Střípky z Ráje

 

 

U vysoké skály z pískovce plné rýh, žlabů a důlků zahlazených vodou i větrem a především časem klečí děvče. Dívá se vzhůru očima beze slz. Cítí jen smutek, už neumí plakat.
Svítí slunce. V jeho paprscích se lesknou malé kousky slídy a odráží světlo do okolí. Ve výhledu jí zaclání větve borovic, které u země vytvářejí chladný stín. Dole se skála netřpytí.
Sklání hlavu a tiše šeptá: „Dneska je mi právě jedenáct let. Možná dvanáct nebo také deset, nevím. Teď už nevím nic. Jen to, že můj tatínek je anděl – úplně největší anděl ze všech. Myslím, že musel dostat opravdu veliká křídla, aby vyletěl až do nebe. Vždyť byl široký jako vrata od stodoly, a když jimi chtěl projít, musel ještě sklonit hlavu. Maminka už je možná také anděl. Pokud je, tak vaří doma tátovi kaši a on zatím pase andělské kozy. Určitě jsou moc pěkné. Mají malé růžky, křidýlka a hebkou sněhobílou srst. Třeba je anděl i Agáta. Těším se, až budu také anděl…”
Její řeč je jakousi modlitbou. Tichým smířením se světem.
„Vzpomínám si ještě na domov. Bydleli jsme v Čechách, ale Češi nás rádi neměli. Táta říkal, že nás neměli rádi nikdy, ale já si myslím, že to bylo kvůli tomu pánovi, který visel nad plotnou. Říkali jsme mu strašák. Měl černé ulízané vlasy a upravený knírek. V rohu plakátu zářil kříž. Jako správným Němcům nám prostě musel viset v kuchyni. Když by přišli vojáci a on by tam nevisel, možná by nás zastřelili. Češi si mysleli, že strašáka milujeme, říkali, že se k němu před spaním modlíme. Tak to nebylo, my jsme na něj plivali. To nás taky naučil táta. Agáta, moje sestra, se trochu styděla, ale šlo jí to. Já jenom prskala a moje sliny syčely na rozpálené plotně. Táta plival až od stolu a vždycky se trefil. Říkal, že když budeme hodně plivat, válka brzy skončí…”
Hlavu už měla skloněnou. Šeptala svůj zmatek v duši do jemných zrn měkkého písku, ve kterém seděla. Přehrabovala jej prsty. Občas zavadila o borovou šišku nebo ulomenou větévku.
„… Válka skončila a nebylo to lepší. Tatínek se už vůbec nesmál, často s mámou sedávali dlouho do noci v kuchyni a potichu si ztrápeně povídali. Všichni byli smutní. Pak tatínka odvedli čeští vojáci a my zůstali sami. Maminka plakala a řekla, že je z něj anděl. A taky, že musím rychle utíkat pryč a už nikdy se sem nesmím vrátit. Prý se jednou všichni sejdeme v nebíčku…”
Její dlaně narazily na něco tvrdého. Z prachu vyhrabala kost. Zbytky prstů v ruce svíraly zažloutlý papír.

Začala tiše slabikovat krkolomný text:
„Znám pověsti.
Vyprávějí je němé rty.
Slyší jen hluché uši.
Mluví o místech, kde hluboko pod věží bílou leží jen temno pouhé.
Věž ta plna zkázy a prázdna vykoupení v srdci srdce Evropy se skrývá.
Běloba její zmámí zrak, však lží je pouhou. To lesknou se jen a blyští drobounká sklíčka jak střípky z Ráje. Jak připomínky slasti a pokoje.
Temno, co u pat se jí krčí, Kainovo znamení s sebou nese.
Po jejích zdech z drolivého pískovce pnou se rýhy od nehtů zoufale snažících se zachytit poslední života strach. Na zemi jen písečný prach mísí se s prachem rozbitých kostí.
Kdo vrahem je, je obětí, kdo obětí je, je spasen, kdo spasen je, je spasitelem, kdo spasitelem je, snad ďábel snad anděl je…”

„Já chci být anděl!” vykřiklo děvče.
Bez rozmyslu se s novou vervou začalo drápat po skále. Vzhůru a výš a výš… Na tváři se jí prolínala nedočkavost s nadšením. Obratně překonávala kmeny borovic, zasekávala drobné prstíky do puklin kamene. Na červené líce jí svítilo slunce. Lezla.
A pak už nemohla.
„Budu anděl,” zašeptala a její prsty povolily.
Letěla. Snad jako anděl.

A možná, že dostala bílá křídla a její duše se zdvihla z prachu mrtvolných kostí. Možná, že mezi růžky drbe andělské kozy a s tatínkem plive na portrét ďábla. Možná…

Těšínské borůvky

Hory jsou smířlivé. Pozorně naslouchají mým nářkům a konejšivě, jako moudrý stařec, kývají hlavou. Rozumějí mi. Horská půda ochotně vsakuje mé slzy a stromy přikrývají můj smutek. A opuštěnost se v tomto majestátním prostoru rozplývá jako ranní mlha.

Chodíval jsem tady před válkou často. Veškeré lesní plody byly alespoň slabou náplastí na tragický dopad hospodářské krize let třicátých. Pamatuji si dobře na tyto rodinné „sběry“. Probírala se politika. Tak, jak ji viděli prostí lidé. Stále častěji se mluvilo o Hitlerovi. O tom, kdo a jak zabrání dalšímu konfliktu. Kdo by byl ochoten si popálit prsty, kvůli malému národu. Nejčastěji se mluvilo o Polsku. I jejich hranice byly v ohrožení a měli jsme tedy společný zájem. Navíc, polovina naší vesnice byla veskrze polské národnosti. Žili jsme vedle sebe léta.

 „Pomoc“ ze severu pak skutečně přišla. Polští vojáci přebrodili Olši a násilně obsadili Těšínsko.  Dvacet čtyři hodin měli obyvatelé české národnosti na to, aby nadobro opustili toto území. Vše proběhlo hladce a bez odporu. Beneš se v Praze usilovně zabýval Hitlerem a Těšínsko nechal být… A tak jsme se jako mávnutím kouzelného proutku ocitli na území Polska.

Hory jsou chladivé. Nejsou studené, ale chladivé. Spolehlivě snižujíhorečku duše. Otupují bolest z nespravedlivého osudu.

Tenkrát jsem věděl, že borůvky sbírám už zřejmě naposled.  Válka začala. Z Polské okupace nezbylo nic. Stejně jako z Polska samotného. Opět zafungoval kouzelný proutek. Těšínsko bylo připojeno díky Mnichovské dohodě k Německu. Stali jsme se Němci. Museli jsme se stát Němci. Bylo nám to nařízeno.

Vraceli jsme se s plechovými baňkami plnými borůvek k nádraží. Ale už zdáli jsme slyšeli křik a dokonce i střelbu. Jakési děti nám utíkaly naproti a křičely:

„Němci! Němci!“

„Upokojte se děti. Řekněte nám, co se tam děje?“

„Němečtí vojáci každému zabavují borůvky a střílejí do vzduchu!“

Vzal jsem baňky své ženy, rodičů a sestry a poslal je na nádraží na vlak. Hory jsem znal dobře a borůvky byly příliš vzácné na to, aby si na nich pochutnával wehrmacht. K ránu jsem byl doma i s borůvkami. Těch třicet kilometrů mi za to stálo, ačkoli jsem věděl, že už brzo se Hitler nevědomky krutě pomstí za můj úhybný manévr s borůvkami. 

 Hory jsou neúprosné. Neznají kompromis. Nelžou. Řeknou vám pravdu a nedbají na to, že se pod tíhou té pravdy zlomíte.

Povolávací rozkaz. Mnichovská potupná dohoda posílila armádu wehrmachtu o vojáky, kteří by ve skutečnosti rádi bojovali proti ní. Neuposlechnutí povolávacího rozkazu se trestalo kulkou. A pro každého rodinného příslušníka měli taky jednu. Později jsem byl jeden z prvních vojáků, kteří vstoupili do Sovětského svazu. Jistěže v německé uniformě. O pár měsíců později jsem rovněž, jako jeden z prvních padnul do sovětského zajetí…

Hory jsou vstřícné. Neodmítají nikoho. Jsou očistné. Svou svěží a čistou vodou z nás smyjí všechnu hořkost, nesnesitelné utrpení i bolest z odmítnutí

V roce 1963 jsem byl propuštěn z ruského zajetí. Tedy osmnáct let po skončení války. Rodiče už nežijí a moje žena se ke mně nepřiznává. Její současný muž mě vyhání z domu bičem. Jen vlastní sestra mi poskytuje malý útulek, ačkoli dává nepokrytě najevo, jak moc ji obtěžuje starat se o mrzáka. Sibiřská zima a mráz zkroutily mé tělo do ohavných tvarů a pohled na mě už nevyvolává ani lítost. Jen odpor. V této vesnici jsem už dávno úředně mrtev a mělo to tak zůstat. Odpusťte mi prosím, že jsem vám způsobil nepříjemnosti, tím, že dosud žiju.

Hory jsou domovem nepřijatých. Ukládám zde své zohavené tělo a zlomenou duši. Vím, že budou přijaty. Jen ještě hrst borůvek nasbírám, neboť jen hory dokážou dát tak sladkou a osvěžující útěchu.

Hory jsou…Bůh.