Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)

V mrazech je práce v cementárně velmi těžká. Muži se jako stíny toulají továrnou a snaží se schovat hlavy do kapucí, ruce hlouběji do rukávů, nebo sem tam si poskočit, aby jim tepleji bylo. Jen reflexní vesty a barevné helmy rýsují jejich postavy, jinak by se šedí okolních budov splývali. Vzduch ztěžkl mrazem. Špatně se dýchá. Pachy spáleného oleje, technického benzínu nebo starého mokrého cementu divoce útočí na čichové buňky. V koutcích očí a úst se usazuje led, který se snaží unavení muži rozpustit pomocí cigarety během krátké pauzy na kávu. Pokračovat ve čtení „Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)“

Strom

 

Paprsky vycházejícího slunečního kotouče se hřejivě a jemně dotýkají mladé mužské tváře, jež se jim nastavuje v ústrety. Vysoký mladý muž hubené postavy se jimi nechává pohltit. Jeho bílý plášť vlaje ve větru, který přináší slanou vůni moře. Větrné proudy najednou mění směr a do nosu se probourává odér zaschlé krve, moči a dezinfekčního aroma. Toto náhlé přerušení probudí mladého muže ze snění a vtáhne do drsné reality.  Jeho hnědé oči pohlédnou směrem do nastávajícího vyrušení. V hangáru leží velký počet zraněných vojáků. S obrazem přicházejí i zvuky leteckých motorů, sténání, žádosti o pomoc, modlení. Na lodi je mnoho lidí potřebujících akutní medicínskou pomoc. Pokračovat ve čtení „Strom“

Dobrousek

 

V osm hodin! Pane bože! V osm hodin!

Víte, já mám mámu – takovou tu mámu, která vás nutí jít brzy spát a brzy vstávat a vůbec si neuvědomuje, že člověku by spíše prospělo být večer chvíli vzhůru a ráno si trošku přispat. To by se hned celý den dal lépe snést a přežít bez úhony.

Například jednou takhle přijdu domů a ona na mě rovnou spustí: „Oči máš červený jako králík!“ Pokračovat ve čtení „Dobrousek“