Než nad ránem nebe shoří

Seděli kolem toho kruhu z kamení, jakoby je mohl ochránit. Jen jediná náruč suchého dřeva, kterou dokázali najít, sotva osvítila jejich tváře, natož aby zahnala zimu a chlad a ten si už mezi tím našel cestu. Ve chvílích, kdy se snažili pohledem zachránit poslední plamínek na uhlících, on se prodíral příliš volnými přikrývkami a kožešinami.

Nevšimli si ho, dokud se jim na kůži neusadil jako parazit. Bodal a svědil a vysmíval se jim. Přesto ho téměř nevnímali. Seděli kolem nakupených uhlíků a sotva jeden druhému viděli do tváře. Jizvy a modřiny. Krev a chybějící zuby nebo oči. To všechno mohli vidět. Teď, když už je oheň téměř neoslepoval. Pokud by uměli v obličejích číst lépe, mohli by vidět i stesk a strach. Jenže to neuměli.

Uměli číst stopy. Uměli sledovat poraněné kusy zvěře. Uměli zabít a vyvrhnout. Žádný zabiják ale neumí číst tváře, když je v noci sám. Zvlášť v noci, jako tato, kdy měsíc ani nevyšel, hvězdy zakryl mrak a od setmění skučí vítr. Prohání se planinou, kde vlní trávu a nabírá sílu, aby udeřil do bariéry stromů lesa na jehož kraji sedí skupina lovců.

Mohli by pít a oslavovat. Lov se jim vydařil. Jenže nyní, kdy vlk už loví a pes ještě spí, by raději každý ulehl ke své ženě. Objal ji a usnul by dřív, než by ji stihl pomilovat.

A proto jen seděli.

Seděli a mlčeli a jen někdy se jeden podíval druhému do tváře. Do očí však ne. Tolik odvahy už teď v noci neměli. V očích se skrývala duše a kdo ví, jak by taková duše nyní vypadala. Hleděli do zbytků ohně a snili o přikrývkách a ženském teple. Proto si téměř nevšimli, když se na obzoru poprvé zablesklo.

„Bouřka,“ hlesl jeden z nich a všichni si jen přitáhli kabáty a kožešiny blíž k tělu. Ani jeden se nezvedl. Neměli střechu, pod kterou by se schovali a tohle místo bylo stejně dobré, jako každé jiné. Stejně zmoknou, tak proč moknout někde jinde, když tady mají věci a všechnu kořist.

Znovu se zablýsklo. Tentokrát o něco blíž a vítr k nim brzy přivál hrom. Zaútočil na jejich otupělé mysli a donutil je věnovat mu alespoň nějakou pozornost. Nedočkal se ničeho, než letmých pohledů k nebi a splašených koní.

Vítr na okamžik ustal, aby se vzápětí vrátil a udeřil do skuhrajících stromů větší silou. Tentokrát posílen deštěm, který začal bičovat do obnažených tváří mužů. Jen někteří z nich zakleli a přetáhli si pokrývku i přes hlavu.

Oheň už dohořel. Z uhlíků stoupal dým smíchaný s párou, který vítr unášel mezi stromy. Chlad měl teď nové spojence a žádného nepřítele.

Nebe proťal další blesk. Rozsvítil oblohu a odhalil tak siluety stromů vypínajících se vzhůru jako moře kopí. Nyní se tak děsivě zmítajících, jakoby pochodovalo vojsko. Téměř okamžitě mu odpověděl hrom. Ohlušující a táhlý. Temný. Jeho sílu cítili celým tělem.

„Jakoby se roztrhlo nebe.“ Ta slova zazněla, aniž by někdo věděl, která ústa se kvůli nim pohnula. Přesto si svou cestu našla a vrazila klín do útrob jejich myslí přesně tam kde stesk po domově přecházel ve strach, jestli ho vůbec ještě uvidí.

Někteří z lovců sáhli po zbrani. Možná neměli důvod, ale ruce tak udělaly samy. Jako kdyby tušily, že jejich pánové ztratili odvahu a tak se rozhodly spolehnout se alespoň na něco ostrého.

Když se opět rozzářila obloha a nebe zanaříkalo dalším, ještě silnějším hromem, drželi zbraně už téměř všichni lovci. Kdo z nich při tom blesku odvrátil oči a zahleděl se k východu, udeřil palicí do klínu, který se jim do myšlenek zarazil mnohem hlouběji. V jediném okamžiku spatřili na obzoru nové obrysy. Některé vyšší než stromy, s nohama delšíma než dospělý muž.

Takoví tvorové nemohou existovat. Určitě jen viděli pokřivené stíny. Přesto byli jistější, když měli své zbraně u sebe. Jen jeden muž a jeho syn dál seděli v klidu. Nehleděli do ohně, protože v něm už nebylo nic, co by mohli spatřit. Za zavřenými víčky nejspíš jen odpočítávali čas do rozbřesku. Oči se jim ani nepohnuly.

„Tam!“ Vykřikl jeden z mužů a ihned se postavil. Další blesk ozářil to, co viděli již před tím, jen blíže. Pořád neviděli všechno, ale i to málo stačilo, aby jim z myšlenek zmizelo všechno, kromě těch obrysů.

Vítr zaskučel a přinesl s sebou kromě deště také řev a lomoz. Drásalo to uši. Vnutilo jim to představu drápů a tesáků a chtivých očí. Představu, v níž se drápy zasekávají do břicha a trhají, zatímco oči zírají, jak tesáky odtrhávají ještě živé maso. Ty představy se možná v něčem lišily, přesto všechny křičely jediné. Smrt. Smrt tak hroznou, jak si jen dokáží představit a oni si dokázali představit velmi děsivou smrt. Však to byli všichni zabijáci. Lovci, kteří dokázali mnoho.

Stáli pospolu, aby se mohli lépe bránit. Ruce se jim téměř nechvěly, jen kdyby vítr nešlehal a déšť nebodal do očí. Vlasy jim vlály v divokých vírech a déšť po nich už jen stékal a odlétal kamsi do tmy.

Další blesk odhalil stvoření veliká jako hory. Nohy delší, než stěžně lodí, kolem nichž kroužili ptáci. Žádní vrabci, ani racci. Ptáci velcí jako člověk se zobáky dlouhými a ostrými jako meče. Určitě hnízdili ve štěrbinách a na výrůstcích někde na těle těch obrů.

A dole, tam, kde ty nohy hyzdily krajinu, se hemžily bestie jako zdivočelé moře. Řvaly a řičely a ryly v zemi. Frkaly a čenichem nasávaly vzduch, aby zachytily pach kořisti. Jejich oči už nocí jasně zářily. Prorážely tmu a slídily v ní ve snaze najít a uhranout cokoli živého.

Hrom zaduněl téměř okamžitě a za jeho řevu se pod nohama jednoho z obrů skácel první strom. Padl mezi bestie dole a rozehnal je do stran. K uším lovců vítr donesl další běsnění a oni konečně pochopili, že tentokrát musí před lovci utíkat oni. Klín strachu v jejich myslích se zabořil hlouběji a odvaha se rozlomila. Rozpadla se a jedinou jejich myšlenkou zůstal útěk.

Vyrazili do lesa aby unikli zvířatům, která jakoby vystoupila trhlinami v zemi sahajícími až k samotnému zatracení. Běželi mezi stromy a klopýtali na kluzkém jehličí a vystouplých kořenech. Jen občas je přes tvář švihla nízká větev jinak vzrostlých stromů. Své zbraně drželi stále v ruce, protože se jich nedokázali zbavit, i když je v té tmě nejspíš nepoužijí.

Utíkali a snažili se vyhnout kmenům a neztratit tempo. Vítr je šlehal i tady a hnal je stále dál. Namáhané dřevo vrzalo a větve za skřípotu padaly k zemi. Déšť je bodal do každého kousku odhalené kůže a když se jim po chvíli dostal až do nosu a úst, začal je dusit. Vdechovali ztěžklý vzduch a hekali a některým z nich už přibývaly modřiny.

Šest mužů se snažilo zachránit, zatímco za sebou slyšeli kvílení a řev bestií, které už zachytily jejich stopu a byly na lovu. Muž a jeho syn, kteří zůstali sedět v tábořišti, už nejspíš zemřeli a jejich krev jen rozlítila ta zvířata, protože toho pro ně bylo až příliš málo. Teď se museli zachránit alespoň oni.

Mířili stále hlouběji do lesa a slyšeli, jak se jejich smrt blíží stále víc. Snažili se držet pohromadě, ale kvůli tmě a houstnoucímu porostu se jeden druhému začali vzdalovat. Když minuli místo, kde rostlo několik mladých smrků blízko u sebe, rozdělili se na dvě skupiny po třech. Nemysleli na to, že by je to mohlo oslabit, jen se hnali dál tou tmou, na kterou si už dokázali téměř zvyknout a doufali, že alespoň oni se vysvobodí.

Když se ale stromy opět začaly zvedat do výšky, už se nepotkali. Skupina, kde běžel jeden muž bez oka, druhý bez zubů a třetí s rukama rozedřenýma od šlehajících větví, musela překonat koryto potoka, jehož voda se už kvůli dešti zvedla o značný kus. Sahala tak mužům téměř ke kolenům.

Zpomalilo je to. Potok nebyl sice široký, ale rozbouřená voda s sebou nesla odlámané větve a bahno a nedovolovala jim postupovat rychleji. Nebe se opět rozzářilo, jakoby v jeden okamžik vysvitla desítka sluncí, a osvětlilo tak dalšího obra tyčícího se nad lesem. Jeho hlava mohla být větší než dům. Zařval hrom, obr došlápl, zem se zatřásla a když se ozval skřípot, věděli muži, že se na ně řítí strom.

Nedokázali zadržet výkřik. Vydral se jim z hrdel, ale vycházel až z nejvzdálenějších míst jejich duší. Strom se zřítil a větve je přichytily k zemi do vod potoka, které se přes ně bez soucitu valily. Nedovolily jim odejít a běsnění zvířecích zabijáků se už blížilo.

Druhá skupina slyšela jejich řev i přes hukot bouře. Rozproudilo jim to krev o něco víc a svaly se odhodlaly k další, ještě namáhavější, práci. Uháněli dál a už se ani neohlíželi za sebe.

Muž, který v předchozích dnech při lovu přišel o malíček na levé ruce, se odhodlal otočit, aby zjistil, jestli vůbec ještě mají nějaký náskok. Neviděl nic, co by mu pomohlo. Než se stačil otočit zpátky, ucítil, jak mu noha znejistěla a podklouzla. Nedokázal se ničeho zachytit a zřítil se po srázu dolů. Cestou se převaloval po svahu, nohy a ruce se točily kolem jeho těla snad už jen z povinnosti a ohýbaly se, až v nich praštělo. Když narazil do pařezu a překulil se přes něj, zapraskalo v něm naposledy a on vydal zachroptění, podobné tomu, které slýchali pokaždé při skolení zvěře.

„Nech ho,“ zařval starší muž na mladšího, když se chystal sklonit k tělu, které se ještě škubalo. Mladší muž, ještě stále bez vousů vzhlédl ke staršímu a přikývl. Pochopil. Teď už přežili jen oni. Musejí běžet dál, pokud chtějí mít ještě naději.

Pokračovali a vítr začal skučet ještě víc. Blesků přibylo a oni viděli, jak kolem nich pochodují další a další obři. Jak se jim čtyři nohy střídavě ohýbají v kloubech a při každém došlápnutí porážejí i vzrostlé stromy. Objevovaly se na všech stranách, ti obři, jakoby se země rozpadala a oni vystupovali na to, co z ní ještě zbylo.

Když se znovu zablýsklo, běželi v řídkém lese. Sotva už popadali dech a nohy je téměř odmítaly nést. Mladší z mužů, protože jeho paměť fungovala i nyní, když mysl svazoval strach, toto místo poznal. Než však stačil zakřičet a upozornit druhého lovce, v zemi to zapraskalo a zkušenější z dvojice zmizel pod kořeny stromů. Chytil se do pasti, kterou nastražili oni sami. Na jejím dně jako zuby číhaly zatlučené kůly a on neměl ani dost síly, aby dokázal zakřičet. Krev z jeho těla stékala po otesaném dřevě, vytékala mu z úst a nosu a déšť ji smýval. Ne z milosrdenství, ale z povinnosti. Nesl tu tekutinu s sebou a ona se vpila do hlíny. Možná že stromy na tom místě po takové výživě vyrostou o trochu víc, než ty ostatní.

Mladík tak zůstal sám. Neodolal ještě poslednímu pohledu na mrtvolu muže, kterého ani při troše skromnosti nemohl označit za svého přítele. Blesk mu dovolil vidět, jak se na kůly namotala střeva a ta se v posledním nervovém sevření kroutila a vytékala z útrob jako klubko hadů.

Nedaleko opět zařičely bestie a připomněly mu, proč běží zrovna tudy. Okolí ale znal a vzpomněl si na místo, které by mu mohlo pomoct. Vyrazil dál a když vzhlédl k nebi, všiml si, že na obzoru už není tak tmavé, jako když se přihnala bouřka. Možná se ještě zachrání. Stačí jen najít to místo.

Tam, kde se z jehličí začaly zvedat balvany, aby po několika metrech přešly ve skály, našel před několika dny opuštěnou noru. Dost širokou, aby do ní mohl zalézt a doufat, že se vyhne všem těm tesákům a drápům a obřím nohám drtících stromy jako slámu. Věděl i o jeskyni, ale tam by ho ta zvířata ulovila určitě.

Měl štěstí, že noru vůbec našel a díky bohu měl pravdu, když si myslel, že se do ní vejde. Vlezl do ní nohama napřed a rukama se začal posouvat hlouběji, aby ho ty obludy nemohly ani vyhrabat. Slyšel jejich řev a kvílení. Jakmile uslyšel i chrochtání a funění, věděl, že se k němu přiblížily. Naštěstí ani jedno z nich ho nenašlo.

Déšť s větrem však neustávaly. Bičovaly krajinu a neušetřily ani skály nad ním. Někde nahoře se musel uvolnit břeh nějaké tůně, protože do nory začal stékat pramínek vody.

Než nad ránem nebe vzplálo úsvitem a bouře odezněla, uvolnila se hlína a zavalila jednu noru pod úpatím skal uprostřed lesa. Z jejích útrob už nic nevyšlo.

Slunce vyšlo jako obvykle a odhalilo přírodu pod sebou. Poválené trávy na lukách, polámané stromy v lesích a dva muže u vyhaslého ohniště. Žádné průrvy, ani trhliny, jen na některých místech sesuvy půdy a rozvodněné řeky a říčky.

Dva muži, oba lovci, seděli v tábořišti s úlovkem masa a kožešin a nebyl nikdo, s kým by se o svou kořist museli dělit. Mladší z dvojice otevřel oči a protáhl se, aby uvolnil ztuhlé svaly. Starší stále seděl. Když do něj jeho syn strčil, aby ho probral, nepohnul se. Dokázal vyvolat iluze a představy v ostatních. Uměl lovit rukama i myslí, ale nakonec mu při takové námaze puklo srdce.

A tak se z mladého učedníka stal mistr. Až jeho syn vyroste, bude muset to všechno naučit i jeho. Lov se však vydařil. Na místě zůstalo jen tělo, na kterém, stejně jako na ostatních, po několika hodinách začali hodovat ptáci.

Cikánské duše

Jak v neklidných snech kráčím sám úzkými uličkami po dlažebních kostkách. Ohrnuji si límec vstříc chladu a vlhku. Když v tom mé oči probudí záblesk, co přeruší noc a dotkne se zvuku ticha. V tom náhlém světle spatřím lidi – deset tisíc, možná víc. Lidi hovořící, aniž by cokoliv řekli, lidi naslouchající, aniž by slyšeli. Chci jim říci pár slov, ale ta dopadají jako kapky deště na kočičí hlavy a znějí ozvěnou v pramenech ticha.

Jsou to duše. Proto to ticho odrážející se z jejich těl – jsou mrtví. Kolem mě je mrtvo. Límec mne před chladem neochrání a kabát před vlhkem mou zsinalou kůži neskryje. Jsou tu mrtvé duše. A já potřebuji zachránit. Nevyrvu sám sebe ze spárů smrti, která je tou nejspravedlivější na celém světě. Potřebuji pomoci.

„Hrejte, cikáni, hrejte! Poslední čardáš. Poslední poskok, při němž život ztratím. Hrejte!“

 

***

 

Vidím jak dnes mladého cikána, který mě táhne ze zákopů a vzrušeně šeptá: „Pojď, pojď!“

„Proč?“ táži se. „Postřelí nás.“

„Nepostřelí, nemohou. Pojď už!“

Plížíme se spolu bahnem plným olova, bahnem rozrytým štěkajícími ohni a prudkými lijáky. Ostatní po houfech umírají. Když se ohlédnu, vidím je stoupat a vzápětí padat s rukama na srdci. A ti, co nemají odvahu se postavit, umírají ještě bídněji a delší dobu, bez povšimnutí zalknuti bahnem a poraněni střepinami granátů.

„Neohlížej se,“ tahá mě za rukáv, „už je to jen kousek.“

Od té doby, co jsem poprvé ulehl do zmrzačené země, co jsem poprvé zabil a zakusil zimu a skutečný hlad, si přijdu lepší. Lepší než ti, za které bojuji, než ti, co sedí doma a litují se. Naše životy uhasínají po tisících jako svíčky v průvanu a oni pláčí. To je hezké, že pláčí, ale nám slzy nepomohou. Také má matka pláče, posílá mi psaní plné slz. Pohrdám i jí, protože neví, co je peklo, a neví, že Bůh neexistuje. Je naivní. Myslí si, že přežiji, ale já vím, že ne. Dávno jsem se s tím smířil. Mým úkolem je zabít co nejvíce zvířat jako jsem já, která bojují na opačné straně.

„Kam to jdeme?“ dochází mi pomalu trpělivost. „Tam se střílí! Kam jdeme my?“

„Pod ten strom. Tam pod ten jediný zelený strom. Pojď, prosím.“ V jeho očích planou divoké ohníčky. Přesně takové, jako když kdysi zahlédl v dálce svou ženu, shodil zbroj a přes kapitánovy výhrůžky letěl jak šílený vstříc její náruči. Jen pro ty ohníčky jsem mu uvěřil a šel dál.

Mám divný pocit. Dnes jsem já ten zbabělec, který se s lítostí dívá na orgie smrti. Jsem ten zbabělý naiva a to neskutečně zraňuje mou ješitnost.

„Pojď, ať tam ještě je, ať neodejde! Pojď, rychle, spěchej!“

„Kdo tam je?“

Neodpoví mi. Jen se jak šílenec žene vpřed po loktech a kolenou rozmoklým bahnem.

Plazím se za ním. Srší z něj tak silná víra v něco dobrého, že neodolám. I když poslední dobou vším pěkným a něžným opovrhuji. Je to pro mě nějak nižší, nemá to takovou váhu jako smrt.

„Poběž, je tady!“ divoce na mě mává zpod stromu. „Nic se ti nestane! Dělej!“

V tu chvíli se otáčí, klesá na kolena a ztrácí se mi z dohledu za podezřele zelenými listy vprostřed hnědého bláta, louží a kráterů.

Přepadá mě zvědavost a běžím. Nevšímám si nebezpečí, zvykl jsem si hledět tváří v tvář smrti a našel v tom jisté zalíbení. Znovu si přijdu dobře, tvrdě, odvážně.

Dosahuji rajského úkrytu, který skýtá živý strom. Můj přítel klečí na zemi a oči vzpíná někam nad sebe. Podívám se tím směrem ještě celý udýchaný a hledím do tváře jinému cikánovi, který sedí na větvi trošku natočený bokem a mezi zuby žmoulá dohořelé cigárko.

„Kdo je to?“ ptám se a kývám hlavou směrem k tomu na stromě.

„Klekni si,“ šeptá, „je to Bůh. Klekni.“

Nechci si klekat. Má hrdost a pýcha mi to zakazují. Ať je to třeba Bůh, já jsem voják.

„Prosím tě, klekni,“ tahá mě za lem kalhot. „Klekni si.“

„Ne. Nekleknu před nikým, kdo se s takovým klidem dívá, jak umíráme. Ať je to třeba Bůh.“

„Hloupý. Jsi hloupý,“ smutně říká ten důvěřivý mladý cikán a vzrušeně vzhlíží k tomu na větvi.

„Kdo jsi?“ obořím se z ničeho nic na toho budižkničemu. „Kdo vůbec jsi, že máš místo přilby čepici a místo pušky cigárko?! Kdo jsi, že místo na smrt v poli se díváš na život ze stromu?! Kdo jsi, že mateš hlavy důvěřivým a necháš si posluhovat?!“

Má řeč ho nechala chladným, což mě rozčílilo ještě víc.

„Ptal jsem se tě, kdo jsi!“

Párkrát přežvýkl a zabručel jako by sám pro sebe: „Bůh.“

„To ti mám věřit? Necháš nás umírat v houfech a jsi Bůh?!“ Posměšně a vzdorovitě jsem padl na kolena a ironicky spustil: „Otče nás milosrdný, jenž jsi na nebesích, děkujeme ti za smrt a utrpení, jehož nám dopřáváš plnými doušky. Amen.“

„Nemáš zač, synu. Jsem Smrtí stejně jako Bohem a ty s tím nikdy nic neuděláš, protože jsi člověkem stejně jako červ je červem. Nehněvám se, jen ti to říkám.“

Trochu jsem se ulekl, ale hněv a vzpurnost, které ve mně vychovala válka, převládly. „Tak mi dej život, Bože! Dej mi přežít války a uniknout kulkám. Dej a já uvěřím.“

Lehce poposedl, vyplivl rozžvýkaný špaček a zkoumavě si mě prohlédl. „Dám. Ale řekni – chceš život za každou cenu?“

„Už se snažíš vykroutit?“ poškleboval jsem se vítězoslavně. „Až se budu v křečích svíjet v blátě, až budu sám dlouze umírat, vzpomenu si na tebe a budu mít radost. Budu se ti smát, budu se smát tvým lžím. A budu vítěz. Mrtvý vítěz.“

„Nesnažím se vyhnout svému slibu. Život ti dám. Jen musím vědět, zda si jej žádáš za každou cenu.“

„Ano, za každou cenu, šarlatáne!“ vykřikl jsem do větru. „Za každou cenu!“ A můj hlas se podivně rozlehl nad širými pláněmi, překřičel bouchání děl a výstřely bajonetů a otřásl nebem i zemí. Strach s panikou se vkrádaly do mé mysli.

„Pojď,“ popadl jsem za ruku cikána, co stále klečel s poděšeným výrazem ve tváři. „Nečum a pojď!“ přestal jsem se ovládat. „Jdeme!“

Trhal jsem jím, dokud se nezdvihl a neběžel se mnou zpět k zákopům vstříc jisté smrti. Já málem šílený strachy, on poděšený mnou. Jediní dva muži v poli. Letěli jsme středem bojiště. Nikdo nemohl poznat, za koho válčíme. Chtěl jsem být mrtvý. Co nejdříve. Chtěl jsem dokázat tomu podvodníkovi, že mám pravdu, a zároveň uniknout vlastnímu strachu.

Zaštěkaly výstřely a já jako ve snách spatřil kulky z obou stran, jak se blíží a pak těsně před mým tělem uhýbají a sráží k zemi mého druha. Zaklepal se a padl děravý jak řešeto. Stačil jen vykřiknout: „Hrejte, cikáni, hrejte! Poslední čardáš. Poslední poskok, při němž život ztratím. Hrejte!“

Zalehl jsem k němu do bláta a s hrůzou se díval na krev, kterou hladově polykala rozrytá zem, a na tvář, která uměla snít a věřit. Viděl jsem tu bezmoc a němou výčitku v jeho obličeji a v uších mi zněl hlas: „Za každou cenu!“ Ten hlas stále opakoval ta slova, hučel mi v hlavě a zarýval se mi hluboko do duše.

S tváří zabořenou v blátě a s rukama na uších jsem ležel a štkal. Kolem mne dusaly těžké boty a rachotily výstřely. Nikdo mě netrefil. Byly slyšet vzdechy, skřeky, zoufalé nářky a také tři slova: „Za každou cenu!“ Ale nikdo mě netrefil.

Když jsem vstal, byla hluboká noc a jen měsíc ozařoval krajinu. Všechny kaluže byly rudé, všechna těla mrtvá a nenávistně bledá. Byl jsem jediný živý mezi mrtvými. Byl jsem sám, navždy.

Brodil jsem se kalužemi krve a šlapal po tělech svých druhů. Když jsem opustil bojiště, kůže mi zbělela a zvrásnila se. Byl jsem jediným, kdo přežil, a zároveň jediným, kdo všechny ty muže zabil. Všechny do jednoho. A zničil jsem jejich ženy a děti a matky. Zničil jsem tolik štěstí nabubřelostí, která není vlastní ani krvelačné šelmě.

 

***

 

Z hloučku těch mrtvých duší vystupuje jedna. Jedna jediná se ke mně blíží a zhmotňuje se, dostává tvary a rysy, a pak ji poznávám. Je to ten cikán, můj přítel, kterého poslaly k zemi kulky, jež patřily mě. Nedokáži z jeho tváře nic odečíst, jen se blíží a nahání mi hrůzu.

„Já…já… omlouvám se ti,“ šeptám, když už se přede mnou notnou chvíli jaksi vznáší bez hnutí.

„Já ti odpustil svou smrt,“ říká tiše, ale ostře. „Ale viním tě z toho, že má žena ještě žije!“

Proč tak křičí najednou? Proč se zde vše tak rozléhá a divně lomozí v ozvěnách podivného ticha?

„Chci svou ženu zpět! Chci ji zde, chci být s ní! Chci, abys mi ji vrátil!“

Je ticho. Kape v ozvěnách.

„Jak to mám udělat?“ špitám.

Najednou připluje i ten starý cikán v čepici. Dnes nemá cigárko, dnes asi není Bůh, ale Smrt. Odnikud vytahuje ostrý nůž, jehož břit se blýská v mrtvé měsíční záři. Polekaně se odvracím.

„Neboj se,“ směje se škodolibě, „nikdo ti nic neudělá. Vem si ten nůž.“

Beru jej do dlaně a překvapuje mne, jak je těžký.

„A teď půjdeš a jeho dobrou ženu bodneš přímo do prsou. A až z jejích snědých ňader vystříkne temně karmínová krev, pak si v ní omyješ ruce a smyješ z nich hříchy minulé!“ hřímá a jeho hlas se ke mně vrací v tisícerých podobách zesílen zvukem ticha.

 

***

 

A najednou jsem zas na zemi, na boji rozedrané půdě, a hledím na své ruce. Jsou bílé a vrásčité, na povrch podivně vystupují kosti a šlachy. Také je v nich nůž. I když chci, nejde zahodit, nejde zabodnout do mého srdce. Je určen jen těm nevinným prsům.

Zřejmě je to můj trest. Navždy bloudit pustou krajinou plnou smrti jen se svým svědomím. Se svědomím vyvolaným dušemi cikánů, se svědomím očerněným válkou a pohrdáním, se svědomím, které do poslední chvíle opovrhovalo i vlastní matkou. Matkou, která milovala netvora, přestože v něm ztratila syna.

 

***

 

„Hrejte, cikáni, hrejte! Poslední čardáš. Poslední poskok, při němž život ztratím. Hrejte!“

Rozjímání (do soutěže)

Je nádherný listopadový den. Mlhy se táhnou, venku prší, takový ten jemný, studený nekonečný deštík, typický pro pozdní podzim, na silnici je plno mokrého listí, člověk má dojem, že ho mraky polknou, že se v nich rozplyne.
Jehličí modřínů na stráních již dávno zezlátlo, utvořilo krásný koberec a holé hnědé větve trčí jak pařáty. Na mokrých břízkách se drží jen zlatavé poslední lístky, rudé listí jasanů probleskuje valící se mlhou. Jedním slovem – krása!
Jak může někdo takové překrásné smutné dny vyměnit za slunečné, bezmračné dny s modrou oblohou, za křišťálovou a teplou vodu, někde na Maledivách nebo na Floridě. Vždyť to musí být otrava.
Jsem na cestě z Kolína nad Rýnem, na dálnici přes kopce a pahorky tamější vysočiny, a nasávám celým povrchem mého starého těla venkovní atmosféru. Monitor mi ukazuje vykřičníkem „Pozor! Je venku 0° C!“ a rádio hlásí, že na zledovatělé dálnici u Wuppertálu se převrátil náklaďák s nákladem vepřů. Řidič a většina vepřů to přežili a pobíhají po silnici. Dálnice je uzavřena.
Co má náklaďák, dnes, co dělat na dálnici. Dnes je v Německu již třetí církevní svátek v tomto měsíci. Jak tady mohou žít lidé v blahobytu, když mají pořád svátky? A z nudy jenom vzpomínají na zemřelé.
Den Dušiček, den Všech svatých a dnes den Smutku všeobecně. Před nedávnem byl svátek Sjednocení, což je také smutné, a když se dáte do řeči se známými, tak se vše jen točí v myšlenkách, co bude, až umřem, kdo na nás bude myslet, pohřby jsou drahé, kde vzít peníze, kdo bude pečovat o naše hroby.
Z toho by dostal jeden mladý, že jo? Představa, že budu ležet na hřbitově, mít černou žulovou desku s nápisem:
„Tady odpočívá kdysi mladý muž,
nedožil se stovky, umřel předtím už.
Pro přátele býval vždy věrný jak pes,
kdybychom ho neutloukli, žil by snad i dnes!“
je přece důvod k zamyšlení, ne?
Možná že se jeden z mých potomků po letech zeptá: „Neměli bychom se jít podívat na hrob dědy?“
„Ale, vždyť jsme tam byli nedávno. Hned po narození dcery.“
„No, jo, ale nezapomeň, že už dělala letos maturitu.“
Chtěl by někdo příbuzné otravovat? Představte si, že po 150 milionech roků vás někdo vyhrabe, nějaký novodobý budoucí archeolog Marťanů, nebo co tady bude za Áliens, a budou se nad skeletem zamýšlet, co to bylo tehdy za tvora.
Trpěl na revma, artrózu, na plotýnky. Budou usuzovat, že ten tvor vzhledem k plotýnkám, které ho zlobily následkem časté činnosti v předklonu, že se živil převážně sbíráním a požíráním rostlinek (Cha! Cha!). Měl malou lebku, tudíž nemohl být příliš inteligentní. Brontosauři vážili při délce 7 metrů až 4 tuny. (Vědecky dokázáno v novinách, když našli dnes v Americe nového chcípložrouta.)
Tento tvor mohl mít tím pádem při dvoumetrovém skeletu kolem 800 až 900 kilo. (Tak tlustý jsem ale nikdy nebyl! To bych si vyprosil.)
Zbytečně dlouhé řeči. Já se nechám spálit a dědici dostanou úkol můj popel rozsypat do moře u Mysu Finisterre. Jinak nic nedostanou. Proč tam na Mysu?
Když jsem tam byl, tak jsem si všiml, že tam pořád fouká větřík ze všech stran. Vždy od moře na pevninu. A když ten popel tam tak budou sypat, tak ho dostanou všecek do obličeje. A na to do konce života nezapomenou a budou si říkat: „Ten děda měl blbý fóry celý život!“
Šoféra už pacifikovali, i prasata jsou pochytaný a odklizený, hlásí rádio. Tak můžu jet dál. Doma si dám sklenici Frankovky z Dolních Dunajovic, pozdní sběr! To bude lahoda, tím spláchnu prach. Jinak se těch sto let nedožiju.

Zdi kolem nás

Byl to jen okamžik, kdy jsem jel autem po dálnici. Spěchal jsem do Brna na jednání. Vyrazil jsem sice včas, ale nepočítal jsem s tím, že někde u Humpolce bude asi půl hodiny trvající kolona, takže jsem musel toho našeho broučka popohnat, abych byl na zasedání vedení firmy včas. Sídlo jsme měli v Brně, ale většina lidí pracovala v kancelářích v Praze. Kdyby se vedení přesunulo do Prahy, zjednodušilo by to mnoha lidem život. No, každopádně jsem jel autem a najednou jsem, ani nevím kde.

Všude je tma a ticho, po pravdě mám tmu rád, ale teď se bojím pohnout. Děsí mě nic nevidět na místě, které neznám. Copak jsem za takový okamžik oslepl? Možná se něco stalo a já teď uvidím ten pověstný světelný tunel a bude konec. Určitě se muselo něco stát, přeci jsem se zničehonic neobjevil na jiném naprosto neznámém místě. Ležím na tvrdé zemi, pokusím se pohnout rukou, jde to. Nakonec se i postavím. Hýbat se můžu, to je dobré znamení, ale chci se už konečně dozvědět, kde to jsem. Opatrně pomalým krokem se vydávám vpřed. Mám ruce před sebou, kdybych náhodou nahmatal něco, co by mi mohlo pomoct se zorientovat. Ale nikde nic, sahám rukama do prázdna. Už to začínám vzdávat, všude je tma a nějakou tu chvíli jdu. Ale najednou vidím v dálce, tak mi to aspoň připadá, teplé světlo.

A je to tady. Tunel. Smrt. Tělem mi projíždí mráz. Mám strach. Nechci ještě umřít, ale nějaká podvědomá síla mě k tomu světlu táhne. Pokračuju tím směrem a po pár krocích to vypadá, že se rychle přibližuji, jako by na tomhle místě vzdálenost fungovala úplně jinak než v normálním světě. Kde to sakra jsem, zní mi v hlavě stále neodbytný hlas potřebující odpověď. Doufám, že ji brzy najdu. Ještě pár kroků mě dělí od místa, odkud vychází světlo, když vtom tam zahlédnu jakousi postavu. Sedí na zemi před něčím, co vypadá jako skříň, a sleduje mě. Udělám těch pár kroků, které mě dělí od jediného člověka široko daleko. Neubráním se úleku. Je to žena oděna v šedé pytlovině. Ačkoli se na mě dívá, nevidím nic z jejích rysů. Je prosta obličeje, vlasů, vypadá spíše jako rozpracovaná loutka, které někdo ještě musí namalovat obličej a dodělat vlasy. Ale s jistotou vím, že je to žena.

„Můžete mi říct, kde to jsem?“ zeptám se a vyděsím se znovu při zvuku vlastního hlasu. Tohle přeci není můj hlas. Vůbec nikdo snad nemůže mít takový hlas jako já teď. Nedokážu ho k ničemu přirovnat, není lidský. Moje vlastní slova zní jako cvrlikání ptáků na jaře. Sám sobě bych nerozuměl, ale vidím na ní, že ona mi rozumí. Přesto dál mlčí a já si přijdu ještě nepatřičněji, než když jsem se probudil ve tmě. Začíná mě rozčilovat, jak nad ničím z toho, co se tu děje, nemám kontrolu.

Mám na jazyku nejedno sprosté slovo, jsem vyděšený, a to chci jako vždy řešit agresí. Už mě za tohle jednání párkrát hrozilo, že dostanu přes hubu, ale teď je mi to jedno. Už se nadechuju, abych si odplivl, když se začíná všechno okolo mě měnit. Ta skříň i sedící žena mizí a místo toho se ocitám v prostoru, kde mě na chvíli oslepí ostré světlo, které má s tím teplým příjemným pramálo společného. Mám zavřené oči, a i přes víčka vidím prostředí, ve kterém se nacházím, jasně. Tentokrát stojím v písku a až teď vnímám, že jsem celou dobu bos. Písek se mi dostává mezi prsty. Kdybych byl u moře, nevadilo by mi to a možná by to bylo i příjemné, ale takhle je to další z věcí, co mě irituje.

Přede mnou se něco třpytí, chvíli uvažuju, co to je, než se vydám tím směrem. Je to zrcadlo. Tentokrát vykřiknu tím divným hlasem. Vždyť vypadám přesně jako ta žena! Co je tohle kruci za místo? Chci odsud honem pryč! Kolem mě se začínají objevovat další taková zrcadla, až mě zcela uzavírají do čtverce o hraně tak pět metrů. Ať se podívám kamkoli, vidím tu podivnou loutku, která má ty stejné pohyby a gesta jako já. Až si začínám říkat, že mě někdo musel zfetovat, vždyť tohle není normální. Zjišťuji, že když si zakryju oči dlaněmi, nevidím nic než tmu. To mě tentokrát uklidňuje. Je děsivé dívat se na sebe, obzvlášť když nevypadám jako já, a to všechno přes zavřené oči. Snažím se z toho nezcvoknout. Zaslechnu nad sebou něčí hlas, tedy pokud se to švitoření dá nazvat hlasem. Nade mnou se sklání hlava té ženy a já si proti ní teď přijdu jak trpaslík, a to byla proti mně drobná. Nacházím se v té podivné skříni, odkud vycházelo světlo, docházím k poznání a náhle mám pocit, že jsem tam, kde být mám. I když vypadáme stejně bez výrazu a charakteristických rysů, někoho mi připomíná, jen si nemohu vybavit koho. Posadím se před jedno zrcadlo a sleduju tu loutku. Chvílemi se mi zdá, že skrz tu univerzální postavu prosvítá má podoba. Mám po dlouhé době čas přemýšlet sám o sobě.

Jsem úspěšný manažer personální agentury, která hledá ostatním firmám vhodné zaměstnance. A jsme v tom dobří. V práci trávím celé dny a víkendy obvykle buď prospím nebo vyrazím za tou hrstkou kamarádů na bowling. Ale jsou to zase jen kolegové z práce. Známé a kamarády z minulých let jsem poztrácel cestou životem. Vlastně nikoho blízkého už dlouho nemám. Čas od času nějakou tu ženskou sbalím, ale nemívá to dlouhého trvání. Pár nocí, občas společně strávený víkend a konec. Kdyby mi bylo dvacet, bralo by se to jako nevybouřené mládí, ale mě už táhne na čtyřicítku.

Párkrát do roka navštívím rodinu, většinou na nějaké narozeninové oslavě nebo na pohřbu příbuzného. Ale většinu roku jsem sám mezi desítkami lidí, kterým šéfuju. Žádná slast takový život, ale už jsem se asi smířil s tím, že zůstanu sám. Nic jiného si taky nezasloužím. Do hlavy se mi začínají vkrádat vzpomínky na časy, kdy jsem ještě nebyl tak odporně sám. Měl jsem kamarády ještě z dětství nebo ze školy. Byli jsme skvělá parta. A hlavně měl jsem úžasnou holku, s kterou jsem chtěl strávit život a založit rodinu. Ale o všechny jsem přišel svou namyšleností, když mě ve třiceti povýšili. Teď to vím, ale kde je všem konec. Bojím se jim přijít na oči, vlastně ani nevím, jestli bychom si měli po těch letech co říct. Ale vím, že budu do konce života litovat, že jsem přišel o tu báječnou černovlásku. Znovu vzhlédnu a podívám se na ženu, která mě stále pozoruje. Už vím, kdo to je. Je to ta jediná žena, kterou jsem kdy miloval.

Najednou její tvář zmizí a začíná mizet i světlo, takže můžu otevřít oči. Mám pocit, že se propadám do nějaké hluboké propasti. Všude kolem mě se rozpíná temnota, které se děsím ještě víc než předtím. Ucítím tvrdý pád a ztrácím vědomí.

 

„Pane Krejčíku, slyšíte mě?“ zaslechnu jakoby zdálky ženský hlas. Pokusím se pohnout rukou. Jde to pomalu, ale trochu s ní pohnu. Opatrně otevírám oči. Všude je hrozně světla, ležím v bílé nemocniční posteli. Dívá se na mě mladá, asi pětadvacetiletá, zdravotní sestra.

„Víte, co se stalo?“ ptá se mě. Snažím se rozvzpomenout si. Ale v hlavě mám prázdno. Nevím nic. Ani si nejsem jistý, že se jmenuju tak, jak mě oslovila. Jen zavrtím hlavou.

„Měl jste těžkou nehodu. Ležíte v Brně v nemocnici. Byl jste několik dní v kómatu,“ říká mi, „podle vašeho kolegy jste jel z Prahy sem na jednání. Ale dostal jste se nešťastnou náhodou do cesty kamionu, který dostal smyk.“

„Počkat,“ zastavím jí, „já vůbec nevím, co se to děje. Co se stalo? Proč jsem jel do Brna? Vždyť bydlím v Českým Krumlově. Musela jste si to splést.“ Jediné, co se mi vybavuje, je neurčitý dům, ze kterého je výhled na zámek v Krumlově. Ani nevím, jak jsem k té vzpomínce přišel. Sestra s omluvou odchází a po chvíli přichází doktor asi v mých letech. Ptá se mě na různé otázky, na které neznám odpověď. Kde a s kým bydlím nebo co dělám.

„Máte nejspíš dočasnou ztrátu paměti,“ oznamuje mi zamyšleně, „zkusím zavolat vašim rodičům.“ Zeptá se mě na křestní jména rodičů, ani to nevím. Jsem vyděšený. Co se to kruci stalo, že si nemůžu na nic vzpomenout. Začínám panikařit, jsem na pokoji sám napojený na několik přístrojů. Stačím si všimnout, že mám nohu v sádře, než přijde ta pohledná mladá sestřička a píchne mi injekci, která mě uspí. Přijde mi, že spím dlouho. V mých snech se objevuje jen jedna tvář. Jediná tvář z celého mého dosavadního života, kterou si pamatuji, je krásná černovláska s pomněnkovýma očima.

Probouzím se a u postele sedí postarší pár. Jsou mi povědomí, ale nedokážu je nikam zařadit. Zjišťuji, že to jsou mí rodiče. Pomalu se mi vrací během rozhovoru vzpomínky na šťastné dětství. Mluví se mnou zdráhavě, jako bychom si neměli co říct. Přitom se na mě matka přes slzy usmívá a drží mě za ruku.

„Hlavně, že budeš v pořádku. Doktor nám říkal, že s tou pamětí by to mělo být zase dobré,“ promluví otec a vymění si s matkou starostlivý pohled.

„Co se dělo předtím, než se stalo tohle?“ ptám se a podle jejich pohledů mi dojde, že se mi odpověď na mou otázku líbit nebude.

„Jezdil jsi domů jen párkrát do roka. Během několika let ses nám odcizil. Měla jsem pocit, že si mezi sebe a svůj starý svět, do kterého jsme patřili i my, stavíš zeď. A my jsme to nedokázali nijak změnit,“ odpoví mi matka. Nic se mi nevybavuje. Cítím, že jsem jim hodně ublížil. Všechno na mě padá a jako vysvobození se mi v hlavě ukazuje stále ta krásná černovláska.

„Víte,“ začínám a nevím chvíli, jak mám pokračovat, „vzpomínám si na jednu ženu. Je asi mladší než já, nevím. Má dlouhé černé vlasy, hluboké pomněnkové oči a krásně se usmívá.“

„To bude Tamara. S tou jsi před lety dlouho chodil,“ odpoví mi táta.

„A co se stalo? Proč spolu nejsme? Proč není tady?“ ptám se a zatoužím ji vidět.

„Rozešli jste se v době, kdy tě povýšili a odstěhoval ses do Prahy. Hrozně ses v té době změnil. Odvrhl jsi všechny kamarády, co jsi v Krumlově a v Budějovicích měl. Bydleli jste spolu chvíli v Praze, ale pak jste se rozešli. Tamara se pak vrátila do Krumlova.“

„A… A myslíš, že by mohla přijet? Že by mě chtěla vidět?“ zeptám se s nadějí v hlase. Přijde mi, že právě ona je klíčem ke všemu v mém životě.

„Můžu ji zavolat, jsme pořád v kontaktu,“ řekne máma a po pár chvílích je sestra vyžene s tím, že je konec návštěvních hodin a mě píchne další injekci, která mě znovu přímo hodí do říše snů, ve kterých je Tamara.

Nikdo neví, jak to dopadne, ale vím, že tentokrát si ji utéct nenechám. Změním svůj život tak, abych se za sebe nemusel stydět. A splním si pár snů, o které jsem svou namyšleností přišel.

Koncert

Stanul jsem pod vysokým dveřním obloukem z hrubě otesaných kamenných kvádrů. Dýchal tu na mě onen vznešený chlad, zima převyšující mne svou mocí. Ač nevěřící, vešel jsem s kajícnou bázní do světlého temna kostela. Mohutné sloupoví se táhlo dvěma řadami až ke zdobnému oltáři zasvěcenému panence Marii. V tomto místě příčná loď protínala prostor a vytvářela kulovitý, do výše stoupající průzor. Svět zde byl tichý a majestátní.

Usadil jsem se do jedné z lavic a pohledem bloumal po malebných zdech, po sochách a jejich tvářích, tak čistých a nevinných. Lidé pomalu přicházeli a usazovali se všude kolem, zaplňovali a svou přítomností zmenšovali to okouzlující místo. Nikdo si nevšímal mladého chlapce. Dav šuměl, dav se vzpínal, dav ryčel. Byl neutišitelný, nespoutaný. Byl všemohoucí. Ani v těchto prostorách nepocítil stud nebo trochu úcty. Byl neomalený a sobecký.

Snad jako jediný jsem spatřil přicházející sbor. Před publikum nastupovali muži i ženy v černém. Ticho stále nenastávalo. Táhlé teskné kvílení flétny naplnilo sál, jednotlivé tóny proplétajíce se mezi sloupy sahaly nám až na dna duší. K nim se přidaly lesklé píšťaly varhan, aby společně prosytily rozechvěný vzduch. Diváci konečně utichli. Nastoupily první hlasy. Zprvu jen tiše a trochu nesměle, ale pak se přidávaly další a další, prolínaly se tu v rychlých trylcích, tu zas v dlouhých kadencích hebkých jako pohlazení větru po tváři, mísily se v divokých kaskádách. Chvílemi čistě zvonily jako klokotající potůček v horském údolí, jen aby se znovu rozeběhly a s mohutným duněním narážely do jemného kostelního zdobení. Staré silné zdi se chvěly silou pocitů a hudby.

Na mém těle vyskočila husí kůže, ale zima mi nebyla. To ta krása, smutek a touha začaly převyšovat přirozený stav. Nekonečná píseň nás přenášela napříč časem i prostorem, vyjevovala nám smutky i krásy, lásky i vlastní zklamání. Zaslechl jsem popotahování. Otočil jsem se a spatřil staré paní, jak si otírají oči začerněné slzami rozpitou tužkou. I mně se do očí draly slzy. Jediná drobná čirá kapka se oddělila od ostatních a padala k zemi, kde se roztříštila o zaprášené stupátko na tisíc dalších kapiček. V každé z nich se leskl stesk a žal celého světa.

Rýhy ve starém, léty již rozpraskaném dřevě jako by tvořily mapu světa tak velkého a pustého, až srdce usedalo. Sledoval jsem ty čáry v ohmataných opěradlech přede mnou, myšlenky mi jako o překot vířily hlavou. Nechával jsem se unášet melodií poznání, možná jsem zatoužil uvěřit a stát se součástí něčeho vyššího, než jsem já. Stále mě však rušilo šustění papírových kapesníků, jejich trhání a muchlání, vrčení a pískání fotoaparátů, blesk při stisknutí spouště, cvakání a vrzání způsobené výmysly moderního světa. Pomalu jsem si uvědomoval, jak hluboce dnešní dobu nenávidím.

Vztek ve mně bouřil a začínal ovládat mou mysl. Nemohl jsem se soustředit, nemohl jsem se uvolnit a zaposlouchat se. Toužil jsem v klidu vnímat hudbu, nechat se naplnit její tesknou nádherou, opojen a dojat odpočívat v jemném náručí pocitů. Nemohl jsem. Lidé poblouznění dobou, bezostyšní a sebestřední – nic jim není svaté. I při otírání očí musejí rušit papírovými kapesníky, které stvořili k obrazu svému – z falše a pýchy, z nevědomosti a prázdnoty, z vlastní bezmoci. Ubozí panáčci z papíru, bloudíte světem bez cíle a při závanu větru klesáte na kolena! Přitom si myslíte, jak jste silní. Jste malí!

Už jsem to nevydržel. Vztek ve mně vzkypěl a já zbaven soudnosti vyskočil a začal na cáry cupovat kapesníky i obaly. Lidé vstávali a pohoršeně křičeli. Hudba skomírala, až docela utichla. To ještě podpořilo můj hněv.

„Jste tak ubozí, tak maličcí!” povykoval jsem nenávistně s hněvem zkřivenou tváří. Útržky papíru a igelitu létaly všude kolem a jako hejno vran si posedaly lidem do vlasů. „Hrdinové!” křičel jsem hlasem plným ironie a posměchu. Mohutný řev se tříštil o kamenné zdivo a omítku s freskami. Lámal se o prokládané linie a ornamenty štuku na stropě a jako sup se vrhal zesílen prostorem zpět dolů na svou kořist. „Díváte se, ale jste slepí! Posloucháte, ale neslyšíte! Jste zaslepení touhle dobou! Slyšíte? Tak mluvte!” S těmito slovy jsem vytrhl nejblíže sedící ženě z rukou fotoaparát a mrštil jím proti sloupu. Střepy a úlomky plastu se rozlétly kolem, lidé se bázlivě přikrčili a hleděli vyděšeně do mé rozlícené tváře. Byl jsem pro ně vyvrhelem, šílencem. Dokonce i pro ty, jejichž klid jsem bránil.

Samotný sbormistr mě nakonec vykázal a vyvedl za brány kostela. Opuštěn jsem seděl na schodech, zatímco hudba hrála dál. Pokora v ní skrytá se vlévala pomalu do mé duše, avšak já jí hrdě a zarputile vzdoroval. Odmítal jsem se vnitřně smířit s příkořím a hanbou, se zatvrzelým odmítáním alespoň chvilky klidu a oproštění se od monotónního rytmu života.

Divoké ovace tónů zčista jasna ustaly a po zaskřípění dveří se ven vyvalil šum, ze kterého byly cítit ohromení, strach, nemohoucnost, chaos a zmatek. Lidé se hrnuli po dlažbě a mě už si nevšímali. Ani si nevzpomněli na incident s fotoaparátem. Věděl jsem, že podnět pro jejich zděšení je vklíněn uprostřed nich, že jej skryli před mými zraky hradbou svých těl. Dál na malém náměstíčku obrostlém košatými stromy a menšími keři s jedovatě červenými bobulemi podrážděně rozmlouvali. Zchátralá a rozbitá výloha zavřené samoobsluhy tomu všemu dodávala ještě uzoufanější dojem.

Až po divokém zahoukání záchranky se shromáždění rozestoupilo. Zpozoroval jsem ležící stařenku a smutný pohled lékaře. Ten zakroutil hlavou a babiččinu tvář překryl pláštíkem. Rovný jako svíce postál nad nehybným tělem, ostatní se v houfu a svatém tichu shlukli okolo. Bylo mi staré paní líto a mrzelo mě, že až konec jednoho z milionů životů přiměje lidi k troše úcty.

„Hrajte,“ ozval se kdosi zkormouceným šepotem. Z hlubin kostela zazněly tóny varhan a černé klapky spolu s bílými vytvořily smuteční melodii. Sboristé se postupně přidávali a s úctou zpívali nebohé černobílou píseň beze slov, píseň konce i nového začátku.

S pohledem upřeným do dáli jsem se zaposlouchal do závěrečné části písně. Vášnivá a divoká, neskutečně smutná a srdceryvná hudba se vznášela v okolí. Slyšel jsem ji jen mlhavě skrz hukot myšlenek, přesto city vytryskly ven v podobě slz čistých a upřímných. Slz, které skrápěly staré kamení a dlažbu věčnou jako sám čas.

Vzduchem všem nad hlavami poletovaly kousky roztrhaných kapesníků, dokud je vítr neodvál pryč. Pryč, do dalekého nekonečna, kde svůj žalostný příběh mohly předat dál.

Jak jsem utíkal a neutekl

Na své svatbě jsem pronesl tuto řeč: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou. Vždy jsem byl i budu šťastný.

 

*****

 

„Byl jsem v cirkusu,“ povídám jí.

„Hm.“

„Bylo to smutné, ale tak hezky smutné.“

Dívá se na mě jako na blázna. Ona to nechápe, že byl cirkus smutný.

„Plakali jsme a zároveň se smáli, tekly nám slzy po tvářích a zároveň jsme měli pusy roztažené od ucha k uchu,“ snažím se jí vysvětlit své dojmy.

„Kdo my?“ ptá se bez špetky pochopení.

„My, diváci, návštěvníci…“

„Ach tak,“ otáčí uklidněna hlavu zpět k zašívání mých roztrhaných ponožek a dál nejeví žádný zájem.

„Byly tam děti, docela malé děti,“ pokouším se ji alespoň něčím nadchnout.

„Vážně?“

„Jo.“ Ona nechce děti. Nevím proč. Když mi zašívá ponožky, proč by se nemohla starat o děti?

„Proč jsi vůbec šel do cirkusu?“ přerušila ticho.

„Pršelo.“

„Ty jsi tam šel proto, že pršelo?“

„Vlastně ano. Šel jsem nakoupit, jak jsi mě poslala, když tu začalo pršet. Byla mi zima. Z ničeho nic se přede mnou vyloupl stan.“

„Jak se před tebou mohl jen tak vyloupnout stan?“

„Byl do té doby schovaný v mlžném oparu. Jak pršelo, ze země stoupala pára, vše bylo schované.

„Kde?“

„V jakémsi mokru.“

„Dobrá, ale snad jsi šel po silnici. Tak kde se tam vzal ten stan?“

„Jo takhle ty to myslíš… Stál na poli, kousek od silnice. Nebyl velký, voda po něm stékala a v čůrcích pleskala o zem, kde se v rezavé půdě tvořily velké kaluže. Plachta byla u vchodu rozhrnutá, stála tam žena osvícená jen oranžovým světýlkem cigarety. Úzký proužek kouře se proplétal mezi kapkami deště a mizel kdesi nad stanem.“

Nasupeně trhla hlavou, ta žena se jí nelíbila.

„A tak jsem se brodil blátivou hlínou, dokud jsem nestál pod stříškou. Z vlasů mi tekla voda, a když jsem se tam tak schovával, koupil jsem si lístek, aby to nebylo hloupé. Nebylo slyšet slova, jak kapky bubnovaly o vypjaté plátno, ale já měl takový ten příjemný pocit, jako když venku prší a ty jsi v suchu, když jen posloucháš déšť a venku je zima, ale ty na kůži cítíš příjemné teplo, jen občas ti z té nádhery přeběhne mráz po zádech.“

„Paráda,“ pronesla bez trochy nadšení. „A co jsi viděl?“

„Maličká děvčátka, co s ještě menšími paraplíčky chodila po provaze, chlapce žonglující s míčky, obručemi i ohněm, malé slečny na hrazdách spolu s onou ženou od vchodu. Překvapily mne křivky ženského těla – ne že bych si jich dříve nevšímal, ale dnes jsem je chápal, chápal jsem, kde je třeba ženu uchopit a chápali to tam všichni. Do toho přišly dvě děti s houslemi, nasadily smyčce a spustily. Hráli dvojhlasně, jednou se melodie prolínaly v divokých kaskádách, podruhé jen teskně stoupaly ke stropu a plnily stan šťastným smutkem. A když se ta hluboká krása smísila s dětskou nevinností, když pod dívkami vznášejícími se na hrazdách přecházely po tyči páry snad pětiletých dětí, nemohl člověk zastavit slzy ani úsměv. Co nemohl? Nechtěl. Chlapci jako džentlmeni přenášeli holčičky v náručí, za nimi kouzelníci tahali králíky z klobouku a probodávali noži truhlu s dívenkou, která nakonec celá zdravá vylezla. Kolem dokola se honili rozjaření klauni, stříkali do obecenstva vodu a házeli míče – a to vše se odehrávalo v jediné miniaturní manéži tvořené nízkou ohrádkou a červenou nablýskanou plachtou. Samotný cirkus vypadal jako trochu větší dětská hračka.“

Byla ke mně otočená zády. Zřejmě dál štupovala ponožky, ale do obličeje jsem jí neviděl.

„Po vystoupení jsem mluvil s tou paní, jak jsem říkal, že stála u vchodu a kouřila a pak létala na hrazdě. Ptal jsem se jí, jestli je sama se všemi těmi dětmi a víš co mi řekla?“

Ticho.

„Řekla, že její rodiče zemřeli, že jí zbyl jen malý cirkusový stan a nějaké to vybavení. Dostala nápad posbírat děti z ulic, děti bez domova, bez rodičů a dát jim nový život – samozřejmě dát život a šanci žít i sama sobě. Je to takový cirkus sirotků,“ zakončil jsem svou řeč.

„A kde máš ten nákup?“ zeptala se mě po tom všem, co jsem jí vyprávěl.

„Nemám.“

Rozplakala se. Bylo mi jí líto, ale já věděl, že mě mé srdce táhne jinam, a tak jsem jen otevřel dveře a vyběhl do deště hledat cirkusový stan, oranžové světýlko, proužek kouře a ženu, která děti chce.

 

*****

 

Takhle jsem utekl své ženě s cirkusačkou, té jsem později utekl s cukrářkou, té zas s malířkou, také jsem miloval trempku, pradlenu a básnířku a bůhví koho ještě. Myslím, že mě to bavilo, byl to jistým způsobem romantický život.

 

A po tom všem mohu stále říci jen jediné: Jsem romantik, nechám se příliš zbrkle vést svým rozbouřeným srdcem a málo dbám rozumu. Miluji i nenávidím hluboce, ať se jedná o lidi, krajinu, svět či život. Jsem romantik a romantikem zůstanu, každý všední den se tím stává záhadou.

 

Ale také musím dodat: Nikdy nedovedu být doopravdy šťastný. Svět není černobílý a já na sebe nejsem pyšný. Jsem starý, možná zmatený a nepamatuji si jména žen, v hlavě mi utkvěl jen dětský cirkus, uvnitř mě samého se přehrává ono představení a já se směji i pláču zároveň.  Až to představení skončí, utichne hudba a dozní poslední úder dlaní z potlesku, pak zemřu.

Jediná dobrá věc, kterou jsem kdy udělal, je, že jsem tenkrát vešel do toho cirkusu a pár let dělal dětem tátu. Nebo je to jediná chyba?

Už vím, o čem hrály ty děti na housle – byly to záhady všedního dne, prosté štěstí. Byl to život.

Můj nejoblíbenější literární hrdina aneb Kdo nemaká, nežere

Obávané, pověstmi opředené téma slohových prací: Můj nejoblíbenější literární hrdina.

„Tři, dva, jedna, teď!“ odstartuje to paní učitelka a všichni uchopí pera do ruky. Začínají se potit nad papíry, spěchají, aby text nudný, avšak bez hrubek stihli odevzdat do konce hodiny. Když si někdo chce hrát na chytrého, píše o tom, jak Don Quijote bojoval s větrnými mlýny. Když chce být někdo vtipný, píše o pejskovi a kočičce. Mě to nebaví. Chci vzdorovat, chci se postavit zaběhanému stereotypu. Snad právě proto s hrdostí prohlašuji: „Můj nejoblíbenější literární hrdina jsem já.“

Nelžu, vážně ne. Obsadil jsem se do hlavních rolí již v mnoha povídkách a mohu se chlubit spíše kladným charakterem. Jsem vcelku pohledný, milý, slušně vychovaný a má duše oplývá čistotou. To také nelžu. Je tu jen jediný háček – tyto příběhy jsou snad až příliš všední, nevinné a prostoduché a vy můžete namítnout: „Možná, že jsi literární postava, snad i charakterový typ, ale hrdina?“ Já v tu chvíli musím sklopit uši a rozpačitě šoupat nohama.

Proto vám nyní povím příběh, který staví základní pilíře mému tvrzení. Příběh plný hrdinství, pokory a sebeobětování.

 

Byla sobota, chýlilo se k polednímu. Venku mrholilo, špičky stromů se ztrácely v deštném oparu a jen občas vykoukly ohnuté silným poryvem větru. Obloha se mračila ponurou šedí a tu a tam shodila mezi kapky nějakou tu krupku. Slepičky se choulily v kurníku, i ty se před tím nečasem schovaly. Jen já musel pro vajíčka. Nebe se zatáhlo ještě víc.

„Co s nima?“ pípnul jsem vyděšeně s děsivou předtuchou odpovědi.

„Donést sousedce.“ Venku se rozpoutalo hotové peklo. Kolena se mi rozklepala.

„Sousedce?“

Ticho, žádná odpověď. Jen monotónní bubnování kapek na střechu. Rozkaz byl vydán a byl jasný. Má cesta vedla do kurníku. Z kurníku na štěrkovou pěšinu, z té na silnici a už jsem stál pod sousedčinými okny.

S jistým sebezapřením jsem zaťukal na sklo. Nesmělé ťuk ťuk jako by prořízlo okolní svět. I pleskání kapek utichlo, lomoz aut, šumot větru, bzučení hmyzu. Prostě dokonalé ticho a do toho to ťuk ťuk.

Sousedka otevřela okno a vyklonila se ven. Svět jako by se znovu spustil stisknutím kouzelného knoflíku a odevšad se opět ozýval ruch. Já se již celkem mokrý klepal jako osika – ne zimou, ale strachy.

„Co ste dělali?“ zeptala se útočně namísto uvítání hlubokým hlasem.

„Dřevo,“ zalhal jsem raději.

„To je dobře, musíte makat! Jestli chcete jíst, musíte makat!“

Přikývl jsem.

„A co dělaj vaši?“

„Vaří oběd,“ řekl jsem popravdě.

„Jo ták, oběd,“ zasnila se. „A co budete mít dobrýho?“

„Lečo.“

„S klobásou?“ zeptala se podezřívavě.

Zaváhal jsem a to předznamenalo můj konec. Konec v mrtvolném zatracení pod šedivou přikrývkou prachu a času. Abyste rozuměli, pokud jsme doma nejedli okoralé kůrky od chleba nebo pětkrát týdně brambory s tvarohem, byl oheň na střeše. A nedej bože, abychom měli maso!

Chvilka váhání stačila, aby mne prohlédla skrz naskrz. Její pohled tomu byl důkazem.

„S klobásou,“ hlesl jsem a vrtal očima v zemi.

„S klobásou?!“ nasadila nevěřícný tón. „Kde na to berete? To je vidět, jaký maj učitelský platy! Zato důchodci, my, lidi, co celej život dřeli jako koně, co my?!“

Nezodpovězená otázka visela ve vzduchu. Zdvihl jsem hlavu a pohlédl jí do očí. Nevnímal jsem vrásky, prapodivný účes ani opuchlé oči, fascinovalo mě cosi uvnitř. Něco, co se skrývalo za duhovkami, něco hluboko v hlavě. Snad dny, kdy byla ještě roztomilou holčičkou?

„Ale v televizi povídali, že jsou v republice dva důchodci, který berou sto tisíc!“ rozhorlila se znovu a mě z úvah dočista vytrhla. „Sto tisíc! A myslíš, že někdy něco dělali? Ne! Ty, co makaj nejvíc, nejmíň dostanou. To je svět. Ale kdo nemaká, nežere. Jestli nechceš chcípnout jako krysa v díře, musíš makat!“

Chápavě jsem přikývl.

„Fíha,“ otočila se za motorkou, která prosvištěla kolem, „to je žihadlo. To by se mi taky líbilo. Ten si tam seděl… ty kožešiny, takový křesílko… a jak nablejskaný to měl… Ale nakrad si na to, sprosťák! Kde by vzal ty peníze? My musíme makat jak cvoklý, abysme měli aspoň kus žvance do huby! My musíme…“

Ach bohové, ty její nálady! Neustále se mění, je nevyzpytatelná. Měl jsem po krk všech nadávek a řečí o práci, jídle a penězích. Pod tím oknem jsem si připadal jako ten nejbídnější z lidských červů. Vzedmula se ve mně vlna odporu a rozhodl jsem se vzdorovat. Rozhodl jsem se zapsat do vesnické kroniky neskutečným činem, hrdinstvím neslýchaných rozměrů. Rozhodl jsem se přerušit starou Vackovou, vmést jí do očí pravdu a ke všemu odejít bez rozloučení.

„A já už taky musím,“ skočil jsem jí do řeči, „máme oběd. Máme lečo a na něm spoustu klobásy, moc klobásy, jedna velká klobása je to! A s cibulí smaženou na sádle, na hoře sádla! Tady máte vajíčka, pro příště mi prosím dlužíte pětadvacet korun.“

„Jo a taky jsme od rána nic nedělali, spali jsme až do desíti! A v předsíni máme truhlu plnou peněz, až po okraj nacpanou, je na-pě-cho-va-ná, úplně přetéká!“ otočil jsem se ještě naposledy. „Má úcta!“

Nabitý pocity, rozparáděný, se zarudlými tvářemi jsem si to štrádoval prostředkem silnice. Byl jsem neporazitelný, byl jsem nesmrtelný, byl jsem hrdina.

 

Snad tedy již chápete a nic nenamítáte. Poslouchejte, jak krásně to zní. Nastražte uši, vnímejte libozvučnost těch slov, dívejte se na pohybující se měkké rty navlhčené jazykem, jak vyslovují jednotlivé hlásky. Slyšte tu dětskou radost a prostoduchost skrytou v jediné větě, tu naivitu. Poslouchejte:

Já jsem hrdina. Literární.

Kruh

Probudila ji vůně květin a spáleného vosku. Stál nad ní, pozoroval, jak se líně protahuje, kochal se ladností jejího těla a její zranitelností.

Probrala se a usmála. Narozeniny. Vzpomněl si.

Pokoj byl vyzdoben hořícími svíčkami a okvětními lísky růží. Jak jen to dokázal, když spala? Že se nevzbudila?

V ruce držel puget a zářily mu oči úspěchem.

„Ať se ti splní všechno, co si v životě přeješ,“ políbil ji.

„To se stát nemůže.“

„Ale? Taková negativita u tebe? To neznám.“

„Ne, ne negativita. Myslím to tak, že ono samo se mi to nesplní. Přeju si raději, ať mám vždycky sílu udělat vše proto, abych své sny naplnila. Abych se nebála jít cestou svých snů a neztratila víru, že mě přitom vždycky bude doprovázet ten, který pro mě tu cestu vyšlapal.“

Světýlko pohaslo.

„Nemůžeš zůstat u klasického přání, viď? Vždycky musíš mít něco extra. Vždycky mě musíš opravovat,“ ušklíbl se a vstal. Vlastně to čekal, tak proč se diví? Vždy je vše upjaté. Poslední dobou nic není, jak má být.

„Řekla jsem něco špatně? Vždyť… nemá to s tebou nic společného, jen uvažuji nad slovy. Ale máš pravdu. Měla bych míň mluvit a více myslet v duchu. Omlouvám se.“

„Samozřejmě, že to má se mnou něco společného. Tyhle vysvětlovací rozhovory všechno zkazí. Od časného rána lítám, jsem nervózní, aby se vše povedlo. Chci ti přijít netradičně popřát, udělám tady tohle všechno, dát ti kytku, mám pro tebe připravený dárek, proč se prostě neusměješ, neskočíš mi kolem krku a neužíváš si tu chvíli?“

Byl naštvaný. Zase všechno zkazila. Kouzlo okamžiku se nekonalo, protože… protože.

Teprve teď se skutečně probrala, rychle vstala a začala se oblékat. Vítej, realito, hezké narozeniny.

„Jsem, jaká jsem. Nemohu být jiná. Nic špatného jsem snad neudělala, neřekla. A ty nemusíš tak ješitný a brát si má slova hned osobně. Jsem ráda, že sis vzpomněl, jsem nadšená, jsi úžasný. Ale není dobré očekávat, že zareaguju podle toho, jak si myslíš, že bych měla reagovat. Pak tě vždycky zklamu. Těšíš se, jak tě potěším tím, že se budu chovat tak, jak ty chceš. Jsem upřímná, jen ta má upřímnost není prostě podle šablony. Ach jo. Ale… víš, jsi takový a já tě tak beru. Nechci se hádat. Vždyť mě znáš, miláčku, já řeším sebe, sakra. Ne tebe, ve skutečnosti to tak je. Jak se snažím všechno pochopit, kritizuji sebe, tebe, všechno, pak vše v sobě zase usmiřuji. Neustále vedu tyhle rozhovory, ale se sebou, víš? Ale bohužel to často dělám nahlas, promiň, promiň. Vím, jaká chci a jaká nechci být.  Nemohu se chovat jinak, protože bych to pak nebyla já.“

Povzdychl si. Vždyť to očekával. Vždyť přesně tohle věděl. Naprosto přesně věděl, že to tahle dopadne. Měla by se nechat léčit. Ale asi to k ní patří, pokrčil rameny, zakroutil hlavou a rezignoval. Vždyť už ji zná, tak proč to vlastně řešit. Neměl chuť se hádat.

Usmála se, skočila mu kolem krku. „Repete, ano? Děkuji za krásné přání. Děkuji za něj, protože je od tebe, od mé lásky.“

Políbili se, pomilovali.

*

Cvičení ji dnes nebavilo. A vlastně už nejen dnes. Stále tytéž obličeje, stejné hlášky, dokonalost, co se halí do nedokonalých obézních těl, aby se jejich majitelé mohli stále vracet kvůli stejnému tématu k rozhovoru, k zahnání výčitek svědomí, aby se jeden před druhým i před sebou mohli obhájit za sejití z vlastní cesty, po které skutečně chtěli jít. Jen nějak nemohli.

Slyšela samu sebe, jak nepřítomně promlouvá ke skupině:

„Pevná vůle je jen semínkem úspěchu. Zaléváte ho vlastním potem. Úspěch brzy vyroste a vy dosáhnete svého vysněného cíle, své vysněné postavy, jen vydržet. Byli jste skvělí!“ zatleskala.

Zatleskali.

Všeobecný šum promočených triček, zápach dřiny a zítra zase ta samá písnička. Stejné nešťastné oči různých lidí, co nejsou doma sami v sobě. Titíž lidé s různými maskami starostí, obaleni smutkem z všedních nevzrušivých dní. Přišli dnes za svými, vyměnit si trošku energie sebelítosti, předat informace z nudných každodenností, které nezajímají ani je samé, natož jejich spolutrpitele. Přišli uvolnit ze řetězu svou energii svázanou do tuku, ale jejich duše sotva problikla. Šlapali na prázdno na přístrojích, co pohlcovaly energii, která se jen tak rozplynula do tepla a činila v místnosti nedýchatelno. Klimatizace se snažila situaci napravit. Odčerpat energii, která vznikla bez účelu. Nepotřebná. Jako oni.

Nemohla se dívat na ta ubohá těla. Chtěla vidět duše, plápolající radostí nad činností, která je baví, uspokojuje. Která pro ně má nějaký smysl. Měla tu přeci jiný úkol než jen předcvičovat. Jako má každý učitel ve škole, který skutečně pochopí svou roli. Ne učit, ale dovést své svěřence k pochopení sebe samého. Ne vtloukat do hlav něco vyřčeného a napsaného, ale přicházet na vlastní vnitřní pravdy a interpretovat je skrze svou osobnost s tolerancí k názorům a pravdám druhých. A naučit se věřit těmto pravdám, sobě. Lidé za ní přišli, aby je naučila umění býti šťastnými, tak to alespoň chápala při podpisu pracovní smlouvy. Nechtěla je dělat šťastnými, chtěla, aby se naučili komunikovat se svým tělem a uměli vyslechnout jeho potřeby. Zvlášť, proč má potřebu tloustnout. Cvičení jako forma psychoterapie, kdy oni přichází nespokojení sami se sebou, a měli by odcházet s posíleným sebevědomím. Nikdo o téhle složce nikdy nehovořil, ale pro ni byla hnacím motorem, proč tu být. Ale jim jde jen o cvičení. Zaplatí si vstup, protáhnou tělo pod vedením zkušeného lektora a s trochou endorfinů v krvi odejdou, aby mohli přijít příště znovu a znovu zaplatit za vstup. Kruh. Nesnášela kruhy.

„Přátelé, měli byste zájem o přídavek? Nic náročného. Kdo ano, ať prosím zůstane na svém místě,“ poslouchala, co říká, trochu se tomu i sama divila. Byla si jistá, že ta slova vychází z její hlubší nespokojené podstaty, z té touhy dovést je k pochopení. Běžela do šatny. Měla tam starý magneťák a několik kazet. Nepotřebovala dlouho vybírat. Z kutlochu sebrala všechny svíčky, co tam měla pro zpříjemnění administrativních povinností, a běžela zpátky.

Zůstali všichni. Možná ze zvědavosti, možná rozhodl Mluvčí za ně.

„Tak čímpak nás chcete potrápit, slečno mučitelko?“ zasmál se muž v první řadě svým typickým strojeným humorem se zlobou v očích, kterou chápala, ale nepřijímala. Pochopila, že on je tím hlavním, kdo dělá ovzduší v místnosti. Pan Prezident Vesmíru. Říkala mu Mluvčí. Přirozená autorita, kterou nejen tady každý poslouchal, aniž by sám věděl pořádně proč. Možná proto, že každá skupina oveček potřebuje svého ovčáka, jinak je ztracená. Správně se tu měly ztrácet rozdíly mezi lidmi. Lidé tu měli být týmem, kde nezáleží na funkcích v civilním životě, na postavení, na příjmech, na dotažených či nedotažených životních záležitostech. Ale byl to V.I.P. klub. Byli tu jen ti, kdož měli na zaplacení diamantového členství, které jim zaručovalo luxus a oddělenost od prostých. I tady, v místech, kde by měla a mohla panovat pohoda. Každý z nich byl „Někým“. Tak proč ten všeobecný smutek a nespokojenost, když mají vše, po čem kdy toužili? Že by toužili po něčem jiném? Jistě. Věděla to, oni taky, ale nepřipouštěli si to. Ale byla tady, a oni jí věřili. Jí ano, když už ne sobě. Na nic se neptali, jen čekali, jak za ně bude odhazovat to, co měli odhodit oni sami už dávno; dřív, než se obrnili tukem. K čemu také honosný palác se vším bohatstvím, když je obehnán neprostupným plotem, zdmi a obklopen strážci, k užitku jen majiteli, který ze strachu o palác samotný zůstal v něm nakonec sám.

Rozhlédla se a byla nucena se usmát. Intenzita světla v místnosti se zvýšila. Sálalo z lidí, kteří očekávali překvapení.

„Vezměte si podložky a udělejte si kolem sebe místo,“ nakázala. Mezitím rozžehnula všechny svíčky. Rozestavěla je po celé tělocvičně a zhasla světla. Připomnělo jí to narozeninové ráno. Intenzívní světlo bolí, tma děsí, ale kde je jasně viditelný ten pozvolný přechod mezi tmou a světlem, jak to umí jen svíčky, tam je připomínka i našeho nitra. Ani čiré světlo, ani hluboká tma. Jen nekonečná symbióza temnoty, světla a stínů.

Poslechli.

„Položte se na karimatku, tak jak je vám pohledné. Ať je vám co nejlépe.“

Navzdory klimatizačním pravidlům otevřela okna a zatáhla žaluzie. Podzimní svěžest hned vtrhla do zatuchlé místnosti a prostředí dostalo nádech mystičnosti.

„Nalaďte se na hudbu. Poslouchejte, co vám říká. Hudba k vám hovoří a vaše intuice vám poví, co dělat dál.“

„Nic víc?“ chtěl vědět Mluvčí.

„Víc poví hudba.“

Spustila kazetu. Ozvaly se přírodní zvuky. Šumění moře, zpěv ptactva, vítr, žáby, praskot ohně.

Cítila napětí, cítila, jak se nedokáží uvolnit. Stíny převládaly.

„Nepřihlásili jsme se na meditační skupinu,“ promluvil Mluvčí nervózně, ale kdosi jej okřikl.

Usmála se. První změna. Super. Položila se na podložku a nechala se unést. Šlo jí to snadno, i v této atmosféře. Každá hodina kurzu sebeovládání, kterého se po léta zúčastňovala, začínala naladěním se na vnitřní klid, na střed svíčky uprostřed vlastního těla. Bez ohledu na ruch vnějšího prostředí. Pochopila kouzlo sebeovládání, které tkví v tom, že se naprosto přestanete ovládat. Pak je možno uslyšet to ono cosi, co bylo dosud neslyšeno z důvodu diktátu nekonečných příkazů z nejrůznějších oblastí mozku, našeho životního ředitele.

 

Do přírodních zvuků se pomalu začínaly vměšovat rytmy bubínků. Neustále zrychlovaly a prohlubovaly se, tepaly v rytmu planety a v souladu s jejím klidem. Příroda pomalu utichala a bubínky nabíraly na síle. Neurčitá hudba neurčitých interpretů ji donutila vstát a oddat se vibraci. Vědomí kamsi odplulo, neexistovalo nic, jen pohyb, dech a bubínek uprostřed hrudi. Přitom vnímala i je. Pomalu vstávali a přidávali se. Jeden po druhém jako na neviditelný signál začali tančit tancem ducha bez těla. Splynuli, stali se loďkami na rozbouřeném moři, co jim nezbývá nic jiného, než se podřídit vlnám, sjednotit se s jejich pohybem a zcela se odevzdat vyšší vůli.

Uměla v tomhle stavu vnímat, v tom byl rozdíl. Ona věděla, co dělá. Oni ne, jen tančili. Přestal existovat čas, kruh se rozpadl v molekuly chaosu, individuální já splynula v jediném pohybu. Zase na chvilku zahlédla světlo jejich báječnosti. Uvolněnou svobodu bez hraní si na kohosi v komsi. Jejich bezstarostný tanec v rytmu života, spatřila malé děti, pro něž neexistuje nic než hra, kterou právě hrají. Zahořela nadšením a pocítila, že to je ono.

Pak někomu zazvonil mobil. Mobily do posilovny nepatří, cedule na dveřích to jasně hlásala. Jedno z omezení, které má smysl. Tedy – mohlo by mít smysl pro ty, kteří chtějí vědomě narušit kruh a netahat všude své starosti. Ale tady na narušení jakéhosi kruhu vlastně nikdo není zvědavý. Cedule visí pro formu, obzvláště mezi diamantovými, kde platí jiná pravidla. Pravidla bez pravidel, nikdo vlastně neočekává, že by se měla dodržovat. I proto se nedotančilo zdárně. Nebyli zvyklí na tento stav, snadno se vrátili do jistoty domnělého sebeovládání a známé reality. Kdosi ochotně ihned rozsvítil a duch tance odplul do klimatizace. Přítomní si uvědomili, že se dostali do transu, a rozpačitě hleděli po ostatních s omluvou a otázkou, jak se jim to vlastně mohlo vůbec stát? Jak si jen mohli dovolit, takhle se přestat ovládat? Právě oni, se svými zlatými a diamantovými paláci, kteří měli na sebeovládání založen svůj život? A svou obezitu?

Pocítila zčásti nevraživost ke všem mobilům světa, zčásti vděčnost, že něco takového mohlo vůbec proběhnout.

„Fantastické,“ zatleskala dnes ještě jednou, aby protrhla trapnost chvíle samé. „Fantastické,“ opakovala. „Děkuji vám. Pro dnešek končíme.“

Tentokrát už nikdo nezatleskal. Ne, nebylo to fantastické. Všichni teď měli spoustu otázek sami k sobě a hlavně chtěli co nejrychleji opustit skupinu a vrátit se z vesmíru do paláců, v nichž je čekal nelehký spánek.

„Po dnešku mám pocit, že se snad vytratím,“ pokusil se o žert Mluvčí. Zlo se vrátilo. S vyšší intenzitou ze strachu z ohrožení.

„Pak doufám, že už nikdy nebudete potřebovat přijít,“ křečovitě zkroutila ústa do úsměvu.

„Ale co vás nemá, Žani. V pátek nás tu máte zase jako na koni,“ zafuněl. „Byla jste prostě báječná!“

Ostatní souhlasně přikývli a něco zabručeli. Ovečky se po krátkém mejdanu na zakázané louce vrátily zpátky do stáda.

Nepochopili.

Věděla, že nepochopí. Ale musela to zkusit. Prostě musela. Vykřesat alespoň jiskřičku.

Šum, zdvořilostní neosobní konverzace, balení podložek a ručníků. Přepadla ji zoufalost z nevydařeného díla.

„Přátelé, mohli byste mi věnovat ještě chvilku pozornosti?“

Podivili se, ale, utichli. Překvapení bylo už pro dnešek snad dost. A snad i na příští půlrok.

„Děkuji. Měla bych takový návrh. Co takhle zkusit ještě jinak zatočit s kaloriemi? Vím o jednom spolku, kde hledají pomocníky na podzimní práce a pak na jarní sázení stromků a další činnosti v lesních školkách. Kdybych to s nimi dohodla, mohli bychom si udělat výlet do přírody. To by šla teprve kila dolu, nedovedete si představit, jaká dřina to je! A přitom ani člověk neví, že něco dělá, krom toho krásného pocitu, že pomáhá dobré věci.“

Uvědomovala si svou drzost. Nabízet tohle zrovna jim, V.I.P. skupině.

„Víte, co na vás miluji?“ zasmál se Mluvčí. „Váš smysl pro humor,“ plácl se do stehna. Z očí mu ale plála stále tatáž zloba. Nesnažil se ji ani zakrývat. Na aroganci ledabyle zabalenou do falešné zdvořilosti vybudoval svůj diamantový palác. Byl to on, kdo tu má být v hlavní roli, sálalo z něj. Ona je tu pro něj. Pro ně. On si zaplatil její čas, tak by očekával trošku korektního jednání. Sám ví nejlépe, kdy má pracovat a jak, to mu nemusí nikdo říkat. Nahlas při vší umělé diplomacii neřekl nic, ale z jeho výrazu by to vyčetl i slepý.

Nevěřila mu. Ani gestům, ani mimice, natož slovům. Cítila jeho paniku a zlobu z nejistoty, kterou jeho neovládaná osobnost prožila v transu. Přenesl ji na ostatní. Cítila ale také něco jiného. Chtěl ji pokořit. Chtěl ji dostat do postele.

„Zkuste nad tím popřemýšlet. Kdybyste měli zájem, příště si můžeme popovídat o podrobnostech,“ povzdechla si, když pozorovala, jak rychle vyklízí tělocvičnu, jen aby se nemuseli o dnešním zážitku bavit s ostatními. Tohle nepatřilo do kruhu. Bude chvilku trvat, než ho opět obnoví v celistvost. Najednou ji proklínali. Němé duše, ztracené, kráčí si zase ke svým všednostem. Teď budou muset zapomenout, že existuje i jiný svět. Půjde to těžko. Cvičení je pro ně už tak krásně všední. Adaptovali se. A tak to má být. Už se zařadilo na seznam dobrovolně povinných aktivit v kruhu. Pryč s transem, který pak bolí.

 

Na začátku jejího nástupu do nynějšího zaměstnání bylo světlo, plamen. V místnosti neexistovaly stíny, snad jen ze vzájemné nedůvěry k cizincům spolucvičencům. První lekce narušila kruh jejich životů. Vzrušenost, nadšení, vidina budoucích krásných těl a víra medovým řečem z letáků, očekávání změny. Po páté lekci s V.I.P. se kruh opět zacelil a cvičení se stalo součástí běžného života. I když zezačátku byly výsledky patrné, později se všichni adaptovali a odmítli přistoupit na její hru. Cvičenci se seznámili a propojili své kruhy přitakávání nad hrůzami jejich životů. Naoko měli vše. Měli dost peněz, které dávali na odiv v různých formách fyzického jmění. Stejně jako dávali na odiv příběh o neschopnosti splnit si své sny. Ty skutečné. Frustrovaně si sdělovali, jak mají všechno, nač jen pomyslí. Jen nemají to, co skutečně chtějí, protože si zakázali snít. Nikdo to nepřiznal, protože sebelítost z neschopnosti se nenosí. Ne ta viditelná. Cítila již jen doutnání. Její pokusy o znovu zažehnutí plamene skončily podmínečným vyhazovem s důraznou připomínkou, že sektářství se tady tedy rozhodně provozovat nebude. Někdo si stěžoval. Věděla, kdo, a věděla i proč. Tak se držela pravidel. Až dodnes. Protože dnes prvně zapadla mezi ně, do kruhu nevyslovených povinností, co se tváří jako cnosti, ale přitom jsou mučidlem. Do kruhu vězení, kam patří vše známé, jisté, kde je udržována stabilita a není povolen vstup překvapení. Přitom žádná cedule, která by hlásala zákaz vstupu překvapení, na dveřích tělocvičny nevisela. Možná to byla chyba. Dnes chvilku cítila jiskřičku. Ale to bylo všechno. Zklamala. Nedokázala znovu rozdmýchat plamínky v očích, které před první lekcí doufaly, že tohle je konečně ono. Nemohla uspět. Věděla to.

Chci po nich to, co chci vlastně po sobě, došlo jí. Oni se nezmění, dokud nepřijdou na to, že by mohli. Dokud sami sobě nepřiznají své hluboké neštěstí a nepřestanou si hrát na šťastné, nebudou chtít sami vystoupit z kruhu a zakusit něco jiného, nevystoupí z něj. Jejich volba, byť nevědomá. Se mnou to nemá nic společného.

Seskočila s pódia, strhla si mikrofon a položila ho na stolek. Postupně sfoukla všechny svíčky. S tou poslední ji trošku zabolelo u srdce. Lekce pro dnešek skončily. Má vyděláno, může jít domů, úkol splněn. Ano. Jen úkol. Dala rychlou sprchu, sbalila vše ze skříňky i z kutlochu a zašla za kolegyní.

„Končím.“

„Se máš, ti odpadly ty děcka dneska, viď? Já mám ještě dvouhodinovku s mamčama. Ale ty jsou v pohodě, tam bejvá aspoň sranda. Tak si to uží.“

„Ne, počkej. Myslím definitivně. Dávám výpověď. Erár odevzdám Simče, zítra zajdu za šéfem.“

„Co to do tebe vjelo? Srandičky, viď?“

Zakroutila hlavou. „Nemůžu dělat práci, které nevěřím.“

„A co budeš dělat? Máš něco?“

„Ne. To je fuk. Nedělej si starosti. Zítra tě zvu na oběd, pokecáme. Vyzvednu tě ve dvanáct, ju? Páčko.“

„Žani, tak počkej…“

Ale ona už jen zamávala ve dveřích recepce. Cítila, jak ji pronásleduje pohled plný obviňování, strachu, ale také obrovské touhy a závisti nad její svobodou. Ne, Sabinka si dělat starosti nebude. Bude ji nenávidět. Za to, že jí ukázala, co sama nechtěla vidět.

Sabina byla ve studiu už skoro inventářem, jak o sobě hrdě prohlašovala. Stejně hrdě prohlašovala, jak s jednoho dne sbalí, (až jí to tu ale opravdu přestane bavit, protože už teď je to občas nesnesitelné, ona ale přeci jen vytrvává, protože je jediná, kdo řemeslu tak rozumí, šéf jí věří a to je velká deviza, která vynáší slušné prémie, a to stojí za to občasné odříkání a nepohodu na duši, no né?), a otevře si vlastní art shop, po kterém touží už pět, deset, patnáct… let. Vlastně ale věděla, že to nikdy neudělá. Že žije jen z té touhy, krmené nadějí „až jednou“, protože vítězí strach z potenciálního zklamání, že realita bude jiná než krásný sen. Sen, co se tak snadno sní, sen, co se s povzdechem vyžene z úvah, když se vrátí ta báječná přítomnost plná zvyků, hry na jistotu a neskutečné nudy z tradice.

 

Usmívala se. Usmívala se, že dokázala vystoupit z kruhu a zapojit se do spirály, která znamená život. Už se naučila zahánět falešné výčitky svědomí, které ji chtěly připoutat k lidem, kteří ji údajně potřebovali. Šéf si najde jinou cvičitelku během dvou dní. Je to zkušený manažer. Kolegyně si zvyknou na novou kolegyni, která bude ochotná s nimi sdílet jejich v myslích vybudované starosti. Cvičenci si zvyknou na novou lektorku, které budou nadšeně tleskat za to, že jim umožní pokračovat v nudě bez překvapení. Kruh se uzavře bez ní, a ona bude pokračovat dál, vědoma si toho, že jistota východu slunce neexistuje.

*

S výtečnou náladou dorazila domů. Záhy ji však energie opustila a dostavilo se mrazení.

Stál tam s kufrem v ruce, překvapen, že se vrátila tak brzy.

Mlčeli z neschopnosti promluvit. Z přípravy vlastního nitra na pravdu. Ze strachu, že ta pravda bude bolet víc, než unesou.

„Opouštíš mě?“ ozvala se první.

Položil kufr.

„Žanetko…“

„Opouštíš mě?“

„Ano,“ přikývl.

Zamotala se jí hlava. Hukot myšlenek zastínil veškeré systematické racionální uvažování. Kde udělala chybu? Proč? Co se stalo? Kdo je on? Co si myslí? Vytratit se po anglicku? Tak tedy dík za pěkný dárek k narozeninám. Seš pěknej parchant, víš to? A co já? Co teď? Co teď??? Prosím, ať se mi to jen zdá… A dost! Potřebovala rychle najít činnost, na kterou by mohla upřít svou pozornost, aby přítomnost tak krutě nebolela. Zalitovala, že nekouří.

Usedla na pohovku a skryla hlavu do dlaní. Nebrečela. Věděla, že tohle přijde. Věděla to, přesto nebyla připravena, ač si tuhle situaci trénovala snad stokrát. Nebo ji snad přivolala? Někdy opravdu nesnášela tvůrčí myšlenky. Měsíce vytrvalého negativního tréninku přinesly své výsledky. Tak rozchod. Kolikrát na něj myslela, a pak si nadávala do jistých hospodářských zvířat, že se trápí něčím, co není? Kolikrát si přehrávala film v hlavě, jak zareagovat právě v této situaci, kdyby čistě náhodou nastala? Nastala. Nenáhodou. Nastala v realitě, a zatracené nitro si stejně zareagovalo po svém. Znala desítky technik, jak se uklidnit. Ty byly však teď zasunuty hluboko pod šokem a přívalem bouřlivých emocí. Přítomnost si klid nežádala. Však také nebyla Buddhou nebo jogínským mistrem, a nikdy jimi ani nehodlala být. Byla teď jen chronicky zamilovanou ženou, co nemá chuť se na povel odmilovávat. Přeci jen žila v kruhu. Nebyla tak svobodná, jak si sama připadala a před ostatními prohlašovala. Bolavé zjištění.

Vzal kufr a zase ho postavil. Nebyl připraven tomuhle čelit a přál si teď neexistovat. Přesně tomuhle se chtěl vyhnout, neznámému, ale očekávatelnému. Chtěl odejít a nic nekomplikovat, prostě jen nechat vzkaz, dopis, kde všechno vysvětlí. Vlastně ne, chtěl odejít a pak zavolat. Nebo vlastně možná jen poslat smsku. To by ale nemohl, to by… Možná… možná, že vůbec nevěděl, co dělat. Co říci a jak to říci. Měl ji rád a věděl, že jí tím ublíží. Spíš asi doufal, že prostě odejde a zmizí z jejího života. Bude ji to bolet, ale vzpamatuje se a najde si jiného. Bude to tak lepší. Určitě už po někom pokukovala. Stýká se s tolika muži denně, jistě bude mezi nimi ten, komu dokáže dát své srdce. U něj to neodkázala. Jeho chtěla předělat. Na něm byla jen závislá. Sakra, to nemohla přijít později, jak měla, jak tradičně chodila?!

„Když už nemiluješ mě, tak koukej milovat pořádně alespoň tu druhou,“ protrhla mučivé ticho.

„Není žádná druhá. Jenom už nám to prostě nefunguje, copak to nevidíš? To ráno… pořád něco řešíme. Přestali jsme si rozumět.“

„Proč nemluvíš za sebe? Chtěl jsi jít. Tak si jdi. Proč nebouchneš s dveřmi, jak by bylo nejsnazší? Naštvat se na mě, obvinit, že za tvůj odchod můžu samozřejmě jen já. Stejně si to myslíš, ne? Protože se bojíš sám sebe, bojíš se, abys náhodou nebyl jiný. Nebyl chápavý, jemný, upřímný, jak bys chtěl být. Už ráno jsi věděl, že odejdeš, že? Místo upřímnosti mě zahalíš do božského snu a zanecháš v naději, že máme šanci. Pak se vytratíš. Muži neumí pracovat s emocemi, jen si myslí, jak jsou úžasně racionální a vše umí vyřešit a vždycky mají pravdu, kdežto my, hysterky, si všechno hezky odkřičíme, viď? Omlouvám se, že nezapadám do tvého vzoru lásky!“ Zažívala jiný druh nesebeovládání, o který opravdu nestála. Není trans jako trans.

„Vidíš? Slyšíš se? Copak láska má nějaký vzor? Kdo tady uvažuje racionálně a kdo bezcitně? Nemůžu se vedle tebe uvolnit, být v pohodě, protože za každou větou očekávám rozbor mých citů, myšlenek a postojů. Jo, jasně, rozebíráš tím vlastně sebe, promiň, zapomněl jsem. Prý být chápavý, pche,“ zavrtěl hlavou. „Nesnažím se o nic jiného, než tě pochopit. Tebe a tvé hlášky! Zavděčit se ti. Nějak se k tobě dostat blíž, ale ty vždycky přijdeš s hafem psychologicko fyzikálních nesmyslů. Proč nemůžeš být normální holka, kterou bych mohl mít normálně rád? Jako na začátku? Paní Dokonalá!“

Vycítila jeho nejistotu. Tohle nebyl on. Uměl se rozčílit, ale nikdy takhle neútočil. Neuměl odejít. Nechtěl to. Ve skutečnosti ji miloval. Jenom tu svou lásku nechápal. Potřeboval důvod. Jak absurdní, že vše je tak naruby, a nikdo to nerozplete. Proč jen existují slova? Kdyby lidé uměli komunikovat jen pohledem do očí, bylo by vše snazší. Najednou se uklidnila. Uklidnilo ji vědomí jeho nevědomé lásky. Uvědomila si, jak rytmicky dýchá. Několikaletý trénink teď konečně zvítězil nad ženským egem. Nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně. Netušila, jestli se ta bolest skutečně rozplynula, nebo jestli ji jen v nouzi odsunula kamsi a jednou se k ní bude muset vrátit, až ta jí nedá spát.

„Líbilo se ti vždycky, že nejsem normální, jak říkáš. Asi máš dneska ty svoje normy postaveny trošku jinde.“

Vstala, došla k zásuvce a ze šperkovnice vytáhla náramek. Dostala ho od něj k loňským narozeninám.

„Na. Tohle mi nepatří. Patří té druhé.“

„Daroval jsem ho tobě, nech si ho, je tvůj.“

„Není. Na vzkazu bylo napsáno „mé lásce“, vzpomínáš?“

„Tehdy jsi jí byla.“

„Nikdy jsem jí nebyla. Ty to víš. Proto mě dokážeš opustit bez slova rozloučení. Tohle by totiž skutečná láska nedopustila.“

„Křivdíš mi. Jsi jiná, než jsi bývala. Změnila ses. Dneska ráno jsem to pochopil. Jen jsem ti nechtěl ublížit.“

Klid už jí nedovolil se rozčílit. Ublížit mně, nebo sobě? Ano, máš pravdu. Změnila jsem se. Měla bych tě poslat do háje a nedokážu to. Už pro tebe nejsem ženou, ale svatým obrázkem, na který se díváme v euforii a očekáváním spásy našich životů. A když nepřijde…

„Tak jo, když myslíš, že se budeš mít líp s ní…“ vzdychla. „Jen o jedno tě prosím. Miluj ji. Zaslouží si to. Každá žena si zaslouží být zahrnuta láskou.“

„Není žádná druhá.“

„Miluj ji nekonečnou láskou zamilovaných a užij si to. Jenom si prosím uvědom, že ona není já. Až ji budeš opouštět.“

„Jsi vážně zvláštní.“

„Suď si mě, jak chceš. Ale nemysli si, že nebudu brečet. Sice… sice jinak, ale budu.“

Jemně ji vzal za ruku.

Posadili se na pohovku, co dýchala jimi. Kupovali ji společně, společně jí svěřili svá největší tajemství, která existují jen mezi ženou a mužem.

Cítila jeho smutek i rozčilení. Nechtěl ji ztratit, ale nemohl s ní žít. Oba to věděli. Věděli to dávno, jen teď nastala ta chvíle, kdy bylo třeba vystoupit z kruhu.

On si to uvědomil až teď a náhled pocítil ztrátu. Ještě před chvílí byl rozhodnut. Nesnášel ženskou magii. A nesnášel překvapení. Neměla chodit dřív. Vždycky zkazí kouzlo okamžiku.

„Budeme… tedy zůstaneme přátelé?“ zeptal se.

Otázka, na kterou se dá sice odpovědět různě, ale opravdová odpověď neexistuje. Chtěla raději, aby už šel.

„Definuj přátelství.“

„Definuj, bože… žádné spálené mosty, naschvály, občas zajdeme na kafe… copak tohle se dá definovat? Nevíš snad, co je to přátelství? Jaká je tvoje poučka k tomu, co?“

Trpce se usmála. O tomhle se píše v každém béčkovém románě červené knihovny. Přesně o tomhle. Nikdy nevěřila, že by autoři mohli být tak pitomí, aby neustále dokola opakovali stejné motivy. Po dnešku pochopila, že motivy se opakují samy, jen další a další je zaznamenávají pro čtenáře budoucí, co budou zkoušet soudit kvalitu zaznamenaného v kontextu vlastních prožitků.

„Víš… jsi pro mě vzduch, lásko.“

„Vzduch…?!“ šokovaně se na ni zahleděl a snažil se přečíst pravdu. Byl si jist, že ona ho propustí. Že i kdyby přišel a řekl jí na férovku vše, co jí říci musel až díky nekompromisnímu osudu, který zajistil, že přišla dřív, pustila by ho bez vyhazování na ulici, scén a výčitek. Ona ano. Byla to přeci její filosofie. Svobodu všem. Nemohl proto uvěřit, co slyšel. Že by to všechno byla jen maska? Proč je najednou tak ledově klidná? Že by ho celou dobu jen využívala? Těší se, až vypadne? Nebo to jen hraje? Že by se neuměla rozloučit, dát mu prostě sbohem? Nebo má fakt skutečně někde nějakého jiného frajera, a je ráda, že on půjde z cesty? Nebyl si jist. I proto dál seděl a hledal, co chtěl vidět. Pravdu v nejmenším možném zlu pro sebe. Nebo největším o ní, aby bylo snazší odejít.

Za chvilku si povzdychla.

„Ano. Jsi pro mě vzduch. Neviditelný živel, který kdysi vletěl do mého života jako uragán, všechno v něm převrátil, a teď se jen protáhneš klíčovou dírkou jako průvan, jako bys tu nikdy ani nebyl. Ale bez tebe nemohu žít, dýchat. Jsi to nejdražší, co člověk skutečně může mít, ale vím, že tě nemohu svázat. Že tě budou vždycky dýchat všichni. Když budeš otrávený, otrávím se také. Když budeš svěží, bude mi fajn na duši i těle. Ale… i vím, že i ta druhá potřebuje vzduch. Nepatříš mi. Nemůžu si tě napumpovat do láhve a mít do konce života jenom pro sebe, protože by svět umřel a byl by neobyvatelný – i pro mě. Zkus svázat lásku, je to totéž. Nikomu nepatří. Uzurpuj si ji pro sebe a zabiješ všechno a nakonec i sebe. Zároveň nemůžu nedýchat, nemohu ani zadržovat dech a držet si tě u sebe co nejdéle, když ty chceš být větrem a vanout dál. Přátelé. Musíme být přátelé, pokud nechceme být nepřátelé. Ale nechtěj po mě svátost, pochopení a… já tě budu vždycky milovat, protože pro mě jsi stále přítomný, jsi prostě ve vzduchu, co dýchám, je cítit tebou, pižmem, parfémem, rumovými pralinkami, co mi tu tajně ujídáš, cítím jen tebe tady všude. Říká se, že čas vše vyléčí, že vše vybledne. Ale jak má vyblednout vzduch?… Nemůžeme být přáteli, nemůžeme být nepřáteli, můžeme… můžeme jen být. Víc po mně nechtěj.“

Chvíli se jen pozorovali. Pak ji opět pohladil.

„Mám tě rád,“ špitl.

„Už mi nemusíš lhát.“

„Nelžu. Nemiluji tě. Ale mám tě rád za to, jaká jsi, že vůbec jsi, že jsem tě mohl poznat a prožívat s tebou nevšední chvíle, co bych s nikým jiným nemohl prožít.“

„Lžeš. Opouštíš mě právě proto, že jsem, jaká jsem, sám jsi to před chvílí řekl. A teď zas tvrdíš, že mě máš rád proto, jaká jsem. Odporuje si to. Máš mě rád tehdy, když jsem taková, jakou mě chceš mít. Opouštíš mě tedy proto, že nejsem podle tvého obrázku. Jen ten jsi měl rád. Když se ti to zrovna hodilo. Když jsi mě potřeboval pro vlastní útěchu. Jinak bys zůstal. Vedle mne a přitom svobodný. Máš mě rád? Definuj mít rád…“ zakroutila hlavou. „Máš rád sebe a ty nevšední chvíle. Ne mě. Kdyby ti je dopřál někdo jiný, měl bys rád jeho. Nebo teda ji. Se mnou tvoje láska nemá nic společného.“

„Víš co?“ vyskočil, „tohle… tohle je právě ono. Tohle už se nedá poslouchat. Ne, to ty mě vůbec nemiluješ. Ty mě bereš jako úkol k vyřešení. Pořád hodnotíš mou lásku, jestli je pravá, nebo nepravá. V každé druhé větě. Řešíme to neustále dokola. Už neděláme nic jiného. Já to ale jinak neumím. Prostě miluju, nebo ne. Mám rád, nebo nemám. To není záležitost mozku a úvah, ale ty to nechápeš nebo to nechceš pochopit, já nevím. Promiň, já na to nemám,“ zvýšil hlas, chvilku pochodoval po místnosti a pak zase usedl.

Ona mlčela.

Už nechtěl nic řešit. Nikdy si nebyl jist, jestli mu tak hluboce nerozumí, nebo on nerozumí tomu výkladu, který pro něj vždycky na všechno má. Ne, nechtěl řešit. Napřemýšlel se dost. Teď chce milovat, chce létat. A s ní to nejde. Naposledy ji pohladil, přiblížil se, aby ji políbil. Neprotestovala.

„Promiň,“ zašeptal.

Pak se v tichosti zvedl, vzal kufr posledních zbytků sebe a vytratil se. Jeho energie však zůstala, a ona to viděla. Cítila přítomnost vzduchu. S každým nádechem ji líbal a vstupoval do ní.

Našel sis důvod ve mně. Vždycky to tak je. V zápletce každého romantického filmu se o tom přeci vypráví. Vždycky to končí odchodem s promiň na rtech, co by mohly líbat. S promiň, co ospravedlňuje odchod, který nechceš uskutečnit. Neupřímná omluva na zažehnání výčitek. Ne, nemohu ti prominout sebe ani tebe. Tak jen leť. Protáhni se jako vánek škvírou, já budu dýchat dál.

Seběhl po schodech a věděl, že už se nevrátí. Že nebudou spálené mosty a kupa výčitek a scén, ale ani přátelská kafe a telefonáty. Bývalé lásky nemohou být přáteli. Snad třeba jednou, až budou míst vlastní rodiny, vlastní děti, vlastní vnoučata, až se čistě náhodou potkají v parku, zavzpomínají na to, co bylo před léty, společně se všemu zasmějí a řeknou si – jo, to už není pravda. Ji to bude teď bolet, ale zvykne si. Ona to umí. Ona rozumí lásce, umí ji rozebrat do poslední molekuly. Jednou snad přijde ten její pravý, u kterého nebude řešit, jak se má a nemá milovat. Prostě ho bude milovat, pustí ho nejen do postele, ale také do srdce. Ukáže, kdo je ona. U mě to nedokázala. Já to nezjistil. A tohle… zadíval se na náramek v rukou a píchlo ho u srdce… tohle mi určitě dala, abych na ni nezapomněl. Mluví něco jiného než myslí. To je ta ženská taktika, prozíravost. Otevřel jejich… tedy její schránku pod schody, že tam šperk vhodí. Jak s ní mohl vlastně vydržet tak dlouho? Pořád mluvila o jen tom, jaký by měl být, aby nemusela čelit sama sobě. Aby se nemusela otevřít lásce, odevzdat se mu. Na druhé se přeci vždycky ukazuje líp. Vždycky všechno byla má chyba. Ona nic. Ona je svatá. A pak mi ještě řekne, že jsem ji vlastně neměl rád. Ale to skončilo. Byl rád, že jde. Byl rád, že… podíval se na třpytivý náramek. Pak jej zasunul do kapsy a vykročil do podzimu.

 

Zahleděla se do míst, kde před chvílí stál jeho kufr. Neosvobodil se. Měl tu vše nechat. Měl vyletět nahý, čistý, odevzdaný té druhé. Takhle si s sebou sbalil své zvyky, své strachy, obavy, omezení, vše, co svazuje lásku a pohřbívá ji pod prachem všednosti. Až zůstane jen ta všednost. Vzduch, co je prosycen prachem, ten se špatně dýchá. Ta druhá tě teď dýchá z plných plic, a neví, že si zakládá na rakovinu, ze které tě pak obviní. Ta vaše láska dopadne stejně. Teď se budete vznášet, teď uvidíte jen to krásné, teď se budete oslovovat miláčku, zlatíčko, lásko a broučku, dokud se jeden z vás neprobudí z rozčarování. Protože láska ke svatému obrázku nevydrží, když nepochopíš příběh za ním ukrytý. Teď cítíš její vůni, cítíš její hebkost, když taje v tvém objetí, jsi v jiném světě, když ti začne vrnět v náručí a šeptat, že jsi její jediný, vyvolený. Teď je to pro tebe také navěky. Věčná přítomnost, v níž se dějí zázraky. Až se jednou ráno probudíš a zjistíš, že ležíš vedle cizinky. Zamyslíš se. Dožene tě to. Zjistíš, že okouzlení pominulo a zbudou otázky. Začneš se ptát, kam se poděla krása, kde je ona, kdo je ta, co si tě dovoluje sdílet? A začnete řešit lásku a ty sbalíš kufr, pokud ti ho nesbalí ona sama. Pak přijde ta třetí, ta čtvrtá… Ale miluj, dokud si myslíš, že je to ta pravá. Miluj, dokud si myslíš, že tvá láska se týká jí, té druhé, kohokoli druhého. Miluj, žij, dýchej. Já počkám, počkám bez trpění, protože vím, že ty přijdeš. Vrátíš se, cesta zpátky bude bolestivá, protože si budeš muset zodpovědět všechny otázky, kterým ses dosud vyhýbal. V pořádku. Nebyl tvůj čas. Až přijde, ohlédneš se zpět a uvidíš spoustu překážek, které sis vystavěl, když sis myslel, že skutečně umíš milovat. Pohlédneš na svatý obrázek a zjistíš, že ten, kdo zachytil příběh do okamžiku, zažil vlastní příběh, aby mohl pochopit příběh druhého. Že zastavený čas v tehdejší přítomnosti platí i dnes, že se nic nezměnilo. Budeš se dívat jinak, a najednou zjistíš, že obrázek se hýbe. Vytanou ti na mysli všechny situace, které hrdina prožil. Ne proto, aby ho jednou prohlásili za svatého, ne proto, aby se někdo zastavil, aby jeho život zachytil do jediného symbolu, ale proto, že uměl žít, uměl milovat a čelit lásce, že vlastní chyby nepovažoval za cnosti, tak je neobhajoval, ale že mu pomohly najít to, co skutečně chce a kým je ve vztahu k sobě a druhým. Svatý z obrázku se stal hrdinou pro svůj příběh, který žil. A ty se v ten okamžik rozhodneš vydat na cestu. Bude to cesta náročná, protože tě bude doprovázet vlastní já, které nikdy neutichne. Zpočátku si budeš hlídat svůj kufr, pak si dopřeješ chvilku neopatrnosti. Okraden o svůj kufr už nebudeš mít co ztratit a zjistíš, že se ti jde snáze. Půjdeš cestou, kde nejsem já, kde není ta druhá, kde není nic, než ty sám. A dojdeš do cíle. Zjistíš, že jsi nahý uprostřed davu, a bude ti to jedno. Oni si toho nevšimnou, protože budou mít plnou hlavu svých příběhů, svých cest. Na chvilku usedneš, aby sis odpočinul. Rozhlédneš se a uvidíš, že kdosi opodál maluje tvůj příběh. Kdosi, kdo se umí dívat jinak, protože prožil ono nepopsatelné cosi, díky čemuž dokáže tvůj život pochopit a nesoudit. Mistrně zachytí tebe v příběhu do jediného okamžiku přítomnosti. Dokončí poslední tah, pověsí obraz na zeď a mlčky odejde. Ty se zadíváš na obraz a na symbol svého světa, uvidíš, že každá vráska má smysl a v lesku svých očí spatříš, že to stálo za to. Rozhlédneš se po těch, kteří obraz pozorují s tebou. Poznáš, kdo hledí na svatý obrázek a kdo v něm hledá svůj vlastní příběh a hodlá se vydat na cestu, inspirován Mistrovým dílem a tebou, hrdinou. Pak pochopíš. Pochopíš sebe a pochopíš i mne. Budu zase jiná, ač to budu stále já, jako teď i před pěti lety. Budu jiná o tvou zkušenost dívat se do duší svatých obrázků.

Vím, že jednou zarachotí klíč v zámku, který jsi mi nějak zapomněl vrátit. Nahý vstoupíš, nic neřekneš, slova budou zbytečná. Pro lásku už nebude existovat podmínka, vzoreček, kdy milovat, kdy nemilovat. Ty budeš sám láskou a přivítá tě láska, kterou jsi mi tu jako jedinou zanechal. Poznáš sebe ve mně. A mě ovane svěží bezprašný vánek.

*

Zazvonil telefon. Bezmyšlenkovitě ho zvedla.

„Promiňte, tady Jaroušek. Známe se ze cvičení. To jsem já, buřič z první řady, co chodíme od deseti,“ zasmál se. „Vaše kolegyně mi na vás dala číslo, že prý vás už ve studiu nezastihnu.“

Mluvčí se zlýma očima. Hezká pomsta, Sabi. Jestlipak se ti ulevilo?

„A co potřebujete?“

„Mohl bych vás pozvat na večeři? Ne, neberte to jako nemravný návrh, chtěl bych si s vámi jen pohovořit o tom, co se dneska stalo.“

Takže nemravný návrh.

„A co se stalo?“

„Vždyť víte.“

Samozřejmě.

„Nevím,“ neulehčovala mu to.

„Mám namysli ten tanec, meditaci, to všechno. Rád bych s vámi probral možnost, jestli byste nebyla ochotna dělat kouče mému týmu manažerů. Mám firmu… ale nechci to probírat po telefonu. Půjdete na tu večeři? Nezávazně si můžeme popovídat. Mám na lidi čuch a vím, že byste byla výborná.“

Nechtělo se jí.

„V kolik a kde?“

*

Na spirále je krásné, že nikdy nevíme, co nás čeká za další obrátkou. Můžeme stoupat nahoru nebo klouzat dolů, nekonečně dlouhou dobu, ale vždy to bude jiné. Nikdo přesně neví, kde spirála končí. Jestli končí. Když je hrozně, může být ještě hůř. A když je skvěle, může být ještě lépe. Neexistují hranice, jen obrátky. Nakonec se třeba ukáže, že i ta nejdelší spirála je propojena oběma konci a je jen kruhem s nespočtem možností. A kde končí peklo, může začínat ráj. Nebo opačně.

Vybral luxusní restauraci, aby se blýskl majetkem. Vybral lukrativní místo, aby předvedl, že má vkus. Vybral nejdražší menu, aby ukázal, že jeho kruh má smysl.

Sedli si naproti sobě, jedli, hovořili, popíjeli.

Jeho oči se změnily s jejím pohledem na něj. Už nebyla temná zloba, už byl jen hluboký smutek a volání o pomoc. Měla to vidět už ráno.

„Ta práce vypadá zajímavě. Ale řekněte – proč jsem tady skutečně?“ zeptala se při třetí sklence. Neopila se. Umění užívat drogy a nepodléhat jejich účinkům, i na to ji kurz sebeovládání zdatně připravil.

Ulevilo se mu. Čekal na tuhle otázku, aby nemusel začít.

„Podvádí mě. Moje žena. Nevím, co s tím. Nevím, co mě to napadlo, ale myslel jsem, že byste mi mohla pomoci.“

Nemravný návrh, a já jako nástroj pomsty, kterou vlastně nechtěl uskutečnit. Směšně smutná kombinace.

„Milujete ji?“

„Dal bych za nic všechno na světě.“

Fráze.

„Tak to udělejte. Třeba přestane.“

Zasmál se.

Zadívala se dlouze do dění za oknem.

„Všiml jste si toho nádherného sněhu? Každá vločka je jako chmýří. Chce pohladit každého, ale je jí to dovoleno jen u těch, kdo se nebojí nastavit jí tvář.“

Zvedl obočí. „Vždyť leje jako z konve.“

„Tradice ale velí, že má sněžit. Je přeci svatý Martin.“

„Tradice netradice, prostě prší,“ křečovitě se usmál. Chtěl mluvit o lásce, když už se odhodlal, ne řešit globální klimatické problémy.

„Tradice by se měly dodržovat.“

„Co tím vlastně chcete říct?“

„Vlastně nic. Jen to, že sněží, a že je to krásné.“

Začínal být nervózní.

„Nesněží. Prší. A vám stydne dezert.“

„Vždyť se podívejte na ty nádherné vločky. Každá je jiná, každá má svůj příběh, který nám chce vypovědět.“

„Oceňuji váš smysl pro romantiku,“ odsekl a pustil se do jídla. Udělal chybu. Zaplatí za ni. Dokončí večeři, objedná slečně taxíka a vrátí se domů. Domů. Povzdechl si a položil lžičku. Najednou ho přešla chuť naprosto na všechno.

Dělala, že to nevidí a dál pozorovala svou soukromou chumelenici.

„Co tahle všeho nechat a jít si postavit sněhuláka? Přiznejte se, kdy jste naposledy postavil sněhuláka?“

„Nezbláznila jste se?“ pronesl přísně a netaktně.

„Proč?“

„Protože venku je slejvák. Je tam sedmnáct stupňů a je nejteplejší jedenáctý listopad za posledních ix let. Jestli chcete stavět sněhuláky z bahna, budiž. Nebo můžete vycestovat do Grónska, tam je sněhu habaděj.“

Usmála se na něj. „No a?“

„Jaké no – a?“

„Tradice velí, že má padat sníh.“

„Já nevím. Asi jsem příliš večeřel. Ale jestli tyhle vaše poznámky mají mít nějakou hlubší myšlenku, budete mi ji muset objasnit.“

„Mluvím o tradici. Mluvím o sněhu. Vy mluvíte o dešti. Přitom oba máme na mysli vodu. Jen ta voda má jiný tvar, jinou strukturu. Tradice něco očekává a nařizuje řídit se opakovanou historií. Pokud očekáváte, že vždy bude dodržena tradice jen proto, že to tak má prostě být, a nevezmete v potaz, že existují nějaké vyšší síly, které z nějakého důvodu působí jinak, uteče vám přítomná skutečnost. A budete mít zkaženou náladu, protože z deště sněhuláka neuplácáte.“

Díval se na ni a nevěděl, co si má myslet.

„Nepamatuji se, že by na svatého Martina kdy zasněžilo. Přesto to každý rok očekáváme, protože existuje pranostika.“

„Pořád nechápu…“

„Pak se nedivím, že vás vaše žena podvádí.“

Poznámku přešel vnitřní zuřivostí.

Chvilku mlčky jedli, než se ozvala.

„Chtěl byste, abych vám roztáhla nohy? Proto jsme tady? Proto tohle všechno?“ řekla najednou docela hlasitě.

„Cože?“ zděšeně se rozhlédl. Pár hlav se otočilo, ale po vteřině si zase všichni hleděli svého. Byli v restauraci, kde se udržuje určité dekórum. Neseděli ve čtvrté cenové, kde by byl povolen obdivný pískot, potlesk. Zde se rozlilo jen tiché pohoršení.

„Tohle samozřejmě nechci. Jen jsem se chtěl s vámi poradit. Asi to byla chyba. Myslím, že půjdeme,“ spěšně strhl ubrousek a začal hledat peněženku.

„Omlouvám se,“ dál v klidu jedla a nehodlala následovat svého společníka. „Mohli bychom ještě chvilku posedět? Takový luxus si nedopřávám každý den. Kdy jste tu byl naposledy se svou ženou?“

„Nechodím sem často, a myslím, že dnešní večer skončil.“

„Číšník vám automaticky přinesl vaši oblíbenou značku vína. Zapálil svíčku. Nabídl doutník a podpálil vám. Nemusel se vás na nic ptát. Tady vás dobře znají a považují si vás. Měl jste tenhle večer zarezervovaný dlouho se svou ženou? Protože pokud ne, na taková místa se čeká měsíce, a jestliže se pro vás našlo tak narychlo…“

„No dobrá, dobrá, chodívám sem se svou ženou jedenkrát za dva týdny. Co pořád máte? O co vám jde?“

„A teď vám není dobře, protože by se k vaší paní mohlo donést, že jste tu byl s jakousi neomalenou dívkou. Přitom jste vlastně tohle chtěl. Aby si uvědomila, co ve vás má, když začne žárlit. Jako žárlíte teď vy na ni. Jen ať si to také zkusí, že?“

„Co mě to jen napadlo, zvát si zrovna vás. Mám špičkového soukromého psychoterapeuta, ten by mi jistě dokázal poradit i bez těhle trapností.“

„Protože jste dokázal tančit. A myslíte si, že to bylo mou zásluhou.“

Znovu se odevzdaně posadil.

„Bylo to zvláštní,“ přiznal.

„Porušil jste tradici.“

„Nikdy bych neřekl, že se tohle stane zrovna mně.“

„Přestal jste na chvilku sáňkovat na blátě.“

„V tom máte nějak prsty vy a já chci vědět, jak jste nás… očarovala.“

„Třeba jste jenom chtěli být očarováni. Třeba se ve vás jen probudilo to něco, co spí pod kravatou, zlatými hodinkami a škrobenými řečmi vedenými pro efekt s lidmi, co stejně škrobeně mluví s vámi, aby byl dohodnut kontrakt. Třeba jste chtěli – vy jste chtěl být jen sám sebou, když jindy nesmíte.“

„Smím, slečno, jsem sám sebou. Ale pochopte, ve své pozici musím dodržovat jistá společenská pravidla, i když se mi zrovna třeba nelíbí.“

„Nemusíte. Kdybyste si to myslel, tak tu nesedím a vy se přede mnou neobhajujete. Nelíbí se vám dodržování pravidel, ale když už jste to dotáhl takhle vysoko, tak si myslíte, že v té roli musíte pokračovat. Spousta peněz, slibná kariéra, velké ředitelské zvíře. Jen se divím, že vaše žena na vás není hrdá.“

„Je na mě hrdá. Je to skvělá žena, vždycky mi stojí po boku, doprovází mě, kam je třeba, podporuje mě, když jsem zoufalý. V mé profesi je třeba mít hodně pevné nervy, víte? Někdy je to holt prostě trošku těžší. Jako třeba teď s vámi.“

„Víte, jakou barvu má nejradši? Znáte značku její kabelky? Jejího oblíbeného parfému? Víte, na co myslí, když začne venku sněžit?“

„Co tím sledujete?“

„No tak přestaňte být tak natvrdlý. Mluvíte, jen o sobě, pořád jen vy, pak dlouho nic a pak zase vy. Pokud to takhle praktikujete i před ní, nedivím se, že utekla.“

„Jestli se mnou chcete mluvit takhle, tak se rozloučíme. Nejsem zvědavý na to, aby mě tady nějaká… mladá a nezkušená dívčina urážela. Nic o mně nevíte a dovolujete si mě soudit.“

„Vím o vás tolik, kolik mi neustále porůznu naznačujete, že bych měla vědět. Prozradit nic nechcete, ale to, co z vás vyzařuje, mluví o opaku toho, co říkáte. Pozval jste mě a zapřel pravý důvod. Možná mám tu chybu, že jsem mladá, tak se omlouvám a už se to víckrát nestane, budu jen odteď stará a odkývám vám i třetí světovou, když si to tak budete přát, pane šéf. Mě to nezabije, vám to ale nepomůže nic vyřešit. Už jen to, že vám vadí moje řeči, značí, že si nejste moc jistý v kramflecích. Ten boj, pořád se snažit udržet na slunci a nesmět ani na chvilku zalézt do stínu, protože tam se velké hry nehrají, to musí být vskutku vyčerpávající.“

„Nemám snad právo na slušnost? Na úctu, kterou jsem si musel zasloužit?“

„Máte právo na cokoli. Otázkou je, proč ji vyžadovat a proč vám záleží právě na tom, aby s vámi někdo jednal slušně a uctivě, notabene jedna holka z fitka, co vám nesahá ani po paty.“

„To bych si nedovolil říct.“

„No právě. Nedovolil. Říct to chcete, myslíte si to, ale nedovolíte si to. Dnes jste prožil něco, co ještě nikdy ne, a chcete vědět, jak to pro příště ovládnout. Všechno chcete ovládnout, abyste zamezil všemu, co by vás mohlo ohrožovat na vaší pozici, protože abyste se na ni dostal, musel jste nejprve skolit všechny soupeře, všechny konkurenty. Tanec byl pro vás neznámou hrozbou, tak ho potřebujete jen integrovat do svého života, a proto mě chcete do firmy, abyste to měl pro příště pod kontrolou. Ze strachu zase jen o sebe. A tahle rozkolísanost vás dožene až k neurolu a rozvodovému soudu.“

„Tak mi nesaháte ani po paty, když to chcete slyšet!“ sykl zlostně muž, pak si ale přeci jen uvědomil, kde je a co říká, tak ztichl.

„Výborně. Konečně vás trošku poznávám. Budeme si hrát na pravdu dál? Co vy na to? Může to být zajímavá zkušenost, pro nás oba. Třeba se nakonec dozvíme, proč vám žena utekla. Třeba na to přijdete úplně sám…“

„Neutekla. Jen mě podvádí s jiným. Je se mnou pořád. Tváří se, že se nic neděje, ale já vím, že ano. Ale nevím, na čem jsem. Netuším, proč to dělá. Kde se stala chyba. Myslel jsem, že tohle dělají jenom chlapi. Že dokážou odskočit do cizí postele a vrátit se a milovat svou ženu dál. Mít bokovku. Ale žena se vždycky potřebuje zamilovat, pak balí a odchází nebo tiše trpí, je poznat, že srdcem je u něho. Moje žena je ale srdcem u mě a přitom spí s tím…“ vydechl. „Zažili jsme krize, ale vždycky všechno překonali, protože se milujeme. Už jsme spolu dvacet let. Znám její parfémy, nezáleží na tom. Neznám její kabelky, protože jich má asi tak tisíc. Ale na tom nezáleží. Dvacet let, slečno. Dovedete si to vůbec představit?“

„A kým jste byl před dvaceti lety?“

„Firma se rozvíjela, stoupali jsme. Spousta práce, víc než teď. A spousta nadšeného optimismu, který vyprchal a vystřídala ho realita. Pár krutých pádů, ale vše se překonalo. Tohle ale znají všichni, kteří podnikají. Má žena u toho všeho vždy byla. Nic jsem jí netajil. Vždycky věděla, že kariéra je pro mě hodně důležitá.“

„Ptala jsem se, kým jste byl vy.“

„Bylo mi pětadvacet. Byl jsem nadšený do práce. Byla to šílená doba.“

„A nechodil jste do luxusních restaurací.“

„Na luxus si člověk snadno zvykne.“

„Který člověk?“

„Chytáte mě za slova.“

„Ne. Který člověk? Člověk, který si zvyknout chce. Chtěl jste si zvyknout. Musíte mluvit za sebe.“

„Také byste si snadno zvykla.“

„Možná. Možná jen každý považujeme za luxus něco jiného. To nic nemění na tom, že odvádíte pozornost od sebe. Máte strach z minulosti? Jaký jste byl před dvaceti lety?“

„Mladší. Nerozumný. Šel jsem do všeho po hlavě. Něco mě napadlo, tak jsem to zkusil. Cestoval jsem, ne jako teď jen za prací. Dneska jsem rozumnější.“

„Máte větší strach.“

„Mám zkušenosti. Tak jé budete mít v mém věku.“

„Ano, tati. Máš pravdu, je to ve věku. Ostatně, další celkem schopná výmluva při uzavření se do kruhu. Stáří. Řekněte mi, stalo se někdy něco tak neskutečně hrozného, co by se nedalo napravit? Jak je možné, že ten nerozvážný mladík došel až sem?“

„Čas mě toho hodně naučil,“ zaskřípal zuby. „Ano, vždycky se dalo začít znovu, ve všem. Několikrát už se tak i stalo. A teď už to nechci. Proto už sázím na jistotu. Neměl bych sil začít znovu.“

„Jak to víte? Stáří?“

„Provokujete. Nestalo se vám někdy něco podobného? Že jste musela začít od píky? Nestálo vás to spoustu energie?“

„Ano. Několikrát. Třeba se mi smazala komplet celá diplomka. Jinde nezálohovaná. A ano, ze začátku jsem si začala ukládat práci po každém slovu. Byla jsem zoufalá před blížícím se termínem odevzdání a chtěla to vzdát. Nabrané zkušenosti mi radily – zálohuj na více místech, vyplatí se to. Jenže… víte, pak mi došlo, že když tu práci musím dělat podruhé, tak je lepší… Zralejší, kvalitnější. Dostala jsem pak výbornou a u obhajob skutečně věděla, o čem mluvím. Odevzdat tu první věc, byl by to polotovar, který by sice prošel, ale nebyl mi a nikomu přínosem. Mé vnitřní přesvědčení o tom, že chci odevzdat pouze kvalitní práci, to vědělo. Proto ta nehoda. Díky tvůrčímu myšlení jsem si vytvořila jinou realitu. Kvalita si prostě žádala začít znovu. Třeba by to tak bylo i s vaší firmou.“

„Tvůrčí myšlení… Jste věřící?“

„Věřím v sílu, která nechává růst rostliny a dovoluje větru, aby foukal. A líbal naše rty při každém nádechu.“

„A tahle síla vás dělá lepší?“

„Lepší… ne. Umožňuje mi být tím, kým jsem, kým chci být. Dovoluje mi neuzavírat se do kruhů.“

„A vy si myslíte, že jsem uzavřen v nějakém kruhu?“

„Jistě. A sáňkujete v blátě. Dodržujete tradici kvůli ostatním bez ohledu na to, co skutečně chcete a cítíte. Před dvaceti lety jste byl svobodný. Vaše žena vás milovala a obdivovala. Dnes by vás možná nejraději nemilovala, protože jí chybí ten mladík, ale zvykla si. Vy jste si zvykl na ni. A když udělá něco netradičního, zhroutí se vám svět.“

„Nevěra se vám zdá jako něco netradičního?“

„Nevěra je jen touhou zažít něco jiného. Něco v životě změnit a udělat jinak. A něco jiného je netradiční.“

„Raději bych dal přednost tradicím!“

„V pořádku. Tradice je dobré dodržovat a řídit se jimi. Ovšem nesáňkovat na bahně.“

„Nerozumím vám.“

„Sám jste to řekl. Uviděl jste realitu. Nesněží, i když by tedy mělo. Prší. Když prší, nedělá vám problém vidět déšť, protože to pro vás nic neznamená. Nepotřebujete si nalhávat, že neprší, že vidíte nádherné sněhové vločky, protože je prostě vidět potřebujete, protože deštivá přítomnost je pro vás příliš bolestivá. Ne. Prostě roztáhnete deštník a víc neřešíte. Ale co se týče druhých, většinou chcete vidět něco, čím oni nejsou, a nalháváte si, že tací jsou, protože z nějakého důvodu potřebujete, aby tací byli. Svět fungující podle vás. Ale sáňkovat se dá docela dobře – v Grónsku. Do Grónska dnes svatý Martin dorazil. Síla ví, proč to tak je. My můžeme jen vést nekonečné spekulace o existenci či neexistenci globálního oteplování.“

„Co je to podle vás za sílu?“

„Je to… prostě síla. Něco. Něco, co nám umožní vůbec být a prožívat. Zkuste definovat vztah mezi dvěma magnety. Zkuste personifikovat růst kostí. Nemyslím si, že by bylo třeba to nějak vysvětlovat, zkoumat, bádat. Pak se víra k čemusi venku mění v takové tichou jistotu a důvěru v nás. Můžete být absolutně nevěřící, přesto věříte, když vám donesou jídlo, že není otrávené. Neponesete ho do laboratoře, abyste se přesvědčil o složení, nepitváte každý atom. Věříte. Věříte svému trávicímu systému, že pro vás z jídla vezme to, co tělo potřebuje k životu. Stačí vám, že se tak děje. K životu nepotřebujeme znát všechna tajemství, jak se to děje a proč. Až na to, že život se nám zautomatizoval. Chybí vděčnost za to, že se tak děje. V modlitbách se mnozí obracejí k Bohu, aby pracoval pro ně, a rozčilují se, když nedostanou, co chtějí. Nechápou, že síla, která dokázala sesynchronizovat celou Sluneční soustavu, dokáže sesynchronizovat náš život přesně tak, jak je pro nás nejvhodnější.“

„To je ale protiřečení oproti tvůrčí myšlence, o které jste se zmínila.“

„Neřekla bych. Může se to tak zdát. Ale ta síla působí skrze nás, ne mimo nás na nás. Naši kost prodlužuje. Skrze nás mluví na takové frekvenci, aby ji bylo schopno zachytit ucho druhého člověka. Tvůrčí myšlenky jsou vědomým nástrojem síly, když si umíme sami vybrat, co považujeme za nejvhodnější. A naše tužby jsou naše úkoly, které pro nás bude nejsnazší naplnit, když budeme poslouchat myšlenky síly a směřovat je k naplnění svých tužeb.“

„A láska je tedy podle vás co?“

„Vztah mezi vším, který umožňuje statickým věcem fungovat. Které umožňuje bytí, aby také žilo. Samotné stvoření by nemělo smysl, kdyby nežilo. Jako třeba plíce. Bez vzduchu by nebyly ničím. Potřebují k tomu vzduch. Vzduch i plíce jsou statické, ale ta síla mezi nimi, to že jedno přináší užitek druhému, ta propojenost mezi vším, to je láska. Podle mého.“

„A když se něco pokazí?“

„Spíš přeorientuje. Přemění se energie. Jedna statická věc se změní tak, aby zase vše bylo funkční. Přizpůsobí se druhé věci, aby mohl vztah proběhnout. Pokud budeme trvat na starých věcech a nutit je, aby byly vzájemně funkční, bude tu nejspíš něco váznout. Pokud načerpáte naftu do benzíňáku, daleko nedojedete.“

„Hm. Koukám, že možná budu od vás ještě požadovat vyšetření od psychologa,“ zasmál se. „Ale jen pokračujte…“

„My se projevujeme silou. Auto je stvořeno ze součástek. Dá se rozebrat do posledního šroubku. Představte si, že si objednáte auto, a oni vám dovezou v kamionu pytle součástek. Je to takové instantní auto. Samozřejmě nepojízdné. Je třeba technika, který ho smontuje dohromady. A někdy to není jeden technik. Nebyli bychom spokojeni s instantním autem. Potřebujeme ho dostat funkční a pojízdné. Nestačí vzít vařečku, promíchat pytel a vysypat z něj auto. Každý z nás má sílu sestavit auto. Ale nemáme ty touhy. Kdybychom do toho byli nuceni, sestavili bychom hybrid, a ještě bychom se u toho rozčilovali, nudili, nadávali, proklínali. Proto je zde vztah mezi naším autem, mechanikem a námi. Mechanik, který se s vaším autem bude mazlit, bude to dělat s nadšením, nebude mít důvod šetřit na součástkách. Bude to spokojený člověk se svou prací, a vy tu práci rád oceníte, protože víte, že pak vás autíčko nenechá ve štychu. Mechanik může experimentovat s vylepšením. Upozorní vás na to. Problém by byl ale, kdyby nedodržel tradici. Kdyby přestal brát v potaz zemskou přitažlivost, délku vašich nohou nebo kdyby bez vašeho vědomí nainstaloval dieselový motor, kde byl předtím benzíňák.“

„Hm.“

„Proč nefungují brzdové destičky do škodovky u forda? Proč nejdou spustit nové programy ve starém počítači? Proč nemůžete nabíječkou od nokie nabít siemens?“

„Nejsou kompatibilní.“

„Kompatibilita je tradice, která je nutná pro funkčnost. Když se změní jedna podmínka, musí se změnit všechno.“

„Hm.“

„Nevěříte tomu?“

„Ale ano, asi. Tohle je logické. Jen nechápu, jak to aplikovat na vztah mezi lidmi. To je přeci naprosto něco jiného.“

„Na to si musí zodpovědět každý sám. A než na to přijdete, vyzývám vás, abyste se mnou šel postavit sněhuláka.“

„A co když to ten mechanik, nedělá, ehm, z lásky k autu a činnosti samé, ale pro peníze?“

„To je svět, ve který věříte. Kvůli kterému jste si vybudoval své kruhy, a máte strach, abyste z nich nevystoupil. Něco, kým nejste. Mechanik, který nedělá auta z lásky, ale pro peníze, není mechanikem, ale hraje si na něj, protože má pocit, že mu nic jiného nezbývá. Ve skutečnosti touží být někým jiným. Na jeho díle se to pozná. Ale Země, vesmír i vztahy mezi vším tu byly dřív než peníze. Nedá se nic ošálit ani podplatit. Pokud dílo nevznikne z lásky, je k ničemu. Plíce musí milovat vzduch, i když se vám to možná zdá přitažené za vlasy. A pokud se změní atmosféra, kde bude více a více prachu, plíce si na to časem zvyknou, tedy spíše plíce našich potomků, jinak by se prachem zničily a lidstvo by vyhynulo. Třeba nám doroste v krku filtr. Kdo ví. Dříve jsme byli jen jednobuněčnými mikroorganismy kdesi si plavající v moři, a podívejte dnes. Prvotní byla touha podívat se, co je na břehu, a statečnost vylézt z vody. Naši předci to dokázali, i když jsme tím pobytem na vzduchu zapomněli, jak se dýchá pod vodou. Na nás je další krok. Uskutečnění dalších tužeb. A vy si také musíte uvědomit, kdo jste. Kým jste ve skutečnosti, a na koho si hrajete a proč vlastně. Jestli milujete svoji firmu – alespoň tak, jako v začátcích. Jestli milujete svoji ženu. A jestli vám všechny vaše životní role za to stojí. Kde jsou ty vaše touhy a co vám říká nitro o tom, kam chcete posunout evoluci.“

Díval se do neurčita.

„Myslíte tedy změnit podmínky pro vztah, aby mohl fungovat tradičně, jak je správné?“ uvažoval. „Otázkou je, co je správné.“

„Správné nebývá vždy vše, co je opakem nesprávného. Já se řídím pocity. Pokud vám nebude vadit teď jít na kopec, sáňkovat na blátě a radovat se z toho, proč ne. Pro vás to bude správné, i když vás ostatní budou mít za magora. Není to tváření se, že je nasněženo, protože dnes mělo být nasněženo. Je to přijetí aktuálních podmínek bez vydupávání si sněhu za každou cenu.“

„Vydupávání si sněhu není tradicí?“

„Dnes to tak vypadá, viďte? Možná proto mají lidé v očích zlost a smutek, když by se mohli radovat.“

Přikývl. Objednal kávu a mlčky se věnovali jídlu. Zahleděla se do plamene svíčky. Dnes je to potřetí, co ji tenhle symbol doprovází. Věčný souboj i symbióza světla a temnoty. Pokaždé za jiných podmínek a v jiném prostředí. Netočí se ale náhodou všechno to světlo kolem jednoho knotu? Není to světlo a tma ve všech situacích vždy stejná? Nejsou snad stejně hrozivé ty stíny? A v tom světle stejná naděje?

„Jak se zbavit kruhu?“ ozval se.

„Něco změňte. Udělejte něco jinak, než tak, jak jste zvyklý dělat běžně. Drobnost. Zdá se, že malá změna nic neznamená. Ale zkuste rozbít jádro jednoho jediného atomu.“

„To stačí?“

„Vezměte si lžičku do levé ruky a sledujte své pocity.“

„Proč?“

„Chcete znát každé tajemství a přitom vás nezajímá ani vaše trávicí soustava. Neřešte. Vystupte z kruhu. Než vás z něj síla vystrčí násilím, než rozbije vše, co svazuje vaši duši. Sedíte na kolotoči, co se otáčí stále rychleji a rychleji a vy se na něm sotva držíte. Jednou se neudržíte, ta síla bude silnější. Pak vás odstředivka vrhne kamsi do neznáma a přistání možná nebude do měkkého. Síla vás dostane z kruhu, protože věčné utrpení nikdo neunese.“

„Připadá vám, že trpím?“ rozhodil rukama.

„Pokud jste vnitřně nešťastný, tak nejspíš trpíte. Nebo už vám nevadí, že vám vaše žena narušila kruh?“

Mlčel a míchal kávu. Chvilku pravou, pak levou.

„Jak z toho tedy ven?“

„Třeba odejít z téhle restaurace a jít tam, kde jste nebyl dvacet let.“

„Nechci tu být. Vy jste mě nenechala odejít. Tak proč tu ještě sedíme?“

„Protože jste chtěl odejít tak, jak odcházíte vždycky. Protože jste chtěl jet domů tak, jako vždycky. Protože jste chtěl jet domů a dalších sto let se užírat a litovat při sezení na vaší úžasné kožené pohovce s popíjením dvanáctileté skotské. Taky proto, že se mi tu líbí. A nakonec hlavně proto, protože se musíte ztrapnit.“

„Co prosím?“

„Jinak nevykročíte z kruhu. Jestli odejede jako vždycky, přijdete příště ve stejné naškrobenosti zase.“

„Máte štěstí, že mám za sebou intenzívní kurz no, řekněme studium diplomacie a sebeovládání. Jinak bych vás už asi přetrhl.“

„Mám také kurz řekněme sebeovládání. Možná jsme ho dokonce absolvovali u společného lektora. Ovšem zatímco mne osvobodil, vás svázal a naučil hrát si na ředitele a na rodinné štěstí. Dnes jsem dovolila své lásce odejít. Zítra si mohu dovolit jí znovu otevřít dveře. Pokud vy ovšem uděláte něco, co nechcete, budete to považovat za změnu svého postoje, a uzavřete se do nového kruhu. Bude pro vás nejdůležitější zachovat si hrdost, tak těžko ustoupíte. Chcete-li změnu, musíte udělat něco jinak než tak, jak to děláte vždycky. Dát sám sobě najevo, že to myslíte vážně. Jinak to zase budou jen kecy v kleci a nic se nezmění.“

„Máte pocit, že když se ztrapním, že to něčemu pomůže?“

„To uvidíte sám.“

„Naschvál se ztrapnit?“

„Ano.“

„Tady?“

„Tady a teď.“

Cosi ho zašimralo.

„Jak to mám udělat?“

„Člověče, vy jste vážně úplně zakrněl. Nepřemýšlejte. Konejte!“

Objednal to nejdražší pití.

„Nemůžu.“

„Proč? Kvůli jaké roli?“

„Už tu nedostanu nikdy stůl.“

„To nevíte. A i kdyby. Dostanete stůl jinde.“

„Mám to tu rád.“

„Tak to tu pokřtěte svou nespoutaností.“

„Vy první.“

„Ne. Je to váš kruh. Tohle je vaše prostředí, ne mé. Ostatně – už jsem vám trošku před chvilkou pomohla. Přidám se. Ale začněte. Zatancujte na stole. Začněte nahlas zpívat. Udělejte cokoli, co by vás ani ve snu nenapadlo.“

Když se opouští kruh, vždycky začne hučet v hlavě.

Hučelo mu v hlavě. Vstal, sebral sklenici. Nerozhlížel se, obešel stůl, zašklebil se a vylil obsah nápoje dívce na hlavu. Znovu mu probleskla v očích zloba. Uvědomil si, že dnes podruhé se dostal do transu, ačkoli teď měla příchuť pomsty. Nejradši by ji na místě zabil. Nemít v sobě tolik toho sebeovládání…

V restauraci zavládlo hrobové ticho. I číšník stál chvilku jako přimražen, pak přispěchal s ubrouskem.

„Nic se neděje, byla to jen hloupá nehoda,“ blekotal zmateně a nevěděl, co utírat dřív.

Dívka se usmála. Vzala druhou sklenku a polila číšníka. V tom spatřila v očích muže silné reflektory.

Dali se oba do velkého smíchu.

Číšník s omluvami utekl do kuchyně. Záhy přišel velký šéf.

„Je zde nějaký problém, pane? Něco v nepořádku s pitím? Mohu pomoci?“

„Jasně, škrobenáči.“ Sebral misku se zbytkem nedojedeného zákusku a připlácl jej muži na hlavu. „Dnešní menu nestálo za nic. Myslím, že zaplatím.“

„Ji-jistě, pane“ zablekotal muž.

Vyběhli z restaurace a smáli se.

„Je neuvěřitelné, co si lidé nechají líbit.“

„Jen kvůli tradici luxusu a moci v rukách majetných.“

Najednou ji popadl za ramena a prudce otočil k sobě.

„Chci tě.“

Zloba se prala se smutkem a plamenem. Divoký chtíč, léta zadržovaná síla přemáhané nucenosti nebýt sám sebou se chtěla uvolnit.

„Nejdřív řekni abecedu pozpátku.“

„Co?“

„Udělej to. Pak budu tvoje.“

Už mu hučelo nejen v hlavě.

„Chci tě hned.“

„Ne. Nejdřív abecedu.“

„Ježíš… žet, zet, ypsilon, ix, vé, ne, dvojité vé, u, s, t, ť, es, sakra!“ strčil do ní, až upadla.

Vyděsil se.

„Co to dělám, proboha, co to dělám? Promiňte, já…“ pomohl jí vstát. „Nevím, co to do mě vjelo.“

Nenásilně si snažila očistit zbytky svatomartinského bahna z kabátu a spíš pro sebe se smála.

„Možná že jste si jen vzpomněl, kým jste byl před dvaceti lety, a zatoužil jste se jím zase stát. Tohle vám upadlo,“ podala mu náramek.

Náramek. Jak jsou si ty kruhy někdy podobné…

Vzal jej do ruky a nevěřícně na něj zíral. Kroužek z bílého zlata. Měl rád šperky, vkusné. Tehdy si s manželkou řekli, že chtějí oslavit netradiční zásnuby. Udělali všechno tak, jak se nemá, nebo alespoň nedělá běžně. Dlouho byli jen kamarádi, žádná láska na první pohled. Pomáhala mu s rozjezdem firmy. Vzdala dobře placené místo překladatelky, tlumočnice a příležitostné redaktory cizojazyčných článků v časopisech pro místní jinojazyčnou menšinu. Na tu dobu nekřesťanský příjem. Když přeskočila jiskra, šla za ním dělat mu sekretářku, dnes by se snad řeklo osobní asistentku. To už nedělal v dílně na koleni, na to už si sehnal lidi, bláznivé nápady mu ale ještě pořád v hlavě šramotily a občas se prodraly na povrch. A jedním z nich byl nápad svatebních náramků místo prstenů. Stálo je to majlant, ale nakonec se dílo podařilo. V den svatby si tedy navlékli je tak symbolický prstýnek ve stejných barvách, zato se darovali nádherným skvostem – větším, dražším, viditelnějším.

„Naše láska je největší na světě,“ tvrdila tehdy. „Tak si zasluhuje oslavu daleko větším kroužkem.“

„Je vám dobře?“ zeptala se.

Oklepal se z mrákot. „Ano, jistě. Hlavně aby bylo dobře vám. Ještě jednou se omlouvám, řekněte, jak se vám mám ospravedlnit, takhle jsem ještě nikdy neujel, mrzí mě to.“

„V pořádku. Nemusíte se kvůli mně zase naškrobovat, i když žehlíte. Krásný náramek,“ ukázala šperk. Vybavil se jí nápis „Mé lásce…“, až ji bodlo.

„Vůbec ne.“

„Ne? Mně připadá překrásný.“

„Mně dříve také.“

„A teď?“

Jen se ušklíbl, vyndal čistý kapesník a jal se leštit šperk do kovové bělosti. Přitom se odhodlal ji seznámit s příběhem.

„Je moc krásný. Myslím, že to byl skvělý nápad.“

„Ano, to byl.“

„Jenže?“

„Jenže tohle… to není on.“

Znovu se zašklebil a čistil o to zuřivěji, skoro jako kdyby chtěl smést všechny neviditelné ohavnosti a jednou provždy se jich zbavit.

„Je to replika?“

„Ne, to ne, nenosím repliky. Víte, tohle není on, protože… protože jsem ho vyměnil za jiný. Tohle je šperk zalíbení. Moje první velká transakce, která vydělala několik milionů korun. Ohromná suma peněz, tehdy, a vlastně i dnes, na některé poměry. Tohle byl bonus od mého obchodního partnera, se kterým jsem se zavázal k dlouhodobé spolupráci. Honosný dar, viďte? Opravdu honosný. Očekával automaticky, že ho budu nosit. Vlastně teď už nevím, co mě to napadlo. Sundal jsem svůj svatební, protože k sobě se nehodily, a vzal si tento. Manželka to pochopila, podpořila, říkala, že je to gesto hodné gentlemana, vůbec nic mi nevyčítala. Prý, že si je mohu kdykoli vyměnit zase zpátky. Ano, to jistě. Jenže už jsem to nikdy neudělal. Ten největší skvost, kterého bych si měl vážit, mi leží doma v sejfu. A ten můj skvost, se kterým jsem se tímto spojil, si taky leží, někde, s někým. Možná škoda, že jsem tohle neztratil,“ přestal s leštěním a zkušeně si kroužek navlékl na zápěstí.

„Tak ho prostě zahoďte, nebo věnujte charitě. Nebo nejlépe – zničte. Uleví se vám.“

„Zbláznila jste se? Víte, jakou má cenu?“

„Patrně větší než vaše manželství.“

Chvilku si s ním pohrával a vrtěl přitom nesouhlasně hlavou jako holub.

„Víte, co to znamená?“

„Co jako?“

„Ten náramek.“

„Nic. Je to jen náramek. No, co máte v plánu se mnou podniknout dál?“ chtěl změnit téma. Nedala se.

„Vy jste se tím vlastně oženil s prací, uvědomujete si to? Manželka to musela chtě nechtě vnímat tak, že jste ji odsunul na druhou kolej. Jistě, že vás podpořila. Milující žena by pro vaše štěstí oželela všechny náramky světa. Nemilující by asi spustila hysterický záchvat.“

„S prací… možná jen se snem. Splněným snem.“

„A vaše paní do toho nezapadá?“

„Ale jistěže ano!“

„Alespoň jste si nechal ten prstýnek.“

Dále ho neprovokovala. Vydala se směrem, který neznala. Stále ještě mžilo a nevypadalo to, že by mělo přestat. Nabídl jí své rámě.

„Mám objednat taxi?“

„Pokud jste si ho objednával tehdy běžně, tak ano.“

„Kdy tehdy?“

„Před dvaceti lety.“

„To nebylo ani na slanou vodu.“

„Jdeme tedy pěšky. Na místo, kde jste byl naposledy, když jste ještě nebyl snob a měl milující novomanželku.“

„Zmokneme.“

„Vždyť už jenom mrholí. A já už mokrá jsem,“ pošťouchla ho.

„Ano, já, promiňte, stavíme se někde, abyste se mohla osušit. Nebo vás doprovodím domů.“

„V pořádku. Mně trošku vody neublíží. Ani trošku bahna. A vám snad také ne. Jsou horší věci na světě.“

„To jistě. Ale jestli máte v plánu večerní maratonský pochod, tak můj vztah k pohybu znáte. A nechci mít na svědomí vaše zdraví. Mohl bych zavolat svého řidiče, kdyby vám to vyhovovalo.“

„Nevyhovovalo. Nechte ho, chudáka, vyspat. Jistě ho čeká zítra náročný den. A navíc myslím, že před dvaceti lety jste řidiče také neměl.“

„Myslím, že už jsem se zmínil, jak to se mnou tehdy vypadalo. Ale taky jsem měl mladší kosti a o čtyřicet kilo míň. Tyhle vaše hry totiž také musí respektovat mou současnou situaci, tedy hlavně to, že mladším se opravdu udělat neumím.“

„Alespoň se o to pokuste. V hlavě, v sobě. Možná budete ještě překvapen, co všechno dokážete. Tak, kam tedy půjdeme?“

Zamyslel se. Vzpomínky se mu vybavovaly jako střípky různých rozbitých obrazů, které bylo třeba poskládat v jednolitý děj. Ale byly to milé vzpomínky, tak se skládaly snadno.

„Všechno je jinak, Žanetko. Ta místa už prakticky neexistují. Obchůdky, kam jsme chodívali na zmrzlinu za pár halířů, tu nejsou, místo nich vietnamské večerky nebo holé výlohy s nápisem K pronájmu. Nás park s polorozpadlým altánem, kde jsme si dávali opakovaná rande a dělali, že se vidíme poprvé, a pokaždé se jinak seznamovali, z toho je betonové parkoviště.“

Trošku jí to zamrzelo. Vzpomněla si, kde ještě nedávno také tančila se vzduchem, a došlo jí, že i ta jejich místa se vyvíjí spolu se současnými požadavky současných milenců. Ale pár nedotčených ještě existovalo.

„Co takhle Třídubí? Znáte to tam?“

„Ale ano, vidíte. Jak to víte? Tam jsme chodívali, na pikniky o víkendech!“

„Je to nejromantičtější místo celého města, podle mého. A také kus krajiny chráněné státem. Snad se jen tak nezmění.“

„To je pravda. Tehdy tam bylo krásně. Snad i dneska. Tam jsem opravdu hodně dlouho nebyl.“

„Tak půjdeme.“

„Pěšky tam nedojdeme ani do rána.“

„Co tahle stopem? Jezdil jste stopem?“

„Občas. Ale nikdy ne takhle v noci.“

„Zkusit to můžeme, co říkáte?“

„Raději bych počkal na autobus.“

Přikývla se a nehádala se. I jí tato varianta přišla přijatelnější. Kdo z lidí za volantem i ze stopujících by teď dokázal překonat své děsivé představy z toho, že přinejmenším každý druhý musí být zákonitě násilníkem s úmyslem unést, znásilnit, zabít, rozsápat, okrást a zahrabat. Copak i jí se občas nehonily podobné myšlenky v hlavě, když mávala u silnice na neznámého?  Co platné bylo vědomí, že vražd se ročně stane asi tak sto padesát, a to ještě spousta z nich v rodinném či přátelském kruhu, zatímco s milými činy a gesty se u cizích lidí setkává alespoň v deseti případech denně? Vidíme, co vidět chceme, uvažovala si pro sebe. Milé chování nás neohrožuje, tak si ho bohužel také tak často nepovšimneme. Kdežto o všem, co by mohlo ohrozit nás a už někdy ohrozilo druhé, nás neprodleně informují z nedobré vůle ziskuchtivá média, z dobré vůle naši nejbližší, abychom so dávali pozor. Zasmála se.

„Víte, že žijeme v nejklidnější možné době, co kdy snad v historii byla? Přesto ty strachy o přežití a nevíra v dobro vlastního živočišného druhu v nás zůstávají tak zakořeněny, že se nemůžeme zbavit pocitu ostražitosti ani na vteřinu. Jsme jeden na druhého alergičtí a divíme se, kolik alergiků každoročně přibude.“

„Jízda stopem má něco společného s alergií?“

„Možná i jo. Všechno je spojeno se vším.“

„Zase nějaká metafora?“

„Ne, jen uvažuji. Máme takový hormon, kortizol se mu myslím říká, který produkují nadledviny. Dobrá věc, co vás přinutí jednat ve stresu, tedy zrychlit, když potřebujete utéct, nebo aktivovat všechny složky, když potřebujete vyřešit krizovou – stresovou situaci. Teď si ale představte, že prakticky od dětství slyšíme o všem možném, že nás to ohrožuje. Logicky pak při setkání s tím se cítíme být ohroženi a nadledviny pracují na plné obrátky. I když je to třeba hloupost, která nás vůbec ohrožovat vlastně ani nemusí. Pomalu se přestáváme orientovat v tom, co nás skutečně ohrožuje, a co nás ohrožuje jen na komfortu. Chybí nám rozlišovací schopnost, kdy lze být v klidu, a kdy je třeba stresu, abychom se aktivovali. Protože vše je nesmírně důležité a stresu hodné. Všiml jste si, jak se dámy dnes u stolu skoro bály pohnout, aby si nepoškodily účes nebo make-up? Jako by byl uvolněný pramínek důvodem skoro k trestu společenské smrti. Takhle vystavujeme sami sebe hloupě a zbytečně stresu. Pak to někdy bouchne a my buď dostaneme infarkt, nebo někomu slabšímu ublížíme, aby se nám ulevilo. Abychom ze sebe dostali to šílené přepětí, které si pěstujeme. Nenudím vás?“

„Ne, jen pokračujte. Zajímavá úvaha. A co ty alergie?“

„Oslabené nadledviny. Když produkují kortizol jak na běžícím pásu, tak mají právo se unavit. Stejně jako reagujeme přehnaně na vypadlý pramínek vlasů a bereme to skoro za tragédii, kdy ztrapnit se před podobně smýšlejícími se rovná skorem ztrátě společenské úrovně, reagujeme přehnaně na veškeré vnější vlivy. Každý je nepřítel prvního řádu. Pak přijde na návštěvu neškodné pylové zrnko, a my, místo toho, abychom mu v klidu řekli ahoj, tak tě tu vítáme, rozhlídni se, a když nechceš ublížit, odejdi, až se ti bude chtít, cestu najdeš, tak na něj vypálíme veškerý svůj obranný arsenál, abychom potencionálního ničitele zneškodnili, aniž bychom se ho vlastně zeptali na úmysl návštěvy. Vystresovaní rodiče rodí vystresované děti, které přijmou za své, že reagovat přehnaně na všechno je v pořádku. Takovým sebe-neovládáním z nuceného sebeovládání a vnitřním stresem se dusíme v sobě celý život a provází nás astmatické stavy, které jsou projevem poruchy nadledvin. Pak do sebe šoupneme hormonální tablety a šňupeme kortikoidové drogy,  které nám pomohou s astmatem, zato rozladí kus jiného systému v nás, na který pak budeme potřebovat další léky. Neustálým bojem se sebou samým dochází k poruchám imunity. Když pak přijde skutečný problém, nemá už tělo sílu bojovat, protože veškeré obranné zásoby vystřílel na maličkosti. Proč myslíte, že jste obézní?“

„Protože rád jím a málo se hýbu.“

„Ale proč asi? Proč potřebujete spoustu dobrého tučného jídla a proč je pro vás obtížné překonat únavu a hýbat se? Protože máte málo životní síly a energie, jste ve stresu a chcete se ovládat. V každé situaci mít všechno pod kontrolou. Vaše zaměstnance, firmu, vaše sebevědomé chování, vystupování, všechny situace, co nastanou, i když jsou to maličkosti, jen abyste měl pravdu. A chcete mít pod kontrolou i vaši ženu. A přitom nemáte pod kontrolou ani to nejzákladnější – vlastní tělo a jeho potřeby. Ve formě tuku si uchováváte spoustu energie, abyste ji měl uloženu na příští boj s nepřítelem, který se ale vlastně fyzicky neodehraje. Jen vyčerpáte zásoby své psychické energie. Mám pokračovat?“

„Rozpovídala jste se a vaše slova nejsou zrovna příjemná k poslechu. Ale hodlám si to nebrat osobně. Není to nezajímavé. Nikdy mě nenapadlo takhle uvažovat. Něco v tom smyslu. Nemyslete si, Žanetko, že jsem se neradil. S výživovými poradci, s profi trenéry, doktory.  Každý měl zaručenou teorii, jak zhubnout, jak na to, ale každému je to vlastně fuk. Odbydou si své a říkají si – prachatej tlusťoch, co je nám do něj. Ve všech těch teoriích pořád jen slýchám – s  prominutím –  nežer, hejbej se a zhubneš. Asi nedělali svou práci s láskou, ale pro peníze, že? Nikdo mi nikdy neřekl, jak to mám udělat při vší té práci, co jí mám. Kde najít čas, když chci stíhat všechno, co stíhám i teď? I když se přiznám, vaše teorie mi připadají trošku přitažené za vlasy, možná na nich něco může být.“

„Jen logika věci. Nenutím vás věřit mi.  Čas je otázkou priorit, upřednostňování toho, co je pro vás důležitější, před tím, co je vám méně důležité. V každé vteřině máte možnost volby a také volíte to, co chcete, aby v budoucnu následovalo. Pak žijete důsledek toho svého výběru. Jít cvičit nebo ještě chvilku zvedat telefony v kanceláři a vyřizovat obchodní záležitosti? Zarelaxovat si, nebo pokračovat ve shánění kontraktů? Jakou budoucnost pro firmu a pro vás to bude mít? Třeba, kdybyste vážil o deset kilo míň, budete schopen vyřizovat své telefonáty o deset let déle. Takhle toho sice více stihnete v přítomnosti, možná se ale vyřídíte pro budoucnost, když pořád jedete na náhradní zdroj. A co další rozhodnutí. Koupit ženě květinu a pozvat ji na procházku, nebo jí poslat vzkaz s tím, se opozdíte? Dodat si energii jídlem nebo cvičením? Jen si zauvažujte, jak se cítíte, když si jdete zacvičit. Když ze sebe ten stres odbouráte. Víte, když dřív, a teď myslím pravěk, byli lidé ve stresu, byli skutečně ohrožení na životě. Pro ně neexistoval stres z toho, že přijdou pozdě na schůzku, že nestihnou zpracovat projekt, že napíší špatně školní práci. To jsou stresové situace, které máme až teď, ale pravěké geny a reakce nám zůstaly. Zatímco dřív existovalo jasné řešení, tedy – něco nás ohrožuje – divoká zvířata, znepřátelené tlupy, přírodní podmínky, tak zaútoč nebo uteč, vše bylo spojeno s adekvátní pohybovou reakcí na stresový podnět. A co uděláme dneska? Když nás něco rádoby ohrožuje, tedy vlastně ohrožuje ne na životě, ale na postavení ve společnosti nebo souzením sebe samého při pohledu na vlastní život a jeho naplnění, dáme si vysoce kalorické jídlo, čokoládu, vypijeme litry kafe a energy drinků, protože tělo volá po energii, aby mělo sílu na akci, ale my místo akce vše udusíme v sobě vůlí, protože na písemnou práci, pokárání od šéfa nebo výtku obchodního partnera těžko můžeme reagovat pohybem. Pak, když situace odpadne, odpadneme i my, unavení a zničení. V těle vznikla nerovnováha. Hormony svou práci odvedly výtečně – vyburcovaly nás, ale my už nereagovali tak, jak by se slušelo – aktivitou organismu. Víte, když pak někdo v takové situaci praští do stolu nebo s něčím o zem nebo se vyřve, je to pro tělo daleko přirozenější, než vše polknout a takzvaně překonat, jak po nás žádá úzus společenského chování. Děti školní stres ještě donedávna snadno vyběhávaly lotračením do tmy venku, čutáním do míče, lezením po stromech a stavěním bunkrů. Dnes se jej snaží projektovat do akčních počítačových her, u nichž zapomínají i dýchat, natož se hýbat. Taková nerovnováha není nikdy dobrá. Srdce při hrozbě zvýšilo svou činnost na plné obrátky. Naše smysly se zbystřily, svaly byly připraveny na nadstandartní výkon. A co my na to dneska? Nic. Jenže ta energie byla jednou vytvořena a chce se projevit. Nějak. Tak se jednou projeví jako nemoc z nerovnováhy. Šťastní ti, kdož si jdou večer po práci pak zaběhat, upravit rovnováhu energie v těle a vrátí se čerství a připraveni na další den s dalším kolotočem stresových ataků.“

Všiml si, jak jí samé se zrychlil tep, jak ze sebe překotně chrlila proud myšlenek.

„A když si nezaběháme, máme tendenci někoho zavraždit.“

„Řekla bych, že to je až přehnané, ne. I když souhlasím s tím, že agresivita mezi lidmi se projevuje – při řízení auta, při čekání ve frontě, pro cestování MHD… ale zavraždit někoho, pokud to není z afektu, tak to má snad většina lidí záklopku, za kterou nejde.“

„Počet vražd každoročně stoupá.“

„To není až tak úplně pravda, spíše naopak, a také krom toho stoupá počet obyvatel. Průměrně na obyvatelstvo počet vražd klesá, když si to spočítáte. O tom už se ale nemluví, protože to nikdo slyšet nechce, protože to už by byl zase narušen ten kruh negativních informací. Kdo by chtěl vlastně slyšet, že lidé jsou ve svém jádru dobří, když se jakoby denně přesvědčují o opaku? Ze zpráv, informací, i když je to bez toho, že by se skutečně s lidmi setkávali a zajímali se o jejich problémy a původu jejich agresivity. Jak pohodlné je věřit ve zlo lidí a nadávat na ně a pak se bát zamávat na jednoho z těch zlých lidí, když potřebujeme kousek popojet autem. Copak ještě umíme věřit druhému? Stojíme o to? Když se vládnoucí vrstva tak stará o to, abychom v neklidu a strachu setrvávali ideálně pořád?“

„Proč myslíte, že právě vládnoucí vrstva?“

„Abychom si všímali svého života a řešili své každodenní problémy a neměli čas všímat si jejich aktivit, kterými nás manipulují tak, aby se oni sami mohli mít dobře a náš zájem o ně je neohrožoval. Je to také druh strachu, ve kterém žijí a musí žít. Všimněte si, že když řešíte své záležitosti, máte jich plnou hlavu a nevidíte, co za trable mají ti druzí, natož najít si čas jim třeba jít na pomoc. Nehledě na to, že počet sebevražd několikanásobně počet vražd převýší. Vraha zavřeme do vězení, sebevraha do psychiatrické léčebny, pokud to přežije, protože je nemocný. Od malička mu utváříme svět proto, aby byl pokud možno co nejméně v životě šťastný, podporujeme ho v myšlení, jak je svět zlé a nebezpečné místo k životu, učíme ho podezřívat místo důvěry, pustíme mu zprávy plné negativních informací a pak, když se rozhodne pro jinou alternativu a chce skončit s tím vším, považujeme ho za blázna. Je smutné vidět, že člověk si myslí, že už nemůže dál, a přitom stačí jen maličkost, aby se vše změnilo.“

„Třeba?“

„Třeba jít si večer zaběhat.“

„Slečno, je s vámi legrace. A řeknu vám, že jsem spokojený. Když takhle budete pracovat s mými lidmi a trošku je přinutíte přemýšlet, bude to jistě fajn. Jede nám autobus.“

Jen se lehce pro sebe usmála. Nudila ho. Ty reakce přeci zná. Ona se ve všem pitvá. Někdy až příliš. A málokdy se najde někdo, kdo by chtěl pitvat s ní. Možná se neumí vyjadřovat přesně tak, aby druzí pochopili a dokázali udržet pozornost. Plete páté přes deváté, kruhy v hlavě se jí spojují tak obšírně, že chápat všechny souvislosti je někdy i nad její vlastní síly. Nebo nechtějí chápat a chtějí si odžít kus jiného života. Možná mají strach chápat a je pro ně pohodlnější v tom stavu setrvávat, protože takový svět znají. Copak ona do toho může vidět? Copak neřeší zase jen a jen sebe? Svou životní roli? Copak si to neověřila už spoustakrát? Například dnes odpoledne?

*

Třídubí se změnilo jen nepatrně. Prostředí jako stvořené pro milenecké schůzky se nyní pyšnilo lepším osvětlením a stabilnějšími lavičkami, které se podobně jako před léty honosily dekoracemi těch, kteří to mysleli s láskou vážně. Až navěky. Alespoň pro tu chvíli.

„I příroda stárne,“ zašeptal muž a bylo vidět, že vzpomínky na tehdy ho nenechávají klidným.

Nečekal, kam se ona pohne, a rázným krokem se vydal na cestu.

„Nespěchejte, užijte si to,“ napomenula ho.

Zvolnil jen mírně.

„Pojďte, támhle to je,“ ukázal kamsi do koutu parku.

Zasmála se a ráda ho následovala. I když ty vzpomínky na kdysi tady byly i pro ni velmi silné, byla ráda, že muž opět žhne nedočkavostí něco uskutečnit.

Chvilku se rozhlížel a pak mu zasvítily oči radostí.

„Tady, hele, počkejte,“ rozhrnul roští a oblézal strom, co mu jen jeho postava dovolila. „Musí to tu někde být. Dvacet let…,“ šmátral po kůře, až se odhodlal vylézt do prvního patra statného holého listnáče. „Ano, tady!“ vykřikl a ometal nánosy času z jakéhosi nápisu.

„Navždy tě budu milovat. Hana a Karel. 1. 5. 1998“ Nevěřícně stál na větvi a ještě nevěřícněji koukal na dávné svědectví jejich sblížení. Opatrně vyšplhala za ním a pohladila nápis. „Krásné. A romantické.“

„Krásné. Ano, krásné. Ale k ničemu, jak se zdá. Držte se, ať nespadnete. Kůra je mokrá a dost to klouže.“

„Nechcete tam něco připsat?“

„Nevím.“

„To je škoda.“

Opřel se hlavou o strom a chvilku si jen promítal minulost. Pak vytáhl z kapsy nůž a jal se zuřivě drápat do staré kůry.

„Stále to platí. Karel. 11. 11. 2018.“

„Nechal jste tam schválně to místo? Akorát na to jedno jméno.“

„Moc se ptáte,“ zaklapl nůž a neobratně slezl dolů.

„Počkejte, teď mi něco došlo. Vaše paní se jmenuje Hana? Hana Jaroušková?“ zeptala se, když seskočila za mužem.

„Ano, pokud vím.“

„V tom případě mám asi tu čest ji nejspíš znát.“

„Ale nepovídejte. A odkud asi? Na cvičení nechodí, ta to nemá zapotřebí.“

„Ani na kosmetiku?“

„No to jo, to počkejte…“

Zasmála se a zatočila. „Jak je ten svět malý a propletený, viďte? Pak ale o vaší ženě vím něco víc,“ potutelně mrkla a točila se radostným tancem kolem muže.

„Něco víc? A co, prosím vás? A vůbec, není to jen shoda jmen?“

„Štíhlá drobná postava, krátce střižené hnědé vlasy, brýle s tenkými zlatými obroučkami…“

„Proboha. To snad nemůže být ani možné. To je přesně ona! Řekněte mi to, co víte. Řekněte mi všechno!“

„Vážně? A co za to?“

„Nechcete mě vydírat, že ne?“

„Možná bych i mohla, využít toho…“

„To nemáte v povaze.“

„Třeba mám, třeba nemám.“

„Dobře, kolik chcete?“

„Kolik čeho? Vašich kilo dole?“

„Nežertuji. Zaplatím vám. Víte, s kým chodí? S kým spí???“

„Neřeknu nic, co nevím. Ale peníze nechci, ty pro vás nic moc neznamenají. Chci vaši nespoutanost a ztřeštěnost. Po zbytek dnešního večera. Uděláte, co vám řeknu.“

„Nepřipadá v úvahu.“

„No, tak nic, no. Dnešek mohl být ještě zábavnější.“

„Žanetko, jestli skutečně něco víte, řekněte mi to, prosím. Já… chci něco udělat s tím vším. Mám právo to vědět!“

„Cenu znáte. Stojí vám Hanička za to? Abyste se jednou nechal řídit někým jiným a neměl vždycky pravdu?“

„Nevím, co od vás čekat.“

„Vrhat se na vás nebudu.“

Pevně sevřel rty.

„Tak dobře. Tenhle večer. A pak mi povíte, co víte. Ruku na to?“

Opět se zasmála a v očích se jí zaleskla čertovina. „Ruku na to. Tak pojďme, máme práci. Máte ještě ten nůž?“

Dovedla ho k nejbližší lavičce a neváhala vydat první pokyny.

„Vždycky jsem milovala lavičková vyznání lásky. Je to jako číst v románu a literatuře faktu zároveň. Vyznejte své ženě lásku na všechny lavičky, co tu jsou v parku.“

„Mám ničit veřejný majetek?“

„Ale prosím vás. Tady je to dovoleno. Lepší, než rýpat do chráněných dřevin. No tak, abyste se do toho pustil…“

„Dobře. Ale jestli se mi vámi sdělená informace nebude zamlouvat, slibuji, že se vám krutě pomstím.“

„Beru na vědomí. A vy si dejte záležet. Až sem manželku pozvete, ať se máte čím pochlubit.“

Jen bleskl pohledem a dal se do řezbářské práce.

Ona jej tiše pozorovala a byla okouzlena tou vehementností, s jakou se pustil do díla. Když došli k třetí lavičce, oči jí ulpěly na docela maličkatém výřezu. Jen srdíčko s iniciály. Jen to pouhé. Jako kdyby to bylo včera, co svítila baterkou své lásce, který se hrdě pustil do likvidace nového laku. Jako by to bylo včera, co tu sedávali v objetí a kochali se jeden druhým, zatímco souzněli s klidem parku a energií podobně zamilovaných dvojic. V posledním létě tu už nebyli. Už patřili do kruhu standartních párů sezdaných psí knížkou. Mezi ty, co si svou lásku museli každodenně budovat a nežili v celodenní permanentní zamilovanosti.

„Jdete? Už jen pár kousků. Dostanu alespoň malou zálohu?“ ozval se.

„Možná. Možná ne. Jde vám to skvěle. Hanička bude nadšená.“

Nadmul se pýchou nad vykonaným a pokračoval.

„Víte, co si myslím? Že ji skutečně máte asi rád. Jistě by byla nadšená, kdyby viděla, jak se tady v tom nečasu bahníte v parku.“

„Mám ji rád. Říkám vám to od začátku.“

„Co znamenají slova, když nejsou podložena činy, že…“

„Dělám něco, co jsem nedělal dvacet let. To jste přeci chtěla, nebo ne?“

„Ano, přesně to, to jste chtěl.“

„Nevzpomínám si, že bych to byl já, kdo s tímhle přišel.“

„Ne. Vy jste přišel jen s tím, že chcete zpátky svou ženu. A že chcete zpátky sebe samého takového, jakým jste byl, když jste ji ještě uměl milovat bez podmínek.“

„Snad. Kdybych věděl, v co se to zvrtne…“

„Litujete, že jste si mě pozval?“

„To se teprve asi uvidí.“

Pak už jen mlčky pozorovala jeho umění. Byl šikovný.

„Tak, co tomu říkáte?“

„Nádherné. Je vidět, že jste do toho dal kus srdce. Že jste to neodfláknul.“

„To nemám nikdy ve zvyku. Tak. A co teď? Pojedeme domů, a vy mě cestou všechno povíte. Už mě necháte zavolat to taxi, nebo zase čekání na autobus?“

„Ještě je brzy na vyzrazení všech nočních tajemství. Měla bych nápad.“

„Další? Proboha už snad dneska ne.“

„Spirála se vám nezamlouvá?“

„Ano, ano, ale čeho je moc, toho je přeci jen už moc.“

„Dohoda zněla na celý večer.“

„A co u vás znamená večer?“

„Půjdeme do kina.“

„Nic víc?“

„Nic víc.“

„No, na tom nic závadného neshledávám. Kromě toho, že všechna kina už nejspíš vysílají.“

„To nevadí. Vím o jednom tady za rohem.“

„Z duše nesnáším neshlédnuté začátky.“

„Výborně.“

Jen zakroutil hlavou. Dneska by snad slezl i osmitisícovku.

„Dostanu z vás infarkt.“

„I to by bylo dostatečně ztřeštěné, uznávám. Ale to kino bude stačit.“

„Co máte zase v plánu, prosím vás?“

„Nic, jen maličkost.“

„Upozorňuji vás, že má trpělivost je omezená.“

„Tak to vás lituji.“

Povzdychl si.

Zapadli do poloznámého kina na první film, co se naskytl. Z nízkorozpočtového biografu, co se diváci ještě nedávno kochali atmosférou předválečných filmů, byl dnes multiplex.

„Poklady už jsou uzavřeny, za půl hodiny má být konec.“

„Tak půjdeme na černo, u dveří už nikdo hlídkovat nebude.“

„Mám překračovat dokonce zákon? Ničení veřejného majetku nestačilo?“

„No co, na pokutu snad dáme dohromady, ne?“

„Do toho už nejdu.“

„V tom případně na shledanou.“

„Myslím, že na požadovanou informaci už jsem se sebepoškodil dost.“

„O tom rozhodnu já, zapomněl jste? Zvlášť, pokud aktivity spojené s vaší staro-novou osobností budete nazývat sebepoškozováním“

„Může to trvat donekonečna. A mně bude chvilku trvat, než se z toho všeho vzpamatuji. Mimo to mám špinavé a mokré šaty a na rozdíl od vás – mně to vadí.“

„Krásně k sobě ladíme. Kdy jste takhle vypadal naposledy? Ale slibuji, déle jak do půlnoci vás trápit nebudu.“

„Musím zítra do firmy.“

„Ne, nemusíte. Myslím, že se to tam bez vás pár hodin obejde. Alespoň budou mít chudáci zaměstnanci trošku klidu.“

Zavrčel.

„Možná bych si to měl ještě s tou nabídkou práce rozmyslet, než poštvete všechny mé lidi proti mně,“ pronesl napůl vážně.

Dnešek už stejnak horší být nemůže, řekl si nakonec. A tohle povyražení mu jen nakonec může pomoci odehnat nechtěné myšlenky.

Ona si říkala cosi podobného.

„Tak pojďme. Budeme se tvářit jako lidi, co chodí jen na konce filmů, protože začátky považují stejně za krajně nudné. Takhle jít rovnou na pointu a snažit se uhádnout, o co že tu vlastně šlo, to člověka skutečně donutí rozhýbat mozkové závity.“

„Věděla jsem, že se nechcete vrátit do kruhu,“ popadla ho za ruku a proklouzli do sálu. „Někomu asi zkazíme večer.“

„Je to nutné?“

„Ano.“

„Jakým způsobem se to zkažení bude projevovat?“

„Neužije si konec filmu.“

„Tak to zase není taková tragédie. Zvlášť když uvážím, že my máme zkažený začátek.“

„No, pro vás to možná tragédie není, když si můžete chodit do kina třeba obden. Ale jsou lidé, co na lístek horko těžko našetří. Pak se týdny těší, a pak přijde nějaký okvádrovanec a zkazí mu veškerou radost. Ale při zákonu pravděpodobnosti nenáhody to bude ten, který stejně celý večer očekává, kdy se tak nenadálé chvíle štěstí pokazí. Jen mu naplníme karmu a splníme jeho přání, takže vlastně o nic nejde.“

Ano, splníme jeho očekávání, jeho vnitřní osobní vědění, povzdychla si.

„Zákon pravděpodobnosti nenáhody? Hezky se umíte obhájit. Řeknete mi už, o co vám jde tentokrát?“

„Ano. Zakoukejte se, film vypadá zajímavě. Budeme jen trošku pobuřovat.“

„Už zase? Nebylo pobuřování už dost?“

„To se zeptejte vaší buřičské duše.“

„Nejsem si jist, že bych měl náladu někomu plnit přání, ani co se jeho karmy týče. A s manželkou… to jsme v kině dělávali úplně jiné věci, než pobuřovali.“

„Dneska si nemůže být člověk jist ničím, to víte. Ale v tom je také přeci kouzlo spirály, nemyslíte?“

„Pravděpodobně jsem již zapomněl, co znamená myslet.“

„Vedete si perfektně.“

Posadili se na volná místa. Sál byl zaplněn jen z poloviny.

„Co vlastně dávají?“

„To je jedno. Jen reagujte obráceně.“

„Obráceně?“

„Na vtipné scény plačte, na dojemné a tragické se smějte. A neváhejte nahlas komentovat herecké výkony, zvuk, scénář, režiséra, rozpočet filmu a podobně.“

„Netoužím být v hlavní roli toho filmu já.“

„Ale ano, toužíte.“

„Vy mě normálně sprostě vydíráte!“

„Možná. Netvrďte, že jste se s tím nikdy nesetkal.“

Poznámku přešel taktním mlčením.

Zakoukali se.

„Teď jste se měl zasmát,“ upozornila ho.

„Jsem unavený.“

„Tak si zdřímněte. Nahlas.“

Podíval se na ni a hurónsky se zasmál do mrtvolného ticha napínavé scény filmu. Šokovalo to i ji.

„Spokojená? Říkejte si, co chcete, ale pro dnešek stačí.“

Zvedl se k odchodu a tentokrát se nedal zastrašit její apatií. Ve dveřích se ani neohlédl.

Na okamžik ucítila onu páchnoucí zlobu, ten zatuchlý rybníček dlouho neřešených emocí, to zlo tryskající z očí ukrývající se v těle v podobě kruté bolesti. V klidu dokoukala film a při odchodu vymýšlela různé začátky.

Čekal na ni před kinem.

„Stále mi nehodláte nic říci?“

„Nic. Pokud nejste schopen zaplatit pár svých hodin tím, čemu říkáte sebeobětování se, pro svou lásku…“

Uvědomila si, že začíná popichovat do vosího hnízda. Jeho nálada se začala rapidně zhoršovat.

„Nabídl jsem, co mám. Obětuji se, jak uznám za vhodné já. Pokud to nestačí, budu se muset zařídit jinak. Objednal jsem vám taxi. Nevím, kde bydlíte. Taky se vydám domů. Děkuji za zdařilý večer. Když nic jiného, dlouho na něj nezapomenu. Moje asistentka se vám ozve ohledně té práce.“

„A nechtěl byste jet jen jedním vozem?“

„Doprovodit vás?“

„Nemám k taxikářům důvěru. To víte. Temná noc, domů štreka, osamělý cizí mužský, kdo ví, co se mu může honit hlavou. A navíc, když se podle vás tak dramaticky zvyšuje ten počet vražd…“

Provrtal ji pohledem. Chtivým. Myšlenky uhodnout nedokázal, náznakům flirtu se však nebránil.

„Hodláte dostát svému slibu?“

„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.“

„Dobře, slečno. Dobře. Doprovodím vás. Ale už si se mnou nehrajte.“

Poslal své taxi domů a zaplatil.

V taxíku si pohrával s náramkem, zatímco ona s veselým smutkem konverzovala s taxikářem, který se nakonec se ukázal být šťastně ženatým mladíkem, který s nadšením vypravoval o své báječné rodině. Nezamlouvalo se to jí o nic méně než Jarouškovi. Takové rodinné štěstí je úžasné, pokud se zrovna týká také vás.

„Tady prosím zastavte,“ ozvala se znenáhla.

„Tady? Ještě nejsme na místě!“ podivil se řidič.

„To nevadí. Tady to bude ideální, děkuji vám.“

„Vážně chcete vystoupit zde? Upozorňuji vás, že už se žádným vašim dalším legráckám podrobit nehodlám. A myslím to vážně!“

„Jen bych vám chtěla něco ukázat. Bude to jenom kousek cesty pěšky támhle parkem. Ale jestli nechcete, půjdu sama.“

„Něco jste mi slíbila, ne?“

„Nezapomínám.“

Jak moc je ten váš kousek přesně dlouhý?“

„Máte strach spálit kalorie navíc?“

„No dobře, paní trenérko. Uznávám, že večeře byla kaloričtější než jindy a stresu taky dost, tak ověříme vaši kortizolovou teorii. Pár kroků ještě snad zvládnu, ale víc po mě už nechtějte.“

„Žádný maratonský pochod se konat nebude, nebojte.“

„No dobrá. Nenechám vás jít samotnou, už takhle mám výčitky… no, však víte,“ mávl rukou.

Počkejte na mě na té původní adrese, pojedu s vámi zpátky,“ obrátil se k taxikáři a zaplatil mu předem. „Tak, co tu děláme? Řekl jsem, že už mám všech dobrodružství akorát tak dost. Jestli ještě něco chystáte, tak do toho nejdu.“

„Nic nechystám. Chtěla jsem vám tady jen něco ukázat.“

„No výborně. Tak co je tak fascinující na téhle čtvrti, že to nemůžeme odbýt před vaším domem?“

„Tma.“

„Co prosím?“

„Nesvítí tu světla.“

„Všiml jsem si. Řekl bych, že problém nedostatečného osvětlení je problémem radnice a místních, že to tak nechají být. Co to má společného s námi?“

„Víte, celý večer vás tak poslouchám a přemýšlím, jestli se také posloucháte vy. Ať už se zmíním či poukáži na cokoli, vy v tom vidíte nějaký problém. Tma je prostě tma. Nepřítomnost světla, nic víc. Proč i v takové prostotě vidět problém a místo toho si nevychutnat pohled na hvězdy?“

„Já zase celý večer přemýšlím, co tyhle všechny vaše metafory mají znamenat. Když vidím problémy, mohu je vyřešit. Pokud je budu přehlížet, přimotají se mi do cesty právě ve chvíli, kdy to nejméně budu potřebovat. Z hlavy v oblacích jsem už dávno vyrostl, milá slečno.“

„Ano. Ale vy vidíte problémy právě tam, kde nejsou. Nebo se vám zdá hvězdná obloha jako problém? V tom dešti to vypadá spíše jako zázrak, ne? Že je vůbec něco vidět.“

„Když netuším, do čeho šlapu, ano, je to pro mě problém.“

„A proč je to problém?“

„Nedělejte hloupou.“

„Ne, jen mi odpovězte. Nebo spíš sobě. Proč je problém, když nevíte, do čeho šlapete?“

„Mám si snad odnést exkrement? Nebo zlomit kotník?“

„Nikde není psáno, že se to musí stát.“

„Ale ani to, že se to stát nemusí.“

„Tak zavřete oči a já vás povedu.“

„Jistě. A spadneme do prvního výkopu.“

„Nevěříte mi?“

„Nevěřím ve vaši schopnost vidět po tmě.“

„Ani když vám slíbím, že vás do ničeho stoupnout nebo narazit nenechám?“

„Ne.“

„Ta vaše sebekontrola.“

„Dnes jsem ji ztratil už mockrát, díky vám.“

„Díky sobě. Ale když nevěříte, nevěřte,“ vytáhla baterku a prozářila okolí.

„To jste mi neřekla.“

„A proč bych měla? Nechtěl jste mi věřit. Teď už byste mi věřil?“

„Snad.“

„A věřil byste své ženě, kdyby vás chtěla vést tmou?“

„Co tím zase sledujete?“

„A věřil byste jí před dvaceti lety?“

„Slečno, zacházíte daleko. Tohle mě nebaví. Nebaví mě mrholení, tma, hvězdy a ani tyhle rozhovory. Nasměrujte nás k vám nebo si nechám zavolat zpět taxíka a nechám vás tu.“

„Vážně jsou mé otázky takovým… jak bych to jen nazvala… problémem?“

„Ne. Ale pokud nedodržíte, co jste slíbila, tak začnou být. A já se stanu velmi nepříjemným.“

„Zato teď jste nejpříjemnějším mužem na planetě.“

„Nezdá se vám, že to poněkud přeháníte?“

„Ani ne. Přehnat znamená překročit určitou hranici. Hranici jednoho z kruhů. Nic nedělám radši, pokud cítím, že to má smysl.“

„Já ale opravdu nejsem zvyklý na to, aby se mnou takhle někdo jednal.“

„Výborně.“

„Žaneto!“

„Ano?“

„Zapomínáte, s kým mluvíte. A už nežertuji. Jste arogantní mladá dáma, co o světě, promiňte, ví ještě úplný houby. Jenom mi tu kážete, hrajete si na chytrou a blbnete jako malé dítě. Chvilku to byla zábava, odreagování, prosím. Ale teď už bych rád tuhle komedii ukončil. Jestli hned nepůjdeme domů, tak volám taxi a děj se s vámi třeba vůle boží.“

„A nesahám vám ani po paty, ano, já vím. Krásně jste mi to řekl. Kulantně. Gratuluji, už jste zase ve své roli a můžete klidně spát. Sice sám, ale…“

„Ihned toho nechte. Zbláznila jste se? K čemu se mě k čertu snažíte vyprovokovat?“

„No já nevím, kdo se tu zbláznil. Kdo mi vylil pití na hlavu, šel načerno do kina, a kdo mě chtěl znásilnit. Slušná práce na jednoho cnostného a veleváženého pana ředitele. Nebo to nebyl on? Nebo to byl někdo jiný? Mladík, co si může dovolit všechno? I to, že se chvilku bude toulat tmou a zodpoví sám sobě, proč ve své ženě vidí problém a proč by jí nevěřil, kdyby ho tou tmou chtěla vést?“

„Neřekl jsem, že bych se nenechal.“

„Ale ani jste neřekl, že byste se nechal. A navíc – stačí mi pár hodin s vámi a cítím se sama být vaším problémem. Jakpak se asi musí cítit vaše žena za těch dvacet let?“

„Mně se vaše hra nelíbí. Řekl jsem jasně, že končíme.“

„Nechci po vás víc, než to, abyste si uvědomil, co chcete vy sám. Vyřešit váš vztah. A spíš než k ženě, tak k sobě samému.“

„Můj vztah k sobě je pořádku. Děkuji vám za péči.“

„Když myslíte…“

„Myslím. A volám taxi, protože tohle nebere konce. Musím říci, že jste mě zklamala. Doufal jsem ve vaši větší schopnost dostát svému slovu,“ zvýšil hlas a začal se zuřivě prohledávat. Jednu kapsu, druhou, šestou, kufřík…

„Schází vám něco?“

„Jo, sakra, nemám mobil. Někde jsem ho musel nechat. Nebo mi ho ukradli. Půjčíte mi svůj? Zkusím se prozvonit. Jestli jsem ho někde vytratil…“

„Co za to?“

„Slečno, nehrajte si se mnou, a říkám to naposledy.  Tohle je vážná věc. O mobil až tak nejde, ale mám tam spoustu v kalendáři uložených poznámek a schůzek a prostě ho hned potřebuji najít. A změnit si heslo k elektronickému bankovnictví, někdo by toho mohl zneužít. Tak půjčíte mi ten váš telefon?“

„Jak je to krásné, když do života vstoupí něco nečekaného, viďte?“

Muž chtěl něco říci, ale jen zatřásl hlavou, aby se uklidnil a nastolil diplomatickou nótu.

„Hele, já vím. Jste ráda, že mě můžete dostat úzkých. Uznávám porážku. Ale máte v rukou teď osud celé firmy. A to nepřeháním. Jestli mi okamžitě nepůjčíte váš mobil, vezmu si ho násilím.“

„Buď jste se v kurzu jakože sebeovládání a diplomacie nedostal přes základní lekci nebo jste ještě nedošel do lekce „zvládání krizových situací“.“

„Bože, přestaňte. Tady nejde jenom o mě, mám tam firemní data, která… Mohl by z toho být vážně problém.“

„Co jiného.“

„A už tě mám po krk,“ strhl jí kabelku a začal se v ní přehrabovat.

Nehnula ani brvou, jen pozorovala jeho zuřivý boj s jeho vlastním strachem.

„Doprdele, kde máš ten telefon?“

„Viděl jste u mě za celý večer telefon?“

„Co? Nechcete říct, že žádný nemáte, nenosíte, že ne!“

„Třeba je to dobré ponaučení, jak si uvědomit, o co všechno můžete během chvilky přijít.“

„To si uvědomuji pořád. Pořád dělám riskantní rozhodnutí, obchody, uzavírám dohody, které nemusí vyjít. Ale nechci platit jen kvůli hloupé chybě. Pokud se ten mobil dostane do nesprávných rukou, někomu, kdo tomu trochu rozumí, tak by to mohlo dopadnout moc zle.  Ale tohle vám snad nemusím vysvětlovat. Takže jestli mi laskavě můžete pomoci, tak je vaší povinností to udělat.“

„To právě dělám.“

„Já ale kašlu na ty vaše filosofické řečičky. Kdybych si vzal s sebou alespoň notebook… Mám jít tady v té pustině hledat někam automat? Nebo nějaký bar, kde mě nechají zavolat si? To chcete? Fajn. Tak mi alespoň půjčte tu baterku.“

„Jistě. A já tu zůstanu trčet potmě.“

„Vy to tu přeci znáte. Trefíte i poslepu, ne? Nebo mě doveďte někam, kde je kousek civilizace.“

„To je rozkaz?“

„To je zoufalá prosba zoufalého muže.“

„Až se uklidníte. Prosí se trošku v jiné tónině.“

„Jak se mám asi uklidnit? Posloucháte mě vůbec?“

„Ano. Je vám pětadvacet. Nemáte mobil, nemáte firmu a vaše láska někde kdesi čeká, až se s ní znovu zasnoubíte.“

„To snad není pravda!“

„Je.“

A najednou už to nešlo. S kabelkou, kterou stále ještě držel v ruce, začal jako šílenec mlátit o zem, trhat ji, vyhazovat věci a dupat po nich, do toho řval jako raněný medvěd a zasypával vše neurvalými nadávkami. Pak se zlomeně sesunul na obrubník a schoval hlavu do kusu látek a plastů, co kdysi bývalo kabelkou. Sopka vybuchla a místo lávy se vyvalila ven hnijící zatuchlá hnusota. Seděl a neměl sílu už na nic. Tedy spíše nechtěl mít sílu už na nic. Po dlouhé době nebylo po jeho, ale on přitom ucítil jakousi zvláštní úlevu spojenou s povýbuchovou apatií.

Dlouhé minuty ho jen nevzrušeně pozorovala.

„Jak se teď cítíte?“

Mlčel. Bylo mu všechno jedno. Slyšel ji, že mluví, co ale bylo v těch slovech, nevěděl.

„Nemějte strach. Už zítra se zase vrátíte do svých kruhů. Jen, co dnešek skončí, budete na tohle dobrodružství jenom občas vzpomínat. Teď už jen záleží na tom, jak moc rád.“

Po chvilce zakroutil hlavou.

„Zkurvenej život. Člověk se pořád jen snaží, a nakonec stejně skončí ve sračkách.“

„Amen.“

„Dobře, tak jo,“ namáhavě vstal a vrátil se zase postupně do své lidské kůže. „Máte mě v hrsti. Asi vás nesmírně těší, mě takhle provokovat, týrat a vodit za nos. Nevím, proč, oč vám vlastně jde, ale to je asi jedno. Je vám jedno, že trpím, dělá vám to dobře, hrajete si se mnou jako kočka s myší. Asi jsem vás urazil, tak pardon. Možná to může být nějaká vaše terapie, ale spíš začínám nabývat pocitu, že tady vůbec nejde o mě a nějaké moje kruhy. Zdá se mi to, nebo se vám prostě jen nechcete z nějakého důvodu vrátit se domů?“

„Možná. Taky jsem možná doma všude. I tady.“

„Vy máte prostě odpověď na všechno, že?“

„Nezapomeňte, že jste si pozval vy mě. Vy jste ten, kdo volal o pomoc. Jen hledám jinou část vašeho já. Tu, kde nejste ředitelem. Tu, ve které chcete být šťastný, kde si na nic nehrajete a kterou hledá i vaše žena – a to patrně teď v někom jiném, protože z vás vydolovat kousek prosté radosti, to je na vysokou psychologickou. Myslíte si, že je šťastná v cizí posteli? Že nedoufá, že něco uděláte? Že všechno vzdala? Ale vůbec ne. Právě, že vás tolik miluje, tak tohle udělala. Aby něco změnila. Něco, abyste si všiml, že existuje. Asi vám to neumí říct do očí, že jste pěkný křupan a měl byste se probrat a někam si strčit tyhle teatrální gesta a hraní si na chudáčka, co kolem sebe kope a vzteká se, když není po jeho. Já si to dovolit můžu. Snad mě kvůli tomu nezabijete, když jste to ne udělal už v té restauraci.“

„Žaneto, zmlkněte, nebo vám tady na místě opravdu už střelím pár facek!“

Najednou jí její vlastní slova zabolela. Zase začala řešit sebe. Jako vždycky. A zase tu byl muž, který se zdráhal chápat. Jsou snad všichni takoví? Nebo ona mluví málo… žensky? Copak nezná stovku primitivních způsobů, jak snadno a rychle sbalit chlapa? Copak nefungují? A copak je špatné, že hledá něco víc i v těch zabedněncích, kteří mají tendence uchylovat se k přemýšlení převážně jiným orgánem, než je mozek?

„Možná máte pravdu. Možná se mi jen nechce domů. Trošku špinavý vzduch. Ale nebojte, není to nic, co by se nedalo vyřešit otevřením okna.“

„Špinavý vzduch?“

„Ano. Nic víc, nic míň.“

„Skvělé. Tak křupan vám nechá nainstalovat čističku. Víte, co si myslím? Že jste blázen. Normální regulérní blázen. A já vám skočil na udičku. Máte strach jít domů. Vy sama jste sobě problémem. Radši se potulujete nocí venku v dešti než… Ale to nemá cenu. Nechte se léčit a mně už radši dejte pokoj. Na shledanou.“

Zahalila se do kabátu a usedla na obrubník.

Odklopýtal do tmy a ona se ocitla sama uprostřed ticha. Nevadilo jí to. Znala to tu. Znala i tenhle patník. Na němž seděla, když on klečel na jednom koleni a drnkal mexickou melodii. Zněla jí v uších, přivanutá větrem vzpomínek.

Povzdech, co se ozval, byl však přítomný.

„Kruci, doufal jsem, že se zvednete. Přeci vás tu tahle nemůžu nechat.“

Výčitky svědomí nebo objevené gentlemanství? Spíš netušil, co si počít, hádala. Pan ředitel, jenž si ví rady v každé situaci. Kromě jisté situace v noci v parku. S nezvladatelnou holkou.

„Můžete. Mně je tu dobře. Ale počkejte… odvedu vás.“

„Normálně? Bez úhony? K telefonu?“

„Normálně. Ke mně.“

„Fajn.“

„Fajn. Jen s jednou maličkatou zastávkou.“

„Ne.“

„Ale ano.“

„Kde a proč?“

„Tady. A proto. Jen si chvilku sednout. Jen ještě chviličku. Než se zase vrátíte ze spárů bláznivky do svého normálu.“

„Tady. A co tady? Skrytá telefonní budka?“

„Ne, jen nic.“

„Nic?“

„Nic.“

„No, proč ne. Také varianta jedné z těch vašich realit, že? Neřekl jsem snad jasně, že bych rád šel zařídit ten mobil?“

„Nejednou.“

„Patrně můj názor neshledáváte důležitým, že? Hele, já si poradím, už jsem se uklidnil. Ale vy tu akorát nastydnete. Není vám zima?“

„Ne.“

„Tak ale pojďme. Chvilka právě uplynula.“

Vůbec jí nebylo do řeči. Podívala se na oblohu a chtěla tak zůstat věčně. Okolo tmavého parku zuřila bouře nočního velkoměsta, ale ona se nacházela v jejím středu, kde je prosté ticho. Její milý jistě bouří jako živel, žhne, jak to umí jen on. A ona sedí uprostřed, přímo uprostřed tornáda, kde je klid. Kruh zformovaného vzduchu se svou vlastní energií dokáže roztočit a změnit ve spirálu, spojit nebe se zemí a svou silou zpustošit vše, co mu přijde do cesty. Vše sebrat, rozbít, přestavět a přitom uvnitř něho je prosté nic, bez něhož by tornádo samo nikdy nemohlo být tím, čím je. Nic tak užitečné, jak jen nic užitečným může být.

„Slyšíte mě? Odcházíme. Mám vás snad vzít přes rameno?“

Povzdychla si. Její vlastní hra ji přestávala bavit. Mohla ho svést, kdyby jen chtěla. Stačilo prostě lusknout prsty. Jak snadné, jak příliš snadné.  Jediné zašeptání jemu do ucha a zase by zažila jinou realitu. Snad si jen potřebovala ověřit, že to po těch dlouhých měsících věrnosti ještě dovede. Možná se i vnitřně pomstít. Jemu. Sobě. Jako ten, co tu teď stojí před ní a rádoby se mstí své ženě. Vlastní dehonestací. Dívá se jen do zrcadla, celý večer. Jen to nechtěla vidět. Až teď zvedla zrak a uvědomila si, že netuší, jak vydrží to mučivé osamění jejího neklimatizovaného bytu. Podívala se na tu postavu, špinavou a pomuchlanou jako vystřiženou z Chaplinových grotesek, a musela se začít smát z celého srdce. I její zloba chtěla ven. Jen jinak. Energie. Tak jiná, tak proměnlivá, tak osvobozující, když se uvolní z emočního přepětí.

Znovu zakroutil hlavou.

„Já tedy asi fakt půjdu. Vy se dobře bavte.“

„Jste zarputilý.“

„Jsem. Dnes i tehdy jsem byl!“

„No, jen tak mimochodem, v té kabelce byly i klíče od bytu.“

Až teď si pořádně uvědomil, co že to vlastně provedl. Trošku nevěřícně se díval na projev své síly a pak se začal taky nervózně smát.

„Za tohle, za to se omlouvám. Koupím vám vše nové, co jste tam měla. Pošlete mi účet na firmu.“

Klekl na všechny čtyři a sbíral poničené věci nezbytného vybavení každé ženy. Ona mu svítila a společně se směšně smutně sami pro sebe smáli tomu všemu, všem paradoxům jejich nesourodých životů, které dnes protnul podobný příběh.

Dosbíral a předal ženě celý ten skvost.

„Teď tu zase velím já. Půjdeme k telefonu a vy mi tedy už cestou konečně povíte, odkud znáte mou ženu! Co mi o ní můžete říci, co a koho skrývá!“

„Povím, pane Zarputilý. Ale musíte poslouchat. Neříkala jsem, že máte plnou hlavu sebe? Odteď nemluvte a doprovoďte mě domů. Je to poslední úkol. A já vám všechno řeknu. Myslíte, že zvládnete úplně mlčet?“

„Jistě, co bych to nedokázal. Ale předně potřebuji získat ten telefon. Tak kdyby to bylo ještě dneska…“

„Telefon, nebo ženu?“

„Obojí, samozřejmě. Kolik času to bude k vám domů trvat?“

„Proč? Máte strach z ticha?“

„Víte, proč. Nebudu se opakovat.“

„Dobře, jak chcete. Honem rychle zpátky do svých jistot. Povedu vás. Možná je to nadlouho naposledy, co se ještě necháte, tak si to alespoň zkuste trošku užít. A ticho už, pokud váš slib něco má znamenat.“

„Znamená tolik, co znamená ten váš!“ Chtěl něco dodat, ale jen vydechl. Pak ji vzal za paži a v tichosti se potulovali kolem tmou obalené zeleně a po ztichlém sídlišti.

Nemluvila, ale byla si jistá, že on teď slyší naprosto přesně to, co slyšet má.

Zprvu se zdál být netrpělivý, ale pak se celý svou vnitřní tichostí uvolnil a jen se nechal vést. Mluvčí. Po tolika slovech k němu teď promlouvalo ticho a léčilo jej. Léčilo i ji.

„Jsme tu,“ zašeptala.

„Tady? Jste si jistá, že jsme tu správně? Kde je ten taxikář? Spoléhal jsem, že si od něj zavolám.“

„Jsem si jistá. Už jsem tu párkrát byla.“

Ušklíbl se. „No tak zaplať pánbůh. Bobříka mlčení jsem plnil naposledy na pionýráku. Doufám, že jsem alespoň obstál?“

„To musíte vědět vy sám.“

„Dobře, a za odměnu bych rád věděl…“

„Jistě, já vím. Chcete ten sehnat ten mobil.“

„Pevnou doma máte, když jsem vám dnes volal. Směl bych si zavolat a zablokovat alespoň banky a tak? A svému řidiči, objedeme pár známých, abych zachránil, co se dá. Nedělám si naději, že se s ním ještě shledám.“

„Vy jste neskutečný. V restauraci jste říkal, že byste za svou ženu dal všechno na světě a teď tu řešíme jeden pitomý mobil.“

„Snad jsem se vyjádřil jasně, že nejde jen o něj. A ano, řeším mobil. Proč jste mi nic neřekla cestou? Zase jste nedostála svému slovu.  Proč taky, že, když si to přeji zrovna já, že? Ale jen si mlčte, když chcete, mně už je to jedno. Ne tedy, že by mobil byl důležitější, ale silně pochybuji, že mi můžete o mé ženě říci něco víc, než o ní vím já sám za těch dvacet let. O toho šamstra nejde. Kašlu na něj. Chci zpátky svou ženu a toho tamtoho strčím do kapsy, i kdyby to byl sám pánbůh. Nechte si ty svoje informace, mně už je to jedno. Já znám svou lásku.“

Ticho zabralo. Usmála se.

„Konečně rozumná řeč.“

„Co prosím?“

„Nic, jen že se mi zdá, že mluvíte rozumně. A ano, slíbila jsem, že řeknu jen to, co vím. A to už jsem řekla. Přesně to. Máte totiž pravdu. O vaší ženě vím akorát to, že je žena. Je to možná všechno, možná hodně málo. Ale já jsem taky žena. A řeknu vám, žena potřebuje cítit lásku a bezpečí. Potřebuje být hýčkána, objímána a oslavována jako bohyně. Když jí to zajistíte, nebude mít potřebu chodit jinam, aby si tohle obstarala jinak. Jak to zařídit, na to už musíte přijít sám.“

„A kvůli tomuhle celé tohle divadlo?“

„Přijde vám to málo?“

„Dělám ze sebe šaška jenom proto, abyste mi řekla, že má žena je žena? To se mi snad zdá.“

„Kdysi jste mi to zavařil u šéfa, vzpomínáte? Kvůli meditaci. Tak jste si teď zameditoval trošku jinak. Stěžovat si můžete třeba na lampárně. To už tak v životě, o kterém vím ještě houby, chodí. A neříkejte, že vám to za to nestálo. Zase chvilku být sám sebou. A mlčet.  Nebo byste na to, kým jste, přišel snáz? Možná ano. Možná za dalších dvacet let, kdy ona už by dávno žila jinde a jinak.“

Zavrtěl hlavou.

„Nevzpomínám si, že bych vám kdy něco nějak zavařil, to asi teprve udělám. A je mi jasné, že o Haně musíte vědět víc. Znáte její podobiznu, charakter… s něčím se vám svěřila, s něčím důležitým, ale vás prostě jen baví si s lidmi hrát a se mnou obzvláště. Jste jenom pomstychtivá mrcha. Ale jak říkám, mně už je to jedno. Já jsem si o vás už si obrázek udělal. A teď chci slyšet poslední slovo – mám burcovat sousedy, nebo si smím zavolat?“

„Jistě, zavolejte. Máte tendenci ztrácet věci,“ podala mu mobil.

„To je můj… kde jste ho kruci vzala!?“

„Nechal jste ho v taxíku.“

„A vy jste ho měla celou dobu u sebe? A nechala jste mě takhle vyšilovat?“

„Neočekávám vděčnost ani nálezné, nemusíte se upejpat.“

„Já se neupejpám. Nejradši bych vás uškrtil!“

„A navýšil počet vražd, aby statistici měli radost a média o čem informovat. Příště buďte opatrnější. Žena, náramek, mobil, slušný výkon na jeden den.“

„Já vás přetrhnu! Víte, co byste zasloužila?“ vydechl. Evidentně se mu ulevilo.

„Jo. Prosté díky za záchranu vašeho kruhu. Mimochodem – máte pěknou tapetu.“

Hnědovláska se zlatými obroučky a zářivým úsměvem.

„Hanička,“ koukal nevěřícně.

„V restauraci jste si jejím hlazením málem prodřel displej. A prozradil také ledasco. Jen tak, jako by se nechumelilo.“

„Miluji ji. Já…“

Miluje ji. A dal by za ni všechno na světě. Začínala tomu věřit.

„Máte stále ještě chuť jít ke mně nahoru?“

Odtrhl oči od displeje a zadíval se na ni, pak na mobil a pak zase na ni.

„Všiml jste si? Přestalo pršet!“

„Snad sněžit, ne?“

Usmála se.

„Tak co, půjdete?“

„Slečno…“

„Pokud se pomstíte, budete mít výčitky. Ale alespoň skutečně zjistíte, jak je to s vaší láskou k ní. Jinak by to nebyla pomsta, ale chvilkový útěk za čímsi snad lepším, jen kvůli odreagování. Pokud se nepomstíte, vrátíte se do kruhu. Přijdete dnes domů a budete se tvářit, že se nic nestalo. Budete se trápit pokaždé, když se ona chvilku zpozdí, nebo když ji zahlédnete, jak se nepřítomně usmívá. Ale bude to pokrok, protože dosud jste si nevšímal, že chodí pozdě domů a že se nepřítomně usmívá. Viděl jste jen sebe. Byla jen vaším luxusním doplňkem, který nemá právo být ani ničím jiným. Dosud jste si jen myslel, že milujete, ale ode dneška začnete skutečně milovat. Ona vás miluje po celou dobu. Otázkou je, jestli jen trpitelsky z tradice a obdivu za to, co jste dokázal, nebo prostě jako muže, se kterým se rozhodla a zavázala kdysi sdílet svůj svět. Dosud jste to nemohl poznat, protože jste ji neviděl. Teď jste prozřel.  Můžete se pomstít. Nebo nemusíte. Můžete jít dál. Nebo odejít. Je to na vás.“

„Co váš přítel?“

„Je to čistě na vás,“ zopakovala.

Zkoumal ji jako pod drobnohledem.

„Vy mi tu normálně nabízíte…“

„Nesnažte se uhádnout, co chci já, na co myslím. Záleží na tom, co chcete vy. Je vám znovu pětadvacet a smíte se rozhodnout. Alespoň jednou se rozhodněte sám za sebe a udělejte to, co vás učiní skutečně šťastným.“

Je divná, pomyslel si. Ale má své kouzlo.

Chtíč zakrytý do chuti oplatit stejnou mincí kamsi zmizel. Jakoby mu najednou došla celá ta terapie neterapie.

„Jste… jste vlastně úžasná, svým způsobem. Děkuji vám za krásný večer, tedy, no, spíš velmi jiný večer. Ale myslím, že se rozloučíme.“

„Myslíte, nebo víte?“

Usmál se. Upřímně.

„Vím.“

Zahleděla se mu do očí. Původní zloba, co se proměnila ve smutek, zmizela. Zůstal jen kousek smutku, co nepochází ze sebelítosti. Zbyla ta akurátní dávka smutku, se kterou se rodí každý člověk, aby uměl pochopit smutné lidi. Jeho duše teď pokračovala v ranním tanci. Dokázal to. Vystoupil z kruhu. A jeho světlo rozzářilo další kousek světa.

„Já děkuji vám. Také to pro mě byl velmi jiný večer.“

„Myslím, tedy… vím, že v pátek na cvičení nepřijdu.“

Přikývla.

„Taxík čeká nejspíš za rohem. Nerada prozrazuji svou skutečnou adresu. Znáte to.“

Chtěl ještě něco dodat, ale zjistil, že pro dnešek už mu došla veškerá slova.

Sklonil se, aby ji políbil. Nebránila se.

*

Probudil ji domovní zvonek v pozdním dopoledni. Kurýr. Vůně květin zabolela.

Otevřela krabičku a usmála se.

Na sametu se zatřpytil rozpůlený náramek.

Strašidelná noc

Byl podzim, když jsme se s rodinou přestěhovali do domu po naší babičce, která zemřela před půl rokem na zástavu srdce za neznáme příčiny. Její dům se nacházel hluboko v horách v neobydlené oblasti. Já jsem se nechtěl stěhovat, miloval jsem náš starý dům a zbýval mi poslední rok na základní škole, ale má sestra byla nadšená, jelikož šla do první třídy a nebylo to pro ni tak těžké. Nejbližší vesnice byla od domu pět kilometrů daleko. Dům byl hodně starý, ale byl ohromně veliký. V domě byli dvě poschodí. V prvním byla obří hala, obývací pokoj, jídelna a kuchyně. Ve druhém poschodí měli rodiče ložnici po babičce a já se svou sestrou jsme měli každý svůj pokoj a ke každému pokoji vlastní koupelnu. Bylo to jako žít na hradě i samotné dekorace vypadaly, jako by tu byly už staletí. Měli jsme další dva pokoje, které nikdo nepoužíval, a tak se matka rozhodla, že bychom je mohli pronajímat na noc. A za domem jsme měli zahradu obehnanou velkými zdmi a na zahradě malý dřevěný altán.

Žili jsme tu téměř dva měsíce, do školy mě a mou sedmiletou sestru odvážel otec, který jezdil do práce, kde pracoval jako účetní pro velkou společnost a matka zůstávala sama doma a starala se o domácnost. Během dvou měsíců nás navštívilo devět hostů a všem se zde velmi líbilo. Matka chystala snídaně, obědy i večeře pro hosty a uklízela pokoje.

Jednoho listopadového dne našla starou fialovou brož ve tvaru růže, která se otevírala. Uvnitř brože byla velmi stará fotografie manželského páru. Muž na sobě měl oblek a cylindr a žena na sobě měla bílé šaty a ve vlasech nalezenou fialovou brož. Když si matka brož prohlížela, vypadla fotografie na zem. Matka, když se podívala k zemi, tak si všimla nápisu, který byl na druhé straně. Bylo zde napsáno: Miluji tě Elso, tvůj Otto Montgomery. Matka se rozhodla, že obvolá hosty, aby zjistila, kdo zde tu brož zapomněl. Povedlo se ji dovolat sedmi hostům, ale těm brož nepatřila. Zbývající dva hosté v návštěvní knize neuvedli své jméno, ani žádný telefon. Ale když je matka zapisovala, tak do knihy zapsala i den příjezdu, ale hosté, když opouštěli dům zapomněli připsat datum odjezdu, a tak se nevíme kdy hosté opustili dům, ale zanechali po sobě klíče v hale na komodě. Od té doby už jsme další hosty neměli. Matka brož schovala, aby se neztratila, kdyby si pro ni někdo přijel.

Uběhl týden od doby, co matka nalezla brož. Byl sobotní večer a venku hřměly blesky a pršelo, všichni jsme byli doma a sledovali jsme v televizi náš oblíbený seriál. Když v tom v hale zazvonil telefon, otec odešel do haly, zvednout telefon. Po chvíli došel a oznámil nám, že musí odejít, že jej potřebují v práci, jelikož se ztratily nějaké výpisy. Otec si vzal klíče z komody a odešel z domu. Chvilku po odchodu nastartoval motor a auto odjelo pryč. To, co následovalo se obávám, že už nikdy nevyženu z hlavy. Uběhla malá chvilka a zahřměl ten největší hrom, který jsme kdy slyšeli a někde shodil hromosvod. Vteřinu na to vypadl proud a následně jsme slyšeli, jak má sestra křičí, měla obrovský strach, tak jsem ji objal a utěšil, matka zatím našla staré svícny, a tak jsme měli světlo. Najednou jsme slyšeli, jak něco spadlo v hale. Matka mi přikázala, ať se zatím starám o sestru a šla se podívat do haly. Následně jsme slyšeli kroky po schodech, jak šla nahoru do poschodí. Když v tom najednou proletěl po obývacím pokoji průvan. Šli jsme se podívat se sestrou, jestli jsme někde nenechali otevřené okno, došli jsme do kuchyně, kde byly okna zavřená, ale slyšeli jsme jakési mlácení z haly. Došli jsme do haly, kde jsme objevil otevřený zadní vchod. Bylo to divné, myslel jsem si, že jsem vchod zamknul. Tak jsem se sám šel podívat do zahrady. Následně když jsem prozkoumal okolí jsem se otočil zpět ke vchodu, ve kterém stála má sestra pohlcena tmou. Najednou ji nějaká ruka šáhla na rameno, dveře se sami zavřeli a už jsem slyšel už
jen sestřin křik. Úplně jsem ztuhl strachem na zahradě a pouze sledoval dům, promáčen deštěm jsem se nemohl hnout z místa a letmým pohledem jsem pohlédl do vrchního okna ve kterém stála, žena z fotografie. Upřeně jsem se na ni díval a ona můj pohled opětovala, drželi jsme spolu oční kontakt tak pět vteřin a najednou otevřela okno a začala přelézat římsu a skočila. Rozběhl jsem se k místu dopadu. Když jsem doběhl, na zemi bylo spousta krve, ale žádné stopy po ženě. Rychle jsem se vrátil k zadnímu vchodu, ale ten byl zamčen. Rychle jsem utíkal ke přednímu vchodu, překonal jsem vysoký plot a doběhl ke vchodu. Vzal jsem za kliku a otevřel jsem dveře. Najednou mě oslepilo světlo. V domě už znovu fungovala energie. Křičel jsem a hledal jsem sestru a matku. Vyběhl jsem do poschodí a běžel jsem do ložnice rodičů. Když jsem otevřel dveře, nemohl jsem tomu věřit. Babička seděla v houpacím křesílku a vypadala velmi živě, ale měla smutný pohled. Nevěřícně jsem si ji prohlížel a v tom najednou babička chraplavým hlasem promluvila: „Vnoučku, tak ráda tě vidím, bohužel za velmi nepříznivých podmínek.“ Pohlédla na stolek vedle postele, na které ležela brož a pokračovala „musíte odtud, utéci. Nesmíte tu zůstat! Ti lidé z fotografie byli prvními majiteli tohoto domu a přišli si ho vzít zpět.“ Najednou jsme slyšeli kroky na chodbě, tu náhle někdo chytil kliku a snažil se otevřít dveře. Najednou babička silným hlasem zařvala „Uteč odsud a nerozhlížej se“. Dveře se otevřeli a v nich stála má matka, celá vytřesená, na triku měla kapky krve. Chytla mě za ruku a táhla mě za sebou chodbou ke schodišti. Schodiště jsme seběhli během pár vteřin a utíkali jsme pryč z domu k autu. Snažila se roztřepanou rukou odemknout auto, musel jsem ji pomoci. Matka se podívala zpět k domu, kde viděla manželský pár, který se rychlím krokem přibližoval k nám, rychle jsme naskočili do auta a matka začala startovat, ale jakoby, auto v tu chvíli nechtělo matku poslechnout a jen vydalo pár podivných zvuků. Já jsem seděl na zadních sedadlech auta a koukal jsem se zadním oknem zpět k dome a sledoval jak se blíží pár. Srdce mi bušilo. Pár už byl pár kroku od nás a v té chvíli jsem si všiml ve tmě, jak s sebou muž nese zkrvavenou sekeru. Mlčky jsem seděl na sedadle a čekal co se bude dít, když v tom najednou motor nastartoval a já jsem sledoval, jak se pár oddaluje. Matka se řítila po silnici. Zeptal jsem se ji, kde je sestra a v tu chvíli jsem si všiml v zrcátku, jak matce potichu stékají slzy po tváři. Jeli jsme tak tři minuty v tichu. Najednou ve tmě blikaly dvě světla a jak jsme se blížily rozpoznali jsme, že je to auto, které vrazilo do stromu, který byl spadený přes cestu a bránil nám v jízdě. S matkou jsme z auta vystoupili a podívali jsem se co se stalo. Najednou nám došlo, že je to otcovo auto. Ve předu v autě ležel mrtev otec, smáčený krví, s vyděšeným výrazem. Chvíli jsme bezmyšlenkovitě stáli na silnici. Nemohli jsme zůstat stát na silnici, ale do nejbližší vesnice bychom to v této tmě nedošli. Rozhodli jsme se vrátit zpět do auta. Sedl jsem si zpět na zadní sedadla a na chvíli jsem usnul, když jsem se probudil byl jsem sám v autě, podíval jsem se na digitální hodiny v autě, bylo půl čtvrté ráno a já spal skoro dvě hodiny. V dáli jsem slyšel nějaký zvuk. Podíval jsem se z okna a viděl jsem starý kočár, který se blížil k autu. Vylezl jsem z auta a rozběhl jsem se směrem ke kočáru. Jak jsem se přibližoval, začal jsem se dívat po kočím, který kočár vezl. Byl to ten muž se sekerou. Rychle jsem si uvědomil, co se tu děje a vběhl jsem do hlubokého lesa. Běžel jsem a nezastavoval jsem se. Když v tom jsem zakopl a udeřil se do hlavy. Zatmělo se mi a upadl jsem v hlubokém spánku.

Probral jsem se za slunečního svitu na nosítkách. Když mě nesli záchranáři zpět k silnici, viděl jsem spoustu policejních a záchranářských aut. Z dálky jsem slyšel, jak mluvil nějaký muž, podle rozhovoru jsem usoudil, že by to mohl být detektiv, který s někým hovořil. Z rozhovoru jsem se dozvěděl, že našli mou sestru v domě mrtvou. Prý v náruči držela svou oblíbenou plyšovou hračku, kterou nazývala Brumli a na rameni měla vypálenou ruku. Matku nikdy nenašli, ale zato našli fialovou brož na její posteli, ve které byla naše rodinná fotka a z druhé strany bylo napsáno: Miluji Vás má rodino, Vaše Vilhemina Montgomery.

Co ze mě bude?

Má matka si vždy přála, abych byl námořníkem. Ale místo na dalekou plavbu jsem se tajně vydal na studie. Po třech letech jsem se vrátil.

 

„Jsi námořník, námořníku?“

„Poslušně hlásím, nejsem.“

„Plavčík?“

„Nejsem.“

„Lanař?“

„Ne.“

„Plachtař?“

„Ne.“

„Lodní kuchař?“

„Taky ne.“

„Co teda jsi?“

„Podpalubní krysa!“

 

Oba jsme se zasmáli.