Dobrý den

Atmosféra při pravidelném cestování, pravidelnou autobusovou linkou, bývá většinou nudná a stereotypní. Vídáte stále stejné tváře a znáte i jednotlivé šoféry, podle nichž víte, zda se máte během cesty více držet a obávat se o své zdraví, či zda můžete klidně spát, třebaže s vědomím, že přípoj zcela jistě nestihnete.

Na jedné lince se však často za volantem objevoval postarší pán, kterého měli všichni rádi. Tedy ne úplně všichni, ale drtivá většina ano. Byl uctivý, jezdil slušně a na čas. Často zastavil i mimo zastávku a zkrátil tak cestujícím pěší túru domů, ačkoli tím hodně riskoval, neboť předpisy všemocného přepravce toto přísně zakazovaly.

Tento pán však také vynikal jednou zvláštností. Každého nastoupivšího pasažéra velmi nahlas pozdravil. I děti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem ten pozdrav nebyl zpívaný. Pokud někdy nastoupíte do autobusu, ve kterém sedí náš uctivý šofér, uslyšíte vysokým hlasem a velmi nahlas zpívanou ódu, zvanou dobrýýý déén.

Náhodný cestující po takovém pozdravu vyloudí úsměv na tváři a je potěšen vtipnou uctivostí řidiče. Ovšem pravidelní „štamgasti“ dopravující se od pondělí do pátku touto linkou do práce a zpět, bývají často podrážděni, neboť tento úryvek z bůhví jaké opery, slyší často i padesátkrát denně, násobeno dvěma při jízdě zpět.

Jedním takovým štamgastem, kterého takový pěvecký výkon přiváděl k nepříčetnosti, byl Josef. Oproti řidičovému tenoru, oplýval hlubokým, nakřáplým basem. Což dávalo tušit, že bývá štamgastem i jiných zařízeních, než jsou linkové autobusy. Zejména po ránu, jež bylo pro Josefa vždy těžké, zuřil a vzteky rudnul, když jeho uši nedobrovolně vyslechly zpěvný pozdrav.

Řidič brzy zaznamenal Josefovu averzi a škodolibě a jen pro něho přidával výšku a intenzitu svého hlasu. Často to přehnal a jeho hlas přeskočil do fistule, což mělo za následek, že se Josef chytal za levou stranu svého hrudního koše, kde zřejmě cítil palčivou bolest.

Josef se ale nenechal jen tak ničit a brzy přešel do protiútoku, zatím jen slovního. A tak jsme mohli pravidelně slyšet dialog, jenž nás vždy rozesmál. Zejména jejich hlasový kontrast působil velmi komicky. Vysoký, téměř ženský hysterický soprán: „Dobrýýý déén.“ A ochraplý, pravidelně zalévaný bas: „Sklapni, kašpare!“

Jak čas běžel, staly se tyto slovní střety tradičními. Josef si sedal vždy až dozadu, aby alespoň trochu zmírnil své utrpení, a jeho uši zdobily špunty. Pomáhalo mu to však zřejmě nemnoho. Soudím tak podle jeho reakcí. Když jsme přijížděli k zastávce, na níž čekalo 15 lidí, Josef se zbožně pokřižoval a pohansky zaklel. Šofér naopak vida takový početný úlovek, zhluboka se nadechl a počal zpívat svůj part.

Nic však netrvá věčně.  Řidič postupně ubíral ze své škodolibosti a Josef se někdy dokonce na něho tu a tam usmál. Stereotyp cestování by nakonec byl jistě zvítězil, kdyby nedošlo k jisté drobné příhodě.

Bylo parné odpoledne. Autobus zel poloprázdnotou. Většina pravidelných i náhodných pasažérů trávila dovolenou. Na zastávkách skoro nikdo nepřistupoval a tak „dobrých dnů“ bylo pomálu. Josef v zadní části vozu spokojeně a poklidně klimbal. Šofér si rukou na volantu vyklepával rytmus písně znějící z jeho autorádia. Klidnou a svižnou jízdu však přerušil skřípavý zvuk brzd. Následoval náraz. Několik tašek a batůžků se nedobrovolně přemístilo do přední části vozu. Jim v patách se nekoordinovaně přemisťoval i Josef. Řidič vyběhl ven, aby zjistil rozsah škody a příčinu jeho malého karambolu.

Všem bylo jasné, že náš autobusový, zpívající hrdina nedodržel bezpečnou vzdálenost a bude tedy označen za viníka nehody. Tuto skutečnost si nejvíc uvědomoval Josef a v jeho očích to začalo jiskřit. Zatímco řidič sepisoval pro pojišťovnu průběh události, Josef se přesunul do sedačky řidiče. Nikdo netušil, co bude následovat. Ovšem Josef se nechystal unést autobus. Pohodlně se usadil a pískal si melodii z rádia.

Konečně byla nehoda sepsána, policie kvůli minimálním škodám nevolána a tak zbývalo jen mobilem ohlásit nehodu přepravci, který nařídil svému zaměstnanci pokračovat v jízdě. Řidič tedy nastoupil a v momentě kdy ke svému překvapení uviděl za volantem Josefa, strnul. Josef se však významně pousmál a poté se vzepjal ke svému životnímu hereckému výkonu. Vysokým, pištivým hlasem, kterého byl schopen, zazpíval: “ Dobrýýý dééén“

Následoval ohlušující smích celého autobusu a ke cti našeho šoféra je třeba poznamenat, že on se smál nejvíc.

Prokletí spisovatelů, návrat ztraceného syna, orchestr a hlavně vlaštovky

…Sedím na střeše obyčejného paneláku. Fádní, nudná, suchopárná šeď betonu, plechové trubky, satelity, antény… Jsem tu sám. V ruce staré pero, blok. Rozevláté, špatně čitelné písmo stále plní strany žlutavého papíru, jako černí mravenci se rozlézá dál a dál, pořád pryč, uchvacuje a podmaňuje si mé myšlenky. Píšu nekonečné řádky o životě, o světě, těm prchavým slovům věnuji všechen čas. Píšu o dětství, zatímco rodiče stárnou. Znám jejich obličeje, umím si představit pohybující se rty, očka, ale kdy jsem je viděl naposledy?…

 

Přestávám psát a hledím před sebe. Kolem krouží hejno vlaštovek, které doprovází vzdálená lákavá hudba. Proniká ke mně tu tiše, tu hlasitěji skrz hukot a šum města. Ptáčci jako poslové temných bouří se vrhají k zemi a teplý, zlověstně dusný vzduch je vynáší zpět. Poděšeně štěbetají, přou se, lají a povykují. Chtějí se dostat zpátky do svých hnízd ukrytých pod římsami a parapety oken, chtějí ukonejšit mladé, chtějí se shledat se svou rodinou. S rodinou… Já jsem sám. Sedím poblouzněně na popelavě šedé střeše, skrz temno valících se mračen vyhlížím lepší dny. Snažím se prohlédnout všechny záhyby své pomatené duše. Jsem sám.

Pero s léty vypěstovanou lehkostí klouže po papíru. Pokračuje v načaté práci, plní další a další archy, na nichž se odráží volný tok myšlenek jako na klidné hladině vody. Už brzy se stanou novou knihou. Knihou, kterou lidé budou číst. Ale proč?

 

…Samota stala se mi domovem. Čas se rozeběhl ukrutným tempem vpřed a já jej všechen tratím ve svých větách! Žiji od východu slunka k západu, stařena smrt se klátí prostředkem cesty od strany ke straně a brání proniknout zítřku. Již brzy dostihne mou rodinu a bez pozvání se vbelhá mezi nás…

 

Znovu, tentokrát hlasitěji víří teď zdivočelá varovná melodie. Okamžitě se vzdaluje, mizí, já se však zarážím. V tu chvíli si uvědomuji význam svých úvah, podstatu slov položených na papír a co hůř – shledávám jejich pravdivost. Odkládám psaní stranou a po dlouhé době se rozhlížím. Maličký, opřený o jeden z větracích komínů, takřka neviditelný se dívám. A vidím. Když spatřím prach a kamínky vydrolené z betonu, na kterém sedím, nevnímám monotónní šedivou tvář města, ale obyčejné kamínky. Paneláky nejsou teď do nebes se tyčící okázalou zlostí, ale obyčejnými byty. V hloubce pod sebou nacházím chodníky, parky i lavičky, postaršího pána s psíkem, vidím jezírko s labutěmi a lekníny, rodinné domky se zahrádkami, auta, menší krámky i velké obchoďáky, ulice v dálce splývající do jedné. Na placatém vršku se rozkládá dětský hřbitov. Ale není to místo nekonečného smutku, není to ukázka nenávisti a zloby, nemilosrdnosti a surovosti života, slepoty osudu. Je to hřbitov dětí – místo, které je krásné. Tepaný černý plot, květiny, mramorové náhrobky… Procházka tesknou nádherou, procházka sadem nevinných duší. Prostě po dlouhé době je ten svět tak obyčejný a krásný.

Choulím se do klubíčka, kolena přitahuji k bradě, ani se neobtěžuji odhrnout vlasy z čela. Ovívá mne větřík, který na svých skrytých křídlech přináší zpět ty tóny. Melodie i přes svoji jednoduchost naplňuje duši žalem. Dívám se smutně a smířeně do dáli, kde za mrzutými mraky zapadá slunce a ozařuje černou siluetu prastarého kříže. Jako by vzplál a pak uhasl. Vše zahaluje tma do své beztrestné náruče a na mě se začínají snášet jemné dešťové kapky. Svět je krásný! Se šťastným úsměvem začínám plakat, ve tmě a dešti se však slzy ztrácejí. Jsem naplněný nářkem, úpěním melodie odnikud. Myslím, že zní někde v mém srdci, že mi chce něco říct. Myslím, že mě vede, láká, táhne, vábí jako bludička ztraceného poutníka. Myslím, že mi ukazuje směr.

Náhle však uniká. Vzpínám ruce k nebi, znaven prosím ještě o chvíli znění té čarokrásné, srdceryvné hudby. Marně. Pode mnou se rozsvěcí město a já brečím dojat krásou, kterou jsem právě objevil. Průhledné krůpěje myjí svět pode mnou, nad mou hlavou je jen nekonečné černé prázdno. Z dálky se dívám a střídavě zavírám oči. Toužím se s někým podělit, ale ne s celým světem, ne plytkými slovy knih. Uvědomuji si, že mluvívám se všemi, přesto bývám sám.

Konec. Bez rozloučení, bez tečky za větou se zdvihám a odcházím. Provází mne stálé štěbetání vlaštovek a občasný, těžko znatelný záchvěv hudby. Jen tu a tam se objeví, jako by mi chtěla říci, že jdu správně. Procházím němými patry, mé kroky klapou po schodišti, ruka klouže po bakelitovém zábradlí. Na bílých parapetech potemnělých oken rostou květiny. Hranatá spirála schodiště se blíží ke konci a já pojednou rozrážím stará dvířka. Znovu vycházím na vlahý, chladný vzduch. Zvedám ruce, zakláním hlavu a točím se. Spolu se mnou se otáčejí všechny činžáky, antény a vysílače a v mém srdci duní divoké, nespoutané fanfáry. Jsem šťastný. Sklíčka brýlí rychle pokrývá dešťová voda, takže vše splývá v jedinou světlou šmouhu. A je krásné být zas dole.

Už zklidněn a utišen nasedám do prázdného autobusu. Směřuji na venkov. Těžké dveře malého domku, pečlivě obstarávaná zahrádka, křivolaká šindelová stříška. Svět mých prvních kroků, prvních přátel, lásek, prvních pádů a chyb. Svět, do kterého se po letech vracím a s úctou, něžně, abych jej nevyplašil, ho osahávám. Pomalu otvírám branku z tenkých půlených kmínků, opatrně kráčím cestičkou z kamenů… A hudba – zas je tu. Paličky cimbálu lehce a přitom tajemně vyťukávají návrat ztraceného syna. Tráva je vlhká a otírá se mi o kotníky. Oblázky kloužou. Chaloupka se mrtvolně krčí přede mnou. Za ní jen siluety opadaných stromů. Můj vlastní stín mě pronásleduje v chladném, neživém světle měsíce. Co najdu uvnitř?

Hukot paliček sílí, přidávají se housle. Pravidelný rytmus občas prořízne pronikavé zavřeštění trubky. Beru za kliku. Ruce se mi chvějí, tolikrát jsem ji držel v dlani a přitom je to tak dávno. Ohmataný, ohlazený kov studí. Stisknu. Nastupuje basa, hraje sólo. Bručivý, táhlý zvuk, temné schodiště přede mnou.

Schody při sešlápnutí vržou. Hudba se ztrácí a zůstává jen mnohokrát zesílený tlukot srdce. Ta – dam, ta – dam, ta – dam… Nekonečno. Ticho. Strach. Oči pomalu přivykají tmě. Rozpoznávám dvířka. Mým vědomím otřese nelítostné bouření bubnů.

Šťouchnu do vyřezávaného dřeva. Panty zaskřípou. Nejprve mne oslepí paprsek procházející malým okýnkem, ale potom je spatřím. Klidně leží, bok po boku, ve spánku propletené prsty. Šťastně se usmívají. Oddychují. Oslavná píseň prolomí napětí. Činely, bubny, cimbál, housle, pozouny, trubky, tuby, basy, čela, flétny, klarinety, lesní rohy, třískání gongu… Celý orchestr spouští naplno. Oni přesto nerušeně odpočívají.

Nepřemýšlím nad tím, jak to je nebo není možné. S prostotou a lehkomyslností malého dítěte uléhám k nohám jejich postele. Netřesu s nimi, nevolám: „Mami! Tati!” Za zvuků ukolébavky usínám v malé podkrovní jizbě. Jsme spolu. I oni to určitě vědí. V hebké náruči snů se ubíráme tím samým směrem.

Ráno mě budí hlasy. Rodiče stojí nade mnou, v očích mají starost a zároveň něhu. Mrkám na ně a usmívám se. Slunce zalévá teplou září komůrku a jejich staré rozjasněné obličeje. Táta mi podává ruku a zvedá mě na nohy. Stále je ještě při síle. Scházíme dolů. U stěny stále stojí nevelká knihovna ze sukovitých prken. Pohledem přejíždím hřbety knih. Na některých objevuji své jméno. Beru je do náruče – ne jako vymodlené dítě, ne s bázlivou opatrností, ale jako bezcenný kus papíru. Máma mě udiveně sleduje.

Ženu se zas nahoru a pak ještě výš. Nedočkavě prolézám střešním okýnkem, usedám na vršek střechy a knihy rovnám na komín. Jen jedna z nich mi zůstává ležet na klíně. Sedím, dívám se do dálky, prsty přejíždím po hebkém vázání. Hudba nikde. Byla kouzlem onoho večera a jím také zůstala. Tajemný orchestr srdce zmizel stejně záhadně, jako se objevil. Splnil svůj úkol, ukázal mi cestu, dovedl mě samého k vlastnímu štěstí. Otevřel mi oči.

Zatímco se objevují zadýchané obličeje rodičů, trhám z knih popsané listy. Skládám vlaštovku. Pouštím ji po větru a ona klouže, vznáší se, ve spirálách klesá k zemi, aby se zas nadnášena proudy teplého vzduchu vznesla zpět. Krouží šťastně volným prostorem, letí pryč a s sebou odnáší bolest vrytou ve slovech. Jako by smývala hříchy z mé vlastní hlavy.

„Stejně to byly hlouposti,” odpovídám s rozjásanou tváří na nevyslovenou otázku zračící se v udivených očích. „Nebo snad ne?”

Nic neříkají. Usedají vedle mne, máma se opírá o tátovo rameno, ten mě plácá po zádech a já jim nabízím knihu. Trochu nesměle, ale poté s radostným úsměvem vytrhávají spolu se mnou další a další strany a skládají vlaštovky. Ty se rozlétají po širé krajině, aby se staly znamením návratu, šťastného shledání. Jako stádo roznášejí na kopytech všechny lži, veškerou touhu být větším jen díky chytrým řečem. Posévají okolní krajinu, ale to nestačí. Kupí se na sebe, letí pořád dál, plachtí nekonečným prostorem. S každou stranou vytrženou z pečlivě svázaného hřbetu jsem o něco šťastnější.

„A pak si najdu ženu a budeme mít svatbu,” vyprávím jako docela malé rozverné dítě. „A taky děti a dům a velkou zahradu. A budeme za váma jezdit na návštěvu a vy za náma. A budeme spolu na Vánoce i tak jindy a budeme se mít všichni rádi…”

Povídám a povídám a povídám. Je mi úplně jedno, že se chovám nepřístojně na svůj věk, snad naivně. Jsem šťastný. A staroušci taky. Usmívají se chvíli šťastně na mě, chvíli zasněně do dálky. Jsou pyšní na svého syna jako každí správní rodiče. Jsou pyšní na mě. Drobné slzy v mámině oku odrážejí štěstí a lásku.

A mé knihy? Bůh ví. Možná, že obletí celý svět neseny nespoutanými perutěmi větru. Možná, že přistanou i na střeše šedivého paneláku poblíž zapomenutého pera a rozmočeného bloku. Nebo se zaseknou v divoké džungli vysílačů a přijímačů a bůh ví čeho všeho. Já se to nikdy nedozvím – sedím s rodiči za komínem a plánuji svatbu.