Cesta (vláčkem) do hlubin trpělivosti nás všech

Můj kolega Fanys je prototyp neuvěřitelně líného člověka. Vystudoval ekonomickou fakultu a před jeho jménem, se vyskytuje titul ing. Díky svému vzdělání si dokáže velmi pečlivě promyslet a propočítat nezbytně nutné pohyby, počet nejnutnějších kroků, jakožto i jiných operací, kde je zapotřebí fyzická námaha. Jeho domácnost zdobí různé nejnovější vynálezy. Počínaje elektrickým kartáčkem na zuby a konče automatickým vysavačem, který se jako pejsek prochází po bytě a slyší na jméno Azor a jedno tlesknutí.

 

Dle své nátury si rovněž zvolil povolání, které ho ani za nic nedonutí opustit byt. Jako daňový poradce se potřebuje akorát přemístit do pokoje, v kterém je počítač. Na delší vzdálenosti, např. obchod používá výhradně své osobní vozidlo, kteréž mu parkuje asi metr od vchodu. Chůze pěšky, jízda na kole či dokonce něco tak ponižujícího jako je veřejná doprava, to vše bylo u mého kolegy předmětem hlubokého pohrdání. Avšak osud je někdy krutý a nad Fanysem se pomalu stahovaly černočerné mraky.

 

Začalo to nevinně. Daňové přiznání pro kamaráda bylo hotové a v úhledné složce, v elegantní aktovce putovalo za svým adresátem na sedadle pro spolujezdce. Fanys za volantem svými sluchovými orgány hladově konzumoval tvrdé rockové tóny, zatímco orgány plicní nedobrovolně zpracovávaly cigaretový dým.

Kamarád byl velmi spokojen s daňovým přiznáním a jak už to tak u přátel bývá, brzy se otevřela lahvinka.

„Panáka si dám, možná dva. Mám dobré spalování a za chvilku budu čistý“

Fanys neodmítnul. On totiž neodmítal nikdy. Jenže jak ubýval čas příjemného odpoledne, ubýval i lahodný mok z láhve a ani turbospalování už nemohlo Fanyse očistit. Zbývaly dvě možnosti. Přespat u kamaráda, nebo jít na vlak. První možnost vzhledem k blížícímu se příchodu kamarádové protivné manželky byla ihned zamítnuta.

 

České dráhy jakoby vše tušily. Začaly mezitím připravovat malé dobrodružství. Fanys ještě nic zlého netuše vyhledával na netu spoj, naivně se domnívaje, že údaje a data, jež si vyhledal, bude výše zmíněná společnost dodržovat. Nádraží nebylo příliš vzdálené, přesto můj kolega těžko popadal dech a jeho útlé nohy vibrovaly pod tíhou zdaleka ne tak útlého těla. U okýnka nádražní pokladny seděla velmi milá a usměvavá paní, kterou jakoby nemohlo nic rozhodit. A skutečně. Trpělivě vysvětlila Fanysovi, že zpáteční sleva je koncipovaná trochu jinak než se on domnívá. Náš turista byl totiž přesvědčen, že musí dostat zpáteční slevu, neboť on jede skutečně zpět a nechápe, proč by měl ještě absolvovat cestu tam. Když „tam“ jel autem!!

 

Alkoholové omámení poněkud sláblo a Fanys propadal beznaději. Zvláště poté, co nádražní rozhlas oznámil, že vláček přijede s půlhodinovým zpožděním, které se může ještě změnit. Volba byla jasná. Místní hostinec a pořádný panák slivovice, nejlépe dva. Můj kolega zakrátko ucítil úlevu a dokonce se dal do řeči s místním bezdomovcem, kterému ze soucitu nabídnul cigaretu, objednal polévku a pivo. Dobrý pocit z vykonaného skutku však brzy vyprchal. Na nástupiště přijížděl vlak. Zatímco brunátný Fanys supěl po nefungujícím eskalátoru, vláček, který měl přijet za půl hodiny, přisupěl za patnáct minut. Koncová světla soupravy a schovaná plácačka výpravčího Fanyse rozzuřila. Odnesla to milá paní pokladní, která přeci jenom mírně znervózněla, když jí Fanys začal líčit své jistě subjektivní pocity, týkající se Českých drah. Další spoj, dnes však už poslední, měl přijet asi za hodinu. Volba byla jasná. Bezdomovec se radostně culil. Další pivo od štědrého pána. Fanys se však nemínil dlouho zdržovat a radši si koupil placatici, cigarety a čas do odjezdu dalšího spoje trávil pro jistotu na peróně.

 

Zdálo se, že vše dopadne dobře a můj kolega bude mít tu odpornou záležitost brzy za sebou. Koneckonců sedělo se mu příjemně. Lačně nasával čerstvý vzduch a obsah placatice. Kolem nástupiště projížděl s mohutným rachotem vlak nákladní. Byl neuvěřitelně dlouhý a trvalo věčnost, než celý přejel. Pak se rozhostilo ticho a Fanys zmožen tím vším, co tak lačně nasával, podřimoval. Jenže můj milý kolega netušil, že nádražní rozhlas hlásil další pohromu. A to změnu nástupiště. A to v době, kdy nákladní vlak rval všem cestujícím uši.

 

Na nástupišti č. 1 dokuřoval můj kolega poslední cigaretu. Přijíždějící vlak na nástupiště č. 2 sice registroval, ale bez většího zájmu. Zato on vzbudil zájem výpravčího, který ho slušně požádal, aby opustil nádražní prostory, neboť dnes už žádný vlak nepojede.

 

Dveře kanceláře přednosty stanice odolaly. Okýnko paní pokladní bylo zavčas stažené. Bezdomovec, vida svého dobrodějce se sice rozzářil, ale pak uviděl rozzuřeného býka a dal se na zběsilý útěk. Zvonek u kamaráda, u kterého to všechno začalo, nedrnčel dlouho. Dveře se rozletěly a na otázku, zda by u nich přece jen nemohl přespat, dostal odpověď ihned:

„To teda nemohl!! Jedno ožralé prase mi doma stačí!!“

 

Fanys byl vším tím dobrodružstvím jaksi vystřízlivěn a tak sednul do auta a riskantní jízdu absolvoval. Jen když přejížděl přes železniční přejezd, otevřel okno a zhluboka si odplivnul.

 

Lichva

Půjčil jsem si poezii

Už nikdy nebude mít tak výhodnou RPSN

Na každém rohu se ti sama cpe

Na ulici, v televizi, v reklamě, na internetu

Bez bankovního dozoru

Bez ručení a zástavy

Jen se nám upiš, holoubku

A ber – do čtyřiceti dní bezúročně

 

A já jim na to skočil, chvatně napůjčoval

Chlastal jsem a opil se jí

V čtyřicet dní trvajícím flámu

A teď v kocovině tupě hledím:

Jak na každý roh

Na ulici, do televize, do reklamy a na internet

Vrátit zpátky poezii

Zen

Potřebuji odstranit víčko

upevněné dvaceti pěti šroubky.

 

Odšroubuji první šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji druhý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji třetí šroubek

uložím jej do krabičky

Odšroubuji čtvrtý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji pátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji šestý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji sedmý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji osmý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji devátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji desátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji jedenáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvanáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji třináctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji čtrnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji patnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji šestnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji sedmnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji osmnáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji devatenáctý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý první šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý druhý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý třetí šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý čtvrtý šroubek

uložím jej do krabičky.

Odšroubuji dvacátý pátý šroubek

uložím jej do krabičky.

 

Odstraním víčko

upevněné dvaceti pěti šroubky.

 

To je Zen.

Hora

„Pst, buď tiše,“ říká mi hora.

Sedím na jejím suťovitém úpatí. Štěrk má různé barvy a hora je pruhovaná. Pláče. Kameny se z ní valí dolů, ale mě nezasáhnou. Sedím a čekám, až se vypláče. Pak se jí zeptám, co se stalo.

Mluvila na mě už několikrát. Říkal jsem o tom dědkovi. Ten jen mávl rukou a zavrčel: „Žvásty.“ Od té doby jsem mu nic neříkal a nechával si to pro sebe.

 

***

 

Na bábu moc vzpomínek nemám. Pamatuji si jen její ruce a hlas. Byl jsem ještě moc malý.

Tenkrát dědek řekl: „Musí se naučit…,“ Co se mám naučit? blesklo mi hlavou, „…musí se naučit s tím poprat,“ pokračoval chraplavě dědek a hodil mě do horského plesa.

S čím poprat? myslel jsem si. Neumím se prát.

Voda byla ledová, krev mi pulsovala ve spáncích. Viděl jsem daleko kolem sebe, voda byla čistá a průzračná, jak v horách bývá. Na dně se válely kamínky podobné těm, které nám bába nahřívá u kamen a večer strká pod matrace, aby nám bylo teplo. Chtěl jsem jí udělat radost a nějaké jí donést. Nořil jsem se hlouběji a hlouběji, a přitom jako by kamínky byly stále vzdálenější. Byla mi taková zima. Čím větší ta zima byla, tím více jsem toužil po oblázcích, ze kterých bude sálat teplo, až se nahřejí.

Najednou mě strhnul proud a já myslel, že to s ním se mám poprat a přinést bábě ty kamínky. Bušil jsem kolem sebe pěstmi a vypouštěl bubliny. Marně. Proud mne odnesl z jezera do potůčku a já konečně vystrčil hlavu. Jenže kluzké kamenné plochy mi nedovolily vstát ani zachytit se a ten krásný milý potůček mě odnášel k vodopádům. Věděl jsem, že tam jsou. Už hučely a voda pěnila, když jsem zahlédl zrovna ten správný oblázek dokonale zahlazený vodou – a bílý, tak bílý jako sníh na špičce naší hory, kam ani kamzíci nelezli. Sevřel jsem jej v pěsti a zavřel oči. V tu chvíli mě uchopily ruce, ty bábiny ruce, a vyzdvihly mě ven. Lapal jsem po vzduchu, kašlal a v dlani stále svíral ten kamínek.

„Mám ho,“ zašeptal jsem mezi kuckáním. „Mám ho.“

Byl jsem na ten oblázek pyšný. Hrdě jsem se s ním tiskl k bábiným prsům a plival vodu.

„Dědku jedna bláznivá,“ slyšel jsem nadávat bábu, ale bylo mi to jedno. Držel jsem svůj kamínek a na zádech cítil bábiny ruce. Donesla mě domů, pak mě uložila do postele a všechny kameny dala pod mojí matraci. Až na jediný, ten bílý, který jsem jí donesl. Ten měla pod peřinou ona. Zato dědek nedostal žádný.

Také si pamatuji, jak bába odešla. Večer se nevrátila a dědek se jí vypravil hledat. Já zůstal sám v naší kamenné boudě a bál se. S horou nebyla řeč, tu noc plakala.

Když se dědek vrátil bez báby a já se ptal, kde je, řekl: „Odešla.“ A pak dodal: „Je zázrak, že mě ta lavina nesmetla.“

Nebyl to zázrak. Hora jen plakala, protože od nás bába odešla. Nechtěla dědkovi ublížit, dávala na něj pozor. Ale to jsem mu říci nemohl, a tak jsem jen seděl a mlčel. Dědek také seděl a mlčel.

Po pár dnech vzal dědek kámen, který jsem donesl ze dna potůčku, a vyryl do něj kostrbatý nápis BÁBA. Ten oblázek mi strčil do kapsy, nosím ho u sebe dodnes.

 

***

 

Hora se už zřejmě tišila. Balvany létající kolem mě se zmenšovaly.

„Co je ti?“ zeptal jsem se.

Neodpověděla. Vyplivla ještě pár šutrů a zmlkla. Zase z ní byla ta stará dobrá hora s různobarevným štěrkem.

Poplácal jsem ji po jednom ze skalnatých výběžků, na kterém jsem seděl. „Tak já půjdu naproti dědkovi, pak mi to povíš.“

„Zůstaň.“

„Proč? Co ti dneska je?“

Mlčela.

„No tak, dneska jsi divná. Už musím za dědkem.“

„Nemusíš.“

„Musím, čeká mě.“

„Nečeká.“

Povzdechl jsem si. Byl jsem vysoko, opravdu vysoko. Naše hora je veliká. Na samém úpatí je les, kam jsem se doposud neodvážil. Trochu výš stromy řídnou a zmenšují se, až docela zmizí, a zvrásněné svahy pokrývají louky s políčky kosodřevin. Poblíž jednoho takového políčka stojí naše bouda. Je z kamenů ohlazených větrem i vodou, z těla naší hory. Kolem protéká potok, do kterého mě tenkrát dědek hodil. Odtud je vidět i na druhou horu, ta naše si s ní občas povídá. Vím to, říkala mi to. Kolem těch dvou hor je prý svět, to zas říkala bába. Jednou byla až dole a donesla mi lízátko – takový sladký kámen na klacíku, co se v puse rozpouští. Já se ale světa bojím, mám svou horu. A dědka. Chtěl bych zase mít i bábu, bylo by nás víc.

„Proč by na mě nečekal?“ obořil jsem se na horu. Dědek sice nikdy moc nemluvil, ale měl mě rád. Dotklo se mě, když řekla, že na mě nečeká. „Čeká na mě a má starost!“

„Nečeká,“ opakovala.

„Kašlu na tebe, jdu za ním!“

Ticho.

„Odešel,“ hlesla hora.

„Ano, ale už se vrací a čeká na mě.“

„Odešel za bábou.“

Teď jsem byl zticha já.

„Dědek by mě neopustil,“ dodával jsem si odvahy.

„Bába tě také opustila.“

Nebylo co říct. Hora vždy všechno věděla, cítila, co se na ní děje. Proč by jinak plakala?

Začalo pršet. Když tady nahoře prší, je to zlé. Vítr duje ze všech sil a trhá mraky o ostré hřebeny. Člověk stojí uprostřed mraků, voda jej šlehá do tváře ze všech stran, vítr se točí. Skály praskají, balvany se uvolňují, hora úpí. Občas vyšlehne blesk a někam práskne, zvuk hromu se nese daleko mnohokrát zesílen ozvěnou. Ten zvuk má také sílu, skutečnou sílu. Dokáže hýbat kameny. Všechno to je cítit a slyšet, ale vidět ne. Vidět není nic, jen bílošedá tma. Nezbývá, než se pevně chytnout a čekat. Taková smršť může trvat hodinu, ale i několik dní.

„Horo?“ promluvil jsem, když déšť ustal.

„Copak?“

„Ty mě nikdy neopustíš, viď?“

„To víš, že neopustím, maličký,“ zašeptala a já se přitiskl k mokrému kameni. Z vlasů mi stékala voda a já přemýšlel, kdo mi vyrobí kamínek s nápisem DĚDEK.

Umínil jsem si, že než odejdu, vyryji do skály nápis JÁ a na tu skálu položím oblázky BÁBA a DĚDEK, aby na nás hora měla také památku. Jenže ona bude skutečně sama.

 

***

 

 

Stojím na oblém kameni a přede mnou kamzík. Dívá se mi do očí, ty jeho jsou hluboké a smutné. Poprvé před ním stojím sám. Mezi dvěma prsty držím tětivu a v ní zaklesnutý šíp. Na těch dvou prstech všechno závisí, jenže ony se chvějí. Potřebuji maso, vím to, ale bez dědka nezabiji. Už příliš dlouho jím jen to, co mi les dá. Ale mám strach a kamzík ten strach cítí. Dívá se na mě, hraje smutného, jen abych ho nezabil. Ponižuje se, dokonce pod sebe vsunul zadní nohy a sedl si. Ví, že neuteče, že jsme tu jen my dva na širé planině. A já zas vím, že není takový, jakým se dělá, že to na mě hraje. I přesto nedovedu uvolnit prsty na tětivě.

„Musíš,“ ozývá se z ničeho nic hora.

„Ty jsi tu?“ divím se. „Ty se nebudeš zlobit?“

„Musíš.“

„Ale proč? Budeš smutná.“

„Vždycky jste s dědkem lovili kamzíky.“

„Ale smutná budeš.“

„Mám radši tebe než kamzíky, copak to nechápeš?“

Kamzík se postavil, teď se poděšeně rozhlíží. Slyší hlasy, ale nerozumí jim. Jsou to divné hlasy, cítí je až někde pod kůží. Jsou plné lásky, něhy a smutku. Vidí jen mě.

„Střílej! Protahuješ to a to mě bolí!“

Mířím a kamzík se odráží k několika posledním zoufalým skokům. Vzpíná se a ze všech sil letí pryč. Zavírám oči a pouštím tětivu. Chvíle ticha, svist, dřevo luku pruží v ruce a vzpíná se. Šíp letí vzduchem, už je daleko a klesá, poznám to podle zvuku.

Prásk! Tum, da, tum. Bum. Hrot narazil do kamení a zlomený šíp poskakuje po svahu. Netrefil jsem. Nevím, zda mám mít radost či ne. Jsem zbabělý. Teprve teď otevírám oči.

Sedím na zemi a dívám se do dálky na mraky, na svou milovanou krajinu a tak vůbec všude možně a hlavou mi běží nepřeberné množství myšlenek.

„Vidíš tu skálu na obzoru?“ zpřetrhává zašmodrchané nitě mých úvah hora.

„Hm. Proč?“

„Leží za ní tvůj kamzík.“

„Cože?“

„Tvůj kamzík. Upadl mi kámen,“ říká laškovně.

Běžím tam a skutečně. Leží tam mrtvý, beze stop po utrpení. Vypadá skoro šťastně.

Vinu se ke svahu, snažím se horu obejmout, toužím po doteku. Chci jí to všechno říct, aby to věděla. Aby věděla, že je moje.

„Mám tě rád.“

„Já tebe také, maličký.“

„Znala jsi bábu?“ ptám se jí. V té chvilce něhy na mě dolehl smutek a stesk.

„Znala. Přišla dávno. Neslyšela mě, ale cítila. Věděli jsme o sobě.“

„A dědek?“

„Jakbysmet. Ale neznal mě, nevěřil, že jsem.“

„Budeš mi o nich vyprávět?“

„Až jindy. Teď není dobrá chvíle.“

„Dobrá.“ Když hora něco řekne, nemá cenu ji prosit. Ví, co dělá. Je stará, starší než celý svět. Je moudrá.

„Proč nemám rodiče?“ pouštím k nebi otázku, která mě tíží už dlouhý čas.

„Máš.“

„Kde jsou?“ Srdce mi buší. Toužím po odpovědi. Hora si dává na čas.

„To nevím.“

Brada mi zklamaně klesá na prsa.

„Dědek s bábou tě našli na mém úpatí, dole v lese, v zavinovačce.“

Mí rodiče mě opustily, má matka mě odhodila. Co to bylo za matku? Co to je za spravedlnost?

„Neplač.“

„Nepláču.“

„Nebýt toho, nepoznal bys mě, dědka ani bábu. To za to stojí, ne?“

Přikyvuji a polykám slzy. Jsem dnes slabý. Stydím se, že mi hora nestačí. Chci lidi, alespoň jednoho. Chci bábu a dědka a možná dívku, nějakou pěknou dívku.

Hora se usmívá, cítím to někde uvnitř. Tisknu se k ní a těším se na vyprávění o bábě. Vím, že nikdy neopustím její svahy a tím pádem ani bábinu náruč, která tu někde pořád je. Nikdy nenavštívím svět, počkám, až někdo navštíví mne.

 

„Horo?“

„Spi, maličký.“

„Dobrou noc.“

Konce 2

 

Dno

 

Ulice jak stoka –

všude splašky,

valí se jí

jako rozbouřené stádo.

Ty sedíš

a sklepním okýnkem

pozoruješ

tu spoušť.

Tvůj svět se ztratil

na dně flašky –

na dně pustém

jak sama poušť.

 

Kalné oči,

matný zrak.

A rány,

co život dal ti,

jsi nikdy nepřijal.

Mlčky teď bloudíš

na dně flašky

a tvou tvář navždy

překryl žal.

 

 

Válka

 

Zářící rudé nebe,

hořká chuť krve a války –

vítr ji nese z dálky

a ukáže ti

pravý obraz tebe.

 

Vidíš mizet svoje sny,

vidíš mizet svět jak dým –

vše obětovat pro vítězství

a být pokřtěn

trpkým zklamáním.

 

Měděný rytíř

V provizorní kavárně na pracovišti jsme se scházeli většinou až kolem půlnoci.

 

Nejdřív bylo třeba ustát divoký začátek noční směny. Až poté, co opadly emoce a pracovní nasazení, byla ta pravá chvíle na půlnoční klábosení u kávy.

 

Slova se většinou ujal Eduard. Měl přirozený vyprávěčský talent a nepřirozeně vychloubačná ústa. Ze všech jeho pohybů, ale hlavně z vyřčených slov čišelo nezměrné sebevědomí. Hluboce pohrdal všemi, kdo jen náznakem projevil nějakou pochybnost, natož pak strach. Avšak jeho suverenita měla spíše zakrýt jeho přízemnost, jednoduchost a někdy i ubohost. Eduard se totiž kromě fotbalu zajímal ještě i o hokej, čímž vlastně vyčerpal veškerý svůj duševní potenciál. Nicméně byl zábavný a své historky líčil velmi jímavě. Taktéž byl sběratelem nejnovějších drbů a tak když jsme se konečně sešli, vytáhl ihned svůj trumf.

 

„Pánové, včera načapali Kratochvíla. Měl v autě pod sedadlem 10kg hlíny. Zítra má podepsat výpověď. Vždy jsem tvrdil, že je to ubohý amatér. Mně se pánové nic takového stát nemůže.“

 

Poté co nám vysvětlil, že „hlína“ je slangový výraz pro prvek, jenž se v periodické soustavě skrývá pod značkou „AL“, jal se vyprávět historky o různých krádežích. Hned ta první byla ovšem velmi obehranou písničkou. Všichni jsme ji znali. Už po léta se totiž traduje pověst o jednom vykutáleném chlapíkovi, kterýž si vyřídil povolení k postupnému odvozu tří koleček pilin. Vrátní tušili zradu a vehementně piliny v kolečku přehrabávali, ve snaze najít v sypkém obsahu vrtačku, či aspoň šroubovák. Jenže uvědomělý pracující převážel opravdu jen ty piliny. Nikomu ovšem nedošlo, že s pilinami přejely přes ostře sledovanou vrátnicí i tři krásná, nová kolečka.

 

Starý obnošený kabát připomínala i druhá Edova story. To zase jeden důchodce vypomáhaje v kovárně si každý den odnášel v igelitové tašce trochu koksu. Velmi dlouho takto „chodil se džbánem“, až jeden aktivní a stranický nadaný soudruh vrátný, konečně „ucho utrhnul“. Děda však nepropadnul panice a na otázku, proč má v tašce koks, odpověděl:

 

„Přikrmuji koksem králíky.“

 

Šokovaný vrátný žádal bližší vysvětlení. A tak mu děda líčil, že četl v časopise o významných sovětských vědcích, kteří zjistili, že koks v malých dávkách významně přispívá k růstu těchto chutných zvířátek.

Je třeba poznamenat, že v hluboké totalitě, kde se náš příběh odehrává, měli tzv. sovětští vědci u nás velký respekt a nikdo nevěděl co vše možné i nemožné objeví. Proto taky náš vrátný ve své soudružské hlavě dlouho šrotoval. Nakonec usoudil, že děda nevzal koks pro svoji osobní potřebu, nýbrž z pohnutek ideologických. Kdyby ovšem tento převratný objev pocházel z řad amerických, nenažraných vědců, byl by důchodce hnán k zodpovědnosti. To tak, pomyslel si vrátný, podporovat prohnilý, západní svět naším těžce a v potu tváře vydobytým koksem.

Děda byl tedy propuštěn. Poděkoval a slíbil, že pokud by králíci touto pochoutkou přece jen pohrdli, hodí koks do pece…

 

Jak jsem již uvedl, tyto historky byly známé, po léta tradované a tu a tam rovněž přikrášlené. Přikrášlit, či přikrmit různé pověsti nakonec Eduard uměl skvěle. A tak čas naší půlnoční černé hodinky příjemně uběhnul a všichni jsme se zase rozešli za svými povinnostmi.

 

Uběhlo několik podzimů a padající totalitní listí, nahradilo listí demokratické. Převratné, revoluční změny nás provázely na každém kroku a někteří všímaví pracující jedinci začali pomrkávat po barevných kovech, které se zejména ve velkých továrnách válely doslova všude. Výkupní cena těchto třpytivých, či nahnědlých kovů totiž prudce stoupla. Mnoho lidí propadlo barevné horečce.

Majitelé sběrných surovin rovněž nezaháleli a pro své zákazníky připravili nadstandardní služby. Přímo ve sběrnách zřídili jednoduché nálevny a někteří si dokonce instalovali výherní automaty. Pracující tak měli možnost své těžce nakradené peníze ihned propít, či prohrát.

Ovšem mnozí zaměstnavatelé nechtěli tomuto nečinně přihlížet a tak najímali kvalitnější ochranku, instalovali kamery a přistižené zaměstnance na hodinu propouštěli. Vynášet barevné zlato tak bylo čím dál složitější a vyžadovalo velkou míru vynalézavosti, odvahy a též notnou dávku štěstí.

 

Nic ovšem netrvá věčně. Opět uběhlo pár podzimů a s padajícím (stále ještě demokratickým) listím, opadávaly i výkupní ceny barevných kovů. Nikdo už za pár korun nebyl ochoten podstupovat jakékoli riziko a tak celá horečka postupně vyšuměla a zůstaly jen nostalgické vzpomínky.

 

Bylo to nedávno, kdy jsme takto nostalgicky při naší půlnoční kávě, zase jednou vzpomínali. Eduard už s námi dávno nepracoval, takže jsem se ujal slova já, třebaže rozhodně neoplývám vypravěčským talentem.

 

Příběh, který vám hodlám vyprávět je velmi zvláštní a hezky by se vyjímal v šuplíku s cedulkou: Tragikomedie.

 

Někteří sběratelé barevného lupu měli vše promyšlené do posledního detailu a na každou eventualitu byli připraveni. Jiní zase sázeli na jednoduchost až drzost, s kterou se opírali o známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Jenže obě taktiky měly vždycky nějakou trhlinku a většinou tu trhlinku způsobila malá chybička spojená s nepřízní osudu, či nezvyklou okolností, nebo náhodou. A právě něco takového postihlo i mého známého.

Patřil k těm, kteří si příliš hlavu nelámali a svůj lup, v našem případě měděný drát si prostě obtočil kolem těla. Začal hrudním košem a skončil těsně nad pasem. Pak stačila volnější košile, či mikina a nebylo nic poznat. Jednoduché a téměř geniální, zvlášť když příslušníci podnikové ochranky mohli ledacos, rozhodně však nemohli nikoho ohmatávat. Můj kolega takto vynesl neuvěřitelné množství měděného materiálu. Zasvěcení, kteříž o jeho koníčku věděli, ho brzy začali přezdívat Měděný rytíř.

 

V osudný den si náš rytíř, nic zlého netuše oblékl svoji zbroj a klidně, beze strachu a obav, maje na mysli přísloví, že „zvyk je měděná košile“, si to vykračoval k bráně podniku. Bylo po odpolední směně a začínající déšť, jakož i vzdálené blesky, dávaly tušit katastrofu. Měděný rytíř však ještě nic netušil, neboť on tušil málokdy a máloco. Nezdravé sebevědomí ho hnalo po asi kilometrové cestě k bráně podniku. Jemu se přece nic stát nemohlo.

Mezitím se přihnala prudká bouře. Blesky stále častěji rozsvěcovaly nebe a oslepovaly oči, zatímco hromy stále intenzivněji působily na sluchové orgány.

Měděného rytíře však nic zastavit nemohlo. Až kolega, který ho předbíhal a který věděl, jaký poklad na sobě nese, v něm zasel semínko pochybnosti.

 

„Nechci ti do toho mluvit, ale víš, že jsi teď vlastně pochodující bleskosvod?“

 

Rytíř se nakonec přece jen zastavil. A zcela proti svým zvyklostem začal přemýšlet. Uznal, že silný elektrický výboj seslaný z nebes, by si velmi snadno našel cestu k jeho měděné hrudi.

Co teď? Mohl se odmotat a drát zahodit, jenže mnoho lidí jdoucích za ním by to vidělo a někteří by si jistě rádi smlsli na svém arogantním kolegovi.

Usilovné přemýšlení si však vyžádalo spoustu času a řidič posledního možného autobusového spojení z odpolední směny pomalu dokuřoval cigaretu.

Rytíř vsadil vše na jednu kartu. Svoji měděnou misi se rozhodl dotáhnout až do konce.

Bouře pomalu slábla. Když si pospíší, stihne autobus a vše se vrátí do starých, osvědčených kolejí.

Sledoval čas a brzy zjistil, že rychlá chůze stačit nebude. Mírný poklus vzápětí vystřídal běh a vyjíždějící autobus ze zatáčky donutil měděného rytíře ke sprintu. Chybělo možná padesát metrů a vítězství bylo na dosah.

Jenže pak se to stalo. Oblohu rozčísnul blesk, ozval se ohlušující hrom a téměř současně se měděný rytíř skácel bezmocně na zem.

 

Přivolaný lékař nad tímto případem dlouho kroutil hlavou. Zažil už mnoho neuvěřitelných zranění, ale toto jistě ne.

Kdo z vás by čekal, že bude lékař konstatovat smrt nad mladíkem spáleným na uhel, toho nejspíš zklamu.

Jeden z posledních blesků této prudké, ale krátké bouřky si totiž našel úplně jiný, neznámý cíl. Příčinou bezvědomí našeho statečného rytíře bylo přidušení, způsobené pevným obtočením měděného drátu.

Rytíř se dopustil osudné chyby.

Nedomyslel, že v důsledku intenzivního sprintu bude jeho hrudní koš vyžadovat větší objem. Silný měděný drát tuto žádost zamítnul a pevně objímaje hruď uvěznil rytířovy plíce.

Srdce pak proti téhle nespravedlnosti podalo protest bouřlivým tlukotem, což mělo za následek, že se náš hrdina poroučel k zemi.

 

Eduard byl zakrátko lékařem oživen a vrátným osvobozen od pevného sevření. Zbývalo už jen sepsat hlášení a druhý den se dostavit k podpisu výpovědi.

 

A nám nezbývalo, než umýt hrnky a jít vstříc svým pracovním povinnostem…

 

Plamínek samoty

Dívá se do ní,
hřejivý svíčky dech, její plamínek.
Barvou mědi obarvuje bílé tváře.
Do očí svým lásky světlem
hledí.

Jak zvláštně voní
její žal, slzy, života pramínek.
Kolem svíčky teplá záře.
Jak probuzený starý betlém
z šedi.

Mizí snad pro ni.
Zbyl tu jen vosk, stůl a svícínek.
Jen poslední dým podobá se páře.
Ona sama v přítmí smutném
sedí.