit o zpětné vazbě. Výjimku tvoří paní Anna Kaczmarska, která do knihy „Trnová koruna nejsou zuby“ přeložila jednu celou kapitolu, pojednávající o polském holocaustu na pozadí příběhu zplynované Anny Szcurek a která pracuje na překladu básnické sbírky „Sekunda křiku“.

Z osobní zkušenosti mohu říci, že je radost si vychutnat tvé básně během tvého autorského čtení a vychutnám si tak tvá díla naplno. Máš opravdu vynikající a jedinečný přednes. Zajímalo by mě, zda jsi prošel nějakou divadelní průpravou, nebo zda je to vše jen dáno určitým talentem, který Ti byl nadělen?

 

Divadelní průprava u mě skutečně, v jedné fázi života, probíhala, ale pouze na pasivní úrovni. Nikdy jsem ale nebyl členem žádné Lidové školy umění, nechodil jsem do Dramatického kroužku, ani jsem nezkoušel hrát divadlo. Jak se zdá, opravdu mi byl „nadělen určitý talent“.

 

Naváži na předešlý dotaz, všiml jsem si, že máš velice silný a zvučný hlas. Myslím si, že po určité průpravě bys mohl být dobrým operním zpěvákem, je to však můj laický názor. Uvažoval si někdy o tom, že by ses v umění vydal tímto směrem?

Ne, to vskutku ne, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se věnoval zpěvu. Chronické bronchiální asthma tuto otázku vyřešilo samo a já mu jsem v tomto případě neskonale vděčný. Nebyl bych dobrým ani zpěvákem, natož operním.

Během různých literárních akcí se setkáváš i s velmi mladými autory. Také si i přednášel o poezii studentům, jak vidíš současnou mladou generaci a její zájem o literaturu, obzvláště o poezii? S nadsázkou řečeno: je mezi nimi budoucí Jaroslav Seifert, Josef Kainar, Václav Hrabě, Egon Bondy nebo Kamil Marcel Hodáček?

 

Ha, velmi vtipně aplikováno poslední jméno ve tvém výčtu! Avšak upřímně, nepřál bych nikomu z mladé generace, kdo píše, koketuje s aktivní literaturou, aby z něho vyrostl druhý já, druhý Hrabě a tak dál, kopie jsou lacinou náhražkou, která (nejen) v literatuře nemá co dělat. Zájem mladé generace o poezii tu je. Reálně existuje. Mladí literáti se sdružují, zakládají spolky, umělecké skupiny, veřejně předčítají, porovnávají si svá díla v existujícím čase, učí se přijímat kritiku… Slabinu však vidím, výhradně já osobně!, v tom, že mladí autoři nedokáží plně využít ten enormní potenciál českého jazyka, potenciál ohebnosti, rytmiky, melodiky, tvárnosti, sami nepěstují slovní zásobu, jejich zdroj je značně omezený, tudíž i konečný výsledek, báseň, dejme tomu, se může nezaujatému posluchači či čtenáři oprávněně jevit jako tvrdá, ingotní, zamoučnělá hmota slov, ztrácející balanc na nejistých základech. Obrazotvornost a podvědomá fantazie, snová představivost a lehkost projevu může být to, co mladé generaci literárně činných ve skutečnosti chybí.

 

I když jsi ve společnosti přátel a známých většinou velmi vtipný a veselý společník, ve svých dílech se dotýkáš závažných témat, jako je holokaust, migrace, domácí násilí atd. Dokonce bych řekl, že se Tě to velmi vnitřně dotýká. Jaký je tedy Kamil Marcel Hodáček uvnitř a jak snášíš a jak se dokážeš vyrovnávat s negativními událostmi, které nás občas obklopují?

Ptáš se: „Jaký je Hodáček uvnitř?“ To ví jen opravdová hrstka lidí, kteří všichni pochází z toho nejintimnějšího okruhu. Témata, která jsi vyjmenoval a to, jak moc se mě vnitřně dotýkají, je právě jediným důvodem, proč ve společnosti tak jaksi hýřím dobrou náladou, vtipně a vesele bavím ostatní. Je to klasická forma ochrany. Chráním se veselostí a nemístným pokřikováním, chráním se tancem, říháním a protivným hvízdáním před tématy, které popisuji ve svých knížkách, protože mluvit o nich ve skutečnosti není s kým. Koho zajímá trauma ženského potratu, kdo by se mnou vydržel diskutovat hodiny o znásilňování mezi manžely, o gayích ve starobní penzi, o Židech, mramoru, bídě a krvi? Nikdo nemá čas…proto píšu…a říhám…

 

Mimo literární tvorbu se věnuješ malířství. Je to tvá záliba, které se věnuješ od mládí, nebo tě krása výtvarného umění dostihla až v poslední době? A je tvá výtvarná práce naprosto oddělena od té literární, nebo spolu úzce souvisí?

 

Obrazy jsou mým intimním koníčkem. Malování se věnuji zhruba od puberty a nikdy, ani náznakem, nesouviselo s mým psaním.

 

Kdo z literárních a výtvarných autorů tě nejvíce oslovil nebo přímo ovlivnil?

 

Kafka, Dostojevski, Nezval, Prévert, Sova, Hrabě, Ginsberg, Kerouac, Lorca, Toyen, Štyrský, Dali, Kahlo a asi tři sta dalších….

 

Jaká je Tvá oblíbená kniha nebo autor, ke kterým se rád vracíš?

 

Kafkův „Proces“ jsem četl dvanáctkrát, „Zámek“ devětkrát, „Proměnu“ pětkrát, zdá se, že Kafka vyhrál post mé stálice…a vskutku, ano, je to právě Franz, který mě ovlivnil a ke kterému se vracím. Ovšem nejohmatanější knihou v mé knihovně, a to beze sporu, je básnická sbírka Nezvalova: „Básně noci.“

 

Název Tvé zatím poslední sbírky Cxehxio vychází s esperanta. Věnuješ se dlouhodobě tomuto jazyku, nebo to byl jen momentální nápad na originální název knihy?

 

Esperantu se nevěnuji vůbec. Jednalo se o momentální nápad.

Ve zmíněné a velice zdařilé knize Cxehxio se prvně více dotýkáš vnějšího světa, konkrétně tedy života v České republice, a odkláníš se od svého osobního pohledu na svůj vnitřní svět, jak to můžeme vidět ve Tvých předešlých sbírkách. Je to tedy Tvá nová umělecká cesta, kudy bys chtěl i nadále směřovat, nebo se jedná spíše o ojedinělý pokus.

Celá sbírka „Cxehxio“ je jednou ucelenou reakcí. Reakcí na zoufalý stav české společnosti. Bylo mi víc než třeba nezůstat laxní a vypudit ze sebe, prostřednictvím této sbírky, onen přetlak, apelovat na lidi, imaginárně jim zatřást ramenem a doufat, že se proberou a znovu naleznou svou hrdost, čistotu charakteru a sílu vlastního názoru. „Cxehxio“ nemá a nikdy nemělo za úkol odstartovat mou „novou uměleckou cestu“, každá z mých knih je silně soliterní.

Jsi hrdý, že jsi Čech? A jací jsou obecně podle tebe Češi? V čem jsou dobří a co je jejich slabinou?

 

Zda jsem hrdý na to, že jsem Čech? Vlastně si nejsem jist, nedokážu odpovědět s takovou nezlomnou jistotou, jako dřív, ten pocit v sobě nemám. Neznamená to ale zároveň, že v Čechy nevěřím. Naopak.

 

S předešlou otázkou souvisí i dotaz, kdy se Tvoji čtenáři mohou těšit na další tvou knihu a jaké další projekty chystáš? Kde si kupříkladu mohou vyslechnout Tvé nejbližší čtení?

 

Rozepsanou knihu (s biografickými prvky) mám, ovšem z pověrčivosti o ní neprozradím nic. Nejadekvátnější rok jejího vydání je jistě ten příští. Co se týká autorských čtení, dopřál jsem si ten luxus a po celý rok 2017 (až na drobné výjimky) veřejně nevystupuji.

Máš v naší zemi nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš, relaxuješ a nabíráš energii? A cestuješ vůbec rád, nebo upřednostňuješ pohodlí domova?

 

Nikdy jsem rád necestoval, doposud jsem na této kratochvíli neobjevil nic, co by mě dokázalo uspokojit. Ke své relaxaci potřebuji trávu, les, mech, psy, vůně, slepice, vodu, víno, jehličí, klíšťata, nábožný kobylky, hvězdy, hlínu, břízy…

 

V souvislosti s cestováním, máš nějaký sen, kam by ses rád někdy v budoucnu podíval?

 

Chtěl bych se podívat na Island, mají tam spousty bříz.

 

Na internetu je tvá tvorba řazena mezi slash-poetry, neodekadenci a surrealismus. Myslíš, že to tvou tvorbu vystihuje přesně?

 

V podstatě ano, zařazení mezi slash-poetry se, vzhledem k mému vztahu k vlastní sexualitě, pravděpodobně zcela vyhnout nemohu nikdy. Surrealistické obrazy a situace mohou čtenáři najít ve všech mých knihách, ať už více, či méně explicitně

 

Jaká byla tvá studentská léta? Byl jsi odjakživa takto extravagantní člověk, který rád vystupuje na veřejnosti (alespoň působíš dojmem, že rád vystupuješ), nebo to přišlo až časem v souvislosti s další tvorbou?

 

Na studentská léta vzpomínám s odporem, byl jsem šikanován a ponižován za mou „jinakost“. Zda jsem extravagantní, nemohu ze svého pohledu zcela objektivně posoudit, pokud si to ale myslíš, neuráží mě to. Na veřejném vystupování, při autorských čteních, mám rád zejména tu možnost, že se psaný text dá variovat několika způsoby, napsanou báseň mohu zčásti odehrát, pomáhají gesta a výraz obličeje, odstíny hlasu, šepot, křik…

 

A jaké byly vůbec Tvé první literární pokusy? Máš své úplné prvotiny ještě schované? Nepřemýšlíš o jejich publikování?

 

Úplně první básně, které jsem psal zhruba v patnácti letech, už nemám, preventivně jsem je zlikvidoval. Zůstal mi však takový útlý mikro-cyklus asi jedenácti básní, které jsem psal kolem osmnácti let, pod vlivem tehdy užívaného pervitinu. Zda by byly zajímavé pro ostatní a vůbec pro někoho nevím, mě však úspěšně děsí doposud. Publikovat je jistojistě nebudu nikdy.

Dívka s vlasy barvy basf

Dívka s vlasy barvy BASF

 

Já potkal dnes dívku s vlasy

barvy BASF.

Té pásky s vůní mahagonu.

Poslouchali jsme z ní Jimi Hendrixe,

Stouny nebo Zappu

v klubu na Újezdě

 

V té oáze svobody uprostřed pouště obehnané ostnatými dráty.

 

I tehdy tam tančila dívka

s takovými vlasy

Tančila sama

Tančila v kouři

v transu z té hudby v jednom shonu.

A všichni skvělí rockeři řvali

Běž, tanči divoce, tanči jako v bouři!

Tanči, co to dá zas a zas.

A já prožil tehdy

jeden výjimečný večer

s dívkou s vlasy

barvy BASF.

 

Dnes potkal jsem dívku

a ve vzpomínkách tonu

když vlají za ní vlasy z mahagonu

Dnes potkal jsem dívku

co prolomila

času hráz.

 

Dívku s vlasy barvy BASF

 

 

 

 

Adriana

„Tati, namaluješ mi koně?“

To už byl tento víkend nejméně desátý. Ačkoliv ve výtvarném umění nejsem zrovna přeborník, ve ztvárnění tohoto lichokopytníka jsem začínal být klasa. Má dcera si totiž koně, kobyly a hříbata více než oblíbila. Její pokoj zdobí nejenom obrázky všech možných plemen koňů, od koně Převalského až po Anglického plnokrevníka, ale i plyšové nebo dřevěné hračky koňů, potisky triček nebo samolepky alespoň s koňskou hlavou. Když ji čtu večer na dobrou noc, nepochybím, když to bude pověst o Šemíkovi. Pokračovat ve čtení „Adriana“