V klášteře

Jednou se spolu dva mniši domluvili a opatovi, otci představenému kláštera, ukradli zlatý kříž. Ten kříž byl vskutku nádherný, lákavý, posázený drahými kameny a zavěšený na kožené šňůrce. A právě proto se svému nadřízenému, svému kapitánovi, svému otci nebo jak to říci, tito dva bratři – pacholci jedni – vloupali v noci do cely. Ne že by byl opat vězněný, cela se říká i prosté mnišské místnosti, kde mají klášteřané svůj klid na práci a modlení. Když mu, sprosťáci, vlezli do pokoje, byla všude hrozná tma, ani měsíc nesvítil. Notnou chvíli jim trvalo kříž na nočním stolku nahmatat a čmajznout.

Samozřejmě, že ráno na to otec přišel. Jako vždy se šli všichni mniši po dvojicích zpovídat ze svých hříchů do zpovědnice. Opat nařídil, že když se někdo přizná, druhý musí porušit zpovědní tajemství a tiše, aby Bůh nic neslyšel, mu to přijít pošeptat – on že už si na něj došlápne. Jeden z mnichů vždy klečel na stupátku pro hříšníky a druhý seděl za mřížkou – potom se vyměnili. Jenže ti dva uličníci se dali dohromady a přiznali se jen jeden druhému. Usoudili tedy, že se navzájem nenahlásí.

Opat byl rudý vzteky a okamžitě vyhlásil nové zpovídání. Zpovídali se podruhé a zase nic. Tu se otec představený skutečně naštval a řekl, že se budou zpovídat, dokud se někdo nepřizná a kříž nedonese. Do té doby že nedostanou najíst.

I zhrozili se mniši a začali na sebe ve zpovědnicích naléhat, jen naši dva uličníci byli klidní a pořád dokola se zpovídali.

 

„Tak co jsi provedl, bratře?“ zeptal se první mnich.

„Ale, ukradl jsem opatův kříž, bratře,“ odpověděl ten druhý.

„K čemu ti to bylo, bratře?“

„Je to bohatství, bratře.“

„A to se dělá, bratře?“ pokáral ho první.

„Já vím, nedělá,“ posmutněl druhý a sklopil kajícně hlavu.

„Dej si dvacet otčenášů.“

 

Potom se vyměnili.

„Tak co jsi provedl, bratře?“ zeptal se druhý mnich.

„Ale, ukradl jsem opatův kříž, bratře,“ odpověděl ten první.

„A k čemu ti to bylo, bratře?“

„Je to bohatství, bratře.“

„To se dělá, bratře?“ pokáral ho druhý.

„Já vím, nedělá,“ posmutněl první a sklopil kajícně hlavu.

„Dej si dvacet otčenášů.“

 

A tak to šlo pořád dokola, dokud jeden na otázku A k čemu ti to bylo, bratře? neodpověděl: „No jo, k čemu mi to bylo? Vždyť my tu žijeme navždy oddaní Bohu, v chudobě, najíst dostaneme a nic si koupit nemůžeme. K čemu nám to je?“

„No jo, máš pravdu bratře,“ zděsil se ten druhý. „Tak to musíme honem vrátit.“

 

A tak kříž vrátili opatovi, ten je vytahal za uši, řekl: „Ať už se to vícekráte nestane!“ a mniši dostali oběd. Život v klášteře dál běžel svým poklidným tempem a jestli někdo něco zase neukradl, tak běží až dodnes.