Jak jsem utíkal a neutekl

Na své svatbě jsem pronesl tuto řeč: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou. Vždy jsem byl i budu šťastný.

 

*****

 

„Byl jsem v cirkusu,“ povídám jí.

„Hm.“

„Bylo to smutné, ale tak hezky smutné.“

Dívá se na mě jako na blázna. Ona to nechápe, že byl cirkus smutný.

„Plakali jsme a zároveň se smáli, tekly nám slzy po tvářích a zároveň jsme měli pusy roztažené od ucha k uchu,“ snažím se jí vysvětlit své dojmy.

„Kdo my?“ ptá se bez špetky pochopení.

„My, diváci, návštěvníci…“

„Ach tak,“ otáčí uklidněna hlavu zpět k zašívání mých roztrhaných ponožek a dál nejeví žádný zájem.

„Byly tam děti, docela malé děti,“ pokouším se ji alespoň něčím nadchnout.

„Vážně?“

„Jo.“ Ona nechce děti. Nevím proč. Když mi zašívá ponožky, proč by se nemohla starat o děti?

„Proč jsi vůbec šel do cirkusu?“ přerušila ticho.

„Pršelo.“

„Ty jsi tam šel proto, že pršelo?“

„Vlastně ano. Šel jsem nakoupit, jak jsi mě poslala, když tu začalo pršet. Byla mi zima. Z ničeho nic se přede mnou vyloupl stan.“

„Jak se před tebou mohl jen tak vyloupnout stan?“

„Byl do té doby schovaný v mlžném oparu. Jak pršelo, ze země stoupala pára, vše bylo schované.

„Kde?“

„V jakémsi mokru.“

„Dobrá, ale snad jsi šel po silnici. Tak kde se tam vzal ten stan?“

„Jo takhle ty to myslíš… Stál na poli, kousek od silnice. Nebyl velký, voda po něm stékala a v čůrcích pleskala o zem, kde se v rezavé půdě tvořily velké kaluže. Plachta byla u vchodu rozhrnutá, stála tam žena osvícená jen oranžovým světýlkem cigarety. Úzký proužek kouře se proplétal mezi kapkami deště a mizel kdesi nad stanem.“

Nasupeně trhla hlavou, ta žena se jí nelíbila.

„A tak jsem se brodil blátivou hlínou, dokud jsem nestál pod stříškou. Z vlasů mi tekla voda, a když jsem se tam tak schovával, koupil jsem si lístek, aby to nebylo hloupé. Nebylo slyšet slova, jak kapky bubnovaly o vypjaté plátno, ale já měl takový ten příjemný pocit, jako když venku prší a ty jsi v suchu, když jen posloucháš déšť a venku je zima, ale ty na kůži cítíš příjemné teplo, jen občas ti z té nádhery přeběhne mráz po zádech.“

„Paráda,“ pronesla bez trochy nadšení. „A co jsi viděl?“

„Maličká děvčátka, co s ještě menšími paraplíčky chodila po provaze, chlapce žonglující s míčky, obručemi i ohněm, malé slečny na hrazdách spolu s onou ženou od vchodu. Překvapily mne křivky ženského těla – ne že bych si jich dříve nevšímal, ale dnes jsem je chápal, chápal jsem, kde je třeba ženu uchopit a chápali to tam všichni. Do toho přišly dvě děti s houslemi, nasadily smyčce a spustily. Hráli dvojhlasně, jednou se melodie prolínaly v divokých kaskádách, podruhé jen teskně stoupaly ke stropu a plnily stan šťastným smutkem. A když se ta hluboká krása smísila s dětskou nevinností, když pod dívkami vznášejícími se na hrazdách přecházely po tyči páry snad pětiletých dětí, nemohl člověk zastavit slzy ani úsměv. Co nemohl? Nechtěl. Chlapci jako džentlmeni přenášeli holčičky v náručí, za nimi kouzelníci tahali králíky z klobouku a probodávali noži truhlu s dívenkou, která nakonec celá zdravá vylezla. Kolem dokola se honili rozjaření klauni, stříkali do obecenstva vodu a házeli míče – a to vše se odehrávalo v jediné miniaturní manéži tvořené nízkou ohrádkou a červenou nablýskanou plachtou. Samotný cirkus vypadal jako trochu větší dětská hračka.“

Byla ke mně otočená zády. Zřejmě dál štupovala ponožky, ale do obličeje jsem jí neviděl.

„Po vystoupení jsem mluvil s tou paní, jak jsem říkal, že stála u vchodu a kouřila a pak létala na hrazdě. Ptal jsem se jí, jestli je sama se všemi těmi dětmi a víš co mi řekla?“

Ticho.

„Řekla, že její rodiče zemřeli, že jí zbyl jen malý cirkusový stan a nějaké to vybavení. Dostala nápad posbírat děti z ulic, děti bez domova, bez rodičů a dát jim nový život – samozřejmě dát život a šanci žít i sama sobě. Je to takový cirkus sirotků,“ zakončil jsem svou řeč.

„A kde máš ten nákup?“ zeptala se mě po tom všem, co jsem jí vyprávěl.

„Nemám.“

Rozplakala se. Bylo mi jí líto, ale já věděl, že mě mé srdce táhne jinam, a tak jsem jen otevřel dveře a vyběhl do deště hledat cirkusový stan, oranžové světýlko, proužek kouře a ženu, která děti chce.

 

*****

 

Takhle jsem utekl své ženě s cirkusačkou, té jsem později utekl s cukrářkou, té zas s malířkou, také jsem miloval trempku, pradlenu a básnířku a bůhví koho ještě. Myslím, že mě to bavilo, byl to jistým způsobem romantický život.

 

A po tom všem mohu stále říci jen jediné: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou.

 

Ale také musím dodat: Nikdy nedovedu být doopravdy šťastný. Svět není černobílý a já na sebe nejsem pyšný. Jsem starý, možná zmatený a nepamatuji si jména žen, v hlavě mi utkvěl jen dětský cirkus, uvnitř mě samého se přehrává ono představení a já se směji i pláču zároveň.  Až to představení skončí, utichne hudba a dozní poslední úder dlaní z potlesku, pak zemřu.

Jediná dobrá věc, kterou jsem kdy udělal, je, že jsem tenkrát vešel do toho cirkusu a pár let dělal dětem tátu. Nebo je to jediná chyba?

Už vím, o čem hrály ty děti na housle – byly to záhady všedního dne, prosté štěstí. Byl to život.

Napsat komentář