Než nad ránem nebe shoří

Seděli kolem toho kruhu z kamení, jakoby je mohl ochránit. Jen jediná náruč suchého dřeva, kterou dokázali najít, sotva osvítila jejich tváře, natož aby zahnala zimu a chlad a ten si už mezi tím našel cestu. Ve chvílích, kdy se snažili pohledem zachránit poslední plamínek na uhlících, on se prodíral příliš volnými přikrývkami a kožešinami.

Nevšimli si ho, dokud se jim na kůži neusadil jako parazit. Bodal a svědil a vysmíval se jim. Přesto ho téměř nevnímali. Seděli kolem nakupených uhlíků a sotva jeden druhému viděli do tváře. Jizvy a modřiny. Krev a chybějící zuby nebo oči. To všechno mohli vidět. Teď, když už je oheň téměř neoslepoval. Pokud by uměli v obličejích číst lépe, mohli by vidět i stesk a strach. Jenže to neuměli.

Uměli číst stopy. Uměli sledovat poraněné kusy zvěře. Uměli zabít a vyvrhnout. Žádný zabiják ale neumí číst tváře, když je v noci sám. Zvlášť v noci, jako tato, kdy měsíc ani nevyšel, hvězdy zakryl mrak a od setmění skučí vítr. Prohání se planinou, kde vlní trávu a nabírá sílu, aby udeřil do bariéry stromů lesa na jehož kraji sedí skupina lovců.

Mohli by pít a oslavovat. Lov se jim vydařil. Jenže nyní, kdy vlk už loví a pes ještě spí, by raději každý ulehl ke své ženě. Objal ji a usnul by dřív, než by ji stihl pomilovat.

A proto jen seděli.

Seděli a mlčeli a jen někdy se jeden podíval druhému do tváře. Do očí však ne. Tolik odvahy už teď v noci neměli. V očích se skrývala duše a kdo ví, jak by taková duše nyní vypadala. Hleděli do zbytků ohně a snili o přikrývkách a ženském teple. Proto si téměř nevšimli, když se na obzoru poprvé zablesklo.

„Bouřka,“ hlesl jeden z nich a všichni si jen přitáhli kabáty a kožešiny blíž k tělu. Ani jeden se nezvedl. Neměli střechu, pod kterou by se schovali a tohle místo bylo stejně dobré, jako každé jiné. Stejně zmoknou, tak proč moknout někde jinde, když tady mají věci a všechnu kořist.

Znovu se zablýsklo. Tentokrát o něco blíž a vítr k nim brzy přivál hrom. Zaútočil na jejich otupělé mysli a donutil je věnovat mu alespoň nějakou pozornost. Nedočkal se ničeho, než letmých pohledů k nebi a splašených koní.

Vítr na okamžik ustal, aby se vzápětí vrátil a udeřil do skuhrajících stromů větší silou. Tentokrát posílen deštěm, který začal bičovat do obnažených tváří mužů. Jen někteří z nich zakleli a přetáhli si pokrývku i přes hlavu.

Oheň už dohořel. Z uhlíků stoupal dým smíchaný s párou, který vítr unášel mezi stromy. Chlad měl teď nové spojence a žádného nepřítele.

Nebe proťal další blesk. Rozsvítil oblohu a odhalil tak siluety stromů vypínajících se vzhůru jako moře kopí. Nyní se tak děsivě zmítajících, jakoby pochodovalo vojsko. Téměř okamžitě mu odpověděl hrom. Ohlušující a táhlý. Temný. Jeho sílu cítili celým tělem.

„Jakoby se roztrhlo nebe.“ Ta slova zazněla, aniž by někdo věděl, která ústa se kvůli nim pohnula. Přesto si svou cestu našla a vrazila klín do útrob jejich myslí přesně tam kde stesk po domově přecházel ve strach, jestli ho vůbec ještě uvidí.

Někteří z lovců sáhli po zbrani. Možná neměli důvod, ale ruce tak udělaly samy. Jako kdyby tušily, že jejich pánové ztratili odvahu a tak se rozhodly spolehnout se alespoň na něco ostrého.

Když se opět rozzářila obloha a nebe zanaříkalo dalším, ještě silnějším hromem, drželi zbraně už téměř všichni lovci. Kdo z nich při tom blesku odvrátil oči a zahleděl se k východu, udeřil palicí do klínu, který se jim do myšlenek zarazil mnohem hlouběji. V jediném okamžiku spatřili na obzoru nové obrysy. Některé vyšší než stromy, s nohama delšíma než dospělý muž.

Takoví tvorové nemohou existovat. Určitě jen viděli pokřivené stíny. Přesto byli jistější, když měli své zbraně u sebe. Jen jeden muž a jeho syn dál seděli v klidu. Nehleděli do ohně, protože v něm už nebylo nic, co by mohli spatřit. Za zavřenými víčky nejspíš jen odpočítávali čas do rozbřesku. Oči se jim ani nepohnuly.

„Tam!“ Vykřikl jeden z mužů a ihned se postavil. Další blesk ozářil to, co viděli již před tím, jen blíže. Pořád neviděli všechno, ale i to málo stačilo, aby jim z myšlenek zmizelo všechno, kromě těch obrysů.

Vítr zaskučel a přinesl s sebou kromě deště také řev a lomoz. Drásalo to uši. Vnutilo jim to představu drápů a tesáků a chtivých očí. Představu, v níž se drápy zasekávají do břicha a trhají, zatímco oči zírají, jak tesáky odtrhávají ještě živé maso. Ty představy se možná v něčem lišily, přesto všechny křičely jediné. Smrt. Smrt tak hroznou, jak si jen dokáží představit a oni si dokázali představit velmi děsivou smrt. Však to byli všichni zabijáci. Lovci, kteří dokázali mnoho.

Stáli pospolu, aby se mohli lépe bránit. Ruce se jim téměř nechvěly, jen kdyby vítr nešlehal a déšť nebodal do očí. Vlasy jim vlály v divokých vírech a déšť po nich už jen stékal a odlétal kamsi do tmy.

Další blesk odhalil stvoření veliká jako hory. Nohy delší, než stěžně lodí, kolem nichž kroužili ptáci. Žádní vrabci, ani racci. Ptáci velcí jako člověk se zobáky dlouhými a ostrými jako meče. Určitě hnízdili ve štěrbinách a na výrůstcích někde na těle těch obrů.

A dole, tam, kde ty nohy hyzdily krajinu, se hemžily bestie jako zdivočelé moře. Řvaly a řičely a ryly v zemi. Frkaly a čenichem nasávaly vzduch, aby zachytily pach kořisti. Jejich oči už nocí jasně zářily. Prorážely tmu a slídily v ní ve snaze najít a uhranout cokoli živého.

Hrom zaduněl téměř okamžitě a za jeho řevu se pod nohama jednoho z obrů skácel první strom. Padl mezi bestie dole a rozehnal je do stran. K uším lovců vítr donesl další běsnění a oni konečně pochopili, že tentokrát musí před lovci utíkat oni. Klín strachu v jejich myslích se zabořil hlouběji a odvaha se rozlomila. Rozpadla se a jedinou jejich myšlenkou zůstal útěk.

Vyrazili do lesa aby unikli zvířatům, která jakoby vystoupila trhlinami v zemi sahajícími až k samotnému zatracení. Běželi mezi stromy a klopýtali na kluzkém jehličí a vystouplých kořenech. Jen občas je přes tvář švihla nízká větev jinak vzrostlých stromů. Své zbraně drželi stále v ruce, protože se jich nedokázali zbavit, i když je v té tmě nejspíš nepoužijí.

Utíkali a snažili se vyhnout kmenům a neztratit tempo. Vítr je šlehal i tady a hnal je stále dál. Namáhané dřevo vrzalo a větve za skřípotu padaly k zemi. Déšť je bodal do každého kousku odhalené kůže a když se jim po chvíli dostal až do nosu a úst, začal je dusit. Vdechovali ztěžklý vzduch a hekali a některým z nich už přibývaly modřiny.

Šest mužů se snažilo zachránit, zatímco za sebou slyšeli kvílení a řev bestií, které už zachytily jejich stopu a byly na lovu. Muž a jeho syn, kteří zůstali sedět v tábořišti, už nejspíš zemřeli a jejich krev jen rozlítila ta zvířata, protože toho pro ně bylo až příliš málo. Teď se museli zachránit alespoň oni.

Mířili stále hlouběji do lesa a slyšeli, jak se jejich smrt blíží stále víc. Snažili se držet pohromadě, ale kvůli tmě a houstnoucímu porostu se jeden druhému začali vzdalovat. Když minuli místo, kde rostlo několik mladých smrků blízko u sebe, rozdělili se na dvě skupiny po třech. Nemysleli na to, že by je to mohlo oslabit, jen se hnali dál tou tmou, na kterou si už dokázali téměř zvyknout a doufali, že alespoň oni se vysvobodí.

Když se ale stromy opět začaly zvedat do výšky, už se nepotkali. Skupina, kde běžel jeden muž bez oka, druhý bez zubů a třetí s rukama rozedřenýma od šlehajících větví, musela překonat koryto potoka, jehož voda se už kvůli dešti zvedla o značný kus. Sahala tak mužům téměř ke kolenům.

Zpomalilo je to. Potok nebyl sice široký, ale rozbouřená voda s sebou nesla odlámané větve a bahno a nedovolovala jim postupovat rychleji. Nebe se opět rozzářilo, jakoby v jeden okamžik vysvitla desítka sluncí, a osvětlilo tak dalšího obra tyčícího se nad lesem. Jeho hlava mohla být větší než dům. Zařval hrom, obr došlápl, zem se zatřásla a když se ozval skřípot, věděli muži, že se na ně řítí strom.

Nedokázali zadržet výkřik. Vydral se jim z hrdel, ale vycházel až z nejvzdálenějších míst jejich duší. Strom se zřítil a větve je přichytily k zemi do vod potoka, které se přes ně bez soucitu valily. Nedovolily jim odejít a běsnění zvířecích zabijáků se už blížilo.

Druhá skupina slyšela jejich řev i přes hukot bouře. Rozproudilo jim to krev o něco víc a svaly se odhodlaly k další, ještě namáhavější, práci. Uháněli dál a už se ani neohlíželi za sebe.

Muž, který v předchozích dnech při lovu přišel o malíček na levé ruce, se odhodlal otočit, aby zjistil, jestli vůbec ještě mají nějaký náskok. Neviděl nic, co by mu pomohlo. Než se stačil otočit zpátky, ucítil, jak mu noha znejistěla a podklouzla. Nedokázal se ničeho zachytit a zřítil se po srázu dolů. Cestou se převaloval po svahu, nohy a ruce se točily kolem jeho těla snad už jen z povinnosti a ohýbaly se, až v nich praštělo. Když narazil do pařezu a překulil se přes něj, zapraskalo v něm naposledy a on vydal zachroptění, podobné tomu, které slýchali pokaždé při skolení zvěře.

„Nech ho,“ zařval starší muž na mladšího, když se chystal sklonit k tělu, které se ještě škubalo. Mladší muž, ještě stále bez vousů vzhlédl ke staršímu a přikývl. Pochopil. Teď už přežili jen oni. Musejí běžet dál, pokud chtějí mít ještě naději.

Pokračovali a vítr začal skučet ještě víc. Blesků přibylo a oni viděli, jak kolem nich pochodují další a další obři. Jak se jim čtyři nohy střídavě ohýbají v kloubech a při každém došlápnutí porážejí i vzrostlé stromy. Objevovaly se na všech stranách, ti obři, jakoby se země rozpadala a oni vystupovali na to, co z ní ještě zbylo.

Když se znovu zablýsklo, běželi v řídkém lese. Sotva už popadali dech a nohy je téměř odmítaly nést. Mladší z mužů, protože jeho paměť fungovala i nyní, když mysl svazoval strach, toto místo poznal. Než však stačil zakřičet a upozornit druhého lovce, v zemi to zapraskalo a zkušenější z dvojice zmizel pod kořeny stromů. Chytil se do pasti, kterou nastražili oni sami. Na jejím dně jako zuby číhaly zatlučené kůly a on neměl ani dost síly, aby dokázal zakřičet. Krev z jeho těla stékala po otesaném dřevě, vytékala mu z úst a nosu a déšť ji smýval. Ne z milosrdenství, ale z povinnosti. Nesl tu tekutinu s sebou a ona se vpila do hlíny. Možná že stromy na tom místě po takové výživě vyrostou o trochu víc, než ty ostatní.

Mladík tak zůstal sám. Neodolal ještě poslednímu pohledu na mrtvolu muže, kterého ani při troše skromnosti nemohl označit za svého přítele. Blesk mu dovolil vidět, jak se na kůly namotala střeva a ta se v posledním nervovém sevření kroutila a vytékala z útrob jako klubko hadů.

Nedaleko opět zařičely bestie a připomněly mu, proč běží zrovna tudy. Okolí ale znal a vzpomněl si na místo, které by mu mohlo pomoct. Vyrazil dál a když vzhlédl k nebi, všiml si, že na obzoru už není tak tmavé, jako když se přihnala bouřka. Možná se ještě zachrání. Stačí jen najít to místo.

Tam, kde se z jehličí začaly zvedat balvany, aby po několika metrech přešly ve skály, našel před několika dny opuštěnou noru. Dost širokou, aby do ní mohl zalézt a doufat, že se vyhne všem těm tesákům a drápům a obřím nohám drtících stromy jako slámu. Věděl i o jeskyni, ale tam by ho ta zvířata ulovila určitě.

Měl štěstí, že noru vůbec našel a díky bohu měl pravdu, když si myslel, že se do ní vejde. Vlezl do ní nohama napřed a rukama se začal posouvat hlouběji, aby ho ty obludy nemohly ani vyhrabat. Slyšel jejich řev a kvílení. Jakmile uslyšel i chrochtání a funění, věděl, že se k němu přiblížily. Naštěstí ani jedno z nich ho nenašlo.

Déšť s větrem však neustávaly. Bičovaly krajinu a neušetřily ani skály nad ním. Někde nahoře se musel uvolnit břeh nějaké tůně, protože do nory začal stékat pramínek vody.

Než nad ránem nebe vzplálo úsvitem a bouře odezněla, uvolnila se hlína a zavalila jednu noru pod úpatím skal uprostřed lesa. Z jejích útrob už nic nevyšlo.

Slunce vyšlo jako obvykle a odhalilo přírodu pod sebou. Poválené trávy na lukách, polámané stromy v lesích a dva muže u vyhaslého ohniště. Žádné průrvy, ani trhliny, jen na některých místech sesuvy půdy a rozvodněné řeky a říčky.

Dva muži, oba lovci, seděli v tábořišti s úlovkem masa a kožešin a nebyl nikdo, s kým by se o svou kořist museli dělit. Mladší z dvojice otevřel oči a protáhl se, aby uvolnil ztuhlé svaly. Starší stále seděl. Když do něj jeho syn strčil, aby ho probral, nepohnul se. Dokázal vyvolat iluze a představy v ostatních. Uměl lovit rukama i myslí, ale nakonec mu při takové námaze puklo srdce.

A tak se z mladého učedníka stal mistr. Až jeho syn vyroste, bude muset to všechno naučit i jeho. Lov se však vydařil. Na místě zůstalo jen tělo, na kterém, stejně jako na ostatních, po několika hodinách začali hodovat ptáci.

Napsat komentář