Talent Pro ART rozhovor – Kamil Hodáček

  Kamil Marcel Hodáček, svobodný umělec. Kamil Marcel Hodáček
básník, prozaik, (příležitostní výtvarník)
Narozen v Praze (*1980)

Vydané knihy:

„Havarijní stav“ (2012, 2.vyd. 2016)

„Sekunda křiku“ (2013)

„Tři čtvrtě na čtyřicet“ (2014)

„Trnová koruna nejsou zuby“ (2015, 2.vyd. 2016, 3.vyd. 2016)

„Cxehxio“ (2016)

 

Kamile, jsi autorem několika úspěšných básnických sbírek, mohl bys je čtenářům v krátkosti představit? A která z nich je pro tebe ta hlavní, stěžejní?

 

Debutoval jsem básnickou sbírkou „Havarijní stav“ v roce 2012, ke které mi předmluvu napsala skvělá Jana Jirásková. Sbírka o hledání sebe sama, o uvědomění si pomíjivosti lásky, definitivním přijetí sexuality, inspirovala Ladislavu Svobodovou, skladatelku a neotřelou hudebnici, muzikoterapeutku, k zhudebnění několika básní. Výsledkem této spolupráce bylo CD – Havarijní stav. Kniha se v roce 2016 dočkala svého druhého vydání.

 Druhá sbírka, „Sekunda křiku“, vyšla o rok později, s ručně ilustrovanou obálkou výtvarnicí Tatjanou Havlíčkovou a popisuje konkrétní období, značně komplikované, bolestné, vpravdě chaotické, ale zkrátka období krachu jednoho intenzivního vztahu. Připravuje se její polská verze.

Další básnickou sbírkou byla kniha s názvem „Tři čtvrtě na čtyřicet“, jejíž název, jak je často mylně interpretováno, nikterak nesouvisí s mým věkem. Obálku k ní vytvořil výtvarník Jiří Navrátil. Byla věnována převážně sociálním tématům, pokusila se zároveň zaútočit i na konzumní styl člověka.

Sbírka básní v próze, atakující hranici introspektivního deníku v kombinaci se zápisníkem snů, s názvem „Trnová koruna nejsou zuby“, vyšla v dubnu roku 2015. Podle citace z jedné recenze se jedná o „knihu přelomovou, měnící celkový pohled na dosavadní tvorbu autora“, s čímž se, s odstupem času, mohu ztotožnit. Obálku svým originálním linorytem doslova ozdobil významný český scénograf, výtvarník, malíř, sochař, básník a hudebník David Cajthaml. Kniha se na konci roku 2016 dočkala svého třetího vydání.

Zatím poslední mou knihou je sbírka „Cxehxio“, vydaná v listopadu 2016, která již svým názvem snadno odhaluje konkrétní dedikaci. Věnovaná je nejenom „Česku“ a lidem uvnitř něj, ale zejména „Čechům“, kteří ovlivnili mou nehranou afinitu k republice, mé cítění, mě celého – Boudník, Kolář, Šebek a tak dále. Obálku k této knize ručně nakreslil egyptský student ekonomie, milující českou poezii a plzeňské pivo. O předmluvu se postaral David Cajthaml, o vnitřní recenzi Helena Machovcová.

Některé Tvé básně byly přeloženy i do jiných jazyků. Máš nějakou zpětnou vazbu, jak si Tvá tvorba vede v zahraničí?

 

Všechny překlady mých básní do cizích jazyků jsou doposud na úrovni experimentů, na úrovni jednotlivých básní – již celkem sedm překladatelů (podle mé soukromé statistiky) odmítlo přeložit mou tvorbu tak nějak systematicky, ve větších oddílech, či snad dokonce přeložit celou knihu, vždy s tvrzením, že mé texty jsou nepřeložitelné. Z toho důvodu nemohu hovořit o zpětné vazbě. Výjimku tvoří paní Anna Kaczmarska, která do knihy „Trnová koruna nejsou zuby“ přeložila jednu celou kapitolu, pojednávající o polském holocaustu na pozadí příběhu zplynované Anny Szcurek a která pracuje na překladu básnické sbírky „Sekunda křiku“.

Z osobní zkušenosti mohu říci, že je radost si vychutnat tvé básně během tvého autorského čtení a vychutnám si tak tvá díla naplno. Máš opravdu vynikající a jedinečný přednes. Zajímalo by mě, zda jsi prošel nějakou divadelní průpravou, nebo zda je to vše jen dáno určitým talentem, který Ti byl nadělen?

 

Divadelní průprava u mě skutečně, v jedné fázi života, probíhala, ale pouze na pasivní úrovni. Nikdy jsem ale nebyl členem žádné Lidové školy umění, nechodil jsem do Dramatického kroužku, ani jsem nezkoušel hrát divadlo. Jak se zdá, opravdu mi byl „nadělen určitý talent“.

 

Naváži na předešlý dotaz, všiml jsem si, že máš velice silný a zvučný hlas. Myslím si, že po určité průpravě bys mohl být dobrým operním zpěvákem, je to však můj laický názor. Uvažoval si někdy o tom, že by ses v umění vydal tímto směrem?

Ne, to vskutku ne, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se věnoval zpěvu. Chronické bronchiální asthma tuto otázku vyřešilo samo a já mu jsem v tomto případě neskonale vděčný. Nebyl bych dobrým ani zpěvákem, natož operním.

Během různých literárních akcí se setkáváš i s velmi mladými autory. Také si i přednášel o poezii studentům, jak vidíš současnou mladou generaci a její zájem o literaturu, obzvláště o poezii? S nadsázkou řečeno: je mezi nimi budoucí Jaroslav Seifert, Josef Kainar, Václav Hrabě, Egon Bondy nebo Kamil Marcel Hodáček?

 

Ha, velmi vtipně aplikováno poslední jméno ve tvém výčtu! Avšak upřímně, nepřál bych nikomu z mladé generace, kdo píše, koketuje s aktivní literaturou, aby z něho vyrostl druhý já, druhý Hrabě a tak dál, kopie jsou lacinou náhražkou, která (nejen) v literatuře nemá co dělat. Zájem mladé generace o poezii tu je. Reálně existuje. Mladí literáti se sdružují, zakládají spolky, umělecké skupiny, veřejně předčítají, porovnávají si svá díla v existujícím čase, učí se přijímat kritiku… Slabinu však vidím, výhradně já osobně!, v tom, že mladí autoři nedokáží plně využít ten enormní potenciál českého jazyka, potenciál ohebnosti, rytmiky, melodiky, tvárnosti, sami nepěstují slovní zásobu, jejich zdroj je značně omezený, tudíž i konečný výsledek, báseň, dejme tomu, se může nezaujatému posluchači či čtenáři oprávněně jevit jako tvrdá, ingotní, zamoučnělá hmota slov, ztrácející balanc na nejistých základech. Obrazotvornost a podvědomá fantazie, snová představivost a lehkost projevu může být to, co mladé generaci literárně činných ve skutečnosti chybí.

 

I když jsi ve společnosti přátel a známých většinou velmi vtipný a veselý společník, ve svých dílech se dotýkáš závažných témat, jako je holokaust, migrace, domácí násilí atd. Dokonce bych řekl, že se Tě to velmi vnitřně dotýká. Jaký je tedy Kamil Marcel Hodáček uvnitř a jak snášíš a jak se dokážeš vyrovnávat s negativními událostmi, které nás občas obklopují?

Ptáš se: „Jaký je Hodáček uvnitř?“ To ví jen opravdová hrstka lidí, kteří všichni pochází z toho nejintimnějšího okruhu. Témata, která jsi vyjmenoval a to, jak moc se mě vnitřně dotýkají, je právě jediným důvodem, proč ve společnosti tak jaksi hýřím dobrou náladou, vtipně a vesele bavím ostatní. Je to klasická forma ochrany. Chráním se veselostí a nemístným pokřikováním, chráním se tancem, říháním a protivným hvízdáním před tématy, které popisuji ve svých knížkách, protože mluvit o nich ve skutečnosti není s kým. Koho zajímá trauma ženského potratu, kdo by se mnou vydržel diskutovat hodiny o znásilňování mezi manžely, o gayích ve starobní penzi, o Židech, mramoru, bídě a krvi? Nikdo nemá čas…proto píšu…a říhám…

 

Mimo literární tvorbu se věnuješ malířství. Je to tvá záliba, které se věnuješ od mládí, nebo tě krása výtvarného umění dostihla až v poslední době? A je tvá výtvarná práce naprosto oddělena od té literární, nebo spolu úzce souvisí?

 

Obrazy jsou mým intimním koníčkem. Malování se věnuji zhruba od puberty a nikdy, ani náznakem, nesouviselo s mým psaním.

 

Kdo z literárních a výtvarných autorů tě nejvíce oslovil nebo přímo ovlivnil?

 

Kafka, Dostojevski, Nezval, Prévert, Sova, Hrabě, Ginsberg, Kerouac, Lorca, Toyen, Štyrský, Dali, Kahlo a asi tři sta dalších….

 

Jaká je Tvá oblíbená kniha nebo autor, ke kterým se rád vracíš?

 

Kafkův „Proces“ jsem četl dvanáctkrát, „Zámek“ devětkrát, „Proměnu“ pětkrát, zdá se, že Kafka vyhrál post mé stálice…a vskutku, ano, je to právě Franz, který mě ovlivnil a ke kterému se vracím. Ovšem nejohmatanější knihou v mé knihovně, a to beze sporu, je básnická sbírka Nezvalova: „Básně noci.“

 

Název Tvé zatím poslední sbírky Cxehxio vychází s esperanta. Věnuješ se dlouhodobě tomuto jazyku, nebo to byl jen momentální nápad na originální název knihy?

 

Esperantu se nevěnuji vůbec. Jednalo se o momentální nápad.

Ve zmíněné a velice zdařilé knize Cxehxio se prvně více dotýkáš vnějšího světa, konkrétně tedy života v České republice, a odkláníš se od svého osobního pohledu na svůj vnitřní svět, jak to můžeme vidět ve Tvých předešlých sbírkách. Je to tedy Tvá nová umělecká cesta, kudy bys chtěl i nadále směřovat, nebo se jedná spíše o ojedinělý pokus.

Celá sbírka „Cxehxio“ je jednou ucelenou reakcí. Reakcí na zoufalý stav české společnosti. Bylo mi víc než třeba nezůstat laxní a vypudit ze sebe, prostřednictvím této sbírky, onen přetlak, apelovat na lidi, imaginárně jim zatřást ramenem a doufat, že se proberou a znovu naleznou svou hrdost, čistotu charakteru a sílu vlastního názoru. „Cxehxio“ nemá a nikdy nemělo za úkol odstartovat mou „novou uměleckou cestu“, každá z mých knih je silně soliterní.

Jsi hrdý, že jsi Čech? A jací jsou obecně podle tebe Češi? V čem jsou dobří a co je jejich slabinou?

 

Zda jsem hrdý na to, že jsem Čech? Vlastně si nejsem jist, nedokážu odpovědět s takovou nezlomnou jistotou, jako dřív, ten pocit v sobě nemám. Neznamená to ale zároveň, že v Čechy nevěřím. Naopak.

 

S předešlou otázkou souvisí i dotaz, kdy se Tvoji čtenáři mohou těšit na další tvou knihu a jaké další projekty chystáš? Kde si kupříkladu mohou vyslechnout Tvé nejbližší čtení?

 

Rozepsanou knihu (s biografickými prvky) mám, ovšem z pověrčivosti o ní neprozradím nic. Nejadekvátnější rok jejího vydání je jistě ten příští. Co se týká autorských čtení, dopřál jsem si ten luxus a po celý rok 2017 (až na drobné výjimky) veřejně nevystupuji.

Máš v naší zemi nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš, relaxuješ a nabíráš energii? A cestuješ vůbec rád, nebo upřednostňuješ pohodlí domova?

 

Nikdy jsem rád necestoval, doposud jsem na této kratochvíli neobjevil nic, co by mě dokázalo uspokojit. Ke své relaxaci potřebuji trávu, les, mech, psy, vůně, slepice, vodu, víno, jehličí, klíšťata, nábožný kobylky, hvězdy, hlínu, břízy…

 

V souvislosti s cestováním, máš nějaký sen, kam by ses rád někdy v budoucnu podíval?

 

Chtěl bych se podívat na Island, mají tam spousty bříz.

 

Na internetu je tvá tvorba řazena mezi slash-poetry, neodekadenci a surrealismus. Myslíš, že to tvou tvorbu vystihuje přesně?

 

V podstatě ano, zařazení mezi slash-poetry se, vzhledem k mému vztahu k vlastní sexualitě, pravděpodobně zcela vyhnout nemohu nikdy. Surrealistické obrazy a situace mohou čtenáři najít ve všech mých knihách, ať už více, či méně explicitně

 

Jaká byla tvá studentská léta? Byl jsi odjakživa takto extravagantní člověk, který rád vystupuje na veřejnosti (alespoň působíš dojmem, že rád vystupuješ), nebo to přišlo až časem v souvislosti s další tvorbou?

 

Na studentská léta vzpomínám s odporem, byl jsem šikanován a ponižován za mou „jinakost“. Zda jsem extravagantní, nemohu ze svého pohledu zcela objektivně posoudit, pokud si to ale myslíš, neuráží mě to. Na veřejném vystupování, při autorských čteních, mám rád zejména tu možnost, že se psaný text dá variovat několika způsoby, napsanou báseň mohu zčásti odehrát, pomáhají gesta a výraz obličeje, odstíny hlasu, šepot, křik…

 

A jaké byly vůbec Tvé první literární pokusy? Máš své úplné prvotiny ještě schované? Nepřemýšlíš o jejich publikování?

 

Úplně první básně, které jsem psal zhruba v patnácti letech, už nemám, preventivně jsem je zlikvidoval. Zůstal mi však takový útlý mikro-cyklus asi jedenácti básní, které jsem psal kolem osmnácti let, pod vlivem tehdy užívaného pervitinu. Zda by byly zajímavé pro ostatní a vůbec pro někoho nevím, mě však úspěšně děsí doposud. Publikovat je jistojistě nebudu nikdy.

Autor: Jirka

Jiří Pešaut Narodil se v roce 1972 v Praze. V současné době se živí jako databázový specialista. Psaní se věnuje takřka po celý svůj život, i když v první polovině svého života psal spíše do šuplíku. Od roku 2008 publikuje na literárním serveru piste-povidky.cz pod přezdívkou JPE. Občas pořádá literární akce, například literární pochody nebo charitativní čtení. Postupně vydal knihy: Povídky jemné i tajemné (Nová Forma 2009), mystický román Elena (Beletris 2011), Povídkovou knihu Rybolov v srdci (Beletris 2014), básnickou sbírku Býti lvem (Kampe 2015) a v roce 2018 vydal v nakladatelství ArtPorte detektivní román – Rybářské detektivky, ze které vám představí několik ukázek. Za své literární nadání nebo schopnosti psát vděčí zejména učitelce prvního stupně paní Kinclové, která měla trpělivost luštit jeho hieroglyfy, které do písanky Jiří Pešaut pravidelně smolil i s typickou kaňkou, a dále i dalším učitelkám Českého jazyka, paní Slavíkové na druhém stupni a paní Novotné na střední škole. Ve volném čase se Jiří Pešaut mimo psaní věnuje rybaření, lukostřelbě a hře na klarinet.

Napsat komentář