Osamělé nádraží

Prostá a bílá, s pavučinou v rozích
studená ledárna
Židle i stůl na nožkách kozích
naše čekárna

Vyhaslá kamna ještě lehce kouří
doutnající vzpomínka
Vlaky jen projížděj a mírně oči mhouří
na osamělá šatní ramínka

Znavené závory nechtěj se už zvednout
prokleté stáří
Prastará cesta, co nedovolí nikam sednout
brzy s trávou se spáří

Trpaslík v zahrádce o pozornost žadoní
štěstí ho mine
Plevelem přepaden, divoce, jak na koni
lítostí hyne

Vítr si pohrává s poslední jízdenkou
doteky samoty
Z nádražní cedulky zbylo jen písmenko
Hledíme do prázdna
já…i…ty

 

LILA ENTITA

LILA ENTITA
jsi svědomí co svědí
zavíráš mě do své etuji
kam tvé myšlenky nesmějí
a moje tam stagnují

jsem jak kytka bez vody
v noci mě pronásledují obludy
jsem vítr co stromům vypráví
jak skladuji v duši bezpráví
jsem láska co svých pět písmen
neumí slepit dohromady
city nenažene do ohrady

můj život je houpačka
nahoru a dolů
trpím závratí
ale touhy neztratím
mám vlastní etuji
kde strasti nebolí
má míza v ní obalena vanilkou
dotuje sladkostí mé trpkosti
pro štěstí je zásilkou

až se příště houpat budu
vyhnu se všemu bludu
vyletím ještě výš
stanu se lila entitou
orosím sluneční paprsky
A NEBUDU UŽ PANENKOU ROZBITOU

Plamínek samoty

Plamínek samoty

Dívá se do ní,
hřejivý svíčky dech, její plamínek.
Barvou mědi obarvuje bílé tváře.
Do očí svým lásky světlem
hledí.

Jak zvláštně voní
její žal, slzy, života pramínek.
Kolem svíčky teplá záře.
Jak probuzený starý betlém
z šedi.

Mizí snad pro ni?
Zbyl tu jen vosk, stůl a svícínek.
Jen poslední dým podobá se páře.
Ona sama v přítmí smutném
sedí.