Záři, ty zářící démante

Ty čtyři hodiny, kteréž jsem trávil ve vlaku, jenž se mnou uháněl ku Praze, příjemně ubíhaly. Vzpomínal jsem, jak to všechno začalo a vzniklo.

 

Na počátku byl starý kotoučový magnetofon značky Tesla B6 a páska, na níž byla nahraná zvláštní hudba. Půjčil mi ji kamarád a já z dvousté kopie udělal dvousetprvní. Zvuk už byl jak z ponorky, jenže tenkrát přijít k nějakému originálu, bylo jako vyhrát ve sportce. Komunističtí mocipáni si totiž pečlivě hlídali vkus svých poddaných a běda tomu, kdo si zadal s něčím jiným. Běda tomu, kdo chtěl číst něco jiného, poslouchat něco jiného…

 

Ta stará páska mě uchvátila. Hudba, jakou jsem nikdy neslyšel. Velmi hloubavá a při tom melodická, místy strhující, místy klidná. Provázena různými zvuky, které nerušily, ale naopak krásně zapadaly do konceptu. Ano, takovou hudbu nemohl stvořit nikdo jiný, než Pink Floyd.

 

Hladov po další porci téhle zvláštní hudby, vzal jsem své skromné úspory a vydal se na tzv. černou burzu. Takové černé burzy se konaly většinou tajně, velmi brzy po ránu a v neděli. Místa těchto setkání hudebních nadšenců byla většinou dost nedůstojná. Jednalo se o ruiny zbořených domů, šachetní haldy atd… Často se stalo, že i přes tato opatření, navštívila burzu policejní hlídka a veškeré hudební poklady zabavila.

 

Postupně jsem tedy zakoupil několik desek a taky pár časopisů „Melody Makers“, kde jsem se za pomocí slovníku něco dověděl i o slavných koncertech P.Floyd.  U nás rovněž vycházel časopis Melodie, který nebyl až tak poznamenán bolševikem, a i v něm se tu a tam objevila nějaká zprávička, či maličké foto. Dle vyčtených informací jsem nabyl dojmu, že takový koncert je vlastně úplně něco jiného, než divocí rockeři skákající po podiu a že jejich hudba v kombinaci s videoprojekcí a zvláštních světel, musí znít úžasně. Proslulý byl už tenkrát, na tu dobu nevídaný, neslýchaný kvadrofonní zvuk. A tak kdykoli jsem si P.F. pustil, kdykoli se někde objevil nějaký článek o jejich koncertě, zatoužil jsem to zažít na vlastní oči a uši. V té době to však bylo naprosto nemyslitelné.

 

Vlak opustil Kolínské nádraží a ve mně se stupňovalo napětí. Bylo 7. září roku 1994. Díky znovuvzkříšení už rozpadlých P.F. a díky nastolené demokracii, se mi měl splnit sen. O dva dny dříve se ku Praze snášelo letadlo, na jehož palubě rozmlouvali tři pánové. David Gilmour, Rick Wright, Nick Mason.

 

Na začátku září jsme dorazili do Prahy, kde jsme taky hráli poprvé. Večer jsme povečeřeli s Václavem Havlem, spisovatelem, bývalým vězněm svědomí a teď prezidentem České republiky. Nebyla to žádná hostina, v jakých si libuje bulvár, ale neformální studená večeře v restauraci u řeky. Mnoho z nás si cestou přečetlo některou z jeho knih, abychom mohli ukázat, že o jeho díle něco víme, a přemýšleli jsme, jestli Václav strávil noc poslechem naší sbírky cédéček. Někteří jeho ministři vypadali, jako by byli v minulém životě rockovými kritiky. Napadlo mě, jestli se teď za nového režimu tajná policie náhodou nezabývá psaním recenzí na alba… (citace z knihy Nicka Masona-Pink Floyd)

 

A mě napadlo, že na tom asi něco bude, když tajná policie na burzách zabavila tisíce alb. Kdo jiný by měl recenzovat alba, když ne STB?

 

Strahovský stadion čítal víc jak sto tisíc hlav. Začalo pršet, snesla se tma. Scéna dosud nebyla vidět. Všichni se třásli napětím. Nebyl jsem sám, komu se měl tohoto večera splnit sen. V půl desáté zhaslo i to chabé osvětlení stadionu. Dlouho se nic nedělo. Stotisící dav nahlas vyvolával hlavní aktéry. Stále nic. Někde za mnou zaplakalo mimino. Otáčím se, neboť kdo si proboha vzal na takovou akci malé batole?! Ve tmě však nic nevidím. Dítě zapláče znovu. Všichni se otáčejí. Vlevo ode mě kdosi zaklepe na dveře a současně mi do pravého ucha někdo šeptá cosi v angličtině. Zvuky prolétající davem, byly natolik autentické, že jsme jim všichni uvěřili.

 

Jenže nebylo pochyb. Největší zvukoví architekti všech dob rozhodili své sítě, aby nás lapili a na tři hodiny odnesli do jiného světa….

 

 

 

Podivné zvuky propluly publikem a zmizely kamsi za Prahou. Strahovský stadion ovládnul postupně zesilující, jednolitý tón kláves mistra Wrighta. Scéna se zbarvila do modra, a když se přidaly melancholické tóny kytary pana Gilmoura, mohli jsme už naplno vidět ono proslulé pinkfloydovské „oko“, v jehož čočce probíhaly videoprojekce, které zdánlivě nedávaly smysl, ale naprosto přesně zapadaly do hudby.

 

Úvodní rozsáhlá, dnes už kultovní, skladba Shine On You Crazy Diamond, dospěla do své zpívané části. D.Gilmour se svým citlivým, jemným, ale přesto rockově mužným hlasem dokazoval, že pokročilý věk není pro něj žádnou překážkou. Ostatně ani dnes tomu není jinak a to od pražského koncertu uplynulo víc jak dvacet dva let.

 

Po scéně pluly modré mráčky. Opticky to vypadalo, jakoby vše probíhalo na obloze. Jen v refrénu, kde se zpívá: Shine On You Crazy Diamond….,nás pronikavě osvítila „čočka“. Bylo to velmi působivé. V tu chvíli měli P.Floyd před sebou víc jak sto tisíc zářících, bláznivých démantů. Byli jsme uneseni do zcela jiného světa, jaký se může vyskytnout snad jen ve snu.

 

Program koncertu pokračoval rychlým tempem. Bez rušivých pauz, či dokonce přelaďování nástrojů. První polovina představení tvořila směsici velmi starých, psychedelických záležitostí a novějších, či nejnovějších už poněkud „ukázněnějších“ písní. Každá skladba měla svou světelnou duši. Nic se neopakovalo. Zvuk byl naprosto dokonalý. Ani náznak zádrhelu. Hlavní aktéři byli soustředění, ale působili naprosto přirozeně. Oděni jen v tričkách, či košilích a riflích.

 

Koncert dospěl k poslednímu kusu před přestávkou. Stařičká One Of These Days, tvořená ponejvíce roztodivnými zvuky baskytary, náhle přechází do tvrdého rockového motivu. V tu chvíli vylézají z obou stran jeviště po jednom prasátku. Vypadají roztomile, ale jen do té doby, než se jejich svítící očička střetnou s vaším zrakem. Zdánlivě nevinná světýlka vás zcela ochromí a prasátko se najednou tváří velmi přísně.

 

Po přestávce odehrají P.Floyd kompletní album Dark Side Of The Moon. Ač se jedná o jejich nejslavnější desku, byl jsem trochu zklamán. Jednak tím, že skladby z tohoto alba jsou už dost „profláknuté“ a taky tím, že to zahráli úplně stejně jako z desky. Tedy až na skladbu Money, která byla zahraná přeci jenom trošku jinak. Přesto opět úžasná scéna. Občas utvořily laserové paprsky jakousi pomyslnou střechu nad námi. A protože hustě pršelo, kapky deště, pronikající přes paprsky, tvořily úžasnou scenérii.

 

Dozněla poslední píseň ze zmiňovaného alba. Tři pánové, jakožto celý doprovodný sbor vysekli poklonu a D.Gilmour vysekl v češtině: „Děkuji a dobrou noc“

Všem však bylo jasné, že Floydi bez přídavku Prahu neopustí.

 

Po krátké pauze jsme mohli slyšet zvuky tranzistoráku, na kterém se ladily rozhlasové stanice. Ozval se jásot, neboť nemohlo následovat nic jiného, než Wish You Were Here. Tato slavná folková balada se snad nikdy neomrzí.

 

Následuje Comfortably Numb. Pro změnu rocková balada, která rovněž vešla do dějin. V průběhu této písně jsem se velmi těšil na závěrečné kytarové sólo, kteréž se už stalo jakousi legendární symbolikou této písně. No, zklamán jsem rozhodně nebyl. Zvlášť, když lidé okolo mne vehementně ukazovali někam k pódiu, kde se cosi zvedalo ze země. Nebylo však možné to rozpoznat.

 

Gilmourova kytara nádherně zpívala, místy plakala, aby po chvíli přešla do tvrdších rockových partií. Píseň velmi emotivně vrcholila. V tu chvíli se to „cosi“ nad námi rozzářilo. Bylo zhruba jedenáct hodin v noci a nad Strahovem vyšlo slunce. Obrovská skleněná koula se roztočila a vrhala tisíce prasátky snad na celou Prahu. Vzápětí se rozevřela a svým tvarem připomínala růži. Nádherné tóny kytary, spolu s fascinujícím a oslnivým sluncem způsobily, že se na našich tvářích objevily slzy a to bez rozdílu pohlaví.

 

Poslední píseň byla už jen taková třešnička v podobě světelné smrště, na jejímž konci dlouho a pateticky zněl závěrečný akord a s posledním úderem bicích explodovala světla. A byla tma…

 

D. Gimour, světově uznávaná osobnost a jeden z nejlepších kytaristů vůbec, sešel z podia a nikým nepovšimnut, kráčel ke stanu, kde na něj čekal pan prezident. Stejně tak učinili i zbývající členové této prazvláštní kapely. Slavné, ale mediálně neznámé tváře.  Žádné podpisy, žádné poplácávání po ramenou. Všichni znají P.Floyd, ale málokdo zná jejich tváře.

 

Sen skončil. Vrátili jsme se pevně na zem. Ale všichni jsme bláznivě zářili ještě dlouho poté…

 

 

Pamatuješ se na dobu, kdy jsi byl ještě mladý? Zářil jsi jako slunce
Tak záři dál, ty bláznivý démante
Dnes dívat se do tvých očí je jako hledět do černých děr na obloze
Záři dál, ty bláznivý démante
Byl jsi lapen na rozcestí mezi dětstvím a úspěchem
Unášen ocelovým vánkem
Tak přijď, ty, kterému se všichni jen z dálky smáli
Přijď ty cizinče, ty legendo, ty mučedníku a záři!
Všechna tajemství odhalil jsi příliš brzo, začal jsi chtít, co nešlo splnit
Tak záři dál, ty bláznivý démante
Děsily tě stíny noci, Byl jsi vystaven plnému slunci
Záři dál, ty bláznivý démante
No, vlastně se vyčerpal svým nástupem s náhodnou precizností
Osedlal sis ocelový vánek
Tak přijď, ty blouznivče, ty, kdo do budoucnosti vidíš
Přijď ty malíři, ty pištče, ty vězni a záři!   (Překlad části textu z písně- 
 Shine On You Crazy Diamond, )

Tajemství béžového kufru

Jedna z prvních povídek, kteréjsem kdy napsal, je cca z roku 1990. Později vyšla, po určitých úpravách, v knize Povídky jemné i tajemné. 

 

 

„Prosím Vás jste Bronislav Lébl?“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem Bronislav Lébl. Co mi chcete?“

Takhle nějak začal náš rozhovor před obchodním domem Jasmínek, který se vyznačoval tím, že na nádherně upravených regálech se tetelilo nádherně složené prd. Stalo se to za doby, kdy prd byl v obchodech nejběžnějším sortimentem.

„Co Vám chci? To je trochu složitější, mohu Vás pozvat na skleničku?“

Jelikož jsem nebyl proti, tak jsem se vzápětí ocitl v nejbližším baru s velice podivným a podezřelým chlápkem. Nezastírám, že jsem byl trochu zvědavý, o co vlastně jde.

Byl to takový střízlík, kterého bych za normálních okolností pravděpodobně přehlédl. Jediné co mne na něm zaujalo, byl jeho velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr.

„Tak co mi tedy chcete?“ Netrpělivě jsem se optal ve chvíli, kdy nám barman rozléval dvě becherovky.

Víceméně takovou maličkost. Jak se cítíte ve svém těle?“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jak se cítím? Občas mě něco bolí, nebo tlačí, ale jinak…Proč se ptáte?“

„Říkáte tlačí, hm to bude ono.“

„Nerozumím?“

„Podívejte se, já Vám to řeknu na rovinu, já jsem posel všemohoucího.“

„Posel? Jo ták,už mi to je jasný. Jinými slovy mi chcete říci, že se potřebujete léčit. Jenže to jste na špatné adrese, já jsem truhlář a ne lékař.“

„Ano truhlář Bronislav Lébl, tak to jsem na dobré adrese. Chápu Vás, že mi nerozumíte. Já sám tomu nerozumím o nic víc, než vy. Vlastně jsem obyčejný člověk, mimochodem jmenuji se Roman Stárek, ale asi před čtrnácti dny se náhle u mne objevil tento kufr se zprávou, že jsem posel všemohoucího a že vám mám neprodleně toto zavazadlo předat. Řeknu Vám, že se pronese. No a tak Vám ho tedy předávám.“

„Doufám, že to není nějaká politická provokace, v dnešní době jeden neví. Nevíte, co v tom kufru je?“ Trochu nejistě jsem vyzvídal.

Vtom  jsem si všiml, že sedím v baru naproti zrcadlu a bavím se sám se sebou. Začal jsem pochybovat o svém duševním zdraví a raději se rozhodl, co nejrychleji z baru odejít.

Bohužel, když jsem vstával od stolu, zarazil jsem se, věřte nebo nevěřte, o velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr. Okamžitě mne zavalila obrovská zvědavost, co že v něm vlastně je.

Po půl hodině se mi konečně podařilo dotáhnout kufr domů. Manželka naštěstí nebyla doma, zbytečně by se vyptávala, co to zase táhnu, navíc,když ze mne táhne.

Položil jsem kufr doprostřed chodby a netrpělivě, s trochu neobvykle třesoucíma se rukama, jsem ho začal pomalu otvírat. Šlo to snadno, zámky jako by se sami otevřely, jakmile jsem se jich dotknul. Zbývalo odkrýt malou tenkou dečku, která  byla přehozená přes tajemství  zavazadla.

Když jsem zjistil, co je uvnitř, tak mne polil studený pot. V kufru leželo poněkud zkroucené, ne moc valně vypadající něčí  tělo. Tělo nějakého neznámého chlapa. Také tam ležel lístek, na kterém bylo napsáno:

 

Vážený pane Lébl. Když jste se narodil, bylo Vám omylem přiděleno cizí tělo. Správně Vám patří toto. Počítejte s tím, že časem dojde k proměně. Tak se podle toho zařiďte.

 

Samozřejmě jsem těm blábolům nevěřil. Jenže něco jsem s tím tělem udělat musel, abych neměl zbytečné oplétačky s policií, tenkrát tedy s veřejnou bezpečností. Trochu v panice jsem se rozhodl, že kufr odložím někde ve vlaku a co nejrychleji se ztratím.

Oblékl jsem si  nenápadný pršiplášť, přesně takový, jaký nosí gangsteři v amerických filmech,

ve své zbrklosti jsem si neuvědomil, že je venku slunečno  a vydal se k nejbližšímu nádraží, konkrétně do Bráníka.

„Prosím jednu jízdenku až na konečnou“ Evidentně nervózní jsem žádal o lístek. Bylo mi jedno kam.

„Tady jede jen Posázavský pacifik.“ Přes silné brýle mi sdělovala prodavačka.

„To je jedno, dejte to sem.“

Po půl hodině se vlak konečně přicoural. Nejrychleji jak to šlo jsem naskočil do vagónu, vtrhl na klozet a tam kufr nechal. Potom jsem netrpělivě čekal, až vlak zastaví. Snad ještě za jízdy jsem otvíral dveře motoráku a rychle pádil ven. Absolutně jsem nevnímal klení poněkud otylejší postarší dámy, která držela v napřažených rukách poslední zbytky dortíčků, které  se mi rozplácly na plášť, když jsem zbrkle do ní vrazil. Prostě komická situace v tak napjaté chvíli.

Uklidnil jsem se až doma. Ovšem jen do doby, než jsem se ocitl před zrcadlem. Z něj na mne civělo cizí tělo. Tělo z kufru. A navíc se právě vrátila manželka.

Marně na policii vysvětluji, že se jmenuji Bronislav Lébl. Nikdo mi nevěří. Doufám, že mne neobviní z vraždy Bronislava Lébla, až jeho tělo naleznou v zapomenutém kufru.

 

Po čase jsem se dozvěděl, že kufr objevil jistý pan Polesný a bylo mu také nabídnuto, že si může vyměnit tělo. On tomu uvěřil a skutečně tak učinil. Své staré tělo uložil do kufru a ten opět schoval ve vlaku. Kdyby se Vám zdálo, že se ve svém těle necítíte dobře, tak se shánějte po velkém, maličko v rohu odřeném, béžovém kufru.