V zajetí spisovatele

Poslední dobou mi můj přítel připadal příliš vážný, málomluvný a dokonce bych byl přísahal, že v jeho očích vidím smutek. Což o to. Můj přítel Sherlock Holmes býval takový velmi často. Jenže jeho tvář byla vážná vždy jen z důvodů chladné profesionality. Ovšem teď… Teď vidím na té tvrdé profesionální masce lidské znaky. A upřímně řečeno, tohle mě děsilo. Jako lékař bych z tohoto měl mít radost, ale jako společník geniálního detektiva jsem dobře věděl, že emoce, city, lítost a podobné lidské záležitosti jsou záhubou pro práci mého přítele. A tak jsem se osmělil, nalil do pohárku trochu brandy a přímo pana Holmese oslovil:

„Milý příteli, nechci se vás dotknout, ale připadáte mi během posledních pár dnů poněkud jiný. Vaše energie, vaše neuvěřitelné soustředění jakožto i pronikavý intelekt, jsou jakoby zamlžené. Zkrátka nejste v obvyklé formě a upřímně řečeno i vaše úspěchy jsou cítit minulostí. O čemž svědčí poslední případ, který by se dal, promiňte mi tu troufalost, nazvat fiaskem.“

„Milý Watsone, život, který do mě dýchnul pan A.C.Doyle se stává nesnesitelným. Neumíte si představit jak těžké je vyrovnat se s absencí citů. Léta jsem naléhal na spisovatele, aby mě vybavil i lidskou stránkou, abych mohl plakat s obětí, či se s ní smát, když vše dopadlo dobře. Jenže pan Doyle byl neoblomný. Pil si své whisky v pánském klubu a nechal se obdivovat za to, jak geniálně mě vede od případu k případu. A aby alespoň trochu ulevil svému svědomí, nechal mě hrát na housle a experimentovat s kokainem. Jenže, milý příteli, dnes vidím, že můj otec a stvořitel mi tímto danajským darem jen ublížil. Ovšem největší muka mi způsobil, když mi zakázal jakýkoli vztah se ženou. Denně jsem ve snu navštěvoval A.C.Doyla a naléhal na něj, aby se prokrista smiloval a nechal mě vstoupit do vztahu se ženou. Marnost nad marnost. Vám pane Watsone dokonce přidělil manželku. Mne nechal citově strádat.“

Něčeho takového bych se u svého přítele nenadál. Byl to doslova šok. Sherlock Holmes, nekompromisní hledač důkazů, který se neštítil dokonce hanebně přislíbit sňatek jedné služce, jen aby mu prozradila podrobnosti, který opovrhoval vším, co jen vzdáleně připomínalo lásku, tak tentýž „studený čumák“ naříká nad citovou samotou. Dobré nebe…

Ale bylo mi Holmese líto a v jeho trápení jsem mu rozuměl. Naše kariéra byla beztak už u konce, neboť se proslýchalo, že A.C.Doyle ztratil trpělivost a prý v nejbližší době nechá Holmese společně se svým největším sokem dr.Moriartym, utopit v chladné řece švýcarských alp. A tak jsem chtěl dál naslouchat poněkud útrpným slovům svého přítele:

„Poslyšte Holmesi, a odkdy se datují vaše, no …no dejme tomu ty melancholické nálady?“

„Inu, Watsone sám si jistě dobře vzpomínáte na ten případ paní Daltonové, jež byla obětí krutých hříček a bolestivého týrání svého manžela. Ujal jsem se toho případu nic zlého netuše, když tu najednou jsem v srdci ucítil něco, co pan Doyle zřejmě jen z rozmaru, či v opilosti u mě dopustil. Ta žena, milý Watsone, byla velmi krásná a přitažlivá. Napřed jsme mezi sebou jen korespondovali. Ale i v psaných slovech jsem ucítil zvláštní kouzlo oné paní Daltonové. Mezitím se zřejmě A.C.Doyle vyspal z alkoholového opojení a celý případ roztrhal a hodil do kamen. Jenže Watsone! Můj spisovatel, kterému vlastně vděčím za život, celou tu záležitost podcenil. Nemohl nikterak ovlivnit to, co mi z tohoto případu zbylo. Něco se stalo, něco s čím nikdo nepočítal. Doyle zuřil, přepisoval, posílal mě na ty nejneuvěřitelnější případy, ale jak jste sám ráčil povědět, vše skončilo fiaskem. Melancholie napadla moji duši jako mor. Na nic jsem se nesoustředil, všechno odbýval. V hlavě a v srdci jsem měl jen paní Daltonovou. Zoufalý Doyle nemohl nic dělat a tak se opíjel čím dál víc a já jsem jednoho dne paní Daltonovou navštívil. Neumíte si Watsone představit krásnější ženu. Její půvab mě dokonale odzbrojil a já najednou zapomněl všechny ty mé slavné dedukční metody. A když přišly na řadu i doteky, roztával jsem jak z jara Temže. Watsone! Kdybyste viděl ten její úsměv, upřímné oči, slyšel její hlas, její vyřčená slova, stejně jako ta nevyřčená, byl by jste v úžasu oněměl. A takové krásné chvíle, takové souznění duší, to vše mi Doyle dlouhá léta odepíral, jen proto aby sám těžil z neohroženého londýnského hrdiny. Když jsem po těch nádherných chvílích už musel odjet, v duchu jsem proklínal Artura Doyla. Nenáviděl jsem ho za to, jak krutě mně vlastní. Za to, že sám mi nikdy do duše nevložil něco tak krásného a že naopak dělal všechno pro to, abych se nedejbože sám o něčem nedozvěděl.“

Inu, byl jsem ohromen. Takové zpovědi bych se u Holmese nikdy nenadál. Měl jsem nutkavý pocit, že musím stůj co stůj svému příteli pomoci. Až se nakonec v mé hlavě zrodil plán. A.C.Doyle už měl Holmese doslova plné zuby, neboť jeho rebelie se už nedala zvládnout a tak Holmese nasadil na poslední případ. V závěrečné scéně se Holmes s Moriartym zřítí ze skal A oba tonou v řece…

Sir Artur Conan Doyle odložil tužku a otevřel s úlevou láhev whisky. Pan Holmes si odvádí paní Daltonovou do horské chaty, kde spolu tráví šťastné chvíle. A já? Ještě než jsem dopadl do mrazivé řeky místo svého přítele, hřál mě pocit, že i já dokážu být hrdinou a že i já jsem dokázal vzdorovat nekompromisnímu peru spisovatele.

 

Cesta (vláčkem) do hlubin trpělivosti nás všech

Můj kolega Fanys je prototyp neuvěřitelně líného člověka. Vystudoval ekonomickou fakultu a před jeho jménem, se vyskytuje titul ing. Díky svému vzdělání si dokáže velmi pečlivě promyslet a propočítat nezbytně nutné pohyby, počet nejnutnějších kroků, jakožto i jiných operací, kde je zapotřebí fyzická námaha. Jeho domácnost zdobí různé nejnovější vynálezy. Počínaje elektrickým kartáčkem na zuby a konče automatickým vysavačem, který se jako pejsek prochází po bytě a slyší na jméno Azor a jedno tlesknutí.

 

Dle své nátury si rovněž zvolil povolání, které ho ani za nic nedonutí opustit byt. Jako daňový poradce se potřebuje akorát přemístit do pokoje, v kterém je počítač. Na delší vzdálenosti, např. obchod používá výhradně své osobní vozidlo, kteréž mu parkuje asi metr od vchodu. Chůze pěšky, jízda na kole či dokonce něco tak ponižujícího jako je veřejná doprava, to vše bylo u mého kolegy předmětem hlubokého pohrdání. Avšak osud je někdy krutý a nad Fanysem se pomalu stahovaly černočerné mraky.

 

Začalo to nevinně. Daňové přiznání pro kamaráda bylo hotové a v úhledné složce, v elegantní aktovce putovalo za svým adresátem na sedadle pro spolujezdce. Fanys za volantem svými sluchovými orgány hladově konzumoval tvrdé rockové tóny, zatímco orgány plicní nedobrovolně zpracovávaly cigaretový dým.

Kamarád byl velmi spokojen s daňovým přiznáním a jak už to tak u přátel bývá, brzy se otevřela lahvinka.

„Panáka si dám, možná dva. Mám dobré spalování a za chvilku budu čistý“

Fanys neodmítnul. On totiž neodmítal nikdy. Jenže jak ubýval čas příjemného odpoledne, ubýval i lahodný mok z láhve a ani turbospalování už nemohlo Fanyse očistit. Zbývaly dvě možnosti. Přespat u kamaráda, nebo jít na vlak. První možnost vzhledem k blížícímu se příchodu kamarádové protivné manželky byla ihned zamítnuta.

 

České dráhy jakoby vše tušily. Začaly mezitím připravovat malé dobrodružství. Fanys ještě nic zlého netuše vyhledával na netu spoj, naivně se domnívaje, že údaje a data, jež si vyhledal, bude výše zmíněná společnost dodržovat. Nádraží nebylo příliš vzdálené, přesto můj kolega těžko popadal dech a jeho útlé nohy vibrovaly pod tíhou zdaleka ne tak útlého těla. U okýnka nádražní pokladny seděla velmi milá a usměvavá paní, kterou jakoby nemohlo nic rozhodit. A skutečně. Trpělivě vysvětlila Fanysovi, že zpáteční sleva je koncipovaná trochu jinak než se on domnívá. Náš turista byl totiž přesvědčen, že musí dostat zpáteční slevu, neboť on jede skutečně zpět a nechápe, proč by měl ještě absolvovat cestu tam. Když „tam“ jel autem!!

 

Alkoholové omámení poněkud sláblo a Fanys propadal beznaději. Zvláště poté, co nádražní rozhlas oznámil, že vláček přijede s půlhodinovým zpožděním, které se může ještě změnit. Volba byla jasná. Místní hostinec a pořádný panák slivovice, nejlépe dva. Můj kolega zakrátko ucítil úlevu a dokonce se dal do řeči s místním bezdomovcem, kterému ze soucitu nabídnul cigaretu, objednal polévku a pivo. Dobrý pocit z vykonaného skutku však brzy vyprchal. Na nástupiště přijížděl vlak. Zatímco brunátný Fanys supěl po nefungujícím eskalátoru, vláček, který měl přijet za půl hodiny, přisupěl za patnáct minut. Koncová světla soupravy a schovaná plácačka výpravčího Fanyse rozzuřila. Odnesla to milá paní pokladní, která přeci jenom mírně znervózněla, když jí Fanys začal líčit své jistě subjektivní pocity, týkající se Českých drah. Další spoj, dnes však už poslední, měl přijet asi za hodinu. Volba byla jasná. Bezdomovec se radostně culil. Další pivo od štědrého pána. Fanys se však nemínil dlouho zdržovat a radši si koupil placatici, cigarety a čas do odjezdu dalšího spoje trávil pro jistotu na peróně.

 

Zdálo se, že vše dopadne dobře a můj kolega bude mít tu odpornou záležitost brzy za sebou. Koneckonců sedělo se mu příjemně. Lačně nasával čerstvý vzduch a obsah placatice. Kolem nástupiště projížděl s mohutným rachotem vlak nákladní. Byl neuvěřitelně dlouhý a trvalo věčnost, než celý přejel. Pak se rozhostilo ticho a Fanys zmožen tím vším, co tak lačně nasával, podřimoval. Jenže můj milý kolega netušil, že nádražní rozhlas hlásil další pohromu. A to změnu nástupiště. A to v době, kdy nákladní vlak rval všem cestujícím uši.

 

Na nástupišti č. 1 dokuřoval můj kolega poslední cigaretu. Přijíždějící vlak na nástupiště č. 2 sice registroval, ale bez většího zájmu. Zato on vzbudil zájem výpravčího, který ho slušně požádal, aby opustil nádražní prostory, neboť dnes už žádný vlak nepojede.

 

Dveře kanceláře přednosty stanice odolaly. Okýnko paní pokladní bylo zavčas stažené. Bezdomovec, vida svého dobrodějce se sice rozzářil, ale pak uviděl rozzuřeného býka a dal se na zběsilý útěk. Zvonek u kamaráda, u kterého to všechno začalo, nedrnčel dlouho. Dveře se rozletěly a na otázku, zda by u nich přece jen nemohl přespat, dostal odpověď ihned:

„To teda nemohl!! Jedno ožralé prase mi doma stačí!!“

 

Fanys byl vším tím dobrodružstvím jaksi vystřízlivěn a tak sednul do auta a riskantní jízdu absolvoval. Jen když přejížděl přes železniční přejezd, otevřel okno a zhluboka si odplivnul.

 

Měděný rytíř

V provizorní kavárně na pracovišti jsme se scházeli většinou až kolem půlnoci.

 

Nejdřív bylo třeba ustát divoký začátek noční směny. Až poté, co opadly emoce a pracovní nasazení, byla ta pravá chvíle na půlnoční klábosení u kávy.

 

Slova se většinou ujal Eduard. Měl přirozený vyprávěčský talent a nepřirozeně vychloubačná ústa. Ze všech jeho pohybů, ale hlavně z vyřčených slov čišelo nezměrné sebevědomí. Hluboce pohrdal všemi, kdo jen náznakem projevil nějakou pochybnost, natož pak strach. Avšak jeho suverenita měla spíše zakrýt jeho přízemnost, jednoduchost a někdy i ubohost. Eduard se totiž kromě fotbalu zajímal ještě i o hokej, čímž vlastně vyčerpal veškerý svůj duševní potenciál. Nicméně byl zábavný a své historky líčil velmi jímavě. Taktéž byl sběratelem nejnovějších drbů a tak když jsme se konečně sešli, vytáhl ihned svůj trumf.

 

„Pánové, včera načapali Kratochvíla. Měl v autě pod sedadlem 10kg hlíny. Zítra má podepsat výpověď. Vždy jsem tvrdil, že je to ubohý amatér. Mně se pánové nic takového stát nemůže.“

 

Poté co nám vysvětlil, že „hlína“ je slangový výraz pro prvek, jenž se v periodické soustavě skrývá pod značkou „AL“, jal se vyprávět historky o různých krádežích. Hned ta první byla ovšem velmi obehranou písničkou. Všichni jsme ji znali. Už po léta se totiž traduje pověst o jednom vykutáleném chlapíkovi, kterýž si vyřídil povolení k postupnému odvozu tří koleček pilin. Vrátní tušili zradu a vehementně piliny v kolečku přehrabávali, ve snaze najít v sypkém obsahu vrtačku, či aspoň šroubovák. Jenže uvědomělý pracující převážel opravdu jen ty piliny. Nikomu ovšem nedošlo, že s pilinami přejely přes ostře sledovanou vrátnicí i tři krásná, nová kolečka.

 

Starý obnošený kabát připomínala i druhá Edova story. To zase jeden důchodce vypomáhaje v kovárně si každý den odnášel v igelitové tašce trochu koksu. Velmi dlouho takto „chodil se džbánem“, až jeden aktivní a stranický nadaný soudruh vrátný, konečně „ucho utrhnul“. Děda však nepropadnul panice a na otázku, proč má v tašce koks, odpověděl:

 

„Přikrmuji koksem králíky.“

 

Šokovaný vrátný žádal bližší vysvětlení. A tak mu děda líčil, že četl v časopise o významných sovětských vědcích, kteří zjistili, že koks v malých dávkách významně přispívá k růstu těchto chutných zvířátek.

Je třeba poznamenat, že v hluboké totalitě, kde se náš příběh odehrává, měli tzv. sovětští vědci u nás velký respekt a nikdo nevěděl co vše možné i nemožné objeví. Proto taky náš vrátný ve své soudružské hlavě dlouho šrotoval. Nakonec usoudil, že děda nevzal koks pro svoji osobní potřebu, nýbrž z pohnutek ideologických. Kdyby ovšem tento převratný objev pocházel z řad amerických, nenažraných vědců, byl by důchodce hnán k zodpovědnosti. To tak, pomyslel si vrátný, podporovat prohnilý, západní svět naším těžce a v potu tváře vydobytým koksem.

Děda byl tedy propuštěn. Poděkoval a slíbil, že pokud by králíci touto pochoutkou přece jen pohrdli, hodí koks do pece…

 

Jak jsem již uvedl, tyto historky byly známé, po léta tradované a tu a tam rovněž přikrášlené. Přikrášlit, či přikrmit různé pověsti nakonec Eduard uměl skvěle. A tak čas naší půlnoční černé hodinky příjemně uběhnul a všichni jsme se zase rozešli za svými povinnostmi.

 

Uběhlo několik podzimů a padající totalitní listí, nahradilo listí demokratické. Převratné, revoluční změny nás provázely na každém kroku a někteří všímaví pracující jedinci začali pomrkávat po barevných kovech, které se zejména ve velkých továrnách válely doslova všude. Výkupní cena těchto třpytivých, či nahnědlých kovů totiž prudce stoupla. Mnoho lidí propadlo barevné horečce.

Majitelé sběrných surovin rovněž nezaháleli a pro své zákazníky připravili nadstandardní služby. Přímo ve sběrnách zřídili jednoduché nálevny a někteří si dokonce instalovali výherní automaty. Pracující tak měli možnost své těžce nakradené peníze ihned propít, či prohrát.

Ovšem mnozí zaměstnavatelé nechtěli tomuto nečinně přihlížet a tak najímali kvalitnější ochranku, instalovali kamery a přistižené zaměstnance na hodinu propouštěli. Vynášet barevné zlato tak bylo čím dál složitější a vyžadovalo velkou míru vynalézavosti, odvahy a též notnou dávku štěstí.

 

Nic ovšem netrvá věčně. Opět uběhlo pár podzimů a s padajícím (stále ještě demokratickým) listím, opadávaly i výkupní ceny barevných kovů. Nikdo už za pár korun nebyl ochoten podstupovat jakékoli riziko a tak celá horečka postupně vyšuměla a zůstaly jen nostalgické vzpomínky.

 

Bylo to nedávno, kdy jsme takto nostalgicky při naší půlnoční kávě, zase jednou vzpomínali. Eduard už s námi dávno nepracoval, takže jsem se ujal slova já, třebaže rozhodně neoplývám vypravěčským talentem.

 

Příběh, který vám hodlám vyprávět je velmi zvláštní a hezky by se vyjímal v šuplíku s cedulkou: Tragikomedie.

 

Někteří sběratelé barevného lupu měli vše promyšlené do posledního detailu a na každou eventualitu byli připraveni. Jiní zase sázeli na jednoduchost až drzost, s kterou se opírali o známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Jenže obě taktiky měly vždycky nějakou trhlinku a většinou tu trhlinku způsobila malá chybička spojená s nepřízní osudu, či nezvyklou okolností, nebo náhodou. A právě něco takového postihlo i mého známého.

Patřil k těm, kteří si příliš hlavu nelámali a svůj lup, v našem případě měděný drát si prostě obtočil kolem těla. Začal hrudním košem a skončil těsně nad pasem. Pak stačila volnější košile, či mikina a nebylo nic poznat. Jednoduché a téměř geniální, zvlášť když příslušníci podnikové ochranky mohli ledacos, rozhodně však nemohli nikoho ohmatávat. Můj kolega takto vynesl neuvěřitelné množství měděného materiálu. Zasvěcení, kteříž o jeho koníčku věděli, ho brzy začali přezdívat Měděný rytíř.

 

V osudný den si náš rytíř, nic zlého netuše oblékl svoji zbroj a klidně, beze strachu a obav, maje na mysli přísloví, že „zvyk je měděná košile“, si to vykračoval k bráně podniku. Bylo po odpolední směně a začínající déšť, jakož i vzdálené blesky, dávaly tušit katastrofu. Měděný rytíř však ještě nic netušil, neboť on tušil málokdy a máloco. Nezdravé sebevědomí ho hnalo po asi kilometrové cestě k bráně podniku. Jemu se přece nic stát nemohlo.

Mezitím se přihnala prudká bouře. Blesky stále častěji rozsvěcovaly nebe a oslepovaly oči, zatímco hromy stále intenzivněji působily na sluchové orgány.

Měděného rytíře však nic zastavit nemohlo. Až kolega, který ho předbíhal a který věděl, jaký poklad na sobě nese, v něm zasel semínko pochybnosti.

 

„Nechci ti do toho mluvit, ale víš, že jsi teď vlastně pochodující bleskosvod?“

 

Rytíř se nakonec přece jen zastavil. A zcela proti svým zvyklostem začal přemýšlet. Uznal, že silný elektrický výboj seslaný z nebes, by si velmi snadno našel cestu k jeho měděné hrudi.

Co teď? Mohl se odmotat a drát zahodit, jenže mnoho lidí jdoucích za ním by to vidělo a někteří by si jistě rádi smlsli na svém arogantním kolegovi.

Usilovné přemýšlení si však vyžádalo spoustu času a řidič posledního možného autobusového spojení z odpolední směny pomalu dokuřoval cigaretu.

Rytíř vsadil vše na jednu kartu. Svoji měděnou misi se rozhodl dotáhnout až do konce.

Bouře pomalu slábla. Když si pospíší, stihne autobus a vše se vrátí do starých, osvědčených kolejí.

Sledoval čas a brzy zjistil, že rychlá chůze stačit nebude. Mírný poklus vzápětí vystřídal běh a vyjíždějící autobus ze zatáčky donutil měděného rytíře ke sprintu. Chybělo možná padesát metrů a vítězství bylo na dosah.

Jenže pak se to stalo. Oblohu rozčísnul blesk, ozval se ohlušující hrom a téměř současně se měděný rytíř skácel bezmocně na zem.

 

Přivolaný lékař nad tímto případem dlouho kroutil hlavou. Zažil už mnoho neuvěřitelných zranění, ale toto jistě ne.

Kdo z vás by čekal, že bude lékař konstatovat smrt nad mladíkem spáleným na uhel, toho nejspíš zklamu.

Jeden z posledních blesků této prudké, ale krátké bouřky si totiž našel úplně jiný, neznámý cíl. Příčinou bezvědomí našeho statečného rytíře bylo přidušení, způsobené pevným obtočením měděného drátu.

Rytíř se dopustil osudné chyby.

Nedomyslel, že v důsledku intenzivního sprintu bude jeho hrudní koš vyžadovat větší objem. Silný měděný drát tuto žádost zamítnul a pevně objímaje hruď uvěznil rytířovy plíce.

Srdce pak proti téhle nespravedlnosti podalo protest bouřlivým tlukotem, což mělo za následek, že se náš hrdina poroučel k zemi.

 

Eduard byl zakrátko lékařem oživen a vrátným osvobozen od pevného sevření. Zbývalo už jen sepsat hlášení a druhý den se dostavit k podpisu výpovědi.

 

A nám nezbývalo, než umýt hrnky a jít vstříc svým pracovním povinnostem…

 

Pohled dovnitř

V pátek odpoledne bylo vždy příjemně. Se zvětralou desítkou v kelímku a štiplavou startkou v ústech, jsem pozoroval dění na nádraží a odhadoval jsem kdo, kam asi jede a proč. Byl jsem rovněž zvědav, kdo z kamarádů dnes dorazí. Většinou nás moc nejelo. Spousta kluků by ráda, ale náš věk ještě příliš neumožňoval zásadní a rázná rozhodnutí a chtě nechtě museli jsme tu a tam obětovat své touhy na oltář všemocných rodičů, kteří tam a tu měli prostě jiné plány.

 

A tak se v onen pátek objevil kamarád jen jeden. Bedřich, zvaný Břich. Nebylo to poprvé, co jsme jeli jen ve dvojici. A s Břichem jsem byl už několikrát. Byla s ním docela sranda a navíc, věren své přezdívce, v jeho „usárně“ se našla spousta jídla, která voněla po prasátku. Nastoupili jsme tedy do vlaku, kterýž den co den opouštěl město, aby se provětral na horském vzduchu, nabral svěžího dechu a pak se smutně vracel. A bylo to velmi působivé, neboť tento vláček touto melancholií většinou nakazil i své cestující.

 

Městečko, jež bylo naším cílem, nás přivítalo poněkud mokře. Vypadalo to tady, že tu prší od pradávna. A na nebi temné mraky daly jasně najevo, že nehodlají nikam ustoupit a ani nikterak ve zdejším městečku měnit své zaběhlé zvyky.  

 

Trampové bývají ve své podstatě velmi konzervativní a tak ani my jsme nehodlali měnit naše zvyky a vydali jsme se vstříc oblíbené hospůdce, kde už seděli trampové jiní. Výčepní svou poctivou dvanáctkou dal zapomenout nádražní ušmudlané desítce. Z obalů byly taseny kytary a z kapsy jednoho postaršího kovboje byla tasena foukací harmonika, kteráž vydávala tón jen občas, neboť většina otvorů, byla ucpaná tabákem, jenž v kapse společně s harmonikou přebýval.

 

Chtěli jsme však na naše oblíbené místo dojít ještě za světla, takže jsme se dlouho nezdrželi, rozloučili se a vyrazili. Když nás déšť viděl z hospůdky vycházet, zlomyslně přidal plyn. Kapky se proměnily v provazy.

 

Na našem místě bylo vše v pořádku. Ze skrýše jsme vytáhli igelity, s jejichž pomocí byl zakrátko postaven jednoduchý stan. Lihový vařič nám zase pomohl uvařit čaj, který nebylo možno neochutit rumem, protože se stmíváním se přikradl ještě i chlad.

 

Spánek nás udolal až po půlnoci a netrval dlouho. Vlhkost, která prostoupila našimi chatrnými spacími pytli, překazila náš snový odpočinek. Byly asi tři hodiny. Moji snahu usnout, náhle překazil pocit, že něco není v pořádku. Otevřel jsem oči. Břich seděl a upřeně koukal skrze igelit. Přestože byla tma, dal se vytušit jeho pohled jako poněkud nepřítomný. Upřeně jsem se díval týmž směrem. Nakonec jsem skutečně něco spatřil. Před stanem seděl malý kluk. I on se díval upřeně směrem k nám, ke stanu. Nevím, jak vypadal. V té tmě byly vidět pouze obrysy, ovšem věděl jsem, že v jeho očích se zračí podivný smutek. Ne, jeho oči samozřejmě nebyly fyzicky vidět, Ale ten zvláštní smutek tam byl prostě vidět jinak. Vnitřně. V jeho pohledu nebyl strach ani zoufalství, nýbrž smutek, jaký například můžeme vidět v očích starých lidí, kteří se na sklonku života ocitnou v úplném osamocení.

 

Nikdo z nás nepromluvil. Nikdo nikoho neoslovil. Chlapec neplakal, ani neprosil o pomoc. Byl tam a přece nebyl. Byli jsme bdělí, ale přece jen ne zcela. Nikdo z nás nebyl náměsíčný a ani ta troška rumu, nemohla opít naše smysly. Chlapce jsme viděli oba dva.

 

Chlapec odešel, ačkoli jsme ho neviděli odcházet. Brzy na to nás přemohl spánek. Teprve ráno jsme s Břichem o tom mluvili. Viděli jsme totéž, jeden jako druhý. Pokoušeli jsme se vše nějak rozluštit, jenže marně. No, napadlo nás jedno řešení. Vzpomněli jsme si na vyprávění jedněch kamarádů, kteří ulehli pod širým nebem, aby přečkali noc. Po chvíli se všech zmocnila panika a strach. Nikdo nevěděl proč a z čeho, ale pocit hrůzy v každém z nich se začal stupňovat, až museli nakonec nakvap toto místo opustit a ulehnout jinde. Ráno se tam vrátili a objevili malou kamennou mohylu, nad níž byla jména sedmi partyzánů, kteří byli na tom místě zastřeleni.

 

Této teorie jsme se chytli a zašli se zeptat do hospůdky starších usedlíků, zda náhodou někdy v lese v okolí nezemřel malý chlapec. Ale nikdo nic nevěděl. Žádná tragédie se tam nikdy nestala.

 

Rozhodli jsme se naše milé městečko opustit. Déšť ani kapkou neušetřil, mokré hadry, bágly, ale i boty. Navíc prožitá událost nám na odvaze rovněž nepřidala. Nasedli jsme do vlaku, kterýž jel do města a tvářil se proto smutně. Přes veškerou snahu jsme se nikdy nedopátrali, kdo mohl ten chlapec být.

 

Uplynulo mnoho let. Z mého trampa se stal turista a to ještě jen občasný. Z Břicha už dávno Břich není, neboť mu kdosi na jeho bedra naložil takovou životní zátěž, pod jejíž tíhou zchudnul na těle i na duchu. Někdy však mám pocit jako tenkrát v tom lese. Že něco není v pořádku, že se na mě někdo dívá tím smutným pohledem. Ne vyčítavým, ne rozhořčeným, nýbrž zvláštně smutným. Někdy cítím, že se skrze toho chlapce na mě dívají mé vlastní děti, ke kterým jsem se asi nechoval vždy jako vzorný otec. Jindy vidím tváře svých známých, blízkých, či kamarádů, jimž jsem něco zůstal dlužen.

 

Často však někdy vidím i zcela jinou tvář. Tvář, která není vidět, ale která se mě dotýká. Mého srdce, mého svědomí. Tvář, před kterou se nelze nikam ukrýt.

 

 

Více jak dva tisíce let nazpátek se na dlouhé pouti z Jeruzaléma do Nazaretu ztratil dvanáctiletý chlapec. Když ho rodiče našli a ptali se kde byl, on odpověděl:

 

Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? (Lukáš 2,49)

Osamělé nádraží

Prostá a bílá, s pavučinou v rozích
studená ledárna
Židle i stůl na nožkách kozích
naše čekárna

Vyhaslá kamna ještě lehce kouří
doutnající vzpomínka
Vlaky jen projížděj a mírně oči mhouří
na osamělá šatní ramínka

Znavené závory nechtěj se už zvednout
prokleté stáří
Prastará cesta, co nedovolí nikam sednout
brzy s trávou se spáří

Trpaslík v zahrádce o pozornost žadoní
štěstí ho mine
Plevelem přepaden, divoce, jak na koni
lítostí hyne

Vítr si pohrává s poslední jízdenkou
doteky samoty
Z nádražní cedulky zbylo jen písmenko
Hledíme do prázdna
já…i…ty

 

Záři, ty zářící démante

Ty čtyři hodiny, kteréž jsem trávil ve vlaku, jenž se mnou uháněl ku Praze, příjemně ubíhaly. Vzpomínal jsem, jak to všechno začalo a vzniklo.

 

Na počátku byl starý kotoučový magnetofon značky Tesla B6 a páska, na níž byla nahraná zvláštní hudba. Půjčil mi ji kamarád a já z dvousté kopie udělal dvousetprvní. Zvuk už byl jak z ponorky, jenže tenkrát přijít k nějakému originálu, bylo jako vyhrát ve sportce. Komunističtí mocipáni si totiž pečlivě hlídali vkus svých poddaných a běda tomu, kdo si zadal s něčím jiným. Běda tomu, kdo chtěl číst něco jiného, poslouchat něco jiného…

 

Ta stará páska mě uchvátila. Hudba, jakou jsem nikdy neslyšel. Velmi hloubavá a při tom melodická, místy strhující, místy klidná. Provázena různými zvuky, které nerušily, ale naopak krásně zapadaly do konceptu. Ano, takovou hudbu nemohl stvořit nikdo jiný, než Pink Floyd.

 

Hladov po další porci téhle zvláštní hudby, vzal jsem své skromné úspory a vydal se na tzv. černou burzu. Takové černé burzy se konaly většinou tajně, velmi brzy po ránu a v neděli. Místa těchto setkání hudebních nadšenců byla většinou dost nedůstojná. Jednalo se o ruiny zbořených domů, šachetní haldy atd… Často se stalo, že i přes tato opatření, navštívila burzu policejní hlídka a veškeré hudební poklady zabavila.

 

Postupně jsem tedy zakoupil několik desek a taky pár časopisů „Melody Makers“, kde jsem se za pomocí slovníku něco dověděl i o slavných koncertech P.Floyd.  U nás rovněž vycházel časopis Melodie, který nebyl až tak poznamenán bolševikem, a i v něm se tu a tam objevila nějaká zprávička, či maličké foto. Dle vyčtených informací jsem nabyl dojmu, že takový koncert je vlastně úplně něco jiného, než divocí rockeři skákající po podiu a že jejich hudba v kombinaci s videoprojekcí a zvláštních světel, musí znít úžasně. Proslulý byl už tenkrát, na tu dobu nevídaný, neslýchaný kvadrofonní zvuk. A tak kdykoli jsem si P.F. pustil, kdykoli se někde objevil nějaký článek o jejich koncertě, zatoužil jsem to zažít na vlastní oči a uši. V té době to však bylo naprosto nemyslitelné.

 

Vlak opustil Kolínské nádraží a ve mně se stupňovalo napětí. Bylo 7. září roku 1994. Díky znovuvzkříšení už rozpadlých P.F. a díky nastolené demokracii, se mi měl splnit sen. O dva dny dříve se ku Praze snášelo letadlo, na jehož palubě rozmlouvali tři pánové. David Gilmour, Rick Wright, Nick Mason.

 

Na začátku září jsme dorazili do Prahy, kde jsme taky hráli poprvé. Večer jsme povečeřeli s Václavem Havlem, spisovatelem, bývalým vězněm svědomí a teď prezidentem České republiky. Nebyla to žádná hostina, v jakých si libuje bulvár, ale neformální studená večeře v restauraci u řeky. Mnoho z nás si cestou přečetlo některou z jeho knih, abychom mohli ukázat, že o jeho díle něco víme, a přemýšleli jsme, jestli Václav strávil noc poslechem naší sbírky cédéček. Někteří jeho ministři vypadali, jako by byli v minulém životě rockovými kritiky. Napadlo mě, jestli se teď za nového režimu tajná policie náhodou nezabývá psaním recenzí na alba… (citace z knihy Nicka Masona-Pink Floyd)

 

A mě napadlo, že na tom asi něco bude, když tajná policie na burzách zabavila tisíce alb. Kdo jiný by měl recenzovat alba, když ne STB?

 

Strahovský stadion čítal víc jak sto tisíc hlav. Začalo pršet, snesla se tma. Scéna dosud nebyla vidět. Všichni se třásli napětím. Nebyl jsem sám, komu se měl tohoto večera splnit sen. V půl desáté zhaslo i to chabé osvětlení stadionu. Dlouho se nic nedělo. Stotisící dav nahlas vyvolával hlavní aktéry. Stále nic. Někde za mnou zaplakalo mimino. Otáčím se, neboť kdo si proboha vzal na takovou akci malé batole?! Ve tmě však nic nevidím. Dítě zapláče znovu. Všichni se otáčejí. Vlevo ode mě kdosi zaklepe na dveře a současně mi do pravého ucha někdo šeptá cosi v angličtině. Zvuky prolétající davem, byly natolik autentické, že jsme jim všichni uvěřili.

 

Jenže nebylo pochyb. Největší zvukoví architekti všech dob rozhodili své sítě, aby nás lapili a na tři hodiny odnesli do jiného světa….

 

 

 

Podivné zvuky propluly publikem a zmizely kamsi za Prahou. Strahovský stadion ovládnul postupně zesilující, jednolitý tón kláves mistra Wrighta. Scéna se zbarvila do modra, a když se přidaly melancholické tóny kytary pana Gilmoura, mohli jsme už naplno vidět ono proslulé pinkfloydovské „oko“, v jehož čočce probíhaly videoprojekce, které zdánlivě nedávaly smysl, ale naprosto přesně zapadaly do hudby.

 

Úvodní rozsáhlá, dnes už kultovní, skladba Shine On You Crazy Diamond, dospěla do své zpívané části. D.Gilmour se svým citlivým, jemným, ale přesto rockově mužným hlasem dokazoval, že pokročilý věk není pro něj žádnou překážkou. Ostatně ani dnes tomu není jinak a to od pražského koncertu uplynulo víc jak dvacet dva let.

 

Po scéně pluly modré mráčky. Opticky to vypadalo, jakoby vše probíhalo na obloze. Jen v refrénu, kde se zpívá: Shine On You Crazy Diamond….,nás pronikavě osvítila „čočka“. Bylo to velmi působivé. V tu chvíli měli P.Floyd před sebou víc jak sto tisíc zářících, bláznivých démantů. Byli jsme uneseni do zcela jiného světa, jaký se může vyskytnout snad jen ve snu.

 

Program koncertu pokračoval rychlým tempem. Bez rušivých pauz, či dokonce přelaďování nástrojů. První polovina představení tvořila směsici velmi starých, psychedelických záležitostí a novějších, či nejnovějších už poněkud „ukázněnějších“ písní. Každá skladba měla svou světelnou duši. Nic se neopakovalo. Zvuk byl naprosto dokonalý. Ani náznak zádrhelu. Hlavní aktéři byli soustředění, ale působili naprosto přirozeně. Oděni jen v tričkách, či košilích a riflích.

 

Koncert dospěl k poslednímu kusu před přestávkou. Stařičká One Of These Days, tvořená ponejvíce roztodivnými zvuky baskytary, náhle přechází do tvrdého rockového motivu. V tu chvíli vylézají z obou stran jeviště po jednom prasátku. Vypadají roztomile, ale jen do té doby, než se jejich svítící očička střetnou s vaším zrakem. Zdánlivě nevinná světýlka vás zcela ochromí a prasátko se najednou tváří velmi přísně.

 

Po přestávce odehrají P.Floyd kompletní album Dark Side Of The Moon. Ač se jedná o jejich nejslavnější desku, byl jsem trochu zklamán. Jednak tím, že skladby z tohoto alba jsou už dost „profláknuté“ a taky tím, že to zahráli úplně stejně jako z desky. Tedy až na skladbu Money, která byla zahraná přeci jenom trošku jinak. Přesto opět úžasná scéna. Občas utvořily laserové paprsky jakousi pomyslnou střechu nad námi. A protože hustě pršelo, kapky deště, pronikající přes paprsky, tvořily úžasnou scenérii.

 

Dozněla poslední píseň ze zmiňovaného alba. Tři pánové, jakožto celý doprovodný sbor vysekli poklonu a D.Gilmour vysekl v češtině: „Děkuji a dobrou noc“

Všem však bylo jasné, že Floydi bez přídavku Prahu neopustí.

 

Po krátké pauze jsme mohli slyšet zvuky tranzistoráku, na kterém se ladily rozhlasové stanice. Ozval se jásot, neboť nemohlo následovat nic jiného, než Wish You Were Here. Tato slavná folková balada se snad nikdy neomrzí.

 

Následuje Comfortably Numb. Pro změnu rocková balada, která rovněž vešla do dějin. V průběhu této písně jsem se velmi těšil na závěrečné kytarové sólo, kteréž se už stalo jakousi legendární symbolikou této písně. No, zklamán jsem rozhodně nebyl. Zvlášť, když lidé okolo mne vehementně ukazovali někam k pódiu, kde se cosi zvedalo ze země. Nebylo však možné to rozpoznat.

 

Gilmourova kytara nádherně zpívala, místy plakala, aby po chvíli přešla do tvrdších rockových partií. Píseň velmi emotivně vrcholila. V tu chvíli se to „cosi“ nad námi rozzářilo. Bylo zhruba jedenáct hodin v noci a nad Strahovem vyšlo slunce. Obrovská skleněná koula se roztočila a vrhala tisíce prasátky snad na celou Prahu. Vzápětí se rozevřela a svým tvarem připomínala růži. Nádherné tóny kytary, spolu s fascinujícím a oslnivým sluncem způsobily, že se na našich tvářích objevily slzy a to bez rozdílu pohlaví.

 

Poslední píseň byla už jen taková třešnička v podobě světelné smrště, na jejímž konci dlouho a pateticky zněl závěrečný akord a s posledním úderem bicích explodovala světla. A byla tma…

 

D. Gimour, světově uznávaná osobnost a jeden z nejlepších kytaristů vůbec, sešel z podia a nikým nepovšimnut, kráčel ke stanu, kde na něj čekal pan prezident. Stejně tak učinili i zbývající členové této prazvláštní kapely. Slavné, ale mediálně neznámé tváře.  Žádné podpisy, žádné poplácávání po ramenou. Všichni znají P.Floyd, ale málokdo zná jejich tváře.

 

Sen skončil. Vrátili jsme se pevně na zem. Ale všichni jsme bláznivě zářili ještě dlouho poté…

 

 

Pamatuješ se na dobu, kdy jsi byl ještě mladý? Zářil jsi jako slunce
Tak záři dál, ty bláznivý démante
Dnes dívat se do tvých očí je jako hledět do černých děr na obloze
Záři dál, ty bláznivý démante
Byl jsi lapen na rozcestí mezi dětstvím a úspěchem
Unášen ocelovým vánkem
Tak přijď, ty, kterému se všichni jen z dálky smáli
Přijď ty cizinče, ty legendo, ty mučedníku a záři!
Všechna tajemství odhalil jsi příliš brzo, začal jsi chtít, co nešlo splnit
Tak záři dál, ty bláznivý démante
Děsily tě stíny noci, Byl jsi vystaven plnému slunci
Záři dál, ty bláznivý démante
No, vlastně se vyčerpal svým nástupem s náhodnou precizností
Osedlal sis ocelový vánek
Tak přijď, ty blouznivče, ty, kdo do budoucnosti vidíš
Přijď ty malíři, ty pištče, ty vězni a záři!   (Překlad části textu z písně- 
 Shine On You Crazy Diamond, )

Buď pozdravena ctěná okázalosti

Nepodařilo se mi zjistit, od kdy se datuje tato hloupá a v podstatě směšná civilizační choroba. A protože ani já jsem neměl rád v dějepise přesná data a letopočty, raději napíšu, že tenhle mor se šíří lidstvem od nepaměti.

 Vědci, historikové, psychologové a sociální analytici, tuto nemoc nazývají různě. V biblickém Novém zákoně se často vyskytuje slovo „pokrytectví“. Kdykoli se totiž Ježíš Nazaretský hněval, používal toto slovo. Diplomatičtější osvícenec by patrně použil diplomatičtější ekvivalent.  Neupřímná okázalost.  Zástupce střední třídy by si bral míň servítek a okázalost označil jako falešnou. Kdežto předák odborových svazů na Ostravsku by rozhodně neváhal označit člověka,“ trpícího“ touto chorobou jako falešného cypa.

Domnívám se však, že tato vlastnost, či choroba není člověku dána. Není vrozená. Pravda. Čerstvě narozené dítě je svým řevem velmi okázalé, ale nikoli falešné. Své základní potřeby předem (i když nahlas) hlásí, ale není ve svých potřebách zištný a když se na své rodiče mile usměje, neznamená to, že tím loudí po svých rodičích nový počítač, či foťák. Znamená to jediné. Jsem spokojen, třebaže nemám ani foťák, ani počítač.

Celá ta mašinérie vypukne později. Dítě navštěvuje školu, kouká na TV, loví informace na internetu. A tady se pomalu, ale jistě dostává do dětské duše ta viróza. Duše je zasažena nemocí. Ta nemoc se nedá vyléčit, ale možná se dá docela úspěšně léčit. Není člověk, který by touto nemocí nebyl nakažen. Může se jí zcela odevzdat, nebo proti ní bojovat, ale bude v něm sídlit na věky.

Nejsem žádný příkladný křesťan. Přesto si dovolím napsat, že jedinou upřímnou, nepokryteckou osobností je Bůh.

Příběh z Bible, v němž hraje hlavní roli Noe, zná jistě i ten nejzarytější ateista. Nebojte se prosím. Nechci tady nikoho přesvědčovat o pravdivosti tohohle příběhu. Mne na té historce zaujala jiná myšlenka. Bůh se rozhodnul skoncovat se světem, ale přesto chtěl zachovat každý jeden druh živočichů. Tedy včetně lidí. K tomu si vybral jediného spravedlivého člověka, jenž se jmenuje Noe. Noe byl prvním člověkem na zemi (dle Bible), který založil vinici a vyrobil první alkoholický nápoj. Dle některých zdrojů byl Noe zřejmě první oběť alkoholického nápoje. A tak si říkám: Může být jediný spravedlivý člověk na zemi alkoholikem? Možná ano. Pokud se budeme dívat člověku dovnitř, nikoli na jeho „okázalý“ povrch.  Kdyby tenkrát o jediném spravedlivém člověku rozhodoval třeba dr. Nešpor, který systematicky pořádá hon na skutečné, či jen domnělé závisláky, nejspíš by vybral okázalou persónu. Zapřisáhlý abstinent, vzorný manžel a otec, příkladný pracovník, vyznamenaný všemi řády… Ale srdce z kamene…

Bůh se rozhodoval bez zbytečných okázalostí i dál. Vyvolený židovský národ osvobodil z egyptského otroctví Mojžíš. Rozmazlený hejsek z egyptského dvora, stíhán za vraždu. Obdivovatele akčních filmů nejspíš Bůh velmi zklamal, když proti Goliášovi postavil kluka s prakem. A majitele rádoby ctnostných mravů nejspíš do červena rozzuří skutečnost, že David lámal srdce i těla dívek ještě dlouho poté…

Proboha co je to za Bůh? Jsme zvyklí na národní hrdiny, svalovce a jiné hrdiny, které jsme MY označili za svaté!!!

Napadá mě, jestli třeba náhodou ten Bůh nevidí dál, než jsme my lidé ochotni připustit. Vybíral si totiž obyčejné lidi. Ne hrdiny. My vidíme povrch. Čím okázalejší, tím lepší. Jiný vidí vnitřek. Čím skromnější, tím lepší… Tito lidé ve své skromnosti velmi dobře věděli, co je trápí a čím jsou před Bohem zahanbeni. Dokázali to pojmenovat. Noe si nehrál na hrdinu a neříkal Bohu ty fráze, které slyšíme dnes: Chlast? Neboj, Bože tohle mám pod kontrolou… Noe si to uvědomoval a bojoval s tím půlku života. (dožil se, dle Bible devětset let!) 450let bojoval s alkoholem!!! Ale dost možná, že ten jeho poctivý boj ho uchoval v pokoře před sebou samým.

Dostáváme s k Novému zákonu Bible. Nějaký Ježíš, ačkoli bývá označován za krále židovského, či Mesiáše, má za matku „jen“ nějakou Marii a za otce obyčejného tesaře Josefa. Přesto má tolik drzosti, že otevřeně a nahlas kritizuje představitelé židovské rady, pohrdá mocí Říma, a dokonce v chrámu bičem vyhání prodejce a překupníky, neboť svou nekalou činností znesvěcují chrám. Fajn. Každý rozumný člověk je na jeho straně.  Pro tento účel, a jistou symboliku si katolická církev utvořila honosný úřad papeže. Dokonce neváhala a neváhá ani dnes označit tento post jako zástupce Krista na zemi. Ale protože lidský jedinec nikdy nebude dokonalý, nemůže takovému závazku i při sebelepší vůli, dostát. Historie tomu dává za pravdu. Ve středověku byli papežové spíše tragikomické figurky a v novodobých dějinách vzpomeňme třeba papeže Pia XII, který nebyl schopen říct Hitlerovi do očí, co si o něm myslí. A tak se šest let schovával za Vatikánským bukem. Teprve po válce se rozhoupal. Poskytnul pomoc židům. Ale jen pokřtěným židům. Byla jich jen hrstka. Pravověrní židé nebyli hodni této pomoci. Přestože Kristus ke vzteku všem židům, prosadil své učení pro všechny lidi, tedy i pro nežidy. Zkrátka i pro nás, pohany…

Tragikomičnost tohoto nejvyššího církevního úřadu pokračuje. Zatímco Kristus chodil po zemi výhradně pěšky a jediný jeho „dopravní prostředek“ byl oslík, papež se okázale projíždí směšným autíčkem. Ježíš preferuje majetkovou chudobu a své učedníky vyzývá, aby si na své cesty brali pouze hůl. Ježíšův zástupce je naopak obklopen takovým bohatstvím, že i jediné procento z tohoto pokladu, by nasytilo statisíce hladových lidí.

Ano. To jsme my lidé. Všechno, co děláme, musí být vidět! Ostatní nás musí za to ocenit, vážit si nás, nebo aspoň zatleskat. Ty tam jsou doby, kdy stařenka hodila do chrámové pokladnice svůj poslední měďák. Jak směšné. Jen Kristus si všimnul, že stařenka dala ze svého nedostatku. Dnes se na různé neziskovky přispívá statisíci, či miliony. Ale dárce musí být viděn! Pořádají se k tomuto účelu různé večírky za přítomnosti novinářů. Dárce je náležitě obdivován. Sice peníze slouží jako pračka špinavých peněz, případně jsou těžce vydřené jeho zaměstnanci, k nimž se slovutný dárce chová jako arogantní hovado, ale to nevadí. Důležitá je vznešená forma, bombastická okázalost.

Jsem přesvědčen, že pokud Bůh skutečně existuje, velmi upřímně se těmto lidským falešným snahám směje. Kbyby lidé měli tu schopnost vidět lidem dovnitř, nejspíš by se taky smíchy váleli. Ale my tu schopnost nemáme. A tak můžeme dlouhá léta lhát svému okolí. Můžeme manipulovat a ovlivňovat své okolí a to velmi úspěšně. Můžeme dokonce umřít a zanechat za sebou ctěnou památku. Spousta lidí se přijde poklonit k našemu hrobu. Ale nakonec se najde někdo, kdo se nám vysměje. I po smrti…

Možná by nám pomohlo uvědomit si, že jsme omylní. Můžeme věc myslet stokrát dobře, ale uděláme v té věci tisíc chyb. Možná bychom neměli být tak nabubřelí. I papež je jen člověk a bylo by pro něj lépe, kdyby ten odstavec z práv tohoto úřadu roztrhal a spláchnul do záchodu. I dnes totiž existuje možnost, že papež může využít jakési právo veta, které je honosně nazýváno: Právo papežské neomylnosti. 

Možná by stačila jen taková malá pokora před námi samými. Někomu pomoci, ale zbytečně o tom nežvanit, ani nečekat, že by se mi to někdy mohlo vrátit. Možná by stačilo nehrát si na hrdiny, nehrát si na spořádané občany. Být prostě přirození. Nevystupovat okázale proti nevázanému sexu a večer pak strávit na porno stránkách. Nechodit neděli co neděli okázale do kostela a pak jít na návštěvu k příbuzným, kteří si koupili další nové auto, a vy si řeknete: „ Kde na to berou?!Však i na vás přijde bída…

 Myslím si, že Bůh má smysl pro humor. A jistě se od srdce zasmál, když četl věty z knihy „My tři a já“ od Vlasty Redla. Kouzlo nechtěného nakonec vtipně vystihuje tento můj pokus o úvahu. 

 My tři materialisté, vlažní ve víře, máme v tomto ohledu nyní již zcela jasno. Bůh samozřejmě existuje, a nejen to, my dokonce víme, jak se jmenuje a kde bydlí.

Přišli jsme na to (jak jinak) v kostele…Mše se chýlila k závěru. Pan farář trpělivě předčítal svým prokřehlým ovečkám z pozdravného dopisu od olomouckého arcibiskupa…

Zbystřil jsem právě včas, aby moji mysl zasáhla jako rána kladivem informace, jejíž fatální smysl ostatní přítomní nejspíš přeslechli.

Než se chrámem rozezněl závěrečný akord varhan, kazatel se slavnostně rozhlédl a dodal:

„K čemuž nám dopomáhej Bůh, Josef Vrána, Olomouc.“ 

Těšínské borůvky

Hory jsou smířlivé. Pozorně naslouchají mým nářkům a konejšivě, jako moudrý stařec, kývají hlavou. Rozumějí mi. Horská půda ochotně vsakuje mé slzy a stromy přikrývají můj smutek. A opuštěnost se v tomto majestátním prostoru rozplývá jako ranní mlha.

Chodíval jsem tady před válkou často. Veškeré lesní plody byly alespoň slabou náplastí na tragický dopad hospodářské krize let třicátých. Pamatuji si dobře na tyto rodinné „sběry“. Probírala se politika. Tak, jak ji viděli prostí lidé. Stále častěji se mluvilo o Hitlerovi. O tom, kdo a jak zabrání dalšímu konfliktu. Kdo by byl ochoten si popálit prsty, kvůli malému národu. Nejčastěji se mluvilo o Polsku. I jejich hranice byly v ohrožení a měli jsme tedy společný zájem. Navíc, polovina naší vesnice byla veskrze polské národnosti. Žili jsme vedle sebe léta.

 „Pomoc“ ze severu pak skutečně přišla. Polští vojáci přebrodili Olši a násilně obsadili Těšínsko.  Dvacet čtyři hodin měli obyvatelé české národnosti na to, aby nadobro opustili toto území. Vše proběhlo hladce a bez odporu. Beneš se v Praze usilovně zabýval Hitlerem a Těšínsko nechal být… A tak jsme se jako mávnutím kouzelného proutku ocitli na území Polska.

Hory jsou chladivé. Nejsou studené, ale chladivé. Spolehlivě snižujíhorečku duše. Otupují bolest z nespravedlivého osudu.

Tenkrát jsem věděl, že borůvky sbírám už zřejmě naposled.  Válka začala. Z Polské okupace nezbylo nic. Stejně jako z Polska samotného. Opět zafungoval kouzelný proutek. Těšínsko bylo připojeno díky Mnichovské dohodě k Německu. Stali jsme se Němci. Museli jsme se stát Němci. Bylo nám to nařízeno.

Vraceli jsme se s plechovými baňkami plnými borůvek k nádraží. Ale už zdáli jsme slyšeli křik a dokonce i střelbu. Jakési děti nám utíkaly naproti a křičely:

„Němci! Němci!“

„Upokojte se děti. Řekněte nám, co se tam děje?“

„Němečtí vojáci každému zabavují borůvky a střílejí do vzduchu!“

Vzal jsem baňky své ženy, rodičů a sestry a poslal je na nádraží na vlak. Hory jsem znal dobře a borůvky byly příliš vzácné na to, aby si na nich pochutnával wehrmacht. K ránu jsem byl doma i s borůvkami. Těch třicet kilometrů mi za to stálo, ačkoli jsem věděl, že už brzo se Hitler nevědomky krutě pomstí za můj úhybný manévr s borůvkami. 

 Hory jsou neúprosné. Neznají kompromis. Nelžou. Řeknou vám pravdu a nedbají na to, že se pod tíhou té pravdy zlomíte.

Povolávací rozkaz. Mnichovská potupná dohoda posílila armádu wehrmachtu o vojáky, kteří by ve skutečnosti rádi bojovali proti ní. Neuposlechnutí povolávacího rozkazu se trestalo kulkou. A pro každého rodinného příslušníka měli taky jednu. Později jsem byl jeden z prvních vojáků, kteří vstoupili do Sovětského svazu. Jistěže v německé uniformě. O pár měsíců později jsem rovněž, jako jeden z prvních padnul do sovětského zajetí…

Hory jsou vstřícné. Neodmítají nikoho. Jsou očistné. Svou svěží a čistou vodou z nás smyjí všechnu hořkost, nesnesitelné utrpení i bolest z odmítnutí

V roce 1963 jsem byl propuštěn z ruského zajetí. Tedy osmnáct let po skončení války. Rodiče už nežijí a moje žena se ke mně nepřiznává. Její současný muž mě vyhání z domu bičem. Jen vlastní sestra mi poskytuje malý útulek, ačkoli dává nepokrytě najevo, jak moc ji obtěžuje starat se o mrzáka. Sibiřská zima a mráz zkroutily mé tělo do ohavných tvarů a pohled na mě už nevyvolává ani lítost. Jen odpor. V této vesnici jsem už dávno úředně mrtev a mělo to tak zůstat. Odpusťte mi prosím, že jsem vám způsobil nepříjemnosti, tím, že dosud žiju.

Hory jsou domovem nepřijatých. Ukládám zde své zohavené tělo a zlomenou duši. Vím, že budou přijaty. Jen ještě hrst borůvek nasbírám, neboť jen hory dokážou dát tak sladkou a osvěžující útěchu.

Hory jsou…Bůh. 

Dobrý den

Atmosféra při pravidelném cestování, pravidelnou autobusovou linkou, bývá většinou nudná a stereotypní. Vídáte stále stejné tváře a znáte i jednotlivé šoféry, podle nichž víte, zda se máte během cesty více držet a obávat se o své zdraví, či zda můžete klidně spát, třebaže s vědomím, že přípoj zcela jistě nestihnete.

Na jedné lince se však často za volantem objevoval postarší pán, kterého měli všichni rádi. Tedy ne úplně všichni, ale drtivá většina ano. Byl uctivý, jezdil slušně a na čas. Často zastavil i mimo zastávku a zkrátil tak cestujícím pěší túru domů, ačkoli tím hodně riskoval, neboť předpisy všemocného přepravce toto přísně zakazovaly.

Tento pán však také vynikal jednou zvláštností. Každého nastoupivšího pasažéra velmi nahlas pozdravil. I děti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem ten pozdrav nebyl zpívaný. Pokud někdy nastoupíte do autobusu, ve kterém sedí náš uctivý šofér, uslyšíte vysokým hlasem a velmi nahlas zpívanou ódu, zvanou dobrýýý déén.

Náhodný cestující po takovém pozdravu vyloudí úsměv na tváři a je potěšen vtipnou uctivostí řidiče. Ovšem pravidelní „štamgasti“ dopravující se od pondělí do pátku touto linkou do práce a zpět, bývají často podrážděni, neboť tento úryvek z bůhví jaké opery, slyší často i padesátkrát denně, násobeno dvěma při jízdě zpět.

Jedním takovým štamgastem, kterého takový pěvecký výkon přiváděl k nepříčetnosti, byl Josef. Oproti řidičovému tenoru, oplýval hlubokým, nakřáplým basem. Což dávalo tušit, že bývá štamgastem i jiných zařízeních, než jsou linkové autobusy. Zejména po ránu, jež bylo pro Josefa vždy těžké, zuřil a vzteky rudnul, když jeho uši nedobrovolně vyslechly zpěvný pozdrav.

Řidič brzy zaznamenal Josefovu averzi a škodolibě a jen pro něho přidával výšku a intenzitu svého hlasu. Často to přehnal a jeho hlas přeskočil do fistule, což mělo za následek, že se Josef chytal za levou stranu svého hrudního koše, kde zřejmě cítil palčivou bolest.

Josef se ale nenechal jen tak ničit a brzy přešel do protiútoku, zatím jen slovního. A tak jsme mohli pravidelně slyšet dialog, jenž nás vždy rozesmál. Zejména jejich hlasový kontrast působil velmi komicky. Vysoký, téměř ženský hysterický soprán: „Dobrýýý déén.“ A ochraplý, pravidelně zalévaný bas: „Sklapni, kašpare!“

Jak čas běžel, staly se tyto slovní střety tradičními. Josef si sedal vždy až dozadu, aby alespoň trochu zmírnil své utrpení, a jeho uši zdobily špunty. Pomáhalo mu to však zřejmě nemnoho. Soudím tak podle jeho reakcí. Když jsme přijížděli k zastávce, na níž čekalo 15 lidí, Josef se zbožně pokřižoval a pohansky zaklel. Šofér naopak vida takový početný úlovek, zhluboka se nadechl a počal zpívat svůj part.

Nic však netrvá věčně.  Řidič postupně ubíral ze své škodolibosti a Josef se někdy dokonce na něho tu a tam usmál. Stereotyp cestování by nakonec byl jistě zvítězil, kdyby nedošlo k jisté drobné příhodě.

Bylo parné odpoledne. Autobus zel poloprázdnotou. Většina pravidelných i náhodných pasažérů trávila dovolenou. Na zastávkách skoro nikdo nepřistupoval a tak „dobrých dnů“ bylo pomálu. Josef v zadní části vozu spokojeně a poklidně klimbal. Šofér si rukou na volantu vyklepával rytmus písně znějící z jeho autorádia. Klidnou a svižnou jízdu však přerušil skřípavý zvuk brzd. Následoval náraz. Několik tašek a batůžků se nedobrovolně přemístilo do přední části vozu. Jim v patách se nekoordinovaně přemisťoval i Josef. Řidič vyběhl ven, aby zjistil rozsah škody a příčinu jeho malého karambolu.

Všem bylo jasné, že náš autobusový, zpívající hrdina nedodržel bezpečnou vzdálenost a bude tedy označen za viníka nehody. Tuto skutečnost si nejvíc uvědomoval Josef a v jeho očích to začalo jiskřit. Zatímco řidič sepisoval pro pojišťovnu průběh události, Josef se přesunul do sedačky řidiče. Nikdo netušil, co bude následovat. Ovšem Josef se nechystal unést autobus. Pohodlně se usadil a pískal si melodii z rádia.

Konečně byla nehoda sepsána, policie kvůli minimálním škodám nevolána a tak zbývalo jen mobilem ohlásit nehodu přepravci, který nařídil svému zaměstnanci pokračovat v jízdě. Řidič tedy nastoupil a v momentě kdy ke svému překvapení uviděl za volantem Josefa, strnul. Josef se však významně pousmál a poté se vzepjal ke svému životnímu hereckému výkonu. Vysokým, pištivým hlasem, kterého byl schopen, zazpíval: “ Dobrýýý dééén“

Následoval ohlušující smích celého autobusu a ke cti našeho šoféra je třeba poznamenat, že on se smál nejvíc.