Strom

 

Paprsky vycházejícího slunečního kotouče se hřejivě a jemně dotýkají mladé mužské tváře, jež se jim nastavuje v ústrety. Vysoký mladý muž hubené postavy se jimi nechává pohltit. Jeho bílý plášť vlaje ve větru, který přináší slanou vůni moře. Větrné proudy najednou mění směr a do nosu se probourává odér zaschlé krve, moči a dezinfekčního aroma. Toto náhlé přerušení probudí mladého muže ze snění a vtáhne do drsné reality.  Jeho hnědé oči pohlédnou směrem do nastávajícího vyrušení. V hangáru leží velký počet zraněných vojáků. S obrazem přicházejí i zvuky leteckých motorů, sténání, žádosti o pomoc, modlení. Na lodi je mnoho lidí potřebujících akutní medicínskou pomoc.

 

Stal jsem se doktorem, abych mohl pomáhat, i když to je někdy beznadějné. Rozbíhám se ke zraněným uniformovaným mužům. Můj plášť je zamazaný kolomazí a zaschlou krví. Už několik dní letadla dopravují další a další vojáky s různými válečnými zraněními. Hned u vstupu velké budovy pro letadla sedí vojín se silně zakrváceným obvazem na krku. Pokleknu k němu a začnu hledat místo krvácení. Vtom kolem mě proklouzne hebká ženská ruka a s ní se rozvíří vůně se směsí motorového oleje a jemné levandule. Hned najde místo, odkud krev proudí, a vojínovi zachrání život. Obvaz jsem ještě jednou převázal. Podívám se na majitelku hebké ruky, která právě pomohla zachránit vojákovi život. Na svém obličeji okamžitě vykouzlí nádherný široký úsměv, jehož krásu podtrhují šibalské modré oči. Má na sobě těsnou leteckou kombinézu, která dokresluje její přirozené ladné linie drobné postavy. Kombinéza nese stopy od kolomazí a dalších vrstev nečistot, což má každý, kdo se pohybuje u leteckých strojů.

Pořád se usmívá, ale při tom se pomalu pozadu vzdaluje. Naše oči se od sebe neoddělují. Skrze pohled si povídáme. Za pár sekund se řeklo tisíc slov, i když ústa se neotevírají. Chtěl bych jít blíže k ní. Udělám mírný pohyb dopředu, ale nejdu dál. Bojím se, a proto stojím a mlčím. Jakmile se dostane ke svému letadlu, zamává, a hbitostí kočky nastupuje do stroje. Zavře kokpit a na své krátké kudrnaté vlasy kaštanové barvy si nasadí pilotní helmu. Motor s rachotem nastartuje a tím mě vytrhne z němého pozorování. Ještě pár sekund a už letí pryč. Jemná levandulová vůně mizí s ní.

Dny ubíhají a za nějaký čas se naše jednotka vyloďuje na kontinent. Neznám zemi, ve které právě probíhají boje. Před vyloděním nám sice dávali veškeré informace, ale moc jsem neposlouchal. Už ani nevím, kolik času jsem na lodi strávil. Zůstaly mi však vzpomínky na nádherný úsměv, na modré šibalské oči a okouzlující levandulovou vůni. Tuším však, že se ještě někdy potkáme.

Paži mi teď obepíná bílá páska s červeným křížem. Jsem součástí malé vojenské jednotky a bílý plášť vystřídala zelená uniforma, helma, puška a brašna označená červeným křížem. Tato menší bojová skupina jde v předpisové formaci. Moje pozice je v její zadní části. Před námi se postupně objevuje malebné městečko s pohádkovými barvami, jež na mě působí hřejivým dojmem, avšak u spolubojovníků to spíše vyvolává ostražitost a pohotovost kvůli možné přítomnosti nepřátel.

Do města vede široká silnice, která poskytuje vstup mezi obydlí. Přikrčeně jdu za ostatními spolubojovníky, drže pevně zbraň ve svých rukou. Nejsem nervózní. Jen automaticky dělám, co mě během výcviku naučili. V dálce kostelní hodiny bijí poledne. Slunce pálí. Léto je ve své plné síle. Všichni se potí. Pach potu a strachu je téměř hmatatelný.

Široká ulice s jednopatrovými domky obehnanými malými zahrádkami ústí do náměstí, jehož střed tvoří malý čtvercový park. Uprostřed parku stojí malá fontánka, kolem ní se rovnoměrně rozprostírají lavičky, pěstěné stromky a okrasné květiny, které přinášejí omamné sladké vůně. Park je středem náměstí. Kolem něho vede široká cesta lemovaná honosnějšími vícepatrovými domy, jejíž spodní základy jsou postaveny z velkých opracovaných kamenů. Naproti stojí starý středověký kostel, který již nevyzvání. Zřejmě se jedná o centrum této obce, poněvadž na levou stranu kostela přiléhá správní budova s vlajkou, jejíž zdobný motiv představují tři vertikální pruhy v modré, bílé a červené barvě. Široká cesta dále pokračuje kolem pravé strany kostela. Štíty obchodů krášlí nápisy v cizokrajném jazyku, který však, i když se čte velmi krkolomně, má svoji zvláštní rytmickou intonaci se skrytým „er“. Napravo od náměstíčka navazuje užší cesta. I bez lidí má místo své kouzlo.

Jednotka se začala rozmísťovat do strategických pozic. Najednou mi přišlo vše povědomé, i když jsem zde nikdy nebyl. Připadalo mi to jako ve snu. Snad déjà vu? Spolubojovníci se spíše pohybují po obvodu ohraničeného středu městečka. Jdu dále rovně. Přímo středem parku. Hluboce a pozvolna dýchám. Nejsem přikrčený, ale mám tělo vzpřímené. Cítím směs vůní letních květin a jehličnatého dřeva, která je doplněna příjemným vlhkým vzduchem, jejž poskytuje voda ve fontánce. Až teď si všimnu, že nefunguje. Jdu dále a na štěrkové cestě parku slyším své kroky. Ticho místa je krásné a ničím nerušené. Vše pro mě je tak známé, jako kdybych byl doma. Zatavím se. Sundám si helmu a držím ji volně v levé ruce. Pušku mám opřenou pažbou o zem a postavenou podél mého těla. Pravou rukou ji pomocí její hlavně přidržuji. Takto uvolněn nastavím tvář slunci, které je částečně schováno za kostelní věží. Do nosu se mi vloudí jemné levandulové aroma.

Výstřel ze směru od slunce přijde náhle. Následují další a jsou doplněny štěkotem kulometů a výbuchy granátů. Zem se otřásá. Jako dobře vycvičený voják si okamžitě lehám břichem k zemi. Podívám se nalevo a vidím jen samé domy, u jejichž vchodů se krčí vojáci. Nepříjemné místo na krytí se před palbou. Otočím se napravo a hned pochopím, že ústí užší boční uličky poskytne daleko větší bezpečí. Velmi rychle se tam plazím. Bez pušky a bez helmy. Mám strach. Projektily hvízdají nad mými zády. Výhled mi znesnadňuje padající hlína, která je vrhána díky granátům vysoko do nebes. Mám velké štěstí. Nikdo si mě zřejmě v tom zmatku nevšímá a nemíří přesně na mě. Jsem jinak velmi snadný cíl. Během krátké doby se dostanu za roh uličky, kde chvíli ležím a překotně dýchám. Jsem úplně propocený a pot mě tak štípe v očích. V plicích mi hoří oheň.  Otočím se na záda, rychlým mrkáním si vymývám oči a snažím se zaostřit na konec úzké uličky. Na jejím konci tam stojí menší drobná postava.

Otočím se opět na ruce a pomalu vstávám. Znova ucítím jemné levandulové aroma. Co mi to jen připomíná? Hluku vycházejícího z náměstí si nevšímám. Blízkých smrtících projektilů z rychlopalných zbraní se nebojím. Strach odešel. Rozvážné jdu po hliněné cestě. Svoje kroky neslyším. Srdce mi bije šíleně rychle. Aspoň myslím. Moje veškerá pozornost se směřuje jen jedním směrem. Vzpomínky začínají být jasnější. Natočím tvář na levou stranu a snažím se postavu více pozorovat. Vzdálenost mezi námi se zvolna zkracuje.

Ano, je to ona. Poznávám ten krásný úsměv a šibalské modré oči. Vůni jemné levandule. Krátké kudrnaté vlasy kaštanové barvy a její ladné křivky zdůrazněné leteckou kombinézou. Tentokrát nebudu mlčet. Ještě zbývá pár kroků, usměji se a řeknu:

„Ahoj.“

Jako odpověď dostanu úsměv a taky:

„Ahoj.“

Žena téměř neznatelně otočí dlaň levé ruky vzhůru. Pochopím. Vezmu ji za ruku a podívám se jí blíže do očí:

„Čekal jsem na Tebe. Nezapomněl jsem.“

Žena ode mě odvrátila zrak a vykročila dopředu. Jemně mě pobídla, abych šel s ní:

„Já vím.“

Úzká ulička během krátké chvilky skončí. Vynořujeme se na konci města s překrásným výhledem do okolní krajiny. Od posledních obydlí se téměř nezřetelně svažuje šikmý svah k nedalekému potoku. V okolí se rozprostírají rozkvetlé louky.

Dominantu našeho výhledu představuje staletý dub s obrovskou korunou a s velmi širokým kmenem, který se tyčí na mírně vyvýšeném místě. Sedli jsme si pod ním a mlčky pozorujeme místní krajinu. V dálce bublá potůček a na loukách bzučí včely. Držím svoji milou kolem pasu. Vychutnávám tu chvíli, po které jsem tolik toužil. Po krátké němé chvilce se na ni podívám. Naše tváře se ocitnou ve velmi těsné blízkosti. Chtěl bych ji políbit. Ještě se neodvažuji. Teď však musím něco říci. Cokoliv:

„Jak jsi věděla, že sem přijdu?“

Nahne se ke mně blíže a vášnivě mě líbá. Má něžné smyslné rty. Vůně jemné levandule mě celého obklopí. Její drobné tělo se v mém sevření uvolní, ale při tom mírně napjalo. Při líbání mě chytne její levá ruka za moje temeno hlavy a tím se efekt polibku znásobí. Já udělám to stejné. Opravdová vášeň. Naše těla a mysl se propojují. Najednou ona je mnou a já jí. Po dlouhé, nekonečné době polibek končí. Nic takového jsem nikdy nezažil. Hlava se mi točí. Chtěl bych něco pěkného říci, ale zmohu se jen:

„Jednotka mě bude hledat. Jen se ohlásím a hned se vrátím.“

„Už nikam chodit nemusíš. Můžeme teď být navždy spolu. Ani já jsem na Tebe nezapomněla. Tady je teď můj domov. A může být náš společný, pokud bys chtěl.“

Zamyslel jsem se:

„Ty odsud pocházíš? To je Tvé rodné město?“

Usmála se:

„Není. Je tu však krásně a jsem tu ráda.“

Něco mi nesedí. I já se zde cítím velmi dobře, i když to místo vidím poprvé. Kouká na mě s pozvednutým obočím a se svým širokým úsměvem. Jako kdyby na něco čekala. Moje myšleny běží jako o závod. Pak mi to dojde. Nikdo mě už hledat nebude.

„Tohle je něco jako ráj?“

V jejím lehkém smíchu se odrážela radost z toho, že jsem pochopil:

„Ráj? To nevím. Ráj však může být i přece místo pro duše, kde se mají dobře. A tady se já cítím moc dobře.“

Pokýval jsem kladně hlavou:

„Já také.“

Usmál jsem se. Už mě nic netrápí. Jsem se svojí milou na krásném místě. Začali jsme se opět vášnivě líbat, pak milovat. Ani jsme si nevšimli, že jsme stali součástí starého dubu, jenž tu stál mnohá staletí jako němý svědek lidských dějin. A tento památný strom tu bude růst i nadále.

 

Napsat komentář