Když prší, tak louže roste

Když prší, tak louže roste,

polibky múzy honí kola.

Když prší, tak louže roste

a slyšíc kola kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Múza teď slintá na mé tváře,

na márách nese tetě Báře

vodní kola.

Vidouc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Slintavě štká štvavá lůza,

polibky na tvář tiskne múza,

sliny se na tváři mění v pláč,

slzy v déšť, co tvoří kola,

spatříc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

Pozvánka na vyhlášení literární soutěže Talent Pro ART

Slavnostní vyhlášení soutěže proběhne 2.4.2019 v kavárně Montmartre v zadním salonku od 18:00.

Adresa:

Caffé Montmartre                                                                                                                        Řatězová 7                                                                                                                                      Praha 1 Staré Město

Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)

V mrazech je práce v cementárně velmi těžká. Muži se jako stíny toulají továrnou a snaží se schovat hlavy do kapucí, ruce hlouběji do rukávů, nebo sem tam si poskočit, aby jim tepleji bylo. Jen reflexní vesty a barevné helmy rýsují jejich postavy, jinak by se šedí okolních budov splývali. Vzduch ztěžkl mrazem. Špatně se dýchá. Pachy spáleného oleje, technického benzínu nebo starého mokrého cementu divoce útočí na čichové buňky. V koutcích očí a úst se usazuje led, který se snaží unavení muži rozpustit pomocí cigarety během krátké pauzy na kávu. Pokračovat ve čtení „Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)“

Strom

 

Paprsky vycházejícího slunečního kotouče se hřejivě a jemně dotýkají mladé mužské tváře, jež se jim nastavuje v ústrety. Vysoký mladý muž hubené postavy se jimi nechává pohltit. Jeho bílý plášť vlaje ve větru, který přináší slanou vůni moře. Větrné proudy najednou mění směr a do nosu se probourává odér zaschlé krve, moči a dezinfekčního aroma. Toto náhlé přerušení probudí mladého muže ze snění a vtáhne do drsné reality.  Jeho hnědé oči pohlédnou směrem do nastávajícího vyrušení. V hangáru leží velký počet zraněných vojáků. S obrazem přicházejí i zvuky leteckých motorů, sténání, žádosti o pomoc, modlení. Na lodi je mnoho lidí potřebujících akutní medicínskou pomoc. Pokračovat ve čtení „Strom“

Nenahraditelná ztráta

Probudilo ji zvonění telefonu. Podívala se na mobil, bylo půl šesté a volal jí kolega. Jedním pohybem shodila na zem knížku, která ležela vedle ní na posteli.

„Co se děje tak ráno?“ byla její rozespalá reakce do telefonu. Zastrčila si za ucho pramen zrzavých vlasů, které měla téměř v puse. Měla bych se nechat zase ostříhat, pomyslela si.

„Za deset minut tě vyzvednu doma, máme tu případ, který by tě mohl zajímat.“ Pokračovat ve čtení „Nenahraditelná ztráta“

Vítejte v Gatesvill

Byl sychravý podzimní pátek a čekal jsem, až ve škole zazvoní konec výuky a děti se rozprchnou ze školy na podzimní prázdniny a já si sbalím úkoly mých žáků a vyrazím domů pro svojí přítelkyni, abychom mohli odjet z města na chatu. Zbývalo posledních deset minut z hodiny literatury a já už pouze přemýšlel nad příběhem, který chci psát. Už půl roku jsem se přemlouval k tomu, abych začal psát první řádky mé knihy, jenomže, se všemi úkoly mých žáků jsem na to neměl čas, a tak jsme se Scarlet rozhodli odjet za odpočinkem na chatu uprostřed hor. Pokračovat ve čtení „Vítejte v Gatesvill“

(Hrůzy v domě) Kolovrátek

Šlapejte, šlapejte,

kolo se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

cívka se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

točí se podkůvka,

šlapejte, šlapejte,

kroutí se nit.

 

Rychleji, rychleji

otáčím, zkrucuji,

rychleji, rychleji

táhnu a posouvám,

rychleji, rychleji

na špulku navíjím,

rychleji, rychleji

přibývá nit.

 

Načpak je, ptám se vás,

tenounké vlákénko,

jež pavouk smotává

v podivné útvary?

Načpak je, ptám se vás,

příze, již upředu?

K jakýmpak účelům

poslouží nit?

(Hrůzy v domě) Keramický zvonek

Nejšťastnější předmět v domě

bude asi zvoneček –

to jsem já.

Cililink.

 

Houpu se jak na houpačce,

srdéčko mi vyzvání

vesele.

Cililink.

 

Nahoru a potom dolů,

hned jsem tady, hned zas tam –

to mám rád.

Cililink.

 

Visím si tak na provázku,

na svět shlížím zvysoka,

to se mám.

Cililink.

 

Co se to však náhle děje?

Letím prázdným prostorem.

Já mám strach!

Cililink.

 

Letím? Padám! Ach, ta hrůza!

Tak snad ještě naposled

zazvoním:

Cililink.

 

A je po mně.

(Hrůzy v domě) Vidlička a nůž

Ona už vyhlíží příští oběť.

On lačně sleduje její snahy.

 

Ona se pomalu k zemi snáší.

On slastně přivírá rudé oko.

 

Ona teď vyčká na vhodnou chvilku.

On tiše soustředí svoje síly.

 

Ona se s cinknutím zabodává

do těla oběti vyvolené,

drží a nepustí, nedá šanci.

Pro svého milého všechno dělá.

 

On spěchá na pomoc svojí milé.

Přiškrtí pacholka lesklým ostřím,

noří se do těla stále více,

krájí a cupuje, rve a trhá.

 

Ona se po práci vykonané

blaženě odevzdá odpočinku.

 

On zatím připraví svoje lože,

po jejím boku teď ustele si.

 

On leží, i ona, vedle sebe,

ze spánku šťastně se usmívají.

 

Tak tomu říká se láska!