Nenahraditelná ztráta

Probudilo ji zvonění telefonu. Podívala se na mobil, bylo půl šesté a volal jí kolega. Jedním pohybem shodila na zem knížku, která ležela vedle ní na posteli.

„Co se děje tak ráno?“ byla její rozespalá reakce do telefonu. Zastrčila si za ucho pramen zrzavých vlasů, které měla téměř v puse. Měla bych se nechat zase ostříhat, pomyslela si.

„Za deset minut tě vyzvednu doma, máme tu případ, který by tě mohl zajímat.“

„V tuhle hodinu mě zajímá tak hrnek kafe,“ zabručela, ale vstala a šla do koupelny.

„V dejvickém kampusu se našlo tělo. Obětí je nově jmenovaný profesor na chemicko-technologické,“ zazněla zpráva, která ji dokonale probrala.

„Přijeď co nejrychleji,“ stačila jen říct, než zavěsila a vykonala v rekordním čase ranní hygienu a cestou ke dveřím se oblékla. To už na ní zvonil kolega. Byl to čerstvý čtyřicátník, tedy o několik let starší než ona sama. Každé ráno mu záviděla, že svého několikamilimetrového ježka na hlavě nemusí česat. Kamil byl policista, o kterého se mohla opřít, když si něčím nebyla jistá. Byl velmi přátelský, ačkoli se netvářil nikdy moc přívětivě.

„Dobré ráno,“ pozdravili se a vyrazili na Vítězné náměstí. Komisař Lukeš jí jako vždy dovezl kávu. Nikdy by to nepřiznal, ale měl pro svou novou kolegyni slabost.

„Návrat do studijních let, co?“ promluvil, aby řeč nestála a stočil koutky úst do nepatrného úsměvu, ale i tento nepatrný pohyb byl na jeho poměry vzácný.

„A nejen. Pár let jsem tam pracovala,“ odvětila, ale dál to nechtěla rozvádět. Věděla, že čerstvých profesorů na VŠCHT je pomálu. Takže okruh možných obětí se snížil na tři.

Zastavili před budovou B a vešli přes vrátnici do budovy, kde už na ně čekal strážník a vedl je k oběti.

„Obětí je profesor biochemie Erik Přibík. Našla ho uklízečka, když šla zkontrolovat toalety a jeho pracovna byla otevřená,“ referoval strážník, zatímco došli na místo činu, kde už byli technici a patolog.

„Co pro nás máš, Roberte?“ zeptal se patologa Kamil Lukeš. Jeho kolegyně, Denisa Červinková, stála ve dveřích a nemohla věřit vlastním očím. Na zemi leželo tělo pětapadesátníka, ale kdyby nevěděla, kolik mu bylo, odhadovala mu tak o pět let méně. Oběť o svůj zevnějšek uměla pečovat, na sobě měl napůl rozepnutou košili. Celé tělo vypadalo, jako by se měl jeho majitel během chvilky probrat. Jediné, co prozrazovalo jeho věk, byly prošedivělé vlasy.

„Zatím nic určitého. Smrt nastala mezi sedmou a jedenáctou hodinou večerní. Na těle nejsou známky násilí či zápasu. Podle všeho to nevypadá na vraždu, možná přirozená smrt. Uvidíme po pitvě.“

„Fajn, dej nám vědět. Co jeho kolegové?“

„Zatím jsou tu jen uklízečky, pokud se za ty dva roky nic nezměnilo. Myslím, že během hodiny dvou dorazí a můžeme začít s výslechem. Mezitím odvezte tělo dřív, než to tu bude zaplněné studenty,“ odvětila Denisa a dívala se přímo na mrtvé tělo ležící na zemi. Věděla přeci ze všech nejlépe, jak to tu chodí.

„Tys ho znala?“ zeptal se narovinu Kamil.

„Měla jsem ho na přednášky ve druháku a byl v mé komisi u všech státnic,“ odvětila vyhýbavě a vyšla na dvůr. Noční můry by měly zůstat jen ve snech.

„Jestli chceš jet domů, jeď. Řeknu šéfovi, aby tě stáhl z případu,“ promluvil Lukeš, když se připojil ke své bledé kolegyni, „jestli je to pro tebe moc osobní, stačí říct.“

„Ne, to je dobrý. Jen nechápu, pokud to byla vražda, kdo ho mohl zabít. Pokud vím, tak vždy vycházel se všemi,“ pomalu odpověděla, „mám tu hodně známých a přátel.“

„Co kdyby sis promluvila s nimi, a já tu vyslechnu jeho kolegy z laboratoře? Znáš je, dozvíš se víc informací než já nebo kdokoli ze strážníků.“

„Fajn,“ odpověděla a šla si před budovu sednout na lavičku pod sakury. Mohla by jen zavřít oči a vrátila by se o roky zpátky, kdy tu s kolegy slavila Hanami, japonské oslavy jara. Snažila se najít sebemenší důvod, proč by někdo chtěl Erika zabít. Marně samozřejmě. Mezitím do školy přicházeli zaměstnanci a studenti. Tělo patolog odvezl před sedmou hodinou. Sledovala ze stínu stromů své bývalé kolegy, jak přicházeli do školy. Nikdo si jí nevšiml.

 

Bylo po osmé, když vstala, rozpohybovala své zmrzlé nohy a vydala se zpátky do budovy, aby vystoupala do druhého patra k Ústavu biochemie a mikrobiologie. Tři její bývalí spolužáci zůstali na škole jako vědečtí pracovníci, chtěla začít u nich.

„Ahoj Denny, co tu děláš? Myslel jsem, že jsi u kriminálky a ne, že ses vrátila k nám,“ pozdravil ji na chodbě Tomáš. Vyšel zrovna z blízkých dveří. Jeho veselá nálada by byla bývala nakažlivá nebýt obrazu z pracovny Erika Přibíka.

„Ahoj Tome, nevrátila jsem se. Jsem tu pracovně,“ odpověděla zamračeně.

„Ach, slyšel jsem, že se tu pohybují kriminalisti. Pojď dál,“ vyzval ji a Denisa vešla do poloprázdné laboratoře.

„Jsou tu už Hanka a Patrik? Ráda bych se vás na něco zeptala,“ promluvila a s nostalgickou láskou se rozhlédla kolem. Byly tu na stolech všemožné přístroje, které tak důvěrně znala, ale stejně by si je prohlédla, kdyby přišla jen tak na návštěvu. Nebyla to sice ta laboratoř, kde sama pracovala, ale pocítila bezpečí, které ji práce ve vědě vždy přinášela. Pak ale dostala v době osobní krize nabídku, která se neodmítá. A její skoro ideální pracovní život se rozpadl. Kolegové pochopili, že prožila ne zrovna šťastné období a že potřebuje změnu.

„Jasně, dojdu pro ně,“ odvětil Tomáš a nechal tam Denisu sedět ve společnosti laborantky a pár studentů. Tomáš všechny ostatní poslal ven, když přišel spolu s Patrikem a Hankou. Oba kluci byli blonďáci s hnědýma očima a také mimochodem nejlepší kamarádi už od studijních let. Hančiny černé vlasy svázané gumičkou byly kontrastem a doplňkem těch dvou.

„Tak co se děje? Všimli jsme si policejního vozu,“ začal Patrik, když seděli vedle sebe.

„Ano, zavolali nás k případu. V pracovně našli mrtvého Erika,“ oznámila jim Denisa a nesnažila se už zakrýt osobní pocity, které v ní ta zpráva vyvolala.

„Erika Přibíka? To ale není možné. Ještě včera jsem ho viděla, jak mluvil s Gábinou a Petrem v jídelně,“ nemohla tomu uvěřit Hanka.

„Taky jsem to považovala za špatný vtip, ale viděla jsem na vlastní oči jeho tělo,“ hlesla Denisa a dívala se kamkoli jinam než na své přátele.

„Kdo to proboha mohl být? Erik byl oblíbený, byl na vrcholu své kariéry,“ přemýšlel nahlas Patrik.

„Pokud vím, tak měl menší rozepře s děkanem, ale znáš je. Jsou v sobě každou chvíli, pokud jde o peníze na výzkum,“ pokračoval Tomáš.

„To není důvod, proč by ho chtěl někdo zabít. Patolog říká, že by to nakonec mohla být přirozená smrt, ale moc tomu nevěřím.“

„Upřímně doufám, že to byla přirozená smrt, protože si neumím představit, co se tu strhne za chaos, až se rozkřikne, že se tu stala vražda,“ promluvila Hanka.

„To bude hotový peklo,“ přitakali kluci.

„Budu doufat s vámi. Takže s nikým jiným problémy neměl?“

„Pokud víme, tak ne. Před dvěma lety odešel Trnavský do důchodu a Erik převzal vedení laboratoře. Nemůžu ti přesně říct, co se dole dělo, ale nebyla tam příjemná atmosféra nejspíš kvůli tomu. Petr byl trochu v ráži pár týdnů, ale pak se to uklidnilo.“

„Vždyť pokud vím, tak spolu neměli Erik a Petr problémy,“ přemýšlela Denisa.

„Nikdo neví proč. Možná by ti to spíš řekla Gábina,“ odvětil Patrik.

 

„Dobrý den, teď tam nemůžete,“ řekl strážník vysoké blondýně. Mohlo jí být kolem pětačtyřiceti, ale jako by se u ní čas zastavil na třiceti. Byla pohledná, to musel přítomný policista uznat.

„Dobrý den. Co tu děláte? Proč bych nemohla do své pracovny?“ začala se rozčilovat.

„Vy budete docentka Pačesová. Já jsem komisař Lukeš,“ představil se o hlavu menší muž v obleku, „do své pracovny nemůžete, protože je to místo činu.“

„Místo činu? Co se stalo?“ začala se vyděšeně ptát.

„Můžeme si promluvit někde jinde než na chodbě?“ navrhl Lukeš a docentka Pačesová odemkla dveře od vedlejší laboratoře. Posadili se k oknu.

„Asi před dvěma hodinama tu uklízečka našla vašeho kolegu, profesora Přibíka mrtvého ve vaší společné pracovně,“ oznámil ji.

„To není možné…“ hlesla docentka a rozbrečela se.

„Upřímnou soustrast,“ řekl Lukeš a věděl, že tuhle větu řekne dnes ještě několikrát.

„Měl nějakou rodinu? Manželku?“ zeptal se, když se její pláč utišil.

„Má… Měl manželku. Pracuje ve Švýcarsku ve farmaceutické firmě. Děti nemají.“

„Dobře, budeme potřebovat kontakt. Někdo by ji měl oznámit smrt manžela.“

„Telefonní seznam má na stole. Určitě tam bude mít i telefon na svou manželku. Co se stalo? Jak… Jak zemřel?“

„To ještě nevíme. Náš patolog to co nevidět zjistí. Technici budou potřebovat seznam všech chemikálií, se kterými tady pracujete. Jen pro jistotu. A já budu potřebovat mluvit s každým z vaší laboratoře.“

„Jistě. Máme ještě jednu laboratoř nahoře na dvoře. Tam je většinou zbytek kolegů, obzvlášť po ránu,“ odpověděla Gábina a vstala. Vydaly se přes dvůr do druhé laboratoře, kde byli tři lidi. Jedna z nich vypadala na studentku a další na zaměstnance.

„Zuzko, můžeš nás tu nechat?“ obrátila se Gábina na studentku, ta jen přikývla a odešla ven.

„Dobré ráno, jmenuju se komisař Lukeš. Kolem šesté našla uklízečka vašeho šéfa profesora Přibíka mrtvého v pracovně.“

„Jak by se uklízečka dostala do jeho pracovny?“ divil se muž, který mu byl představen jako doktor Petr Štolc. Byl ve věku docentky, ale co mu chybělo do její výšky, to měl v pase. Kdyby ho Kamil potkal někde na ulici, snad by si ho ani nevšiml, ale jeho nabručený výraz byl nezapomenutelný. To měli společné.

„Byly otevřené dveře,“ odvětil Lukeš a sledoval výrazy Petra Štolce a Jany Koubkové, šokované výrazy. Jejich mladší kolegyně vypadala, že sotva vyšla školu. Měla špinavě blonďaté mikádo. Lukeš ovšem zavětřil, něco se mu nezdálo. Byl to takový ten šestý smysl.

„Upřímnou soustrast. Vím, že je to šok, ale musím se vás všech zeptat, kdy jste profesora viděli naposled.“

„Já jsem tu včera vůbec nebyla, byla jsem celý den na VURV,“ odpověděla Jana, „to je Výzkumný ústav rostlinné výroby v Ruzyni, s kterým spolupracujeme. Takže jsem ho viděla předevčírem okolo páté hodiny, když odcházel domů.“

„My jsme se viděli včera tady v laborce. Slavili jsme tu schválený projekt od děkana. Muselo být tak osm, když jsme odsud odcházeli,“ odpověděl Štolc.

„Ano, to by odpovídalo, jela jsem v půl deváté autobusem,“ pokračovala Pačesová, „zdrželi jsme se v pracovně, protože jsme hledali nějaké materiály na dnešek. Měla být porada vedení ústavu. Erik pak říkal, že ještě chvíli bude pracovat, prý dodělávat prezentaci, kterou měl přednést dneska na poradě. Projekt, na který jsme dostali peníze, ale nikdo z ústavu z toho není nadšený.“

„Takže se dá říct, že podezřelých by pár bylo,“ zamumlal si pro sebe Lukeš.

„Pochybuju, že by ho někdo kvůli tomu chtěl zabít. Vždycky se všemi vycházel, ačkoli jsme někdy jako teď měli velké finanční požadavky,“ promluvil rázně Štolc.

„Ale profesor Přibík je mrtvý a já s kolegy musíme zjistit, kdo ho zabil,“ pustil se do sporu, který neměl konce, komisař Lukeš.

„Budeme samozřejmě plně spolupracovat,“ řekla Koubková, aby odvrátila napětí, které tam panovalo. Petr neměl zrovna svůj den.

„Potřeboval bych tedy seznam všech chemikálií, které máte v laboratoři. Pak bych potřeboval dát dohromady seznam lidí, s kterými se včera viděl. A obzvlášť ty, s kterými by mohl mít nějaký konflikt.“

„To bude dlouhý seznam,“ zabručel Štolc, „včera měl přednášku s bakalářskými studenty.“

„Tak se zaměřte pouze na zaměstnance ústavu a studenty, kteří jsou ve vaší laboratoři. Musím je všechny vyslechnout,“ řekl Lukeš.

 

Mezitím se Denisa vrátila na místo činu. Cestou pozdravila ještě pár známých, ale neřekla jim skutečný důvod, proč tu je. Beztak akademické tamtamy jsou rychlé a brzy se to rozkřikne.

„Máte něco zajímavého?“ zeptala se techniků, kteří právě skončili prohlídku pracovny.

„Pár krabiček od prášků, tunu papírů, celou knihovnu různých závěrečných prací, knih a článků. Každopádně všechno odvážíme a podíváme se na to u nás. Stavte se zítra ráno s Kamilem, snad budeme něco mít. Máme toho dneska ještě dost, dřív jak večer se k tomu nedostaneme.“

„Jasně, pánové. Něco z toho snad dostanete. Nějaké otisky prstů navíc?“

„Těžko říct, každopádně jsme získali dost na identifikaci. Uděláme otisky prstů ještě jeho kolegům, abychom je vyloučili. Ale podle toho těla, ho nikdo nezastřelil ani nic takového.“

„Fajn, dejte vědět,“ povzdechla si Denisa, uvolnila technikům cestu ven, než místnost zapečetili. Sedla si mezi laboratoř a místo činu na lavičku a zavřela oči. Její mysl už byla čilá a s hrůzou si plně uvědomovala, že ta noční můra neskončila, ale teprve začíná.

Prošlo kolem ní několik lidí, ale ona to nevnímala. Nechtěla vidět skutečnost.

„Deniso? Co tu děláš?“ ozval se u její hlavy známý hlas.

„Ahoj Gábino,“ odvětila a otevřela oči, aby uviděla vyděšenou ženu.

„Co tu děláš? Zavolali tě…?“

„Ano, zavolali mě k Erikovi,“ odpověděla potichu, „udělám cokoli, abych přišla na to, co se stalo, ale proto moji kolegové nesmí vědět, že jsem ho znala tak dobře. Přijdu na to, Gábi.“

„Budu ti držet palce, Denny,“ řekla hlasem plných pochyb a vrátila se do laboratoře, kde mezitím technici odebírali vědeckým pracovníkům a studentům, kteří se postupně trousili do laboratoře za svými staršími kolegy, otisky prstů. Za chvíli toho bude plná škola.

„Deniso, jedeme. Volal Robert, prý pro nás něco má,“ zavelel Kamil a ona ho ráda následovala. Nechtěla být přítomna panice, která se brzy začne šířit po mírumilovných chodbách chemických budov.

„Tak co jsi zjistila?“ zeptal se Kamil v autě. Cestou si koupili v bufetu bagety. Budou mít dlouhý den.

„Erik Přibík byl na vrcholu kariéry, neměl s nikým moc problém. Naposledy se nějak nepohodli s děkanem kvůli nějakému projektu. A k tomu, když před dvěma lety profesor Trnavský odešel do důchodu, tak byla prý hustá atmosféra mezi Přibíkem a Štolcem. Jinak nic, co by mě přišlo podezřelé. Máš něco navíc?“

„To je zajímavé. Štolc mi říkal, že ostatní laboratoře se trochu ošívali, když zjistili, že Přibík zase sehnal další peníze na jejich projekt. Jinak včera večer slavili schválení toho projektu se Štolcem a Pačesovou. Odcházeli okolo osmé večer, přičemž Přibík prý zůstal v kanceláři, chtěl něco dodělat. Dneska měli mít schůzku vedení ústavu, kde by obhajoval ten dotyčný projekt. Pačesová ho viděla jako poslední,“ dodal své informace Lukeš.

„Takže podezřelých přibylo. Pochybuju, že by v tom měla prsty Pačesová, viděla jsem ji, jak se z toho skoro zhroutila. Štolc a další vedení na ústavu. To se mi dvakrát nelíbí.“

„A nelíbí se ti to proto, že jich je moc, nebo že mezi podezřelými jsou tvoji známí?“ rýpnul si.

„Oboje.“

„Deniso, na rovinu,“ řekl a zastavil před soudním lékařstvím, „jestli budu mít sebemenší pochyby, že je to pro tebe moc osobní nebo jsi v tom moc zainteresovaná, nechám tě stáhnout z případu. Už tak je to na hraně, protože jsi tam studovala a pracovala.“

„Já vím, neboj, kdyby to bylo moc, tak ti řeknu. Navíc se ti hodí někdo, kdo se v tomhle prostředí umí pohybovat,“ odvětila Denisa.

„Fajn,“ odsekl nepřesvědčený Kamil a společně se vydali za Robertem.

„Tak co pro nás máš?“ zeptala se Denisa, sotva vešli do pitevny. Ta místnost jí vždy odpuzovala svým odérem, ale tentokrát, když na pitevním stole viděla Erika Přibíka, se jí udělalo vážně zle. Zůstala raději u dveří, zatímco její kolega šel až ke stolu.

„Pořád nesnášíš pohled na mrtvoly?“ mrknul na ní patolog.

„Na to už jsem si zvykla, ale na tuhle mrtvolu si jen tak nezvyknu,“ zamumlala si pro sebe.

„No abych se dostal k tomu, proč jsem vás zavolal. Po zběžném ohledání jsem našel několik vpichů od jehly a pár podlitin na nohou, ale to nezpůsobilo smrt. Podle zběžných krevních testů byl otráven látkou neznámého původu. Dal jsem to na starosti forenzním analytikům a toxikologům. Teď budu dělat celkovou pitvu, tak snad zjistím něco víc.“

„Kdy budou vědět, co ho otrávilo?“ zeptal se Lukeš.

„Hned to nebude. Do několika dní snad.“

„Díky za informace,“ chabě se pousmála Denisa, která přišla k pitevnímu stolu už blíž.

„Dej vědět, až budeš vědět něco víc. Takže tím jsme vyloučili přirozenou smrt,“ povzdechl si Lukeš.

„Vítejte v pekle akademického světa,“ zamumlala si pro sebe Denisa a oba se po ní podívali.

„Co? Vždyť je to pravda. Pokud si představíte tři budovy, kde nebudou mluvit o ničem jiném, než o vraždě jednoho z profesorů…“

„Neber si to tak osobně,“ zabručel Kamil.

Měl čím dál tím větší pocit, že by měl oznámit šéfovi Řezníčkovi, aby stáhl Denisu z případu. Podle něj je do toho víc zainteresovaná, než sama přiznala. Neměl z toho dobrý pocit, protože se chovala jinak, než poslední dva roky, co spolu pracovali. Chápal by, kdyby se jí to dotklo jen z důvodu, že tam pracovala a studovala, ale cítil v tom něco jiného, na co nemohl přijít. Každopádně zatím nechtěl do toho zatahovat šéfa, protože doufal, že se tím nenechá potopit a zvládne to.

„Jaké budou další kroky?“ zeptala se Denisa.

„Co třeba ta bageta, co máme v autě?“ odlehčil atmosféru Kamil. Spolu se zasmáli, rozloučili se s Robertem a vrátili se do auta.

„Vážně jsi v pohodě?“

„Neboj,“ usmála se na něj a spolu se nasnídali.

„Nechceš zajít večer na drink?“ promluvil po chvíli ticha Kamil, když už se po Evropské vraceli na místo činu.

„Půjdu ráda, myslím, že po dnešku bude potřeba,“ usmála se na svého o pár let staršího kolegu. Rozuměli si a ona si všimla, že je k ní pozorný víc než ke komukoli jinému. Neměla sice v plánu si s ním něco začít, ale když on po dvou letech, co kolem ní poletoval jak motýl kolem květinky, začal jednat, tak neviděla důvod k tomu ho trochu nepopostrčit.

Denisa si vystoupila u metra, aby si koupila v trafice krabičku cigaret. Sice už přes pět let nekouřila a předtím taky nekouřila nijak zvlášť, ale byla z toho všeho tak rozhozená, takže si řekla, že se třeba bude hodit.

„Ty kouříš?“ podivil se Kamil, když se k němu připojila.

„Kouřila jsem, ale obávám se, že dneska se k tomu vrátím. Nejspíš do té doby, než vyřešíme tenhle případ. Je to pro mě náročný, protože je to tady,“ odpověděla.

„Brzy toho vraha dostaneme a nebude se proč stresovat. Volal jsem manželce Přibíka, měla by přiletět na večer. Do té doby vyslechneme pár studentů a vědců. Jsi na to připravená?“

„Zbývá mi snad něco jiného?“ odvětila a pousmála se, když vcházeli do budovy. Ten každodenní šum studentů milovala, ale kazilo jí náladu, že si většina nejspíš už šeptá o smrti Erika Přibíka. Seběhli dolu do laboratoře, kde zrovna strážník vyslýchal Petra Štolce.

„My to přebíráme, pánové. Díky za pomoc,“ zavelel komisař Lukeš a spolu se svou kolegyní strážmistrem Červinkovou se vrátili do své práce, nikým nepovšimnuti, že mezi nimi je něco jinak.

 

Denisa si vzala na starosti Janu Koubkovou.

„Jak dlouho tu pracujete?“ začala se ptát spíš ze zvědavosti.

„Loni jsem skončila doktorské studium a Erik mě nabídl, abych tu zůstala.“

„Jaké byly vztahy v laboratoři v poslední době? Byly tu nějaké nepříjemnosti?“

„Tady je to přátelská atmosféra, a pokud je nějaký problém, tak to se většinou přeli Petr s Erikem kvůli nějakému vědeckému problému, ale jinak jsou tu vztahy více než vřelé.“

„To tu chtěl být určitě každý student,“ pousmála se Denisa, aby ji povzbudila.

„Sem se jen tak někdo neodvážil. Přeci jenom Erik měl jeden z nejtěžších předmětů, co se vyučuje pro bakaláře na fakultě, takže se sem nikdo nehrnul. Já jsem taky váhala, jestli mám sem jít dělat doktorát, ale byla jsem mile překvapená prostředím.“

„To zní jako ideální pracovní prostředí. A pamatujete si na nějaké spory, pokud byly?“

„No, na něco si vzpomínám. Je to dva roky zpátky. To zrovna odešel pan profesor Trnavský do důchodu a Erik získal místo vedoucího laboratoře. Měl nejvyšší titul, služebně byl nejstarší, takže jiná volba ani nebyla. Profesor Trnavský ho doporučil a děkan schválil. Nikdo to moc neřešil, ale vzpomínám si, že se nejednou na laboratorních seminářích Petr s Erikem přeli kvůli nějaké studentské práci. Ale bylo to jiné než obvykle. Petr byl až neurvalý, přišlo mi to, jako kdyby nenapadal práci toho studenta, který byl pod Erikem, ale Erika samotného. Nakonec do toho musela zasáhnout Gábina, aby je uklidnila. Bylo to prostě divné.“

„To asi bude spíš vědět docentka Pačesová, co se dělo. Každopádně děkuji za informace, bude to určitě užitečné. Ještě jedna kontrolní otázka. Co jste dělala mezi sedmou a desátou hodinou večer? Vím, že jste říkala, že jste tu celý den nebyla, ale to víte, ptáme se všech.“

„Před sedmou jsem odcházela z VURV a jela jsem domů,“ odpověděla Jana.

„Může vám to někdo dosvědčit?“

„Z VURV jsem odcházela spolu s kolegou Kryštofem Dohnalem a doma jsem se setkala po osmé s přítelem.“

„Ještě jednou děkuju. Jak se vůbec má Kryštof?“ usmála se Denisa. Koubková se na ní dívala se směsicí šoku a překvapení.

„Dělala jsem s ním ještě před třemi lety na jednom projektu společného pro VURV a UOCHB, Ústav organické chemie a biochemie pod Akademií věd,“ vysvětlila.

„Říkala jste, že se jmenujete Červinková,“ pátrala chvíli v paměti Jana, „myslím, že jsme se párkrát setkaly. Na VURV jsem dělala doktorát. Co vás přimělo změnit obor?“

„Asi touha být lidem více užitečná,“ pousmála se Denisa a vstala, „kdybyste si ještě na něco vzpomněla, zavolejte mi kdykoli. Je v zájmu všech objasnit tuhle záležitost co nejdříve kvůli akademickému prostředí a kvůli Erikovi samotnému.“ Podala ji policejní vizitku.

„Samozřejmě,“ pousmála se Jana a odešla. Denisa měla teď chvíli, než měli přijít studenti z laboratoře, tak vyšla ven na dvůr a vyrazila pryč z areálu, aby si zapálila.

„Myslela jsem, že si přestala,“ uvítala ji na oblíbeném místě Gábina, která tam seděla s hrnkem kávy.

„Tohle není situace, ve které bych byla schopná nekouřit,“ ušklíbla se a nechala si od Gábiny připálit. Na zapalovač samozřejmě v tom spěchu v trafice zapomněla.

„Jak v téhle práci můžeš vydržet bez nikotinu,“ zavrtěla hlavou Gábina.

„Asi proto, že kolegové nekouří a do dnešního dne jsem to zvládala.“

„Nebo to bylo tím, že jsem tě zkazila, jak říká…říkal Erik?“ ušklíbla se Gábina a užívaly si spolu tu chvíli ničím nerušeného klidu.

„Nechybí ti to?“

„Myslíš tyhle kuřácké dýchánky? Ty ani ne, ale všechno ostatní ano,“ odvětila Denisa.

„Tak se vrať. Sice je to blbý to takhle říkat, ale v laboratoři je teď jedno volné místo…“

„To bych nemohla. Už kvůli Erikovi…“

„Ten by si to jistě přál. Od začátku nemohl přenést přes srdce, že jsi odešla z UOCHB,“ řekla potichu Gábina a dopila hrnek kávy, „trápil se tím víc, než dal najevo.“

„Popřemýšlím o tom,“ odkašlala si Denisa a změnila téma, „taky mám jednu věc, kterou je blbý říkat. Ale kdo z vás má větší nárok na povýšení? Ty nebo Petr?“

„Proč se ptáš?“

„Jen ze zvědavosti. A možná trochu profesní deformace po dvou letech.“

„Ty mi něco říkej o profesní deformaci,“ zasmála se Gábina, „pokud by se to bralo podle odsloužených let tak Petr. Mám zatím vyšší titul, Petr bude letos jmenován docentem. Ale nejspíš má větší šance Petr.“

„To není povzbudivé pro tebe,“ řekla Denisa a uhasila nedopalek.

„Petr je rozhodně lepší volba, než kdyby sem dal děkan někoho z venku.“

„To rozhodně. Jinak jsem se dozvěděla z více zdrojů, že Erik s Petrem měli nějaké rozepře. Co se tu dělo poté, co odešel Trnavský do důchodu?“

„Tak i tohle víš,“ povzdychla si Gábina a dál mlčela. Denisa se na ní podívala, byla o pár odstínů bledší než před chvílí. V ten okamžik zalitovala, že se na to zeptala. Už vlastně nechtěla znát odpověď, protože cítila, že se dozví něco, co jí nepotěší.

„Trnavský odešel pár týdnů po tvé výpovědi u UOCHB. Bylo to už dlouho plánované, nejradši by tu snad s námi byl ještě teď, ale nebyl zrovna v nejlepší formě. Dostává ale dál pozvánky na laboratorní semináře a musím s hrdostí říct, že zatím vynechal snad jediný za celé dva roky. No a jak jsi odešla z UOCHB, tak se to Erika dost dotklo a mluvil o tom se mnou, Trnavským a Petrem. A znáš Petra, nic ho nerozhodí a všechno, co se řeší déle, než je nutné, ho otravuje. Takže Erika osočil z toho, že s tebou musel něco mít, jinak by to tak neřešil. Já i Petr jsme věděli, jaký máte s Erikem vřelý vztah, ale Petr v tom najednou začal vidět něco jiného. Mluvil se mnou jednou za zády Erika a říkal, že pokud ten váš imaginární vztah vyplave na povrch, tak se Erik může rozloučit s povýšením a s kariérou už vůbec, přitom i kdyby to byla pravda, tak by se to Erika nijak nedotklo. Nevím, co to do něj najednou vjelo. Bylo jasné, že místo dostane Erik. Ale asi ho popudilo, jak byl Erik zklamaný z tvé výpovědi. Myslel si o tom své a párkrát na seminářích napadal Erika a práce jeho studentů. Jednou jsem do toho už musela zasáhnout, protože studenti byli už dost vyděšení, jak se najednou změnila atmosféra v laboratoři. A pak s tím přestal a Erik přestal mluvit o tvé výpovědi. Asi si řekl, že mu to za to nestojí.“

„Čekala jsem cokoli, ale tohle ne…“ odvětila po chvíli ticha Denisa, když si zapálila druhou cigaretu. To vyprávění se zdálo tak neskutečné, až to musela být pravda.

„Petr mě nikdy dvakrát neměl rád, ale tohle bych nečekala, že řekne,“ dodala po chvíli.

„Byla to divná doba, Denny. Nevyčítej si to. Šla jsi za tím, co sis myslela, že je v ten daný okamžik nejlepší. Erik to nebyl schopný přijmout, to není tvoje chyba. Trnavský to taky dvakrát nechápal, ale snažil se Erika zklidnit, protože ten to viděl skoro jako konec světa.“

„Byl to konec světa, ale i začátek nového. Umřel mi táta, jeden z mála lidí, kdo mě v téhle práci podporoval. A najednou už jsem neměla proč být na UOCHB nebo kdekoli jinde ve vědě. Pokud tohle nepochopil…“ zavrtěla Denisa hlavou. S vysvětlením situace pocítila nemalé zklamání. Ale přese všechno ona měla pochopení pro Erika, kterému na ní a na dalších jeho studentech záleželo. Nejspíš proto, že s manželkou děti neměli.

„To už teď nevyřešíme, Denny. Sám by ti k tomu jistě něco řekl, ale už neřekne,“ promluvila Gábina a sledovala svou bývalou studentku a kolegyni.

„Řekl mi k tomu nedávno dost, Gábi,“ pousmála se Denisa, vstala z kamenné zídky a vrátila se do laboratoře, kde začala vyslýchat studenty, kteří pracovali v laboratoři.

 

Snažila se nemyslet, kde zrovna je a práce ji šla rychle od ruky, až se na ni Kamil překvapeně díval, když stihla vyslechnout pět lidí, zatímco on měl u sebe teprve třetího. Pak šla do druhého patra navštívit pár známých vedoucích laboratoří a vyslechnout i je. Chystala se zrovna k děkanovi do laboratoře, když jí zastavil Kamil.

„Nemusíš mi tu dokazovat, že jsi dobrá. To vím i bez toho, ale za hodinu přistane letadlo s Helenou Přibíkovou, měli bychom jet na letiště.“

„Dobře, tak jedeme. Stejně už půlka lidí odešla,“ povzdychla si Denisa a scházeli dolu k autu. Dlouhý den byl za nimi a ještě delší večer před nimi, když budou mluvit s manželkou Erika. Denisa na to vůbec nepomyslela, snažila se vytěsnit všechny maličkosti, které by ji připomínaly, že tuto oběť znala víc.

„Překvapila jsi mě,“ prohlásil Kamil v autě, když jeli Evropskou k letišti.

„Čím prosím tě?“

„Víš, obával jsem se, že tě to nakonec položí. Cítím, že tenhle případ je pro tebe víc osobní, než by měl být. Správně bych měl nechat Řezníčka, aby tě stáhl z případu. Ale doufal jsem, že se vzchopíš. Ale že s těmi výslechy až takhle zatočíš, to jsem nečekal.“

„Možná že jsem v tom trochu víc osobně,“ odvětila opatrně Denisa, „ale to není důvod, abych se kvůli tomu zhroutila. Jsem ti vděčná, že jsi nic Řezníčkovi neříkal. Divím se vlastně, že celý den nevolal a nechal to na nás.“

„Volal mi asi třikrát odpoledne, když jsme zrovna byli každý někde jinde. Informoval jsem ho o situaci a to mu asi prozatím stačilo. Neřekl jsem ti to, když jsem viděl, jak jsi zapálená zjistit co nejvíc,“ dodal, když vycítil, že se odhodlávala něco namítnout.

„Fajn,“ odpověděla a vystoupili u letiště, kde počkali na paní Přibíkovou.

„Dobrý večer, přiletěla jsem nejdřív, jak to šlo,“ omluvila se jim po hodině čekání žena středního věku. Byla to menší bruneta při těle. Denisa si v duchu neodpustila osobní poznámku, že by takový typ ženy do Erika nikdy neřekla.

„My děkujeme, že jste si udělala čas. Já jsem komisař Lukeš a to je má kolegyně strážmistr Červinková od kriminální policie. Mohli bychom si někde sednout a promluvit si?“

„Jistě,“ odvětila a vydali se spolu do nedaleké kavárny, která na první pohled poskytovala tiché místo pro důležité rozhovory.

„Co se stalo, že jsem musela přijet?“ zeptala se po tom, co číšnice odešla spolu s objednávkou. Kamil se na Denisu podíval stylem, že tentokrát je to na ní.

„Paní Přibíková, je nám líto, ale musíme vám oznámit, že jsme dnes ráno našli vašeho manžela mrtvého v jeho pracovně.“

„Cože? To nemůže být pravda. Včera večer jsem s ním mluvila,“ nemohla tomu uvěřit. Tentokrát zpozorněla Denisa. Žena sedíc před ní se náhle proměnila z na pohled drsné ženy na lehce zranitelnou křehkou dívku.

„V kolik jste s ním mluvila?“ zeptal se Kamil. Měl před sebou už poznámkový blok.

„Tady mohlo být asi devět. Voláme si vždy ve stejný čas. Říkal, že mu není moc dobře, ale že je ještě v práci, protože dneska prezentuje nějaký projekt vedení ústavu.“

„Byl často takhle pozdě v práci?“

„Většinou odcházel okolo půl šesté, ale byly dny, kdy se zdržel. Tak třikrát do roka měli v laboratoři večírky. Takže to pak místo v šest přijel třeba v deset.“

„Jak dlouho žijete odděleně?“ zeptala se Denisa.

„Prakticky celé naše manželství. Seznámili jsme se v Bruselu a oba jsme jezdili za prací, než Erik zakotvil na škole, kde studoval. Já už skoro dvacet let pracuju ve Švýcarsku v Novartis, to je farmaceutická firma,“ odpověděla Přibíková věnujíc Denise zkoumavý pohled.

„Jak často jste se vídali?“

„Jednou dvakrát měsíčně. Buď jsem letěla sem, nebo Erik do Švýcarska. Neměli jsme nouzi o peníze, takže to nebyl problém.“

„To muselo být těžké, když jste se s manželem skoro neviděli,“ poznamenal Kamil.

„Začátky byly těžké. To víte, dva zamilovaní, ale jak šel čas, tak jsme si na to zvykli a po pravdě jsme si jiný život nedokázali představit. Nikdy nás tak neomrzelo spolu trávit čas, kterého jsme měli omezené množství,“ odpověděla Helena a s díky přijala od číšnice hrnek kávy. Bylo na ní vidět, že až teď si začíná uvědomovat, co se vlastně stalo. Že už svého manžela neuvidí, nikdy na něj už nebude čekat doma, aby spolu strávili volný večer. Nepojedou do Bruselu, kde se poprvé seznámili. A na další místa, kde trávili své výlety a dovolené. Nedokázala zabránit slzám, které jí tekly proudem po tváři.

„Omluvám se… Já si jen nedokážu představit, co bez něj budu dělat,“ omlouvala se spěšně, ale nesnažila se potlačit pláč.

„To je naprosto pochopitelné, paní Přibíková. Upřímnou soustrast,“ řekla tiše Denisa a snažila se před oběma nedat najevo, jak je jí samotné.

„Našli jsme v jeho kanceláři nějaké léky. Měl váš manžel nějaké zdravotní problémy?“ pokračoval v otázkách po chvíli Kamil.

„Pokud vím, tak posledních pár měsíců trpěl častými migrénami. Ale není se čemu divit v jeho pozici. Dva roky byl ve vedoucí pozici v jejich laboratoři a měl mnohem více práce. Myslel si, že ho to zase tolik nezaměstná, ale profesor Trnavský přeci jen i přes svůj věk dělal dost práce, o které Erik neměl ani ponětí.“

„Znáte se s jeho kolegy? Když měli spolu tak přátelské vztahy,“ naznačila Denisa.

„Znám profesora, docentku Pačesovou a doktora Štolce. Párkrát jsem s nimi byla na večeři. Jsou velmi přátelští,“ odvětila Helena a upila ze svého šálku kávy.

„Měl s někým z nich v nedávné době problém? Všude jsou konflikty i v tom nejpříjemnějším prostředí.“

„Jedině s doktorem Štolcem. Ale Erik o tom nechtěl mluvit. Byl z toho docela znechucený. To bylo před dvěma lety, když odešel profesor do důchodu. A poslední dobou byl taky nějak nervózní. Poznala jsem to na něm, ale on o tom nemluvil. Nechávali jsme si svobodu v tom, co tomu druhému řekneme. Samozřejmě, že jsem o něj měla starost, ale asi to nebylo něco, o čem by rád mluvil.“

„Dobře, děkujeme za váš čas,“ zasáhl do toho Kamil, když viděl, že se Denisa nadechuje k další otázce, „zítra ráno bychom měli provést ve vašem domě prohlídku. Určitě se ještě uvidíme.“

„Samozřejmě. Jen se obávám, že dnes nebudu schopná jet domů. Přespím nejspíš někde v hotelu,“ odpověděla Helena Přibíková.

„Jistě. Zavoláme vám, až budeme na cestě a počkáme na vás,“ přikývla Denisa a nechali čerstvou vdovu odejít, zatímco si vychutnávali své několikáté kafe.

„Přišlo mi, že jsi do ní dost šila. To bylo netaktní. Vždyť je to vdova, která se o tom před půl hodinou dozvěděla,“ pokáral ji Kamil.

„To byl můj šestý smysl. Něco se mi na tom nezdálo,“ omluvila se.

„Takový pocit jsem měl u doktora Štolce. Co si o tom myslíš?“

„Myslím, že tu máme zatím hromadu neznámých. Zajímalo by mě, o čem ten projekt byl. Ptala jsem se na to svých známých v jiných laboratořích, ale ti o tom nic moc nevěděli. Jen, že na tom mají spolupracovat s nějakou farmaceutickou firmou. Prý o ten projekt stálo více lidí, ale firmě se nejvíc líbil tým profesora Přibíka. Proto ty rozepře mezi laboratořemi. Podle firmy prý měl Přibík nejlepší nápad pro realizaci a to samozřejmě chtěli vidět ostatní laboratoře, takže svolali kvůli tomu poradu.“

„Tak to vysvětluje dost. Zítra zajedeme k Přibíkům domů, projdeme to s techniky a pak se musíme ještě stavit na ústavu, abychom dovyslechli lidi z ústavu. Štolc mi dal pěkně obsáhlý seznam jmen, s kterými mohl mít potencionálně Přibík konflikt. Nakonec to vypadá, že z bezproblémového profesora se stává konfliktní člověk, kterého by chtěl zabít každý.“

„To nemůžeš tak brát. Třeba šlo jen o profesní a vědecké spory. Když jsem pracovala ve vědecké oblasti, taky jsem se nepohodla s dost lidmi jen proto, že jsem měla jiný názor na věc než oni. Samozřejmě, že je vyslechneme, ale nepřikládala bych tomu váhu.“

„Ty je znáš lépe,“ pokrčil rameny Kamil, „dlouhý den je u konce. Je tu ještě pozvání na sklenku. Znám klidný bar u služebny. Můžeme vyrazit tam.“

„Přijímám,“ usmála se po dlouhé době Denisa, zaplatili a vyrazili do baru.

 

Seděli v koutě v baru a dobře se bavili. Ani se nemuseli bavit o práci, bylo to příjemné zpestření jejich jindy pouze profesního vztahu. Hrála tam potichu hudba.

„Vím, že jsme měli dlouhý den, ale smím tě požádat o tanec?“ usmál se Kamil.

„Při nejhorším mě chytneš,“ zasmála se Denisa a přijala jeho ruku, aby ji odvedl na parket, kde začali tančit. Všichni z přítomných se na ně dívali.

„Jsi rád středem pozornosti?“ zeptala se ho Denisa a tiše se zasmála pod vlivem několika skleniček. Dívala se na něj jinýma očima, jako by se před ní proměnil.

„Většinou ne, ale s tebou mi to tolik nevadí, protože se všichni koukají na tu krásnou ženskou, kterou mám vedle sebe, a mě si nevšímají.“

„Pokud to měl být kompliment, tak ho beru na vědomí,“ smála se Denisa a pohladila ho po rameni.

„Nezdá se mi, že by ti to vadilo,“ poznamenal a po skončení písničky ji odvedl zpátky ke stolu, „měl bych tě odvést domů. Ráno musíme zase do práce.“

„Aspoň na chvíli jsem na to zapomněla,“ poznamenala suše a dopila poslední skleničku.

„Mrzí mě, že jsem tu iluzi pěkného večera zničil. Zaplatím a můžeme vyrazit,“ pousmál se a šel na bar zaplatit za oba. Pokud si Denisa dobře pamatovala, on měl jen jednu skleničku. Aspoň někdo z nich zůstal relativně střízlivý.

„Uvidíme se ráno,“ řekl, když zastavil před domem, kde bydlela.

„Jo, za pár hodin zase,“ pousmála se a na rozloučenou ho políbila na tvář, než se vydala do svého bytu, kde byl už pár dní hrozný nepořádek. Věděla, že ještě pár dní bude, tak jen zvedla pár kusů oblečení a knížku, kterou nechala ráno ležet u postele. Biochemii, jak jinak.

Kamil se za ní ještě nějakou dobu díval. Nejspíš ho vyvedla z míry ta pusa, ale cítil, že se mezi nimi něco změnilo. Možná tenhle naprosto děsivý případ je sblíží. Věřil tomu a myslel na to celou cestu domů a celou noc.

 

Vzbudil ho telefonát. Budíka si už ani nenařizoval.

„Lukeš, prosím?“

„Ahoj Kamile, tady Robert. Řezníček mě vytáhnul v noci z postele, abych dodělal kompletní pitvu. Mám pro vás s Denisou dost zajímavých informací.“

„Kolik proboha je? Mám pocit, že jsem vůbec nespal,“ zabručel Kamil.

„Už půl sedmý, nemáš flámovat v baru,“ šťouchl do něj patolog.

„To si strč někam. Budeme tam co nejdřív,“ odvětil Kamil, zavěsil telefon a šel se obléknout. Ledovou sprchou se ze sebe snažil setřást všechny ty pocity, které jím procházeli celý včerejší večer. Až když byl ve stavu alespoň částečného vědomí, zavolal Denise.

„Dobré ráno, co se děje?“ ozvala se. Neznělo to, jako by ji právě probudil.

„Dobré ráno, jedu pro tebe. Robert pro nás má výsledky pitvy.“

„Dobře, budu připravená,“ odvětila a zavěsila mu. Kamil si cestou pustil rádio, ale stejně byl neklidný oproti běžným dnům. Bude to zase náročný den, to věděl, když Řezníček zatlačil na patologa kvůli pitvě. Technici by měli být už taky hotoví.

„Ahoj,“ pozdravili se s Denisou a cestou spolu nepromluvili ani slovo. U soudního lékařství Kamil zastavil a spolu se vydali bez jediného slova za Robertem.

„Tak co pro nás máš?“ zeptala se místo pozdravu Denisa.

„Erik Přibík, věk 55 let. Podle nálezu zemřel na ochrnutí dýchacího svalstva. Měl v krvi přes dvě promile, takže před smrtí musel požít alkohol. Smrt nastala okolo desáté večerní. Kluci z forenzní analýzy ten jed zkoumají, ale jak jsem řekl, může to trvat několik dní. Já bych sázel na nějaký neurotoxin, tak uvidíme, co z toho nakonec bude. Jinak měl poškozené játra, ledviny a žaludek. Nejspíš za to mohl ten jed, protože jinak to byl naprosto zdravý muž, kterému bych řekl aspoň o pět let méně,“ shrnul to nejpodstatnější Robert.

„Díky za informaci,“ poznamenal Kamil a podal kolegovi kávu z automatu.

„Aspoň nějaká náplast za takovou noční. Řezníček šílel, proto jsem vás zavolal rovnou sem, ať se s ním nestřetnete hned ráno.“

„Super, my teď jdeme za techniky a s nimi prohledat dům mrtvého.“

„Hodně štěstí,“ odvětil Robert a mrknul na Denisu, „nenech ho tak dlouho nocovat.“

Denisa se jen pousmála a šla v doprovodu Kamila do vedlejší budovy za techniky. Necítila se dvakrát ve své kůži. Přeci jen kocovina dělala své a neměla ponětí, jak by se měla chovat ke Kamilovi po včerejším večeru.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se cestou a chytil ji jemně za rameno, aby ji donutil se mu podívat do očí.

„Neboj, jsem v pořádku. Jen jsem to včera přehnala,“ pousmála se Denisa. Nevěřil ji, jen nemohl přijít na to proč. Byl asi dneska zvlášť podezíravý.

„Dobře, vzhůru do další práce,“ poznamenal a pokračovali za kolegy.

„No tady vás mám,“ ozval se hlas kapitána Řezníčka, když je uviděl.

„Dobré ráno, šéfe,“ odvětila Denisa a o něco málo zbledla. Věděla, že to brzy může vyjít najevo, že Erika Přibíka znala více, než přiznala. A pak bude Řezníček zuřit.

„Dobré,“ přidal se Kamil.

„Co máte pro mě nového? Myslel jsem, že se po rozhovoru s manželkou oběti ozvete,“ začal Řezníček. Viditelně neměl dobrou náladu po ránu.

„Byl to dlouhý den, zapomněl jsem na to,“ zamumlal Kamil.

„Ale že jste nezapomněl pozvat kolegyni na skleničku,“ utrousil šéf, „no nic. Co jste zjistili? Tady technici mají také zajímavé informace.“

„Helena Přibíková se svým manželem mluvila v devět hodin, takže podle všech informací s ním mluvila jako poslední. Poslední dobou trpěl migrénami, měl starosti, o které se se svou manželkou nepodělil. Jediný člověk, s kterým měl z práce problém, byl doktor Štolc,“ shrnula rozhovor Denisa dívajíc se přímo na šéfa.

„Takže máme jednoho podezřelého, Petra Štolce. Technici našli brožuru jedné farmaceutické firmy. Novartis, říká vám to něco?“

„Jistě, tam pracuje Přibíkova manželka,“ reagovala hned.

„Je to brožura k nějakému projektu. Mohla byste se na to, Deniso, podívat? Myslím, že nikoho fundovanějšího momentálně nemám po ruce,“ pousmál se Řezníček.

„Samozřejmě, vrhnu se na to.“

„A vy, Kamile, pojedete s námi prohledat jejich dům. Paní Přibíkové už jsem volal, bude tam za dvacet minut,“ zavelel kapitán a Kamil se podíval na Denisu.

„Vyzvedneš mě, jak pojedete zpátky,“ mrkla na něj a posadila se ke stolu, kde už na ní čekala brožura čítajíc tak třicet stran.

„Dobrá, zavolám, jak budeme na cestě a pojedeme do kampusu,“ usmál se na ní a vydal se spolu s partou techniků a kapitánem ven.

„Kamile, víte, že nejsem příznivcem vztahů mezi kolegy,“ poznamenal jen tak mimochodem Řezníček, „ale mám pro vás pochopení. Denisa je velmi pohledná žena.“

„Nepřemýšlel jsem o tom takhle,“ odvětil Kamil, ale vysloužil si jen všeříkající úsměv od techniků i šéfa. Vyrazili do Liboce, kde bydleli manželé Přibíkovi. Kamil jel v autě se šéfem, ale cítil stále přítomnost své kolegyně. Nemohl na ní přestat myslet.

„Jak se Denisa drží? Říkal jsem si, jestli to není moc osobní. Přeci jen tam studovala a pracovala,“ začal Řezníček na nebezpečné téma.

„Drží se dobře. Myslím, že ji to spíše burcuje k vyšším výkonům,“ odvětil neurčitě Kamil. Nechtěl se s ním podělit o své čím dál větší pochybnosti o tom, jestli by jeho kolegyně měla na tomto případu pracovat.

„Kdybyste měl pocit, že by na tom neměla pracovat, řekněte mi to.“ Kamil jen přikývl a zabočil na příjezdovou cestu k domu, kde už na ně čekala Helena Přibíková.

„Dobrý den, to je kapitán Řezníček, spolu s techniky prohlédneme dům,“ pozdravil, když se k ní vydal. Vypadala bledě a nevyspale. Ani se nedivil, sám se cítil zrovna tak, ačkoli z poněkud jiného důvodu než ona.

„Dobrý den. Pojďte dál. Nevím, zda to k něčemu bude. Erik si většinou práci domů nebral,“ odpověděla a otevřela dveře do patrového domu. Už když vešli, bylo jasné, že vyšetřují případ movitějších lidí. Celkově dům vypadal prostorně a na to, že tam žil prakticky pouze její manžel, bylo vzorně uklizeno.

„Kdy jste tu byla naposledy?“ zeptal se Řezníček překvapen úklidem.

„Minulý víkend,“ řekla a usmála se nad jeho překvapením, „Erik měl rád všude pořádek. Občas se až stalo, že napomínal i mě kvůli nějakým papírům, které jsem někde nechala.“

„Prostě vzor ideálního muže,“ pousmál se Kamil a nechal techniky, aby se rozhlédli po prostorném domě. Spolu s Řezníčkem se posadili do obývacího pokoje. Paní domu jim nabídla něco k pití, oba odmítli.

„Laboratorní skupině vašeho manžela byl schválen projekt, který měla financovat vaše společnost. Věděla jste o tom?“ zeptal se Řezníček.

„Samozřejmě. Ale nemyslete si, že jsem tomu nějak pomohla. Ze své pozice zaměstnance v klinickém vývoji jsem to ovlivnit nemohla. Erik přišel s řešením, které se nejspíš naší firmě líbilo,“ odpověděla naprosto klidně.

„Mohla byste nám ve zkratce říci, o co v tom projektu šlo?“

„Ráda bych vám pomohla, ale sama to nevím. Jak jsem řekla včera, byly věci, do kterých jsem neviděla já, a Erik neviděl do mých. Jedním z nich byla práce. To se budete muset zeptat jeho kolegů, ale já o tom nic nevím.“  Kamil si vzpomněl, jak včera Denisa říkala, že se jí na Heleně Přibíkové něco nezdálo. Musel o tom přemýšlet, jestli mu mohlo uniknout něco, co neuniklo jí. Pak jen zavrtěl hlavou a podíval se na Řezníčka.

„Děkuji za ochotu. Budeme věřit, že komisař Lukeš s kolegyní vše vyřeší co nejrychleji. Váš manžel byl zavražděn. Podle předběžných zpráv za to mohl neznámý jed. Nemáte představu, jak se mohl otrávit?“ pokračoval kapitán.

„Obávám se, že v tom vám také nepomohu. Vím, že zkoušel snad všechno na migrény, ale nejsem si jistá, zda je to něco, s čím bych vám pomohla.“

„To nevadí, i tak děkujeme za ochotu,“ skončil ve chvíli, kdy se technici vraceli s nějakými věcmi.

„Našli jsme tu několik věcí, které by nám mohli pomoci. Až budeme hotovi, vrátíme vám je,“ promluvil jeden z techniků a na pokyn šéfa je vzali do auta.

„Ještě jednou upřímnou soustrast, paní Přibíková,“ potřásl si kapitán Řezníček rukou s ženou, než nastoupili do auta a vraceli se na technickou základnu kriminální policie.

 

Mezitím Denisa seděla s hrnkem kávy nad brožurou firmy Novartis. Z vědeckého hlediska z toho byla unesená, ale něco se jí v tom nelíbilo. Firma nabízela grant tomu týmu, který přijde na vhodnou metodu, jak by se dal vylepšit zásah při patologických stavech trávicího traktu. Samozřejmě, že šlo především o rakovinu tlustého střeva, na kterou umírá v republice nemalé číslo mužů nad 50 let. Věděla, že se laboratoř tímto směrem nějakou dobu ubírá, takže by ji to nepřekvapilo, ale tohle byla jiná situace. Téma bylo podobné jako to, kterému se laboratoř věnovala, ale ne úplně souviselo se zaměřením vědecké skupiny. Proteomická skupina se zabývala identifikací proteinů a potenciálnímu využití získaných poznatků. Ale co se dočetla Denisa, tak v projektu šlo spíše o mikrobiologickou záležitost spojenou s proteiny. Co věděla, tak touto oblastí disponoval jiný vědecký tým.

„Tak už vím, proč jste si šli tak po krku, pánové,“ řekla si pro sebe a otočila stránku na dodatek. Když si ho přečetla, jen vytřeštila oči.

„Máš něco?“ ozval se ode dveří Kamil, když s techniky a šéfem vešel do kanceláře.

„Dá se říct, že jsem našla motiv vraždy,“ řekla a ukázala šéfovi značnou sumu.

„No, konečně máme vodítko. Dobrá práce, Deniso,“ pousmál se a podíval se na techniky, „co jste našli zajímavého v domě, že jste nám to nechtěli říct?“

„No, vypadá to, že naše oběť nebyla tak nevinná, jak se zdálo. V ložnici jsme pod postelí našli hedvábný šátek a dost pochybuju o tom, že by byl jeho manželky. Podle toho, jak jsem koukal, nebyl to zrovna její styl.“

„Tím chceš říct, že Přibík měl milenku?“ vyjekla Denisa naprosto šokována.

„S největší pravděpodobností ano. Udivuje tě to snad?“ povytáhl obočí Kamil.

„Jen mě to překvapilo,“ odvětila bez zájmu, ale nedokázala už vrátit čas, aby neukázala svým kolegům před šéfem to zděšení, které to u ní vyvolalo.

„Kamile, jeďte s Denisou do dejvického kampusu, dáme vám vědět, až něco najdeme,“ prohlásil Řezníček a spolu s techniky se dal do prohledávání věcí. Ještě naposled se podíval na Denisu, která jen kývla a odešla ven. Rozuměla tomu pohledu. Nevěřil ji.

„Řekneš mi, co se děje?“ zeptal se Kamil v autě.

„Co by se mělo dít. Nic se neděje,“ odsekla mu a dívala se před sebe. Byla na sebe naštvaná. Litovala toho, že se nenechala z případu odvolat. Kdyby to udělala teď, bylo by to nejen podezřelé, ale i zbytečné. Znala fakta a podrobnosti, které by vědět neměla.

„Mě lhát nemusíš,“ poznamenal suše Kamil, když nastartoval a vyjeli do Dejvic. Denisa celou cestu mlčela. Chtěla být kdekoli jinde než s Kamilem v autě.

„Buď mi řekneš, co se děje, nebo okamžitě volám Řezníčkovi!“ přitvrdil.

„Klidně si mu zavolej, ale stejně je pozdě. Pokud jsi mu chtěl zavolat, měl jsi to udělat včera ráno! Tohle ti nesežere, že sis do dneška ničeho nevšiml,“ vrátila mu to a hned jak zastavil, tak vystoupila a ztratila se mu ve spleti univerzitních chodeb.

Když měla jistotu, že mu alespoň na chvíli unikla, zastavila se a opřela o zeď. Spustily se jí slzy, které celý včerejšek úspěšně držela v sobě. Nejradši by do něčeho pořádně praštila, aby uvolnila napětí, které se v ní hromadilo. Poznatek o Erikově milence byl poslední kapkou, která ji naprosto položila. Měla toho tak akorát dost, všeho. Celé té své životní změny, která ji přivedla na kriminální policii. Snažila si namluvit, že kdyby zůstala ve vědě, nic z toho by se nestalo. Její rozum věděl, že to není pravda, ale nedokázal přehlučet výčitky. Nevěděla, jak dlouho stála v prázdné chodbě, ale po té době se vydala přímo do horní laboratoře.

„Čau, je tu Gábina?“ zeptala se Petra hned ve dveřích.

„Ty teda vypadáš. Pojď dál. Gábina si jen na chvíli odskočila, za chvíli tu bude. Dáš si kafe?“ pustil ji dovnitř a starostlivě se na ní podíval.

„Jo, díky,“ odvětila pouze a sedla si na první stoličku, kterou uviděla. V každé části téhle budovy byly vzpomínky, které nechtěla smazat ze své paměti. A nejvíc z nich bylo na tomto místě.

„Našli jste něco nového?“ zeptal se Petr, když se vrátil s dvěma hrnky.

„I kdybychom našli, nemůžu ti to říct,“ pousmála se na něj omluvně, „budete pracovat na tom projektu pro Novartis?“

„Dokud se bude vyšetřovat na škole, všechny naše projekty a plány jsou zastaveny, takže uvidíme, zda počkají,“ odpověděl vyhýbavě.

„Pokusíme se to uzavřít co nejdřív, ale zatím to vypadá asi tak, že sotva dostaneme odpověď na jednu otázku, objeví se jich dalších pět.“

„Dostaňte toho, kdo to udělal.“

„Neboj, Petře,“ napila se kávy a chtěla pokračovat, když vtom do laboratoře vešla Gábina.

„Je, ahoj. Co ty tu?“

„Přišla jsem na přátelský pokec s bývalými kolegy,“ ušklíbla se Denisa.

„Nepřišla jsi celých pět let, co jsi odsud pryč, za nikým jiným než za Erikem, tak to ti teď nebaštím,“ mrkla na ní Gábina a zasmála se, aby odlehčila atmosféru.

„Potřebovala jsem zmizet kolegovi. Asi jsem se dozvěděla něco, co jsem zrovna vědět nepotřebovala,“ odvětila Denisa a vypila už skoro studený hrnek své druhé kávy dnes.

„To se občas stává. Já musím letět. Mám nahoře seminář,“ pousmál se Petr, vzal si své poznámky a nechal je tam samotné.

„Co se stalo, Denny?“ zeptala se opatrně Gábina, když měla jistotu, že osaměly.

„Měl Erik někoho?“ šla přímo k věci.

„Myslíš si, že měl milenku? Erik?“ Její překvapení bylo patrné.

„Já se jen ptám. Není to výslech, jen to chci vědět. Zvědavost je vždycky větší než zůstávat v nevědomosti. Znáš mě.“ Gábina se podívala za ní z okna a nadechovala se k odpovědi.

„Víš co, zapomeň na to. Možná to fakt radši nechci vědět,“ skočila ji do toho Denisa, „půjdu najít kolegu.“ Vstala a vešla na dvůr. Kamil jí šel v ústrety.

„Už jsi v pohodě?“ zeptal se. Musel vidět, jak vychází z laboratoře, ale nejspíš se to rozhodl nekomentovat. Cítil, že v tomto případě jde o mnohem víc, než jen o mrtvého profesora biochemie. Šlo také o minulý život jeho kolegyně a do toho neviděl.

„Jo, promiň. Potřebovala jsem být chvíli sama. Jdeme za děkanem?“

„Pokud se na to cítíš, můžeme vyrazit.“

„Tak tedy do toho,“ pousmála se Denisa a podívala se na svého kolegu, „promiň za to předtím. Nedokážu ti to vysvětlit, ale prostě jsem toho už měla dost všeho.“

„To nic, to se stává i v lepších kruzích,“ mrkl na ní a sám přemýšlel o mnohem závaznějších věcech. Samozřejmě, že šéfovi nezavolal, ale pochyboval o svém rozhodnutí. Na druhou stranu se musel v některých věcech spolehnout na Denisu, protože ona v tom prostředí prostě uměla chodit a on byl jak slon v porcelánu.

Když procházeli chodbami, měla pocit, že na sobě cítí každý pohled procházejících studentů. Jakoby ji všichni viděli až do útrob. Jediný, kdo by se na ní takhle mohl dívat oprávněně, jí nevěnoval ani jeden pohled. Kamil. Došli k laboratoři děkana a Kamil zaklepal.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se nesympaticky vypadající laborant.

„Dobrý den, máme domluvenou schůzku s panem děkanem. Měl by být tady. Jsme od kriminální policie, komisař Lukeš a strážmistr Červinková,“ představil je Kamil. Laborant se při vyslovení jejího jména na Denisu zkoumavě podíval, pak jen potřásl hlavou.

„Pan děkan je ve své pracovně, druhé dveře vpravo,“ řekl a zavřel jim před nosem.

„To ten den pěkně začíná. Proč se na tebe tak díval?“ podíval se konečně na ní.

„Nejspíš znal mého otce. Pracoval u děkana v laboratoři, než spáchal sebevraždu,“ odpověděla mu nechtěně, než zaklepala sama na ty správné dveře. Otevřel jim starý muž, mohlo mu být přes šedesát, ale vypadal starší.

„Dobrý den. Vy budete od policie.“

„Ano, já jsem komisař Lukeš a to je má kolegyně strážmistr Červinková.“

„Pojďte dál,“ poodstoupil ode dveří, aby jim uvolnil místo a podíval se na Denisu, „raději bych vás viděl při vhodnější příležitosti, paní doktorko. Neměl jsem bohužel ještě možnost vám osobně projevit svou upřímnou soustrast.“

„Bylo to hektické období a já pak odešla z vědy. Přesto děkuji,“ odvětila Denisa tiše a s Kamilem se posadili proti děkanovi. Vypadal unaveně.

„S čím vám mohu pomoci?“

„Jak jistě víte, vyšetřujeme vraždu profesora Přibíka. Chtěli jsme se zeptat na jeho pracovní život, a zda by mohl mít s někým z ústavu spor,“ začal Kamil.

„Zpráva o smrti profesora Přibíka mě zaskočila stejně jako všechny na škole. Byl velkým přínosem pro ústav a pro všechny mladé vědecké pracovníky vzorem, ale o tom by lépe mohla vyprávět tady doktorka Červinková. Vedl ambiciózní tým, který někdy otřásal rozpočtem ústavu, když neměl granty z externích zdrojů. Začínali jako malá nenápadná laboratoř zkoumajíce novou oblast biochemie proteomiku. Rychle si našli mezeru výzkumu na ústavu, kterou velmi úspěšně zaplnili. Pokud jde o spory mezi laboratořemi, tak jde spíše o zdravou soutěživost a to nemohu brát jako spor. Já osobně jsem si s Erikem Přibíkem v mnoha věcech nerozuměl, ale nebyl by to ani náhodou důvod k tomu, co se včera stalo. Nevím o nikom, kdo by na tom mohl mít z ústavu podíl. Byl oblíbený i přes své ambice.“

„Četla jsem brožuru k projektu od firmy Novartis. Účastnila se vaše laboratoř též výběrového řízení?“ zeptala se Denisa. Toužila mít tento rozhovor co nejdříve za sebou.

„Ale jistě. Byl by to pro náš výzkum velký krok kupředu. K našemu zklamání jsme projekt nevyhráli, ale byl jsem přesto rád, že zůstal pod střechou ústavu. Nedávno jsme to probírali s profesorem Přibíkem, že se na tom projektu budeme podílet s nimi. Nejspíš mu došlo, že se tento projekt zcela neshoduje se zaměřením jeho týmu.“

„A co ta nemalá suma peněz pro vybraný tým? Nemohl někdo jiný toužit po těch penězích?“ zeptala se opatrně Denisa. Bylo ji proti srsti vyslýchat někoho, koho do smrti svého otce považovala za rodinného přítele.

„Tu brožuru jsme na ústavu dostali pouze my a tým profesora Přibíka, nikdo jiný o tom nevěděl. Co se týče peněz, shodli jsme se na tom, že bude správné, když se částka převede do rozpočtu ústavu. Profesor Přibík uznal, že po ústavu v posledních letech chtěl mnohem větší sumu, než ostatní laboratoře. Zdálo se nám to tedy férové,“ odpověděl děkan a pohlédl na ní.

„Tak proč jste tedy svolával na včerejšek poradu ústavu, když projekt byl schválený jak firmou Novartis, tak ústavem?“ ptal se dál Kamil.

„Nejspíš se nějaké informace dostali ven mezi ostatní kolegy a ti se začali bouřit, že se proteomické laboratoři dostává nějaké zvláštní péče. Chtěl jsem uklidnit nepříjemnou atmosféru, která se tu stupňovala. Výběrové řízení bylo naprosto férové a i já jsem, ač nerad, uznal, že řešení profesora Přibíka, které mi den před tím ukázal, bylo lepší než to naše.“

„Dobrá, prozatím nemáme další otázky. Děkujeme za váš čas. Kdybyste si na něco vzpomněl, co by s případem souviselo, dejte vědět,“ promluvil Kamil a podal děkanovi svou vizitku. Ještě něco si dopsal do poznámkového bloku, rozloučili se a vyšli na chodbu.

„Dneska budeš vyslýchat studenty z laboratoře děkana. Nikoho jiného. Znáš tu příliš osobně mnoho lidí, nechci, aby to ovlivnilo vyšetřování,“ zavelel Kamil.

„Nevěříš mi?“ zeptala se narovinu Denisa a založila ji ruce na prsou. Iritovalo jí to.

„Když mi řekneš všechno, co nevím, možná začnu uvažovat o tom ti věřit. Do té doby budeš pěkně daleko od svých známých.“

„A co chceš vědět?“ Stále byla rozčílená.

„Třeba by bylo vhodné vědět, že tvůj otec se znal s děkanem, tedy že i ty ses znala s děkanem. Neměla jsi vůbec být u tohoto rozhovoru. A co to říkal o tom, že víš mnohem lépe o tom, že Přibík byl vzorem pro mladé vědce? Lhalas mi,“ snažil se udržet svůj hlas, ale bylo znát, jak je tím zasažený. Chtěl odejít.

„Kamile,“ téměř zašeptala a chytila ho za zápěstí. Otočil se na ní.

„Tohle není o nás ani o tobě, Denny. Tvoje citové vazby nemohou ohrozit vyšetřování. Teď jdi do té laboratoře a vyslechni studenty,“ pronesl chladně. Pod jejím pohledem by byl schopný udělat cokoli, ale tentokrát jí ustoupit nemohl. Díval se za ní ještě dlouho poté, co se za ní zavřely dveře laboratoře. Věděl, že kdyby se na její vazby přišlo, což podle něho hrozilo každou chvílí, odnese to i on. Věděl, že ho za to bude jistě nenávidět, ale zvedl telefon a zavolal šéfovi.

„Kapitán Řezníček, prosím?“

„Zdravím, šéfe. Lukeš. Máte něco nového?“ zeptal se Kamil a mezitím došel do chodeb, kudy moc lidí nechodilo.

„Zatím prohlížíme věci z pracovny. Pánové se k tomu včera nedostali. Co máte vy?“

„Řekl bych, že podezřelých je čím dál tím víc. Děkan říkal, že tu sumu peněz by Přibík převedl na ústav, protože prý čerpali příliš peněz. Ale mám tu ještě něco.“

„Povídejte.“

„Jde o Denisu. Její otec před dvěma lety spáchal sebevraždu a předtím pracoval v laboratoři děkana. Navíc se zdá, že Denisa Přibíka znala více, než mi říkala. Jen jsem si myslel, že byste to měl vědět. Vyslýchá teď studenty v laboratoři děkana, s kterými jistě předtím nepřišla do styku.“

„Dobrá. Stavte se oba ve čtyři na služebně. Vyřídíme to,“ byla odpověď šéfa, než zavěsil.

 

Denisa se právě vracela zvenku, dneska už měla půlku včerejší krabičky pryč. Následky jejího znovu nabytého návyku na nikotin zatím neřešila.

„Právě volal Řezníček, máme jet okamžitě na služebnu,“ promluvil za jejími zády Kamil. Otočila se překvapená, že ho vidí už tak brzy. Byly dvě odpoledne.

„No dobrá, tak tedy jedeme,“ odvětila a spolu se vydali k autu. Kamil se choval divně celou cestu autem. Zaparkoval asi ulici od policejní stanice.

„Co se děje?“

„Nic, co by se dělo?“ zněla jeho odpověď, stejná, jakou mu věnovala ráno Denisa.

„Nikdy nestavíš jinde než před služebnou. Tak co se kruci děje?“ zvýšila hlas.

„To bych taky rád věděl,“ ušklíbl se a vyrazili za šéfem, který se rozčiloval ve své kanceláři.

„Kde jste tak dlouho?! Když řeknu okamžitě, tak čekám, že tu budete do pěti minut!“

„Kruháč byl zacpanej,“ klidně odpověděl Kamil.

„Fajn. Červinková, máte mi co vysvětlovat! Technici našli v pracovně Přibíka toto,“ začal a ne zrovna opatrně hodil na stůl její závěrečné práce, „vaším školitelem byl vždy profesor Přibík. Dále jsme našli v jeho e-mailové schránce zajímavé vzkazy, které se datují zhruba do začátku minulého měsíce.“

„Nemůžu snad napsat svému bývalému školiteli a kolegovi?!“ Denisa byla v ráži také. Kamil si připadal jak mezi tikajícími atomovými bombami.

„Oba víme, jaký ty vzkazy měly charakter! A proč ne, můžete si mu psát, co chcete, ale když se objeví jeho mrtvé tělo, tak jsem předpokládal, že mi oznámíte skutečný vztah se zavražděným!“

„Nejsem a nebyla jsem jeho milenkou, jestli si myslíte tohle! Nikdy! Měli jsme spolu pouze vřelý kolegiální vztah. A máte pravdu, říct jsem vám to měla, ale věděla jsem, že když se budu účastnit vyšetřování, tak dopadení pachatele půjde mnohem snáz, protože oproti Kamilovi se v akademickém prostředí orientuju mnohem lépe!“

„To vás ale neomlouvá! Měl bych vás s okamžitou platností vyhodit!“

„Nemusíte se namáhat, odejdu dobrovolně!“ řekla nabroušeně a bez dalšího slova odešla z kanceláře. Nevnímala pohledy svých kolegů, vyšla ven a vydala se směrem k jejich autu. Celý její život se hroutil od smrti otce a teď to jen završila. Zapálila si další cigaretu.

„Smím se přidat?“ objevil se u ní Kamil. Nabídla mu, on jen zavrtěl hlavou.

„Máš mu odevzdat průkaz, odznak a zbraň. Suspendoval tě.“

„Myslím, že teď mu na oči nepolezu,“ odpověděla a za kouřem cigaret se snažila potlačit slzy, které se o ni znovu pokoušely.

„Dám mu je sám. Chceš odvést domů nebo sjedeš se mnou na oběd na Kruháči?“

„Pokud tě nebudu zdržovat, jsem pro ten oběd,“ pousmála se Denisa a zařekla se, že přestane kouřit hned teď.

„Ty brečíš?“ zeptal se opatrně. Všiml si. Denisa jen zavrtěla hlavou a chtěla nasednout.

„Denny,“ zadržel ji, nejdříve ji chytil za ruku, pak objal. V jeho náruči se rozplakal naplno. Nechtěla mu nic vysvětlovat, ačkoli on jediný by si to vysvětlení zasloužil. Chtěla být v jiné situaci než zrovna teď. Pomalu se uklidňovala, ale nepouštěla se ho.

„Co jsi mu řekl?“ zeptala se, když se narovnala.

„To, co jsem měl už včera ráno. Promiň mi to, ale cítil jsem, že už to překročilo mez, kdy jsem to byl schopen tolerovat,“ odpověděl a Denisa v jeho hlase cítila pro něj neznámý podtón. Žárlivost.

„To je v pořádku. Měl jsi to udělat dřív,“ pousmála se a zastrčila si vlasy za ucho.

„Dobře, tak teda oběd? Zvu tě,“ usmál se na ní.

„Ne, teď jsem na řadě já. Už jsem využila tvé nabídky včera večer.“

„Chceš se se mnou hádat? Já si to vyberu jinak,“ mrknul na ní a nasedl do auta.

„Jakpak?“ začala ho provokovat, když nasedla vedle něj.

„Třeba takhle,“ odvážil se, aby se k ní naklonil a políbil ji. Nijak to nekomentovali, mlčky se rozjeli k restauraci, kde si dali oběd a Kamil pak Denisu odvezl domů.

 

Uběhl týden od její suspendace a Denisa ho využila, jak nejlépe mohla. Vyrazila za příbuznými na Moravu a měla čas si vše srovnat v hlavě. Pročítala studie posledních dvou let s tématikou, nad kterou strávila na Akademii věd tři roky. Poprvé od smrti otce se zájmem četla vědecké články. Měla pocit, že se alespoň z části začala cítit sama sebou. S Kamilem se od toho oběda neviděla, ale několikrát si volali. Samozřejmě, že se nedozvěděla nic nového z právě probíhajícího vyšetřování. Chtěla tak moc přijít na to, kdo a proč Erika zabil, ale neměla přístup k informacím a byla ze školy pryč dlouho na to, aby se vyznala v tamních vztazích. Pořád ještě přemýšlela o možnosti, že to s jeho kariérou nemělo nic společného, ale moc dobře věděla, že Erik Přibík byl člověk, který věnoval své práci celý život, takže nějaká souvislost tam musela být.

Jako všichni jeho bývalí i současní kolegové i ona byla pozvána na pohřeb, který se konal zrovna tento slunečný den. Robert, jejich patolog, byl nejspíš brzy hotový s pitvou a následnými operacemi, aby se Helena Přibíková mohla co nejdříve rozloučit naposledy se svým manželem. Každý večer se jí před spaním v hlavě přehrávalo jejich poslední setkání, po kterém mu posílala ty inkriminované e-maily, které objevil Řezníček.

 

Seděli proti sobě jako dva cizí lidé. Byli si přeci ještě před několika měsíci tak blízcí, pro ni byl vždy starším kolegou a přítelem, kterému mohla říct cokoli. Jenže pak byl první, kdo se dozvěděl o jejím rozhodnutí odejít z vědeckého prostředí. Respektoval její názor jako ostatně vždy od chvíle, kdy už nebyla ani z části jeho studentkou, ale bylo znát, jak by k tomu tak rád něco řekl. A teď tam seděli po roce a tři čtvrtě od chvíle, co uskutečnila svůj plán.

„Jak se ti daří u kriminálky?“ zeptal se a podíval se na ní pohledem, z kterého jí mrazilo. Veškerá vřelost byla tatam. Tenhle pohled u něj naposledy viděla u státnic.

„Je to zajímavá práce,“ odvětila vyhýbavě a přistoupila na tuhle změnu atmosféry mezi nimi. Bylo jí to velmi nepříjemné, takhle se k ní normálně nechoval.

„Ale není to ono, že?“

„Nejspíš ne,“ podívala se kamsi za něj. Nedokázala se mu dívat do očí.

„Kdybych ti k tomu něco řekl, stejně bys mě neposlouchala,“ řekl a upil kávu.

„Mohl jsi mi k tomu říct cokoli, ale ty jsi pouze respektoval moje rozhodnutí, Eriku,“ nedokázala se držet v dané roli, „proto jsem ti to řekla jako prvnímu. Třeba jsem si myslela, že mě od toho odradíš. Dva lidi mě mohli přesvědčit. Otec, který byl už mrtvý, a ty. Ty jsi nic neřekl. Myslela jsem, že jsme k sobě upřímní.“ Dlouhou dobu mlčel, než se nadechl.

„Byla to tvoje volba, a jestli toho teď lituješ, je už pozdě. Nedávej mi za vinu tvé vlastní rozhodnutí. Kdybys chtěla přesvědčit o opaku, neoznámila bys to tak rozhodně, chtěla bys o tom diskutovat. Známe se roky. Ty jsi mi to pouze oznámila, jako bych byl nějaký obyčejný kolega. Ale to jsem nebyl. Věnoval jsem ti spoustu času, abych z tebe udělal to, čím jsi byla. Věnoval jsem ti víc času, než ostatním, protože jsem v tobě viděl velký potenciál. Měla jsi skvěle nakročeno k docentuře a ty pak přijdeš mi oznámit, že končíš. Co jsem ti měl říct?!“

To už mezi nimi byla nejnapjatější atmosféra za dobu, co se znali. Denisa na sucho polkla, chtěla říct cokoli na svou obhajobu, ale nenacházela slova. Věnovali si dlouhý pohled do očí, než Erik beze slova dopil kávu, vstal, zaplatil za oba a bez jediného pohledu, který by ji věnoval na rozloučenou, odešel. Denisa tam zbytek večera seděla a nemohla popadnout dech.

 

Její kroky směřovaly k bráně hřbitova, kde už stáli její bývalí kolegové. Jen si přikývli na pozdrav, nikdo nepromluvil, zatímco čekali na Erikovu manželku a další členy rodiny.

„Dobrý den,“ přerušil ticho právě příchozí děkan fakulty a přešel k Denise, „rád bych s Vámi poté mluvil, pokud budete mít čas.“

„Jistě, pane,“ pousmála se právě ve chvíli, kdy přijelo pohřební auto a za ním prachobyčejná Octavia, ze kterého vystoupila Helena Přibíková s párem starších manželů, nejspíš rodičů Erika. Helena se rozhlédla, kývla na pozdrav známým, překvapeně se pohledem zastavila na Denise. Pohřeb mohl začít. Erikova rodina byli evangelíci, takže v takovém duchu se nesl obřad. Denisa se snažila příliš nevyčnívat z davu kolegů, ale vždy něčím na sebe upoutala pozornost Erikovy manželky. Snad jen tím, že byla přítomna.

Po skončení obřadu se v čele s rodiči Erika vydali ze hřbitova a k Denise se přitočila Helena.

„Ráda vás vidím. Jak jste pokročili s vyšetřováním?“ zeptala se a bylo na ní vidět, že si neví rady s oslovením.

„Pro dnešek tu jsem pouze jako bývalá kolegyně vašeho manžela, paní Přibíková. Doktorka Červinková,“ připomněla se a potřásla jí rukou, „upřímnou soustrast.“

„Ach jistě, už si vzpomínám, odkud vás znám. Na letišti jsem si na to nemohla vzpomenout. Erik o vás hodně mluvil asi před dvěma lety. Byl velmi zklamaný, že jste odešla z oboru.“

„Já vím, mluvila jsem s ním o tom asi před třemi měsíci. Teda mluvil spíše on, než já,“ trochu se ušklíbla Denisa.

„Nemůžete mu to dávat za zlé, byl na vás hrdý a dával si poté za vinu, že vám v tom nezabránil. Záleželo mu na vás, paní doktorko. Nijak si neumím vysvětlit, proč by toto schovával mezi svým oblečením ve skříni,“ odpověděla Helena a z kabelky vytáhla dvě černobílé fotky, kde na jedné byla Denisa s Erikem a na druhé s otcem. Denisa je do téhle chvíle neviděla.

„Já vím, paní Přibíková,“ pousmála se a vzala si od ní ty fotky, které jí podávala, „to bylo na první mé konferenci v Pise. Je to asi deset let zpátky a teď jsou oba mrtví. Před týdnem mě můj šéf suspendoval, protože zjistil, že jsem měla k vašemu manželovi blíže, než jsem přiznala. Měla jsem tedy dost času nad vším přemýšlet a uznala jsem, že Erik měl pravdu, když říkal, že můj odchod byla chyba. Kdybych mohla, vrátila bych to.“

„Kéž by to býval slyšel. Měl by z toho radost, paní doktorko,“ pousmála se Helena Přibíková, potřásly si rukou a připojila se k tchánovi a tchýni před hřbitovem.

„Všechno v pořádku, Denny?“ zeptal se Petr, který šel s Gábinou za nimi.

„V rámci možností ano,“ smutně se pousmála a schovala fotky do kapsy u kabátu.

„Tvůj kolega říkal, že tě suspendovali. Přišli na spojení s laboratoří, co?“ zeptala se Gábina.

„Víceméně. Erik měl v pracovně všechny mé závěrečné práce a já mu ještě před měsícem posílala e-maily, jestli by se se mnou nesešel. Nerozloučili jsme se zrovna v dobrém. Včera jsem se vrátila od strýce z Moravy, tak zkusím jít za šéfem, jestli by mě nevrátil. Potřebuju zjistit, kdo to udělal, a dát ho tam, kam patří. Jinak nebudu klidně spát.“

„Máme určité tipy,“ řekla tajemně Gábina. Denisa jen potřásla s hlavou.

„Sami jste mezi podezřelými a ještě bez pořádných alibi, Gábino. Z principu se s vámi o případu nebudu bavit, obzvlášť když jsem od informací už týden odstřižena. Oba jste měli důvod se Erika zbavit, ačkoli nevěřím, že by to byl někdo z laboratoře.“

„Deniso ale to…“ začala Gábina, ale Denisa ji zarazila rázným zavrtěním hlavy.

„Musím si jít promluvit s děkanem, uvidíme se později,“ kývla a vydala se směrem ke starému příteli svého otce, který už ji nějakou dobu sledoval. O kus dál zahlédla Kamila, který na ní zamával. Kdyby ji děkan pozorně nesledoval, vydala by se spíš za svým kolegou, takhle na něj pouze mávla a došla ke starému pánovi.

„Pane děkane, o čem jste se mnou chtěl mluvit?“

„Pojďme si někam sednout. Smuteční hostina se koná tamhle v restauraci, ale nedaleko jsem zahlédl jiný podnik, pokud souhlasíte. Přidáme se k nim později,“ navrhl děkan, a když Denisa přikývla, vydali se do nedaleké kavárny, kde si objednali oba minerálku.

„Nezachoval jsem se vůči vám správně, Deniso. Velmi mě to trápí, jak jsem k vám zachoval po smrti vašeho otce. Na to, jak mi byl váš otec blízký, jsem se zachoval jako naprosto cizí člověk. Chtěl bych vám to vynahradit.“

„Ale pane profesore,“ nadechla se Denisa a oslovila ho jeho akademickým titulem, což měl mnohem raději, „pro mě už je to uzavřená kapitola. Byla pro mě dost šokující jen zpráva o smrti mého otce. Nečekala jsem to. Nebyla jsem schopná ani vše okolo toho zařídit, natož abych sledovala, kdo mi byl oporou a kdo ne.“

„Já si to beru osobně do teď. Mohl jsem vám jakkoli ulevit a pomoci, ale neměl jsem ani odvahu jsem vám přijít na oči, protože jsem o jeho úmyslu věděl a nedokázal jsem tomu zabránit. Vím, že jste si byla blízká i s profesorem Přibíkem. Chtěl bych vám tedy udělat nabídku, o které bych rád, abyste přemýšlela.“

„Jakou nabídku?“ lehce se zamračila Denisa. Muž naproti v ní otevřel rány, které se horko těžko zacelily. Začínala proti němu cítit averzi.

„Vraťte se k vědě. Myslím, že byste byla mému týmu nebo týmu profesora Přibíka velkým přínosem. Jen o tom přemýšlejte. Nevypisoval bych na místo výběrové řízení.“

„Chcete mě snad podplatit, abych neviděla souvislost mezi smrtí profesora Přibíka a vaší laboratoří? Nebo o co se tady snažíte, profesore?“ tak přímo s ním ještě nejednala.

„Moje laboratoř se smrtí Přibíka nemá nic společného! To si vyprošuji, paní doktorko!“ i jeho hlas ztvrdl a zrychleně dýchal.

„Tak tedy mi nenabízejte něco, čím byste narušil už i tak narušené prostředí na ústavu. Na to nepřistoupím. Pokud se budu chtít vrátit ke své práci, tak vše půjde oficiálním výběrovým řízením, aby si každý byl jistý, že jsem dostatečně kvalifikovaná a vhodná pro svou novou pozici. Teď když mě omluvíte, půjdu za svými přáteli rozloučit se, jak se patří, se svým kolegou, který mi byl velmi blízký,“ vrátila úder a nečekala na jeho reakci, vstala, zaplatila za svou minerálku a vydala se do blízké restaurace dřív, než by mohla vyslechnout jeho slova. Připadala si trochu jako před dvěma měsíci Erik, který beze slova odešel. Ještě na chvíli pohlédla na černobílou fotografii, na které byla s Erikem, než vešla do restaurace, kde k jejímu překvapení seděl i Kamil Lukeš.

„Nevypadáš zrovna odpočatě po týdenní dovolené,“ mrknul na ní, když se k němu posadila.

„Jsem workoholik, takže nejlepší dovolená je při práci,“ pousmála se a objednala si dvojitého panáka. Nemohla uvěřit tomu, co se právě událo mezi ní a děkanem.

„Neuč mě tě znát,“ řekl a podíval se jí do očí, „znám tě rozhodně kratší dobu, než všichni okolo, ale poznám, když mi tvrdíš něco, co není pravda.“

„Na to teď není vhodná příležitost, Kamile. Řeknu ti to potom,“ pousmála se na něj a vypila doneseného panáka na ex. Poté si připila s ostatními na počest Erika. Vydržela tam sedět krátce, ale ne tak krátce, aby to bylo nezdvořilé, než kývla na Kamila, rozloučila se s kolegy a rodinou Erika a odešli ven.

„Měla jsem nepříjemný rozhovor s děkanem,“ začala, když už seděli v autě a Denisa měla pro jednou chuť zase na cigaretu.

„O čem?“ zeptal se Kamil a troufl si, aby ji chytil za ruku.

„Nabízel mi místo na škole v laboratoři, ale způsobem, že by nevypsal výběrové řízení, ale prostě mě přijal bez nějakého boje. Přišlo mi to podezřelé,“ ve zkratce mu pověděla o jejich rozhovoru, cítila k děkanovi čím dál větší odpor. Lidi se jí měnily před očima, lidi, které si myslela, že za ty dlouhé roky zná. Neznala ani jednoho z nich.

„Gábina Pačesová s Petrem Štolcem se také chovali nějak divně. Mám pocit, že se všichni zbláznili. Anebo jen já a všichni jsou normální,“ suše se zasmála.

„Přikláněl bych se k té první variantě, Denny. Lidé se pod tlakem situace mění. Obzvlášť když se stane něco podobného jako tato vražda.“

„Vím, že bys mi neměl nic říkat, ale jak probíhá vyšetřování? Jsi už blíž k rozuzlení?“

„Deniso,“ zasténal, jako by ho stavěla před obtížnou volbu, viděla, jak v sobě svádí boj, než se nakonec rozhodl, „no dobrá, ale řeknu ti to jen proto, že si sám už nevím rady. Myslím, že by sis měla promluvit s Řezníčkem. Třeba ho obměkčí, když uslyší to samé, jako jsi mi řekla teď. Mýlil jsem se v tobě, když jsem si myslel, že jsi zaujatá vůči svým kolegům.“

„Tak už povídej,“ nedočkavě ho pobídla. Kamil vytáhl z kapsy kus papíru.

„Na forenzním přišli na jed, který Přibíka zabil. Podle nich jde o beta-thujon, což je nervový jed obsažený v šalvěji nebo a k tomu se toxikologové přiklání víc, ke vratiči obecném, protože se tato rostlina používala na prevenci proti migrénám. Dál v jeho těle zjistili ještě stopy akonitinu, který je přítomný v oměji,“ četl z papírku Kamil. Denisa se měla chuť tomu zasmát, jak se snažil být před ní chytrý, ale měla myšlenky spíše u toho, co ji právě přečetl. Erik nebyl z těch, kteří by upřednostňovali nějakou alternativní medicínu, pokud se o tom vůbec dá mluvit.

„A nemají ponětí, jak se tyhle látky do jeho těla dostali?“

„Oni ne ale já jo. Nastudoval jsem si o těchto látkách dost, abych mohl s jistotou říct, že to musel být nějaký bylinný extrakt či éterický olej.“

„To se mu nepodobá. Pokud vím, tak neměl rád ani běžné prášky a teď by experimentoval s alternativní medicínou? To zní jako blbost.“

„Mohlo by to mít souvislost s jeho milenkou,“ navrhl pomalu.

„Že by ho chtěla milenka zabít? To zní jak červená knihovna, Kamile,“ zasmála se Denisa.

„Vím, zní to šíleně, ale to bylo to jediné, co mě za celou dobu napadlo.“

„Nejdůležitější by bylo zjistit, kdo byla jeho milenka a od toho pak pokračovat dál. Předpokládám, že jsi to už zkoušel, ale nic ti neřekli. Měla bych si promluvit s lidmi v laboratoři,“ přemýšlela nahlas.

„Nejdřív ale zajdi za Řezníčkem, než něco podnikneš, jinak tě rovnou vyhodí.“

„Neboj,“ pousmála se a spolu se vydali na večeři.

 

Druhý den ráno vycházela relativně spokojená Denisa z kanceláře kapitána Řezníčka.

„Copak tak zvesela?“ zeptal se Kamil a doprovodil ji k autu.

„Jdeme vyslechnout znovu lidi z laboratoře. Přes noc mě napadlo, že by ta otrava mohla mít souvislost s alkoholem. Možná nešlo primárně o vraždu, ačkoli tahle kombinace látek je drsný toxický drink. Řezníček mi dal výsledky toxikologů. Přečtu si je cestou.“

„Rozkaz, strážmistře,“ zasmál se Kamil téhle výměně rolí a nastartoval auto, aby se vydali směrem na Vítězné náměstí.

„Je pro mě důležité na to přijít,“ zamumlala, zatímco pročítala pitevní a forenzní zprávu.

„Já vím, Denny. Jen pořád jsem tu nadřízený já, tak se mírni. Máš velitelské sklony, kolegyně,“ mrknul na ní a zaparkoval před budovou B.

„Promiň, pane komisaři,“ usmála se na něj a políbila ho na tvář, než vystoupila. Věděla, že teď to bude ještě těžší, než když tu byli předtím, protože tenkrát Kamil nevěděl nic o jejím spojení s laboratoří. Měla pocit, že i když tvrdil, že jí věří, tak to nebude tak docela pravda a bude jí mít vždy na očích. Tentokrát by se mu neztratila, i kdyby se o to snažila. Bok po boku se vydali do pracovny docentky Pačesové. Nikdo jim neotevřel, ale Gábina během chvíle přišla.

„Dobrý den, chcete se mnou mluvit?“

„Rádi bychom se zeptali ještě na pár otázek, paní docentko,“ promluvil Kamil.

„Jistě, pojďte dál,“ odvětila, podívala se téměř nepřátelským pohledem na Denisu, než otevřela dveře a pustila je do pracovny, která už vypadala tak, jako když našli tělo. Denisa pohledem zavadila o pracovní stůl Erika Přibíka, než se začala plně věnovat hovoru.

„Říkala jste,“ začala a přešla do vykání, „že jste ten večer oslavovali schválení projektu od firmy Novartis. Co jste pili za alkohol?“

„Erik přinesl šampus a byla tu lahev absintu, tak toho jsme vypili asi půlku. Proč?“

„Absint. To vysvětluje tu rychlou smrt,“ zamyslela se Denisa nahlas, „vím, že naši technici už všechno prohledali, ale nevíte, zda Erik Přibík nepoužíval nějakou alternativní medicínu nebo léky, které bral pouze v poslední době?“

„Pokud vím, tak zkoušel nějaký bylinný extrakt, který by mu pomohl od migrén. Vyzkoušel za ty dva roky snad všechno, co existovalo. Proto se asi uchýlil na doporučení známého i k bylinkám, ale jinak této alternativní medicíně nevěřil.“

„Nevíte, kdo by mohl být ten jeho známý?“ zeptal se Kamil, protože ucítil mezi nimi napětí.

„S tím vám opravdu neporadím. Jen si vzpomínám, že ten extrakt dobral ten den odpoledne. Říkal, že už nikdy nic podobného nezkusí, ale prý mu to pomáhalo.“

„Myslím, že to je více odpovědí, než jsme čekali. Děkujeme,“ pousmál se Kamil.

„Nemáte zač,“ své pousmání věnovala Gábina Kamilovi, dělala, jako by tam Denisa nebyla.

Když vyšli na chodbu, podíval se na ní.

„Co jsi myslela tím, že to způsobilo rychlou smrt?“

„Absint obsahuje také jeden z těch jedů, beta-thujon. Zvýšil si tak dávku jedu a ten ho zabil rychleji, než původně měl.“

„Ale nebral to ten den poprvé, tak proč ho to nezabilo už při prvním požití?“

„To nevím, ale nejspíš se ten jed ukládá v těle a smrt je jen otázkou času,“ pokrčila rameny.

„Co jste si udělaly s docentkou Pačesovou?“ změnil téma Kamil.

„Jen jsem na pohřbu naznačila, že patří mezi podezřelé taky, když mi začali s Petrem Štolcem tvrdit, že mají tip, kdo mohl Erika zabít.“

„Ty na nich nenecháš nitku suchou, co?“ pousmál se, když byli na cestě do horní laboratoře.

„Nevěřím ani jednomu z nich. Pokud bych se mýlila, půjdu se jim osobně omluvit. Tak jako tak jsou to mí přátelé, ale nedovolím, aby mi mé vztahy s nimi bránili ve vyřešení případu,“ odvětila a zazvonila na zvonek u laboratoře. Otevřel jim Petr, který se oproti Gábině na Denisu usmál. Byl jako vyměněný a nejspíš podle kruhů pod očima i vyčerpaný.

„Potřebovali bychom zodpovědět pár otázek,“ vrátila mu úsměv Denisa.

„Jistě, pojďte dál. Sice tu začínáme s elektroforézou, ale to nevadí. Půjdeme do kanceláře,“ pozval je dál a procházeli laboratoří, kde jedna studentka plnila mezeru mezi skly jakousi tekutinou. Kamila to zaujalo až tak, že se na to chvíli díval a vrtěl nechápavě hlavou.

„Ta tekutina během pár minut ztuhne na gel, do kterého se pak udělají takové zuby na vzorky. Ten gel se pak zapojí do elektrického pole a vzorky, které se nanesou do těch zubů, se pak rozdělí podle hmotnosti jednotlivých složek,“ vysvětlila mu ve zkratce cestou do kanceláře.

„Pěkný,“ řekl jen. To už se Petr usmíval, když slyšel její vysvětlení laikovi.

„No co, biochemika nezapřu,“ pokrčila rameny, „ale teď k věci. Gábina říkala, že jste ten večer pili absint. Je tu ještě? Ráda bych ho nechala prověřit našimi analytiky. Mohlo by to souviset s Erikovou smrtí.“ Podívala se na skromnou kuchyňskou linku, kam se vždy nějaká lahev alkoholu schovala.

„Ale Denny, ten jsme pili všichni. Ale určitě by tu měl ještě být. Po tom večeru tu zbyla tak půlka a nevím, kdo by to pil dobrovolně. My na takový alkohol nejsme nikdo, ale došel šampus, tak jsme dali plné lahvi šanci. Řeknu vám, nikdy víc,“ ušklíbl se Petr, otevřel horní skřínku a natáhl se pro poloprázdnou lahev alkoholu, kterou podal Kamilovi.

„Ještě bychom měli jednu citlivější otázku. Při prohlídce domu profesora Přibíka naši technici našli pod postelí v ložnici hedvábný šátek a pochybujeme, že by byl jeho manželky. Nemáte ponětí, čí by mohl být, nebo kdo by mohla být jeho milenka?“ zeptal se obezřetně Kamil a sledoval, jak se Petr zamračil.

„Takže to bude pravda,“ zabručel a podíval se na komisaře, „zhruba před dvěma lety jsem se mylně domníval, že má poměr tady s Denisou. Tímto bych se ti chtěl, Denny, omluvit, mýlil jsem se a udělal jsem si na pár měsíců ze života peklo, ale to jste se asi už dozvěděli. Byl jsem příliš zaslepený svou představou, že jsem Erika bezdůvodně slovně napadal. Ale asi před dvěma měsíci za mnou přišla jedna studentka, že se s Erikem asi něco děje. Že se chová úplně jinak, než předtím. Měla o něj strach. Také jsem si toho všiml, že se choval jinak, ale spíš mě napadlo, že třeba jeho manželka má dovolenou a je doma. To by jeho změně chování odpovídalo. Ale když jsem se dozvěděl, že Helena Přibíková je ve Švýcarsku a neviděli se měsíc, přišlo mi to podezřelé. Řekl jsem si ovšem po mém omylu s Denisou, že představa, ve které by měl Erik poměr, je bláznivá. Nakonec jsem zjistil, že tomu tak opravdu je.“ Poté jim prozradil jméno milenky Erika Přibíka, které Denisu naprosto šokovalo.

„To nemyslíš vážně! Přiznávám, že mezi mnou a Erikem to jednu dobu jiskřilo, ale když přišla chvíle, kdy se to mohlo někam posunout, tak byl striktně zásadový. Bývala jsem jeho studentka a byla jsem v té době jeho kolegyně, než mi pomohl k místu na UOCHB, a přes to u něj nejel vlak. A teď mi chceš říct, že jeho zásady přišly vniveč kvůli ní?!“

Hučelo jí v hlavě a nedokázala nad ničím přemýšlet. Upřímně nelitovala toho, že mezi ní a Erikem nic nebylo, protože by si to neodpustila. Byl ženatý a svou ženu miloval, to věděla. Jen nechápala, proč zásadový být přestal.

„Rád bych ti řekl něco jiného, Deniso. Ale bylo tomu tak,“ povzdychl si Petr. Ještě nějakou dobu se od něj dozvídali informace, které doplnily chybějící mezery ve vyšetřování.

„Vždyť byla jeho kolegyně,“ vrtěla hlavou Denisa a uvědomovala si bolestný fakt. Najednou to všechno začalo dávat smysl a byli u konce vyšetřování.

Na forenzním byli rychle hotoví, když věděli, co mají hledat. Absint obsahoval velké množství jedu.

 

V pátek ráno Denisa s Kamilem stáli před budovou VŠCHT. Nepotřebovali už ani jedno vodítko, aby usvědčili viníka.

„Už je to skoro za námi,“ pousmál se na ní Kamil, nemohl si nevšimnout, jak je nervózní.

„Já vím, poslední případ, kolego. Erik měl pravdu, měla jsem skvěle nakročeno v kariéře,“ opětovala mu pousmání.

„Když jinak nedáš. Doufám, že aspoň zůstaneme v kontaktu,“ usmál se na ní a pohladil ji po paži. Věděl, jak pro ni tenhle případ byl náročný, a chápal její touhu vrátit se do oboru.

„Neboj, tak vzhůru na to, ať si má alma mater užije další vlnu novinek,“ zhluboka se nadechla a společně se vydali dovnitř. Záhy se však rozdělili, Kamil pokračoval po schodech nahoru, zatímco Denisa zamířila do proteomické laboratoře, kde byl příhodně od devíti laboratorní seminář, takže bude mít všechny k dispozici.

„To jsou k nám hosti,“ usmála se na ní Gábina, když ji otevřela.

„Říkala jsem si, že by mi nezaškodilo zorientovat se ve výzkumech dřív, než se vrátím úplně,“ oplatila ji úsměv.

„Ty umíš překvapit, Petr se nezmínil.“

„Poprosila jsem ho, ať ti to neříká. Chtěla jsem vidět tvůj výraz nevěřícího Tomáše,“ trochu si do ní rýpla, než se spolu vydaly za ostatními.

„Deniso, rád vás po takové době vidím.“ Profesor Trnavský vstával hned, jak ji uviděl.

„Pane profesore, já vás také,“ upřímně se na něj usmála, vyměnili si několik zdvořilostních replik a Denisa se posadila vedle něj. Atmosféra jejím příchodem zhoustla, tím si byla jistá, možná i proto pan profesor vůbec nezmínil smrt Erika.

Rozhlédla se kolem sebe, kromě profesora a Gábiny tu byli Petr, Jana a dva studenti, tipla by je na doktorandy. Mohla by tu iluzi příjemné atmosféry zbourat teď hned, ale to by jim nemohla udělat. A sobě taky ne, tělem ji procházely vlny vzrušení, že je konečně zpátky „doma“. Za ty dva roky si nedokázala přiznat, jak moc ji její práce chyběla.

Byla tichým svědkem posledních příprav na seminář a před očima si přehrávala ty předchozí před několika lety, úplně před sebou viděla Erika a jeho nakažlivý úsměv a charakteristickou ztřeštěnost, kterou dával najevo většinou jen před svými staršími kolegy.

Mezitím se slova ujal jeden doktorand, mohl být tak v polovině svého studia a začal v angličtině přednášet o své vědecké práci. Denisa se musela tedy začít soustředit, aby z toho něco měla. Dokonce se do následné diskuze zapojila. Erik by byl na ní hrdý, byl by šťastný, že se vrátila. To moc dobře věděla. Bohužel se také blížila chvíle, kdy tuhle iluzi rozboří.

„Nevěřím tomu, že jsi přišla jen tak, Deniso,“ promluvila Gábina do ticha, které nastalo po konci semináře.

„Bohužel to tak není,“ povzdychla a vstala, aby nahradila na místě před dataprojektorem doktoranda. Prohlédla si všechny a přimyslela si povzbudivý úsměv Erika, aby si dodala odvahu.

„Jsem tu proto, že jsme uzavřeli případ. Zcela zásadní byl pro vraha projekt pro firmu Novartis, jejíž výběrové řízení jste vyhráli. Bohužel byl vrah Erikovi velmi blízký a věděl o jeho zdravotních problémech, na které mu doporučil jistou alternativní medicínu, bylinný extrakt. Za sebe tomu moc dobře nerozumím, znala jsem Erika na to, abych věděla, že on by nic takového nezkoušel. Zajisté doporučený a donesený extrakt neměl Erika pouze zbavit jeho problémů s migrénou, ale také ho i otrávit.“

„To si pořád myslíš, že to byl někdo z nás?! To je šílenství,“ vstoupila ji do monologu Gábina.

„Nech ji mluvit, Gábino,“ zarazil svou kolegyni Petr.

„Vůbec se mi to nelíbí, že to říkám, ale nemyslím si to, je to pravda. Vrah neměl přímý zájem na tom, abyste ten projekt nedělali. Byl tu totiž i spolupachatel, kterého váš zisk projektu naštval. Dá se tedy říct, že skutečný vrah je spolupachatel, protože si neumím představit, že vrah by zabil svého kolegu ze své vůle. Navíc když s ním měla poměr,“ promluvila a dívala se přímo na Erikova vraha. Každou sekundou ji z tváře mizela barva.

„Zjistila jsem si, že jste byla během bakalářského i magisterského studia v jiné laboratoři, ale s děkanem jste si byli stále blízko. Jinak si to nedokážu vysvětlit.“

„Donutil mě k tomu. Já Erikovi nechtěla ublížit,“ promluvila se slzami v očích Jana Koubková. Vypadalo to věrohodně, ale Denisa se nenechala obelhat.

„Nevěřím vám to. Dala jste mu ten extrakt a měla jste dost času mu ho zase vzít! Měla jste dost času si to celé rozmyslet! Erik si tohle nezasloužil!“ Byla příkrá a vypadla z role objektivního komisaře, ale ji to bylo v tu chvíli jedno. Nejradši by ji udělala to samé, co ona udělala Erikovi.

Po jejím proslovu se strhlo šílenství, všichni mluvili jeden přes druhého, zaslechla řadu sprostých slov na adresu Jany, ale trvalo to jen chvilku do okamžiku, než někdo zazvonil. Denisa šla otevřít a tam stál podle domluvy Kamil, aby Janu zatkl a odvedl. Společně s děkanem ji odveze na služebnu.

„Asi chceš zůstat tady, viď?“ zeptal se, když s Janou Koubkovou odcházel.

„Přijedu později,“ pousmála se chabě a vrátila se ke svým staronovým kolegům. Byl to pro všechny šok, akademickým prostředím to bude vřít ještě dlouho, ale Denisa věřila, že spolu s Gábinou a Petrem znovu vytvoří přátelskou atmosféru v laboratoři a v blízkých měsících se klid vrátí do chodeb VŠCHT.

Napsat komentář