Listopadový román

(Paříž, 2016)

 

Dopsal jsem svůj román

a hned po napsání, tak, jak je

přibil jsem jej na vrata kostela

podle staré tradice lidského přibíjení

Tak jako kdysi Martin Luther

svých devadesát pět tezí

do Wittenberských futer

 

Vy nevíte nic o tom Ukřižovaném

zda nebyl nebo byl

Zato o tisících jeho předchůdců a následníků

od pradávna až po Štítinu

o těch se ví dost

aby přestalo se marně

poukazovat na lidskost

 

Také spálit jsem mohl ty řádky

Přispět globálnímu oteplení

malou ukázkou rychlých ohňů

jež proměnily listopadovou pařížskou noc

v nevídanou sbírku vzorků DNA

Jak hřejí ohně neprošené

to známe u nás dlouho, Mistře Jene

 

Já vím a ví to také Pámbu

toho Přibitého otec, syn i duch

jak po rekultivaci Úrodného půlměsíce

raketami země-vzduch

– aby kolébka civilizace nebyla i její hrob –

třesou se nyní páni strachem

křesat do fajfky na sudu s prachem

 

Ještě jsem nespočítal, kolik miliónů

mateřského ňuňuňu a ťuťuťu

vyváží jeden včas na schůzku dopravený

sebevražedný lidský materiál

Tak proto jsem té noci vstal

abych svůj nový román

raději sám, bez čtení a bez mučení

do kostelních vrat

ukřižoval

Střípky z Ráje

 

 

U vysoké skály z pískovce plné rýh, žlabů a důlků zahlazených vodou i větrem a především časem klečí děvče. Dívá se vzhůru očima beze slz. Cítí jen smutek, už neumí plakat.
Svítí slunce. V jeho paprscích se lesknou malé kousky slídy a odráží světlo do okolí. Ve výhledu jí zaclání větve borovic, které u země vytvářejí chladný stín. Dole se skála netřpytí.
Sklání hlavu a tiše šeptá: „Dneska je mi právě jedenáct let. Možná dvanáct nebo také deset, nevím. Teď už nevím nic. Jen to, že můj tatínek je anděl – úplně největší anděl ze všech. Myslím, že musel dostat opravdu veliká křídla, aby vyletěl až do nebe. Vždyť byl široký jako vrata od stodoly, a když jimi chtěl projít, musel ještě sklonit hlavu. Maminka už je možná také anděl. Pokud je, tak vaří doma tátovi kaši a on zatím pase andělské kozy. Určitě jsou moc pěkné. Mají malé růžky, křidýlka a hebkou sněhobílou srst. Třeba je anděl i Agáta. Těším se, až budu také anděl…”
Její řeč je jakousi modlitbou. Tichým smířením se světem.
„Vzpomínám si ještě na domov. Bydleli jsme v Čechách, ale Češi nás rádi neměli. Táta říkal, že nás neměli rádi nikdy, ale já si myslím, že to bylo kvůli tomu pánovi, který visel nad plotnou. Říkali jsme mu strašák. Měl černé ulízané vlasy a upravený knírek. V rohu plakátu zářil kříž. Jako správným Němcům nám prostě musel viset v kuchyni. Když by přišli vojáci a on by tam nevisel, možná by nás zastřelili. Češi si mysleli, že strašáka milujeme, říkali, že se k němu před spaním modlíme. Tak to nebylo, my jsme na něj plivali. To nás taky naučil táta. Agáta, moje sestra, se trochu styděla, ale šlo jí to. Já jenom prskala a moje sliny syčely na rozpálené plotně. Táta plival až od stolu a vždycky se trefil. Říkal, že když budeme hodně plivat, válka brzy skončí…”
Hlavu už měla skloněnou. Šeptala svůj zmatek v duši do jemných zrn měkkého písku, ve kterém seděla. Přehrabovala jej prsty. Občas zavadila o borovou šišku nebo ulomenou větévku.
„… Válka skončila a nebylo to lepší. Tatínek se už vůbec nesmál, často s mámou sedávali dlouho do noci v kuchyni a potichu si ztrápeně povídali. Všichni byli smutní. Pak tatínka odvedli čeští vojáci a my zůstali sami. Maminka plakala a řekla, že je z něj anděl. A taky, že musím rychle utíkat pryč a už nikdy se sem nesmím vrátit. Prý se jednou všichni sejdeme v nebíčku…”
Její dlaně narazily na něco tvrdého. Z prachu vyhrabala kost. Zbytky prstů v ruce svíraly zažloutlý papír.

Začala tiše slabikovat krkolomný text:
„Znám pověsti.
Vyprávějí je němé rty.
Slyší jen hluché uši.
Mluví o místech, kde hluboko pod věží bílou leží jen temno pouhé.
Věž ta plna zkázy a prázdna vykoupení v srdci srdce Evropy se skrývá.
Běloba její zmámí zrak, však lží je pouhou. To lesknou se jen a blyští drobounká sklíčka jak střípky z Ráje. Jak připomínky slasti a pokoje.
Temno, co u pat se jí krčí, Kainovo znamení s sebou nese.
Po jejích zdech z drolivého pískovce pnou se rýhy od nehtů zoufale snažících se zachytit poslední života strach. Na zemi jen písečný prach mísí se s prachem rozbitých kostí.
Kdo vrahem je, je obětí, kdo obětí je, je spasen, kdo spasen je, je spasitelem, kdo spasitelem je, snad ďábel snad anděl je…”

„Já chci být anděl!” vykřiklo děvče.
Bez rozmyslu se s novou vervou začalo drápat po skále. Vzhůru a výš a výš… Na tváři se jí prolínala nedočkavost s nadšením. Obratně překonávala kmeny borovic, zasekávala drobné prstíky do puklin kamene. Na červené líce jí svítilo slunce. Lezla.
A pak už nemohla.
„Budu anděl,” zašeptala a její prsty povolily.
Letěla. Snad jako anděl.

A možná, že dostala bílá křídla a její duše se zdvihla z prachu mrtvolných kostí. Možná, že mezi růžky drbe andělské kozy a s tatínkem plive na portrét ďábla. Možná…

Stručná historie Ostravy

Historie města Ostravy je stručná

Po pár stech letech prenatálního vývoje

novorozeněti podán železný dudlík

plný zblbnutí ze špatného chlastu

a okázale brzké smrti z dřiny

 

Včasným odebráním drogy dostavil se absťák

Černí tlustí havrani pravidelně odkrákorají

pohřební litanii z předvolebních pódií

Taktéž vysoká kultura přiloží polínko

do dávno zrušeného krematoria

 

Nicméně na Ifigenii dnes opět vyprodáno

Ať snobové či znalci, oběť byla přijata

větry zaduly do plachet

armády odpluly a získáno dalších deset let vývoje

Klytaimnéstra může začít brousit nůž