Mýlení je lidské

Slunce je schováno ještě za záclonou ranní mlhy, která se plíží od hladiny Zürišského jezera ulicemi města a rozplývá se jen pomalu pod sílou paprsků. Dosud prázdné ulice se plní spěchajícími chodci, na stanicích autobusů vytvářejících  skupiny. Na zastávce se nashromáždil už větší houfec očekávající netrpělivě příjezd autobusu. Převážně mladší osoby, s poloospalými výrazy ve tvářích,  aktovky v podpažích, ženy s dámskými kabelkami přes ramena. Uprostřed houfu mladá dívka, černé upravené vlasy, v koženém černém oblečení s přiléhavou krátkou sukýnkou, lýtka v kožených leginách z černých pruhů, boty na vyšších podpadcích, pirsingy  na obočí. Přiléhavé oblečení jen zdůrazňovalo její ženskou postavu, která byla cílem mnohých mužských pohledů.

Konečně přijel autobus. I když při nástupu se vchod sníží, je potřeba první schodek zvládnout. Dívka byla zástupem cestujících posunuta  ke vchodu a při pokusu stoupnout na schodek  zůstala stát. Úzká sukénka jí bránila zvednout nohu do potřebné výše. Děvče, rukou šmátralo za sebou, hledajíce zip v rozparku sukně, a pokusilo se ho pootevřít, aby měla noha volnost. Potom nasadilo k novému kroku. Nepodařilo se mu nastoupit. Omluvně se pousmálo na řidiče, městští šoféři jsou kliďasi, opětně šmátralo na sukýnce až nahmátlo zip, otevřelo jej jak mohlo a opakovalo pokus o nástup. Bezúspěšně.

Kolem stojící cestující začali být netrpěliví. Děvče znervoznělo, v panice se opět pokusilo nahmatat a otevřít zip, ale výsledek byl nulový. V té chvíli těsně za ní stojící mladík vystřelil rukou, chytil děvče kolem pasu ve výši ňader, druhou rukou je chytil pod zadečkem a „šup“, šoupnul ho do vozu.

Reakce byla neúměrná.

„Ty sprosťáku, jak si dovoluješ mě osahávat?  Nestydatej chlap. Co si vůbec myslíš?“

Kdyby nebylo těsno, snad by dívka mladíka udeřila taštičkou.

Mladík zůstal zcela v klidu.

„Omlouvám se slečno. Myslil jsem, že jsme přátelé. Vždyť jste mi teď třikrát otevřela poklopec.“