Rozjímání (do soutěže)

Je nádherný listopadový den. Mlhy se táhnou, venku prší, takový ten jemný, studený nekonečný deštík, typický pro pozdní podzim, na silnici je plno mokrého listí, člověk má dojem, že ho mraky polknou, že se v nich rozplyne.
Jehličí modřínů na stráních již dávno zezlátlo, utvořilo krásný koberec a holé hnědé větve trčí jak pařáty. Na mokrých břízkách se drží jen zlatavé poslední lístky, rudé listí jasanů probleskuje valící se mlhou. Jedním slovem – krása!
Jak může někdo takové překrásné smutné dny vyměnit za slunečné, bezmračné dny s modrou oblohou, za křišťálovou a teplou vodu, někde na Maledivách nebo na Floridě. Vždyť to musí být otrava.
Jsem na cestě z Kolína nad Rýnem, na dálnici přes kopce a pahorky tamější vysočiny, a nasávám celým povrchem mého starého těla venkovní atmosféru. Monitor mi ukazuje vykřičníkem „Pozor! Je venku 0° C!“ a rádio hlásí, že na zledovatělé dálnici u Wuppertálu se převrátil náklaďák s nákladem vepřů. Řidič a většina vepřů to přežili a pobíhají po silnici. Dálnice je uzavřena.
Co má náklaďák, dnes, co dělat na dálnici. Dnes je v Německu již třetí církevní svátek v tomto měsíci. Jak tady mohou žít lidé v blahobytu, když mají pořád svátky? A z nudy jenom vzpomínají na zemřelé.
Den Dušiček, den Všech svatých a dnes den Smutku všeobecně. Před nedávnem byl svátek Sjednocení, což je také smutné, a když se dáte do řeči se známými, tak se vše jen točí v myšlenkách, co bude, až umřem, kdo na nás bude myslet, pohřby jsou drahé, kde vzít peníze, kdo bude pečovat o naše hroby.
Z toho by dostal jeden mladý, že jo? Představa, že budu ležet na hřbitově, mít černou žulovou desku s nápisem:
„Tady odpočívá kdysi mladý muž,
nedožil se stovky, umřel předtím už.
Pro přátele býval vždy věrný jak pes,
kdybychom ho neutloukli, žil by snad i dnes!“
je přece důvod k zamyšlení, ne?
Možná že se jeden z mých potomků po letech zeptá: „Neměli bychom se jít podívat na hrob dědy?“
„Ale, vždyť jsme tam byli nedávno. Hned po narození dcery.“
„No, jo, ale nezapomeň, že už dělala letos maturitu.“
Chtěl by někdo příbuzné otravovat? Představte si, že po 150 milionech roků vás někdo vyhrabe, nějaký novodobý budoucí archeolog Marťanů, nebo co tady bude za Áliens, a budou se nad skeletem zamýšlet, co to bylo tehdy za tvora.
Trpěl na revma, artrózu, na plotýnky. Budou usuzovat, že ten tvor vzhledem k plotýnkám, které ho zlobily následkem časté činnosti v předklonu, že se živil převážně sbíráním a požíráním rostlinek (Cha! Cha!). Měl malou lebku, tudíž nemohl být příliš inteligentní. Brontosauři vážili při délce 7 metrů až 4 tuny. (Vědecky dokázáno v novinách, když našli dnes v Americe nového chcípložrouta.)
Tento tvor mohl mít tím pádem při dvoumetrovém skeletu kolem 800 až 900 kilo. (Tak tlustý jsem ale nikdy nebyl! To bych si vyprosil.)
Zbytečně dlouhé řeči. Já se nechám spálit a dědici dostanou úkol můj popel rozsypat do moře u Mysu Finisterre. Jinak nic nedostanou. Proč tam na Mysu?
Když jsem tam byl, tak jsem si všiml, že tam pořád fouká větřík ze všech stran. Vždy od moře na pevninu. A když ten popel tam tak budou sypat, tak ho dostanou všecek do obličeje. A na to do konce života nezapomenou a budou si říkat: „Ten děda měl blbý fóry celý život!“
Šoféra už pacifikovali, i prasata jsou pochytaný a odklizený, hlásí rádio. Tak můžu jet dál. Doma si dám sklenici Frankovky z Dolních Dunajovic, pozdní sběr! To bude lahoda, tím spláchnu prach. Jinak se těch sto let nedožiju.

Mýlení je lidské

Slunce je schováno ještě za záclonou ranní mlhy, která se plíží od hladiny Zürišského jezera ulicemi města a rozplývá se jen pomalu pod sílou paprsků. Dosud prázdné ulice se plní spěchajícími chodci, na stanicích autobusů vytvářejících  skupiny. Na zastávce se nashromáždil už větší houfec očekávající netrpělivě příjezd autobusu. Převážně mladší osoby, s poloospalými výrazy ve tvářích,  aktovky v podpažích, ženy s dámskými kabelkami přes ramena. Uprostřed houfu mladá dívka, černé upravené vlasy, v koženém černém oblečení s přiléhavou krátkou sukýnkou, lýtka v kožených leginách z černých pruhů, boty na vyšších podpadcích, pirsingy  na obočí. Přiléhavé oblečení jen zdůrazňovalo její ženskou postavu, která byla cílem mnohých mužských pohledů.

Konečně přijel autobus. I když při nástupu se vchod sníží, je potřeba první schodek zvládnout. Dívka byla zástupem cestujících posunuta  ke vchodu a při pokusu stoupnout na schodek  zůstala stát. Úzká sukénka jí bránila zvednout nohu do potřebné výše. Děvče, rukou šmátralo za sebou, hledajíce zip v rozparku sukně, a pokusilo se ho pootevřít, aby měla noha volnost. Potom nasadilo k novému kroku. Nepodařilo se mu nastoupit. Omluvně se pousmálo na řidiče, městští šoféři jsou kliďasi, opětně šmátralo na sukýnce až nahmátlo zip, otevřelo jej jak mohlo a opakovalo pokus o nástup. Bezúspěšně.

Kolem stojící cestující začali být netrpěliví. Děvče znervoznělo, v panice se opět pokusilo nahmatat a otevřít zip, ale výsledek byl nulový. V té chvíli těsně za ní stojící mladík vystřelil rukou, chytil děvče kolem pasu ve výši ňader, druhou rukou je chytil pod zadečkem a „šup“, šoupnul ho do vozu.

Reakce byla neúměrná.

„Ty sprosťáku, jak si dovoluješ mě osahávat?  Nestydatej chlap. Co si vůbec myslíš?“

Kdyby nebylo těsno, snad by dívka mladíka udeřila taštičkou.

Mladík zůstal zcela v klidu.

„Omlouvám se slečno. Myslil jsem, že jsme přátelé. Vždyť jste mi teď třikrát otevřela poklopec.“