Literární pochod Talent Pro ART

Vážení literární přátelé, rádi bychom Vás pozvali na literární akci nazvanou:

Literární pochod

Tato akce se koná 5.7.2018 od 10:00. Sraz je na mostě v Pikovicích. Doporučujeme přijet vlakem do stanice Petrov u Prahy, odtud je to na most cca 100 m.

Odtud půjdeme cca 10 Km přenádhernou trasou Posázavskou stezkou. Cestou se několikrát zastavíme, kdo bude chtít, může přečíst úryvek ze svého díla nebo ze své oblíbené knihy. Uvítáme i muzikanty.

Cíl je v Kamenném Přívozu, kde nejspíš ještě chvíli posedíme.

Těšíme se na Vás

Redakce talent pro ART

 

Home made lemonade

(upozornění: vše je potřeba číst s českou výslovností)

Ach bohové, jak jsem se mýlil! Myslel jsem si, že je snadné chovat se jako bohatí a vzdělání lidé, že je lehké nosit oblek a vést chytré řeči.

Slastně jsem se zavrtěl v polstrovaném křesle u menšího dřevěného stolku. Za zády se mi hrdě tyčila knihovna až po strop napěchovaná různobarevnými svazky. Můj portrét se zrcadlil ve skleněných zatahovacích dveřích. Po barovém pultu tančily odlesky vyleštěných sklenic, naproti zela prázdnotou vitrína na zákusky. Tmavé stěny ostře kontrastovaly s béžovými doplňky dřevěného nábytku. Všude se třpytil chladný nerezový kov. Zkrátka moderní snídaňová kavárna pro lepší lidi.

„Vítejte u nás,” usmála se na mě milá slečna a podávala mi jídelní lístek.

„Dobré ráno,” pronesl jsem s nedbalou elegancí. Toužil jsem říci ještě něco, cokoli moudrého dodat. „Koukám, že máte dobře vybavenou knihovnu – Říha, Nepil, Čtvrtek, Kahoun,” vyjmenovával jsem autory, které jsem si při letmém pohledu zapamatoval, „skutečné skvosty naší literatury.”

„Ano,” přikývla nejistě mladá číšnice a pokusila se o úsměv, jako bych vtipkoval. „Dáte si něco?”

„Já se ještě podívám,” odvětil jsem ledabyle a ona se vzdálila. Teprve teď jsem si pořádně prohlédl celou knihovnu – citoval jsem z dětské části. Ruměnec mi zalil tváře, hned na začátku pochybím.

Další rána přišla vzápětí. Jakožto vesnický buran, jenž se sice neztratí v žádném lese, zabloudil jsem ihned v nabídce jídel. Bylo jich moc a žádné jsem neznal. Rozhodl jsem se tedy objednat si to s nejzajímavějšími, nejluxusnějšími názvy.

„Tak já bych si dal…,” zabrejlil jsem chytře do lístku, „ třeba jednou home made lemonade a k tomu… k tomu… dejte mi to ham a egs.”

„Bude to všechno?”

„Ano,” odpověděl jsem a těšil se na své ham. Říkal jsem si: když ham, tak to bude dobrý.

Námahou celý zpocený, avšak šťastný, že jsem si tak dobře objednal, jsem se vydal hledat záchody. Asi za třemi rohy visela velká cedule s nápisem TOALETY. Vcházím. Na prvních dvířkách píšou BABY, tak zahučím bez rozmyslu do těch vedlejších. Ještě mezi futry jsem se srazil s obstarožní paní.

„Kam to lezete, člověče?!” rozkřikla se na mě. „Neumíte číst? Tady jste špatně!” vytkla mi a rozklepaným prstem ukazovala na obrázek panenky.

Zastyděl jsem se a rychle vpadl do třetích dveří. Ještě jsem však houknul v odpověď: „Vy jste taky špatně, baby jsou hned na kraji!” a rychle jsem za sebou zavřel.

Panečku, ta vyváděla! Ale co, špatně byla. Neumí si přiznat svůj pokročilý věk a pak se vzteká.

Když jsem zas seděl v pohodlí svého křesla, dělal, že nad něčím důležitým přemýšlím a mnul si bradu, přišla číšnice. Hrdě přede mne položila talíř s obyčejnými vejci na šunce a půllitrovou sklenici plnou vody s trochou citrónu. „Tak tady to je: jednou hemenex a houm mejd limonáda.”

Teď mi to docvaklo – spletla si objednávku. Abych získal zpět ztracenou autoritu, nahnal jí trochu strachu a ukázal, že jsem skutečně velký pán, se kterým se nemá žertovat, spustil jsem zhurta: „Já nechtěl žádný houm mejd, žádnej kyselej citrón, já chtěl home made lemonade! A co teprve ten váš hemexen nebo co! Já chtěl ham – ham a egs! Ne hem, ale ham. Ham, mňam! Chápete? Ham! Ham!”

Asi jsem udělal nějakou chybu a oni poznali, že nejsem žádný pán, ale obyčejný vesničan. Myslím, že to bylo těmi knížkami na začátku. Sprostě mě vyhodili na sluncem rozpálený asfalt za stálého omílání: „My jsme seriózní podnik, žádný blázinec ani holubník. Nejsme tu pro srandu králíkům.” Ti králíci byli asi narážkou na můj vesnický původ.

Bylo mi líto, že jsem nevzal zavděk krásně vonícími vejci, ale jen jsem mávl rukou a zařekl se, že vícekrát už do podobných podniků nevkročím. U nás v hospodě mají vajíčka dobrá a ještě si člověk pokecá.

 

Rande se smrtí


Bylo mi už nějaký čas hrozně. Životní stagnace. Jako by se pokazilo vše, co se pokazit mohlo. Pokazila jsem to já s mou uzavřenou povahou. Někdy si říkám, že sem prostě nepatřím. Nevím, jak se správně hraje tahle hra na život. Proto každý den usínám s přáním, aby nebylo dalšího rána…

,,K čemu ta televize je, když v ní stejně nic nedávají,“ promluvila jsem k sobě pološepotem a dál seděla v křesle.

Byl pátek večer a já seděla ve svém malém, ale útulném bytě poblíž centra města. Společnost mi dělala jen televize, jako už posledních pár týdnů. Televize byla jen kulisa. Většinu času jsem byla stejně zahloubaná sama do sebe. Z apatie mě, ale vyrušil vibrující telefon. Po chvilce váhání jsem si přečetla přijatou SMS:

Ahoj kotě, pojď si s námi dnes trošku posedět a popít do baru. Jdou i holky ze střední. Bude to fajn. V osm máme sraz na náměstí. Těším se na Tebe J.

Lhostejně jsem odložila telefon a nedonutila se ani odepsat. Chtěla jsem být jen sama a na nikoho neměla náladu, i když Jana byla má nejlepší kamarádka. Podívala jsem se na televizi a zjistila, že dávají Wentworth. Můj oblíbený seriál. Odešla jsem do kuchyně, nalila si panáka medového Jacka, dvě kostky ledu a vrátila se do křesla odhodlaná soustředit se na program.

„Docela smutné sedět v pátek večer s panákem u seriálu. Proč jsi nešla za Janou a holkama do baru?“ pronesla dívka stojící u dveří.

„Do háje! Sakra, co tu děláš?! Je přeci zamčeno. Jak jsi se sem dostala?!“ byla má první reakce na tu dívku. V onom okamžiku jsem se ani nestačila leknout. Jen jsem rychle reagovala na její přítomnost.

„Jo, je zamčeno, ale jak vidíš, tak mi to je jedno. Hlavně, ty tak toužíš po mé přítomnosti a jsem tu jen kvůli tobě, krásko.“ Odvětila s pobavením cizinka.

„Jsi dcera bytného a máš klíče? Slyšela bych, ale odemykání. Kdo jsi?“ byla jsem v šoku. Cizí holka se najednou objeví v mém bytě. No… musím podotknout, že vypadá mile, hezky a no… Co to plácám, je krásná a neskutečně charismatická. Stojí tu jen v džínách a černém tílku. Přes ramena jí padají vlnité hnědé vlasy a v očích má zvláštní jiskru. Pravé předloktí až po rameno ji zdobí záhadné tetování.

„Ne, nejsem dcera bytného a až ti povím, kdo jsem, tak nejspíše přestaneš řešit, jak jsem se sem dostala,“ hnědovláska prošla pokojem a sedla si poblíž mě na gauč.
Přikývla jsem, abych povzbudila její řeč a ona pokračovala.

„Jsem smrt, ale můžeš mi říkat Linda. To jméno se ke mně hodí ne?“ usmívala se na mě.

Hlavou mi proběhlo neskutečně věcí. Zbláznila jsem se? Mám halucinace? Jsem opilá? Vždyť jsem se jen jednou napila. Nebo je to vše jen sen? A od kdy je smrt takhle sexy? Musela jsem se štípnout, abych zjistila zda vážně nespím.

Linda, tedy smrt nebo jak ji vlastně mám říkat se pobaveně usmála. „ Nezbláznila jsi se a ani nejsi opilá nebo něco podobného. Můžeš zkusit zavolat doktora nebo policii, ale co jim řekneš? Že máš doma smrt? Pak by tě za blázna prohlásili. K té poznámce o tom, že jsem sexy ti děkuji.“

„Takže ty mi čteš i myšlenky?“ začervenala jsem se.

„Když chci, tak ano.“

„Přišla jsi mě zabít? Tedy přišla jsi si pro mě?“ nervozně jsem poposedla v křesle.

„Bylo to tvé přání každou noc. Stačí, aby jsi mě políbila na rty a už se nikdy neprobudíš. Je to jen tvá volba. Jsem ti na blízku, protože jsi po mě toužila.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam seděla a pořádně se napila Jacka. Podívala jsem se na hodinky a bylo půl osmé. Bydlela jsem kousek od náměstí a napadla mě jediná věc, jak zjistit jestli jsem opravdu blázen. Rychle jsem sáhla po svém telefonu a trošku se bála, že mi v tom Linda (smrt) zabrání. Jana byla má naděje. Prosím vezmi ten telefon!

„ Ahoj, můžeš se u mě na moment zastavit než půjdeš za holkama? Vše ti pak vysvětlím je to důležité. Jo… děkuju.“

Stále tam seděla. Trošku jsem doufala, že třeba zase zmizí. Byla tam a dokonce jsem cítila její dech, když zakašlala. Jen si tam tak seděla s lehkým úsměvem na tváři.

„Můžu si nalít taky Jacka než přijde Jana?“ zeptala se milým hlasem.

„Smrt může pít? Dokážeš se opít?“ musela jsem se zasmát při téhle myšlence a vlastně i při téhle konverzaci.

„V téhle formě můžu všechno,“ začala se smát i ona a odešla si do kuchyně pro panáka.

Ozval se zvonek a já hned vylétla ke dveřím a otevřela.
„ Ahooj Bobí, co se děje? Doufám, že jdeš s náma?“ usmála se Jana a objala mě než vstoupila dovnitř. V chodbě se hned zarazila.
„ Ehm… ahoj. Já nevěděla, že tu Klára někoho má.“

To byl přesně důvod, proč jsem Janu tak potřebovala. „Ty ji vidíš?“ téměř jsem vykřikla.

„Samozřejmě zlato, že mě vidí. Já jsem Linda a moc mě těší Jani. Klára o tobě toho tolik vyprávěla. Nenechá na tebe dopustit,“ ujala se slova smrt a potřásla si rukou s Janou.

V tom okamžiku jsem ztuhla. Takže se na ni dá sáhnout. Je jako my. Bože, hrozně jsem se bála, že Jana padne k zemi a bude mrtvá, ale jen se na Lindu směje. Musím něco vymyslet a nějak to před kamarádkou utajit než pochopím o co tu opravdu jde.
Naštěstí řešení přišlo samo.

„Neřekla jsi Klárko, že tu máš přítelkyni a jak to, že jsem o ni ještě neslyšela?! Doufám, že se k nám dnes připojí,“ prohlásila Jana naoko naštvaně.

Nevěděla jsem, co říct. Těkala jsem pohledem z jedné dívky na druhou. Jana o mě věděla téměř vše. Vyrůstaly jsme spolu a poté spolu šly i na střední školu. Nikdy nezapomenu, jaký jsem měla strach přiznat ji, že jsem na holky. Bála jsem se, že to zničí naše přátelství. Tehdy se na mne jen usmála a prohlásila, že už to tušila dávno a že je šťastná, že jsem to konečně přiznala i sama sobě. Naše přátelství to jen posílilo. Jak ji mohu, teď ale říci, že mi bylo tak mizerně, že jsem si dokonce přála i zemřít a že ta dívka v kuchyni je právě má smrt.

Linda si musela všimnout mého zmateného pohledu a se svou elegancí se ujala slova: „Myslím, že je to skvělý nápad, co ty na to zlato?“

Byla to asi jediná cesta, jak z toho ven. „Dobře, jen se obléknu, trochu se upravím a dorazíme za váma. Budete v Mamitas?“ promluvila jsem k Janě.

„Budeme tam čekat na vás. Holky už se také těší. Jsem ráda, že jsi mi Lindu před tím představila. Takže zatím pááá.“ Odpověděla Jana a vyšla ze dveří.

Došla jsem ke dveřím a ujistila se, že jsou opravdu zavřené. Vrátila se k Lindě a nějak už nedokázala udržet emoce. Naštvaným hlasem jsem se na ni osopila: „ Co to mělo být?! Chceš si hrát na moji přítelkyni?! Nebo máš v plánu mě zabít před přáteli? Dostanu tam záhadně infarkt? Proč tohle děláš? Já ničemu nerozumím.“

„Mám ti zapnout žehličku na vlasy než se oblékneš? Nebo ti taky můžu pomoci s oblékáním, vyber si.“ Hodila na mě lišácký úsměv.

„Flirtuješ se mnou? Chceš, abych tě políbila?“

„Flirtuju, možná. Rozhodnutí políbit mě, je ale jen na tobě. Ty řídíš svůj život.“

I nadále stála v kuchyni. Upíjela medového Jacka a dívala se na mě tmavě hnědýma očima. Snažila jsem se z těch očích něco vyčíst, ale vše bylo tak záhadné…
„Zapni mi tu žehličku na vlasy. Jdu se obléknout.“ Přistoupila jsem na její hru.

Oblékala jsem si své oblíbené rifle a modrou kostičkovanou košili. Uznávám, typicky lesbické oblečení, ale vždy jsem se v tom cítila pohodlně. Z koupelny jsem slyšela Lindu. Přesně věděla, kde najít mou žehličku. Snažila jsem si zapnout knoflíčky u košile, ale ruka se mi třásla. Do prdele, vzchop se trochu… Proběhlo mi hlavou. Dostávala jsem neuvěřitelnou chuť zapálit si cigaretu. Podívala jsem se z okna na město. Ten výhled byl překrásný. Spousta malých světel a atypických budov. Došlo mi, že tohle je možná můj poslední večer. Došlo mi, že ráno už se možná neprobudím nebo budu zavřená v nějakém ústavu.

Ze zamyšlení mě vytrhla něčí přítomnost. Linda stála těsně u mě a díval se mi do očí. Dělilo nás jen pár centimetrů a já tam stála jen v podprsence a rozepnuté košili. „Napadlo mě, že by se ti hodila pomoc,“ promluvila a začala mi zapínat knoflíčky. Vždy jsem byla trochu plachá a momentálně jsem zrudla studem. Pokračovala knoflíček za knoflíčkem a vždy, když se dotkla mé kůže, projelo mnou lehké zachvění. Mám ráda svůj osobní prostor a jen zřídka za něj někoho pustím. Ona se neptala. Můj dech se zrychlil. Dopnula poslední knoflík a podívala se mi do očí. Opětovala jsem ji to. „Já ti neublížím, ublížit si můžeš jen ty sama.“ Její slova mě vrátila do reality. Odstoupila jsem.

„Vypni prosím tu žehličku, kašlu na to. Potřebuju kouřit a to teď hned!“ Byl teplý večer a v ulicích bylo rušno.

„Nenabídneš dámě taky cigaretu?“ zeptala se Linda.

„Piješ a kouříš. Myslím, že jsi pěkně zkažená smrt. A výraz dáma se mi k tobě moc nehodí,“ odpověděla jsem se sarkastickým úsměvem a nabídla jí Camelku.

„Jak jsi vlastně stará? Smrt tu přeci vždy byla. Musí ti už být miliony let. Je pravda, že tvé vrásky už tomu nasvědčují.“ Měla jsem hroznou chuť ji zlobit.

„ Ooo, jsi velmi šarmantní. Holky ti musejí padat k nohám viď?“ odpověděla Linda ironicky zatím, co jsme šly směrem k baru.

„Padají, požádají mě o ruku, ale po zásnubách si najdou někoho jiného a z mého života zmizí. Můj šarm asi nemá delšího účinku,“ odpovím a začnu se smát.

„Mluvíš o Týně viď. Mrzí mě, jak to dopadlo a vím, jak jsi se snažila. Musí to být hrozně bolestivé.“

„Výhoda pokecu se smrtí. Ví o tobě všechno,“ zasměju se.
„ Jsem v pohodě a kašlu na to.“

Stály jsme před vchodem do baru. Linda mě chytila za ruku. Naklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha: „ Nevýhodou je, že smrt neobelžeš. Nejsi v pořádku, ale moc si přeji, aby jsi si dnešní večer užila.“ Na tváři vykouzlila ten nejsladší úsměv. Její ruka padla přesně do té mé. Byla jsem v pokušení ji políbit, ale nezapomínala jsem na to, co mi řekla. Zdálo se to být neuvěřitelné, ale v tenhle moment jsem nechtěla nic riskovat.

„Ahoj holky, tak dlouho už jsme se neviděly,“ pozdravila jsem a objala mé bývalé spolužačky a kamarádky. V čele seděla Jana, která už se na nás usmívala. Monika si všimla, že se s Lindou držíme za ruku. Vlastně až teď mi došlo, že mě stále drží. Paradoxně to byl uklidňující pocit na to, že vás za ruku drží smrt.

„Jo, tohle je Linda. Ráda bych vám jí představila,“ pronesla jsem a usmála se na ni. Nezdála se být nervozní. Samozřejmě, proč by taky byla. Je tu už miliony let.

„ Wow, před měsícem tvá bývalá zrušila zásnuby a ty už máš novou holku? Jak to děláš Klárko? Neměla by jsi truchlit a být v depresi?“ pronesla Bára rýpavě, ale bylo znát, že je ráda, když vidí opak.

„Odmítám na cokoliv odpovídat, dokud se něčeho nenapiju.“ Zasmála jsem se, ale pravdou bylo, že už jsem se potřebovala nutně napít. V baru bylo poměrně plno. Je pátek večer, takže to není překvapení. Obsadily jsme menší stůl v rohu. Pro nás pět to bylo akorát. Monika, Jana, Bára, já a smrt. Tedy Linda naše pětka u stolu. S holkama jsem strávila celé čtyři roky na střední. Za tu dobu máme spoustu zážitků. Chyběly mi, ale nebýt JÍ nenašla bych vůli a smysl sem přijít.

„Tak a jelikož už máte svého medového Jacka slečny, tak chci slyšet, jak jste se vy dvě poznaly,“ ujala se slova Jana.

Nemohla jsem si tuhle příležitost nechat ujít. Byl to Lindy nápad jít sem, takže ať se v tom vykoupe. Zapálila jsem si cigaretu, vzala do ruky whiskovku a opřela se. S milým úsměvem jsem se podívala na Lindu: „No, zlato. Pověz holkám, jak jsme se vlastně poznaly.“ Pod stolem jsem ucítila štípnutí do stehna. Zvědavě jsem čekala, co vymyslí.

„Znám Klárku už dlouho. Od čtrnácti let. Byla tenkrát v nemocnici s boreliozou. Pamatuješ zlato?“ Mrkla na mě a pokračovala ve vyprávění. „ Nebyla na tom moc dobře, ale tam jsme se poznaly poprvé.“

„Jo, nebyla jsem na tom tehdy moc dobře,“ odvětila jsem.

„Proto jsme se setkaly, ale ráda bych to zkrátila ať holky nenudíme. Často jsme si pak psaly a byly v kontaktu. Má rodina, ale hodně cestovala a tím jsme ztratily i náš kontakt. Naštěstí jsem se díky své práci vrátila do Česka a tak nějak jsem tušila, že mě Klárka potřebuje. Zjistila jsem kde bydlí a jednoho dne se u ní objevila s kyticí růží.“ zakončila své vyprávění a věnovala mi úsměv. Někdo by ho mohl nazvat zamilovaným, ale copak se může smrt zamilovat?

Nenápadně, ale vší silou jsem ji kopla do nohy. Poprvé to je za to, že jsem tě potřebovala. Nikoho nepotřebuju! Druhé kopnutí je za to, že jsem žádné růže nedostala a to třetí, proč mi sakra nikdo neřekl, že jsem na tu boreliozu málem zemřela a měla už v pokoji smrt! Věděla jsem, že mé myšlenky uslyší. Podle jejího pohledu jsem se nemýlila.

Byl to skvělý večer. Ještě pár hodin jsme se všichni bavily a popíjely jeden drink za druhým. Pobavilo mě, když Linda povídala o své práci. Samozřejmě, že neřekla, že je smrt. Pracuje, jako sociální pracovník a jezdí po světě na místa zasažena katastrofami, aby pomohla lidem v nouzi. Měla originální odpovědi a vlastně tak úplně nelhala. Byla to místa, kde rozhodně umírala spousta lidí.

Jana zrovna vyprávěla vtipnou historku z nemocnice. Všichni se smáli a zdálo se, že i Linda se baví. Najednou jsem na stehně ucítila její ruku. Lehce ji tam položila a palcem hladila mé stehno. Chceš mě opít a pak vzrušit? Doufám, že jsi ubytovaná v nějakém hotelu pro smrtky, protože si domu neberu holky z baru. Věděla jsem, že ucítí na co myslím. Naklonila se ke mně a tiše zašeptala: „Máš smůlu. Momentálně jsem tvá holka a hotel pro smrtky byl obsazený.“ Mrkla na mě laškovně.

„Omluvte mě, musím si odskočit,“ prohlásila jsem a téměř vylétla ze své židle. Mé další myšlenky by se totiž ubíraly nevhodným směrem a ona by to věděla. Sakra, potřebovala bych studenou sprchu.

„Jdu s tebou prohlásila Jana.“

„Super večer. Jsem ráda, že jsem šla,“ řekla jsem, když jsme čekaly na záchod.

„Já jsem ráda, že jsi nám představila Lindu. Je úžasná.“

„Je až neuvěřitelná viď?“ Dodala jsem se smíchem, protože kdo by věřil, že randím se smrtí.

„Doufám, že vám to spolu dlouho vydrží.“

Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem se jen usmála…

Po téměř třech hodinách jsme dorazily domů. Cítila jsem se lehce opilá. Svalila jsem se na gauč a už se odmítala hýbat.
„Víš, co mě mrzí,“ promluvila jsem k Lindě. Ta jen zakroutila hlavou a sedla si také na gauč.

„Mrzí mě, že jsi si sebou nevzala černý plášť a kosu. Mohlo to být mnohem vtipnější a nemusela jsi říkat, že jsi sociální pracovník.“

Linda popadla polštář a se smíchem ho po mě hodila. „ Nech těch vtípků a raději tam pust Wentworth. Viděla jsem jen druhou sérii a chci vědět, jak to dopadne s Beou.“

„Ježiši, vždyť jsi smrt. Neříkej mi, že si nedokážeš zjistit, jak dopadne blbý seriál.“

„Ne! Chci to vidět,“ vyplázla na mě jazyk a podala mi ovladač.

Obě jsem se uvelebily na gauči a pustily si seriál. Věděla jsem, že ať už dnešek dopadne jakkoliv, byl to skvělý den. Nejkrásnější za posledních pár měsíců. Seděly jsme vedle sebe a Linda si položila mou hlavu na její rameno a objala mě. Dlouho jsem se takhle necítila. Vyzařovala teplo, pohodlí i bezpečí navzdory tomu, kdo byla. Svou rukou mě lehce hladila po paží a já cítila každý její pohyb. Nechtěla jsem to udělat, protože bych si přála zemřít. Jen jsem cítila, že je to správné a chtěla to udělat. Podívaly jsem se na sebe ve stejném okamžiku. Naše tváře byly už tak velmi blízko. Nemyslela jsem. Jen jsem se přiblížila a přitiskla své rty na její. Bolest a pak už jen tma…

Bolest a pak už jen tma. Nic takového nepřišlo. Opětovala mi polibek a já cítila, jak se zachvěla každá část mého těla. Lehce jsem ji kousla do rtu a ona zavrněla. Odtáhla se a dlouze se mi podíval do očí. Pak mě znovu něžně políbila. V tu chvíli jsem byla ráda, že ležím, protože mé nohy by mě neunesly. V tom polibku bylo tolik emocí. Možná jsem si byla vědoma toho, že je můj poslední. Beze slov mi položila hlavu opět na svou hruď. Dnešní noc končí, vím to.Usnula jsem.

Probudila jsem se zkroucená na gauči. I tak jsem se vyspala nejlépe za poslední měsíc. Pak mi došlo, co se stalo. Nejspíš to byl vše jen sen, když nejsem mrtvá. Políbila jsem ji. Na ten polibek nezapomenu.

„Nebyl to sen a tady máš kávu. Jo, a také vím, že líbám úžasně.“ Pronesla Linda z kuchyně a položila na stůl hrnek s kávou.

„Jak to, že nejsem mrtvá? Políbila jsem tě,“ vyhrkla jsem.

„Víš, že ti nemůžu na vše odpovědět. Více se divím, že se se mnou bavíš i bez tvé ranní kávy. Většinou jsi bez ranní kávy hrozný morous.“ Usmála se na mě.

„Máš pravdu. Kašlu na odpovědi. Žiju a rozhodně potřebuju kafe.“ Vzala jsem si hrnek a pomalu usrkávala. Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl jedné odpoledne.

„Sakra, slíbila jsem, že se v jednu zastavím něco zkontrolovat v práci.“ Vylétla jsem rovnou do koupelny. Cesta do práce mi bude trvat zhruba čtvrt hodiny. Musím sebou hodit.

„Dám ti kávu sebou do termosky, krásko.“ Zavolala Linda z kuchyně.

„To budeš zlatá. Slibuju, že cestou zpět koupím něco výborného k večeři.“ Zavolala jsem zpět. Pak jsem se zarazila. Není to má přítelkyně. Jen něco, co tvrdí, že je smrt. Možná jen má halucinace. Musím si pak promluvit s Janou, i když bych si zvykla na život s Lindou. Nemůžu přestat myslet na ten polibek. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila těch myšlenek.

„Jsi hrozná kuchařka. O večeři se postarám neboj.“
Chtěla jsem ještě něco podotknout na svou obhajobu, ale nebyl čas. Popadla jsem termosku s kávou a vyběhla z bytu. Pár minut zpoždění snad zvládnu.

Pospíchala jsem, co to jen šlo. Čekat na autobus by byla ztráta času. Navíc byl krásný den. Přecházela jsem přes přechod, když v tom jsem na druhé straně viděla Lindu. Určitě to byla ona. Její tetování se nedá zaměnit. Jen její výraz. Poprvé se na mě dívala a nesmála se. Rty měla pevně stažené. Její tmavě hnědé oči byly rázem černé. Jiskra v očích ji zůstala. Stála tam a ani se nehnula. Slyšela jsem hlasitý pískot brzd a troubení. Byla to otázka několika sekund a pak už byla jen tma…

 

„ Zlato, dnes máme výročí a mám pro tebe překvapení.“ Zavolala drobná blondýnka a přišla ke mně na verandu.

„Já vím, a taky je to den, kdy jsem málem zemřela. Ten magor v autě se tam nečekaně vyřítil. Měla jsem štěstí, že mě jen odhodil. Muž přede mnou byl mrtvý na místě.“

„Pamatuju si to. Dávala jsem ti první pomoc. Řekla jsi mi, že jsem tvůj anděl a když jsem za tebou přišla do nemocnice, tak jsi mě pozvala na kávu.“ Usmála se blondýnka a objala mě.

„A teď jsi jen má a já bych tě za nic na světě nevyměnila.“ Podotkla jsem a políbila ji na rty.

Na druhé straně přechodu. To bylo naposledy, kdy jsem viděla smrt. Tedy viděla Lindu. Nedokážu si vysvětlit, co se stalo a proč jsem nezemřela při té autonehodě já. Možná jsem našla vůli žít a Linda to věděla. Někdy mi chybí, i když jsem teď opravu šťastná. Vím, že jsme se neviděly naposledy. Jednou přijde čas a znovu se potkáme. Naposledy jí políbím…

 

Jak publikovat na literárním serveru Talent Pro ART

Vítáme Vás na profesionálním literárním serveru Talent Pro ART

Literárních serverů je na internetu již spousta, mnoho z nich slibuje možnost publikování Vašich textů a některé nabízí možnost i vydání knihy. Ve skutečnosti je tato cesta velice dlouhá a obtížná. Domněnka, že nakladatelé a redaktoři krouží nad prostorem literárních serverů, aby ulovili zaručeně úspěšného spisovatele je směšná. Nakladatelství dostávají spoustu děl, nemají zapotřebí a ani tolik času hledat autory jinde.

Ale proč by toto nemohla být cesta, jak najít zajímavé autory a vydat jim neméně zajímavou knihu? Toto však nelze uskutečnit na amatérském literárním serveru. Redaktory je třeba zaplatit.

A proto jsme vytvořili tento profesionální literární server, kde jsou sice některé uživatelské role placené, ale mají bezesporu mnoho výhod.

1. Auto_Basic

Tímto autorem se stáváte automaticky po první registraci a je zdarma. Ihned máte možnost vkládat svá díla, avšak maximálně 1 týdně. Na díla těchto autorů se primárně reaktoři nedívají a rozhodně je nekomentují. Tato uživatelská role je vhodná pro uživatele, kteří rádi píší, ale nemají ambice vydávat knihu nebo e-knihu v nalkladatelství Talent Pro ART

 

konkrétního díla. V případě, že se autor z této skupiny rozhodne vydat knihu v našem nakladatelství, automaticky dostává slevu 30% na zák

2. Extra_autor

Tímto typem uživatele se stáváte po publikování alespoň jednoho díla pod uživatelem Autor_Basic, a zároveň po zakoupení ročního kuponu Extra_autor za 240 Kč. Tento uživatel může publikovat jedno dílo za dva dny, ale má spoustu dalších výhod. Předně, jeho díla pravidelně sledují redaktoři a v případě dlouhodobě zajímavého autora, jej kontaktují. V případě, že se autor z této skupiny rozhodne vydat knihu v našem nakladatelství, automaticky dostává slevu 10% na základní poplatek (zálohu) z nabídky nakladatelství na vydání knihy vlastním nákladem a bonus 1000 Kč, pokud vyprodá s jedním titulem vydaným v nakladatelství talent pro ART více než 1000 výtisků. Nejlepší díla těchto autorů vydáme v placeném E-ZINU, který chystáme vydávat. Publikování v E-Zinu bude honorované.

Extra _Autor roční kupón

Jak postupovat?

  1. pokud ještě nejste registrovaní jako Autor_basic, učińte tak
  2. Vložte jedno dílu na náš literární server, které splňuje kritéria a pravidla tohoto serveru, tedy nehanobí rasu, není pornografické a neporušuje české zákony ani zákony EU.
  3. Kupte si roční kupón Extra_Autor
  4. Napište na mail redakce@talentproart.cz žádost o přidělení práv (do budoucna řešíme zautomatizování tohoto kroku)
  5. Publikujte svá díla pod s novým oprávněním a využívejte další výhody získaných uživatelských práv.

Těšíme se na další spolupráci

3. Autor_Gold

Tímto typem uživatele se stáváte jen po schválení této role administrátorem, další podmínkou je po publikování alespoň 20 děl pod uživatelem Extra_autor a zároveň zakoupení ročního kuponu Autor_Gold za 350 Kč. Tento uživatel může publikovat dvě díla za den a má spoustu dalších výhod. Předně, jeho díla pravidelně sledují redaktoři a všechny minimálně krátce okomentují a dvě díla měsíčně i podrobně. Autor může redakci požádat o komentář konkrétního díla. V případě, že se autor z této skupiny rozhodne vydat knihu v našem nakladatelství, automaticky dostává slevu 30% na základní poplatek (zálohu) z nabídky nakladatelství na vydání knihy vlastním nákladem a navíc bonus 2000 Kč, pokud vyprodá v našem nakladatelství s jedním titulem více než 1000 výtisků. Dále z příspěvků těchto autorůbudeme vybírat díla do připravovaných E-Zinů, kde budou jejich díla placená.

Nakladatelství Talent Pro ART

4. Spisovatel

Speciální skupina. Členem této skupiny se může stát pouze autor, kterého si sami vybereme a bude mít zároveň o členství zájem. Podmínkou je, že vydá u nás alespoń jednu knihu, nebo v jiných nakladatelstvích alespoń tři knihy. Tento autor může u nás publikovat libovolné mno.žství článků, některé jeho články mohou být placené (články na zakázku), získává bonus 3000 kč za prodaných 1000 výtisků z dalšího titulu vydaného v našem nakladatelství a další výhody dle vzájemné dohody při vydání dalšího titulu v našem nakladatelství.

Poznámka:

Zpočátku oslovíme skupinu známých a ověřených uživatelů, o kterých víme, že jsou jejich díla kvalitní. Registraci necháme dočasně otevřenou. Předpokládáme u autorů základní kulturní předpoklady a lidskou slušnost. Pokud by jakýkoliv uživatel porušil kodex tohoto literárního serveru, bude nekompromisně smazán. Věříme však, že toto nebude nutné. Pokud by se toto přece jenom stávalo častěji, možnost prvotní registrace podmíníme schválením.

(V případě zájmu o další podrobnosti pište na adresu: redakce@talentproart.cz)

Strach

Jednou ta otázka musela přijít. Pan Kopřiva však doufal, že se tak stane později. Věděl, že na takový dotaz není ještě připraven. Zároveň mu však bylo jasné, že na to nebude připraven nikdy. Za žádnou cenu to dnes ještě nechtěl slyšet. Jeho syn Tomáš si však našel příhodný čas a zeptal se:

„Tati, mohl bych si dnes odpoledne půjčit auto?“

„A je to tady,“ napadlo v první chvíli pana Kopřivu. Jeho syn si nedávno dodělal řidičák, je to řidičský elév a dnes si prvně troufl říci si o automobil. Jeho drahocennou stříbřitou Felicii. Nedávno sice spolu už jeli a Tomáš řídil, ale nyní chce evidentně jet sám.

Tenkrát při jízdě pan Kopřiva trpěl. Ne, že by jeho syn nezvládl řízení, jel opatrně a řídil možná lépe, než kdejaký pirát silnic, přesto byl pan Kopřiva v neustálém napětí. Brzdil imaginární brzdou na místě spolujezdce, neustále vykřikoval: „Pozor, pozor!“ a div, že se nevrhal po volantu, aby odvrátil hrozící katastrofu, kdykoliv projíždělo kolem auto. Přesto všechno zachoval klid a zeptal se:

„A kam potřebuješ?“

„Do Příbrami za Janou. Slíbil jsem, že jí přivezu maturitní otázky. Vždyť já už je nepotřebuji.“

„To je nemůžeš poslat mailem?“

„Ještě jí chci pomoct s matikou. Tati, prosím.“

Pan Kopřiva věděl, že se tam dá klidně zajet autobusem. Ale to mu nemohl udělat. Jeho syn chtěl udělat na Janu dojem. Nemohl mu přece dát najevo, že mu nevěří. Že má strach!

„No dobrá,“ s těžkým srdcem odpověděl a neochotně vytáhl kabelu s doklady a klíčky:

„Až dorazíš, tak zavolej! A jeď opatrně.“

„Jasně, vždyť vím.“

Dveře se zabouchly a pan Kopřiva zůstal v domě sám. Obklopen prázdným tichem. Jen ze stěny se ozýval

hlasitý tikot hodin.

Jindy by si zajisté našel nějakou práci, ale nyní musel myslet na syna a jeho jízdu. Měl o něj strach. Kdyby se něco stalo s autem, milé by to nebylo, hlavou se mu však začaly honit mnohem černější myšlenky:

„Co když se zmrzačí, nebo nedej Bůh zabije. Vždyť dnes na silnicích jezdí takoví šílenci…“

Nebyl schopen se na nic soustředit. Neúčelně bloumal bytem a snad každou minutu se díval na hodiny, zda už by neměl Tomáš být na místě. Ta nečinnost se nedala dlouho vydržet. Věděl, že to přehání, ale nemohl si pomoci.

Aby zabil čas, rozhodl se uvařit si kávu. Otevřel kredenc a neobratně sáhl mezi hrnky. Jeden z nich nešikovně shodil a ten se roztříštil o zem. Podlaha byla plná bílých střepů.

„To musí být znamení. Něco se muselo stát!“

Pan Kopřiva nebyl schopen ovládnout mysl. Promýšlel strašidelné scénáře, ačkoli k tomu neměl důvod. Pak se však na chvíli uklidnil. Napadlo ho, jaké bylo štěstí, že se rozbil zrovna ten obyčejný bílý hrnek. Vždyť klidně mohl spadnout ten modrý, co ho má jeho žena tak ráda. To by byla škoda. Stačil kousek a mohlo být hůř.

Náhle jeho myšlenky vyrušil zvonek. Jindy tak hlasitě nedrnčel, ale nyní, v tom tichu? Pan Kopřiva až leknutím poskočil.

Už je to tady! Přijeli mi říct, že se můj syn vymlátil!“

Pan Kopřiva spěchal ke dveřím.                             Zvonek zněl silněji a silněji.

Sáhl po klice a otevřel.

Za dveřmi stála jeho žena.

„Mám klíče někde na dně kabelky, tak jsem zazvonila. Tomáš už je doma?“

„Půjčil jsem mu auto, potřeboval do Příbrami.“

„Zbláznil ses? V pátek? V takovém provozu?!“

To nedomyslel. Najednou se jeho obavy ještě znásobily. Pátek, černý den pro všechny motoristy. Jenže už se s tím nedalo nic dělat. Musel doufat, že to dopadne dobře. Jeho manželka měla v očích vyčítavý pohled. V bytě panovala dusná atmosféra. Nervozita se táhla za každým jejich krokem. Nebylo to k vydržení.

Pan Kopřiva se raději zavřel do své dílničky. Stejně se chystal opravit žehličku, a nyní k tomu byla vhodná příležitost. Aspoň se čas tak nepovleče. Aby zamezil negativním myšlenkám, pustil si staré příruční rádio.

Uběhla necelá čtvrthodinka, když hudbu přerušily dopravní informace. Jedna z nich ho doslova zmrazila. Hlásili, že došlo k tragické nehodě mezi Strakonicemi a Příbramí. Přesně na trase, kudy jel jejich syn.                     Okamžitě všeho nechal a běžel za ženou. Mohl se vybourat kdokoliv jiný, ale co vás asi tak napadne, když víte, že tudy jistě jel někdo vám blízký. Časově to přesně odpovídalo. Když o tom řekl ženě, ani se nerozčilovala. Uvažovala zpočátku docela pragmaticky.

„Tak mu zavolej! Ať víme, na čem jsme.“

Mobil nechal vyzvánět dlouhé minuty, nikdo jej však nezvedal. Nakonec spadl do schránky. Nebyli na tom o nic lépe, než předtím..

„Karle, já mám zlé tušení.“

Karel Kopřiva mlčel. Polil ho studený pot. Oba naprosto ovládl hrozný strach o syna. Pak je napadlo podívat se na internet. V dnešní době tam jsou informace téměř okamžitě.

Nemýlili se. Zpráva o havárii stříbrné felície visela na první stránce. Rychle četli text, aby se dozvěděli podrobnosti. Auto s mladým řidičem nabouralo do stromu. Hasiči se k němu nemohou dostat. Bojují o jeho život. Pod článkem byla řada komentářů odsuzujících nedbale jezdící mladé frajery.                            Ve skutečnosti však většina z nich jen čekala na smrt v přímém přenosu.                                                             „Tak dělej něco, náš chlapeček tam umírá!“

„Co mám asi tak dělat, ty chytrá?“

„Tys to všechno zavinil, ty za to můžeš!“ propadla už naprosté hysterii jeho žena a začala ho tlouct pěstmi do ramene, dokud ji pevně nesevřel.

„Musíme za ním jet, slyšíš?“ Už evidentně polevila. V očích se jí leskly slzy zmaru.

„Půjčím si auto vedle od Mirka, ten to pochopí. Vždyť jsme mu tolikrát pomohli.“

Pan Kopřiva byl rád, že se ve svém sousedovi nemýlil. Během pár minut už byli na cestě za svým synem.                                                                                              V autě mlčeli. Mysleli na jediné. Na svého Tomáška. Karel vzpomínal, jak spolu slepovali modely letadel, nebo jak chytali ryby a úplně měl před očima ten radostný výraz v jeho dětské tváři, když vytáhl svého prvního okouna. Ale to už je dávno pryč.                            Jeho žena, ač nějak silně v Boha nevěřila, měla celou dobu pevně sepjaté ruce a tiše se modlila.               Tak dojeli až k uzavírce. Policista je nechtěl pustit dál.

„My tam potřebujeme, máme tam syna.“

„Jak víte, že to je váš syn?“

„Jel tudy ve stříbrné felícii. Vůbec se nám neozývá.“

Policista usoudil, že by to mohlo být možné a tak je výjimečně pustil. To už se jim nad hlavami začal snášet vrtulník. Došlo jim, že je situace hodně vážná, ale snad jejich syn přežije.                                                                      Už byli tak dvě stě metrů od místa tragédie. Naprosto zdemolované stříbrné auto bylo omotáno kolem stromu, jako špagety na vidličku. Záchranáři kmitali kolem zraněného mladíka. Dělali vše pro jeho oživení.  Opodál se chystal vrtulník k přistání. Karlova žena byla na omdlení.                                                                           A pak nastal krutý zlom.                                              Doktoři polevili ve svém snažení.                                               Vše bylo naprosto marné.                                                      Čas mladého života, tak krátkého, tak promarněného, se naplnil.                                                                            Karel zastavil. Nemohl tomu uvěřit. Vtom mu zazvonil telefon.

„Ahoj tati, tak jsem dorazil. Byla tam nějaká bouračka, tak to trvalo dlouho. Odklonili dopravu.“

„Ty si vůl, viď?“ vypadlo naprosto nelogicky z jeho otce. Tomáš to nemohl pochopit. Jenže to už bylo Karlovi jedno. Z očí mu vytryskly slzy štěstí.

Pak se však za svou radost zastyděl. Vždyť nechybělo moc a mohlo být všechno jinak. Osud si dnes vybral někoho jiného, ale nikdo si nemůže být jistý, jak to bude příště.

Obrátili auto a vraceli se zvolna zpět. Celou cestu domů o tom všem Karel přemýšlel. Nemohl pochopit, jak se v takové situaci mohl radovat? Nemohl se s tím smířit. Nakonec mu ale došlo, že to, co cítil, nebyla radost, byla to jen úleva.                                                                            Když kolem nich projel pohřební vůz, až v něm hrklo. Dnes jedou pro neznámého mladíka, ale kam pojedou příště?                                                                    Večer si spolu s manželkou v klidu popíjeli čaj. Ona měla svůj oblíbený modrý hrneček. Jaké štěstí, že se odpoledne nerozbil. Jaké štěstí, že osud vybral ten bílý. Stačilo málo a mohlo to být jinak.

 

Hvězdy

Vždycky jsem rád pozoroval hvězdy. Zaklonil hlavu, ztišil se a v duchu počítal to nekonečné množství světýlek, až jsem z té nesmírné hloubky dostával závrať. Je to už však dávno, co jsem naposledy v noci vyšel ven a nechal se unášet tajemnou silou vesmíru. Městské nebe není tak krásné, hvězdy se zde tolik neukazují, ztrácejí se ve světelné mlze.

A já poslední dobou městský člověk byl. Propadl jsem jeho ruchu, a doslova se nechal požírat nástrahami velkoměsta.

Život se mi zrychlil. Práce, schůzky, jednání, burzy, večírky a hlavně prachy, prachy a prachy. A v tom shonu mi proklouzával život mezi rukama, aniž bych se pokusil tu nekončící smršť zastavit. Nevnímal jsem, jak mi přibývá věk, nevnímal jsem sebe.

Jenže události, které mě v poslední době potkaly, natolik změnily můj život, až mám skoro strach o tom mluvit. Ale je to silnější než já. Už si to nemohu nechávat jenom pro sebe. Proto píši tento text, snad někoho osloví.

Moje krize začala před dvěmi lety. Přišel jsem o lukrativní zaměstnání a svou životní prohru řešil alkoholem. Zpočátku sem tam sklenkou, až z toho byla postupně denně celá láhev, i víc. Není divu, že se se mnou rozešla přítelkyně, která měla o životě úplně jiné představy.

Tím však mé problémy nekončily.  Se svými schopnostmi jsem si mohl sehnat kdykoliv další práci, myslel jsem si. Jenže ten proklatý alkohol mi ji vzal dříve, než jsem se stačil kdekoliv uchytit. Moje konto se postupně tenčilo, až jednoho dne jsem neměl na splátky svých úvěrů. A pak to šlo se mnou z kopce. Rychlý sešup dolů. Jako na toboganu.

Zdálo se to jak zlý sen, když jednoho letního dne navštívil můj domov exekutor.

To pak sedíte, nevěříte svým očím a přicházíte o vše, co jste celý život budovali a schraňovali.  Zbydou vám jen výčitky a smutné oči pro pláč.

A tak jsem se ocitl na ulici. Podotýkám, že vlastní vinou, to moc dobře vím. Život pro mne ztratil smysl. Přišel jsem o vše. Stal se ze mě žebrák.

S tím jsem se nedovedl smířit. Za pár vyžebraných usmolených kaček jsem si kupoval kořalku, nebo jsem slejval zbytky z odhozených lahví a pomalu a jistě jsem upadal do zapomnění. Lidé se mě stranili. Není divu, musel jsem hrozně páchnout. Nemyl jsem se snad půl roku. Spadnul jsem na samotné dno, peklo by proti tomu byl život v pětihvězdičkovém hotelu.

Deprese mi byly denním společníkem. Já, tak ceněný muž jsem takhle dopadl. Nenašel jsem jinou možnost, než se svým životem definitivně skoncovat. Neměl jsem už sílu žít dál.

Rozhodl jsem se skočit z mostu. Aspoň naposledy v životě vzlétnout. Když už se to mělo stát, tak se mi do toho nechtělo v naší metropoli. Jako malý jsem jezdil na Orlík.  Vždy mě tam fascinoval Žďákovský most. Když už mám zemřít, tak jedině tam, říkal jsem si.

Z vyžebraných peněz, jak potupné, jsem si vydělal na autobus a na nějaké to pití k tomu, a vydal se na cestu. Opřený o sedačku jsem si v paměti promítal celý svůj život, ale od mého úmyslu mě to nezviklalo. Byl jsem pevně rozhodnutý.

Od zastávky jsem šel k mostu pár desítek minut pěšky. Přitom jsem upíjel z lahve na kuráž. Nebylo to na mně ale moc znát, již jsem byl na alkohol navyklý.

Když jsem dorazil na místo, byla již tma. Jedině dobře, alespoň to neuvidím. Mám totiž strach z výšky.

Pomalu jsem kráčel do středu mostu. A spolu se mnou kráčelo ticho. S hlavou skloněnou jsem jen pozoroval své špičky bot, jak se sunou vstříc mému osudu. Až někde uprostřed přehrady jsem zvedl hlavu. A vtom jsem ji spatřil. Mladou dívku s kloboučkem, sedící na okraji mostu za zábradlím. Bylo jasné, že se chystá skočit. Zdálo se mi to nespravedlivé, vždyť dnešní noc měla patřit mojí smrti! Jak se opovažuje brát mi můj tragicky slavnostní den? Tahle chvíle měla patřit přece mně!

Pak jsem si ji prohlédl lépe.

Byla tak mladá. Přinejmenším o dvacet let mladší, než já. Měla život teprve před sebou. To přece nemohla být pravda. Najednou jsem měl jediný cíl. Musím tu dívku zachránit!

Pomalu jsem se k ní přiblížil a ještě z bezpečné strany zábradlí na ni promluvil:

„Prosím tě, nedělej to. To nemá žádný význam.“

Mlčela.

„Jsi mladá. Tvého života je škoda. Jestli tě opustil nějaký kluk, proto snad nemá cenu si brát život.“

Stále mlčela.

„Ztracená láska za to nestojí.“

Teprve nyní promluvila. Hlas plul prostorem jak zářící zlatovlasá kometa. Tak nádherný hlas jsem jaktěživ neslyšel.

„Mě nikdo neopustil. Proto bych přece neskákala.“

„A proč to chceš tedy udělat? Co se stalo?“

„Už jste někdy zažil noci, kdy je vám tak špatně, že se vám otáčí žaludek, jako by se chtěl vyždímat, hlava vám třeští a vy nevíte, co s tím?“

„Kolikrát, ale to přece není důvod ke smrti?“

„Nemyslím z alkoholu. Jsem nemocná. Mám rakovinu. Chemoterapie nezabrala. Už nemám žádnou naději. Zbývají mi jen dny ukrutného trápení.“

Ladným pohybem sundala klobouk z hlavy. Spatřil jsem její hlavu bez vlasů.

„To neříkej, vždycky je přece nějaká šance.“

A v té chvíli jsem se zastyděl. Za svůj život, za svůj postoj, za svoji poničenou duši. Vždyť můj důvod ke smrti byl proti tomuto trapný. Přesto jsem pokračoval v rozhovoru, její smrt by byla přece tak zbytečná.

„Určitě máte příbuzné, které tím jistě zarmoutíte.“

„Táta nás opustil, když jsem byla malá a maminka zemřela před třemi roky. Také měla nádor.“

Ztichl jsem, co na to říci. Po pár vteřinách mlčení jsem zvolil jinou strategii.

„Co když nemáme právo si brát život?“

Neříkala nic.

„Věříte v něco podobného. Třeba v osud, nebo ve znovuzrození?“ tiše prohodila mezi svými pobledlými rty.

Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi o podobných věcech četl.

„Kdyby něco takového existovalo, třeba budu mít příští život lepší. A jestli nic není, tak aspoň ukončím tu ukrutnou bolest. Třeba má každá duše na nebi svou hvězdu, svou ochránkyni, kdoví.“

„Co když ne? Co když sebevrazi po smrti trpí ještě víc? Vždyť život je zázrak, dar, který si snad nikdo nemá právo brát.“

Na chvilku jsem zmlkl. Bylo mi ze sebe a svých slov zle. Kdyby tu ta dívka nebyla, na tohle bych nepomyslel. Jistě bych bez okolků skočil.

„Nemůžete vědět, co bude. A mně už je to všecko jedno. Kdybyste zažil mou bolest, jistě byste to pochopil.“

Naklonila se. A mně se zrychlil tep.

„Prosím tě nedělej to. Pojď se mnou. Nejsem žádný svatoušek, ale zkusím se o tebe postarat. I kdyby to mělo být jen pár dnů, přece stojí za to mít na prahu života přítele.“

Otočila hlavu. Všiml jsem si, jak jí teče slza po tváři. Protáhl jsem ruku skrz zábradlí a chtěl ji obejmout.

A pak se stalo něco hrozného. Byl to jen mžik. Odrazila se a letěla dolů. Tiše, ani nekřikla.

„Sakra, sakra, sakra!“ klel jsem, „to nemůže být pravda. To ne. Bože, jak jsi to mohl dopustit. Vždyť byla tak mladá.“

A vtom mi to došlo. Vždyť ta dívka mi zachránila život. Nebýt jí, tak bych dnes zemřel já. I když nepatřím mezi ortodoxně věřící, poklekl jsem a začal jsem se modlit.

„Odpusť, odpusť mi Bože, prosím.“

I přes zavřené oči jsem cítil, jak začínám brečet. Ne nad sebou, ale nad životem té dívky. Bylo mi jí tak líto.

„Prosím ať netrpí. Ať netrpí!“

Zachránila mi život, z celého srdce jsem si přál, aby byla šťastná.

Otevřel jsem oči. To co jsem uviděl, mě šokovalo. Muselo to tu být již dlouho, ale předtím jsem si toho v tom šeru nevšiml. Na zemi přede mnou byla již vyhaslá svíčka a pár suchých květin.  A uprostřed nich obrázek dívky. Přesně té dívky, která před mými zraky před chvílí skočila. Ona byla už dávno mrtvá. Přišla mě jen zastavit. Mráz projel celým mým tělem. Nezmohl jsem se na nic.

Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nádheru. Na nebi zářily miliony hvězd. Takovou krásu jsem dávno už neviděl. Tiše jsem to sledoval a do noci šeptal:

„Děkuji, děkuji, děkuji.“

Možná se mi to jen zdálo, ale v hluboké temné části vesmíru se najednou objevila nová hvězda. Věřil jsem, že patří té dívce. Dosáhla osvobození.  A já též.

 

Nakladatelství Talent Pro ART

Talent Pro ART rozhovor – Kamil Hodáček

  Kamil Marcel Hodáček, svobodný umělec. Kamil Marcel Hodáček
básník, prozaik, (příležitostní výtvarník)
Narozen v Praze (*1980)

Vydané knihy:

„Havarijní stav“ (2012, 2.vyd. 2016)

„Sekunda křiku“ (2013)

„Tři čtvrtě na čtyřicet“ (2014)

„Trnová koruna nejsou zuby“ (2015, 2.vyd. 2016, 3.vyd. 2016)

„Cxehxio“ (2016)

 

Kamile, jsi autorem několika úspěšných básnických sbírek, mohl bys je čtenářům v krátkosti představit? A která z nich je pro tebe ta hlavní, stěžejní?

 

Debutoval jsem básnickou sbírkou „Havarijní stav“ v roce 2012, ke které mi předmluvu napsala skvělá Jana Jirásková. Sbírka o hledání sebe sama, o uvědomění si pomíjivosti lásky, definitivním přijetí sexuality, inspirovala Ladislavu Svobodovou, skladatelku a neotřelou hudebnici, muzikoterapeutku, k zhudebnění několika básní. Výsledkem této spolupráce bylo CD – Havarijní stav. Kniha se v roce 2016 dočkala svého druhého vydání.

 Druhá sbírka, „Sekunda křiku“, vyšla o rok později, s ručně ilustrovanou obálkou výtvarnicí Tatjanou Havlíčkovou a popisuje konkrétní období, značně komplikované, bolestné, vpravdě chaotické, ale zkrátka období krachu jednoho intenzivního vztahu. Připravuje se její polská verze.

Další básnickou sbírkou byla kniha s názvem „Tři čtvrtě na čtyřicet“, jejíž název, jak je často mylně interpretováno, nikterak nesouvisí s mým věkem. Obálku k ní vytvořil výtvarník Jiří Navrátil. Byla věnována převážně sociálním tématům, pokusila se zároveň zaútočit i na konzumní styl člověka.

Sbírka básní v próze, atakující hranici introspektivního deníku v kombinaci se zápisníkem snů, s názvem „Trnová koruna nejsou zuby“, vyšla v dubnu roku 2015. Podle citace z jedné recenze se jedná o „knihu přelomovou, měnící celkový pohled na dosavadní tvorbu autora“, s čímž se, s odstupem času, mohu ztotožnit. Obálku svým originálním linorytem doslova ozdobil významný český scénograf, výtvarník, malíř, sochař, básník a hudebník David Cajthaml. Kniha se na konci roku 2016 dočkala svého třetího vydání.

Zatím poslední mou knihou je sbírka „Cxehxio“, vydaná v listopadu 2016, která již svým názvem snadno odhaluje konkrétní dedikaci. Věnovaná je nejenom „Česku“ a lidem uvnitř něj, ale zejména „Čechům“, kteří ovlivnili mou nehranou afinitu k republice, mé cítění, mě celého – Boudník, Kolář, Šebek a tak dále. Obálku k této knize ručně nakreslil egyptský student ekonomie, milující českou poezii a plzeňské pivo. O předmluvu se postaral David Cajthaml, o vnitřní recenzi Helena Machovcová.

Některé Tvé básně byly přeloženy i do jiných jazyků. Máš nějakou zpětnou vazbu, jak si Tvá tvorba vede v zahraničí?

 

Všechny překlady mých básní do cizích jazyků jsou doposud na úrovni experimentů, na úrovni jednotlivých básní – již celkem sedm překladatelů (podle mé soukromé statistiky) odmítlo přeložit mou tvorbu tak nějak systematicky, ve větších oddílech, či snad dokonce přeložit celou knihu, vždy s tvrzením, že mé texty jsou nepřeložitelné. Z toho důvodu nemohu hovořit o zpětné vazbě. Výjimku tvoří paní Anna Kaczmarska, která do knihy „Trnová koruna nejsou zuby“ přeložila jednu celou kapitolu, pojednávající o polském holocaustu na pozadí příběhu zplynované Anny Szcurek a která pracuje na překladu básnické sbírky „Sekunda křiku“.

Z osobní zkušenosti mohu říci, že je radost si vychutnat tvé básně během tvého autorského čtení a vychutnám si tak tvá díla naplno. Máš opravdu vynikající a jedinečný přednes. Zajímalo by mě, zda jsi prošel nějakou divadelní průpravou, nebo zda je to vše jen dáno určitým talentem, který Ti byl nadělen?

 

Divadelní průprava u mě skutečně, v jedné fázi života, probíhala, ale pouze na pasivní úrovni. Nikdy jsem ale nebyl členem žádné Lidové školy umění, nechodil jsem do Dramatického kroužku, ani jsem nezkoušel hrát divadlo. Jak se zdá, opravdu mi byl „nadělen určitý talent“.

 

Naváži na předešlý dotaz, všiml jsem si, že máš velice silný a zvučný hlas. Myslím si, že po určité průpravě bys mohl být dobrým operním zpěvákem, je to však můj laický názor. Uvažoval si někdy o tom, že by ses v umění vydal tímto směrem?

Ne, to vskutku ne, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se věnoval zpěvu. Chronické bronchiální asthma tuto otázku vyřešilo samo a já mu jsem v tomto případě neskonale vděčný. Nebyl bych dobrým ani zpěvákem, natož operním.

Během různých literárních akcí se setkáváš i s velmi mladými autory. Také si i přednášel o poezii studentům, jak vidíš současnou mladou generaci a její zájem o literaturu, obzvláště o poezii? S nadsázkou řečeno: je mezi nimi budoucí Jaroslav Seifert, Josef Kainar, Václav Hrabě, Egon Bondy nebo Kamil Marcel Hodáček?

 

Ha, velmi vtipně aplikováno poslední jméno ve tvém výčtu! Avšak upřímně, nepřál bych nikomu z mladé generace, kdo píše, koketuje s aktivní literaturou, aby z něho vyrostl druhý já, druhý Hrabě a tak dál, kopie jsou lacinou náhražkou, která (nejen) v literatuře nemá co dělat. Zájem mladé generace o poezii tu je. Reálně existuje. Mladí literáti se sdružují, zakládají spolky, umělecké skupiny, veřejně předčítají, porovnávají si svá díla v existujícím čase, učí se přijímat kritiku… Slabinu však vidím, výhradně já osobně!, v tom, že mladí autoři nedokáží plně využít ten enormní potenciál českého jazyka, potenciál ohebnosti, rytmiky, melodiky, tvárnosti, sami nepěstují slovní zásobu, jejich zdroj je značně omezený, tudíž i konečný výsledek, báseň, dejme tomu, se může nezaujatému posluchači či čtenáři oprávněně jevit jako tvrdá, ingotní, zamoučnělá hmota slov, ztrácející balanc na nejistých základech. Obrazotvornost a podvědomá fantazie, snová představivost a lehkost projevu může být to, co mladé generaci literárně činných ve skutečnosti chybí.

 

I když jsi ve společnosti přátel a známých většinou velmi vtipný a veselý společník, ve svých dílech se dotýkáš závažných témat, jako je holokaust, migrace, domácí násilí atd. Dokonce bych řekl, že se Tě to velmi vnitřně dotýká. Jaký je tedy Kamil Marcel Hodáček uvnitř a jak snášíš a jak se dokážeš vyrovnávat s negativními událostmi, které nás občas obklopují?

Ptáš se: „Jaký je Hodáček uvnitř?“ To ví jen opravdová hrstka lidí, kteří všichni pochází z toho nejintimnějšího okruhu. Témata, která jsi vyjmenoval a to, jak moc se mě vnitřně dotýkají, je právě jediným důvodem, proč ve společnosti tak jaksi hýřím dobrou náladou, vtipně a vesele bavím ostatní. Je to klasická forma ochrany. Chráním se veselostí a nemístným pokřikováním, chráním se tancem, říháním a protivným hvízdáním před tématy, které popisuji ve svých knížkách, protože mluvit o nich ve skutečnosti není s kým. Koho zajímá trauma ženského potratu, kdo by se mnou vydržel diskutovat hodiny o znásilňování mezi manžely, o gayích ve starobní penzi, o Židech, mramoru, bídě a krvi? Nikdo nemá čas…proto píšu…a říhám…

 

Mimo literární tvorbu se věnuješ malířství. Je to tvá záliba, které se věnuješ od mládí, nebo tě krása výtvarného umění dostihla až v poslední době? A je tvá výtvarná práce naprosto oddělena od té literární, nebo spolu úzce souvisí?

 

Obrazy jsou mým intimním koníčkem. Malování se věnuji zhruba od puberty a nikdy, ani náznakem, nesouviselo s mým psaním.

 

Kdo z literárních a výtvarných autorů tě nejvíce oslovil nebo přímo ovlivnil?

 

Kafka, Dostojevski, Nezval, Prévert, Sova, Hrabě, Ginsberg, Kerouac, Lorca, Toyen, Štyrský, Dali, Kahlo a asi tři sta dalších….

 

Jaká je Tvá oblíbená kniha nebo autor, ke kterým se rád vracíš?

 

Kafkův „Proces“ jsem četl dvanáctkrát, „Zámek“ devětkrát, „Proměnu“ pětkrát, zdá se, že Kafka vyhrál post mé stálice…a vskutku, ano, je to právě Franz, který mě ovlivnil a ke kterému se vracím. Ovšem nejohmatanější knihou v mé knihovně, a to beze sporu, je básnická sbírka Nezvalova: „Básně noci.“

 

Název Tvé zatím poslední sbírky Cxehxio vychází s esperanta. Věnuješ se dlouhodobě tomuto jazyku, nebo to byl jen momentální nápad na originální název knihy?

 

Esperantu se nevěnuji vůbec. Jednalo se o momentální nápad.

Ve zmíněné a velice zdařilé knize Cxehxio se prvně více dotýkáš vnějšího světa, konkrétně tedy života v České republice, a odkláníš se od svého osobního pohledu na svůj vnitřní svět, jak to můžeme vidět ve Tvých předešlých sbírkách. Je to tedy Tvá nová umělecká cesta, kudy bys chtěl i nadále směřovat, nebo se jedná spíše o ojedinělý pokus.

Celá sbírka „Cxehxio“ je jednou ucelenou reakcí. Reakcí na zoufalý stav české společnosti. Bylo mi víc než třeba nezůstat laxní a vypudit ze sebe, prostřednictvím této sbírky, onen přetlak, apelovat na lidi, imaginárně jim zatřást ramenem a doufat, že se proberou a znovu naleznou svou hrdost, čistotu charakteru a sílu vlastního názoru. „Cxehxio“ nemá a nikdy nemělo za úkol odstartovat mou „novou uměleckou cestu“, každá z mých knih je silně soliterní.

Jsi hrdý, že jsi Čech? A jací jsou obecně podle tebe Češi? V čem jsou dobří a co je jejich slabinou?

 

Zda jsem hrdý na to, že jsem Čech? Vlastně si nejsem jist, nedokážu odpovědět s takovou nezlomnou jistotou, jako dřív, ten pocit v sobě nemám. Neznamená to ale zároveň, že v Čechy nevěřím. Naopak.

 

S předešlou otázkou souvisí i dotaz, kdy se Tvoji čtenáři mohou těšit na další tvou knihu a jaké další projekty chystáš? Kde si kupříkladu mohou vyslechnout Tvé nejbližší čtení?

 

Rozepsanou knihu (s biografickými prvky) mám, ovšem z pověrčivosti o ní neprozradím nic. Nejadekvátnější rok jejího vydání je jistě ten příští. Co se týká autorských čtení, dopřál jsem si ten luxus a po celý rok 2017 (až na drobné výjimky) veřejně nevystupuji.

Máš v naší zemi nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš, relaxuješ a nabíráš energii? A cestuješ vůbec rád, nebo upřednostňuješ pohodlí domova?

 

Nikdy jsem rád necestoval, doposud jsem na této kratochvíli neobjevil nic, co by mě dokázalo uspokojit. Ke své relaxaci potřebuji trávu, les, mech, psy, vůně, slepice, vodu, víno, jehličí, klíšťata, nábožný kobylky, hvězdy, hlínu, břízy…

 

V souvislosti s cestováním, máš nějaký sen, kam by ses rád někdy v budoucnu podíval?

 

Chtěl bych se podívat na Island, mají tam spousty bříz.

 

Na internetu je tvá tvorba řazena mezi slash-poetry, neodekadenci a surrealismus. Myslíš, že to tvou tvorbu vystihuje přesně?

 

V podstatě ano, zařazení mezi slash-poetry se, vzhledem k mému vztahu k vlastní sexualitě, pravděpodobně zcela vyhnout nemohu nikdy. Surrealistické obrazy a situace mohou čtenáři najít ve všech mých knihách, ať už více, či méně explicitně

 

Jaká byla tvá studentská léta? Byl jsi odjakživa takto extravagantní člověk, který rád vystupuje na veřejnosti (alespoň působíš dojmem, že rád vystupuješ), nebo to přišlo až časem v souvislosti s další tvorbou?

 

Na studentská léta vzpomínám s odporem, byl jsem šikanován a ponižován za mou „jinakost“. Zda jsem extravagantní, nemohu ze svého pohledu zcela objektivně posoudit, pokud si to ale myslíš, neuráží mě to. Na veřejném vystupování, při autorských čteních, mám rád zejména tu možnost, že se psaný text dá variovat několika způsoby, napsanou báseň mohu zčásti odehrát, pomáhají gesta a výraz obličeje, odstíny hlasu, šepot, křik…

 

A jaké byly vůbec Tvé první literární pokusy? Máš své úplné prvotiny ještě schované? Nepřemýšlíš o jejich publikování?

 

Úplně první básně, které jsem psal zhruba v patnácti letech, už nemám, preventivně jsem je zlikvidoval. Zůstal mi však takový útlý mikro-cyklus asi jedenácti básní, které jsem psal kolem osmnácti let, pod vlivem tehdy užívaného pervitinu. Zda by byly zajímavé pro ostatní a vůbec pro někoho nevím, mě však úspěšně děsí doposud. Publikovat je jistojistě nebudu nikdy.

Dívka s vlasy barvy basf

Dívka s vlasy barvy BASF

 

Já potkal dnes dívku s vlasy

barvy BASF.

Té pásky s vůní mahagonu.

Poslouchali jsme z ní Jimi Hendrixe,

Stouny nebo Zappu

v klubu na Újezdě

 

V té oáze svobody uprostřed pouště obehnané ostnatými dráty.

 

I tehdy tam tančila dívka

s takovými vlasy

Tančila sama

Tančila v kouři

v transu z té hudby v jednom shonu.

A všichni skvělí rockeři řvali

Běž, tanči divoce, tanči jako v bouři!

Tanči, co to dá zas a zas.

A já prožil tehdy

jeden výjimečný večer

s dívkou s vlasy

barvy BASF.

 

Dnes potkal jsem dívku

a ve vzpomínkách tonu

když vlají za ní vlasy z mahagonu

Dnes potkal jsem dívku

co prolomila

času hráz.

 

Dívku s vlasy barvy BASF