Hluchota

Hluchota

 

Ženatým mužům se občas stává, že je postihne hluchota. Ne, že by se tato zdravotní indispozice týkala jenom jich, ale mám dojem, že tvoří významnou část populace.  Oproti běžné nedoslýchavosti je u tohoto vzorku nahluchlých mužů typické, že slyší, ale jen něco a jenom když se jim to hodí. Jistě víte, o čem mluvím.

Zářným příkladem byl a je můj otec.

U mého táty však nebylo dlouho zřejmé, zda je hluchý spíše jako poleno nebo jako tetřev, nebo zda se jen tváří, že neslyší. Jak já mu dnes rozumím. Kdysi se však nastala situace, která jasně ukázala, jak se věci mají.

Došlo k ní v době, kdy začala u nás platit povinnost při řízení motorového vozidla svítit. Naši pravidelně jezdí do Benešova nakupovat, aby doplnili zásoby. Jenomže nakupování rozhodně nepatří ke kratochvílím, ve kterých by si můj táta liboval. Ostatně, to je u mnoha mužů podobné. Již tři dny předtím, než vyrazí společně s mámou autem do supermarketů, se z  usměvavého muže stává bledá zamračená troska, nemluví a je nervní.

Tehdy to bylo podobné. Mamka pečlivě připravila seznam chybějících zásob a tu a tam přikázala tátovi: „Vezmi prosím tašky“, nebo se ho zeptala těsně před jízdou: „Nezapomněl si doklady? Máme sebou peníze?“ a podobně. Podobné věty musí několikrát opakovat, protože táta nereaguje dostatečně včas. Nemáme jí to a zlé, je to starostlivá žena, myslí na vše, kde by táta bez ní byl. Ale nadšení z nákupů v něm tím rozhodně nevzbuzuje.

Ujeli sotva deset kilometrů v naprosté tichosti. Každý ponořený do svých myšlenek, když proti nim jela bílá dodávka a několikrát významně zamrkala předními světly. Mámě hned došlo, že táta nerozsvítil, a jako správná opatrovnice rodinných úspor, se táty v dobré víře zeptala:

„Svítíš?“

„Jo, slyším“

„Hovno slyšíš!“

***

Na tento rodinný příběh jsem si vzpomněl nedávno, protože jsem se probudil skoro úplně hluchý. Zalehly mi uši a já téměř nic neslyšel. Zpočátku jsem to nechal být s tím, že se to snad časem zlepší.

Nezlepšilo.

Dostával jsem se stále častěji do nepříjemných situací. Na pravidelné pondělní pracovní schůzce, kdy si rozdělujeme úkoly na celý týden, jsem nechápavě zíral na ostatní a snažil se jim odezírat z úst, co říkají. Přitom jsem se pokoušel tvářit duchapřítomně. Uběhlo asi dvacet minut, když jsem pochopil, že se šéf na mě dívá a něco říká. Pokyvoval jsem tedy hlavou, jako že rozumím a celý zpocený jsem čekal, kdy se začne zabývat někým jiným. Ale on se dál na mě upřeně díval a čekal ode mě nějakou jasnou odpověď. Čas se vlekl a já si všiml, že se na mě začínají podezřívavě dívat i ostatní. Nezbývalo, než to risknout a všem sdělit:

„Ano, udělám to. Do středy.“

Všichni si oddechli a schůzka se mohla rozpustit. Tentokrát jsem vyvázl a jen tak mimochodem mi blesklo hlavou, co by se asi tak stalo, kdybychom tam takhle nahluchlí přišli všichni. No co, asi by to vypadalo jako v našem parlamentu, vždyť v tom panoptiku si nedovedou naslouchat vůbec.

Bylo mi jasné, že takto to dál nejde. Musel jsem s tím něco udělat. Nejprve jsem zkusil prošťouchnout uši smotečkem k tomu určeným i s vědomím toho, že zasviním neekologickým odpadem oceány. Bohužel, moje nedoslýchavost se ještě zhoršila.

Druhý den ráno na mě moje žena promluvila;  zcela jistě mi říkala něco milého a přívětivého, ale já ji vůbec neslyšel, už to takto nešlo dál. Rozhodl jsem se zajít k doktorovi.

Nemohl jsem tušit, kolik komplikací u lékaře zažiji. Vstoupil jsem do čekárny, kde již seděl jeden postarší muž, a slušně jsem pozdravil. Vůbec mi neodpověděl. Pomyslel jsem si své a šel si pověsit bundu na věšák. Jak jsem se k druhému pacientovi otočil druhým uchem, na které jsem přece jenom občas něco málo zaslechl, slabě jsem vnímal: „Ani pozdravit to neumí, pakáž jedna.“

Obrátill jsem se a uviděl jeho brunátnou tvář. Slyšel jsem ho sotva znatelně, ale ve skutečnosti musel řvát. Pokusil jsem se bránit: „Ale vždyť jsem vás zdravil.“ On však zůstal uvězněn ve své zlosti a dál mlel svou. Nevšímal jsem si ho, stejně si zde dva hluší nerozumí.

Za chvilku šel onen pán do ordinace, která byla za rohem, a já zůstal v čekárně sám. To je dobře, pomyslel jsem si, brzy bych měl být na řadě. Jenomže uběhlo deset minut, dvacet minut, hodina, a nic. Co tam s ním tak dlouho dělají, dál jsem přemítal, proč to tak trvá? Jenomže čas neúprosně běžel i další půl hodinu a já začal ztrácet trpělivost. Vstal jsem, abych zjistil, v čem je problém a abych dal sestře najevo, že nehodlá déle čekat. Dveře do ordinace byly otevřené, ale předešlý pacient tam již nebyl.

„Můžete mi prosím říct, co se děje. Už tu čekám přes hodinu:“

„Vždyť už dobu vyzýváme pacienty: ´další prosím´, a nic.“

„Co?“

„Že už jsme vás volali!“ zakřičela a mně došlo, že si za to mohu sám.

Doktor na mě otvíral pusu jak vypasený kapr a já krčil nechápavě rameny. Na URL to musí mít nesmírně těžké, to už i veterináři to mají lehčí. Doktor však rychle pochopil, že nemá cenu se mnou komunikovat a pustil se do léčby.  Ta byla celkem snadná a rychlá. Dali mi do ruky ubrousek na utření a ucho mi propláchli vodou. Pak ještě použili odsávačku a já opět uslyšel.

„Kam mohu odhodit ten mokrý ubrousek?“

„Do jednoho z těch tří košů,“ odpověděla mi sestra, ale já byl dezorientovaný a žádný jsem neviděl.

„Kam? Žádný nevidím.“

„Oční je o patro výš,“ prohodil doktor a já věděl, že je nejvyšší čas jít.

Cestou zpět jsem se rozhodl zavolat manželce, abych vyzkoušel svůj sluch.

„Ahoj, tak už tě slyším,“ říkám, když se ozvala a pokračuji, „přendám si mobil na druhé ucho, na to horší, řekni mi něco.“

„Hovno, prdel, nahluchlej magore!“

„Že mě miluješ? Tak to skvělý, konečně zas slyším normálně.“

 

 

 

 

Cesta (vláčkem) do hlubin trpělivosti nás všech

Můj kolega Fanys je prototyp neuvěřitelně líného člověka. Vystudoval ekonomickou fakultu a před jeho jménem, se vyskytuje titul ing. Díky svému vzdělání si dokáže velmi pečlivě promyslet a propočítat nezbytně nutné pohyby, počet nejnutnějších kroků, jakožto i jiných operací, kde je zapotřebí fyzická námaha. Jeho domácnost zdobí různé nejnovější vynálezy. Počínaje elektrickým kartáčkem na zuby a konče automatickým vysavačem, který se jako pejsek prochází po bytě a slyší na jméno Azor a jedno tlesknutí.

 

Dle své nátury si rovněž zvolil povolání, které ho ani za nic nedonutí opustit byt. Jako daňový poradce se potřebuje akorát přemístit do pokoje, v kterém je počítač. Na delší vzdálenosti, např. obchod používá výhradně své osobní vozidlo, kteréž mu parkuje asi metr od vchodu. Chůze pěšky, jízda na kole či dokonce něco tak ponižujícího jako je veřejná doprava, to vše bylo u mého kolegy předmětem hlubokého pohrdání. Avšak osud je někdy krutý a nad Fanysem se pomalu stahovaly černočerné mraky.

 

Začalo to nevinně. Daňové přiznání pro kamaráda bylo hotové a v úhledné složce, v elegantní aktovce putovalo za svým adresátem na sedadle pro spolujezdce. Fanys za volantem svými sluchovými orgány hladově konzumoval tvrdé rockové tóny, zatímco orgány plicní nedobrovolně zpracovávaly cigaretový dým.

Kamarád byl velmi spokojen s daňovým přiznáním a jak už to tak u přátel bývá, brzy se otevřela lahvinka.

„Panáka si dám, možná dva. Mám dobré spalování a za chvilku budu čistý“

Fanys neodmítnul. On totiž neodmítal nikdy. Jenže jak ubýval čas příjemného odpoledne, ubýval i lahodný mok z láhve a ani turbospalování už nemohlo Fanyse očistit. Zbývaly dvě možnosti. Přespat u kamaráda, nebo jít na vlak. První možnost vzhledem k blížícímu se příchodu kamarádové protivné manželky byla ihned zamítnuta.

 

České dráhy jakoby vše tušily. Začaly mezitím připravovat malé dobrodružství. Fanys ještě nic zlého netuše vyhledával na netu spoj, naivně se domnívaje, že údaje a data, jež si vyhledal, bude výše zmíněná společnost dodržovat. Nádraží nebylo příliš vzdálené, přesto můj kolega těžko popadal dech a jeho útlé nohy vibrovaly pod tíhou zdaleka ne tak útlého těla. U okýnka nádražní pokladny seděla velmi milá a usměvavá paní, kterou jakoby nemohlo nic rozhodit. A skutečně. Trpělivě vysvětlila Fanysovi, že zpáteční sleva je koncipovaná trochu jinak než se on domnívá. Náš turista byl totiž přesvědčen, že musí dostat zpáteční slevu, neboť on jede skutečně zpět a nechápe, proč by měl ještě absolvovat cestu tam. Když „tam“ jel autem!!

 

Alkoholové omámení poněkud sláblo a Fanys propadal beznaději. Zvláště poté, co nádražní rozhlas oznámil, že vláček přijede s půlhodinovým zpožděním, které se může ještě změnit. Volba byla jasná. Místní hostinec a pořádný panák slivovice, nejlépe dva. Můj kolega zakrátko ucítil úlevu a dokonce se dal do řeči s místním bezdomovcem, kterému ze soucitu nabídnul cigaretu, objednal polévku a pivo. Dobrý pocit z vykonaného skutku však brzy vyprchal. Na nástupiště přijížděl vlak. Zatímco brunátný Fanys supěl po nefungujícím eskalátoru, vláček, který měl přijet za půl hodiny, přisupěl za patnáct minut. Koncová světla soupravy a schovaná plácačka výpravčího Fanyse rozzuřila. Odnesla to milá paní pokladní, která přeci jenom mírně znervózněla, když jí Fanys začal líčit své jistě subjektivní pocity, týkající se Českých drah. Další spoj, dnes však už poslední, měl přijet asi za hodinu. Volba byla jasná. Bezdomovec se radostně culil. Další pivo od štědrého pána. Fanys se však nemínil dlouho zdržovat a radši si koupil placatici, cigarety a čas do odjezdu dalšího spoje trávil pro jistotu na peróně.

 

Zdálo se, že vše dopadne dobře a můj kolega bude mít tu odpornou záležitost brzy za sebou. Koneckonců sedělo se mu příjemně. Lačně nasával čerstvý vzduch a obsah placatice. Kolem nástupiště projížděl s mohutným rachotem vlak nákladní. Byl neuvěřitelně dlouhý a trvalo věčnost, než celý přejel. Pak se rozhostilo ticho a Fanys zmožen tím vším, co tak lačně nasával, podřimoval. Jenže můj milý kolega netušil, že nádražní rozhlas hlásil další pohromu. A to změnu nástupiště. A to v době, kdy nákladní vlak rval všem cestujícím uši.

 

Na nástupišti č. 1 dokuřoval můj kolega poslední cigaretu. Přijíždějící vlak na nástupiště č. 2 sice registroval, ale bez většího zájmu. Zato on vzbudil zájem výpravčího, který ho slušně požádal, aby opustil nádražní prostory, neboť dnes už žádný vlak nepojede.

 

Dveře kanceláře přednosty stanice odolaly. Okýnko paní pokladní bylo zavčas stažené. Bezdomovec, vida svého dobrodějce se sice rozzářil, ale pak uviděl rozzuřeného býka a dal se na zběsilý útěk. Zvonek u kamaráda, u kterého to všechno začalo, nedrnčel dlouho. Dveře se rozletěly a na otázku, zda by u nich přece jen nemohl přespat, dostal odpověď ihned:

„To teda nemohl!! Jedno ožralé prase mi doma stačí!!“

 

Fanys byl vším tím dobrodružstvím jaksi vystřízlivěn a tak sednul do auta a riskantní jízdu absolvoval. Jen když přejížděl přes železniční přejezd, otevřel okno a zhluboka si odplivnul.

 

Měděný rytíř

V provizorní kavárně na pracovišti jsme se scházeli většinou až kolem půlnoci.

 

Nejdřív bylo třeba ustát divoký začátek noční směny. Až poté, co opadly emoce a pracovní nasazení, byla ta pravá chvíle na půlnoční klábosení u kávy.

 

Slova se většinou ujal Eduard. Měl přirozený vyprávěčský talent a nepřirozeně vychloubačná ústa. Ze všech jeho pohybů, ale hlavně z vyřčených slov čišelo nezměrné sebevědomí. Hluboce pohrdal všemi, kdo jen náznakem projevil nějakou pochybnost, natož pak strach. Avšak jeho suverenita měla spíše zakrýt jeho přízemnost, jednoduchost a někdy i ubohost. Eduard se totiž kromě fotbalu zajímal ještě i o hokej, čímž vlastně vyčerpal veškerý svůj duševní potenciál. Nicméně byl zábavný a své historky líčil velmi jímavě. Taktéž byl sběratelem nejnovějších drbů a tak když jsme se konečně sešli, vytáhl ihned svůj trumf.

 

„Pánové, včera načapali Kratochvíla. Měl v autě pod sedadlem 10kg hlíny. Zítra má podepsat výpověď. Vždy jsem tvrdil, že je to ubohý amatér. Mně se pánové nic takového stát nemůže.“

 

Poté co nám vysvětlil, že „hlína“ je slangový výraz pro prvek, jenž se v periodické soustavě skrývá pod značkou „AL“, jal se vyprávět historky o různých krádežích. Hned ta první byla ovšem velmi obehranou písničkou. Všichni jsme ji znali. Už po léta se totiž traduje pověst o jednom vykutáleném chlapíkovi, kterýž si vyřídil povolení k postupnému odvozu tří koleček pilin. Vrátní tušili zradu a vehementně piliny v kolečku přehrabávali, ve snaze najít v sypkém obsahu vrtačku, či aspoň šroubovák. Jenže uvědomělý pracující převážel opravdu jen ty piliny. Nikomu ovšem nedošlo, že s pilinami přejely přes ostře sledovanou vrátnicí i tři krásná, nová kolečka.

 

Starý obnošený kabát připomínala i druhá Edova story. To zase jeden důchodce vypomáhaje v kovárně si každý den odnášel v igelitové tašce trochu koksu. Velmi dlouho takto „chodil se džbánem“, až jeden aktivní a stranický nadaný soudruh vrátný, konečně „ucho utrhnul“. Děda však nepropadnul panice a na otázku, proč má v tašce koks, odpověděl:

 

„Přikrmuji koksem králíky.“

 

Šokovaný vrátný žádal bližší vysvětlení. A tak mu děda líčil, že četl v časopise o významných sovětských vědcích, kteří zjistili, že koks v malých dávkách významně přispívá k růstu těchto chutných zvířátek.

Je třeba poznamenat, že v hluboké totalitě, kde se náš příběh odehrává, měli tzv. sovětští vědci u nás velký respekt a nikdo nevěděl co vše možné i nemožné objeví. Proto taky náš vrátný ve své soudružské hlavě dlouho šrotoval. Nakonec usoudil, že děda nevzal koks pro svoji osobní potřebu, nýbrž z pohnutek ideologických. Kdyby ovšem tento převratný objev pocházel z řad amerických, nenažraných vědců, byl by důchodce hnán k zodpovědnosti. To tak, pomyslel si vrátný, podporovat prohnilý, západní svět naším těžce a v potu tváře vydobytým koksem.

Děda byl tedy propuštěn. Poděkoval a slíbil, že pokud by králíci touto pochoutkou přece jen pohrdli, hodí koks do pece…

 

Jak jsem již uvedl, tyto historky byly známé, po léta tradované a tu a tam rovněž přikrášlené. Přikrášlit, či přikrmit různé pověsti nakonec Eduard uměl skvěle. A tak čas naší půlnoční černé hodinky příjemně uběhnul a všichni jsme se zase rozešli za svými povinnostmi.

 

Uběhlo několik podzimů a padající totalitní listí, nahradilo listí demokratické. Převratné, revoluční změny nás provázely na každém kroku a někteří všímaví pracující jedinci začali pomrkávat po barevných kovech, které se zejména ve velkých továrnách válely doslova všude. Výkupní cena těchto třpytivých, či nahnědlých kovů totiž prudce stoupla. Mnoho lidí propadlo barevné horečce.

Majitelé sběrných surovin rovněž nezaháleli a pro své zákazníky připravili nadstandardní služby. Přímo ve sběrnách zřídili jednoduché nálevny a někteří si dokonce instalovali výherní automaty. Pracující tak měli možnost své těžce nakradené peníze ihned propít, či prohrát.

Ovšem mnozí zaměstnavatelé nechtěli tomuto nečinně přihlížet a tak najímali kvalitnější ochranku, instalovali kamery a přistižené zaměstnance na hodinu propouštěli. Vynášet barevné zlato tak bylo čím dál složitější a vyžadovalo velkou míru vynalézavosti, odvahy a též notnou dávku štěstí.

 

Nic ovšem netrvá věčně. Opět uběhlo pár podzimů a s padajícím (stále ještě demokratickým) listím, opadávaly i výkupní ceny barevných kovů. Nikdo už za pár korun nebyl ochoten podstupovat jakékoli riziko a tak celá horečka postupně vyšuměla a zůstaly jen nostalgické vzpomínky.

 

Bylo to nedávno, kdy jsme takto nostalgicky při naší půlnoční kávě, zase jednou vzpomínali. Eduard už s námi dávno nepracoval, takže jsem se ujal slova já, třebaže rozhodně neoplývám vypravěčským talentem.

 

Příběh, který vám hodlám vyprávět je velmi zvláštní a hezky by se vyjímal v šuplíku s cedulkou: Tragikomedie.

 

Někteří sběratelé barevného lupu měli vše promyšlené do posledního detailu a na každou eventualitu byli připraveni. Jiní zase sázeli na jednoduchost až drzost, s kterou se opírali o známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Jenže obě taktiky měly vždycky nějakou trhlinku a většinou tu trhlinku způsobila malá chybička spojená s nepřízní osudu, či nezvyklou okolností, nebo náhodou. A právě něco takového postihlo i mého známého.

Patřil k těm, kteří si příliš hlavu nelámali a svůj lup, v našem případě měděný drát si prostě obtočil kolem těla. Začal hrudním košem a skončil těsně nad pasem. Pak stačila volnější košile, či mikina a nebylo nic poznat. Jednoduché a téměř geniální, zvlášť když příslušníci podnikové ochranky mohli ledacos, rozhodně však nemohli nikoho ohmatávat. Můj kolega takto vynesl neuvěřitelné množství měděného materiálu. Zasvěcení, kteříž o jeho koníčku věděli, ho brzy začali přezdívat Měděný rytíř.

 

V osudný den si náš rytíř, nic zlého netuše oblékl svoji zbroj a klidně, beze strachu a obav, maje na mysli přísloví, že „zvyk je měděná košile“, si to vykračoval k bráně podniku. Bylo po odpolední směně a začínající déšť, jakož i vzdálené blesky, dávaly tušit katastrofu. Měděný rytíř však ještě nic netušil, neboť on tušil málokdy a máloco. Nezdravé sebevědomí ho hnalo po asi kilometrové cestě k bráně podniku. Jemu se přece nic stát nemohlo.

Mezitím se přihnala prudká bouře. Blesky stále častěji rozsvěcovaly nebe a oslepovaly oči, zatímco hromy stále intenzivněji působily na sluchové orgány.

Měděného rytíře však nic zastavit nemohlo. Až kolega, který ho předbíhal a který věděl, jaký poklad na sobě nese, v něm zasel semínko pochybnosti.

 

„Nechci ti do toho mluvit, ale víš, že jsi teď vlastně pochodující bleskosvod?“

 

Rytíř se nakonec přece jen zastavil. A zcela proti svým zvyklostem začal přemýšlet. Uznal, že silný elektrický výboj seslaný z nebes, by si velmi snadno našel cestu k jeho měděné hrudi.

Co teď? Mohl se odmotat a drát zahodit, jenže mnoho lidí jdoucích za ním by to vidělo a někteří by si jistě rádi smlsli na svém arogantním kolegovi.

Usilovné přemýšlení si však vyžádalo spoustu času a řidič posledního možného autobusového spojení z odpolední směny pomalu dokuřoval cigaretu.

Rytíř vsadil vše na jednu kartu. Svoji měděnou misi se rozhodl dotáhnout až do konce.

Bouře pomalu slábla. Když si pospíší, stihne autobus a vše se vrátí do starých, osvědčených kolejí.

Sledoval čas a brzy zjistil, že rychlá chůze stačit nebude. Mírný poklus vzápětí vystřídal běh a vyjíždějící autobus ze zatáčky donutil měděného rytíře ke sprintu. Chybělo možná padesát metrů a vítězství bylo na dosah.

Jenže pak se to stalo. Oblohu rozčísnul blesk, ozval se ohlušující hrom a téměř současně se měděný rytíř skácel bezmocně na zem.

 

Přivolaný lékař nad tímto případem dlouho kroutil hlavou. Zažil už mnoho neuvěřitelných zranění, ale toto jistě ne.

Kdo z vás by čekal, že bude lékař konstatovat smrt nad mladíkem spáleným na uhel, toho nejspíš zklamu.

Jeden z posledních blesků této prudké, ale krátké bouřky si totiž našel úplně jiný, neznámý cíl. Příčinou bezvědomí našeho statečného rytíře bylo přidušení, způsobené pevným obtočením měděného drátu.

Rytíř se dopustil osudné chyby.

Nedomyslel, že v důsledku intenzivního sprintu bude jeho hrudní koš vyžadovat větší objem. Silný měděný drát tuto žádost zamítnul a pevně objímaje hruď uvěznil rytířovy plíce.

Srdce pak proti téhle nespravedlnosti podalo protest bouřlivým tlukotem, což mělo za následek, že se náš hrdina poroučel k zemi.

 

Eduard byl zakrátko lékařem oživen a vrátným osvobozen od pevného sevření. Zbývalo už jen sepsat hlášení a druhý den se dostavit k podpisu výpovědi.

 

A nám nezbývalo, než umýt hrnky a jít vstříc svým pracovním povinnostem…

 

Dobrý den

Atmosféra při pravidelném cestování, pravidelnou autobusovou linkou, bývá většinou nudná a stereotypní. Vídáte stále stejné tváře a znáte i jednotlivé šoféry, podle nichž víte, zda se máte během cesty více držet a obávat se o své zdraví, či zda můžete klidně spát, třebaže s vědomím, že přípoj zcela jistě nestihnete.

Na jedné lince se však často za volantem objevoval postarší pán, kterého měli všichni rádi. Tedy ne úplně všichni, ale drtivá většina ano. Byl uctivý, jezdil slušně a na čas. Často zastavil i mimo zastávku a zkrátil tak cestujícím pěší túru domů, ačkoli tím hodně riskoval, neboť předpisy všemocného přepravce toto přísně zakazovaly.

Tento pán však také vynikal jednou zvláštností. Každého nastoupivšího pasažéra velmi nahlas pozdravil. I děti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem ten pozdrav nebyl zpívaný. Pokud někdy nastoupíte do autobusu, ve kterém sedí náš uctivý šofér, uslyšíte vysokým hlasem a velmi nahlas zpívanou ódu, zvanou dobrýýý déén.

Náhodný cestující po takovém pozdravu vyloudí úsměv na tváři a je potěšen vtipnou uctivostí řidiče. Ovšem pravidelní „štamgasti“ dopravující se od pondělí do pátku touto linkou do práce a zpět, bývají často podrážděni, neboť tento úryvek z bůhví jaké opery, slyší často i padesátkrát denně, násobeno dvěma při jízdě zpět.

Jedním takovým štamgastem, kterého takový pěvecký výkon přiváděl k nepříčetnosti, byl Josef. Oproti řidičovému tenoru, oplýval hlubokým, nakřáplým basem. Což dávalo tušit, že bývá štamgastem i jiných zařízeních, než jsou linkové autobusy. Zejména po ránu, jež bylo pro Josefa vždy těžké, zuřil a vzteky rudnul, když jeho uši nedobrovolně vyslechly zpěvný pozdrav.

Řidič brzy zaznamenal Josefovu averzi a škodolibě a jen pro něho přidával výšku a intenzitu svého hlasu. Často to přehnal a jeho hlas přeskočil do fistule, což mělo za následek, že se Josef chytal za levou stranu svého hrudního koše, kde zřejmě cítil palčivou bolest.

Josef se ale nenechal jen tak ničit a brzy přešel do protiútoku, zatím jen slovního. A tak jsme mohli pravidelně slyšet dialog, jenž nás vždy rozesmál. Zejména jejich hlasový kontrast působil velmi komicky. Vysoký, téměř ženský hysterický soprán: „Dobrýýý déén.“ A ochraplý, pravidelně zalévaný bas: „Sklapni, kašpare!“

Jak čas běžel, staly se tyto slovní střety tradičními. Josef si sedal vždy až dozadu, aby alespoň trochu zmírnil své utrpení, a jeho uši zdobily špunty. Pomáhalo mu to však zřejmě nemnoho. Soudím tak podle jeho reakcí. Když jsme přijížděli k zastávce, na níž čekalo 15 lidí, Josef se zbožně pokřižoval a pohansky zaklel. Šofér naopak vida takový početný úlovek, zhluboka se nadechl a počal zpívat svůj part.

Nic však netrvá věčně.  Řidič postupně ubíral ze své škodolibosti a Josef se někdy dokonce na něho tu a tam usmál. Stereotyp cestování by nakonec byl jistě zvítězil, kdyby nedošlo k jisté drobné příhodě.

Bylo parné odpoledne. Autobus zel poloprázdnotou. Většina pravidelných i náhodných pasažérů trávila dovolenou. Na zastávkách skoro nikdo nepřistupoval a tak „dobrých dnů“ bylo pomálu. Josef v zadní části vozu spokojeně a poklidně klimbal. Šofér si rukou na volantu vyklepával rytmus písně znějící z jeho autorádia. Klidnou a svižnou jízdu však přerušil skřípavý zvuk brzd. Následoval náraz. Několik tašek a batůžků se nedobrovolně přemístilo do přední části vozu. Jim v patách se nekoordinovaně přemisťoval i Josef. Řidič vyběhl ven, aby zjistil rozsah škody a příčinu jeho malého karambolu.

Všem bylo jasné, že náš autobusový, zpívající hrdina nedodržel bezpečnou vzdálenost a bude tedy označen za viníka nehody. Tuto skutečnost si nejvíc uvědomoval Josef a v jeho očích to začalo jiskřit. Zatímco řidič sepisoval pro pojišťovnu průběh události, Josef se přesunul do sedačky řidiče. Nikdo netušil, co bude následovat. Ovšem Josef se nechystal unést autobus. Pohodlně se usadil a pískal si melodii z rádia.

Konečně byla nehoda sepsána, policie kvůli minimálním škodám nevolána a tak zbývalo jen mobilem ohlásit nehodu přepravci, který nařídil svému zaměstnanci pokračovat v jízdě. Řidič tedy nastoupil a v momentě kdy ke svému překvapení uviděl za volantem Josefa, strnul. Josef se však významně pousmál a poté se vzepjal ke svému životnímu hereckému výkonu. Vysokým, pištivým hlasem, kterého byl schopen, zazpíval: “ Dobrýýý dééén“

Následoval ohlušující smích celého autobusu a ke cti našeho šoféra je třeba poznamenat, že on se smál nejvíc.