Hluchota

Hluchota

 

Ženatým mužům se občas stává, že je postihne hluchota. Ne, že by se tato zdravotní indispozice týkala jenom jich, ale mám dojem, že tvoří významnou část populace.  Oproti běžné nedoslýchavosti je u tohoto vzorku nahluchlých mužů typické, že slyší, ale jen něco a jenom když se jim to hodí. Jistě víte, o čem mluvím.

Zářným příkladem byl a je můj otec.

U mého táty však nebylo dlouho zřejmé, zda je hluchý spíše jako poleno nebo jako tetřev, nebo zda se jen tváří, že neslyší. Jak já mu dnes rozumím. Kdysi se však nastala situace, která jasně ukázala, jak se věci mají.

Došlo k ní v době, kdy začala u nás platit povinnost při řízení motorového vozidla svítit. Naši pravidelně jezdí do Benešova nakupovat, aby doplnili zásoby. Jenomže nakupování rozhodně nepatří ke kratochvílím, ve kterých by si můj táta liboval. Ostatně, to je u mnoha mužů podobné. Již tři dny předtím, než vyrazí společně s mámou autem do supermarketů, se z  usměvavého muže stává bledá zamračená troska, nemluví a je nervní.

Tehdy to bylo podobné. Mamka pečlivě připravila seznam chybějících zásob a tu a tam přikázala tátovi: „Vezmi prosím tašky“, nebo se ho zeptala těsně před jízdou: „Nezapomněl si doklady? Máme sebou peníze?“ a podobně. Podobné věty musí několikrát opakovat, protože táta nereaguje dostatečně včas. Nemáme jí to a zlé, je to starostlivá žena, myslí na vše, kde by táta bez ní byl. Ale nadšení z nákupů v něm tím rozhodně nevzbuzuje.

Ujeli sotva deset kilometrů v naprosté tichosti. Každý ponořený do svých myšlenek, když proti nim jela bílá dodávka a několikrát významně zamrkala předními světly. Mámě hned došlo, že táta nerozsvítil, a jako správná opatrovnice rodinných úspor, se táty v dobré víře zeptala:

„Svítíš?“

„Jo, slyším“

„Hovno slyšíš!“

***

Na tento rodinný příběh jsem si vzpomněl nedávno, protože jsem se probudil skoro úplně hluchý. Zalehly mi uši a já téměř nic neslyšel. Zpočátku jsem to nechal být s tím, že se to snad časem zlepší.

Nezlepšilo.

Dostával jsem se stále častěji do nepříjemných situací. Na pravidelné pondělní pracovní schůzce, kdy si rozdělujeme úkoly na celý týden, jsem nechápavě zíral na ostatní a snažil se jim odezírat z úst, co říkají. Přitom jsem se pokoušel tvářit duchapřítomně. Uběhlo asi dvacet minut, když jsem pochopil, že se šéf na mě dívá a něco říká. Pokyvoval jsem tedy hlavou, jako že rozumím a celý zpocený jsem čekal, kdy se začne zabývat někým jiným. Ale on se dál na mě upřeně díval a čekal ode mě nějakou jasnou odpověď. Čas se vlekl a já si všiml, že se na mě začínají podezřívavě dívat i ostatní. Nezbývalo, než to risknout a všem sdělit:

„Ano, udělám to. Do středy.“

Všichni si oddechli a schůzka se mohla rozpustit. Tentokrát jsem vyvázl a jen tak mimochodem mi blesklo hlavou, co by se asi tak stalo, kdybychom tam takhle nahluchlí přišli všichni. No co, asi by to vypadalo jako v našem parlamentu, vždyť v tom panoptiku si nedovedou naslouchat vůbec.

Bylo mi jasné, že takto to dál nejde. Musel jsem s tím něco udělat. Nejprve jsem zkusil prošťouchnout uši smotečkem k tomu určeným i s vědomím toho, že zasviním neekologickým odpadem oceány. Bohužel, moje nedoslýchavost se ještě zhoršila.

Druhý den ráno na mě moje žena promluvila;  zcela jistě mi říkala něco milého a přívětivého, ale já ji vůbec neslyšel, už to takto nešlo dál. Rozhodl jsem se zajít k doktorovi.

Nemohl jsem tušit, kolik komplikací u lékaře zažiji. Vstoupil jsem do čekárny, kde již seděl jeden postarší muž, a slušně jsem pozdravil. Vůbec mi neodpověděl. Pomyslel jsem si své a šel si pověsit bundu na věšák. Jak jsem se k druhému pacientovi otočil druhým uchem, na které jsem přece jenom občas něco málo zaslechl, slabě jsem vnímal: „Ani pozdravit to neumí, pakáž jedna.“

Obrátill jsem se a uviděl jeho brunátnou tvář. Slyšel jsem ho sotva znatelně, ale ve skutečnosti musel řvát. Pokusil jsem se bránit: „Ale vždyť jsem vás zdravil.“ On však zůstal uvězněn ve své zlosti a dál mlel svou. Nevšímal jsem si ho, stejně si zde dva hluší nerozumí.

Za chvilku šel onen pán do ordinace, která byla za rohem, a já zůstal v čekárně sám. To je dobře, pomyslel jsem si, brzy bych měl být na řadě. Jenomže uběhlo deset minut, dvacet minut, hodina, a nic. Co tam s ním tak dlouho dělají, dál jsem přemítal, proč to tak trvá? Jenomže čas neúprosně běžel i další půl hodinu a já začal ztrácet trpělivost. Vstal jsem, abych zjistil, v čem je problém a abych dal sestře najevo, že nehodlá déle čekat. Dveře do ordinace byly otevřené, ale předešlý pacient tam již nebyl.

„Můžete mi prosím říct, co se děje. Už tu čekám přes hodinu:“

„Vždyť už dobu vyzýváme pacienty: ´další prosím´, a nic.“

„Co?“

„Že už jsme vás volali!“ zakřičela a mně došlo, že si za to mohu sám.

Doktor na mě otvíral pusu jak vypasený kapr a já krčil nechápavě rameny. Na URL to musí mít nesmírně těžké, to už i veterináři to mají lehčí. Doktor však rychle pochopil, že nemá cenu se mnou komunikovat a pustil se do léčby.  Ta byla celkem snadná a rychlá. Dali mi do ruky ubrousek na utření a ucho mi propláchli vodou. Pak ještě použili odsávačku a já opět uslyšel.

„Kam mohu odhodit ten mokrý ubrousek?“

„Do jednoho z těch tří košů,“ odpověděla mi sestra, ale já byl dezorientovaný a žádný jsem neviděl.

„Kam? Žádný nevidím.“

„Oční je o patro výš,“ prohodil doktor a já věděl, že je nejvyšší čas jít.

Cestou zpět jsem se rozhodl zavolat manželce, abych vyzkoušel svůj sluch.

„Ahoj, tak už tě slyším,“ říkám, když se ozvala a pokračuji, „přendám si mobil na druhé ucho, na to horší, řekni mi něco.“

„Hovno, prdel, nahluchlej magore!“

„Že mě miluješ? Tak to skvělý, konečně zas slyším normálně.“

 

 

 

 

Když prší, tak louže roste

Když prší, tak louže roste,

polibky múzy honí kola.

Když prší, tak louže roste

a slyšíc kola kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Múza teď slintá na mé tváře,

na márách nese tetě Báře

vodní kola.

Vidouc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Slintavě štká štvavá lůza,

polibky na tvář tiskne múza,

sliny se na tváři mění v pláč,

slzy v déšť, co tvoří kola,

spatříc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

Pozvánka na vyhlášení literární soutěže Talent Pro ART

Slavnostní vyhlášení soutěže proběhne 2.4.2019 v kavárně Montmartre v zadním salonku od 18:00.

Adresa:

Caffé Montmartre                                                                                                                        Řatězová 7                                                                                                                                      Praha 1 Staré Město

Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)

V mrazech je práce v cementárně velmi těžká. Muži se jako stíny toulají továrnou a snaží se schovat hlavy do kapucí, ruce hlouběji do rukávů, nebo sem tam si poskočit, aby jim tepleji bylo. Jen reflexní vesty a barevné helmy rýsují jejich postavy, jinak by se šedí okolních budov splývali. Vzduch ztěžkl mrazem. Špatně se dýchá. Pachy spáleného oleje, technického benzínu nebo starého mokrého cementu divoce útočí na čichové buňky. V koutcích očí a úst se usazuje led, který se snaží unavení muži rozpustit pomocí cigarety během krátké pauzy na kávu. Pokračovat ve čtení „Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)“

Strom

 

Paprsky vycházejícího slunečního kotouče se hřejivě a jemně dotýkají mladé mužské tváře, jež se jim nastavuje v ústrety. Vysoký mladý muž hubené postavy se jimi nechává pohltit. Jeho bílý plášť vlaje ve větru, který přináší slanou vůni moře. Větrné proudy najednou mění směr a do nosu se probourává odér zaschlé krve, moči a dezinfekčního aroma. Toto náhlé přerušení probudí mladého muže ze snění a vtáhne do drsné reality.  Jeho hnědé oči pohlédnou směrem do nastávajícího vyrušení. V hangáru leží velký počet zraněných vojáků. S obrazem přicházejí i zvuky leteckých motorů, sténání, žádosti o pomoc, modlení. Na lodi je mnoho lidí potřebujících akutní medicínskou pomoc. Pokračovat ve čtení „Strom“

Nenahraditelná ztráta

Probudilo ji zvonění telefonu. Podívala se na mobil, bylo půl šesté a volal jí kolega. Jedním pohybem shodila na zem knížku, která ležela vedle ní na posteli.

„Co se děje tak ráno?“ byla její rozespalá reakce do telefonu. Zastrčila si za ucho pramen zrzavých vlasů, které měla téměř v puse. Měla bych se nechat zase ostříhat, pomyslela si.

„Za deset minut tě vyzvednu doma, máme tu případ, který by tě mohl zajímat.“ Pokračovat ve čtení „Nenahraditelná ztráta“

Vítejte v Gatesvill

Byl sychravý podzimní pátek a čekal jsem, až ve škole zazvoní konec výuky a děti se rozprchnou ze školy na podzimní prázdniny a já si sbalím úkoly mých žáků a vyrazím domů pro svojí přítelkyni, abychom mohli odjet z města na chatu. Zbývalo posledních deset minut z hodiny literatury a já už pouze přemýšlel nad příběhem, který chci psát. Už půl roku jsem se přemlouval k tomu, abych začal psát první řádky mé knihy, jenomže, se všemi úkoly mých žáků jsem na to neměl čas, a tak jsme se Scarlet rozhodli odjet za odpočinkem na chatu uprostřed hor. Pokračovat ve čtení „Vítejte v Gatesvill“

(Hrůzy v domě) Kolovrátek

Šlapejte, šlapejte,

kolo se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

cívka se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

točí se podkůvka,

šlapejte, šlapejte,

kroutí se nit.

 

Rychleji, rychleji

otáčím, zkrucuji,

rychleji, rychleji

táhnu a posouvám,

rychleji, rychleji

na špulku navíjím,

rychleji, rychleji

přibývá nit.

 

Načpak je, ptám se vás,

tenounké vlákénko,

jež pavouk smotává

v podivné útvary?

Načpak je, ptám se vás,

příze, již upředu?

K jakýmpak účelům

poslouží nit?

(Hrůzy v domě) Keramický zvonek

Nejšťastnější předmět v domě

bude asi zvoneček –

to jsem já.

Cililink.

 

Houpu se jak na houpačce,

srdéčko mi vyzvání

vesele.

Cililink.

 

Nahoru a potom dolů,

hned jsem tady, hned zas tam –

to mám rád.

Cililink.

 

Visím si tak na provázku,

na svět shlížím zvysoka,

to se mám.

Cililink.

 

Co se to však náhle děje?

Letím prázdným prostorem.

Já mám strach!

Cililink.

 

Letím? Padám! Ach, ta hrůza!

Tak snad ještě naposled

zazvoním:

Cililink.

 

A je po mně.