Když prší, tak louže roste

Když prší, tak louže roste,

polibky múzy honí kola.

Když prší, tak louže roste

a slyšíc kola kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Múza teď slintá na mé tváře,

na márách nese tetě Báře

vodní kola.

Vidouc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Slintavě štká štvavá lůza,

polibky na tvář tiskne múza,

sliny se na tváři mění v pláč,

slzy v déšť, co tvoří kola,

spatříc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Konce 4

Soukromí

 

Smrt v bílý rubáš oděná

a život v černočerný plášť,

kde bývala klec proutěná,

dnes ocelová zášť.

 

Kde byla dvířka dřevěná,

dnes ocelová vrata –

ve zraku kamer vítězství

a v našich očích ztráta

 

 

Rudá

 

Sedím na obrovském kolotoči

vprostřed města,

které pokryl strach.

Na obzoru planou rudé oči,

z nich k zemi se snáší

hvězdný prach.

 

Při doteku země syčí

rozpálen žízní krvavou,

lid bezmocen spílá, křičí:

„Teď nechť mrtvě zpustlá země

je nám domova náhradou!“

 

 

Touha po svobodě

 

Jak sladká touha po svobodě,

hořká pachuť její na tvých rtech,

jako ta sivá holubice,

pod níž na kříži černý mech.

 

Jako ta sivá holubice,

pod níž na zemi černý prach,

vmetla touha po svobodě

mezi pány tvorstva čirý strach.

Podřádky v hlavě

„Nerozeznám sen a realitu!“ křičím.

Verše beze slov mi zní v hlavě.

„Já nerozeznám sen a realitu!“

Netuším, kde právě jsem.

„Nevím, co je sen! Já nevidím hranice!“

Na chodník tiše dopadají dešťové kapky.

„Sen mě bolí stejně jako život!“

Po střeše hupká zrzavá veverka. Chce se schovat před tím mokrem.

„Kde je život?! Kde je sen?! Kde je moje sucho?!“

Ta báseň vážně nemá slova. Jen rytmus: Tam–ta tam–ta dam, tym–ty tym–ty bam…

 

Zas se probouzím do ticha. Asi je noc. Ještě pořád je noc. Postel vedle mě je prázdná. Se mnou je tu Samota. Samota se mnou, se sebou, s tebou, s sebou seberou Samotu… Je krásná. Díky ní mohu psát. Díky ní znám sám sebe.

 

„Máš rád má prsa?“

„Ano.“

„Líbí se ti?“

„Ano.“

„Chceš se jich dotknout?“

„Ano.“

„Jsou to ňadra.“

„Ano.“

„Chceš je políbit?“

„Ano.“

„Pomiluj je!“

„Ano.“

 

Ticho! Pst! Jen neporuš tu Samotu. Snad mě pohltila docela.

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

Pocity cizích lidí cítím na sobě. Asi dělám, co se dělat nesluší. Jenže v těch pocitech je tolik nenávisti! Lidé asi dělají, co se dělat nemá.

„Tuším, jak vypadá zlo.“

Je ošklivé. Vypadá jako starý člověk, který kdysi hodně nenáviděl. Nemá hlavu, jen oči.

„Ale nejsem si tím jistý, nikdy jsem ho neviděl.“

 

Lásko, nechci se bát. Jen nechci zůstat sám. Já se nebojím, jen se ptám: „Kolik nám zbývá času?“

Tik tak, tik tak…

„Vážně se nebojím.“

„Lásko?“

„Mám zdání, které klame.“

„Já mám klam, co se mi nezdá.“

„Miluji tě.“

„Jen nechci zůstat sám.“

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

„Nechci se bát.“

„Samota je krásná.“

 

„Sex. Co je to?“

„Nevím.“

„Vášeň?“

„Nevím.“

„Droga?“

„Nevím.“

„Jen pud?“

„Nevím.“

„Tři písmena?“

„Nevím.“

„Je k tomu potřeba láska?“

„Nevím.“

„Pojď se milovat.“

 

Jedna ká ká – pár metrů čtverečních. Myšlenek je mnoho na to místo. Mám tam jedno zrcadlo. Když před ním stojím, nepoznávám se.

„Kdo to tam stojí?“

„Vídám se v třetí osobě, víš.“

„Nemám hlavu, jen oči.“

„Ale nikde tu není veverka, nevidím ani ňadra.“

„Cítím sám sebe umírat ve chvílích bez ní.“

Na chodník dopadají dešťové kapky.

„Ona to má ráda.“

Netuším, kde právě jsem.

„Kam zmizela ta veverka?

Ta báseň už má slova!

 

V hlavě paranoia

a v srdci bodá šíp.

I když v noci bdíš,

stejně nevidíš,

že v srdci paranoia

a v hlavě bodá šíp.

 

Ty nevíš jak to bolí!

Od svědomí rány.

Do nich život solí

a v hlavě bodá šíp.

 

A v duši paranoia.

Už nebude líp.

Co ze mě bude?

Má matka si vždy přála, abych byl námořníkem. Ale místo na dalekou plavbu jsem se tajně vydal na studie. Po třech letech jsem se vrátil.

 

„Jsi námořník, námořníku?“

„Poslušně hlásím, nejsem.“

„Plavčík?“

„Nejsem.“

„Lanař?“

„Ne.“

„Plachtař?“

„Ne.“

„Lodní kuchař?“

„Taky ne.“

„Co teda jsi?“

„Podpalubní krysa!“

 

Oba jsme se zasmáli.

Konce 3

Moc

 

Touha po moci

udělala z tebe

psa.

A štěkající samopal,

od krve růžové nebe –

všichni, jimž jsi

rány dal

a ztratil v nich

sám sebe.

 

 

Nový začátek

 

Do hladiny kapka naráží,

na louži rozjíždí se kruhy,

po nebi pnou se ramena duhy

a celý svět se zaráží.

 

V té chvíli tak mocně jasné,

naše hvězda, slunce, zhasne.

Konce 2

 

Dno

 

Ulice jak stoka –

všude splašky,

valí se jí

jako rozbouřené stádo.

Ty sedíš

a sklepním okýnkem

pozoruješ

tu spoušť.

Tvůj svět se ztratil

na dně flašky –

na dně pustém

jak sama poušť.

 

Kalné oči,

matný zrak.

A rány,

co život dal ti,

jsi nikdy nepřijal.

Mlčky teď bloudíš

na dně flašky

a tvou tvář navždy

překryl žal.

 

 

Válka

 

Zářící rudé nebe,

hořká chuť krve a války –

vítr ji nese z dálky

a ukáže ti

pravý obraz tebe.

 

Vidíš mizet svoje sny,

vidíš mizet svět jak dým –

vše obětovat pro vítězství

a být pokřtěn

trpkým zklamáním.

 

Konce

ZAPÁLENÁ SMRT

Další cigareta vyhořívá
na mých rtech,
svět ztrácí se v dáli.
Další cigareta vyhořívá
na mých rtech,
pod nohama měkký mech
a v hlavě pocit,
že jsme stálí.

Další cigareta vyhořívá
na mých rtech,
z úst k nebi stoupá dým,
v plicích zlatý nikotin
a kouř mi bere dech.

Mezi prsty držím
zapálenou smrt.
 

VELKOMĚSTO

Závratnou rychlostí
před očima roste ti
to město –
ta ironie osudu,
zvrácený humor,
to zvěrstvo.

Závratnou rychlostí
před očima roste ti
to město –
a roste neshoda
i spor,
roste zášť
a vzdor.

Jak šlechetný krystal
k nebi se tyčí,
však uvnitř se vzpíná,
laje a křičí.

Závratnou rychlostí
před očima roste ti
to město…
 

SEN

Život tě vede
na vysokou horu,
tam na vysokou věž –
odkud padáš dolů.

Tak dolů padáš,
pořád níž –
jen slyšíš,
jak ti tepe srdce.
Pak zavřeš oči –
sníš.

Prokletí spisovatelů, návrat ztraceného syna, orchestr a hlavně vlaštovky

…Sedím na střeše obyčejného paneláku. Fádní, nudná, suchopárná šeď betonu, plechové trubky, satelity, antény… Jsem tu sám. V ruce staré pero, blok. Rozevláté, špatně čitelné písmo stále plní strany žlutavého papíru, jako černí mravenci se rozlézá dál a dál, pořád pryč, uchvacuje a podmaňuje si mé myšlenky. Píšu nekonečné řádky o životě, o světě, těm prchavým slovům věnuji všechen čas. Píšu o dětství, zatímco rodiče stárnou. Znám jejich obličeje, umím si představit pohybující se rty, očka, ale kdy jsem je viděl naposledy?…

 

Přestávám psát a hledím před sebe. Kolem krouží hejno vlaštovek, které doprovází vzdálená lákavá hudba. Proniká ke mně tu tiše, tu hlasitěji skrz hukot a šum města. Ptáčci jako poslové temných bouří se vrhají k zemi a teplý, zlověstně dusný vzduch je vynáší zpět. Poděšeně štěbetají, přou se, lají a povykují. Chtějí se dostat zpátky do svých hnízd ukrytých pod římsami a parapety oken, chtějí ukonejšit mladé, chtějí se shledat se svou rodinou. S rodinou… Já jsem sám. Sedím poblouzněně na popelavě šedé střeše, skrz temno valících se mračen vyhlížím lepší dny. Snažím se prohlédnout všechny záhyby své pomatené duše. Jsem sám.

Pero s léty vypěstovanou lehkostí klouže po papíru. Pokračuje v načaté práci, plní další a další archy, na nichž se odráží volný tok myšlenek jako na klidné hladině vody. Už brzy se stanou novou knihou. Knihou, kterou lidé budou číst. Ale proč?

 

…Samota stala se mi domovem. Čas se rozeběhl ukrutným tempem vpřed a já jej všechen tratím ve svých větách! Žiji od východu slunka k západu, stařena smrt se klátí prostředkem cesty od strany ke straně a brání proniknout zítřku. Již brzy dostihne mou rodinu a bez pozvání se vbelhá mezi nás…

 

Znovu, tentokrát hlasitěji víří teď zdivočelá varovná melodie. Okamžitě se vzdaluje, mizí, já se však zarážím. V tu chvíli si uvědomuji význam svých úvah, podstatu slov položených na papír a co hůř – shledávám jejich pravdivost. Odkládám psaní stranou a po dlouhé době se rozhlížím. Maličký, opřený o jeden z větracích komínů, takřka neviditelný se dívám. A vidím. Když spatřím prach a kamínky vydrolené z betonu, na kterém sedím, nevnímám monotónní šedivou tvář města, ale obyčejné kamínky. Paneláky nejsou teď do nebes se tyčící okázalou zlostí, ale obyčejnými byty. V hloubce pod sebou nacházím chodníky, parky i lavičky, postaršího pána s psíkem, vidím jezírko s labutěmi a lekníny, rodinné domky se zahrádkami, auta, menší krámky i velké obchoďáky, ulice v dálce splývající do jedné. Na placatém vršku se rozkládá dětský hřbitov. Ale není to místo nekonečného smutku, není to ukázka nenávisti a zloby, nemilosrdnosti a surovosti života, slepoty osudu. Je to hřbitov dětí – místo, které je krásné. Tepaný černý plot, květiny, mramorové náhrobky… Procházka tesknou nádherou, procházka sadem nevinných duší. Prostě po dlouhé době je ten svět tak obyčejný a krásný.

Choulím se do klubíčka, kolena přitahuji k bradě, ani se neobtěžuji odhrnout vlasy z čela. Ovívá mne větřík, který na svých skrytých křídlech přináší zpět ty tóny. Melodie i přes svoji jednoduchost naplňuje duši žalem. Dívám se smutně a smířeně do dáli, kde za mrzutými mraky zapadá slunce a ozařuje černou siluetu prastarého kříže. Jako by vzplál a pak uhasl. Vše zahaluje tma do své beztrestné náruče a na mě se začínají snášet jemné dešťové kapky. Svět je krásný! Se šťastným úsměvem začínám plakat, ve tmě a dešti se však slzy ztrácejí. Jsem naplněný nářkem, úpěním melodie odnikud. Myslím, že zní někde v mém srdci, že mi chce něco říct. Myslím, že mě vede, láká, táhne, vábí jako bludička ztraceného poutníka. Myslím, že mi ukazuje směr.

Náhle však uniká. Vzpínám ruce k nebi, znaven prosím ještě o chvíli znění té čarokrásné, srdceryvné hudby. Marně. Pode mnou se rozsvěcí město a já brečím dojat krásou, kterou jsem právě objevil. Průhledné krůpěje myjí svět pode mnou, nad mou hlavou je jen nekonečné černé prázdno. Z dálky se dívám a střídavě zavírám oči. Toužím se s někým podělit, ale ne s celým světem, ne plytkými slovy knih. Uvědomuji si, že mluvívám se všemi, přesto bývám sám.

Konec. Bez rozloučení, bez tečky za větou se zdvihám a odcházím. Provází mne stálé štěbetání vlaštovek a občasný, těžko znatelný záchvěv hudby. Jen tu a tam se objeví, jako by mi chtěla říci, že jdu správně. Procházím němými patry, mé kroky klapou po schodišti, ruka klouže po bakelitovém zábradlí. Na bílých parapetech potemnělých oken rostou květiny. Hranatá spirála schodiště se blíží ke konci a já pojednou rozrážím stará dvířka. Znovu vycházím na vlahý, chladný vzduch. Zvedám ruce, zakláním hlavu a točím se. Spolu se mnou se otáčejí všechny činžáky, antény a vysílače a v mém srdci duní divoké, nespoutané fanfáry. Jsem šťastný. Sklíčka brýlí rychle pokrývá dešťová voda, takže vše splývá v jedinou světlou šmouhu. A je krásné být zas dole.

Už zklidněn a utišen nasedám do prázdného autobusu. Směřuji na venkov. Těžké dveře malého domku, pečlivě obstarávaná zahrádka, křivolaká šindelová stříška. Svět mých prvních kroků, prvních přátel, lásek, prvních pádů a chyb. Svět, do kterého se po letech vracím a s úctou, něžně, abych jej nevyplašil, ho osahávám. Pomalu otvírám branku z tenkých půlených kmínků, opatrně kráčím cestičkou z kamenů… A hudba – zas je tu. Paličky cimbálu lehce a přitom tajemně vyťukávají návrat ztraceného syna. Tráva je vlhká a otírá se mi o kotníky. Oblázky kloužou. Chaloupka se mrtvolně krčí přede mnou. Za ní jen siluety opadaných stromů. Můj vlastní stín mě pronásleduje v chladném, neživém světle měsíce. Co najdu uvnitř?

Hukot paliček sílí, přidávají se housle. Pravidelný rytmus občas prořízne pronikavé zavřeštění trubky. Beru za kliku. Ruce se mi chvějí, tolikrát jsem ji držel v dlani a přitom je to tak dávno. Ohmataný, ohlazený kov studí. Stisknu. Nastupuje basa, hraje sólo. Bručivý, táhlý zvuk, temné schodiště přede mnou.

Schody při sešlápnutí vržou. Hudba se ztrácí a zůstává jen mnohokrát zesílený tlukot srdce. Ta – dam, ta – dam, ta – dam… Nekonečno. Ticho. Strach. Oči pomalu přivykají tmě. Rozpoznávám dvířka. Mým vědomím otřese nelítostné bouření bubnů.

Šťouchnu do vyřezávaného dřeva. Panty zaskřípou. Nejprve mne oslepí paprsek procházející malým okýnkem, ale potom je spatřím. Klidně leží, bok po boku, ve spánku propletené prsty. Šťastně se usmívají. Oddychují. Oslavná píseň prolomí napětí. Činely, bubny, cimbál, housle, pozouny, trubky, tuby, basy, čela, flétny, klarinety, lesní rohy, třískání gongu… Celý orchestr spouští naplno. Oni přesto nerušeně odpočívají.

Nepřemýšlím nad tím, jak to je nebo není možné. S prostotou a lehkomyslností malého dítěte uléhám k nohám jejich postele. Netřesu s nimi, nevolám: „Mami! Tati!” Za zvuků ukolébavky usínám v malé podkrovní jizbě. Jsme spolu. I oni to určitě vědí. V hebké náruči snů se ubíráme tím samým směrem.

Ráno mě budí hlasy. Rodiče stojí nade mnou, v očích mají starost a zároveň něhu. Mrkám na ně a usmívám se. Slunce zalévá teplou září komůrku a jejich staré rozjasněné obličeje. Táta mi podává ruku a zvedá mě na nohy. Stále je ještě při síle. Scházíme dolů. U stěny stále stojí nevelká knihovna ze sukovitých prken. Pohledem přejíždím hřbety knih. Na některých objevuji své jméno. Beru je do náruče – ne jako vymodlené dítě, ne s bázlivou opatrností, ale jako bezcenný kus papíru. Máma mě udiveně sleduje.

Ženu se zas nahoru a pak ještě výš. Nedočkavě prolézám střešním okýnkem, usedám na vršek střechy a knihy rovnám na komín. Jen jedna z nich mi zůstává ležet na klíně. Sedím, dívám se do dálky, prsty přejíždím po hebkém vázání. Hudba nikde. Byla kouzlem onoho večera a jím také zůstala. Tajemný orchestr srdce zmizel stejně záhadně, jako se objevil. Splnil svůj úkol, ukázal mi cestu, dovedl mě samého k vlastnímu štěstí. Otevřel mi oči.

Zatímco se objevují zadýchané obličeje rodičů, trhám z knih popsané listy. Skládám vlaštovku. Pouštím ji po větru a ona klouže, vznáší se, ve spirálách klesá k zemi, aby se zas nadnášena proudy teplého vzduchu vznesla zpět. Krouží šťastně volným prostorem, letí pryč a s sebou odnáší bolest vrytou ve slovech. Jako by smývala hříchy z mé vlastní hlavy.

„Stejně to byly hlouposti,” odpovídám s rozjásanou tváří na nevyslovenou otázku zračící se v udivených očích. „Nebo snad ne?”

Nic neříkají. Usedají vedle mne, máma se opírá o tátovo rameno, ten mě plácá po zádech a já jim nabízím knihu. Trochu nesměle, ale poté s radostným úsměvem vytrhávají spolu se mnou další a další strany a skládají vlaštovky. Ty se rozlétají po širé krajině, aby se staly znamením návratu, šťastného shledání. Jako stádo roznášejí na kopytech všechny lži, veškerou touhu být větším jen díky chytrým řečem. Posévají okolní krajinu, ale to nestačí. Kupí se na sebe, letí pořád dál, plachtí nekonečným prostorem. S každou stranou vytrženou z pečlivě svázaného hřbetu jsem o něco šťastnější.

„A pak si najdu ženu a budeme mít svatbu,” vyprávím jako docela malé rozverné dítě. „A taky děti a dům a velkou zahradu. A budeme za váma jezdit na návštěvu a vy za náma. A budeme spolu na Vánoce i tak jindy a budeme se mít všichni rádi…”

Povídám a povídám a povídám. Je mi úplně jedno, že se chovám nepřístojně na svůj věk, snad naivně. Jsem šťastný. A staroušci taky. Usmívají se chvíli šťastně na mě, chvíli zasněně do dálky. Jsou pyšní na svého syna jako každí správní rodiče. Jsou pyšní na mě. Drobné slzy v mámině oku odrážejí štěstí a lásku.

A mé knihy? Bůh ví. Možná, že obletí celý svět neseny nespoutanými perutěmi větru. Možná, že přistanou i na střeše šedivého paneláku poblíž zapomenutého pera a rozmočeného bloku. Nebo se zaseknou v divoké džungli vysílačů a přijímačů a bůh ví čeho všeho. Já se to nikdy nedozvím – sedím s rodiči za komínem a plánuji svatbu.