Pozvánka na vyhlášení literární soutěže Talent Pro ART

Slavnostní vyhlášení soutěže proběhne 2.4.2019 v kavárně Montmartre v zadním salonku od 18:00.

Adresa:

Caffé Montmartre                                                                                                                        Řatězová 7                                                                                                                                      Praha 1 Staré Město

Nenahraditelná ztráta

Probudilo ji zvonění telefonu. Podívala se na mobil, bylo půl šesté a volal jí kolega. Jedním pohybem shodila na zem knížku, která ležela vedle ní na posteli.

„Co se děje tak ráno?“ byla její rozespalá reakce do telefonu. Zastrčila si za ucho pramen zrzavých vlasů, které měla téměř v puse. Měla bych se nechat zase ostříhat, pomyslela si.

„Za deset minut tě vyzvednu doma, máme tu případ, který by tě mohl zajímat.“ Pokračovat ve čtení „Nenahraditelná ztráta“

Vítejte v Gatesvill

Byl sychravý podzimní pátek a čekal jsem, až ve škole zazvoní konec výuky a děti se rozprchnou ze školy na podzimní prázdniny a já si sbalím úkoly mých žáků a vyrazím domů pro svojí přítelkyni, abychom mohli odjet z města na chatu. Zbývalo posledních deset minut z hodiny literatury a já už pouze přemýšlel nad příběhem, který chci psát. Už půl roku jsem se přemlouval k tomu, abych začal psát první řádky mé knihy, jenomže, se všemi úkoly mých žáků jsem na to neměl čas, a tak jsme se Scarlet rozhodli odjet za odpočinkem na chatu uprostřed hor. Pokračovat ve čtení „Vítejte v Gatesvill“

Než nad ránem nebe shoří

Seděli kolem toho kruhu z kamení, jakoby je mohl ochránit. Jen jediná náruč suchého dřeva, kterou dokázali najít, sotva osvítila jejich tváře, natož aby zahnala zimu a chlad a ten si už mezi tím našel cestu. Ve chvílích, kdy se snažili pohledem zachránit poslední plamínek na uhlících, on se prodíral příliš volnými přikrývkami a kožešinami.

Nevšimli si ho, dokud se jim na kůži neusadil jako parazit. Bodal a svědil a vysmíval se jim. Přesto ho téměř nevnímali. Seděli kolem nakupených uhlíků a sotva jeden druhému viděli do tváře. Jizvy a modřiny. Krev a chybějící zuby nebo oči. To všechno mohli vidět. Teď, když už je oheň téměř neoslepoval. Pokud by uměli v obličejích číst lépe, mohli by vidět i stesk a strach. Jenže to neuměli.

Uměli číst stopy. Uměli sledovat poraněné kusy zvěře. Uměli zabít a vyvrhnout. Žádný zabiják ale neumí číst tváře, když je v noci sám. Zvlášť v noci, jako tato, kdy měsíc ani nevyšel, hvězdy zakryl mrak a od setmění skučí vítr. Prohání se planinou, kde vlní trávu a nabírá sílu, aby udeřil do bariéry stromů lesa na jehož kraji sedí skupina lovců.

Mohli by pít a oslavovat. Lov se jim vydařil. Jenže nyní, kdy vlk už loví a pes ještě spí, by raději každý ulehl ke své ženě. Objal ji a usnul by dřív, než by ji stihl pomilovat.

A proto jen seděli.

Seděli a mlčeli a jen někdy se jeden podíval druhému do tváře. Do očí však ne. Tolik odvahy už teď v noci neměli. V očích se skrývala duše a kdo ví, jak by taková duše nyní vypadala. Hleděli do zbytků ohně a snili o přikrývkách a ženském teple. Proto si téměř nevšimli, když se na obzoru poprvé zablesklo.

„Bouřka,“ hlesl jeden z nich a všichni si jen přitáhli kabáty a kožešiny blíž k tělu. Ani jeden se nezvedl. Neměli střechu, pod kterou by se schovali a tohle místo bylo stejně dobré, jako každé jiné. Stejně zmoknou, tak proč moknout někde jinde, když tady mají věci a všechnu kořist.

Znovu se zablýsklo. Tentokrát o něco blíž a vítr k nim brzy přivál hrom. Zaútočil na jejich otupělé mysli a donutil je věnovat mu alespoň nějakou pozornost. Nedočkal se ničeho, než letmých pohledů k nebi a splašených koní.

Vítr na okamžik ustal, aby se vzápětí vrátil a udeřil do skuhrajících stromů větší silou. Tentokrát posílen deštěm, který začal bičovat do obnažených tváří mužů. Jen někteří z nich zakleli a přetáhli si pokrývku i přes hlavu.

Oheň už dohořel. Z uhlíků stoupal dým smíchaný s párou, který vítr unášel mezi stromy. Chlad měl teď nové spojence a žádného nepřítele.

Nebe proťal další blesk. Rozsvítil oblohu a odhalil tak siluety stromů vypínajících se vzhůru jako moře kopí. Nyní se tak děsivě zmítajících, jakoby pochodovalo vojsko. Téměř okamžitě mu odpověděl hrom. Ohlušující a táhlý. Temný. Jeho sílu cítili celým tělem.

„Jakoby se roztrhlo nebe.“ Ta slova zazněla, aniž by někdo věděl, která ústa se kvůli nim pohnula. Přesto si svou cestu našla a vrazila klín do útrob jejich myslí přesně tam kde stesk po domově přecházel ve strach, jestli ho vůbec ještě uvidí.

Někteří z lovců sáhli po zbrani. Možná neměli důvod, ale ruce tak udělaly samy. Jako kdyby tušily, že jejich pánové ztratili odvahu a tak se rozhodly spolehnout se alespoň na něco ostrého.

Když se opět rozzářila obloha a nebe zanaříkalo dalším, ještě silnějším hromem, drželi zbraně už téměř všichni lovci. Kdo z nich při tom blesku odvrátil oči a zahleděl se k východu, udeřil palicí do klínu, který se jim do myšlenek zarazil mnohem hlouběji. V jediném okamžiku spatřili na obzoru nové obrysy. Některé vyšší než stromy, s nohama delšíma než dospělý muž.

Takoví tvorové nemohou existovat. Určitě jen viděli pokřivené stíny. Přesto byli jistější, když měli své zbraně u sebe. Jen jeden muž a jeho syn dál seděli v klidu. Nehleděli do ohně, protože v něm už nebylo nic, co by mohli spatřit. Za zavřenými víčky nejspíš jen odpočítávali čas do rozbřesku. Oči se jim ani nepohnuly.

„Tam!“ Vykřikl jeden z mužů a ihned se postavil. Další blesk ozářil to, co viděli již před tím, jen blíže. Pořád neviděli všechno, ale i to málo stačilo, aby jim z myšlenek zmizelo všechno, kromě těch obrysů.

Vítr zaskučel a přinesl s sebou kromě deště také řev a lomoz. Drásalo to uši. Vnutilo jim to představu drápů a tesáků a chtivých očí. Představu, v níž se drápy zasekávají do břicha a trhají, zatímco oči zírají, jak tesáky odtrhávají ještě živé maso. Ty představy se možná v něčem lišily, přesto všechny křičely jediné. Smrt. Smrt tak hroznou, jak si jen dokáží představit a oni si dokázali představit velmi děsivou smrt. Však to byli všichni zabijáci. Lovci, kteří dokázali mnoho.

Stáli pospolu, aby se mohli lépe bránit. Ruce se jim téměř nechvěly, jen kdyby vítr nešlehal a déšť nebodal do očí. Vlasy jim vlály v divokých vírech a déšť po nich už jen stékal a odlétal kamsi do tmy.

Další blesk odhalil stvoření veliká jako hory. Nohy delší, než stěžně lodí, kolem nichž kroužili ptáci. Žádní vrabci, ani racci. Ptáci velcí jako člověk se zobáky dlouhými a ostrými jako meče. Určitě hnízdili ve štěrbinách a na výrůstcích někde na těle těch obrů.

A dole, tam, kde ty nohy hyzdily krajinu, se hemžily bestie jako zdivočelé moře. Řvaly a řičely a ryly v zemi. Frkaly a čenichem nasávaly vzduch, aby zachytily pach kořisti. Jejich oči už nocí jasně zářily. Prorážely tmu a slídily v ní ve snaze najít a uhranout cokoli živého.

Hrom zaduněl téměř okamžitě a za jeho řevu se pod nohama jednoho z obrů skácel první strom. Padl mezi bestie dole a rozehnal je do stran. K uším lovců vítr donesl další běsnění a oni konečně pochopili, že tentokrát musí před lovci utíkat oni. Klín strachu v jejich myslích se zabořil hlouběji a odvaha se rozlomila. Rozpadla se a jedinou jejich myšlenkou zůstal útěk.

Vyrazili do lesa aby unikli zvířatům, která jakoby vystoupila trhlinami v zemi sahajícími až k samotnému zatracení. Běželi mezi stromy a klopýtali na kluzkém jehličí a vystouplých kořenech. Jen občas je přes tvář švihla nízká větev jinak vzrostlých stromů. Své zbraně drželi stále v ruce, protože se jich nedokázali zbavit, i když je v té tmě nejspíš nepoužijí.

Utíkali a snažili se vyhnout kmenům a neztratit tempo. Vítr je šlehal i tady a hnal je stále dál. Namáhané dřevo vrzalo a větve za skřípotu padaly k zemi. Déšť je bodal do každého kousku odhalené kůže a když se jim po chvíli dostal až do nosu a úst, začal je dusit. Vdechovali ztěžklý vzduch a hekali a některým z nich už přibývaly modřiny.

Šest mužů se snažilo zachránit, zatímco za sebou slyšeli kvílení a řev bestií, které už zachytily jejich stopu a byly na lovu. Muž a jeho syn, kteří zůstali sedět v tábořišti, už nejspíš zemřeli a jejich krev jen rozlítila ta zvířata, protože toho pro ně bylo až příliš málo. Teď se museli zachránit alespoň oni.

Mířili stále hlouběji do lesa a slyšeli, jak se jejich smrt blíží stále víc. Snažili se držet pohromadě, ale kvůli tmě a houstnoucímu porostu se jeden druhému začali vzdalovat. Když minuli místo, kde rostlo několik mladých smrků blízko u sebe, rozdělili se na dvě skupiny po třech. Nemysleli na to, že by je to mohlo oslabit, jen se hnali dál tou tmou, na kterou si už dokázali téměř zvyknout a doufali, že alespoň oni se vysvobodí.

Když se ale stromy opět začaly zvedat do výšky, už se nepotkali. Skupina, kde běžel jeden muž bez oka, druhý bez zubů a třetí s rukama rozedřenýma od šlehajících větví, musela překonat koryto potoka, jehož voda se už kvůli dešti zvedla o značný kus. Sahala tak mužům téměř ke kolenům.

Zpomalilo je to. Potok nebyl sice široký, ale rozbouřená voda s sebou nesla odlámané větve a bahno a nedovolovala jim postupovat rychleji. Nebe se opět rozzářilo, jakoby v jeden okamžik vysvitla desítka sluncí, a osvětlilo tak dalšího obra tyčícího se nad lesem. Jeho hlava mohla být větší než dům. Zařval hrom, obr došlápl, zem se zatřásla a když se ozval skřípot, věděli muži, že se na ně řítí strom.

Nedokázali zadržet výkřik. Vydral se jim z hrdel, ale vycházel až z nejvzdálenějších míst jejich duší. Strom se zřítil a větve je přichytily k zemi do vod potoka, které se přes ně bez soucitu valily. Nedovolily jim odejít a běsnění zvířecích zabijáků se už blížilo.

Druhá skupina slyšela jejich řev i přes hukot bouře. Rozproudilo jim to krev o něco víc a svaly se odhodlaly k další, ještě namáhavější, práci. Uháněli dál a už se ani neohlíželi za sebe.

Muž, který v předchozích dnech při lovu přišel o malíček na levé ruce, se odhodlal otočit, aby zjistil, jestli vůbec ještě mají nějaký náskok. Neviděl nic, co by mu pomohlo. Než se stačil otočit zpátky, ucítil, jak mu noha znejistěla a podklouzla. Nedokázal se ničeho zachytit a zřítil se po srázu dolů. Cestou se převaloval po svahu, nohy a ruce se točily kolem jeho těla snad už jen z povinnosti a ohýbaly se, až v nich praštělo. Když narazil do pařezu a překulil se přes něj, zapraskalo v něm naposledy a on vydal zachroptění, podobné tomu, které slýchali pokaždé při skolení zvěře.

„Nech ho,“ zařval starší muž na mladšího, když se chystal sklonit k tělu, které se ještě škubalo. Mladší muž, ještě stále bez vousů vzhlédl ke staršímu a přikývl. Pochopil. Teď už přežili jen oni. Musejí běžet dál, pokud chtějí mít ještě naději.

Pokračovali a vítr začal skučet ještě víc. Blesků přibylo a oni viděli, jak kolem nich pochodují další a další obři. Jak se jim čtyři nohy střídavě ohýbají v kloubech a při každém došlápnutí porážejí i vzrostlé stromy. Objevovaly se na všech stranách, ti obři, jakoby se země rozpadala a oni vystupovali na to, co z ní ještě zbylo.

Když se znovu zablýsklo, běželi v řídkém lese. Sotva už popadali dech a nohy je téměř odmítaly nést. Mladší z mužů, protože jeho paměť fungovala i nyní, když mysl svazoval strach, toto místo poznal. Než však stačil zakřičet a upozornit druhého lovce, v zemi to zapraskalo a zkušenější z dvojice zmizel pod kořeny stromů. Chytil se do pasti, kterou nastražili oni sami. Na jejím dně jako zuby číhaly zatlučené kůly a on neměl ani dost síly, aby dokázal zakřičet. Krev z jeho těla stékala po otesaném dřevě, vytékala mu z úst a nosu a déšť ji smýval. Ne z milosrdenství, ale z povinnosti. Nesl tu tekutinu s sebou a ona se vpila do hlíny. Možná že stromy na tom místě po takové výživě vyrostou o trochu víc, než ty ostatní.

Mladík tak zůstal sám. Neodolal ještě poslednímu pohledu na mrtvolu muže, kterého ani při troše skromnosti nemohl označit za svého přítele. Blesk mu dovolil vidět, jak se na kůly namotala střeva a ta se v posledním nervovém sevření kroutila a vytékala z útrob jako klubko hadů.

Nedaleko opět zařičely bestie a připomněly mu, proč běží zrovna tudy. Okolí ale znal a vzpomněl si na místo, které by mu mohlo pomoct. Vyrazil dál a když vzhlédl k nebi, všiml si, že na obzoru už není tak tmavé, jako když se přihnala bouřka. Možná se ještě zachrání. Stačí jen najít to místo.

Tam, kde se z jehličí začaly zvedat balvany, aby po několika metrech přešly ve skály, našel před několika dny opuštěnou noru. Dost širokou, aby do ní mohl zalézt a doufat, že se vyhne všem těm tesákům a drápům a obřím nohám drtících stromy jako slámu. Věděl i o jeskyni, ale tam by ho ta zvířata ulovila určitě.

Měl štěstí, že noru vůbec našel a díky bohu měl pravdu, když si myslel, že se do ní vejde. Vlezl do ní nohama napřed a rukama se začal posouvat hlouběji, aby ho ty obludy nemohly ani vyhrabat. Slyšel jejich řev a kvílení. Jakmile uslyšel i chrochtání a funění, věděl, že se k němu přiblížily. Naštěstí ani jedno z nich ho nenašlo.

Déšť s větrem však neustávaly. Bičovaly krajinu a neušetřily ani skály nad ním. Někde nahoře se musel uvolnit břeh nějaké tůně, protože do nory začal stékat pramínek vody.

Než nad ránem nebe vzplálo úsvitem a bouře odezněla, uvolnila se hlína a zavalila jednu noru pod úpatím skal uprostřed lesa. Z jejích útrob už nic nevyšlo.

Slunce vyšlo jako obvykle a odhalilo přírodu pod sebou. Poválené trávy na lukách, polámané stromy v lesích a dva muže u vyhaslého ohniště. Žádné průrvy, ani trhliny, jen na některých místech sesuvy půdy a rozvodněné řeky a říčky.

Dva muži, oba lovci, seděli v tábořišti s úlovkem masa a kožešin a nebyl nikdo, s kým by se o svou kořist museli dělit. Mladší z dvojice otevřel oči a protáhl se, aby uvolnil ztuhlé svaly. Starší stále seděl. Když do něj jeho syn strčil, aby ho probral, nepohnul se. Dokázal vyvolat iluze a představy v ostatních. Uměl lovit rukama i myslí, ale nakonec mu při takové námaze puklo srdce.

A tak se z mladého učedníka stal mistr. Až jeho syn vyroste, bude muset to všechno naučit i jeho. Lov se však vydařil. Na místě zůstalo jen tělo, na kterém, stejně jako na ostatních, po několika hodinách začali hodovat ptáci.

Zdi kolem nás

Byl to jen okamžik, kdy jsem jel autem po dálnici. Spěchal jsem do Brna na jednání. Vyrazil jsem sice včas, ale nepočítal jsem s tím, že někde u Humpolce bude asi půl hodiny trvající kolona, takže jsem musel toho našeho broučka popohnat, abych byl na zasedání vedení firmy včas. Sídlo jsme měli v Brně, ale většina lidí pracovala v kancelářích v Praze. Kdyby se vedení přesunulo do Prahy, zjednodušilo by to mnoha lidem život. No, každopádně jsem jel autem a najednou jsem, ani nevím kde.

Všude je tma a ticho, po pravdě mám tmu rád, ale teď se bojím pohnout. Děsí mě nic nevidět na místě, které neznám. Copak jsem za takový okamžik oslepl? Možná se něco stalo a já teď uvidím ten pověstný světelný tunel a bude konec. Určitě se muselo něco stát, přeci jsem se zničehonic neobjevil na jiném naprosto neznámém místě. Ležím na tvrdé zemi, pokusím se pohnout rukou, jde to. Nakonec se i postavím. Hýbat se můžu, to je dobré znamení, ale chci se už konečně dozvědět, kde to jsem. Opatrně pomalým krokem se vydávám vpřed. Mám ruce před sebou, kdybych náhodou nahmatal něco, co by mi mohlo pomoct se zorientovat. Ale nikde nic, sahám rukama do prázdna. Už to začínám vzdávat, všude je tma a nějakou tu chvíli jdu. Ale najednou vidím v dálce, tak mi to aspoň připadá, teplé světlo.

A je to tady. Tunel. Smrt. Tělem mi projíždí mráz. Mám strach. Nechci ještě umřít, ale nějaká podvědomá síla mě k tomu světlu táhne. Pokračuju tím směrem a po pár krocích to vypadá, že se rychle přibližuji, jako by na tomhle místě vzdálenost fungovala úplně jinak než v normálním světě. Kde to sakra jsem, zní mi v hlavě stále neodbytný hlas potřebující odpověď. Doufám, že ji brzy najdu. Ještě pár kroků mě dělí od místa, odkud vychází světlo, když vtom tam zahlédnu jakousi postavu. Sedí na zemi před něčím, co vypadá jako skříň, a sleduje mě. Udělám těch pár kroků, které mě dělí od jediného člověka široko daleko. Neubráním se úleku. Je to žena oděna v šedé pytlovině. Ačkoli se na mě dívá, nevidím nic z jejích rysů. Je prosta obličeje, vlasů, vypadá spíše jako rozpracovaná loutka, které někdo ještě musí namalovat obličej a dodělat vlasy. Ale s jistotou vím, že je to žena.

„Můžete mi říct, kde to jsem?“ zeptám se a vyděsím se znovu při zvuku vlastního hlasu. Tohle přeci není můj hlas. Vůbec nikdo snad nemůže mít takový hlas jako já teď. Nedokážu ho k ničemu přirovnat, není lidský. Moje vlastní slova zní jako cvrlikání ptáků na jaře. Sám sobě bych nerozuměl, ale vidím na ní, že ona mi rozumí. Přesto dál mlčí a já si přijdu ještě nepatřičněji, než když jsem se probudil ve tmě. Začíná mě rozčilovat, jak nad ničím z toho, co se tu děje, nemám kontrolu.

Mám na jazyku nejedno sprosté slovo, jsem vyděšený, a to chci jako vždy řešit agresí. Už mě za tohle jednání párkrát hrozilo, že dostanu přes hubu, ale teď je mi to jedno. Už se nadechuju, abych si odplivl, když se začíná všechno okolo mě měnit. Ta skříň i sedící žena mizí a místo toho se ocitám v prostoru, kde mě na chvíli oslepí ostré světlo, které má s tím teplým příjemným pramálo společného. Mám zavřené oči, a i přes víčka vidím prostředí, ve kterém se nacházím, jasně. Tentokrát stojím v písku a až teď vnímám, že jsem celou dobu bos. Písek se mi dostává mezi prsty. Kdybych byl u moře, nevadilo by mi to a možná by to bylo i příjemné, ale takhle je to další z věcí, co mě irituje.

Přede mnou se něco třpytí, chvíli uvažuju, co to je, než se vydám tím směrem. Je to zrcadlo. Tentokrát vykřiknu tím divným hlasem. Vždyť vypadám přesně jako ta žena! Co je tohle kruci za místo? Chci odsud honem pryč! Kolem mě se začínají objevovat další taková zrcadla, až mě zcela uzavírají do čtverce o hraně tak pět metrů. Ať se podívám kamkoli, vidím tu podivnou loutku, která má ty stejné pohyby a gesta jako já. Až si začínám říkat, že mě někdo musel zfetovat, vždyť tohle není normální. Zjišťuji, že když si zakryju oči dlaněmi, nevidím nic než tmu. To mě tentokrát uklidňuje. Je děsivé dívat se na sebe, obzvlášť když nevypadám jako já, a to všechno přes zavřené oči. Snažím se z toho nezcvoknout. Zaslechnu nad sebou něčí hlas, tedy pokud se to švitoření dá nazvat hlasem. Nade mnou se sklání hlava té ženy a já si proti ní teď přijdu jak trpaslík, a to byla proti mně drobná. Nacházím se v té podivné skříni, odkud vycházelo světlo, docházím k poznání a náhle mám pocit, že jsem tam, kde být mám. I když vypadáme stejně bez výrazu a charakteristických rysů, někoho mi připomíná, jen si nemohu vybavit koho. Posadím se před jedno zrcadlo a sleduju tu loutku. Chvílemi se mi zdá, že skrz tu univerzální postavu prosvítá má podoba. Mám po dlouhé době čas přemýšlet sám o sobě.

Jsem úspěšný manažer personální agentury, která hledá ostatním firmám vhodné zaměstnance. A jsme v tom dobří. V práci trávím celé dny a víkendy obvykle buď prospím nebo vyrazím za tou hrstkou kamarádů na bowling. Ale jsou to zase jen kolegové z práce. Známé a kamarády z minulých let jsem poztrácel cestou životem. Vlastně nikoho blízkého už dlouho nemám. Čas od času nějakou tu ženskou sbalím, ale nemívá to dlouhého trvání. Pár nocí, občas společně strávený víkend a konec. Kdyby mi bylo dvacet, bralo by se to jako nevybouřené mládí, ale mě už táhne na čtyřicítku.

Párkrát do roka navštívím rodinu, většinou na nějaké narozeninové oslavě nebo na pohřbu příbuzného. Ale většinu roku jsem sám mezi desítkami lidí, kterým šéfuju. Žádná slast takový život, ale už jsem se asi smířil s tím, že zůstanu sám. Nic jiného si taky nezasloužím. Do hlavy se mi začínají vkrádat vzpomínky na časy, kdy jsem ještě nebyl tak odporně sám. Měl jsem kamarády ještě z dětství nebo ze školy. Byli jsme skvělá parta. A hlavně měl jsem úžasnou holku, s kterou jsem chtěl strávit život a založit rodinu. Ale o všechny jsem přišel svou namyšleností, když mě ve třiceti povýšili. Teď to vím, ale kde je všem konec. Bojím se jim přijít na oči, vlastně ani nevím, jestli bychom si měli po těch letech co říct. Ale vím, že budu do konce života litovat, že jsem přišel o tu báječnou černovlásku. Znovu vzhlédnu a podívám se na ženu, která mě stále pozoruje. Už vím, kdo to je. Je to ta jediná žena, kterou jsem kdy miloval.

Najednou její tvář zmizí a začíná mizet i světlo, takže můžu otevřít oči. Mám pocit, že se propadám do nějaké hluboké propasti. Všude kolem mě se rozpíná temnota, které se děsím ještě víc než předtím. Ucítím tvrdý pád a ztrácím vědomí.

 

„Pane Krejčíku, slyšíte mě?“ zaslechnu jakoby zdálky ženský hlas. Pokusím se pohnout rukou. Jde to pomalu, ale trochu s ní pohnu. Opatrně otevírám oči. Všude je hrozně světla, ležím v bílé nemocniční posteli. Dívá se na mě mladá, asi pětadvacetiletá, zdravotní sestra.

„Víte, co se stalo?“ ptá se mě. Snažím se rozvzpomenout si. Ale v hlavě mám prázdno. Nevím nic. Ani si nejsem jistý, že se jmenuju tak, jak mě oslovila. Jen zavrtím hlavou.

„Měl jste těžkou nehodu. Ležíte v Brně v nemocnici. Byl jste několik dní v kómatu,“ říká mi, „podle vašeho kolegy jste jel z Prahy sem na jednání. Ale dostal jste se nešťastnou náhodou do cesty kamionu, který dostal smyk.“

„Počkat,“ zastavím jí, „já vůbec nevím, co se to děje. Co se stalo? Proč jsem jel do Brna? Vždyť bydlím v Českým Krumlově. Musela jste si to splést.“ Jediné, co se mi vybavuje, je neurčitý dům, ze kterého je výhled na zámek v Krumlově. Ani nevím, jak jsem k té vzpomínce přišel. Sestra s omluvou odchází a po chvíli přichází doktor asi v mých letech. Ptá se mě na různé otázky, na které neznám odpověď. Kde a s kým bydlím nebo co dělám.

„Máte nejspíš dočasnou ztrátu paměti,“ oznamuje mi zamyšleně, „zkusím zavolat vašim rodičům.“ Zeptá se mě na křestní jména rodičů, ani to nevím. Jsem vyděšený. Co se to kruci stalo, že si nemůžu na nic vzpomenout. Začínám panikařit, jsem na pokoji sám napojený na několik přístrojů. Stačím si všimnout, že mám nohu v sádře, než přijde ta pohledná mladá sestřička a píchne mi injekci, která mě uspí. Přijde mi, že spím dlouho. V mých snech se objevuje jen jedna tvář. Jediná tvář z celého mého dosavadního života, kterou si pamatuji, je krásná černovláska s pomněnkovýma očima.

Probouzím se a u postele sedí postarší pár. Jsou mi povědomí, ale nedokážu je nikam zařadit. Zjišťuji, že to jsou mí rodiče. Pomalu se mi vrací během rozhovoru vzpomínky na šťastné dětství. Mluví se mnou zdráhavě, jako bychom si neměli co říct. Přitom se na mě matka přes slzy usmívá a drží mě za ruku.

„Hlavně, že budeš v pořádku. Doktor nám říkal, že s tou pamětí by to mělo být zase dobré,“ promluví otec a vymění si s matkou starostlivý pohled.

„Co se dělo předtím, než se stalo tohle?“ ptám se a podle jejich pohledů mi dojde, že se mi odpověď na mou otázku líbit nebude.

„Jezdil jsi domů jen párkrát do roka. Během několika let ses nám odcizil. Měla jsem pocit, že si mezi sebe a svůj starý svět, do kterého jsme patřili i my, stavíš zeď. A my jsme to nedokázali nijak změnit,“ odpoví mi matka. Nic se mi nevybavuje. Cítím, že jsem jim hodně ublížil. Všechno na mě padá a jako vysvobození se mi v hlavě ukazuje stále ta krásná černovláska.

„Víte,“ začínám a nevím chvíli, jak mám pokračovat, „vzpomínám si na jednu ženu. Je asi mladší než já, nevím. Má dlouhé černé vlasy, hluboké pomněnkové oči a krásně se usmívá.“

„To bude Tamara. S tou jsi před lety dlouho chodil,“ odpoví mi táta.

„A co se stalo? Proč spolu nejsme? Proč není tady?“ ptám se a zatoužím ji vidět.

„Rozešli jste se v době, kdy tě povýšili a odstěhoval ses do Prahy. Hrozně ses v té době změnil. Odvrhl jsi všechny kamarády, co jsi v Krumlově a v Budějovicích měl. Bydleli jste spolu chvíli v Praze, ale pak jste se rozešli. Tamara se pak vrátila do Krumlova.“

„A… A myslíš, že by mohla přijet? Že by mě chtěla vidět?“ zeptám se s nadějí v hlase. Přijde mi, že právě ona je klíčem ke všemu v mém životě.

„Můžu ji zavolat, jsme pořád v kontaktu,“ řekne máma a po pár chvílích je sestra vyžene s tím, že je konec návštěvních hodin a mě píchne další injekci, která mě znovu přímo hodí do říše snů, ve kterých je Tamara.

Nikdo neví, jak to dopadne, ale vím, že tentokrát si ji utéct nenechám. Změním svůj život tak, abych se za sebe nemusel stydět. A splním si pár snů, o které jsem svou namyšleností přišel.

Strašidelná noc

Byl podzim, když jsme se s rodinou přestěhovali do domu po naší babičce, která zemřela před půl rokem na zástavu srdce za neznáme příčiny. Její dům se nacházel hluboko v horách v neobydlené oblasti. Já jsem se nechtěl stěhovat, miloval jsem náš starý dům a zbýval mi poslední rok na základní škole, ale má sestra byla nadšená, jelikož šla do první třídy a nebylo to pro ni tak těžké. Nejbližší vesnice byla od domu pět kilometrů daleko. Dům byl hodně starý, ale byl ohromně veliký. V domě byli dvě poschodí. V prvním byla obří hala, obývací pokoj, jídelna a kuchyně. Ve druhém poschodí měli rodiče ložnici po babičce a já se svou sestrou jsme měli každý svůj pokoj a ke každému pokoji vlastní koupelnu. Bylo to jako žít na hradě i samotné dekorace vypadaly, jako by tu byly už staletí. Měli jsme další dva pokoje, které nikdo nepoužíval, a tak se matka rozhodla, že bychom je mohli pronajímat na noc. A za domem jsme měli zahradu obehnanou velkými zdmi a na zahradě malý dřevěný altán.

Žili jsme tu téměř dva měsíce, do školy mě a mou sedmiletou sestru odvážel otec, který jezdil do práce, kde pracoval jako účetní pro velkou společnost a matka zůstávala sama doma a starala se o domácnost. Během dvou měsíců nás navštívilo devět hostů a všem se zde velmi líbilo. Matka chystala snídaně, obědy i večeře pro hosty a uklízela pokoje.

Jednoho listopadového dne našla starou fialovou brož ve tvaru růže, která se otevírala. Uvnitř brože byla velmi stará fotografie manželského páru. Muž na sobě měl oblek a cylindr a žena na sobě měla bílé šaty a ve vlasech nalezenou fialovou brož. Když si matka brož prohlížela, vypadla fotografie na zem. Matka, když se podívala k zemi, tak si všimla nápisu, který byl na druhé straně. Bylo zde napsáno: Miluji tě Elso, tvůj Otto Montgomery. Matka se rozhodla, že obvolá hosty, aby zjistila, kdo zde tu brož zapomněl. Povedlo se ji dovolat sedmi hostům, ale těm brož nepatřila. Zbývající dva hosté v návštěvní knize neuvedli své jméno, ani žádný telefon. Ale když je matka zapisovala, tak do knihy zapsala i den příjezdu, ale hosté, když opouštěli dům zapomněli připsat datum odjezdu, a tak se nevíme kdy hosté opustili dům, ale zanechali po sobě klíče v hale na komodě. Od té doby už jsme další hosty neměli. Matka brož schovala, aby se neztratila, kdyby si pro ni někdo přijel.

Uběhl týden od doby, co matka nalezla brož. Byl sobotní večer a venku hřměly blesky a pršelo, všichni jsme byli doma a sledovali jsme v televizi náš oblíbený seriál. Když v tom v hale zazvonil telefon, otec odešel do haly, zvednout telefon. Po chvíli došel a oznámil nám, že musí odejít, že jej potřebují v práci, jelikož se ztratily nějaké výpisy. Otec si vzal klíče z komody a odešel z domu. Chvilku po odchodu nastartoval motor a auto odjelo pryč. To, co následovalo se obávám, že už nikdy nevyženu z hlavy. Uběhla malá chvilka a zahřměl ten největší hrom, který jsme kdy slyšeli a někde shodil hromosvod. Vteřinu na to vypadl proud a následně jsme slyšeli, jak má sestra křičí, měla obrovský strach, tak jsem ji objal a utěšil, matka zatím našla staré svícny, a tak jsme měli světlo. Najednou jsme slyšeli, jak něco spadlo v hale. Matka mi přikázala, ať se zatím starám o sestru a šla se podívat do haly. Následně jsme slyšeli kroky po schodech, jak šla nahoru do poschodí. Když v tom najednou proletěl po obývacím pokoji průvan. Šli jsme se podívat se sestrou, jestli jsme někde nenechali otevřené okno, došli jsme do kuchyně, kde byly okna zavřená, ale slyšeli jsme jakési mlácení z haly. Došli jsme do haly, kde jsme objevil otevřený zadní vchod. Bylo to divné, myslel jsem si, že jsem vchod zamknul. Tak jsem se sám šel podívat do zahrady. Následně když jsem prozkoumal okolí jsem se otočil zpět ke vchodu, ve kterém stála má sestra pohlcena tmou. Najednou ji nějaká ruka šáhla na rameno, dveře se sami zavřeli a už jsem slyšel už
jen sestřin křik. Úplně jsem ztuhl strachem na zahradě a pouze sledoval dům, promáčen deštěm jsem se nemohl hnout z místa a letmým pohledem jsem pohlédl do vrchního okna ve kterém stála, žena z fotografie. Upřeně jsem se na ni díval a ona můj pohled opětovala, drželi jsme spolu oční kontakt tak pět vteřin a najednou otevřela okno a začala přelézat římsu a skočila. Rozběhl jsem se k místu dopadu. Když jsem doběhl, na zemi bylo spousta krve, ale žádné stopy po ženě. Rychle jsem se vrátil k zadnímu vchodu, ale ten byl zamčen. Rychle jsem utíkal ke přednímu vchodu, překonal jsem vysoký plot a doběhl ke vchodu. Vzal jsem za kliku a otevřel jsem dveře. Najednou mě oslepilo světlo. V domě už znovu fungovala energie. Křičel jsem a hledal jsem sestru a matku. Vyběhl jsem do poschodí a běžel jsem do ložnice rodičů. Když jsem otevřel dveře, nemohl jsem tomu věřit. Babička seděla v houpacím křesílku a vypadala velmi živě, ale měla smutný pohled. Nevěřícně jsem si ji prohlížel a v tom najednou babička chraplavým hlasem promluvila: „Vnoučku, tak ráda tě vidím, bohužel za velmi nepříznivých podmínek.“ Pohlédla na stolek vedle postele, na které ležela brož a pokračovala „musíte odtud, utéci. Nesmíte tu zůstat! Ti lidé z fotografie byli prvními majiteli tohoto domu a přišli si ho vzít zpět.“ Najednou jsme slyšeli kroky na chodbě, tu náhle někdo chytil kliku a snažil se otevřít dveře. Najednou babička silným hlasem zařvala „Uteč odsud a nerozhlížej se“. Dveře se otevřeli a v nich stála má matka, celá vytřesená, na triku měla kapky krve. Chytla mě za ruku a táhla mě za sebou chodbou ke schodišti. Schodiště jsme seběhli během pár vteřin a utíkali jsme pryč z domu k autu. Snažila se roztřepanou rukou odemknout auto, musel jsem ji pomoci. Matka se podívala zpět k domu, kde viděla manželský pár, který se rychlím krokem přibližoval k nám, rychle jsme naskočili do auta a matka začala startovat, ale jakoby, auto v tu chvíli nechtělo matku poslechnout a jen vydalo pár podivných zvuků. Já jsem seděl na zadních sedadlech auta a koukal jsem se zadním oknem zpět k dome a sledoval jak se blíží pár. Srdce mi bušilo. Pár už byl pár kroku od nás a v té chvíli jsem si všiml ve tmě, jak s sebou muž nese zkrvavenou sekeru. Mlčky jsem seděl na sedadle a čekal co se bude dít, když v tom najednou motor nastartoval a já jsem sledoval, jak se pár oddaluje. Matka se řítila po silnici. Zeptal jsem se ji, kde je sestra a v tu chvíli jsem si všiml v zrcátku, jak matce potichu stékají slzy po tváři. Jeli jsme tak tři minuty v tichu. Najednou ve tmě blikaly dvě světla a jak jsme se blížily rozpoznali jsme, že je to auto, které vrazilo do stromu, který byl spadený přes cestu a bránil nám v jízdě. S matkou jsme z auta vystoupili a podívali jsem se co se stalo. Najednou nám došlo, že je to otcovo auto. Ve předu v autě ležel mrtev otec, smáčený krví, s vyděšeným výrazem. Chvíli jsme bezmyšlenkovitě stáli na silnici. Nemohli jsme zůstat stát na silnici, ale do nejbližší vesnice bychom to v této tmě nedošli. Rozhodli jsme se vrátit zpět do auta. Sedl jsem si zpět na zadní sedadla a na chvíli jsem usnul, když jsem se probudil byl jsem sám v autě, podíval jsem se na digitální hodiny v autě, bylo půl čtvrté ráno a já spal skoro dvě hodiny. V dáli jsem slyšel nějaký zvuk. Podíval jsem se z okna a viděl jsem starý kočár, který se blížil k autu. Vylezl jsem z auta a rozběhl jsem se směrem ke kočáru. Jak jsem se přibližoval, začal jsem se dívat po kočím, který kočár vezl. Byl to ten muž se sekerou. Rychle jsem si uvědomil, co se tu děje a vběhl jsem do hlubokého lesa. Běžel jsem a nezastavoval jsem se. Když v tom jsem zakopl a udeřil se do hlavy. Zatmělo se mi a upadl jsem v hlubokém spánku.

Probral jsem se za slunečního svitu na nosítkách. Když mě nesli záchranáři zpět k silnici, viděl jsem spoustu policejních a záchranářských aut. Z dálky jsem slyšel, jak mluvil nějaký muž, podle rozhovoru jsem usoudil, že by to mohl být detektiv, který s někým hovořil. Z rozhovoru jsem se dozvěděl, že našli mou sestru v domě mrtvou. Prý v náruči držela svou oblíbenou plyšovou hračku, kterou nazývala Brumli a na rameni měla vypálenou ruku. Matku nikdy nenašli, ale zato našli fialovou brož na její posteli, ve které byla naše rodinná fotka a z druhé strany bylo napsáno: Miluji Vás má rodino, Vaše Vilhemina Montgomery.

Velká cena Talent Pro ART

Zveme Vás k účasti nové literární soutěže

Velká cena Talent Pro ART

Jedná se o dvoukolovou literární soutěž vyhodnocená jednak třemi redaktory, a také speciálním programem na analýzu textu Talent text Analyzer.

Organizátor soutěže:  Talent Pro ART, s.r.o

Díla soutěžících umístěných na prvních pěti místech  vyjdou ve společné E-knize.

 

Podmínky soutěže:

  1. Soutěž má dvě kola. V prvním kole je úkolem soutěžících povídku na libovolné téma v rozsahu 4 – 8 normostran. Prvních deset soutěžících postupuje do druhého kola, kde se píší novely v rozsahu 30 – 60 normostran.
  2. Musí se jednat o dílo nové, vlastní, dosud nikde nepublikované.
  3. Díla se vkládají na web literárního serveru www.talentproart.cz/literserver.  Zde je nejprve nutné se zaregistrovat. Nebo nám svá díla pošlete mailem na adresu redakce@talentproart.cz (uveďte, zda chcete své dílo na literárním serveru zveřejnit, není to povinné).
  4. Soutěžní díla vkládejte do rubriky Soutěž.

 

Start soutěže:    22.8.2018

Uzavírka prvního kola:  Svá díla prvního kola nám zasílejte do 30.9. 2018 včetně.  Vyhodnocení prvního kola bude uskutečněno do 31.10.2018

 

Uzavírka druhého kola:    Svá díla posílejte do 31.1.2019 včetně.

 

Vyhlášení vítězů: Vyhlášení vítězů se uskuteční v průběhu dubna 2019 na slavnostním vyhlášení. Přesný termín a místo budou zveřejněny do 28.2.2019

Podmínky pro celkové vyhodnocení: O postup do druhého kola rozhodují pouze redaktoři. Druhé kolo hodnotí navíc program na analýzu textu Talent Text Analyzer

Porotci:   Jiří Pešaut, Radana Šatánková, Scarlett Rauschgouldová.

     Ceny:

  1. místo  – Tablet (eMCC cca 32 GB, RAM 1 – 2GB, dle aktuální nabídky v době vyhlášení)
  2. místo  – Výběr zboží z e-shopu talentproart.cz do hodnoty 1000 Kč
  1. místo  – Výběr zboží z e-shopu talentproart.cz do hodnoty 500 Kč
  2. – 10. místo   – Drobné ceny

 

Všichni soutěžící postupující do druhého kola získají výsledky literárního programu Talent Text Analyzer zdarma.

Pro vylepšen svých textů můžete využít i služby našeho nakladatelství:

Nakladatelství Talent Pro ART

Případné dotazy pište na mail: redakce@talentproart.cz