Perníčky

„Achich ouvej,“ povzdechla si babička a vykrojila z těsta pejska.

„Ale to už je život,“ pokračovala a vykrojila jablíčko.

„Ke všemu mě tak loupe v kříži,“ přidala si a vykrojila stromeček.

„Chceš pomoct babi?“ zeptal jsem se. Vypadala nešťastně a já bych si také rád něco vykrojil.

„Jen běž ven, běž si hrát, ať nemusíš poslouchat starou bábu.“

Ale,“ nadechl jsem se a pozoroval, jak vykrajuje hvězdičku.

„Jen běž,“ skočila mi prudce do řeči. „Jen běž.“ A vykrojila sněhuláka.

Já jsem tedy odešel ven, ale nedalo mi to a tajně jsem dovnitř nahlédl zamrzlým oknem. Pokračovat ve čtení „Perníčky“

Konce 4

Soukromí

 

Smrt v bílý rubáš oděná

a život v černočerný plášť,

kde bývala klec proutěná,

dnes ocelová zášť.

 

Kde byla dvířka dřevěná,

dnes ocelová vrata –

ve zraku kamer vítězství

a v našich očích ztráta

 

 

Rudá

 

Sedím na obrovském kolotoči

vprostřed města,

které pokryl strach.

Na obzoru planou rudé oči,

z nich k zemi se snáší

hvězdný prach.

 

Při doteku země syčí

rozpálen žízní krvavou,

lid bezmocen spílá, křičí:

„Teď nechť mrtvě zpustlá země

je nám domova náhradou!“

 

 

Touha po svobodě

 

Jak sladká touha po svobodě,

hořká pachuť její na tvých rtech,

jako ta sivá holubice,

pod níž na kříži černý mech.

 

Jako ta sivá holubice,

pod níž na zemi černý prach,

vmetla touha po svobodě

mezi pány tvorstva čirý strach.

Ze školních lavic – Jak vnímám současnou společnost

Abych vám řekl pravdu, raději bych ji nevnímal. Jenže já myslím a vidím, nejsem slepý ani hluchý, dokonce ani barvoslepý (poznám, zda jsem černý, žlutý nebo bílý, a také poznám, jací jsou lidé kolem mě). Kdybych byl alespoň zatvrzelý ignorant – ale ne! Já prostě musím vidět všechno kolem sebe, být s tím nespokojený a nakonec se zas uzavřít a milovat svůj život dál, až do smrti.

Zní to divně, jenže je to tak. Vadí mi spěch, ten úprk, kterým se lidstvo bezhlavě žene vpřed s prchavou myšlenku času na rtech. Rychlost, která dusí, vítr, který zalyká. Svět má tisíceré krásy přírody, jež mu byly dány nějakou vyšší mocí. Ať už to byl kdokoliv, byl trpělivý. Podívejte se na drobné krápníky, které po malinkých kapičkách rostou stovky ba i tisíce let. Zdvihněte hlavu a pohleďte do koruny košatého dubu. Jeho kůra je zvrásněna časem. Je to stoletý dub. A je nádherný. Přivoňte ke stránkám starých knih nebo se zhluboka nadechněte v monumentálních chodbách chrámů z minulého tisíciletí. Po zádech vám přeběhne mráz. To cítíte čas. Je krásný, viďte. Voní, stářím zraje jako dobré víno…

lidé, vím, že mě neposloucháte. Vím, že uháníte vpřed. Vím, že vám za to nestojím. Jsem hloupý. Jsem jediný. Jsem naivní děcko. Mám hloupé řeči a hloupý strach. Jsem snílek. Ale vy byste také mohli být snílci, dokonce hloupí snílci – to je ještě krásnější. Mohli byste se zastavit a rozhlédnout. Mohli byste si říci: „Stejně jednou zemřu. Tak kam se ženu?“ Mohli byste mi dát za pravdu, usmát se a bylo by nám pěkně. Není to zajímavý nápad? Nebudete nad tím alespoň chvíli přemýšlet? Třeba se při tom zastavíte, zasníte se a přinejmenším kdesi uvnitř se zasmějete. To stačí.

Ale abych vám řekl pravdu – společnost vnímám jako uspěchanou. Jako že si nic nevychutnává, že žije jen jaksi z povinnosti. Že tu tak nějak prostě je, ale není k ničemu dobrá. A proto jsem ji vnímat přestal. Sedím doma pod stromem, dívám se, jak plují mraky po obloze a večer vylezu na vysoký kámen, abych viděl zapadat slunce. Lehávám v měkkém objetí mechu a v uších mi zní šumění potoku. Jsme tu dva – já a příroda. A vlastně ještě čas. A ještě někdo, ale o té vám nepovím. Našli byste jí a zkazili. Nasadili byste jí hodinky, aby měla svůj čas stále u sebe – to abyste jí popohnali. Ne, ne, nemyslete si, mně nic neseberete. Já vás totiž nevnímám.