Rande se smrtí


Bylo mi už nějaký čas hrozně. Životní stagnace. Jako by se pokazilo vše, co se pokazit mohlo. Pokazila jsem to já s mou uzavřenou povahou. Někdy si říkám, že sem prostě nepatřím. Nevím, jak se správně hraje tahle hra na život. Proto každý den usínám s přáním, aby nebylo dalšího rána…

,,K čemu ta televize je, když v ní stejně nic nedávají,“ promluvila jsem k sobě pološepotem a dál seděla v křesle.

Byl pátek večer a já seděla ve svém malém, ale útulném bytě poblíž centra města. Společnost mi dělala jen televize, jako už posledních pár týdnů. Televize byla jen kulisa. Většinu času jsem byla stejně zahloubaná sama do sebe. Z apatie mě, ale vyrušil vibrující telefon. Po chvilce váhání jsem si přečetla přijatou SMS:

Ahoj kotě, pojď si s námi dnes trošku posedět a popít do baru. Jdou i holky ze střední. Bude to fajn. V osm máme sraz na náměstí. Těším se na Tebe J.

Lhostejně jsem odložila telefon a nedonutila se ani odepsat. Chtěla jsem být jen sama a na nikoho neměla náladu, i když Jana byla má nejlepší kamarádka. Podívala jsem se na televizi a zjistila, že dávají Wentworth. Můj oblíbený seriál. Odešla jsem do kuchyně, nalila si panáka medového Jacka, dvě kostky ledu a vrátila se do křesla odhodlaná soustředit se na program.

„Docela smutné sedět v pátek večer s panákem u seriálu. Proč jsi nešla za Janou a holkama do baru?“ pronesla dívka stojící u dveří.

„Do háje! Sakra, co tu děláš?! Je přeci zamčeno. Jak jsi se sem dostala?!“ byla má první reakce na tu dívku. V onom okamžiku jsem se ani nestačila leknout. Jen jsem rychle reagovala na její přítomnost.

„Jo, je zamčeno, ale jak vidíš, tak mi to je jedno. Hlavně, ty tak toužíš po mé přítomnosti a jsem tu jen kvůli tobě, krásko.“ Odvětila s pobavením cizinka.

„Jsi dcera bytného a máš klíče? Slyšela bych, ale odemykání. Kdo jsi?“ byla jsem v šoku. Cizí holka se najednou objeví v mém bytě. No… musím podotknout, že vypadá mile, hezky a no… Co to plácám, je krásná a neskutečně charismatická. Stojí tu jen v džínách a černém tílku. Přes ramena jí padají vlnité hnědé vlasy a v očích má zvláštní jiskru. Pravé předloktí až po rameno ji zdobí záhadné tetování.

„Ne, nejsem dcera bytného a až ti povím, kdo jsem, tak nejspíše přestaneš řešit, jak jsem se sem dostala,“ hnědovláska prošla pokojem a sedla si poblíž mě na gauč.
Přikývla jsem, abych povzbudila její řeč a ona pokračovala.

„Jsem smrt, ale můžeš mi říkat Linda. To jméno se ke mně hodí ne?“ usmívala se na mě.

Hlavou mi proběhlo neskutečně věcí. Zbláznila jsem se? Mám halucinace? Jsem opilá? Vždyť jsem se jen jednou napila. Nebo je to vše jen sen? A od kdy je smrt takhle sexy? Musela jsem se štípnout, abych zjistila zda vážně nespím.

Linda, tedy smrt nebo jak ji vlastně mám říkat se pobaveně usmála. „ Nezbláznila jsi se a ani nejsi opilá nebo něco podobného. Můžeš zkusit zavolat doktora nebo policii, ale co jim řekneš? Že máš doma smrt? Pak by tě za blázna prohlásili. K té poznámce o tom, že jsem sexy ti děkuji.“

„Takže ty mi čteš i myšlenky?“ začervenala jsem se.

„Když chci, tak ano.“

„Přišla jsi mě zabít? Tedy přišla jsi si pro mě?“ nervozně jsem poposedla v křesle.

„Bylo to tvé přání každou noc. Stačí, aby jsi mě políbila na rty a už se nikdy neprobudíš. Je to jen tvá volba. Jsem ti na blízku, protože jsi po mě toužila.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam seděla a pořádně se napila Jacka. Podívala jsem se na hodinky a bylo půl osmé. Bydlela jsem kousek od náměstí a napadla mě jediná věc, jak zjistit jestli jsem opravdu blázen. Rychle jsem sáhla po svém telefonu a trošku se bála, že mi v tom Linda (smrt) zabrání. Jana byla má naděje. Prosím vezmi ten telefon!

„ Ahoj, můžeš se u mě na moment zastavit než půjdeš za holkama? Vše ti pak vysvětlím je to důležité. Jo… děkuju.“

Stále tam seděla. Trošku jsem doufala, že třeba zase zmizí. Byla tam a dokonce jsem cítila její dech, když zakašlala. Jen si tam tak seděla s lehkým úsměvem na tváři.

„Můžu si nalít taky Jacka než přijde Jana?“ zeptala se milým hlasem.

„Smrt může pít? Dokážeš se opít?“ musela jsem se zasmát při téhle myšlence a vlastně i při téhle konverzaci.

„V téhle formě můžu všechno,“ začala se smát i ona a odešla si do kuchyně pro panáka.

Ozval se zvonek a já hned vylétla ke dveřím a otevřela.
„ Ahooj Bobí, co se děje? Doufám, že jdeš s náma?“ usmála se Jana a objala mě než vstoupila dovnitř. V chodbě se hned zarazila.
„ Ehm… ahoj. Já nevěděla, že tu Klára někoho má.“

To byl přesně důvod, proč jsem Janu tak potřebovala. „Ty ji vidíš?“ téměř jsem vykřikla.

„Samozřejmě zlato, že mě vidí. Já jsem Linda a moc mě těší Jani. Klára o tobě toho tolik vyprávěla. Nenechá na tebe dopustit,“ ujala se slova smrt a potřásla si rukou s Janou.

V tom okamžiku jsem ztuhla. Takže se na ni dá sáhnout. Je jako my. Bože, hrozně jsem se bála, že Jana padne k zemi a bude mrtvá, ale jen se na Lindu směje. Musím něco vymyslet a nějak to před kamarádkou utajit než pochopím o co tu opravdu jde.
Naštěstí řešení přišlo samo.

„Neřekla jsi Klárko, že tu máš přítelkyni a jak to, že jsem o ni ještě neslyšela?! Doufám, že se k nám dnes připojí,“ prohlásila Jana naoko naštvaně.

Nevěděla jsem, co říct. Těkala jsem pohledem z jedné dívky na druhou. Jana o mě věděla téměř vše. Vyrůstaly jsme spolu a poté spolu šly i na střední školu. Nikdy nezapomenu, jaký jsem měla strach přiznat ji, že jsem na holky. Bála jsem se, že to zničí naše přátelství. Tehdy se na mne jen usmála a prohlásila, že už to tušila dávno a že je šťastná, že jsem to konečně přiznala i sama sobě. Naše přátelství to jen posílilo. Jak ji mohu, teď ale říci, že mi bylo tak mizerně, že jsem si dokonce přála i zemřít a že ta dívka v kuchyni je právě má smrt.

Linda si musela všimnout mého zmateného pohledu a se svou elegancí se ujala slova: „Myslím, že je to skvělý nápad, co ty na to zlato?“

Byla to asi jediná cesta, jak z toho ven. „Dobře, jen se obléknu, trochu se upravím a dorazíme za váma. Budete v Mamitas?“ promluvila jsem k Janě.

„Budeme tam čekat na vás. Holky už se také těší. Jsem ráda, že jsi mi Lindu před tím představila. Takže zatím pááá.“ Odpověděla Jana a vyšla ze dveří.

Došla jsem ke dveřím a ujistila se, že jsou opravdu zavřené. Vrátila se k Lindě a nějak už nedokázala udržet emoce. Naštvaným hlasem jsem se na ni osopila: „ Co to mělo být?! Chceš si hrát na moji přítelkyni?! Nebo máš v plánu mě zabít před přáteli? Dostanu tam záhadně infarkt? Proč tohle děláš? Já ničemu nerozumím.“

„Mám ti zapnout žehličku na vlasy než se oblékneš? Nebo ti taky můžu pomoci s oblékáním, vyber si.“ Hodila na mě lišácký úsměv.

„Flirtuješ se mnou? Chceš, abych tě políbila?“

„Flirtuju, možná. Rozhodnutí políbit mě, je ale jen na tobě. Ty řídíš svůj život.“

I nadále stála v kuchyni. Upíjela medového Jacka a dívala se na mě tmavě hnědýma očima. Snažila jsem se z těch očích něco vyčíst, ale vše bylo tak záhadné…
„Zapni mi tu žehličku na vlasy. Jdu se obléknout.“ Přistoupila jsem na její hru.

Oblékala jsem si své oblíbené rifle a modrou kostičkovanou košili. Uznávám, typicky lesbické oblečení, ale vždy jsem se v tom cítila pohodlně. Z koupelny jsem slyšela Lindu. Přesně věděla, kde najít mou žehličku. Snažila jsem si zapnout knoflíčky u košile, ale ruka se mi třásla. Do prdele, vzchop se trochu… Proběhlo mi hlavou. Dostávala jsem neuvěřitelnou chuť zapálit si cigaretu. Podívala jsem se z okna na město. Ten výhled byl překrásný. Spousta malých světel a atypických budov. Došlo mi, že tohle je možná můj poslední večer. Došlo mi, že ráno už se možná neprobudím nebo budu zavřená v nějakém ústavu.

Ze zamyšlení mě vytrhla něčí přítomnost. Linda stála těsně u mě a díval se mi do očí. Dělilo nás jen pár centimetrů a já tam stála jen v podprsence a rozepnuté košili. „Napadlo mě, že by se ti hodila pomoc,“ promluvila a začala mi zapínat knoflíčky. Vždy jsem byla trochu plachá a momentálně jsem zrudla studem. Pokračovala knoflíček za knoflíčkem a vždy, když se dotkla mé kůže, projelo mnou lehké zachvění. Mám ráda svůj osobní prostor a jen zřídka za něj někoho pustím. Ona se neptala. Můj dech se zrychlil. Dopnula poslední knoflík a podívala se mi do očí. Opětovala jsem ji to. „Já ti neublížím, ublížit si můžeš jen ty sama.“ Její slova mě vrátila do reality. Odstoupila jsem.

„Vypni prosím tu žehličku, kašlu na to. Potřebuju kouřit a to teď hned!“ Byl teplý večer a v ulicích bylo rušno.

„Nenabídneš dámě taky cigaretu?“ zeptala se Linda.

„Piješ a kouříš. Myslím, že jsi pěkně zkažená smrt. A výraz dáma se mi k tobě moc nehodí,“ odpověděla jsem se sarkastickým úsměvem a nabídla jí Camelku.

„Jak jsi vlastně stará? Smrt tu přeci vždy byla. Musí ti už být miliony let. Je pravda, že tvé vrásky už tomu nasvědčují.“ Měla jsem hroznou chuť ji zlobit.

„ Ooo, jsi velmi šarmantní. Holky ti musejí padat k nohám viď?“ odpověděla Linda ironicky zatím, co jsme šly směrem k baru.

„Padají, požádají mě o ruku, ale po zásnubách si najdou někoho jiného a z mého života zmizí. Můj šarm asi nemá delšího účinku,“ odpovím a začnu se smát.

„Mluvíš o Týně viď. Mrzí mě, jak to dopadlo a vím, jak jsi se snažila. Musí to být hrozně bolestivé.“

„Výhoda pokecu se smrtí. Ví o tobě všechno,“ zasměju se.
„ Jsem v pohodě a kašlu na to.“

Stály jsme před vchodem do baru. Linda mě chytila za ruku. Naklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha: „ Nevýhodou je, že smrt neobelžeš. Nejsi v pořádku, ale moc si přeji, aby jsi si dnešní večer užila.“ Na tváři vykouzlila ten nejsladší úsměv. Její ruka padla přesně do té mé. Byla jsem v pokušení ji políbit, ale nezapomínala jsem na to, co mi řekla. Zdálo se to být neuvěřitelné, ale v tenhle moment jsem nechtěla nic riskovat.

„Ahoj holky, tak dlouho už jsme se neviděly,“ pozdravila jsem a objala mé bývalé spolužačky a kamarádky. V čele seděla Jana, která už se na nás usmívala. Monika si všimla, že se s Lindou držíme za ruku. Vlastně až teď mi došlo, že mě stále drží. Paradoxně to byl uklidňující pocit na to, že vás za ruku drží smrt.

„Jo, tohle je Linda. Ráda bych vám jí představila,“ pronesla jsem a usmála se na ni. Nezdála se být nervozní. Samozřejmě, proč by taky byla. Je tu už miliony let.

„ Wow, před měsícem tvá bývalá zrušila zásnuby a ty už máš novou holku? Jak to děláš Klárko? Neměla by jsi truchlit a být v depresi?“ pronesla Bára rýpavě, ale bylo znát, že je ráda, když vidí opak.

„Odmítám na cokoliv odpovídat, dokud se něčeho nenapiju.“ Zasmála jsem se, ale pravdou bylo, že už jsem se potřebovala nutně napít. V baru bylo poměrně plno. Je pátek večer, takže to není překvapení. Obsadily jsme menší stůl v rohu. Pro nás pět to bylo akorát. Monika, Jana, Bára, já a smrt. Tedy Linda naše pětka u stolu. S holkama jsem strávila celé čtyři roky na střední. Za tu dobu máme spoustu zážitků. Chyběly mi, ale nebýt JÍ nenašla bych vůli a smysl sem přijít.

„Tak a jelikož už máte svého medového Jacka slečny, tak chci slyšet, jak jste se vy dvě poznaly,“ ujala se slova Jana.

Nemohla jsem si tuhle příležitost nechat ujít. Byl to Lindy nápad jít sem, takže ať se v tom vykoupe. Zapálila jsem si cigaretu, vzala do ruky whiskovku a opřela se. S milým úsměvem jsem se podívala na Lindu: „No, zlato. Pověz holkám, jak jsme se vlastně poznaly.“ Pod stolem jsem ucítila štípnutí do stehna. Zvědavě jsem čekala, co vymyslí.

„Znám Klárku už dlouho. Od čtrnácti let. Byla tenkrát v nemocnici s boreliozou. Pamatuješ zlato?“ Mrkla na mě a pokračovala ve vyprávění. „ Nebyla na tom moc dobře, ale tam jsme se poznaly poprvé.“

„Jo, nebyla jsem na tom tehdy moc dobře,“ odvětila jsem.

„Proto jsme se setkaly, ale ráda bych to zkrátila ať holky nenudíme. Často jsme si pak psaly a byly v kontaktu. Má rodina, ale hodně cestovala a tím jsme ztratily i náš kontakt. Naštěstí jsem se díky své práci vrátila do Česka a tak nějak jsem tušila, že mě Klárka potřebuje. Zjistila jsem kde bydlí a jednoho dne se u ní objevila s kyticí růží.“ zakončila své vyprávění a věnovala mi úsměv. Někdo by ho mohl nazvat zamilovaným, ale copak se může smrt zamilovat?

Nenápadně, ale vší silou jsem ji kopla do nohy. Poprvé to je za to, že jsem tě potřebovala. Nikoho nepotřebuju! Druhé kopnutí je za to, že jsem žádné růže nedostala a to třetí, proč mi sakra nikdo neřekl, že jsem na tu boreliozu málem zemřela a měla už v pokoji smrt! Věděla jsem, že mé myšlenky uslyší. Podle jejího pohledu jsem se nemýlila.

Byl to skvělý večer. Ještě pár hodin jsme se všichni bavily a popíjely jeden drink za druhým. Pobavilo mě, když Linda povídala o své práci. Samozřejmě, že neřekla, že je smrt. Pracuje, jako sociální pracovník a jezdí po světě na místa zasažena katastrofami, aby pomohla lidem v nouzi. Měla originální odpovědi a vlastně tak úplně nelhala. Byla to místa, kde rozhodně umírala spousta lidí.

Jana zrovna vyprávěla vtipnou historku z nemocnice. Všichni se smáli a zdálo se, že i Linda se baví. Najednou jsem na stehně ucítila její ruku. Lehce ji tam položila a palcem hladila mé stehno. Chceš mě opít a pak vzrušit? Doufám, že jsi ubytovaná v nějakém hotelu pro smrtky, protože si domu neberu holky z baru. Věděla jsem, že ucítí na co myslím. Naklonila se ke mně a tiše zašeptala: „Máš smůlu. Momentálně jsem tvá holka a hotel pro smrtky byl obsazený.“ Mrkla na mě laškovně.

„Omluvte mě, musím si odskočit,“ prohlásila jsem a téměř vylétla ze své židle. Mé další myšlenky by se totiž ubíraly nevhodným směrem a ona by to věděla. Sakra, potřebovala bych studenou sprchu.

„Jdu s tebou prohlásila Jana.“

„Super večer. Jsem ráda, že jsem šla,“ řekla jsem, když jsme čekaly na záchod.

„Já jsem ráda, že jsi nám představila Lindu. Je úžasná.“

„Je až neuvěřitelná viď?“ Dodala jsem se smíchem, protože kdo by věřil, že randím se smrtí.

„Doufám, že vám to spolu dlouho vydrží.“

Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem se jen usmála…

Po téměř třech hodinách jsme dorazily domů. Cítila jsem se lehce opilá. Svalila jsem se na gauč a už se odmítala hýbat.
„Víš, co mě mrzí,“ promluvila jsem k Lindě. Ta jen zakroutila hlavou a sedla si také na gauč.

„Mrzí mě, že jsi si sebou nevzala černý plášť a kosu. Mohlo to být mnohem vtipnější a nemusela jsi říkat, že jsi sociální pracovník.“

Linda popadla polštář a se smíchem ho po mě hodila. „ Nech těch vtípků a raději tam pust Wentworth. Viděla jsem jen druhou sérii a chci vědět, jak to dopadne s Beou.“

„Ježiši, vždyť jsi smrt. Neříkej mi, že si nedokážeš zjistit, jak dopadne blbý seriál.“

„Ne! Chci to vidět,“ vyplázla na mě jazyk a podala mi ovladač.

Obě jsem se uvelebily na gauči a pustily si seriál. Věděla jsem, že ať už dnešek dopadne jakkoliv, byl to skvělý den. Nejkrásnější za posledních pár měsíců. Seděly jsme vedle sebe a Linda si položila mou hlavu na její rameno a objala mě. Dlouho jsem se takhle necítila. Vyzařovala teplo, pohodlí i bezpečí navzdory tomu, kdo byla. Svou rukou mě lehce hladila po paží a já cítila každý její pohyb. Nechtěla jsem to udělat, protože bych si přála zemřít. Jen jsem cítila, že je to správné a chtěla to udělat. Podívaly jsem se na sebe ve stejném okamžiku. Naše tváře byly už tak velmi blízko. Nemyslela jsem. Jen jsem se přiblížila a přitiskla své rty na její. Bolest a pak už jen tma…

Bolest a pak už jen tma. Nic takového nepřišlo. Opětovala mi polibek a já cítila, jak se zachvěla každá část mého těla. Lehce jsem ji kousla do rtu a ona zavrněla. Odtáhla se a dlouze se mi podíval do očí. Pak mě znovu něžně políbila. V tu chvíli jsem byla ráda, že ležím, protože mé nohy by mě neunesly. V tom polibku bylo tolik emocí. Možná jsem si byla vědoma toho, že je můj poslední. Beze slov mi položila hlavu opět na svou hruď. Dnešní noc končí, vím to.Usnula jsem.

Probudila jsem se zkroucená na gauči. I tak jsem se vyspala nejlépe za poslední měsíc. Pak mi došlo, co se stalo. Nejspíš to byl vše jen sen, když nejsem mrtvá. Políbila jsem ji. Na ten polibek nezapomenu.

„Nebyl to sen a tady máš kávu. Jo, a také vím, že líbám úžasně.“ Pronesla Linda z kuchyně a položila na stůl hrnek s kávou.

„Jak to, že nejsem mrtvá? Políbila jsem tě,“ vyhrkla jsem.

„Víš, že ti nemůžu na vše odpovědět. Více se divím, že se se mnou bavíš i bez tvé ranní kávy. Většinou jsi bez ranní kávy hrozný morous.“ Usmála se na mě.

„Máš pravdu. Kašlu na odpovědi. Žiju a rozhodně potřebuju kafe.“ Vzala jsem si hrnek a pomalu usrkávala. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl jedné odpoledne.

„Sakra, slíbila jsem, že se v jednu zastavím něco zkontrolovat v práci.“ Vylétla jsem rovnou do koupelny. Cesta do práce mi bude trvat zhruba čtvrt hodiny. Musím sebou hodit.

„Dám ti kávu sebou do termosky, krásko.“ Zavolala Linda z kuchyně.

„To budeš zlatá. Slibuju, že cestou zpět koupím něco výborného k večeři.“ Zavolala jsem zpět. Pak jsem se zarazila. Není to má přítelkyně. Jen něco, co tvrdí, že je smrt. Možná jen má halucinace. Musím si pak promluvit s Janou, i když bych si zvykla na život s Lindou. Nemůžu přestat myslet na ten polibek. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila těch myšlenek.

„Jsi hrozná kuchařka. O večeři se postarám neboj.“
Chtěla jsem ještě něco podotknout na svou obhajobu, ale nebyl čas. Popadla jsem termosku s kávou a vyběhla z bytu. Pár minut zpoždění snad zvládnu.

Pospíchala jsem, co to jen šlo. Čekat na autobus by byla ztráta času. Navíc byl krásný den. Přecházela jsem přes přechod, když v tom jsem na druhé straně viděla Lindu. Určitě to byla ona. Její tetování se nedá zaměnit. Jen její výraz. Poprvé se na mě dívala a nesmála se. Rty měla pevně stažené. Její tmavě hnědé oči byly rázem černé. Jiskra v očích ji zůstala. Stála tam a ani se nehnula. Slyšela jsem hlasitý pískot brzd a troubení. Byla to otázka několika sekund a pak už byla jen tma…

 

„ Zlato, dnes máme výročí a mám pro tebe překvapení.“ Zavolala drobná blondýnka a přišla ke mně na verandu.

„Já vím, a taky je to den, kdy jsem málem zemřela. Ten magor v autě se tam nečekaně vyřítil. Měla jsem štěstí, že mě jen odhodil. Muž přede mnou byl mrtvý na místě.“

„Pamatuju si to. Dávala jsem ti první pomoc. Řekla jsi mi, že jsem tvůj anděl a když jsem za tebou přišla do nemocnice, tak jsi mě pozvala na kávu.“ Usmála se blondýnka a objala mě.

„A teď jsi jen má a já bych tě za nic na světě nevyměnila.“ Podotkla jsem a políbila ji na rty.

Na druhé straně přechodu. To bylo naposledy, kdy jsem viděla smrt. Tedy viděla Lindu. Nedokážu si vysvětlit, co se stalo a proč jsem nezemřela při té autonehodě já. Možná jsem našla vůli žít a Linda to věděla. Někdy mi chybí, i když jsem teď opravu šťastná. Vím, že jsme se neviděly naposledy. Jednou přijde čas a znovu se potkáme. Naposledy jí políbím…

 

1 komentář na „Rande se smrtí“

  1. V prvé řadě bych ocenil originální nápad, představa smrti ve formě sexy dívky, která se chová naprosto přirozeně, mě zaujala. Samotný děj příběhu zprvu běží naprosto přirozeně, čte se to dobře. Z příběhu mám však trochu pocit, že jste neměla úplně jasno, jak jej ukončit (mohu se v tomto tvrzení mýlit, ale pokud povídka vyvolává takový dojem, je dobré se nad tím zamyslet). Tempo povídky v poslední části, kdy dojde k autonehodě, dosti uvadne. Je to pak trochu krkolomné. Zdá se mi, jako by Vám najednou hlavní postavy bylo líto, pointa jde trochu do ztracena. Přitom se nabízelo několik zajímavých řešení (mohlo se ukázat, že Linda není smrt, že si jen dokonale vše o Kláře zjistila, aby ji sbalila, nebo mohla Linda – smrt jen Kláru využila k tomu, aby zabila někoho jiného, nebo mohla Linda – smrt Kláru zabít až ve chvíli, kdy si přát smrt už nebude, což by byl drsný závěr. Konec může být i stejný, jak je, ale potřebuje úpravy, aby neupadalo tempo.)

    Jinak samotný příběh příliš úprav nepotřebuje (pomineme-li gramatické drobné nedostatky například v čárkách, v použití ji – jí apod.), přesto namátkou ukáži pár logických drobností, které by se upravit mohly:

    Citace textu: „Budeme tam čekat na vás. Holky už se také těší. Jsem ráda, že jsi mi Lindu před tím představila. Takže zatím pááá.“ Odpověděla Jana a vyšla ze dveří.

    (Poznámka redakce: „Holky už se také těší“ zní nelogicky, protože o Lindě nemohou vědět. Vím, autorka to patrně myslela tak, že se obecně těší na akci, aniž by o Lindě věděly, ale je to matoucí. A k té první větě, slovosled nezní dobře. Lépe by bylo: Budeme tam na vás čekat.)

    Citace textu:„Vypni prosím tu žehličku, kašlu na to. Potřebuju kouřit a to teď hned!“ Byl teplý večer a v ulicích bylo rušno.
    „Nenabídneš dámě taky cigaretu?“ zeptala se Linda.

    Redakce: Byl teplý večer a v ulicích bylo rušno nedává v této části textu smysl. Alespoň jsem z textu pochopil, že v této chvíli nejsou venku a popis ulice sem nepatří. (V této části textu, tak, jak pokračuje, by stálo udělat pár úprav. Najednou se ocitnou v baru, ale není vůbec jasné, že již dívky odešly z domu.

    Citace: Pro nás pět to bylo akorát. Monika, Jana, Bára, já a smrt. Tedy Linda naše pětka u stolu.

    Redakce: Větu „Tedy Linda naše pětka u stolu“ nechápu.

    Citace: „Víš, co mě mrzí,“ promluvila jsem k Lindě. Ta jen zakroutila hlavou a sedla si také na gauč

    Redakce: Z textu vyplývá, že Linda ví všechno, nedává tedy smysl, že kroutí hlavou (patrně ve smyslu „nevím“).

    To jen tak na ukázku, jistě by se našlo více pasáží vhodných k úpravě, ale ceklkově, závěrem mohu říct: Námět je vynikající, text napsaný velmi solidně, ale pokud by se měl vydat soubor povídek, na této by bylo potřeba ještě trochu zapracovat, přesto si myslím, že se jedná o povídku velice zajímavou, stojí za to si k ní s odstupem času sednout a mírně poupravit.

Napsat komentář