Cesta (vláčkem) do hlubin trpělivosti nás všech

Můj kolega Fanys je prototyp neuvěřitelně líného člověka. Vystudoval ekonomickou fakultu a před jeho jménem, se vyskytuje titul ing. Díky svému vzdělání si dokáže velmi pečlivě promyslet a propočítat nezbytně nutné pohyby, počet nejnutnějších kroků, jakožto i jiných operací, kde je zapotřebí fyzická námaha. Jeho domácnost zdobí různé nejnovější vynálezy. Počínaje elektrickým kartáčkem na zuby a konče automatickým vysavačem, který se jako pejsek prochází po bytě a slyší na jméno Azor a jedno tlesknutí.

 

Dle své nátury si rovněž zvolil povolání, které ho ani za nic nedonutí opustit byt. Jako daňový poradce se potřebuje akorát přemístit do pokoje, v kterém je počítač. Na delší vzdálenosti, např. obchod používá výhradně své osobní vozidlo, kteréž mu parkuje asi metr od vchodu. Chůze pěšky, jízda na kole či dokonce něco tak ponižujícího jako je veřejná doprava, to vše bylo u mého kolegy předmětem hlubokého pohrdání. Avšak osud je někdy krutý a nad Fanysem se pomalu stahovaly černočerné mraky.

 

Začalo to nevinně. Daňové přiznání pro kamaráda bylo hotové a v úhledné složce, v elegantní aktovce putovalo za svým adresátem na sedadle pro spolujezdce. Fanys za volantem svými sluchovými orgány hladově konzumoval tvrdé rockové tóny, zatímco orgány plicní nedobrovolně zpracovávaly cigaretový dým.

Kamarád byl velmi spokojen s daňovým přiznáním a jak už to tak u přátel bývá, brzy se otevřela lahvinka.

„Panáka si dám, možná dva. Mám dobré spalování a za chvilku budu čistý“

Fanys neodmítnul. On totiž neodmítal nikdy. Jenže jak ubýval čas příjemného odpoledne, ubýval i lahodný mok z láhve a ani turbospalování už nemohlo Fanyse očistit. Zbývaly dvě možnosti. Přespat u kamaráda, nebo jít na vlak. První možnost vzhledem k blížícímu se příchodu kamarádové protivné manželky byla ihned zamítnuta.

 

České dráhy jakoby vše tušily. Začaly mezitím připravovat malé dobrodružství. Fanys ještě nic zlého netuše vyhledával na netu spoj, naivně se domnívaje, že údaje a data, jež si vyhledal, bude výše zmíněná společnost dodržovat. Nádraží nebylo příliš vzdálené, přesto můj kolega těžko popadal dech a jeho útlé nohy vibrovaly pod tíhou zdaleka ne tak útlého těla. U okýnka nádražní pokladny seděla velmi milá a usměvavá paní, kterou jakoby nemohlo nic rozhodit. A skutečně. Trpělivě vysvětlila Fanysovi, že zpáteční sleva je koncipovaná trochu jinak než se on domnívá. Náš turista byl totiž přesvědčen, že musí dostat zpáteční slevu, neboť on jede skutečně zpět a nechápe, proč by měl ještě absolvovat cestu tam. Když „tam“ jel autem!!

 

Alkoholové omámení poněkud sláblo a Fanys propadal beznaději. Zvláště poté, co nádražní rozhlas oznámil, že vláček přijede s půlhodinovým zpožděním, které se může ještě změnit. Volba byla jasná. Místní hostinec a pořádný panák slivovice, nejlépe dva. Můj kolega zakrátko ucítil úlevu a dokonce se dal do řeči s místním bezdomovcem, kterému ze soucitu nabídnul cigaretu, objednal polévku a pivo. Dobrý pocit z vykonaného skutku však brzy vyprchal. Na nástupiště přijížděl vlak. Zatímco brunátný Fanys supěl po nefungujícím eskalátoru, vláček, který měl přijet za půl hodiny, přisupěl za patnáct minut. Koncová světla soupravy a schovaná plácačka výpravčího Fanyse rozzuřila. Odnesla to milá paní pokladní, která přeci jenom mírně znervózněla, když jí Fanys začal líčit své jistě subjektivní pocity, týkající se Českých drah. Další spoj, dnes však už poslední, měl přijet asi za hodinu. Volba byla jasná. Bezdomovec se radostně culil. Další pivo od štědrého pána. Fanys se však nemínil dlouho zdržovat a radši si koupil placatici, cigarety a čas do odjezdu dalšího spoje trávil pro jistotu na peróně.

 

Zdálo se, že vše dopadne dobře a můj kolega bude mít tu odpornou záležitost brzy za sebou. Koneckonců sedělo se mu příjemně. Lačně nasával čerstvý vzduch a obsah placatice. Kolem nástupiště projížděl s mohutným rachotem vlak nákladní. Byl neuvěřitelně dlouhý a trvalo věčnost, než celý přejel. Pak se rozhostilo ticho a Fanys zmožen tím vším, co tak lačně nasával, podřimoval. Jenže můj milý kolega netušil, že nádražní rozhlas hlásil další pohromu. A to změnu nástupiště. A to v době, kdy nákladní vlak rval všem cestujícím uši.

 

Na nástupišti č. 1 dokuřoval můj kolega poslední cigaretu. Přijíždějící vlak na nástupiště č. 2 sice registroval, ale bez většího zájmu. Zato on vzbudil zájem výpravčího, který ho slušně požádal, aby opustil nádražní prostory, neboť dnes už žádný vlak nepojede.

 

Dveře kanceláře přednosty stanice odolaly. Okýnko paní pokladní bylo zavčas stažené. Bezdomovec, vida svého dobrodějce se sice rozzářil, ale pak uviděl rozzuřeného býka a dal se na zběsilý útěk. Zvonek u kamaráda, u kterého to všechno začalo, nedrnčel dlouho. Dveře se rozletěly a na otázku, zda by u nich přece jen nemohl přespat, dostal odpověď ihned:

„To teda nemohl!! Jedno ožralé prase mi doma stačí!!“

 

Fanys byl vším tím dobrodružstvím jaksi vystřízlivěn a tak sednul do auta a riskantní jízdu absolvoval. Jen když přejížděl přes železniční přejezd, otevřel okno a zhluboka si odplivnul.

 

Lichva

Půjčil jsem si poezii

Už nikdy nebude mít tak výhodnou RPSN

Na každém rohu se ti sama cpe

Na ulici, v televizi, v reklamě, na internetu

Bez bankovního dozoru

Bez ručení a zástavy

Jen se nám upiš, holoubku

A ber – do čtyřiceti dní bezúročně

 

A já jim na to skočil, chvatně napůjčoval

Chlastal jsem a opil se jí

V čtyřicet dní trvajícím flámu

A teď v kocovině tupě hledím:

Jak na každý roh

Na ulici, do televize, do reklamy a na internet

Vrátit zpátky poezii

Zen

Potřebuji odstranit víčko

upevněné dvaceti pěti šroubky.

 

Odšroubuji první šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji druhý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji třetí šroubek

uložím jej do krabičky

Odšroubuji čtvrtý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji pátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji šestý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji sedmý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji osmý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji devátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji desátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji jedenáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvanáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji třináctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji čtrnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji patnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji šestnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji sedmnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji osmnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji devatenáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý první šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý druhý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý třetí šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý čtvrtý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý pátý šroubek

uložím jej do krabičky.

 

Odstraním víčko

upevněné dvaceti pěti šroubky.

 

To je Zen.

Konce 2

 

Dno

 

Ulice jak stoka –

všude splašky,

valí se jí

jako rozbouřené stádo.

Ty sedíš

a sklepním okýnkem

pozoruješ

tu spoušť.

Tvůj svět se ztratil

na dně flašky –

na dně pustém

jak sama poušť.

 

Kalné oči,

matný zrak.

A rány,

co život dal ti,

jsi nikdy nepřijal.

Mlčky teď bloudíš

na dně flašky

a tvou tvář navždy

překryl žal.

 

 

Válka

 

Zářící rudé nebe,

hořká chuť krve a války –

vítr ji nese z dálky

a ukáže ti

pravý obraz tebe.

 

Vidíš mizet svoje sny,

vidíš mizet svět jak dým –

vše obětovat pro vítězství

a být pokřtěn

trpkým zklamáním.

 

Měděný rytíř

V provizorní kavárně na pracovišti jsme se scházeli většinou až kolem půlnoci.

 

Nejdřív bylo třeba ustát divoký začátek noční směny. Až poté, co opadly emoce a pracovní nasazení, byla ta pravá chvíle na půlnoční klábosení u kávy.

 

Slova se většinou ujal Eduard. Měl přirozený vyprávěčský talent a nepřirozeně vychloubačná ústa. Ze všech jeho pohybů, ale hlavně z vyřčených slov čišelo nezměrné sebevědomí. Hluboce pohrdal všemi, kdo jen náznakem projevil nějakou pochybnost, natož pak strach. Avšak jeho suverenita měla spíše zakrýt jeho přízemnost, jednoduchost a někdy i ubohost. Eduard se totiž kromě fotbalu zajímal ještě i o hokej, čímž vlastně vyčerpal veškerý svůj duševní potenciál. Nicméně byl zábavný a své historky líčil velmi jímavě. Taktéž byl sběratelem nejnovějších drbů a tak když jsme se konečně sešli, vytáhl ihned svůj trumf.

 

„Pánové, včera načapali Kratochvíla. Měl v autě pod sedadlem 10kg hlíny. Zítra má podepsat výpověď. Vždy jsem tvrdil, že je to ubohý amatér. Mně se pánové nic takového stát nemůže.“

 

Poté co nám vysvětlil, že „hlína“ je slangový výraz pro prvek, jenž se v periodické soustavě skrývá pod značkou „AL“, jal se vyprávět historky o různých krádežích. Hned ta první byla ovšem velmi obehranou písničkou. Všichni jsme ji znali. Už po léta se totiž traduje pověst o jednom vykutáleném chlapíkovi, kterýž si vyřídil povolení k postupnému odvozu tří koleček pilin. Vrátní tušili zradu a vehementně piliny v kolečku přehrabávali, ve snaze najít v sypkém obsahu vrtačku, či aspoň šroubovák. Jenže uvědomělý pracující převážel opravdu jen ty piliny. Nikomu ovšem nedošlo, že s pilinami přejely přes ostře sledovanou vrátnicí i tři krásná, nová kolečka.

 

Starý obnošený kabát připomínala i druhá Edova story. To zase jeden důchodce vypomáhaje v kovárně si každý den odnášel v igelitové tašce trochu koksu. Velmi dlouho takto „chodil se džbánem“, až jeden aktivní a stranický nadaný soudruh vrátný, konečně „ucho utrhnul“. Děda však nepropadnul panice a na otázku, proč má v tašce koks, odpověděl:

 

„Přikrmuji koksem králíky.“

 

Šokovaný vrátný žádal bližší vysvětlení. A tak mu děda líčil, že četl v časopise o významných sovětských vědcích, kteří zjistili, že koks v malých dávkách významně přispívá k růstu těchto chutných zvířátek.

Je třeba poznamenat, že v hluboké totalitě, kde se náš příběh odehrává, měli tzv. sovětští vědci u nás velký respekt a nikdo nevěděl co vše možné i nemožné objeví. Proto taky náš vrátný ve své soudružské hlavě dlouho šrotoval. Nakonec usoudil, že děda nevzal koks pro svoji osobní potřebu, nýbrž z pohnutek ideologických. Kdyby ovšem tento převratný objev pocházel z řad amerických, nenažraných vědců, byl by důchodce hnán k zodpovědnosti. To tak, pomyslel si vrátný, podporovat prohnilý, západní svět naším těžce a v potu tváře vydobytým koksem.

Děda byl tedy propuštěn. Poděkoval a slíbil, že pokud by králíci touto pochoutkou přece jen pohrdli, hodí koks do pece…

 

Jak jsem již uvedl, tyto historky byly známé, po léta tradované a tu a tam rovněž přikrášlené. Přikrášlit, či přikrmit různé pověsti nakonec Eduard uměl skvěle. A tak čas naší půlnoční černé hodinky příjemně uběhnul a všichni jsme se zase rozešli za svými povinnostmi.

 

Uběhlo několik podzimů a padající totalitní listí, nahradilo listí demokratické. Převratné, revoluční změny nás provázely na každém kroku a někteří všímaví pracující jedinci začali pomrkávat po barevných kovech, které se zejména ve velkých továrnách válely doslova všude. Výkupní cena těchto třpytivých, či nahnědlých kovů totiž prudce stoupla. Mnoho lidí propadlo barevné horečce.

Majitelé sběrných surovin rovněž nezaháleli a pro své zákazníky připravili nadstandardní služby. Přímo ve sběrnách zřídili jednoduché nálevny a někteří si dokonce instalovali výherní automaty. Pracující tak měli možnost své těžce nakradené peníze ihned propít, či prohrát.

Ovšem mnozí zaměstnavatelé nechtěli tomuto nečinně přihlížet a tak najímali kvalitnější ochranku, instalovali kamery a přistižené zaměstnance na hodinu propouštěli. Vynášet barevné zlato tak bylo čím dál složitější a vyžadovalo velkou míru vynalézavosti, odvahy a též notnou dávku štěstí.

 

Nic ovšem netrvá věčně. Opět uběhlo pár podzimů a s padajícím (stále ještě demokratickým) listím, opadávaly i výkupní ceny barevných kovů. Nikdo už za pár korun nebyl ochoten podstupovat jakékoli riziko a tak celá horečka postupně vyšuměla a zůstaly jen nostalgické vzpomínky.

 

Bylo to nedávno, kdy jsme takto nostalgicky při naší půlnoční kávě, zase jednou vzpomínali. Eduard už s námi dávno nepracoval, takže jsem se ujal slova já, třebaže rozhodně neoplývám vypravěčským talentem.

 

Příběh, který vám hodlám vyprávět je velmi zvláštní a hezky by se vyjímal v šuplíku s cedulkou: Tragikomedie.

 

Někteří sběratelé barevného lupu měli vše promyšlené do posledního detailu a na každou eventualitu byli připraveni. Jiní zase sázeli na jednoduchost až drzost, s kterou se opírali o známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Jenže obě taktiky měly vždycky nějakou trhlinku a většinou tu trhlinku způsobila malá chybička spojená s nepřízní osudu, či nezvyklou okolností, nebo náhodou. A právě něco takového postihlo i mého známého.

Patřil k těm, kteří si příliš hlavu nelámali a svůj lup, v našem případě měděný drát si prostě obtočil kolem těla. Začal hrudním košem a skončil těsně nad pasem. Pak stačila volnější košile, či mikina a nebylo nic poznat. Jednoduché a téměř geniální, zvlášť když příslušníci podnikové ochranky mohli ledacos, rozhodně však nemohli nikoho ohmatávat. Můj kolega takto vynesl neuvěřitelné množství měděného materiálu. Zasvěcení, kteříž o jeho koníčku věděli, ho brzy začali přezdívat Měděný rytíř.

 

V osudný den si náš rytíř, nic zlého netuše oblékl svoji zbroj a klidně, beze strachu a obav, maje na mysli přísloví, že „zvyk je měděná košile“, si to vykračoval k bráně podniku. Bylo po odpolední směně a začínající déšť, jakož i vzdálené blesky, dávaly tušit katastrofu. Měděný rytíř však ještě nic netušil, neboť on tušil málokdy a máloco. Nezdravé sebevědomí ho hnalo po asi kilometrové cestě k bráně podniku. Jemu se přece nic stát nemohlo.

Mezitím se přihnala prudká bouře. Blesky stále častěji rozsvěcovaly nebe a oslepovaly oči, zatímco hromy stále intenzivněji působily na sluchové orgány.

Měděného rytíře však nic zastavit nemohlo. Až kolega, který ho předbíhal a který věděl, jaký poklad na sobě nese, v něm zasel semínko pochybnosti.

 

„Nechci ti do toho mluvit, ale víš, že jsi teď vlastně pochodující bleskosvod?“

 

Rytíř se nakonec přece jen zastavil. A zcela proti svým zvyklostem začal přemýšlet. Uznal, že silný elektrický výboj seslaný z nebes, by si velmi snadno našel cestu k jeho měděné hrudi.

Co teď? Mohl se odmotat a drát zahodit, jenže mnoho lidí jdoucích za ním by to vidělo a někteří by si jistě rádi smlsli na svém arogantním kolegovi.

Usilovné přemýšlení si však vyžádalo spoustu času a řidič posledního možného autobusového spojení z odpolední směny pomalu dokuřoval cigaretu.

Rytíř vsadil vše na jednu kartu. Svoji měděnou misi se rozhodl dotáhnout až do konce.

Bouře pomalu slábla. Když si pospíší, stihne autobus a vše se vrátí do starých, osvědčených kolejí.

Sledoval čas a brzy zjistil, že rychlá chůze stačit nebude. Mírný poklus vzápětí vystřídal běh a vyjíždějící autobus ze zatáčky donutil měděného rytíře ke sprintu. Chybělo možná padesát metrů a vítězství bylo na dosah.

Jenže pak se to stalo. Oblohu rozčísnul blesk, ozval se ohlušující hrom a téměř současně se měděný rytíř skácel bezmocně na zem.

 

Přivolaný lékař nad tímto případem dlouho kroutil hlavou. Zažil už mnoho neuvěřitelných zranění, ale toto jistě ne.

Kdo z vás by čekal, že bude lékař konstatovat smrt nad mladíkem spáleným na uhel, toho nejspíš zklamu.

Jeden z posledních blesků této prudké, ale krátké bouřky si totiž našel úplně jiný, neznámý cíl. Příčinou bezvědomí našeho statečného rytíře bylo přidušení, způsobené pevným obtočením měděného drátu.

Rytíř se dopustil osudné chyby.

Nedomyslel, že v důsledku intenzivního sprintu bude jeho hrudní koš vyžadovat větší objem. Silný měděný drát tuto žádost zamítnul a pevně objímaje hruď uvěznil rytířovy plíce.

Srdce pak proti téhle nespravedlnosti podalo protest bouřlivým tlukotem, což mělo za následek, že se náš hrdina poroučel k zemi.

 

Eduard byl zakrátko lékařem oživen a vrátným osvobozen od pevného sevření. Zbývalo už jen sepsat hlášení a druhý den se dostavit k podpisu výpovědi.

 

A nám nezbývalo, než umýt hrnky a jít vstříc svým pracovním povinnostem…

 

Plamínek samoty

Dívá se do ní,
hřejivý svíčky dech, její plamínek.
Barvou mědi obarvuje bílé tváře.
Do očí svým lásky světlem
hledí.

Jak zvláštně voní
její žal, slzy, života pramínek.
Kolem svíčky teplá záře.
Jak probuzený starý betlém
z šedi.

Mizí snad pro ni.
Zbyl tu jen vosk, stůl a svícínek.
Jen poslední dým podobá se páře.
Ona sama v přítmí smutném
sedí.

 

Mlha nad Ostravou

Za mého mládí na podzim

ke každé chalupě přijela tatra.

Nejprve stojedenáctka,

později stoosmatřicítka,

pokaždé ale naplněná

až po vrch černou, mazlavou hmotou.

To byly uhelné kaly,

po našem stručně šlam.

Sto metráků standard, raději trochu více.

Nejlepší šofér byl ten,

který si nastavil sajtny.

Takže si tím leckdo přišel

na patnáct tun toho šlamu.

 

Nejlepší býval vždycky z Jeremenka,

aby to nebyl sám písek:

Cos v zimě naložil do kotle,

To jako popel zas vyvezeš ven.

 

Naplut do dlaní, lopatu do ruky,

všechno to na tačkách navozit do sklepa

ke kotli – někdo měl koupený,

natřený namodro.

Většinou ale byly ty kotle

z Vítkovic z Údržby, tam, kde je chlapi

po šichtě na fušce svařovali

z „ušetřeného“ plechu a trubek.

Jenom rošt z litiny se musel koupit.

Když nebyl, tak stačil svařený z roxorů,

ale ten brzy žár spálil.

 

A potom stačilo roztopit dřevem,

v kalfasu rozdělat šlam trochu s vodou,

aby prach nezdusil plamen,

přidat ho na oheň, počkat, až chytne.

Nakonec naložit šlamu až po vrch,

propíchat hákem, aby měl vzduch.

A tak se zimu co zimu,

sníh nesníh, mráz nemráz,

vařila nad městem

ostravská mlha.

 

—————

 

Od těch dob mnohé se změnilo.

Šlamem se začalo topit

už jenom ve velkých kotlích.

Fluidně, ekologicky, jak to má být.

Kdekdo se napojil na plyn,

tlačený potichu z Ruska.

Jiní zas rozhodli nechat

zarobit něco i ČEZu,

osladit ovzduší přímotopem.

 

Mlha nad Ostravou řídla.

 

Jak by ji rozfoukly větrníky,

svištivě otáčejících se

měřáků plyno- a elektroměrů.

A jak se mlha rozestupovala,

začalo mnohým svítat.

 

To, co jsme ubrali pálením šlamu,

to nám zas přidali Mittal a Světlík,

Komárek z koksovny taky své přidá.

U mě ve sklepě, nebo u souseda:

z podlahy mohl bys nakrmit děcka,

čistěji nemá ani Globus v masně.

Všude jen hlasitě vrčí ty měřáky.

Zimu co zimu přitom čtu,

to jak se vyhlásí smogový režim,

nad městem leží šedivá deka,

ani ty měřáky už ji nerozfouknou,

mlha jak mlha, není to tak?

 

Semtam, čas od času, zajedu do Beskyd.

Protáhnout nohy, provětrat plíce.

Dívám se ze Smrku směrem na Ostravu

(Na Lysou skrz davy výjimečně zajdu).

To hlavní, co vidím nad městem z vysoka:

Málokdy je dneska pro samou mlhu

mlha nad Ostravou vidět.