Hvězdy

 

Hvězdy

 

Vždycky jsem rád pozoroval hvězdy. Zaklonil hlavu, ztišil se a v duchu počítal to nekonečné množství světýlek, až jsem z té nesmírné hloubky dostával závrať. Je to už však dávno, co jsem naposledy v noci vyšel ven a nechal se unášet tajemnou silou vesmíru. Městské nebe není tak krásné, hvězdy se zde tolik neukazují, ztrácejí se ve světelné mlze.

A já poslední dobou městský člověk byl. Propadl jsem jeho ruchu, a doslova se nechal požírat nástrahami velkoměsta.

Život se mi zrychlil. Práce, schůzky, jednání, burzy, večírky a hlavně prachy, prachy a prachy. A v tom shonu mi proklouzával život mezi rukama, aniž bych se pokusil tu nekončící smršť zastavit. Nevnímal jsem, jak mi přibývá věk, nevnímal jsem sebe.

Jenže události, které mě v poslední době potkaly, natolik změnily můj život, až mám skoro strach o tom mluvit. Ale je to silnější než já. Už si to nemohu nechávat jenom pro sebe. Proto píši tento text, snad někoho osloví.

Moje krize začala před dvěmi lety. Přišel jsem o lukrativní zaměstnání a svou životní prohru řešil alkoholem. Zpočátku sem tam sklenkou, až z toho byla postupně denně celá láhev, i víc. Není divu, že se se mnou rozešla přítelkyně, která měla o životě úplně jiné představy.

Tím však mé problémy nekončily.  Se svými schopnostmi jsem si mohl sehnat kdykoliv další práci, myslel jsem si. Jenže ten proklatý alkohol mi ji vzal dříve, než jsem se stačil kdekoliv uchytit. Moje konto se postupně tenčilo, až jednoho dne jsem neměl na splátky svých úvěrů. A pak to šlo se mnou z kopce. Rychlý sešup dolů. Jako na toboganu.

Zdálo se to jak zlý sen, když jednoho letního dne navštívil můj domov exekutor.

To pak sedíte, nevěříte svým očím a přicházíte o vše, co jste celý život budovali a schraňovali.  Zbydou vám jen výčitky a smutné oči pro pláč.

A tak jsem se ocitl na ulici. Podotýkám, že vlastní vinou, to moc dobře vím. Život pro mne ztratil smysl. Přišel jsem o vše. Stal se ze mě žebrák.

S tím jsem se nedovedl smířit. Za pár vyžebraných usmolených kaček jsem si kupoval kořalku, nebo jsem slejval zbytky z odhozených lahví a pomalu a jistě jsem upadal do zapomnění. Lidé se mě stranili. Není divu, musel jsem hrozně páchnout. Nemyl jsem se snad půl roku. Spadnul jsem na samotné dno, peklo by proti tomu byl život v pětihvězdičkovém hotelu.

Deprese mi byly denním společníkem. Já, tak ceněný muž jsem takhle dopadl. Nenašel jsem jinou možnost, než se svým životem definitivně skoncovat. Neměl jsem už sílu žít dál.

Rozhodl jsem se skočit z mostu. Aspoň naposledy v životě vzlétnout. Když už se to mělo stát, tak se mi do toho nechtělo v naší metropoli. Jako malý jsem jezdil na Orlík.  Vždy mě tam fascinoval Žďákovský most. Když už mám zemřít, tak jedině tam, říkal jsem si.

Z vyžebraných peněz, jak potupné, jsem si vydělal na autobus a na nějaké to pití k tomu, a vydal se na cestu. Opřený o sedačku jsem si v paměti promítal celý svůj život, ale od mého úmyslu mě to nezviklalo. Byl jsem pevně rozhodnutý.

Od zastávky jsem šel k mostu pár desítek minut pěšky. Přitom jsem upíjel z lahve na kuráž. Nebylo to na mně ale moc znát, již jsem byl na alkohol navyklý.

Když jsem dorazil na místo, byla již tma. Jedině dobře, alespoň to neuvidím. Mám totiž strach z výšky.

Pomalu jsem kráčel do středu mostu. A spolu se mnou kráčelo ticho. S hlavou skloněnou jsem jen pozoroval své špičky bot, jak se sunou vstříc mému osudu. Až někde uprostřed přehrady jsem zvedl hlavu. A vtom jsem ji spatřil. Mladou dívku s kloboučkem, sedící na okraji mostu za zábradlím. Bylo jasné, že se chystá skočit. Zdálo se mi to nespravedlivé, vždyť dnešní noc měla patřit mojí smrti! Jak se opovažuje brát mi můj tragicky slavnostní den? Tahle chvíle měla patřit přece mně!

Pak jsem si ji prohlédl lépe.

Byla tak mladá. Přinejmenším o dvacet let mladší, než já. Měla život teprve před sebou. To přece nemohla být pravda. Najednou jsem měl jediný cíl. Musím tu dívku zachránit!

Pomalu jsem se k ní přiblížil a ještě z bezpečné strany zábradlí na ni promluvil:

„Prosím tě, nedělej to. To nemá žádný význam.“

Mlčela.

„Jsi mladá. Tvého života je škoda. Jestli tě opustil nějaký kluk, proto snad nemá cenu si brát život.“

Stále mlčela.

„Ztracená láska za to nestojí.“

Teprve nyní promluvila. Hlas plul prostorem jak zářící zlatovlasá kometa. Tak nádherný hlas jsem jaktěživ neslyšel.

„Mě nikdo neopustil. Proto bych přece neskákala.“

„A proč to chceš tedy udělat? Co se stalo?“

„Už jste někdy zažil noci, kdy je vám tak špatně, že se vám otáčí žaludek, jako by se chtěl vyždímat, hlava vám třeští a vy nevíte, co s tím?“

„Kolikrát, ale to přece není důvod ke smrti?“

„Nemyslím z alkoholu. Jsem nemocná. Mám rakovinu. Chemoterapie nezabrala. Už nemám žádnou naději. Zbývají mi jen dny ukrutného trápení.“

Ladným pohybem sundala klobouk z hlavy. Spatřil jsem její hlavu bez vlasů.

„To neříkej, vždycky je přece nějaká šance.“

A v té chvíli jsem se zastyděl. Za svůj život, za svůj postoj, za svoji poničenou duši. Vždyť můj důvod ke smrti byl proti tomuto trapný. Přesto jsem pokračoval v rozhovoru, její smrt by byla přece tak zbytečná.

„Určitě máte příbuzné, které tím jistě zarmoutíte.“

„Táta nás opustil, když jsem byla malá a maminka zemřela před třemi roky. Také měla nádor.“

Ztichl jsem, co na to říci. Po pár vteřinách mlčení jsem zvolil jinou strategii.

„Co když nemáme právo si brát život?“

Neříkala nic.

„Věříte v něco podobného. Třeba v osud, nebo ve znovuzrození?“ tiše prohodila mezi svými pobledlými rty.

Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi o podobných věcech četl.

„Kdyby něco takového existovalo, třeba budu mít příští život lepší. A jestli nic není, tak aspoň ukončím tu ukrutnou bolest. Třeba má každá duše na nebi svou hvězdu, svou ochránkyni, kdoví.“

„Co když ne? Co když sebevrazi po smrti trpí ještě víc? Vždyť život je zázrak, dar, který si snad nikdo nemá právo brát.“

Na chvilku jsem zmlkl. Bylo mi ze sebe a svých slov zle. Kdyby tu ta dívka nebyla, na tohle bych nepomyslel. Jistě bych bez okolků skočil.

„Nemůžete vědět, co bude. A mně už je to všecko jedno. Kdybyste zažil mou bolest, jistě byste to pochopil.“

Naklonila se. A mně se zrychlil tep.

„Prosím tě nedělej to. Pojď se mnou. Nejsem žádný svatoušek, ale zkusím se o tebe postarat. I kdyby to mělo být jen pár dnů, přece stojí za to mít na prahu života přítele.“

Otočila hlavu. Všiml jsem si, jak jí teče slza po tváři. Protáhl jsem ruku skrz zábradlí a chtěl ji obejmout.

A pak se stalo něco hrozného. Byl to jen mžik. Odrazila se a letěla dolů. Tiše, ani nekřikla.

„Sakra, sakra, sakra!“ klel jsem, „to nemůže být pravda. To ne. Bože, jak jsi to mohl dopustit. Vždyť byla tak mladá.“

A vtom mi to došlo. Vždyť ta dívka mi zachránila život. Nebýt jí, tak bych dnes zemřel já. I když nepatřím mezi ortodoxně věřící, poklekl jsem a začal jsem se modlit.

„Odpusť, odpusť mi Bože, prosím.“

I přes zavřené oči jsem cítil, jak začínám brečet. Ne nad sebou, ale nad životem té dívky. Bylo mi jí tak líto.

„Prosím ať netrpí. Ať netrpí!“

Zachránila mi život, z celého srdce jsem si přál, aby byla šťastná.

Otevřel jsem oči. To co jsem uviděl, mě šokovalo. Muselo to tu být již dlouho, ale předtím jsem si toho v tom šeru nevšiml. Na zemi přede mnou byla již vyhaslá svíčka a pár suchých květin.  A uprostřed nich obrázek dívky. Přesně té dívky, která před mými zraky před chvílí skočila. Ona byla už dávno mrtvá. Přišla mě jen zastavit. Mráz projel celým mým tělem. Nezmohl jsem se na nic.

Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nádheru. Na nebi zářily miliony hvězd. Takovou krásu jsem dávno už neviděl. Tiše jsem to sledoval a do noci šeptal:

„Děkuji, děkuji, děkuji.“

Možná se mi to jen zdálo, ale v hluboké temné části vesmíru se najednou objevila nová hvězda. Věřil jsem, že patří té dívce. Dosáhla osvobození.  A já též.

Plamínek samoty

Dívá se do ní,
hřejivý svíčky dech, její plamínek.
Barvou mědi obarvuje bílé tváře.
Do očí svým lásky světlem
hledí.

Jak zvláštně voní
její žal, slzy, života pramínek.
Kolem svíčky teplá záře.
Jak probuzený starý betlém
z šedi.

Mizí snad pro ni.
Zbyl tu jen vosk, stůl a svícínek.
Jen poslední dým podobá se páře.
Ona sama v přítmí smutném
sedí.

 

Sychravého rána

Bylo brzké ráno, třicátého listopadu
Sychravé ráno, doba depresí a žalu
Skřehot vran Moranu vábí
Pod holými stromy listí bez ladu a skladu
A v něm tulák leží, nezavání.

O smrti křičel v těchto dnech
Strom temný, starý, bohužel.
A slavík chyběl, nezapěl.
Když tulák starý tady zdech.

Jezero bouřné v krajích jiných
zpívalo temně, a to v mol
že tulák často byl na mol
a slunce zašlé za temnými mraky
neposvítí lidem na životní krachy
oni sami před tím zavírají zraky.

Věštba (Drabble hraní č.1)

Drabble na slova:

Kasa, kachna, kopat, fňukat, téměř.

(Drabble musí obsashovat uvedená slova a celkem bez názvu musí mít 100 slov.)

Věštec

Tahle zpráva šokovala celý svět! Václav Motyčka kopal studnu, a když vyhloubil téměř deset metrů, nalezl poklad. A ne ledajaký. Objevil kasu, nebo spíše menší kasičku, která obsahovala pradávný vzkaz od slavného věštce, Nostradama. Ve své věštbě předpověděl, že lidstvo nesmí fňukat, že po době úpadku, suchých let a trýznění dojde k nevídanému zázraku, svět spasí dávno zapomenutý tvor, o kterém jsme již leta letoucí neslyšeli. Možná se nejedná o tvora v pravém slova smyslu a je to míněno jen symbolicky. Zmíněný tvor, který nás spasí, se bude nazývat – rozum. Ale nemusíte se ničeho obávat, tohle je zaručeně kachna!

 

Drable – MOST

Drable na slova (Sezóna, hlavolam, roztok, idea, most)

Poznámka: Drabble je krátký literární útvar na zadaná slova, který musí obsahovat vždy přesně 100 slov

Most

Nechť do kronik vepsáno jest, že následující idea mi vnuknuta byla ve chvíli, kdy zrak můj spatřil ten podivný pokrm. Nevýrazný, vůně mdlé, podivný roztok, který snad jako lep mohl by sloužiti, nikoli jako krmě lidská. A tu, jako bych vyřešil hlavolam, napadlo mě směs použít jako pojivo při stavbě hradů a opevnění. A co teprve most! Dle astrologů je právě nyní ta pravá sezóna k podobné stavbě. Spoustě lidem dám práci, vydělají si na skývu chleba a jídlo mnohem důstojnější, než byla zmíněná břečka. Bude to most, který propojí lid s mou císařskou důstojností. Nechť nese jméno – Karlův most.

Plamínek samoty

Plamínek samoty

Dívá se do ní,
hřejivý svíčky dech, její plamínek.
Barvou mědi obarvuje bílé tváře.
Do očí svým lásky světlem
hledí.

Jak zvláštně voní
její žal, slzy, života pramínek.
Kolem svíčky teplá záře.
Jak probuzený starý betlém
z šedi.

Mizí snad pro ni?
Zbyl tu jen vosk, stůl a svícínek.
Jen poslední dým podobá se páře.
Ona sama v přítmí smutném
sedí.

Tajemství béžového kufru

Jedna z prvních povídek, kteréjsem kdy napsal, je cca z roku 1990. Později vyšla, po určitých úpravách, v knize Povídky jemné i tajemné. 

 

 

„Prosím Vás jste Bronislav Lébl?“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem Bronislav Lébl. Co mi chcete?“

Takhle nějak začal náš rozhovor před obchodním domem Jasmínek, který se vyznačoval tím, že na nádherně upravených regálech se tetelilo nádherně složené prd. Stalo se to za doby, kdy prd byl v obchodech nejběžnějším sortimentem.

„Co Vám chci? To je trochu složitější, mohu Vás pozvat na skleničku?“

Jelikož jsem nebyl proti, tak jsem se vzápětí ocitl v nejbližším baru s velice podivným a podezřelým chlápkem. Nezastírám, že jsem byl trochu zvědavý, o co vlastně jde.

Byl to takový střízlík, kterého bych za normálních okolností pravděpodobně přehlédl. Jediné co mne na něm zaujalo, byl jeho velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr.

„Tak co mi tedy chcete?“ Netrpělivě jsem se optal ve chvíli, kdy nám barman rozléval dvě becherovky.

Víceméně takovou maličkost. Jak se cítíte ve svém těle?“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jak se cítím? Občas mě něco bolí, nebo tlačí, ale jinak…Proč se ptáte?“

„Říkáte tlačí, hm to bude ono.“

„Nerozumím?“

„Podívejte se, já Vám to řeknu na rovinu, já jsem posel všemohoucího.“

„Posel? Jo ták,už mi to je jasný. Jinými slovy mi chcete říci, že se potřebujete léčit. Jenže to jste na špatné adrese, já jsem truhlář a ne lékař.“

„Ano truhlář Bronislav Lébl, tak to jsem na dobré adrese. Chápu Vás, že mi nerozumíte. Já sám tomu nerozumím o nic víc, než vy. Vlastně jsem obyčejný člověk, mimochodem jmenuji se Roman Stárek, ale asi před čtrnácti dny se náhle u mne objevil tento kufr se zprávou, že jsem posel všemohoucího a že vám mám neprodleně toto zavazadlo předat. Řeknu Vám, že se pronese. No a tak Vám ho tedy předávám.“

„Doufám, že to není nějaká politická provokace, v dnešní době jeden neví. Nevíte, co v tom kufru je?“ Trochu nejistě jsem vyzvídal.

Vtom  jsem si všiml, že sedím v baru naproti zrcadlu a bavím se sám se sebou. Začal jsem pochybovat o svém duševním zdraví a raději se rozhodl, co nejrychleji z baru odejít.

Bohužel, když jsem vstával od stolu, zarazil jsem se, věřte nebo nevěřte, o velký, maličko v rohu odřený, béžový kufr. Okamžitě mne zavalila obrovská zvědavost, co že v něm vlastně je.

Po půl hodině se mi konečně podařilo dotáhnout kufr domů. Manželka naštěstí nebyla doma, zbytečně by se vyptávala, co to zase táhnu, navíc,když ze mne táhne.

Položil jsem kufr doprostřed chodby a netrpělivě, s trochu neobvykle třesoucíma se rukama, jsem ho začal pomalu otvírat. Šlo to snadno, zámky jako by se sami otevřely, jakmile jsem se jich dotknul. Zbývalo odkrýt malou tenkou dečku, která  byla přehozená přes tajemství  zavazadla.

Když jsem zjistil, co je uvnitř, tak mne polil studený pot. V kufru leželo poněkud zkroucené, ne moc valně vypadající něčí  tělo. Tělo nějakého neznámého chlapa. Také tam ležel lístek, na kterém bylo napsáno:

 

Vážený pane Lébl. Když jste se narodil, bylo Vám omylem přiděleno cizí tělo. Správně Vám patří toto. Počítejte s tím, že časem dojde k proměně. Tak se podle toho zařiďte.

 

Samozřejmě jsem těm blábolům nevěřil. Jenže něco jsem s tím tělem udělat musel, abych neměl zbytečné oplétačky s policií, tenkrát tedy s veřejnou bezpečností. Trochu v panice jsem se rozhodl, že kufr odložím někde ve vlaku a co nejrychleji se ztratím.

Oblékl jsem si  nenápadný pršiplášť, přesně takový, jaký nosí gangsteři v amerických filmech,

ve své zbrklosti jsem si neuvědomil, že je venku slunečno  a vydal se k nejbližšímu nádraží, konkrétně do Bráníka.

„Prosím jednu jízdenku až na konečnou“ Evidentně nervózní jsem žádal o lístek. Bylo mi jedno kam.

„Tady jede jen Posázavský pacifik.“ Přes silné brýle mi sdělovala prodavačka.

„To je jedno, dejte to sem.“

Po půl hodině se vlak konečně přicoural. Nejrychleji jak to šlo jsem naskočil do vagónu, vtrhl na klozet a tam kufr nechal. Potom jsem netrpělivě čekal, až vlak zastaví. Snad ještě za jízdy jsem otvíral dveře motoráku a rychle pádil ven. Absolutně jsem nevnímal klení poněkud otylejší postarší dámy, která držela v napřažených rukách poslední zbytky dortíčků, které  se mi rozplácly na plášť, když jsem zbrkle do ní vrazil. Prostě komická situace v tak napjaté chvíli.

Uklidnil jsem se až doma. Ovšem jen do doby, než jsem se ocitl před zrcadlem. Z něj na mne civělo cizí tělo. Tělo z kufru. A navíc se právě vrátila manželka.

Marně na policii vysvětluji, že se jmenuji Bronislav Lébl. Nikdo mi nevěří. Doufám, že mne neobviní z vraždy Bronislava Lébla, až jeho tělo naleznou v zapomenutém kufru.

 

Po čase jsem se dozvěděl, že kufr objevil jistý pan Polesný a bylo mu také nabídnuto, že si může vyměnit tělo. On tomu uvěřil a skutečně tak učinil. Své staré tělo uložil do kufru a ten opět schoval ve vlaku. Kdyby se Vám zdálo, že se ve svém těle necítíte dobře, tak se shánějte po velkém, maličko v rohu odřeném, béžovém kufru.

 

 

 

 

Ve výškách

 

Kroužit ve výškách

jak dravý pták

mezi blesky

to by bylo vážně

vážně bylo hezký.

 

Dotýkat se nebes

Do hor vylétnout

Slunce zastínit

 

Toužit při svíčkách

a jenom tak

poslouchat starý desky

to by bylo vážně

vážně bylo hezký.

 

Dotýkat se Tebe

Něžně se obejmout

Víno spolu pít

 

Kroužit ve výškách

S Tebou bych rád

Mezi blesky

To by bylo vážně

vážně bylo hezký.

 

Dotýkat se

Něžně

Slunce spolu pít

 

Strach

Jednou ta otázka musela přijít. Pan Kopřiva však doufal, že se tak stane později. Věděl, že na takový dotaz není ještě připraven. Zároveň mu však bylo jasné, že na to nebude připraven nikdy. Za žádnou cenu to dnes ještě nechtěl slyšet. Jeho syn Tomáš si však našel příhodný čas a zeptal se:

„Tati, mohl bych si dnes odpoledne půjčit auto?“

„A je to tady,“ napadlo v první chvíli pana Kopřivu. Jeho syn si nedávno dodělal řidičák, je to řidičský elév a dnes si prvně troufl říci si o automobil. Jeho drahocennou stříbřitou Felicii. Nedávno sice spolu už jeli a Tomáš řídil, ale nyní chce evidentně jet sám.

Tenkrát při jízdě pan Kopřiva trpěl. Ne, že by jeho syn nezvládl řízení, jel opatrně a řídil možná lépe, než kdejaký pirát silnic, přesto byl pan Kopřiva v neustálém napětí. Brzdil imaginární brzdou na místě spolujezdce, neustále vykřikoval: „Pozor, pozor!“ a div, že se nevrhal po volantu, aby odvrátil hrozící katastrofu, kdykoliv projíždělo kolem auto. Přesto všechno zachoval klid a zeptal se:

„A kam potřebuješ?“

„Do Příbrami za Janou. Slíbil jsem, že jí přivezu maturitní otázky. Vždyť já už je nepotřebuji.“

„To je nemůžeš poslat mailem?“

„Ještě jí chci pomoct s matikou. Tati, prosím.“

Pan Kopřiva věděl, že se tam dá klidně zajet autobusem. Ale to mu nemohl udělat. Jeho syn chtěl udělat na Janu dojem. Nemohl mu přece dát najevo, že mu nevěří. Že má strach!

„No dobrá,“ s těžkým srdcem odpověděl a neochotně vytáhl kabelu s doklady a klíčky:

„Až dorazíš, tak zavolej! A jeď opatrně.“

„Jasně, vždyť vím.“

Dveře se zabouchly a pan Kopřiva zůstal v domě sám. Obklopen prázdným tichem. Jen ze stěny se ozýval

hlasitý tikot hodin.

Jindy by si zajisté našel nějakou práci, ale nyní musel myslet na syna a jeho jízdu. Měl o něj strach. Kdyby se něco stalo s autem, milé by to nebylo, hlavou se mu však začaly honit mnohem černější myšlenky:

„Co když se zmrzačí, nebo nedej Bůh zabije. Vždyť dnes na silnicích jezdí takoví šílenci…“

Nebyl schopen se na nic soustředit. Neúčelně bloumal bytem a snad každou minutu se díval na hodiny, zda už by neměl Tomáš být na místě. Ta nečinnost se nedala dlouho vydržet. Věděl, že to přehání, ale nemohl si pomoci.

Aby zabil čas, rozhodl se uvařit si kávu. Otevřel kredenc a neobratně sáhl mezi hrnky. Jeden z nich nešikovně shodil a ten se roztříštil o zem. Podlaha byla plná bílých střepů.

„To musí být znamení. Něco se muselo stát!“

Pan Kopřiva nebyl schopen ovládnout mysl. Promýšlel strašidelné scénáře, ačkoli k tomu neměl důvod. Pak se však na chvíli uklidnil. Napadlo ho, jaké bylo štěstí, že se rozbil zrovna ten obyčejný bílý hrnek. Vždyť klidně mohl spadnout ten modrý, co ho má jeho žena tak ráda. To by byla škoda. Stačil kousek a mohlo být hůř.

Náhle jeho myšlenky vyrušil zvonek. Jindy tak hlasitě nedrnčel, ale nyní, v tom tichu? Pan Kopřiva až leknutím poskočil.

Už je to tady! Přijeli mi říct, že se můj syn vymlátil!“

Pan Kopřiva spěchal ke dveřím.                             Zvonek zněl silněji a silněji.

Sáhl po klice a otevřel.

Za dveřmi stála jeho žena.

„Mám klíče někde na dně kabelky, tak jsem zazvonila. Tomáš už je doma?“

„Půjčil jsem mu auto, potřeboval do Příbrami.“

„Zbláznil ses? V pátek? V takovém provozu?!“

To nedomyslel. Najednou se jeho obavy ještě znásobily. Pátek, černý den pro všechny motoristy. Jenže už se s tím nedalo nic dělat. Musel doufat, že to dopadne dobře. Jeho manželka měla v očích vyčítavý pohled. V bytě panovala dusná atmosféra. Nervozita se táhla za každým jejich krokem. Nebylo to k vydržení.

Pan Kopřiva se raději zavřel do své dílničky. Stejně se chystal opravit žehličku, a nyní k tomu byla vhodná příležitost. Aspoň se čas tak nepovleče. Aby zamezil negativním myšlenkám, pustil si staré příruční rádio.

Uběhla necelá čtvrthodinka, když hudbu přerušily dopravní informace. Jedna z nich ho doslova zmrazila. Hlásili, že došlo k tragické nehodě mezi Strakonicemi a Příbramí. Přesně na trase, kudy jel jejich syn.                     Okamžitě všeho nechal a běžel za ženou. Mohl se vybourat kdokoliv jiný, ale co vás asi tak napadne, když víte, že tudy jistě jel někdo vám blízký. Časově to přesně odpovídalo. Když o tom řekl ženě, ani se nerozčilovala. Uvažovala zpočátku docela pragmaticky.

„Tak mu zavolej! Ať víme, na čem jsme.“

Mobil nechal vyzvánět dlouhé minuty, nikdo jej však nezvedal. Nakonec spadl do schránky. Nebyli na tom o nic lépe, než předtím..

„Karle, já mám zlé tušení.“

Karel Kopřiva mlčel. Polil ho studený pot. Oba naprosto ovládl hrozný strach o syna. Pak je napadlo podívat se na internet. V dnešní době tam jsou informace téměř okamžitě.

Nemýlili se. Zpráva o havárii stříbrné felície visela na první stránce. Rychle četli text, aby se dozvěděli podrobnosti. Auto s mladým řidičem nabouralo do stromu. Hasiči se k němu nemohou dostat. Bojují o jeho život. Pod článkem byla řada komentářů odsuzujících nedbale jezdící mladé frajery.                            Ve skutečnosti však většina z nich jen čekala na smrt v přímém přenosu.                                                             „Tak dělej něco, náš chlapeček tam umírá!“

„Co mám asi tak dělat, ty chytrá?“

„Tys to všechno zavinil, ty za to můžeš!“ propadla už naprosté hysterii jeho žena a začala ho tlouct pěstmi do ramene, dokud ji pevně nesevřel.

„Musíme za ním jet, slyšíš?“ Už evidentně polevila. V očích se jí leskly slzy zmaru.

„Půjčím si auto vedle od Mirka, ten to pochopí. Vždyť jsme mu tolikrát pomohli.“

Pan Kopřiva byl rád, že se ve svém sousedovi nemýlil. Během pár minut už byli na cestě za svým synem.                                                                                              V autě mlčeli. Mysleli na jediné. Na svého Tomáška. Karel vzpomínal, jak spolu slepovali modely letadel, nebo jak chytali ryby a úplně měl před očima ten radostný výraz v jeho dětské tváři, když vytáhl svého prvního okouna. Ale to už je dávno pryč.                            Jeho žena, ač nějak silně v Boha nevěřila, měla celou dobu pevně sepjaté ruce a tiše se modlila.               Tak dojeli až k uzavírce. Policista je nechtěl pustit dál.

„My tam potřebujeme, máme tam syna.“

„Jak víte, že to je váš syn?“

„Jel tudy ve stříbrné felícii. Vůbec se nám neozývá.“

Policista usoudil, že by to mohlo být možné a tak je výjimečně pustil. To už se jim nad hlavami začal snášet vrtulník. Došlo jim, že je situace hodně vážná, ale snad jejich syn přežije.                                                                      Už byli tak dvě stě metrů od místa tragédie. Naprosto zdemolované stříbrné auto bylo omotáno kolem stromu, jako špagety na vidličku. Záchranáři kmitali kolem zraněného mladíka. Dělali vše pro jeho oživení.  Opodál se chystal vrtulník k přistání. Karlova žena byla na omdlení.                                                                           A pak nastal krutý zlom.                                              Doktoři polevili ve svém snažení.                                               Vše bylo naprosto marné.                                                      Čas mladého života, tak krátkého, tak promarněného, se naplnil.                                                                            Karel zastavil. Nemohl tomu uvěřit. Vtom mu zazvonil telefon.

„Ahoj tati, tak jsem dorazil. Byla tam nějaká bouračka, tak to trvalo dlouho. Odklonili dopravu.“

„Ty si vůl, viď?“ vypadlo naprosto nelogicky z jeho otce. Tomáš to nemohl pochopit. Jenže to už bylo Karlovi jedno. Z očí mu vytryskly slzy štěstí.

Pak se však za svou radost zastyděl. Vždyť nechybělo moc a mohlo být všechno jinak. Osud si dnes vybral někoho jiného, ale nikdo si nemůže být jistý, jak to bude příště.

Obrátili auto a vraceli se zvolna zpět. Celou cestu domů o tom všem Karel přemýšlel. Nemohl pochopit, jak se v takové situaci mohl radovat? Nemohl se s tím smířit. Nakonec mu ale došlo, že to, co cítil, nebyla radost, byla to jen úleva.                                                                            Když kolem nich projel pohřební vůz, až v něm hrklo. Dnes jedou pro neznámého mladíka, ale kam pojedou příště?                                                                    Večer si spolu s manželkou v klidu popíjeli čaj. Ona měla svůj oblíbený modrý hrneček. Jaké štěstí, že se odpoledne nerozbil. Jaké štěstí, že osud vybral ten bílý. Stačilo málo a mohlo to být jinak.

 

Hvězdy

Vždycky jsem rád pozoroval hvězdy. Zaklonil hlavu, ztišil se a v duchu počítal to nekonečné množství světýlek, až jsem z té nesmírné hloubky dostával závrať. Je to už však dávno, co jsem naposledy v noci vyšel ven a nechal se unášet tajemnou silou vesmíru. Městské nebe není tak krásné, hvězdy se zde tolik neukazují, ztrácejí se ve světelné mlze.

A já poslední dobou městský člověk byl. Propadl jsem jeho ruchu, a doslova se nechal požírat nástrahami velkoměsta.

Život se mi zrychlil. Práce, schůzky, jednání, burzy, večírky a hlavně prachy, prachy a prachy. A v tom shonu mi proklouzával život mezi rukama, aniž bych se pokusil tu nekončící smršť zastavit. Nevnímal jsem, jak mi přibývá věk, nevnímal jsem sebe.

Jenže události, které mě v poslední době potkaly, natolik změnily můj život, až mám skoro strach o tom mluvit. Ale je to silnější než já. Už si to nemohu nechávat jenom pro sebe. Proto píši tento text, snad někoho osloví.

Moje krize začala před dvěmi lety. Přišel jsem o lukrativní zaměstnání a svou životní prohru řešil alkoholem. Zpočátku sem tam sklenkou, až z toho byla postupně denně celá láhev, i víc. Není divu, že se se mnou rozešla přítelkyně, která měla o životě úplně jiné představy.

Tím však mé problémy nekončily.  Se svými schopnostmi jsem si mohl sehnat kdykoliv další práci, myslel jsem si. Jenže ten proklatý alkohol mi ji vzal dříve, než jsem se stačil kdekoliv uchytit. Moje konto se postupně tenčilo, až jednoho dne jsem neměl na splátky svých úvěrů. A pak to šlo se mnou z kopce. Rychlý sešup dolů. Jako na toboganu.

Zdálo se to jak zlý sen, když jednoho letního dne navštívil můj domov exekutor.

To pak sedíte, nevěříte svým očím a přicházíte o vše, co jste celý život budovali a schraňovali.  Zbydou vám jen výčitky a smutné oči pro pláč.

A tak jsem se ocitl na ulici. Podotýkám, že vlastní vinou, to moc dobře vím. Život pro mne ztratil smysl. Přišel jsem o vše. Stal se ze mě žebrák.

S tím jsem se nedovedl smířit. Za pár vyžebraných usmolených kaček jsem si kupoval kořalku, nebo jsem slejval zbytky z odhozených lahví a pomalu a jistě jsem upadal do zapomnění. Lidé se mě stranili. Není divu, musel jsem hrozně páchnout. Nemyl jsem se snad půl roku. Spadnul jsem na samotné dno, peklo by proti tomu byl život v pětihvězdičkovém hotelu.

Deprese mi byly denním společníkem. Já, tak ceněný muž jsem takhle dopadl. Nenašel jsem jinou možnost, než se svým životem definitivně skoncovat. Neměl jsem už sílu žít dál.

Rozhodl jsem se skočit z mostu. Aspoň naposledy v životě vzlétnout. Když už se to mělo stát, tak se mi do toho nechtělo v naší metropoli. Jako malý jsem jezdil na Orlík.  Vždy mě tam fascinoval Žďákovský most. Když už mám zemřít, tak jedině tam, říkal jsem si.

Z vyžebraných peněz, jak potupné, jsem si vydělal na autobus a na nějaké to pití k tomu, a vydal se na cestu. Opřený o sedačku jsem si v paměti promítal celý svůj život, ale od mého úmyslu mě to nezviklalo. Byl jsem pevně rozhodnutý.

Od zastávky jsem šel k mostu pár desítek minut pěšky. Přitom jsem upíjel z lahve na kuráž. Nebylo to na mně ale moc znát, již jsem byl na alkohol navyklý.

Když jsem dorazil na místo, byla již tma. Jedině dobře, alespoň to neuvidím. Mám totiž strach z výšky.

Pomalu jsem kráčel do středu mostu. A spolu se mnou kráčelo ticho. S hlavou skloněnou jsem jen pozoroval své špičky bot, jak se sunou vstříc mému osudu. Až někde uprostřed přehrady jsem zvedl hlavu. A vtom jsem ji spatřil. Mladou dívku s kloboučkem, sedící na okraji mostu za zábradlím. Bylo jasné, že se chystá skočit. Zdálo se mi to nespravedlivé, vždyť dnešní noc měla patřit mojí smrti! Jak se opovažuje brát mi můj tragicky slavnostní den? Tahle chvíle měla patřit přece mně!

Pak jsem si ji prohlédl lépe.

Byla tak mladá. Přinejmenším o dvacet let mladší, než já. Měla život teprve před sebou. To přece nemohla být pravda. Najednou jsem měl jediný cíl. Musím tu dívku zachránit!

Pomalu jsem se k ní přiblížil a ještě z bezpečné strany zábradlí na ni promluvil:

„Prosím tě, nedělej to. To nemá žádný význam.“

Mlčela.

„Jsi mladá. Tvého života je škoda. Jestli tě opustil nějaký kluk, proto snad nemá cenu si brát život.“

Stále mlčela.

„Ztracená láska za to nestojí.“

Teprve nyní promluvila. Hlas plul prostorem jak zářící zlatovlasá kometa. Tak nádherný hlas jsem jaktěživ neslyšel.

„Mě nikdo neopustil. Proto bych přece neskákala.“

„A proč to chceš tedy udělat? Co se stalo?“

„Už jste někdy zažil noci, kdy je vám tak špatně, že se vám otáčí žaludek, jako by se chtěl vyždímat, hlava vám třeští a vy nevíte, co s tím?“

„Kolikrát, ale to přece není důvod ke smrti?“

„Nemyslím z alkoholu. Jsem nemocná. Mám rakovinu. Chemoterapie nezabrala. Už nemám žádnou naději. Zbývají mi jen dny ukrutného trápení.“

Ladným pohybem sundala klobouk z hlavy. Spatřil jsem její hlavu bez vlasů.

„To neříkej, vždycky je přece nějaká šance.“

A v té chvíli jsem se zastyděl. Za svůj život, za svůj postoj, za svoji poničenou duši. Vždyť můj důvod ke smrti byl proti tomuto trapný. Přesto jsem pokračoval v rozhovoru, její smrt by byla přece tak zbytečná.

„Určitě máte příbuzné, které tím jistě zarmoutíte.“

„Táta nás opustil, když jsem byla malá a maminka zemřela před třemi roky. Také měla nádor.“

Ztichl jsem, co na to říci. Po pár vteřinách mlčení jsem zvolil jinou strategii.

„Co když nemáme právo si brát život?“

Neříkala nic.

„Věříte v něco podobného. Třeba v osud, nebo ve znovuzrození?“ tiše prohodila mezi svými pobledlými rty.

Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi o podobných věcech četl.

„Kdyby něco takového existovalo, třeba budu mít příští život lepší. A jestli nic není, tak aspoň ukončím tu ukrutnou bolest. Třeba má každá duše na nebi svou hvězdu, svou ochránkyni, kdoví.“

„Co když ne? Co když sebevrazi po smrti trpí ještě víc? Vždyť život je zázrak, dar, který si snad nikdo nemá právo brát.“

Na chvilku jsem zmlkl. Bylo mi ze sebe a svých slov zle. Kdyby tu ta dívka nebyla, na tohle bych nepomyslel. Jistě bych bez okolků skočil.

„Nemůžete vědět, co bude. A mně už je to všecko jedno. Kdybyste zažil mou bolest, jistě byste to pochopil.“

Naklonila se. A mně se zrychlil tep.

„Prosím tě nedělej to. Pojď se mnou. Nejsem žádný svatoušek, ale zkusím se o tebe postarat. I kdyby to mělo být jen pár dnů, přece stojí za to mít na prahu života přítele.“

Otočila hlavu. Všiml jsem si, jak jí teče slza po tváři. Protáhl jsem ruku skrz zábradlí a chtěl ji obejmout.

A pak se stalo něco hrozného. Byl to jen mžik. Odrazila se a letěla dolů. Tiše, ani nekřikla.

„Sakra, sakra, sakra!“ klel jsem, „to nemůže být pravda. To ne. Bože, jak jsi to mohl dopustit. Vždyť byla tak mladá.“

A vtom mi to došlo. Vždyť ta dívka mi zachránila život. Nebýt jí, tak bych dnes zemřel já. I když nepatřím mezi ortodoxně věřící, poklekl jsem a začal jsem se modlit.

„Odpusť, odpusť mi Bože, prosím.“

I přes zavřené oči jsem cítil, jak začínám brečet. Ne nad sebou, ale nad životem té dívky. Bylo mi jí tak líto.

„Prosím ať netrpí. Ať netrpí!“

Zachránila mi život, z celého srdce jsem si přál, aby byla šťastná.

Otevřel jsem oči. To co jsem uviděl, mě šokovalo. Muselo to tu být již dlouho, ale předtím jsem si toho v tom šeru nevšiml. Na zemi přede mnou byla již vyhaslá svíčka a pár suchých květin.  A uprostřed nich obrázek dívky. Přesně té dívky, která před mými zraky před chvílí skočila. Ona byla už dávno mrtvá. Přišla mě jen zastavit. Mráz projel celým mým tělem. Nezmohl jsem se na nic.

Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nádheru. Na nebi zářily miliony hvězd. Takovou krásu jsem dávno už neviděl. Tiše jsem to sledoval a do noci šeptal:

„Děkuji, děkuji, děkuji.“

Možná se mi to jen zdálo, ale v hluboké temné části vesmíru se najednou objevila nová hvězda. Věřil jsem, že patří té dívce. Dosáhla osvobození.  A já též.

 

Nakladatelství Talent Pro ART