Zdi kolem nás

Byl to jen okamžik, kdy jsem jel autem po dálnici. Spěchal jsem do Brna na jednání. Vyrazil jsem sice včas, ale nepočítal jsem s tím, že někde u Humpolce bude asi půl hodiny trvající kolona, takže jsem musel toho našeho broučka popohnat, abych byl na zasedání vedení firmy včas. Sídlo jsme měli v Brně, ale většina lidí pracovala v kancelářích v Praze. Kdyby se vedení přesunulo do Prahy, zjednodušilo by to mnoha lidem život. No, každopádně jsem jel autem a najednou jsem, ani nevím kde.

Všude je tma a ticho, po pravdě mám tmu rád, ale teď se bojím pohnout. Děsí mě nic nevidět na místě, které neznám. Copak jsem za takový okamžik oslepl? Možná se něco stalo a já teď uvidím ten pověstný světelný tunel a bude konec. Určitě se muselo něco stát, přeci jsem se zničehonic neobjevil na jiném naprosto neznámém místě. Ležím na tvrdé zemi, pokusím se pohnout rukou, jde to. Nakonec se i postavím. Hýbat se můžu, to je dobré znamení, ale chci se už konečně dozvědět, kde to jsem. Opatrně pomalým krokem se vydávám vpřed. Mám ruce před sebou, kdybych náhodou nahmatal něco, co by mi mohlo pomoct se zorientovat. Ale nikde nic, sahám rukama do prázdna. Už to začínám vzdávat, všude je tma a nějakou tu chvíli jdu. Ale najednou vidím v dálce, tak mi to aspoň připadá, teplé světlo.

A je to tady. Tunel. Smrt. Tělem mi projíždí mráz. Mám strach. Nechci ještě umřít, ale nějaká podvědomá síla mě k tomu světlu táhne. Pokračuju tím směrem a po pár krocích to vypadá, že se rychle přibližuji, jako by na tomhle místě vzdálenost fungovala úplně jinak než v normálním světě. Kde to sakra jsem, zní mi v hlavě stále neodbytný hlas potřebující odpověď. Doufám, že ji brzy najdu. Ještě pár kroků mě dělí od místa, odkud vychází světlo, když vtom tam zahlédnu jakousi postavu. Sedí na zemi před něčím, co vypadá jako skříň, a sleduje mě. Udělám těch pár kroků, které mě dělí od jediného člověka široko daleko. Neubráním se úleku. Je to žena oděna v šedé pytlovině. Ačkoli se na mě dívá, nevidím nic z jejích rysů. Je prosta obličeje, vlasů, vypadá spíše jako rozpracovaná loutka, které někdo ještě musí namalovat obličej a dodělat vlasy. Ale s jistotou vím, že je to žena.

„Můžete mi říct, kde to jsem?“ zeptám se a vyděsím se znovu při zvuku vlastního hlasu. Tohle přeci není můj hlas. Vůbec nikdo snad nemůže mít takový hlas jako já teď. Nedokážu ho k ničemu přirovnat, není lidský. Moje vlastní slova zní jako cvrlikání ptáků na jaře. Sám sobě bych nerozuměl, ale vidím na ní, že ona mi rozumí. Přesto dál mlčí a já si přijdu ještě nepatřičněji, než když jsem se probudil ve tmě. Začíná mě rozčilovat, jak nad ničím z toho, co se tu děje, nemám kontrolu.

Mám na jazyku nejedno sprosté slovo, jsem vyděšený, a to chci jako vždy řešit agresí. Už mě za tohle jednání párkrát hrozilo, že dostanu přes hubu, ale teď je mi to jedno. Už se nadechuju, abych si odplivl, když se začíná všechno okolo mě měnit. Ta skříň i sedící žena mizí a místo toho se ocitám v prostoru, kde mě na chvíli oslepí ostré světlo, které má s tím teplým příjemným pramálo společného. Mám zavřené oči, a i přes víčka vidím prostředí, ve kterém se nacházím, jasně. Tentokrát stojím v písku a až teď vnímám, že jsem celou dobu bos. Písek se mi dostává mezi prsty. Kdybych byl u moře, nevadilo by mi to a možná by to bylo i příjemné, ale takhle je to další z věcí, co mě irituje.

Přede mnou se něco třpytí, chvíli uvažuju, co to je, než se vydám tím směrem. Je to zrcadlo. Tentokrát vykřiknu tím divným hlasem. Vždyť vypadám přesně jako ta žena! Co je tohle kruci za místo? Chci odsud honem pryč! Kolem mě se začínají objevovat další taková zrcadla, až mě zcela uzavírají do čtverce o hraně tak pět metrů. Ať se podívám kamkoli, vidím tu podivnou loutku, která má ty stejné pohyby a gesta jako já. Až si začínám říkat, že mě někdo musel zfetovat, vždyť tohle není normální. Zjišťuji, že když si zakryju oči dlaněmi, nevidím nic než tmu. To mě tentokrát uklidňuje. Je děsivé dívat se na sebe, obzvlášť když nevypadám jako já, a to všechno přes zavřené oči. Snažím se z toho nezcvoknout. Zaslechnu nad sebou něčí hlas, tedy pokud se to švitoření dá nazvat hlasem. Nade mnou se sklání hlava té ženy a já si proti ní teď přijdu jak trpaslík, a to byla proti mně drobná. Nacházím se v té podivné skříni, odkud vycházelo světlo, docházím k poznání a náhle mám pocit, že jsem tam, kde být mám. I když vypadáme stejně bez výrazu a charakteristických rysů, někoho mi připomíná, jen si nemohu vybavit koho. Posadím se před jedno zrcadlo a sleduju tu loutku. Chvílemi se mi zdá, že skrz tu univerzální postavu prosvítá má podoba. Mám po dlouhé době čas přemýšlet sám o sobě.

Jsem úspěšný manažer personální agentury, která hledá ostatním firmám vhodné zaměstnance. A jsme v tom dobří. V práci trávím celé dny a víkendy obvykle buď prospím nebo vyrazím za tou hrstkou kamarádů na bowling. Ale jsou to zase jen kolegové z práce. Známé a kamarády z minulých let jsem poztrácel cestou životem. Vlastně nikoho blízkého už dlouho nemám. Čas od času nějakou tu ženskou sbalím, ale nemívá to dlouhého trvání. Pár nocí, občas společně strávený víkend a konec. Kdyby mi bylo dvacet, bralo by se to jako nevybouřené mládí, ale mě už táhne na čtyřicítku.

Párkrát do roka navštívím rodinu, většinou na nějaké narozeninové oslavě nebo na pohřbu příbuzného. Ale většinu roku jsem sám mezi desítkami lidí, kterým šéfuju. Žádná slast takový život, ale už jsem se asi smířil s tím, že zůstanu sám. Nic jiného si taky nezasloužím. Do hlavy se mi začínají vkrádat vzpomínky na časy, kdy jsem ještě nebyl tak odporně sám. Měl jsem kamarády ještě z dětství nebo ze školy. Byli jsme skvělá parta. A hlavně měl jsem úžasnou holku, s kterou jsem chtěl strávit život a založit rodinu. Ale o všechny jsem přišel svou namyšleností, když mě ve třiceti povýšili. Teď to vím, ale kde je všem konec. Bojím se jim přijít na oči, vlastně ani nevím, jestli bychom si měli po těch letech co říct. Ale vím, že budu do konce života litovat, že jsem přišel o tu báječnou černovlásku. Znovu vzhlédnu a podívám se na ženu, která mě stále pozoruje. Už vím, kdo to je. Je to ta jediná žena, kterou jsem kdy miloval.

Najednou její tvář zmizí a začíná mizet i světlo, takže můžu otevřít oči. Mám pocit, že se propadám do nějaké hluboké propasti. Všude kolem mě se rozpíná temnota, které se děsím ještě víc než předtím. Ucítím tvrdý pád a ztrácím vědomí.

 

„Pane Krejčíku, slyšíte mě?“ zaslechnu jakoby zdálky ženský hlas. Pokusím se pohnout rukou. Jde to pomalu, ale trochu s ní pohnu. Opatrně otevírám oči. Všude je hrozně světla, ležím v bílé nemocniční posteli. Dívá se na mě mladá, asi pětadvacetiletá, zdravotní sestra.

„Víte, co se stalo?“ ptá se mě. Snažím se rozvzpomenout si. Ale v hlavě mám prázdno. Nevím nic. Ani si nejsem jistý, že se jmenuju tak, jak mě oslovila. Jen zavrtím hlavou.

„Měl jste těžkou nehodu. Ležíte v Brně v nemocnici. Byl jste několik dní v kómatu,“ říká mi, „podle vašeho kolegy jste jel z Prahy sem na jednání. Ale dostal jste se nešťastnou náhodou do cesty kamionu, který dostal smyk.“

„Počkat,“ zastavím jí, „já vůbec nevím, co se to děje. Co se stalo? Proč jsem jel do Brna? Vždyť bydlím v Českým Krumlově. Musela jste si to splést.“ Jediné, co se mi vybavuje, je neurčitý dům, ze kterého je výhled na zámek v Krumlově. Ani nevím, jak jsem k té vzpomínce přišel. Sestra s omluvou odchází a po chvíli přichází doktor asi v mých letech. Ptá se mě na různé otázky, na které neznám odpověď. Kde a s kým bydlím nebo co dělám.

„Máte nejspíš dočasnou ztrátu paměti,“ oznamuje mi zamyšleně, „zkusím zavolat vašim rodičům.“ Zeptá se mě na křestní jména rodičů, ani to nevím. Jsem vyděšený. Co se to kruci stalo, že si nemůžu na nic vzpomenout. Začínám panikařit, jsem na pokoji sám napojený na několik přístrojů. Stačím si všimnout, že mám nohu v sádře, než přijde ta pohledná mladá sestřička a píchne mi injekci, která mě uspí. Přijde mi, že spím dlouho. V mých snech se objevuje jen jedna tvář. Jediná tvář z celého mého dosavadního života, kterou si pamatuji, je krásná černovláska s pomněnkovýma očima.

Probouzím se a u postele sedí postarší pár. Jsou mi povědomí, ale nedokážu je nikam zařadit. Zjišťuji, že to jsou mí rodiče. Pomalu se mi vrací během rozhovoru vzpomínky na šťastné dětství. Mluví se mnou zdráhavě, jako bychom si neměli co říct. Přitom se na mě matka přes slzy usmívá a drží mě za ruku.

„Hlavně, že budeš v pořádku. Doktor nám říkal, že s tou pamětí by to mělo být zase dobré,“ promluví otec a vymění si s matkou starostlivý pohled.

„Co se dělo předtím, než se stalo tohle?“ ptám se a podle jejich pohledů mi dojde, že se mi odpověď na mou otázku líbit nebude.

„Jezdil jsi domů jen párkrát do roka. Během několika let ses nám odcizil. Měla jsem pocit, že si mezi sebe a svůj starý svět, do kterého jsme patřili i my, stavíš zeď. A my jsme to nedokázali nijak změnit,“ odpoví mi matka. Nic se mi nevybavuje. Cítím, že jsem jim hodně ublížil. Všechno na mě padá a jako vysvobození se mi v hlavě ukazuje stále ta krásná černovláska.

„Víte,“ začínám a nevím chvíli, jak mám pokračovat, „vzpomínám si na jednu ženu. Je asi mladší než já, nevím. Má dlouhé černé vlasy, hluboké pomněnkové oči a krásně se usmívá.“

„To bude Tamara. S tou jsi před lety dlouho chodil,“ odpoví mi táta.

„A co se stalo? Proč spolu nejsme? Proč není tady?“ ptám se a zatoužím ji vidět.

„Rozešli jste se v době, kdy tě povýšili a odstěhoval ses do Prahy. Hrozně ses v té době změnil. Odvrhl jsi všechny kamarády, co jsi v Krumlově a v Budějovicích měl. Bydleli jste spolu chvíli v Praze, ale pak jste se rozešli. Tamara se pak vrátila do Krumlova.“

„A… A myslíš, že by mohla přijet? Že by mě chtěla vidět?“ zeptám se s nadějí v hlase. Přijde mi, že právě ona je klíčem ke všemu v mém životě.

„Můžu ji zavolat, jsme pořád v kontaktu,“ řekne máma a po pár chvílích je sestra vyžene s tím, že je konec návštěvních hodin a mě píchne další injekci, která mě znovu přímo hodí do říše snů, ve kterých je Tamara.

Nikdo neví, jak to dopadne, ale vím, že tentokrát si ji utéct nenechám. Změním svůj život tak, abych se za sebe nemusel stydět. A splním si pár snů, o které jsem svou namyšleností přišel.

Koncert

Stanul jsem pod vysokým dveřním obloukem z hrubě otesaných kamenných kvádrů. Dýchal tu na mě onen vznešený chlad, zima převyšující mne svou mocí. Ač nevěřící, vešel jsem s kajícnou bázní do světlého temna kostela. Mohutné sloupoví se táhlo dvěma řadami až ke zdobnému oltáři zasvěcenému panence Marii. V tomto místě příčná loď protínala prostor a vytvářela kulovitý, do výše stoupající průzor. Svět zde byl tichý a majestátní.

Usadil jsem se do jedné z lavic a pohledem bloumal po malebných zdech, po sochách a jejich tvářích, tak čistých a nevinných. Lidé pomalu přicházeli a usazovali se všude kolem, zaplňovali a svou přítomností zmenšovali to okouzlující místo. Nikdo si nevšímal mladého chlapce. Dav šuměl, dav se vzpínal, dav ryčel. Byl neutišitelný, nespoutaný. Byl všemohoucí. Ani v těchto prostorách nepocítil stud nebo trochu úcty. Byl neomalený a sobecký.

Snad jako jediný jsem spatřil přicházející sbor. Před publikum nastupovali muži i ženy v černém. Ticho stále nenastávalo. Táhlé teskné kvílení flétny naplnilo sál, jednotlivé tóny proplétajíce se mezi sloupy sahaly nám až na dna duší. K nim se přidaly lesklé píšťaly varhan, aby společně prosytily rozechvěný vzduch. Diváci konečně utichli. Nastoupily první hlasy. Zprvu jen tiše a trochu nesměle, ale pak se přidávaly další a další, prolínaly se tu v rychlých trylcích, tu zas v dlouhých kadencích hebkých jako pohlazení větru po tváři, mísily se v divokých kaskádách. Chvílemi čistě zvonily jako klokotající potůček v horském údolí, jen aby se znovu rozeběhly a s mohutným duněním narážely do jemného kostelního zdobení. Staré silné zdi se chvěly silou pocitů a hudby.

Na mém těle vyskočila husí kůže, ale zima mi nebyla. To ta krása, smutek a touha začaly převyšovat přirozený stav. Nekonečná píseň nás přenášela napříč časem i prostorem, vyjevovala nám smutky i krásy, lásky i vlastní zklamání. Zaslechl jsem popotahování. Otočil jsem se a spatřil staré paní, jak si otírají oči začerněné slzami rozpitou tužkou. I mně se do očí draly slzy. Jediná drobná čirá kapka se oddělila od ostatních a padala k zemi, kde se roztříštila o zaprášené stupátko na tisíc dalších kapiček. V každé z nich se leskl stesk a žal celého světa.

Rýhy ve starém, léty již rozpraskaném dřevě jako by tvořily mapu světa tak velkého a pustého, až srdce usedalo. Sledoval jsem ty čáry v ohmataných opěradlech přede mnou, myšlenky mi jako o překot vířily hlavou. Nechával jsem se unášet melodií poznání, možná jsem zatoužil uvěřit a stát se součástí něčeho vyššího, než jsem já. Stále mě však rušilo šustění papírových kapesníků, jejich trhání a muchlání, vrčení a pískání fotoaparátů, blesk při stisknutí spouště, cvakání a vrzání způsobené výmysly moderního světa. Pomalu jsem si uvědomoval, jak hluboce dnešní dobu nenávidím.

Vztek ve mně bouřil a začínal ovládat mou mysl. Nemohl jsem se soustředit, nemohl jsem se uvolnit a zaposlouchat se. Toužil jsem v klidu vnímat hudbu, nechat se naplnit její tesknou nádherou, opojen a dojat odpočívat v jemném náručí pocitů. Nemohl jsem. Lidé poblouznění dobou, bezostyšní a sebestřední – nic jim není svaté. I při otírání očí musejí rušit papírovými kapesníky, které stvořili k obrazu svému – z falše a pýchy, z nevědomosti a prázdnoty, z vlastní bezmoci. Ubozí panáčci z papíru, bloudíte světem bez cíle a při závanu větru klesáte na kolena! Přitom si myslíte, jak jste silní. Jste malí!

Už jsem to nevydržel. Vztek ve mně vzkypěl a já zbaven soudnosti vyskočil a začal na cáry cupovat kapesníky i obaly. Lidé vstávali a pohoršeně křičeli. Hudba skomírala, až docela utichla. To ještě podpořilo můj hněv.

„Jste tak ubozí, tak maličcí!” povykoval jsem nenávistně s hněvem zkřivenou tváří. Útržky papíru a igelitu létaly všude kolem a jako hejno vran si posedaly lidem do vlasů. „Hrdinové!” křičel jsem hlasem plným ironie a posměchu. Mohutný řev se tříštil o kamenné zdivo a omítku s freskami. Lámal se o prokládané linie a ornamenty štuku na stropě a jako sup se vrhal zesílen prostorem zpět dolů na svou kořist. „Díváte se, ale jste slepí! Posloucháte, ale neslyšíte! Jste zaslepení touhle dobou! Slyšíte? Tak mluvte!” S těmito slovy jsem vytrhl nejblíže sedící ženě z rukou fotoaparát a mrštil jím proti sloupu. Střepy a úlomky plastu se rozlétly kolem, lidé se bázlivě přikrčili a hleděli vyděšeně do mé rozlícené tváře. Byl jsem pro ně vyvrhelem, šílencem. Dokonce i pro ty, jejichž klid jsem bránil.

Samotný sbormistr mě nakonec vykázal a vyvedl za brány kostela. Opuštěn jsem seděl na schodech, zatímco hudba hrála dál. Pokora v ní skrytá se vlévala pomalu do mé duše, avšak já jí hrdě a zarputile vzdoroval. Odmítal jsem se vnitřně smířit s příkořím a hanbou, se zatvrzelým odmítáním alespoň chvilky klidu a oproštění se od monotónního rytmu života.

Divoké ovace tónů zčista jasna ustaly a po zaskřípění dveří se ven vyvalil šum, ze kterého byly cítit ohromení, strach, nemohoucnost, chaos a zmatek. Lidé se hrnuli po dlažbě a mě už si nevšímali. Ani si nevzpomněli na incident s fotoaparátem. Věděl jsem, že podnět pro jejich zděšení je vklíněn uprostřed nich, že jej skryli před mými zraky hradbou svých těl. Dál na malém náměstíčku obrostlém košatými stromy a menšími keři s jedovatě červenými bobulemi podrážděně rozmlouvali. Zchátralá a rozbitá výloha zavřené samoobsluhy tomu všemu dodávala ještě uzoufanější dojem.

Až po divokém zahoukání záchranky se shromáždění rozestoupilo. Zpozoroval jsem ležící stařenku a smutný pohled lékaře. Ten zakroutil hlavou a babiččinu tvář překryl pláštíkem. Rovný jako svíce postál nad nehybným tělem, ostatní se v houfu a svatém tichu shlukli okolo. Bylo mi staré paní líto a mrzelo mě, že až konec jednoho z milionů životů přiměje lidi k troše úcty.

„Hrajte,“ ozval se kdosi zkormouceným šepotem. Z hlubin kostela zazněly tóny varhan a černé klapky spolu s bílými vytvořily smuteční melodii. Sboristé se postupně přidávali a s úctou zpívali nebohé černobílou píseň beze slov, píseň konce i nového začátku.

S pohledem upřeným do dáli jsem se zaposlouchal do závěrečné části písně. Vášnivá a divoká, neskutečně smutná a srdceryvná hudba se vznášela v okolí. Slyšel jsem ji jen mlhavě skrz hukot myšlenek, přesto city vytryskly ven v podobě slz čistých a upřímných. Slz, které skrápěly staré kamení a dlažbu věčnou jako sám čas.

Vzduchem všem nad hlavami poletovaly kousky roztrhaných kapesníků, dokud je vítr neodvál pryč. Pryč, do dalekého nekonečna, kde svůj žalostný příběh mohly předat dál.