Když prší, tak louže roste

Když prší, tak louže roste,

polibky múzy honí kola.

Když prší, tak louže roste

a slyšíc kola kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Múza teď slintá na mé tváře,

na márách nese tetě Báře

vodní kola.

Vidouc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Slintavě štká štvavá lůza,

polibky na tvář tiskne múza,

sliny se na tváři mění v pláč,

slzy v déšť, co tvoří kola,

spatříc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

(Hrůzy v domě) Kolovrátek

Šlapejte, šlapejte,

kolo se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

cívka se otáčí,

šlapejte, šlapejte,

točí se podkůvka,

šlapejte, šlapejte,

kroutí se nit.

 

Rychleji, rychleji

otáčím, zkrucuji,

rychleji, rychleji

táhnu a posouvám,

rychleji, rychleji

na špulku navíjím,

rychleji, rychleji

přibývá nit.

 

Načpak je, ptám se vás,

tenounké vlákénko,

jež pavouk smotává

v podivné útvary?

Načpak je, ptám se vás,

příze, již upředu?

K jakýmpak účelům

poslouží nit?

(Hrůzy v domě) Keramický zvonek

Nejšťastnější předmět v domě

bude asi zvoneček –

to jsem já.

Cililink.

 

Houpu se jak na houpačce,

srdéčko mi vyzvání

vesele.

Cililink.

 

Nahoru a potom dolů,

hned jsem tady, hned zas tam –

to mám rád.

Cililink.

 

Visím si tak na provázku,

na svět shlížím zvysoka,

to se mám.

Cililink.

 

Co se to však náhle děje?

Letím prázdným prostorem.

Já mám strach!

Cililink.

 

Letím? Padám! Ach, ta hrůza!

Tak snad ještě naposled

zazvoním:

Cililink.

 

A je po mně.

(Hrůzy v domě) Vidlička a nůž

Ona už vyhlíží příští oběť.

On lačně sleduje její snahy.

 

Ona se pomalu k zemi snáší.

On slastně přivírá rudé oko.

 

Ona teď vyčká na vhodnou chvilku.

On tiše soustředí svoje síly.

 

Ona se s cinknutím zabodává

do těla oběti vyvolené,

drží a nepustí, nedá šanci.

Pro svého milého všechno dělá.

 

On spěchá na pomoc svojí milé.

Přiškrtí pacholka lesklým ostřím,

noří se do těla stále více,

krájí a cupuje, rve a trhá.

 

Ona se po práci vykonané

blaženě odevzdá odpočinku.

 

On zatím připraví svoje lože,

po jejím boku teď ustele si.

 

On leží, i ona, vedle sebe,

ze spánku šťastně se usmívají.

 

Tak tomu říká se láska!

(Hrůzy v domě) Čajová konvice

Potvora jedna nenažraná!

Jaká je pěkně vypasená

 

a jak se hrdě nese!

Aby jí ucho prasklo!

 

Každého dne ji pozoruji,

ničeho jí však nezávidím.

 

Stejně se jednou spálí,

pokličku třeba ztratí.

 

Vypadá jak slon z porcelánu.

Přes chobot dlouhý špatně vidí

 

a každou chvíli ještě

ukápne z toho nosu.

 

Do svého chřtánu bez přestání

nalévá splašky všelijaké,

 

aby je v krátké chvíli

opět ven vypustila.

 

Alespoň, když jde ze záchodu,

po sobě kdyby splachovala!

(Hrůzy v domě) Plácačka na mouchy

V koutku zatím tiše odpočívá.

Až však jednou přijde její chvíle,

ruka hbitá napřáhne se k ráně.

 

*****

 

Cosi bzučí. Netuší, že zvuky

svého strůjce vedou na popravu.

 

Násada vždy připravená nésti

tlapku z kůže (ta však zaostává)

nyní čekat bude na povely.

 

Hrůzné ticho, napětí se šíří.

Bzukot ustal. Teď – anebo nikdy!

 

Prudký pohyb v příštím okamžiku

rozčísne vzduch, prach se kolem víří.

Odsouzenci zbývá času málo.

 

Teď by bylo lépe zacpat uši –

prásk! To smrt jen vešla do místnosti.

 

*****

 

Dílo zkázy bylo dokonáno.

Vražedný stroj zas už odpočívá,

čeká tiše na svou další chvíli.

Konce 4

Soukromí

 

Smrt v bílý rubáš oděná

a život v černočerný plášť,

kde bývala klec proutěná,

dnes ocelová zášť.

 

Kde byla dvířka dřevěná,

dnes ocelová vrata –

ve zraku kamer vítězství

a v našich očích ztráta

 

 

Rudá

 

Sedím na obrovském kolotoči

vprostřed města,

které pokryl strach.

Na obzoru planou rudé oči,

z nich k zemi se snáší

hvězdný prach.

 

Při doteku země syčí

rozpálen žízní krvavou,

lid bezmocen spílá, křičí:

„Teď nechť mrtvě zpustlá země

je nám domova náhradou!“

 

 

Touha po svobodě

 

Jak sladká touha po svobodě,

hořká pachuť její na tvých rtech,

jako ta sivá holubice,

pod níž na kříži černý mech.

 

Jako ta sivá holubice,

pod níž na zemi černý prach,

vmetla touha po svobodě

mezi pány tvorstva čirý strach.

u šulina

cinkla, a čas se zaseknul ve drážce…

jedenáct – cinknuté brněnské poledne…

Omega vysílá zelené obrazce

a Čtyři mamlasi točí se po jedné

hubené pihaté školačce…

 

lýtka se (chtíčem… či dojetím?) zachvěla -

tak brzy dospělá, tak pozdě nevinná…

holubi koupou se verších Skácela…

kulička cinkla, a jako ta dívčina -

jako by nebyla – zmizela…