Dobrousek

 

V osm hodin! Pane bože! V osm hodin!

Víte, já mám mámu – takovou tu mámu, která vás nutí jít brzy spát a brzy vstávat a vůbec si neuvědomuje, že člověku by spíše prospělo být večer chvíli vzhůru a ráno si trošku přispat. To by se hned celý den dal lépe snést a přežít bez úhony.

Například jednou takhle přijdu domů a ona na mě rovnou spustí: „Oči máš červený jako králík!“

„Ale mami…,“ ohradím se.

„Žádný ale! Víš, že jestli nebudeš pořádně spát, Dobrousek ti utrhne obě uši.“

„Vždyť já spím pořádně,“ hájím se zbytečně.

„Nelži! Pozor na Dobrouska, ten to pozná,“ vystrčila varovně ukazovák.

„Žádnej Dobrousek neexistuje. Říká se dobrou s kobrou.“

„Říká se Dobrousku brou,“ nedala se odradit matka. „Viděl jsi někoho, kdo by chtěl spát s kobrou?“

„Možná fakír?“ zkusil jsem to.

„Blbost, viď,“ konstatovala vítězně. „Padej do hajan! Osm už je dávno pryč.“

To víte, že když jsem byl malý chlapec, dalo se to pochopit – přece jen je to matka. Jenže i já stárl a bylo mi patnáct (to mi to už vážně lezlo na nervy), pak dvacet (začal jsem si domlouvat schůzky na devátou, protože v osm jsem byl v pyžamu v posteli a ve čtvrt na devět jsem již opět v saku utíkal oknem za onou šťastnu dívkou). Pak jsem vystudoval a založil rodinu, rázem mi táhlo na třicítku a mé sny stále provázel ciferník, osmero zacinkání a matčino neúprosné naléhání a vyhrožování. Včera jsem oslavil čtyřicáté narozeniny. Nedostal jsem nic jiného než velké nástěnné hodiny, na kterých bylo jen jediné číslo – osmička. A ještě matkou vyvedený portrét Dobrouska, který se na mě zubí a chce mi utrhnout uši, protože ještě nejsem v posteli. Právě včera jsem uvěřil příběhům o psychických zhrouceních a traumatech, která si s sebou neseme již od dětství.

Napsat komentář