Strach

Jednou ta otázka musela přijít. Pan Kopřiva však doufal, že se tak stane později. Věděl, že na takový dotaz není ještě připraven. Zároveň mu však bylo jasné, že na to nebude připraven nikdy. Za žádnou cenu to dnes ještě nechtěl slyšet. Jeho syn Tomáš si však našel příhodný čas a zeptal se:

„Tati, mohl bych si dnes odpoledne půjčit auto?“

„A je to tady,“ napadlo v první chvíli pana Kopřivu. Jeho syn si nedávno dodělal řidičák, je to řidičský elév a dnes si prvně troufl říci si o automobil. Jeho drahocennou stříbřitou Felicii. Nedávno sice spolu už jeli a Tomáš řídil, ale nyní chce evidentně jet sám.

Tenkrát při jízdě pan Kopřiva trpěl. Ne, že by jeho syn nezvládl řízení, jel opatrně a řídil možná lépe, než kdejaký pirát silnic, přesto byl pan Kopřiva v neustálém napětí. Brzdil imaginární brzdou na místě spolujezdce, neustále vykřikoval: „Pozor, pozor!“ a div, že se nevrhal po volantu, aby odvrátil hrozící katastrofu, kdykoliv projíždělo kolem auto. Přesto všechno zachoval klid a zeptal se:

„A kam potřebuješ?“

„Do Příbrami za Janou. Slíbil jsem, že jí přivezu maturitní otázky. Vždyť já už je nepotřebuji.“

„To je nemůžeš poslat mailem?“

„Ještě jí chci pomoct s matikou. Tati, prosím.“

Pan Kopřiva věděl, že se tam dá klidně zajet autobusem. Ale to mu nemohl udělat. Jeho syn chtěl udělat na Janu dojem. Nemohl mu přece dát najevo, že mu nevěří. Že má strach!

„No dobrá,“ s těžkým srdcem odpověděl a neochotně vytáhl kabelu s doklady a klíčky:

„Až dorazíš, tak zavolej! A jeď opatrně.“

„Jasně, vždyť vím.“

Dveře se zabouchly a pan Kopřiva zůstal v domě sám. Obklopen prázdným tichem. Jen ze stěny se ozýval

hlasitý tikot hodin.

Jindy by si zajisté našel nějakou práci, ale nyní musel myslet na syna a jeho jízdu. Měl o něj strach. Kdyby se něco stalo s autem, milé by to nebylo, hlavou se mu však začaly honit mnohem černější myšlenky:

„Co když se zmrzačí, nebo nedej Bůh zabije. Vždyť dnes na silnicích jezdí takoví šílenci…“

Nebyl schopen se na nic soustředit. Neúčelně bloumal bytem a snad každou minutu se díval na hodiny, zda už by neměl Tomáš být na místě. Ta nečinnost se nedala dlouho vydržet. Věděl, že to přehání, ale nemohl si pomoci.

Aby zabil čas, rozhodl se uvařit si kávu. Otevřel kredenc a neobratně sáhl mezi hrnky. Jeden z nich nešikovně shodil a ten se roztříštil o zem. Podlaha byla plná bílých střepů.

„To musí být znamení. Něco se muselo stát!“

Pan Kopřiva nebyl schopen ovládnout mysl. Promýšlel strašidelné scénáře, ačkoli k tomu neměl důvod. Pak se však na chvíli uklidnil. Napadlo ho, jaké bylo štěstí, že se rozbil zrovna ten obyčejný bílý hrnek. Vždyť klidně mohl spadnout ten modrý, co ho má jeho žena tak ráda. To by byla škoda. Stačil kousek a mohlo být hůř.

Náhle jeho myšlenky vyrušil zvonek. Jindy tak hlasitě nedrnčel, ale nyní, v tom tichu? Pan Kopřiva až leknutím poskočil.

Už je to tady! Přijeli mi říct, že se můj syn vymlátil!“

Pan Kopřiva spěchal ke dveřím.                             Zvonek zněl silněji a silněji.

Sáhl po klice a otevřel.

Za dveřmi stála jeho žena.

„Mám klíče někde na dně kabelky, tak jsem zazvonila. Tomáš už je doma?“

„Půjčil jsem mu auto, potřeboval do Příbrami.“

„Zbláznil ses? V pátek? V takovém provozu?!“

To nedomyslel. Najednou se jeho obavy ještě znásobily. Pátek, černý den pro všechny motoristy. Jenže už se s tím nedalo nic dělat. Musel doufat, že to dopadne dobře. Jeho manželka měla v očích vyčítavý pohled. V bytě panovala dusná atmosféra. Nervozita se táhla za každým jejich krokem. Nebylo to k vydržení.

Pan Kopřiva se raději zavřel do své dílničky. Stejně se chystal opravit žehličku, a nyní k tomu byla vhodná příležitost. Aspoň se čas tak nepovleče. Aby zamezil negativním myšlenkám, pustil si staré příruční rádio.

Uběhla necelá čtvrthodinka, když hudbu přerušily dopravní informace. Jedna z nich ho doslova zmrazila. Hlásili, že došlo k tragické nehodě mezi Strakonicemi a Příbramí. Přesně na trase, kudy jel jejich syn.                     Okamžitě všeho nechal a běžel za ženou. Mohl se vybourat kdokoliv jiný, ale co vás asi tak napadne, když víte, že tudy jistě jel někdo vám blízký. Časově to přesně odpovídalo. Když o tom řekl ženě, ani se nerozčilovala. Uvažovala zpočátku docela pragmaticky.

„Tak mu zavolej! Ať víme, na čem jsme.“

Mobil nechal vyzvánět dlouhé minuty, nikdo jej však nezvedal. Nakonec spadl do schránky. Nebyli na tom o nic lépe, než předtím..

„Karle, já mám zlé tušení.“

Karel Kopřiva mlčel. Polil ho studený pot. Oba naprosto ovládl hrozný strach o syna. Pak je napadlo podívat se na internet. V dnešní době tam jsou informace téměř okamžitě.

Nemýlili se. Zpráva o havárii stříbrné felície visela na první stránce. Rychle četli text, aby se dozvěděli podrobnosti. Auto s mladým řidičem nabouralo do stromu. Hasiči se k němu nemohou dostat. Bojují o jeho život. Pod článkem byla řada komentářů odsuzujících nedbale jezdící mladé frajery.                            Ve skutečnosti však většina z nich jen čekala na smrt v přímém přenosu.                                                             „Tak dělej něco, náš chlapeček tam umírá!“

„Co mám asi tak dělat, ty chytrá?“

„Tys to všechno zavinil, ty za to můžeš!“ propadla už naprosté hysterii jeho žena a začala ho tlouct pěstmi do ramene, dokud ji pevně nesevřel.

„Musíme za ním jet, slyšíš?“ Už evidentně polevila. V očích se jí leskly slzy zmaru.

„Půjčím si auto vedle od Mirka, ten to pochopí. Vždyť jsme mu tolikrát pomohli.“

Pan Kopřiva byl rád, že se ve svém sousedovi nemýlil. Během pár minut už byli na cestě za svým synem.                                                                                              V autě mlčeli. Mysleli na jediné. Na svého Tomáška. Karel vzpomínal, jak spolu slepovali modely letadel, nebo jak chytali ryby a úplně měl před očima ten radostný výraz v jeho dětské tváři, když vytáhl svého prvního okouna. Ale to už je dávno pryč.                            Jeho žena, ač nějak silně v Boha nevěřila, měla celou dobu pevně sepjaté ruce a tiše se modlila.               Tak dojeli až k uzavírce. Policista je nechtěl pustit dál.

„My tam potřebujeme, máme tam syna.“

„Jak víte, že to je váš syn?“

„Jel tudy ve stříbrné felícii. Vůbec se nám neozývá.“

Policista usoudil, že by to mohlo být možné a tak je výjimečně pustil. To už se jim nad hlavami začal snášet vrtulník. Došlo jim, že je situace hodně vážná, ale snad jejich syn přežije.                                                                      Už byli tak dvě stě metrů od místa tragédie. Naprosto zdemolované stříbrné auto bylo omotáno kolem stromu, jako špagety na vidličku. Záchranáři kmitali kolem zraněného mladíka. Dělali vše pro jeho oživení.  Opodál se chystal vrtulník k přistání. Karlova žena byla na omdlení.                                                                           A pak nastal krutý zlom.                                              Doktoři polevili ve svém snažení.                                               Vše bylo naprosto marné.                                                      Čas mladého života, tak krátkého, tak promarněného, se naplnil.                                                                            Karel zastavil. Nemohl tomu uvěřit. Vtom mu zazvonil telefon.

„Ahoj tati, tak jsem dorazil. Byla tam nějaká bouračka, tak to trvalo dlouho. Odklonili dopravu.“

„Ty si vůl, viď?“ vypadlo naprosto nelogicky z jeho otce. Tomáš to nemohl pochopit. Jenže to už bylo Karlovi jedno. Z očí mu vytryskly slzy štěstí.

Pak se však za svou radost zastyděl. Vždyť nechybělo moc a mohlo být všechno jinak. Osud si dnes vybral někoho jiného, ale nikdo si nemůže být jistý, jak to bude příště.

Obrátili auto a vraceli se zvolna zpět. Celou cestu domů o tom všem Karel přemýšlel. Nemohl pochopit, jak se v takové situaci mohl radovat? Nemohl se s tím smířit. Nakonec mu ale došlo, že to, co cítil, nebyla radost, byla to jen úleva.                                                                            Když kolem nich projel pohřební vůz, až v něm hrklo. Dnes jedou pro neznámého mladíka, ale kam pojedou příště?                                                                    Večer si spolu s manželkou v klidu popíjeli čaj. Ona měla svůj oblíbený modrý hrneček. Jaké štěstí, že se odpoledne nerozbil. Jaké štěstí, že osud vybral ten bílý. Stačilo málo a mohlo to být jinak.

 

Autor: Jirka

Jiří Pešaut Narodil se v roce 1972 v Praze. V současné době se živí jako databázový specialista. Psaní se věnuje takřka po celý svůj život, i když v první polovině svého života psal spíše do šuplíku. Od roku 2008 publikuje na literárním serveru piste-povidky.cz pod přezdívkou JPE. Občas pořádá literární akce, například literární pochody nebo charitativní čtení. Postupně vydal knihy: Povídky jemné i tajemné (Nová Forma 2009), mystický román Elena (Beletris 2011), Povídkovou knihu Rybolov v srdci (Beletris 2014), básnickou sbírku Býti lvem (Kampe 2015) a v roce 2018 vydal v nakladatelství ArtPorte detektivní román – Rybářské detektivky, ze které vám představí několik ukázek. Za své literární nadání nebo schopnosti psát vděčí zejména učitelce prvního stupně paní Kinclové, která měla trpělivost luštit jeho hieroglyfy, které do písanky Jiří Pešaut pravidelně smolil i s typickou kaňkou, a dále i dalším učitelkám Českého jazyka, paní Slavíkové na druhém stupni a paní Novotné na střední škole. Ve volném čase se Jiří Pešaut mimo psaní věnuje rybaření, lukostřelbě a hře na klarinet.

Napsat komentář