Než nad ránem nebe shoří

Seděli kolem toho kruhu z kamení, jakoby je mohl ochránit. Jen jediná náruč suchého dřeva, kterou dokázali najít, sotva osvítila jejich tváře, natož aby zahnala zimu a chlad a ten si už mezi tím našel cestu. Ve chvílích, kdy se snažili pohledem zachránit poslední plamínek na uhlících, on se prodíral příliš volnými přikrývkami a kožešinami.

Nevšimli si ho, dokud se jim na kůži neusadil jako parazit. Bodal a svědil a vysmíval se jim. Přesto ho téměř nevnímali. Seděli kolem nakupených uhlíků a sotva jeden druhému viděli do tváře. Jizvy a modřiny. Krev a chybějící zuby nebo oči. To všechno mohli vidět. Teď, když už je oheň téměř neoslepoval. Pokud by uměli v obličejích číst lépe, mohli by vidět i stesk a strach. Jenže to neuměli.

Uměli číst stopy. Uměli sledovat poraněné kusy zvěře. Uměli zabít a vyvrhnout. Žádný zabiják ale neumí číst tváře, když je v noci sám. Zvlášť v noci, jako tato, kdy měsíc ani nevyšel, hvězdy zakryl mrak a od setmění skučí vítr. Prohání se planinou, kde vlní trávu a nabírá sílu, aby udeřil do bariéry stromů lesa na jehož kraji sedí skupina lovců.

Mohli by pít a oslavovat. Lov se jim vydařil. Jenže nyní, kdy vlk už loví a pes ještě spí, by raději každý ulehl ke své ženě. Objal ji a usnul by dřív, než by ji stihl pomilovat.

A proto jen seděli.

Seděli a mlčeli a jen někdy se jeden podíval druhému do tváře. Do očí však ne. Tolik odvahy už teď v noci neměli. V očích se skrývala duše a kdo ví, jak by taková duše nyní vypadala. Hleděli do zbytků ohně a snili o přikrývkách a ženském teple. Proto si téměř nevšimli, když se na obzoru poprvé zablesklo.

„Bouřka,“ hlesl jeden z nich a všichni si jen přitáhli kabáty a kožešiny blíž k tělu. Ani jeden se nezvedl. Neměli střechu, pod kterou by se schovali a tohle místo bylo stejně dobré, jako každé jiné. Stejně zmoknou, tak proč moknout někde jinde, když tady mají věci a všechnu kořist.

Znovu se zablýsklo. Tentokrát o něco blíž a vítr k nim brzy přivál hrom. Zaútočil na jejich otupělé mysli a donutil je věnovat mu alespoň nějakou pozornost. Nedočkal se ničeho, než letmých pohledů k nebi a splašených koní.

Vítr na okamžik ustal, aby se vzápětí vrátil a udeřil do skuhrajících stromů větší silou. Tentokrát posílen deštěm, který začal bičovat do obnažených tváří mužů. Jen někteří z nich zakleli a přetáhli si pokrývku i přes hlavu.

Oheň už dohořel. Z uhlíků stoupal dým smíchaný s párou, který vítr unášel mezi stromy. Chlad měl teď nové spojence a žádného nepřítele.

Nebe proťal další blesk. Rozsvítil oblohu a odhalil tak siluety stromů vypínajících se vzhůru jako moře kopí. Nyní se tak děsivě zmítajících, jakoby pochodovalo vojsko. Téměř okamžitě mu odpověděl hrom. Ohlušující a táhlý. Temný. Jeho sílu cítili celým tělem.

„Jakoby se roztrhlo nebe.“ Ta slova zazněla, aniž by někdo věděl, která ústa se kvůli nim pohnula. Přesto si svou cestu našla a vrazila klín do útrob jejich myslí přesně tam kde stesk po domově přecházel ve strach, jestli ho vůbec ještě uvidí.

Někteří z lovců sáhli po zbrani. Možná neměli důvod, ale ruce tak udělaly samy. Jako kdyby tušily, že jejich pánové ztratili odvahu a tak se rozhodly spolehnout se alespoň na něco ostrého.

Když se opět rozzářila obloha a nebe zanaříkalo dalším, ještě silnějším hromem, drželi zbraně už téměř všichni lovci. Kdo z nich při tom blesku odvrátil oči a zahleděl se k východu, udeřil palicí do klínu, který se jim do myšlenek zarazil mnohem hlouběji. V jediném okamžiku spatřili na obzoru nové obrysy. Některé vyšší než stromy, s nohama delšíma než dospělý muž.

Takoví tvorové nemohou existovat. Určitě jen viděli pokřivené stíny. Přesto byli jistější, když měli své zbraně u sebe. Jen jeden muž a jeho syn dál seděli v klidu. Nehleděli do ohně, protože v něm už nebylo nic, co by mohli spatřit. Za zavřenými víčky nejspíš jen odpočítávali čas do rozbřesku. Oči se jim ani nepohnuly.

„Tam!“ Vykřikl jeden z mužů a ihned se postavil. Další blesk ozářil to, co viděli již před tím, jen blíže. Pořád neviděli všechno, ale i to málo stačilo, aby jim z myšlenek zmizelo všechno, kromě těch obrysů.

Vítr zaskučel a přinesl s sebou kromě deště také řev a lomoz. Drásalo to uši. Vnutilo jim to představu drápů a tesáků a chtivých očí. Představu, v níž se drápy zasekávají do břicha a trhají, zatímco oči zírají, jak tesáky odtrhávají ještě živé maso. Ty představy se možná v něčem lišily, přesto všechny křičely jediné. Smrt. Smrt tak hroznou, jak si jen dokáží představit a oni si dokázali představit velmi děsivou smrt. Však to byli všichni zabijáci. Lovci, kteří dokázali mnoho.

Stáli pospolu, aby se mohli lépe bránit. Ruce se jim téměř nechvěly, jen kdyby vítr nešlehal a déšť nebodal do očí. Vlasy jim vlály v divokých vírech a déšť po nich už jen stékal a odlétal kamsi do tmy.

Další blesk odhalil stvoření veliká jako hory. Nohy delší, než stěžně lodí, kolem nichž kroužili ptáci. Žádní vrabci, ani racci. Ptáci velcí jako člověk se zobáky dlouhými a ostrými jako meče. Určitě hnízdili ve štěrbinách a na výrůstcích někde na těle těch obrů.

A dole, tam, kde ty nohy hyzdily krajinu, se hemžily bestie jako zdivočelé moře. Řvaly a řičely a ryly v zemi. Frkaly a čenichem nasávaly vzduch, aby zachytily pach kořisti. Jejich oči už nocí jasně zářily. Prorážely tmu a slídily v ní ve snaze najít a uhranout cokoli živého.

Hrom zaduněl téměř okamžitě a za jeho řevu se pod nohama jednoho z obrů skácel první strom. Padl mezi bestie dole a rozehnal je do stran. K uším lovců vítr donesl další běsnění a oni konečně pochopili, že tentokrát musí před lovci utíkat oni. Klín strachu v jejich myslích se zabořil hlouběji a odvaha se rozlomila. Rozpadla se a jedinou jejich myšlenkou zůstal útěk.

Vyrazili do lesa aby unikli zvířatům, která jakoby vystoupila trhlinami v zemi sahajícími až k samotnému zatracení. Běželi mezi stromy a klopýtali na kluzkém jehličí a vystouplých kořenech. Jen občas je přes tvář švihla nízká větev jinak vzrostlých stromů. Své zbraně drželi stále v ruce, protože se jich nedokázali zbavit, i když je v té tmě nejspíš nepoužijí.

Utíkali a snažili se vyhnout kmenům a neztratit tempo. Vítr je šlehal i tady a hnal je stále dál. Namáhané dřevo vrzalo a větve za skřípotu padaly k zemi. Déšť je bodal do každého kousku odhalené kůže a když se jim po chvíli dostal až do nosu a úst, začal je dusit. Vdechovali ztěžklý vzduch a hekali a některým z nich už přibývaly modřiny.

Šest mužů se snažilo zachránit, zatímco za sebou slyšeli kvílení a řev bestií, které už zachytily jejich stopu a byly na lovu. Muž a jeho syn, kteří zůstali sedět v tábořišti, už nejspíš zemřeli a jejich krev jen rozlítila ta zvířata, protože toho pro ně bylo až příliš málo. Teď se museli zachránit alespoň oni.

Mířili stále hlouběji do lesa a slyšeli, jak se jejich smrt blíží stále víc. Snažili se držet pohromadě, ale kvůli tmě a houstnoucímu porostu se jeden druhému začali vzdalovat. Když minuli místo, kde rostlo několik mladých smrků blízko u sebe, rozdělili se na dvě skupiny po třech. Nemysleli na to, že by je to mohlo oslabit, jen se hnali dál tou tmou, na kterou si už dokázali téměř zvyknout a doufali, že alespoň oni se vysvobodí.

Když se ale stromy opět začaly zvedat do výšky, už se nepotkali. Skupina, kde běžel jeden muž bez oka, druhý bez zubů a třetí s rukama rozedřenýma od šlehajících větví, musela překonat koryto potoka, jehož voda se už kvůli dešti zvedla o značný kus. Sahala tak mužům téměř ke kolenům.

Zpomalilo je to. Potok nebyl sice široký, ale rozbouřená voda s sebou nesla odlámané větve a bahno a nedovolovala jim postupovat rychleji. Nebe se opět rozzářilo, jakoby v jeden okamžik vysvitla desítka sluncí, a osvětlilo tak dalšího obra tyčícího se nad lesem. Jeho hlava mohla být větší než dům. Zařval hrom, obr došlápl, zem se zatřásla a když se ozval skřípot, věděli muži, že se na ně řítí strom.

Nedokázali zadržet výkřik. Vydral se jim z hrdel, ale vycházel až z nejvzdálenějších míst jejich duší. Strom se zřítil a větve je přichytily k zemi do vod potoka, které se přes ně bez soucitu valily. Nedovolily jim odejít a běsnění zvířecích zabijáků se už blížilo.

Druhá skupina slyšela jejich řev i přes hukot bouře. Rozproudilo jim to krev o něco víc a svaly se odhodlaly k další, ještě namáhavější, práci. Uháněli dál a už se ani neohlíželi za sebe.

Muž, který v předchozích dnech při lovu přišel o malíček na levé ruce, se odhodlal otočit, aby zjistil, jestli vůbec ještě mají nějaký náskok. Neviděl nic, co by mu pomohlo. Než se stačil otočit zpátky, ucítil, jak mu noha znejistěla a podklouzla. Nedokázal se ničeho zachytit a zřítil se po srázu dolů. Cestou se převaloval po svahu, nohy a ruce se točily kolem jeho těla snad už jen z povinnosti a ohýbaly se, až v nich praštělo. Když narazil do pařezu a překulil se přes něj, zapraskalo v něm naposledy a on vydal zachroptění, podobné tomu, které slýchali pokaždé při skolení zvěře.

„Nech ho,“ zařval starší muž na mladšího, když se chystal sklonit k tělu, které se ještě škubalo. Mladší muž, ještě stále bez vousů vzhlédl ke staršímu a přikývl. Pochopil. Teď už přežili jen oni. Musejí běžet dál, pokud chtějí mít ještě naději.

Pokračovali a vítr začal skučet ještě víc. Blesků přibylo a oni viděli, jak kolem nich pochodují další a další obři. Jak se jim čtyři nohy střídavě ohýbají v kloubech a při každém došlápnutí porážejí i vzrostlé stromy. Objevovaly se na všech stranách, ti obři, jakoby se země rozpadala a oni vystupovali na to, co z ní ještě zbylo.

Když se znovu zablýsklo, běželi v řídkém lese. Sotva už popadali dech a nohy je téměř odmítaly nést. Mladší z mužů, protože jeho paměť fungovala i nyní, když mysl svazoval strach, toto místo poznal. Než však stačil zakřičet a upozornit druhého lovce, v zemi to zapraskalo a zkušenější z dvojice zmizel pod kořeny stromů. Chytil se do pasti, kterou nastražili oni sami. Na jejím dně jako zuby číhaly zatlučené kůly a on neměl ani dost síly, aby dokázal zakřičet. Krev z jeho těla stékala po otesaném dřevě, vytékala mu z úst a nosu a déšť ji smýval. Ne z milosrdenství, ale z povinnosti. Nesl tu tekutinu s sebou a ona se vpila do hlíny. Možná že stromy na tom místě po takové výživě vyrostou o trochu víc, než ty ostatní.

Mladík tak zůstal sám. Neodolal ještě poslednímu pohledu na mrtvolu muže, kterého ani při troše skromnosti nemohl označit za svého přítele. Blesk mu dovolil vidět, jak se na kůly namotala střeva a ta se v posledním nervovém sevření kroutila a vytékala z útrob jako klubko hadů.

Nedaleko opět zařičely bestie a připomněly mu, proč běží zrovna tudy. Okolí ale znal a vzpomněl si na místo, které by mu mohlo pomoct. Vyrazil dál a když vzhlédl k nebi, všiml si, že na obzoru už není tak tmavé, jako když se přihnala bouřka. Možná se ještě zachrání. Stačí jen najít to místo.

Tam, kde se z jehličí začaly zvedat balvany, aby po několika metrech přešly ve skály, našel před několika dny opuštěnou noru. Dost širokou, aby do ní mohl zalézt a doufat, že se vyhne všem těm tesákům a drápům a obřím nohám drtících stromy jako slámu. Věděl i o jeskyni, ale tam by ho ta zvířata ulovila určitě.

Měl štěstí, že noru vůbec našel a díky bohu měl pravdu, když si myslel, že se do ní vejde. Vlezl do ní nohama napřed a rukama se začal posouvat hlouběji, aby ho ty obludy nemohly ani vyhrabat. Slyšel jejich řev a kvílení. Jakmile uslyšel i chrochtání a funění, věděl, že se k němu přiblížily. Naštěstí ani jedno z nich ho nenašlo.

Déšť s větrem však neustávaly. Bičovaly krajinu a neušetřily ani skály nad ním. Někde nahoře se musel uvolnit břeh nějaké tůně, protože do nory začal stékat pramínek vody.

Než nad ránem nebe vzplálo úsvitem a bouře odezněla, uvolnila se hlína a zavalila jednu noru pod úpatím skal uprostřed lesa. Z jejích útrob už nic nevyšlo.

Slunce vyšlo jako obvykle a odhalilo přírodu pod sebou. Poválené trávy na lukách, polámané stromy v lesích a dva muže u vyhaslého ohniště. Žádné průrvy, ani trhliny, jen na některých místech sesuvy půdy a rozvodněné řeky a říčky.

Dva muži, oba lovci, seděli v tábořišti s úlovkem masa a kožešin a nebyl nikdo, s kým by se o svou kořist museli dělit. Mladší z dvojice otevřel oči a protáhl se, aby uvolnil ztuhlé svaly. Starší stále seděl. Když do něj jeho syn strčil, aby ho probral, nepohnul se. Dokázal vyvolat iluze a představy v ostatních. Uměl lovit rukama i myslí, ale nakonec mu při takové námaze puklo srdce.

A tak se z mladého učedníka stal mistr. Až jeho syn vyroste, bude muset to všechno naučit i jeho. Lov se však vydařil. Na místě zůstalo jen tělo, na kterém, stejně jako na ostatních, po několika hodinách začali hodovat ptáci.

Rande se smrtí


Bylo mi už nějaký čas hrozně. Životní stagnace. Jako by se pokazilo vše, co se pokazit mohlo. Pokazila jsem to já s mou uzavřenou povahou. Někdy si říkám, že sem prostě nepatřím. Nevím, jak se správně hraje tahle hra na život. Proto každý den usínám s přáním, aby nebylo dalšího rána…

,,K čemu ta televize je, když v ní stejně nic nedávají,“ promluvila jsem k sobě pološepotem a dál seděla v křesle.

Byl pátek večer a já seděla ve svém malém, ale útulném bytě poblíž centra města. Společnost mi dělala jen televize, jako už posledních pár týdnů. Televize byla jen kulisa. Většinu času jsem byla stejně zahloubaná sama do sebe. Z apatie mě, ale vyrušil vibrující telefon. Po chvilce váhání jsem si přečetla přijatou SMS:

Ahoj kotě, pojď si s námi dnes trošku posedět a popít do baru. Jdou i holky ze střední. Bude to fajn. V osm máme sraz na náměstí. Těším se na Tebe J.

Lhostejně jsem odložila telefon a nedonutila se ani odepsat. Chtěla jsem být jen sama a na nikoho neměla náladu, i když Jana byla má nejlepší kamarádka. Podívala jsem se na televizi a zjistila, že dávají Wentworth. Můj oblíbený seriál. Odešla jsem do kuchyně, nalila si panáka medového Jacka, dvě kostky ledu a vrátila se do křesla odhodlaná soustředit se na program.

„Docela smutné sedět v pátek večer s panákem u seriálu. Proč jsi nešla za Janou a holkama do baru?“ pronesla dívka stojící u dveří.

„Do háje! Sakra, co tu děláš?! Je přeci zamčeno. Jak jsi se sem dostala?!“ byla má první reakce na tu dívku. V onom okamžiku jsem se ani nestačila leknout. Jen jsem rychle reagovala na její přítomnost.

„Jo, je zamčeno, ale jak vidíš, tak mi to je jedno. Hlavně, ty tak toužíš po mé přítomnosti a jsem tu jen kvůli tobě, krásko.“ Odvětila s pobavením cizinka.

„Jsi dcera bytného a máš klíče? Slyšela bych, ale odemykání. Kdo jsi?“ byla jsem v šoku. Cizí holka se najednou objeví v mém bytě. No… musím podotknout, že vypadá mile, hezky a no… Co to plácám, je krásná a neskutečně charismatická. Stojí tu jen v džínách a černém tílku. Přes ramena jí padají vlnité hnědé vlasy a v očích má zvláštní jiskru. Pravé předloktí až po rameno ji zdobí záhadné tetování.

„Ne, nejsem dcera bytného a až ti povím, kdo jsem, tak nejspíše přestaneš řešit, jak jsem se sem dostala,“ hnědovláska prošla pokojem a sedla si poblíž mě na gauč.
Přikývla jsem, abych povzbudila její řeč a ona pokračovala.

„Jsem smrt, ale můžeš mi říkat Linda. To jméno se ke mně hodí ne?“ usmívala se na mě.

Hlavou mi proběhlo neskutečně věcí. Zbláznila jsem se? Mám halucinace? Jsem opilá? Vždyť jsem se jen jednou napila. Nebo je to vše jen sen? A od kdy je smrt takhle sexy? Musela jsem se štípnout, abych zjistila zda vážně nespím.

Linda, tedy smrt nebo jak ji vlastně mám říkat se pobaveně usmála. „ Nezbláznila jsi se a ani nejsi opilá nebo něco podobného. Můžeš zkusit zavolat doktora nebo policii, ale co jim řekneš? Že máš doma smrt? Pak by tě za blázna prohlásili. K té poznámce o tom, že jsem sexy ti děkuji.“

„Takže ty mi čteš i myšlenky?“ začervenala jsem se.

„Když chci, tak ano.“

„Přišla jsi mě zabít? Tedy přišla jsi si pro mě?“ nervozně jsem poposedla v křesle.

„Bylo to tvé přání každou noc. Stačí, aby jsi mě políbila na rty a už se nikdy neprobudíš. Je to jen tvá volba. Jsem ti na blízku, protože jsi po mě toužila.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam seděla a pořádně se napila Jacka. Podívala jsem se na hodinky a bylo půl osmé. Bydlela jsem kousek od náměstí a napadla mě jediná věc, jak zjistit jestli jsem opravdu blázen. Rychle jsem sáhla po svém telefonu a trošku se bála, že mi v tom Linda (smrt) zabrání. Jana byla má naděje. Prosím vezmi ten telefon!

„ Ahoj, můžeš se u mě na moment zastavit než půjdeš za holkama? Vše ti pak vysvětlím je to důležité. Jo… děkuju.“

Stále tam seděla. Trošku jsem doufala, že třeba zase zmizí. Byla tam a dokonce jsem cítila její dech, když zakašlala. Jen si tam tak seděla s lehkým úsměvem na tváři.

„Můžu si nalít taky Jacka než přijde Jana?“ zeptala se milým hlasem.

„Smrt může pít? Dokážeš se opít?“ musela jsem se zasmát při téhle myšlence a vlastně i při téhle konverzaci.

„V téhle formě můžu všechno,“ začala se smát i ona a odešla si do kuchyně pro panáka.

Ozval se zvonek a já hned vylétla ke dveřím a otevřela.
„ Ahooj Bobí, co se děje? Doufám, že jdeš s náma?“ usmála se Jana a objala mě než vstoupila dovnitř. V chodbě se hned zarazila.
„ Ehm… ahoj. Já nevěděla, že tu Klára někoho má.“

To byl přesně důvod, proč jsem Janu tak potřebovala. „Ty ji vidíš?“ téměř jsem vykřikla.

„Samozřejmě zlato, že mě vidí. Já jsem Linda a moc mě těší Jani. Klára o tobě toho tolik vyprávěla. Nenechá na tebe dopustit,“ ujala se slova smrt a potřásla si rukou s Janou.

V tom okamžiku jsem ztuhla. Takže se na ni dá sáhnout. Je jako my. Bože, hrozně jsem se bála, že Jana padne k zemi a bude mrtvá, ale jen se na Lindu směje. Musím něco vymyslet a nějak to před kamarádkou utajit než pochopím o co tu opravdu jde.
Naštěstí řešení přišlo samo.

„Neřekla jsi Klárko, že tu máš přítelkyni a jak to, že jsem o ni ještě neslyšela?! Doufám, že se k nám dnes připojí,“ prohlásila Jana naoko naštvaně.

Nevěděla jsem, co říct. Těkala jsem pohledem z jedné dívky na druhou. Jana o mě věděla téměř vše. Vyrůstaly jsme spolu a poté spolu šly i na střední školu. Nikdy nezapomenu, jaký jsem měla strach přiznat ji, že jsem na holky. Bála jsem se, že to zničí naše přátelství. Tehdy se na mne jen usmála a prohlásila, že už to tušila dávno a že je šťastná, že jsem to konečně přiznala i sama sobě. Naše přátelství to jen posílilo. Jak ji mohu, teď ale říci, že mi bylo tak mizerně, že jsem si dokonce přála i zemřít a že ta dívka v kuchyni je právě má smrt.

Linda si musela všimnout mého zmateného pohledu a se svou elegancí se ujala slova: „Myslím, že je to skvělý nápad, co ty na to zlato?“

Byla to asi jediná cesta, jak z toho ven. „Dobře, jen se obléknu, trochu se upravím a dorazíme za váma. Budete v Mamitas?“ promluvila jsem k Janě.

„Budeme tam čekat na vás. Holky už se také těší. Jsem ráda, že jsi mi Lindu před tím představila. Takže zatím pááá.“ Odpověděla Jana a vyšla ze dveří.

Došla jsem ke dveřím a ujistila se, že jsou opravdu zavřené. Vrátila se k Lindě a nějak už nedokázala udržet emoce. Naštvaným hlasem jsem se na ni osopila: „ Co to mělo být?! Chceš si hrát na moji přítelkyni?! Nebo máš v plánu mě zabít před přáteli? Dostanu tam záhadně infarkt? Proč tohle děláš? Já ničemu nerozumím.“

„Mám ti zapnout žehličku na vlasy než se oblékneš? Nebo ti taky můžu pomoci s oblékáním, vyber si.“ Hodila na mě lišácký úsměv.

„Flirtuješ se mnou? Chceš, abych tě políbila?“

„Flirtuju, možná. Rozhodnutí políbit mě, je ale jen na tobě. Ty řídíš svůj život.“

I nadále stála v kuchyni. Upíjela medového Jacka a dívala se na mě tmavě hnědýma očima. Snažila jsem se z těch očích něco vyčíst, ale vše bylo tak záhadné…
„Zapni mi tu žehličku na vlasy. Jdu se obléknout.“ Přistoupila jsem na její hru.

Oblékala jsem si své oblíbené rifle a modrou kostičkovanou košili. Uznávám, typicky lesbické oblečení, ale vždy jsem se v tom cítila pohodlně. Z koupelny jsem slyšela Lindu. Přesně věděla, kde najít mou žehličku. Snažila jsem si zapnout knoflíčky u košile, ale ruka se mi třásla. Do prdele, vzchop se trochu… Proběhlo mi hlavou. Dostávala jsem neuvěřitelnou chuť zapálit si cigaretu. Podívala jsem se z okna na město. Ten výhled byl překrásný. Spousta malých světel a atypických budov. Došlo mi, že tohle je možná můj poslední večer. Došlo mi, že ráno už se možná neprobudím nebo budu zavřená v nějakém ústavu.

Ze zamyšlení mě vytrhla něčí přítomnost. Linda stála těsně u mě a díval se mi do očí. Dělilo nás jen pár centimetrů a já tam stála jen v podprsence a rozepnuté košili. „Napadlo mě, že by se ti hodila pomoc,“ promluvila a začala mi zapínat knoflíčky. Vždy jsem byla trochu plachá a momentálně jsem zrudla studem. Pokračovala knoflíček za knoflíčkem a vždy, když se dotkla mé kůže, projelo mnou lehké zachvění. Mám ráda svůj osobní prostor a jen zřídka za něj někoho pustím. Ona se neptala. Můj dech se zrychlil. Dopnula poslední knoflík a podívala se mi do očí. Opětovala jsem ji to. „Já ti neublížím, ublížit si můžeš jen ty sama.“ Její slova mě vrátila do reality. Odstoupila jsem.

„Vypni prosím tu žehličku, kašlu na to. Potřebuju kouřit a to teď hned!“ Byl teplý večer a v ulicích bylo rušno.

„Nenabídneš dámě taky cigaretu?“ zeptala se Linda.

„Piješ a kouříš. Myslím, že jsi pěkně zkažená smrt. A výraz dáma se mi k tobě moc nehodí,“ odpověděla jsem se sarkastickým úsměvem a nabídla jí Camelku.

„Jak jsi vlastně stará? Smrt tu přeci vždy byla. Musí ti už být miliony let. Je pravda, že tvé vrásky už tomu nasvědčují.“ Měla jsem hroznou chuť ji zlobit.

„ Ooo, jsi velmi šarmantní. Holky ti musejí padat k nohám viď?“ odpověděla Linda ironicky zatím, co jsme šly směrem k baru.

„Padají, požádají mě o ruku, ale po zásnubách si najdou někoho jiného a z mého života zmizí. Můj šarm asi nemá delšího účinku,“ odpovím a začnu se smát.

„Mluvíš o Týně viď. Mrzí mě, jak to dopadlo a vím, jak jsi se snažila. Musí to být hrozně bolestivé.“

„Výhoda pokecu se smrtí. Ví o tobě všechno,“ zasměju se.
„ Jsem v pohodě a kašlu na to.“

Stály jsme před vchodem do baru. Linda mě chytila za ruku. Naklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha: „ Nevýhodou je, že smrt neobelžeš. Nejsi v pořádku, ale moc si přeji, aby jsi si dnešní večer užila.“ Na tváři vykouzlila ten nejsladší úsměv. Její ruka padla přesně do té mé. Byla jsem v pokušení ji políbit, ale nezapomínala jsem na to, co mi řekla. Zdálo se to být neuvěřitelné, ale v tenhle moment jsem nechtěla nic riskovat.

„Ahoj holky, tak dlouho už jsme se neviděly,“ pozdravila jsem a objala mé bývalé spolužačky a kamarádky. V čele seděla Jana, která už se na nás usmívala. Monika si všimla, že se s Lindou držíme za ruku. Vlastně až teď mi došlo, že mě stále drží. Paradoxně to byl uklidňující pocit na to, že vás za ruku drží smrt.

„Jo, tohle je Linda. Ráda bych vám jí představila,“ pronesla jsem a usmála se na ni. Nezdála se být nervozní. Samozřejmě, proč by taky byla. Je tu už miliony let.

„ Wow, před měsícem tvá bývalá zrušila zásnuby a ty už máš novou holku? Jak to děláš Klárko? Neměla by jsi truchlit a být v depresi?“ pronesla Bára rýpavě, ale bylo znát, že je ráda, když vidí opak.

„Odmítám na cokoliv odpovídat, dokud se něčeho nenapiju.“ Zasmála jsem se, ale pravdou bylo, že už jsem se potřebovala nutně napít. V baru bylo poměrně plno. Je pátek večer, takže to není překvapení. Obsadily jsme menší stůl v rohu. Pro nás pět to bylo akorát. Monika, Jana, Bára, já a smrt. Tedy Linda naše pětka u stolu. S holkama jsem strávila celé čtyři roky na střední. Za tu dobu máme spoustu zážitků. Chyběly mi, ale nebýt JÍ nenašla bych vůli a smysl sem přijít.

„Tak a jelikož už máte svého medového Jacka slečny, tak chci slyšet, jak jste se vy dvě poznaly,“ ujala se slova Jana.

Nemohla jsem si tuhle příležitost nechat ujít. Byl to Lindy nápad jít sem, takže ať se v tom vykoupe. Zapálila jsem si cigaretu, vzala do ruky whiskovku a opřela se. S milým úsměvem jsem se podívala na Lindu: „No, zlato. Pověz holkám, jak jsme se vlastně poznaly.“ Pod stolem jsem ucítila štípnutí do stehna. Zvědavě jsem čekala, co vymyslí.

„Znám Klárku už dlouho. Od čtrnácti let. Byla tenkrát v nemocnici s boreliozou. Pamatuješ zlato?“ Mrkla na mě a pokračovala ve vyprávění. „ Nebyla na tom moc dobře, ale tam jsme se poznaly poprvé.“

„Jo, nebyla jsem na tom tehdy moc dobře,“ odvětila jsem.

„Proto jsme se setkaly, ale ráda bych to zkrátila ať holky nenudíme. Často jsme si pak psaly a byly v kontaktu. Má rodina, ale hodně cestovala a tím jsme ztratily i náš kontakt. Naštěstí jsem se díky své práci vrátila do Česka a tak nějak jsem tušila, že mě Klárka potřebuje. Zjistila jsem kde bydlí a jednoho dne se u ní objevila s kyticí růží.“ zakončila své vyprávění a věnovala mi úsměv. Někdo by ho mohl nazvat zamilovaným, ale copak se může smrt zamilovat?

Nenápadně, ale vší silou jsem ji kopla do nohy. Poprvé to je za to, že jsem tě potřebovala. Nikoho nepotřebuju! Druhé kopnutí je za to, že jsem žádné růže nedostala a to třetí, proč mi sakra nikdo neřekl, že jsem na tu boreliozu málem zemřela a měla už v pokoji smrt! Věděla jsem, že mé myšlenky uslyší. Podle jejího pohledu jsem se nemýlila.

Byl to skvělý večer. Ještě pár hodin jsme se všichni bavily a popíjely jeden drink za druhým. Pobavilo mě, když Linda povídala o své práci. Samozřejmě, že neřekla, že je smrt. Pracuje, jako sociální pracovník a jezdí po světě na místa zasažena katastrofami, aby pomohla lidem v nouzi. Měla originální odpovědi a vlastně tak úplně nelhala. Byla to místa, kde rozhodně umírala spousta lidí.

Jana zrovna vyprávěla vtipnou historku z nemocnice. Všichni se smáli a zdálo se, že i Linda se baví. Najednou jsem na stehně ucítila její ruku. Lehce ji tam položila a palcem hladila mé stehno. Chceš mě opít a pak vzrušit? Doufám, že jsi ubytovaná v nějakém hotelu pro smrtky, protože si domu neberu holky z baru. Věděla jsem, že ucítí na co myslím. Naklonila se ke mně a tiše zašeptala: „Máš smůlu. Momentálně jsem tvá holka a hotel pro smrtky byl obsazený.“ Mrkla na mě laškovně.

„Omluvte mě, musím si odskočit,“ prohlásila jsem a téměř vylétla ze své židle. Mé další myšlenky by se totiž ubíraly nevhodným směrem a ona by to věděla. Sakra, potřebovala bych studenou sprchu.

„Jdu s tebou prohlásila Jana.“

„Super večer. Jsem ráda, že jsem šla,“ řekla jsem, když jsme čekaly na záchod.

„Já jsem ráda, že jsi nám představila Lindu. Je úžasná.“

„Je až neuvěřitelná viď?“ Dodala jsem se smíchem, protože kdo by věřil, že randím se smrtí.

„Doufám, že vám to spolu dlouho vydrží.“

Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem se jen usmála…

Po téměř třech hodinách jsme dorazily domů. Cítila jsem se lehce opilá. Svalila jsem se na gauč a už se odmítala hýbat.
„Víš, co mě mrzí,“ promluvila jsem k Lindě. Ta jen zakroutila hlavou a sedla si také na gauč.

„Mrzí mě, že jsi si sebou nevzala černý plášť a kosu. Mohlo to být mnohem vtipnější a nemusela jsi říkat, že jsi sociální pracovník.“

Linda popadla polštář a se smíchem ho po mě hodila. „ Nech těch vtípků a raději tam pust Wentworth. Viděla jsem jen druhou sérii a chci vědět, jak to dopadne s Beou.“

„Ježiši, vždyť jsi smrt. Neříkej mi, že si nedokážeš zjistit, jak dopadne blbý seriál.“

„Ne! Chci to vidět,“ vyplázla na mě jazyk a podala mi ovladač.

Obě jsem se uvelebily na gauči a pustily si seriál. Věděla jsem, že ať už dnešek dopadne jakkoliv, byl to skvělý den. Nejkrásnější za posledních pár měsíců. Seděly jsme vedle sebe a Linda si položila mou hlavu na její rameno a objala mě. Dlouho jsem se takhle necítila. Vyzařovala teplo, pohodlí i bezpečí navzdory tomu, kdo byla. Svou rukou mě lehce hladila po paží a já cítila každý její pohyb. Nechtěla jsem to udělat, protože bych si přála zemřít. Jen jsem cítila, že je to správné a chtěla to udělat. Podívaly jsem se na sebe ve stejném okamžiku. Naše tváře byly už tak velmi blízko. Nemyslela jsem. Jen jsem se přiblížila a přitiskla své rty na její. Bolest a pak už jen tma…

Bolest a pak už jen tma. Nic takového nepřišlo. Opětovala mi polibek a já cítila, jak se zachvěla každá část mého těla. Lehce jsem ji kousla do rtu a ona zavrněla. Odtáhla se a dlouze se mi podíval do očí. Pak mě znovu něžně políbila. V tu chvíli jsem byla ráda, že ležím, protože mé nohy by mě neunesly. V tom polibku bylo tolik emocí. Možná jsem si byla vědoma toho, že je můj poslední. Beze slov mi položila hlavu opět na svou hruď. Dnešní noc končí, vím to.Usnula jsem.

Probudila jsem se zkroucená na gauči. I tak jsem se vyspala nejlépe za poslední měsíc. Pak mi došlo, co se stalo. Nejspíš to byl vše jen sen, když nejsem mrtvá. Políbila jsem ji. Na ten polibek nezapomenu.

„Nebyl to sen a tady máš kávu. Jo, a také vím, že líbám úžasně.“ Pronesla Linda z kuchyně a položila na stůl hrnek s kávou.

„Jak to, že nejsem mrtvá? Políbila jsem tě,“ vyhrkla jsem.

„Víš, že ti nemůžu na vše odpovědět. Více se divím, že se se mnou bavíš i bez tvé ranní kávy. Většinou jsi bez ranní kávy hrozný morous.“ Usmála se na mě.

„Máš pravdu. Kašlu na odpovědi. Žiju a rozhodně potřebuju kafe.“ Vzala jsem si hrnek a pomalu usrkávala. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl jedné odpoledne.

„Sakra, slíbila jsem, že se v jednu zastavím něco zkontrolovat v práci.“ Vylétla jsem rovnou do koupelny. Cesta do práce mi bude trvat zhruba čtvrt hodiny. Musím sebou hodit.

„Dám ti kávu sebou do termosky, krásko.“ Zavolala Linda z kuchyně.

„To budeš zlatá. Slibuju, že cestou zpět koupím něco výborného k večeři.“ Zavolala jsem zpět. Pak jsem se zarazila. Není to má přítelkyně. Jen něco, co tvrdí, že je smrt. Možná jen má halucinace. Musím si pak promluvit s Janou, i když bych si zvykla na život s Lindou. Nemůžu přestat myslet na ten polibek. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila těch myšlenek.

„Jsi hrozná kuchařka. O večeři se postarám neboj.“
Chtěla jsem ještě něco podotknout na svou obhajobu, ale nebyl čas. Popadla jsem termosku s kávou a vyběhla z bytu. Pár minut zpoždění snad zvládnu.

Pospíchala jsem, co to jen šlo. Čekat na autobus by byla ztráta času. Navíc byl krásný den. Přecházela jsem přes přechod, když v tom jsem na druhé straně viděla Lindu. Určitě to byla ona. Její tetování se nedá zaměnit. Jen její výraz. Poprvé se na mě dívala a nesmála se. Rty měla pevně stažené. Její tmavě hnědé oči byly rázem černé. Jiskra v očích ji zůstala. Stála tam a ani se nehnula. Slyšela jsem hlasitý pískot brzd a troubení. Byla to otázka několika sekund a pak už byla jen tma…

 

„ Zlato, dnes máme výročí a mám pro tebe překvapení.“ Zavolala drobná blondýnka a přišla ke mně na verandu.

„Já vím, a taky je to den, kdy jsem málem zemřela. Ten magor v autě se tam nečekaně vyřítil. Měla jsem štěstí, že mě jen odhodil. Muž přede mnou byl mrtvý na místě.“

„Pamatuju si to. Dávala jsem ti první pomoc. Řekla jsi mi, že jsem tvůj anděl a když jsem za tebou přišla do nemocnice, tak jsi mě pozvala na kávu.“ Usmála se blondýnka a objala mě.

„A teď jsi jen má a já bych tě za nic na světě nevyměnila.“ Podotkla jsem a políbila ji na rty.

Na druhé straně přechodu. To bylo naposledy, kdy jsem viděla smrt. Tedy viděla Lindu. Nedokážu si vysvětlit, co se stalo a proč jsem nezemřela při té autonehodě já. Možná jsem našla vůli žít a Linda to věděla. Někdy mi chybí, i když jsem teď opravu šťastná. Vím, že jsme se neviděly naposledy. Jednou přijde čas a znovu se potkáme. Naposledy jí políbím…

 

Strach

Jednou ta otázka musela přijít. Pan Kopřiva však doufal, že se tak stane později. Věděl, že na takový dotaz není ještě připraven. Zároveň mu však bylo jasné, že na to nebude připraven nikdy. Za žádnou cenu to dnes ještě nechtěl slyšet. Jeho syn Tomáš si však našel příhodný čas a zeptal se:

„Tati, mohl bych si dnes odpoledne půjčit auto?“

„A je to tady,“ napadlo v první chvíli pana Kopřivu. Jeho syn si nedávno dodělal řidičák, je to řidičský elév a dnes si prvně troufl říci si o automobil. Jeho drahocennou stříbřitou Felicii. Nedávno sice spolu už jeli a Tomáš řídil, ale nyní chce evidentně jet sám.

Tenkrát při jízdě pan Kopřiva trpěl. Ne, že by jeho syn nezvládl řízení, jel opatrně a řídil možná lépe, než kdejaký pirát silnic, přesto byl pan Kopřiva v neustálém napětí. Brzdil imaginární brzdou na místě spolujezdce, neustále vykřikoval: „Pozor, pozor!“ a div, že se nevrhal po volantu, aby odvrátil hrozící katastrofu, kdykoliv projíždělo kolem auto. Přesto všechno zachoval klid a zeptal se:

„A kam potřebuješ?“

„Do Příbrami za Janou. Slíbil jsem, že jí přivezu maturitní otázky. Vždyť já už je nepotřebuji.“

„To je nemůžeš poslat mailem?“

„Ještě jí chci pomoct s matikou. Tati, prosím.“

Pan Kopřiva věděl, že se tam dá klidně zajet autobusem. Ale to mu nemohl udělat. Jeho syn chtěl udělat na Janu dojem. Nemohl mu přece dát najevo, že mu nevěří. Že má strach!

„No dobrá,“ s těžkým srdcem odpověděl a neochotně vytáhl kabelu s doklady a klíčky:

„Až dorazíš, tak zavolej! A jeď opatrně.“

„Jasně, vždyť vím.“

Dveře se zabouchly a pan Kopřiva zůstal v domě sám. Obklopen prázdným tichem. Jen ze stěny se ozýval

hlasitý tikot hodin.

Jindy by si zajisté našel nějakou práci, ale nyní musel myslet na syna a jeho jízdu. Měl o něj strach. Kdyby se něco stalo s autem, milé by to nebylo, hlavou se mu však začaly honit mnohem černější myšlenky:

„Co když se zmrzačí, nebo nedej Bůh zabije. Vždyť dnes na silnicích jezdí takoví šílenci…“

Nebyl schopen se na nic soustředit. Neúčelně bloumal bytem a snad každou minutu se díval na hodiny, zda už by neměl Tomáš být na místě. Ta nečinnost se nedala dlouho vydržet. Věděl, že to přehání, ale nemohl si pomoci.

Aby zabil čas, rozhodl se uvařit si kávu. Otevřel kredenc a neobratně sáhl mezi hrnky. Jeden z nich nešikovně shodil a ten se roztříštil o zem. Podlaha byla plná bílých střepů.

„To musí být znamení. Něco se muselo stát!“

Pan Kopřiva nebyl schopen ovládnout mysl. Promýšlel strašidelné scénáře, ačkoli k tomu neměl důvod. Pak se však na chvíli uklidnil. Napadlo ho, jaké bylo štěstí, že se rozbil zrovna ten obyčejný bílý hrnek. Vždyť klidně mohl spadnout ten modrý, co ho má jeho žena tak ráda. To by byla škoda. Stačil kousek a mohlo být hůř.

Náhle jeho myšlenky vyrušil zvonek. Jindy tak hlasitě nedrnčel, ale nyní, v tom tichu? Pan Kopřiva až leknutím poskočil.

Už je to tady! Přijeli mi říct, že se můj syn vymlátil!“

Pan Kopřiva spěchal ke dveřím.                             Zvonek zněl silněji a silněji.

Sáhl po klice a otevřel.

Za dveřmi stála jeho žena.

„Mám klíče někde na dně kabelky, tak jsem zazvonila. Tomáš už je doma?“

„Půjčil jsem mu auto, potřeboval do Příbrami.“

„Zbláznil ses? V pátek? V takovém provozu?!“

To nedomyslel. Najednou se jeho obavy ještě znásobily. Pátek, černý den pro všechny motoristy. Jenže už se s tím nedalo nic dělat. Musel doufat, že to dopadne dobře. Jeho manželka měla v očích vyčítavý pohled. V bytě panovala dusná atmosféra. Nervozita se táhla za každým jejich krokem. Nebylo to k vydržení.

Pan Kopřiva se raději zavřel do své dílničky. Stejně se chystal opravit žehličku, a nyní k tomu byla vhodná příležitost. Aspoň se čas tak nepovleče. Aby zamezil negativním myšlenkám, pustil si staré příruční rádio.

Uběhla necelá čtvrthodinka, když hudbu přerušily dopravní informace. Jedna z nich ho doslova zmrazila. Hlásili, že došlo k tragické nehodě mezi Strakonicemi a Příbramí. Přesně na trase, kudy jel jejich syn.                     Okamžitě všeho nechal a běžel za ženou. Mohl se vybourat kdokoliv jiný, ale co vás asi tak napadne, když víte, že tudy jistě jel někdo vám blízký. Časově to přesně odpovídalo. Když o tom řekl ženě, ani se nerozčilovala. Uvažovala zpočátku docela pragmaticky.

„Tak mu zavolej! Ať víme, na čem jsme.“

Mobil nechal vyzvánět dlouhé minuty, nikdo jej však nezvedal. Nakonec spadl do schránky. Nebyli na tom o nic lépe, než předtím..

„Karle, já mám zlé tušení.“

Karel Kopřiva mlčel. Polil ho studený pot. Oba naprosto ovládl hrozný strach o syna. Pak je napadlo podívat se na internet. V dnešní době tam jsou informace téměř okamžitě.

Nemýlili se. Zpráva o havárii stříbrné felície visela na první stránce. Rychle četli text, aby se dozvěděli podrobnosti. Auto s mladým řidičem nabouralo do stromu. Hasiči se k němu nemohou dostat. Bojují o jeho život. Pod článkem byla řada komentářů odsuzujících nedbale jezdící mladé frajery.                            Ve skutečnosti však většina z nich jen čekala na smrt v přímém přenosu.                                                             „Tak dělej něco, náš chlapeček tam umírá!“

„Co mám asi tak dělat, ty chytrá?“

„Tys to všechno zavinil, ty za to můžeš!“ propadla už naprosté hysterii jeho žena a začala ho tlouct pěstmi do ramene, dokud ji pevně nesevřel.

„Musíme za ním jet, slyšíš?“ Už evidentně polevila. V očích se jí leskly slzy zmaru.

„Půjčím si auto vedle od Mirka, ten to pochopí. Vždyť jsme mu tolikrát pomohli.“

Pan Kopřiva byl rád, že se ve svém sousedovi nemýlil. Během pár minut už byli na cestě za svým synem.                                                                                              V autě mlčeli. Mysleli na jediné. Na svého Tomáška. Karel vzpomínal, jak spolu slepovali modely letadel, nebo jak chytali ryby a úplně měl před očima ten radostný výraz v jeho dětské tváři, když vytáhl svého prvního okouna. Ale to už je dávno pryč.                            Jeho žena, ač nějak silně v Boha nevěřila, měla celou dobu pevně sepjaté ruce a tiše se modlila.               Tak dojeli až k uzavírce. Policista je nechtěl pustit dál.

„My tam potřebujeme, máme tam syna.“

„Jak víte, že to je váš syn?“

„Jel tudy ve stříbrné felícii. Vůbec se nám neozývá.“

Policista usoudil, že by to mohlo být možné a tak je výjimečně pustil. To už se jim nad hlavami začal snášet vrtulník. Došlo jim, že je situace hodně vážná, ale snad jejich syn přežije.                                                                      Už byli tak dvě stě metrů od místa tragédie. Naprosto zdemolované stříbrné auto bylo omotáno kolem stromu, jako špagety na vidličku. Záchranáři kmitali kolem zraněného mladíka. Dělali vše pro jeho oživení.  Opodál se chystal vrtulník k přistání. Karlova žena byla na omdlení.                                                                           A pak nastal krutý zlom.                                              Doktoři polevili ve svém snažení.                                               Vše bylo naprosto marné.                                                      Čas mladého života, tak krátkého, tak promarněného, se naplnil.                                                                            Karel zastavil. Nemohl tomu uvěřit. Vtom mu zazvonil telefon.

„Ahoj tati, tak jsem dorazil. Byla tam nějaká bouračka, tak to trvalo dlouho. Odklonili dopravu.“

„Ty si vůl, viď?“ vypadlo naprosto nelogicky z jeho otce. Tomáš to nemohl pochopit. Jenže to už bylo Karlovi jedno. Z očí mu vytryskly slzy štěstí.

Pak se však za svou radost zastyděl. Vždyť nechybělo moc a mohlo být všechno jinak. Osud si dnes vybral někoho jiného, ale nikdo si nemůže být jistý, jak to bude příště.

Obrátili auto a vraceli se zvolna zpět. Celou cestu domů o tom všem Karel přemýšlel. Nemohl pochopit, jak se v takové situaci mohl radovat? Nemohl se s tím smířit. Nakonec mu ale došlo, že to, co cítil, nebyla radost, byla to jen úleva.                                                                            Když kolem nich projel pohřební vůz, až v něm hrklo. Dnes jedou pro neznámého mladíka, ale kam pojedou příště?                                                                    Večer si spolu s manželkou v klidu popíjeli čaj. Ona měla svůj oblíbený modrý hrneček. Jaké štěstí, že se odpoledne nerozbil. Jaké štěstí, že osud vybral ten bílý. Stačilo málo a mohlo to být jinak.