Hluchota

Hluchota

 

Ženatým mužům se občas stává, že je postihne hluchota. Ne, že by se tato zdravotní indispozice týkala jenom jich, ale mám dojem, že tvoří významnou část populace.  Oproti běžné nedoslýchavosti je u tohoto vzorku nahluchlých mužů typické, že slyší, ale jen něco a jenom když se jim to hodí. Jistě víte, o čem mluvím.

Zářným příkladem byl a je můj otec.

U mého táty však nebylo dlouho zřejmé, zda je hluchý spíše jako poleno nebo jako tetřev, nebo zda se jen tváří, že neslyší. Jak já mu dnes rozumím. Kdysi se však nastala situace, která jasně ukázala, jak se věci mají.

Došlo k ní v době, kdy začala u nás platit povinnost při řízení motorového vozidla svítit. Naši pravidelně jezdí do Benešova nakupovat, aby doplnili zásoby. Jenomže nakupování rozhodně nepatří ke kratochvílím, ve kterých by si můj táta liboval. Ostatně, to je u mnoha mužů podobné. Již tři dny předtím, než vyrazí společně s mámou autem do supermarketů, se z  usměvavého muže stává bledá zamračená troska, nemluví a je nervní.

Tehdy to bylo podobné. Mamka pečlivě připravila seznam chybějících zásob a tu a tam přikázala tátovi: „Vezmi prosím tašky“, nebo se ho zeptala těsně před jízdou: „Nezapomněl si doklady? Máme sebou peníze?“ a podobně. Podobné věty musí několikrát opakovat, protože táta nereaguje dostatečně včas. Nemáme jí to a zlé, je to starostlivá žena, myslí na vše, kde by táta bez ní byl. Ale nadšení z nákupů v něm tím rozhodně nevzbuzuje.

Ujeli sotva deset kilometrů v naprosté tichosti. Každý ponořený do svých myšlenek, když proti nim jela bílá dodávka a několikrát významně zamrkala předními světly. Mámě hned došlo, že táta nerozsvítil, a jako správná opatrovnice rodinných úspor, se táty v dobré víře zeptala:

„Svítíš?“

„Jo, slyším“

„Hovno slyšíš!“

***

Na tento rodinný příběh jsem si vzpomněl nedávno, protože jsem se probudil skoro úplně hluchý. Zalehly mi uši a já téměř nic neslyšel. Zpočátku jsem to nechal být s tím, že se to snad časem zlepší.

Nezlepšilo.

Dostával jsem se stále častěji do nepříjemných situací. Na pravidelné pondělní pracovní schůzce, kdy si rozdělujeme úkoly na celý týden, jsem nechápavě zíral na ostatní a snažil se jim odezírat z úst, co říkají. Přitom jsem se pokoušel tvářit duchapřítomně. Uběhlo asi dvacet minut, když jsem pochopil, že se šéf na mě dívá a něco říká. Pokyvoval jsem tedy hlavou, jako že rozumím a celý zpocený jsem čekal, kdy se začne zabývat někým jiným. Ale on se dál na mě upřeně díval a čekal ode mě nějakou jasnou odpověď. Čas se vlekl a já si všiml, že se na mě začínají podezřívavě dívat i ostatní. Nezbývalo, než to risknout a všem sdělit:

„Ano, udělám to. Do středy.“

Všichni si oddechli a schůzka se mohla rozpustit. Tentokrát jsem vyvázl a jen tak mimochodem mi blesklo hlavou, co by se asi tak stalo, kdybychom tam takhle nahluchlí přišli všichni. No co, asi by to vypadalo jako v našem parlamentu, vždyť v tom panoptiku si nedovedou naslouchat vůbec.

Bylo mi jasné, že takto to dál nejde. Musel jsem s tím něco udělat. Nejprve jsem zkusil prošťouchnout uši smotečkem k tomu určeným i s vědomím toho, že zasviním neekologickým odpadem oceány. Bohužel, moje nedoslýchavost se ještě zhoršila.

Druhý den ráno na mě moje žena promluvila;  zcela jistě mi říkala něco milého a přívětivého, ale já ji vůbec neslyšel, už to takto nešlo dál. Rozhodl jsem se zajít k doktorovi.

Nemohl jsem tušit, kolik komplikací u lékaře zažiji. Vstoupil jsem do čekárny, kde již seděl jeden postarší muž, a slušně jsem pozdravil. Vůbec mi neodpověděl. Pomyslel jsem si své a šel si pověsit bundu na věšák. Jak jsem se k druhému pacientovi otočil druhým uchem, na které jsem přece jenom občas něco málo zaslechl, slabě jsem vnímal: „Ani pozdravit to neumí, pakáž jedna.“

Obrátill jsem se a uviděl jeho brunátnou tvář. Slyšel jsem ho sotva znatelně, ale ve skutečnosti musel řvát. Pokusil jsem se bránit: „Ale vždyť jsem vás zdravil.“ On však zůstal uvězněn ve své zlosti a dál mlel svou. Nevšímal jsem si ho, stejně si zde dva hluší nerozumí.

Za chvilku šel onen pán do ordinace, která byla za rohem, a já zůstal v čekárně sám. To je dobře, pomyslel jsem si, brzy bych měl být na řadě. Jenomže uběhlo deset minut, dvacet minut, hodina, a nic. Co tam s ním tak dlouho dělají, dál jsem přemítal, proč to tak trvá? Jenomže čas neúprosně běžel i další půl hodinu a já začal ztrácet trpělivost. Vstal jsem, abych zjistil, v čem je problém a abych dal sestře najevo, že nehodlá déle čekat. Dveře do ordinace byly otevřené, ale předešlý pacient tam již nebyl.

„Můžete mi prosím říct, co se děje. Už tu čekám přes hodinu:“

„Vždyť už dobu vyzýváme pacienty: ´další prosím´, a nic.“

„Co?“

„Že už jsme vás volali!“ zakřičela a mně došlo, že si za to mohu sám.

Doktor na mě otvíral pusu jak vypasený kapr a já krčil nechápavě rameny. Na URL to musí mít nesmírně těžké, to už i veterináři to mají lehčí. Doktor však rychle pochopil, že nemá cenu se mnou komunikovat a pustil se do léčby.  Ta byla celkem snadná a rychlá. Dali mi do ruky ubrousek na utření a ucho mi propláchli vodou. Pak ještě použili odsávačku a já opět uslyšel.

„Kam mohu odhodit ten mokrý ubrousek?“

„Do jednoho z těch tří košů,“ odpověděla mi sestra, ale já byl dezorientovaný a žádný jsem neviděl.

„Kam? Žádný nevidím.“

„Oční je o patro výš,“ prohodil doktor a já věděl, že je nejvyšší čas jít.

Cestou zpět jsem se rozhodl zavolat manželce, abych vyzkoušel svůj sluch.

„Ahoj, tak už tě slyším,“ říkám, když se ozvala a pokračuji, „přendám si mobil na druhé ucho, na to horší, řekni mi něco.“

„Hovno, prdel, nahluchlej magore!“

„Že mě miluješ? Tak to skvělý, konečně zas slyším normálně.“

 

 

 

 

Napsat komentář