Konce 4

Soukromí

 

Smrt v bílý rubáš oděná

a život v černočerný plášť,

kde bývala klec proutěná,

dnes ocelová zášť.

 

Kde byla dvířka dřevěná,

dnes ocelová vrata –

ve zraku kamer vítězství

a v našich očích ztráta

 

 

Rudá

 

Sedím na obrovském kolotoči

vprostřed města,

které pokryl strach.

Na obzoru planou rudé oči,

z nich k zemi se snáší

hvězdný prach.

 

Při doteku země syčí

rozpálen žízní krvavou,

lid bezmocen spílá, křičí:

„Teď nechť mrtvě zpustlá země

je nám domova náhradou!“

 

 

Touha po svobodě

 

Jak sladká touha po svobodě,

hořká pachuť její na tvých rtech,

jako ta sivá holubice,

pod níž na kříži černý mech.

 

Jako ta sivá holubice,

pod níž na zemi černý prach,

vmetla touha po svobodě

mezi pány tvorstva čirý strach.

Ze školních lavic – vnímám současnou společnost

Abych vám řekl pravdu, raději bych ji nevnímal. Jenže já myslím a vidím, nejsem slepý ani hluchý, dokonce ani barvoslepý (poznám, zda jsem černý, žlutý nebo bílý, a také poznám, jací jsou lidé kolem mě). Kdybych byl alespoň zatvrzelý ignorant – ale ne! Já prostě musím vidět všechno kolem sebe, být s tím nespokojený a nakonec se zas uzavřít a milovat svůj život dál, až do smrti.

Zní to divně, jenže je to tak. Vadí mi spěch, ten úprk, kterým se lidstvo bezhlavě žene vpřed s prchavou myšlenku času na rtech. Rychlost, která dusí, vítr, který zalyká. Svět má tisíceré krásy přírody, jež mu byly dány nějakou vyšší mocí. Ať už to byl kdokoliv, byl trpělivý. Podívejte se na drobné krápníky, které po malinkých kapičkách rostou stovky ba i tisíce let. Zdvihněte hlavu a pohleďte do koruny košatého dubu. Jeho kůra je zvrásněna časem. Je to stoletý dub. A je nádherný. Přivoňte ke stránkám starých knih nebo se zhluboka nadechněte v monumentálních chodbách chrámů z minulého tisíciletí. Po zádech vám přeběhne mráz. To cítíte čas. Je krásný, viďte. Voní, stářím zraje jako dobré víno…

lidé, vím, že mě neposloucháte. Vím, že uháníte vpřed. Vím, že vám za to nestojím. Jsem hloupý. Jsem jediný. Jsem naivní děcko. Mám hloupé řeči a hloupý strach. Jsem snílek. Ale vy byste také mohli být snílci, dokonce hloupí snílci – to je ještě krásnější. Mohli byste se zastavit a rozhlédnout. Mohli byste si říci: „Stejně jednou zemřu. Tak kam se ženu?“ Mohli byste mi dát za pravdu, usmát se a bylo by nám pěkně. Není to zajímavý nápad? Nebudete nad tím alespoň chvíli přemýšlet? Třeba se při tom zastavíte, zasníte se a přinejmenším kdesi uvnitř se zasmějete. To stačí.

Ale abych vám řekl pravdu – společnost vnímám jako uspěchanou. Jako že si nic nevychutnává, že žije jen jaksi z povinnosti. Že tu tak nějak prostě je, ale není k ničemu dobrá. A proto jsem ji vnímat přestal. Sedím doma pod stromem, dívám se, jak plují mraky po obloze a večer vylezu na vysoký kámen, abych viděl zapadat slunce. Lehávám v měkkém objetí mechu a v uších mi zní šumění potoku. Jsme tu dva – já a příroda. A vlastně ještě čas. A ještě někdo, ale o té vám nepovím. Našli byste jí a zkazili. Nasadili byste jí hodinky, aby měla svůj čas stále u sebe – to abyste jí popohnali. Ne, ne, nemyslete si, mně nic neseberete. Já vás totiž nevnímám.

Hvězdy

 

Hvězdy

 

Vždycky jsem rád pozoroval hvězdy. Zaklonil hlavu, ztišil se a v duchu počítal to nekonečné množství světýlek, až jsem z té nesmírné hloubky dostával závrať. Je to už však dávno, co jsem naposledy v noci vyšel ven a nechal se unášet tajemnou silou vesmíru. Městské nebe není tak krásné, hvězdy se zde tolik neukazují, ztrácejí se ve světelné mlze.

A já poslední dobou městský člověk byl. Propadl jsem jeho ruchu, a doslova se nechal požírat nástrahami velkoměsta.

Život se mi zrychlil. Práce, schůzky, jednání, burzy, večírky a hlavně prachy, prachy a prachy. A v tom shonu mi proklouzával život mezi rukama, aniž bych se pokusil tu nekončící smršť zastavit. Nevnímal jsem, jak mi přibývá věk, nevnímal jsem sebe.

Jenže události, které mě v poslední době potkaly, natolik změnily můj život, až mám skoro strach o tom mluvit. Ale je to silnější než já. Už si to nemohu nechávat jenom pro sebe. Proto píši tento text, snad někoho osloví.

Moje krize začala před dvěmi lety. Přišel jsem o lukrativní zaměstnání a svou životní prohru řešil alkoholem. Zpočátku sem tam sklenkou, až z toho byla postupně denně celá láhev, i víc. Není divu, že se se mnou rozešla přítelkyně, která měla o životě úplně jiné představy.

Tím však mé problémy nekončily.  Se svými schopnostmi jsem si mohl sehnat kdykoliv další práci, myslel jsem si. Jenže ten proklatý alkohol mi ji vzal dříve, než jsem se stačil kdekoliv uchytit. Moje konto se postupně tenčilo, až jednoho dne jsem neměl na splátky svých úvěrů. A pak to šlo se mnou z kopce. Rychlý sešup dolů. Jako na toboganu.

Zdálo se to jak zlý sen, když jednoho letního dne navštívil můj domov exekutor.

To pak sedíte, nevěříte svým očím a přicházíte o vše, co jste celý život budovali a schraňovali.  Zbydou vám jen výčitky a smutné oči pro pláč.

A tak jsem se ocitl na ulici. Podotýkám, že vlastní vinou, to moc dobře vím. Život pro mne ztratil smysl. Přišel jsem o vše. Stal se ze mě žebrák.

S tím jsem se nedovedl smířit. Za pár vyžebraných usmolených kaček jsem si kupoval kořalku, nebo jsem slejval zbytky z odhozených lahví a pomalu a jistě jsem upadal do zapomnění. Lidé se mě stranili. Není divu, musel jsem hrozně páchnout. Nemyl jsem se snad půl roku. Spadnul jsem na samotné dno, peklo by proti tomu byl život v pětihvězdičkovém hotelu.

Deprese mi byly denním společníkem. Já, tak ceněný muž jsem takhle dopadl. Nenašel jsem jinou možnost, než se svým životem definitivně skoncovat. Neměl jsem už sílu žít dál.

Rozhodl jsem se skočit z mostu. Aspoň naposledy v životě vzlétnout. Když už se to mělo stát, tak se mi do toho nechtělo v naší metropoli. Jako malý jsem jezdil na Orlík.  Vždy mě tam fascinoval Žďákovský most. Když už mám zemřít, tak jedině tam, říkal jsem si.

Z vyžebraných peněz, jak potupné, jsem si vydělal na autobus a na nějaké to pití k tomu, a vydal se na cestu. Opřený o sedačku jsem si v paměti promítal celý svůj život, ale od mého úmyslu mě to nezviklalo. Byl jsem pevně rozhodnutý.

Od zastávky jsem šel k mostu pár desítek minut pěšky. Přitom jsem upíjel z lahve na kuráž. Nebylo to na mně ale moc znát, již jsem byl na alkohol navyklý.

Když jsem dorazil na místo, byla již tma. Jedině dobře, alespoň to neuvidím. Mám totiž strach z výšky.

Pomalu jsem kráčel do středu mostu. A spolu se mnou kráčelo ticho. S hlavou skloněnou jsem jen pozoroval své špičky bot, jak se sunou vstříc mému osudu. Až někde uprostřed přehrady jsem zvedl hlavu. A vtom jsem ji spatřil. Mladou dívku s kloboučkem, sedící na okraji mostu za zábradlím. Bylo jasné, že se chystá skočit. Zdálo se mi to nespravedlivé, vždyť dnešní noc měla patřit mojí smrti! Jak se opovažuje brát mi můj tragicky slavnostní den? Tahle chvíle měla patřit přece mně!

Pak jsem si ji prohlédl lépe.

Byla tak mladá. Přinejmenším o dvacet let mladší, než já. Měla život teprve před sebou. To přece nemohla být pravda. Najednou jsem měl jediný cíl. Musím tu dívku zachránit!

Pomalu jsem se k ní přiblížil a ještě z bezpečné strany zábradlí na ni promluvil:

„Prosím tě, nedělej to. To nemá žádný význam.“

Mlčela.

„Jsi mladá. Tvého života je škoda. Jestli tě opustil nějaký kluk, proto snad nemá cenu si brát život.“

Stále mlčela.

„Ztracená láska za to nestojí.“

Teprve nyní promluvila. Hlas plul prostorem jak zářící zlatovlasá kometa. Tak nádherný hlas jsem jaktěživ neslyšel.

„Mě nikdo neopustil. Proto bych přece neskákala.“

„A proč to chceš tedy udělat? Co se stalo?“

„Už jste někdy zažil noci, kdy je vám tak špatně, že se vám otáčí žaludek, jako by se chtěl vyždímat, hlava vám třeští a vy nevíte, co s tím?“

„Kolikrát, ale to přece není důvod ke smrti?“

„Nemyslím z alkoholu. Jsem nemocná. Mám rakovinu. Chemoterapie nezabrala. Už nemám žádnou naději. Zbývají mi jen dny ukrutného trápení.“

Ladným pohybem sundala klobouk z hlavy. Spatřil jsem její hlavu bez vlasů.

„To neříkej, vždycky je přece nějaká šance.“

A v té chvíli jsem se zastyděl. Za svůj život, za svůj postoj, za svoji poničenou duši. Vždyť můj důvod ke smrti byl proti tomuto trapný. Přesto jsem pokračoval v rozhovoru, její smrt by byla přece tak zbytečná.

„Určitě máte příbuzné, které tím jistě zarmoutíte.“

„Táta nás opustil, když jsem byla malá a maminka zemřela před třemi roky. Také měla nádor.“

Ztichl jsem, co na to říci. Po pár vteřinách mlčení jsem zvolil jinou strategii.

„Co když nemáme právo si brát život?“

Neříkala nic.

„Věříte v něco podobného. Třeba v osud, nebo ve znovuzrození?“ tiše prohodila mezi svými pobledlými rty.

Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi o podobných věcech četl.

„Kdyby něco takového existovalo, třeba budu mít příští život lepší. A jestli nic není, tak aspoň ukončím tu ukrutnou bolest. Třeba má každá duše na nebi svou hvězdu, svou ochránkyni, kdoví.“

„Co když ne? Co když sebevrazi po smrti trpí ještě víc? Vždyť život je zázrak, dar, který si snad nikdo nemá právo brát.“

Na chvilku jsem zmlkl. Bylo mi ze sebe a svých slov zle. Kdyby tu ta dívka nebyla, na tohle bych nepomyslel. Jistě bych bez okolků skočil.

„Nemůžete vědět, co bude. A mně už je to všecko jedno. Kdybyste zažil mou bolest, jistě byste to pochopil.“

Naklonila se. A mně se zrychlil tep.

„Prosím tě nedělej to. Pojď se mnou. Nejsem žádný svatoušek, ale zkusím se o tebe postarat. I kdyby to mělo být jen pár dnů, přece stojí za to mít na prahu života přítele.“

Otočila hlavu. Všiml jsem si, jak jí teče slza po tváři. Protáhl jsem ruku skrz zábradlí a chtěl ji obejmout.

A pak se stalo něco hrozného. Byl to jen mžik. Odrazila se a letěla dolů. Tiše, ani nekřikla.

„Sakra, sakra, sakra!“ klel jsem, „to nemůže být pravda. To ne. Bože, jak jsi to mohl dopustit. Vždyť byla tak mladá.“

A vtom mi to došlo. Vždyť ta dívka mi zachránila život. Nebýt jí, tak bych dnes zemřel já. I když nepatřím mezi ortodoxně věřící, poklekl jsem a začal jsem se modlit.

„Odpusť, odpusť mi Bože, prosím.“

I přes zavřené oči jsem cítil, jak začínám brečet. Ne nad sebou, ale nad životem té dívky. Bylo mi jí tak líto.

„Prosím ať netrpí. Ať netrpí!“

Zachránila mi život, z celého srdce jsem si přál, aby byla šťastná.

Otevřel jsem oči. To co jsem uviděl, mě šokovalo. Muselo to tu být již dlouho, ale předtím jsem si toho v tom šeru nevšiml. Na zemi přede mnou byla již vyhaslá svíčka a pár suchých květin.  A uprostřed nich obrázek dívky. Přesně té dívky, která před mými zraky před chvílí skočila. Ona byla už dávno mrtvá. Přišla mě jen zastavit. Mráz projel celým mým tělem. Nezmohl jsem se na nic.

Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nádheru. Na nebi zářily miliony hvězd. Takovou krásu jsem dávno už neviděl. Tiše jsem to sledoval a do noci šeptal:

„Děkuji, děkuji, děkuji.“

Možná se mi to jen zdálo, ale v hluboké temné části vesmíru se najednou objevila nová hvězda. Věřil jsem, že patří té dívce. Dosáhla osvobození.  A já též.

Podřádky v hlavě

„Nerozeznám sen a realitu!“ křičím.

Verše beze slov mi zní v hlavě.

„Já nerozeznám sen a realitu!“

Netuším, kde právě jsem.

„Nevím, co je sen! Já nevidím hranice!“

Na chodník tiše dopadají dešťové kapky.

„Sen mě bolí stejně jako život!“

Po střeše hupká zrzavá veverka. Chce se schovat před tím mokrem.

„Kde je život?! Kde je sen?! Kde je moje sucho?!“

Ta báseň vážně nemá slova. Jen rytmus: Tam–ta tam–ta dam, tym–ty tym–ty bam…

 

Zas se probouzím do ticha. Asi je noc. Ještě pořád je noc. Postel vedle mě je prázdná. Se mnou je tu Samota. Samota se mnou, se sebou, s tebou, s sebou seberou Samotu… Je krásná. Díky ní mohu psát. Díky ní znám sám sebe.

 

„Máš rád má prsa?“

„Ano.“

„Líbí se ti?“

„Ano.“

„Chceš se jich dotknout?“

„Ano.“

„Jsou to ňadra.“

„Ano.“

„Chceš je políbit?“

„Ano.“

„Pomiluj je!“

„Ano.“

 

Ticho! Pst! Jen neporuš tu Samotu. Snad mě pohltila docela.

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

Pocity cizích lidí cítím na sobě. Asi dělám, co se dělat nesluší. Jenže v těch pocitech je tolik nenávisti! Lidé asi dělají, co se dělat nemá.

„Tuším, jak vypadá zlo.“

Je ošklivé. Vypadá jako starý člověk, který kdysi hodně nenáviděl. Nemá hlavu, jen oči.

„Ale nejsem si tím jistý, nikdy jsem ho neviděl.“

 

Lásko, nechci se bát. Jen nechci zůstat sám. Já se nebojím, jen se ptám: „Kolik nám zbývá času?“

Tik tak, tik tak…

„Vážně se nebojím.“

„Lásko?“

„Mám zdání, které klame.“

„Já mám klam, co se mi nezdá.“

„Miluji tě.“

„Jen nechci zůstat sám.“

„Vídám se v třetí osobě, víš?“

„Nechci se bát.“

„Samota je krásná.“

 

„Sex. Co je to?“

„Nevím.“

„Vášeň?“

„Nevím.“

„Droga?“

„Nevím.“

„Jen pud?“

„Nevím.“

„Tři písmena?“

„Nevím.“

„Je k tomu potřeba láska?“

„Nevím.“

„Pojď se milovat.“

 

Jedna ká ká – pár metrů čtverečních. Myšlenek je mnoho na to místo. Mám tam jedno zrcadlo. Když před ním stojím, nepoznávám se.

„Kdo to tam stojí?“

„Vídám se v třetí osobě, víš.“

„Nemám hlavu, jen oči.“

„Ale nikde tu není veverka, nevidím ani ňadra.“

„Cítím sám sebe umírat ve chvílích bez ní.“

Na chodník dopadají dešťové kapky.

„Ona to má ráda.“

Netuším, kde právě jsem.

„Kam zmizela ta veverka?

Ta báseň už má slova!

 

V hlavě paranoia

a v srdci bodá šíp.

I když v noci bdíš,

stejně nevidíš,

že v srdci paranoia

a v hlavě bodá šíp.

 

Ty nevíš jak to bolí!

Od svědomí rány.

Do nich život solí

a v hlavě bodá šíp.

 

A v duši paranoia.

Už nebude líp.

u šulina

cinkla, a čas se zaseknul ve drážce…

jedenáct – cinknuté brněnské poledne…

Omega vysílá zelené obrazce

a Čtyři mamlasi točí se po jedné

hubené pihaté školačce…

 

lýtka se (chtíčem… či dojetím?) zachvěla -

tak brzy dospělá, tak pozdě nevinná…

holubi koupou se verších Skácela…

kulička cinkla, a jako ta dívčina -

jako by nebyla – zmizela… 

V klášteře

Jednou se spolu dva mniši domluvili a opatovi, otci představenému kláštera, ukradli zlatý kříž. Ten kříž byl vskutku nádherný, lákavý, posázený drahými kameny a zavěšený na kožené šňůrce. A právě proto se svému nadřízenému, svému kapitánovi, svému otci nebo jak to říci, tito dva bratři – pacholci jedni – vloupali v noci do cely. Ne že by byl opat vězněný, cela se říká i prosté mnišské místnosti, kde mají klášteřané svůj klid na práci a modlení. Když mu, sprosťáci, vlezli do pokoje, byla všude hrozná tma, ani měsíc nesvítil. Notnou chvíli jim trvalo kříž na nočním stolku nahmatat a čmajznout.

Samozřejmě, že ráno na to otec přišel. Jako vždy se šli všichni mniši po dvojicích zpovídat ze svých hříchů do zpovědnice. Opat nařídil, že když se někdo přizná, druhý musí porušit zpovědní tajemství a tiše, aby Bůh nic neslyšel, mu to přijít pošeptat – on že už si na něj došlápne. Jeden z mnichů vždy klečel na stupátku pro hříšníky a druhý seděl za mřížkou – potom se vyměnili. Jenže ti dva uličníci se dali dohromady a přiznali se jen jeden druhému. Usoudili tedy, že se navzájem nenahlásí.

Opat byl rudý vzteky a okamžitě vyhlásil nové zpovídání. Zpovídali se podruhé a zase nic. Tu se otec představený skutečně naštval a řekl, že se budou zpovídat, dokud se někdo nepřizná a kříž nedonese. Do té doby že nedostanou najíst.

I zhrozili se mniši a začali na sebe ve zpovědnicích naléhat, jen naši dva uličníci byli klidní a pořád dokola se zpovídali.

 

„Tak co jsi provedl, bratře?“ zeptal se první mnich.

„Ale, ukradl jsem opatův kříž, bratře,“ odpověděl ten druhý.

„K čemu ti to bylo, bratře?“

„Je to bohatství, bratře.“

„A to se dělá, bratře?“ pokáral ho první.

„Já vím, nedělá,“ posmutněl druhý a sklopil kajícně hlavu.

„Dej si dvacet otčenášů.“

 

Potom se vyměnili.

„Tak co jsi provedl, bratře?“ zeptal se druhý mnich.

„Ale, ukradl jsem opatův kříž, bratře,“ odpověděl ten první.

„A k čemu ti to bylo, bratře?“

„Je to bohatství, bratře.“

„To se dělá, bratře?“ pokáral ho druhý.

„Já vím, nedělá,“ posmutněl první a sklopil kajícně hlavu.

„Dej si dvacet otčenášů.“

 

A tak to šlo pořád dokola, dokud jeden na otázku A k čemu ti to bylo, bratře? neodpověděl: „No jo, k čemu mi to bylo? Vždyť my tu žijeme navždy oddaní Bohu, v chudobě, najíst dostaneme a nic si koupit nemůžeme. K čemu nám to je?“

„No jo, máš pravdu bratře,“ zděsil se ten druhý. „Tak to musíme honem vrátit.“

 

A tak kříž vrátili opatovi, ten je vytahal za uši, řekl: „Ať už se to vícekráte nestane!“ a mniši dostali oběd. Život v klášteře dál běžel svým poklidným tempem a jestli někdo něco zase neukradl, tak běží až dodnes.

Literární pochod – podzim

Pozvánka na nedělní Literární pochod:

Rádi bychom Vás pozvali na nedělní literární pochod konaný 7.10.2018.
Jde se z Tupadel (okres mělník) do Želíz, kdokoliv může během cesty přečíst úryvek ze své nebo jakékoliv oblíbené knihy. Uvítáme i muzikanty.
Bližší informace k nedělnímu literárnímu pochodu:
Autobus jede z Nádraží Holešovice v 11:45 ( 500490 106). Sraz navrhuji v 11:30 na zastávce.
Případně se s ostatními sejdeme v 12:45 v Tupadlech, taktéž na autobusové zastávce, kde si nás vyzvedne náš průvodce, fotograf Vaclav Zýval.
Autobus zpět ze Želíz odjíždí v 17:24 a v 19:24
Jiří Pešaut

V zajetí spisovatele

Poslední dobou mi můj přítel připadal příliš vážný, málomluvný a dokonce bych byl přísahal, že v jeho očích vidím smutek. Což o to. Můj přítel Sherlock Holmes býval takový velmi často. Jenže jeho tvář byla vážná vždy jen z důvodů chladné profesionality. Ovšem teď… Teď vidím na té tvrdé profesionální masce lidské znaky. A upřímně řečeno, tohle mě děsilo. Jako lékař bych z tohoto měl mít radost, ale jako společník geniálního detektiva jsem dobře věděl, že emoce, city, lítost a podobné lidské záležitosti jsou záhubou pro práci mého přítele. A tak jsem se osmělil, nalil do pohárku trochu brandy a přímo pana Holmese oslovil:

„Milý příteli, nechci se vás dotknout, ale připadáte mi během posledních pár dnů poněkud jiný. Vaše energie, vaše neuvěřitelné soustředění jakožto i pronikavý intelekt, jsou jakoby zamlžené. Zkrátka nejste v obvyklé formě a upřímně řečeno i vaše úspěchy jsou cítit minulostí. O čemž svědčí poslední případ, který by se dal, promiňte mi tu troufalost, nazvat fiaskem.“

„Milý Watsone, život, který do mě dýchnul pan A.C.Doyle se stává nesnesitelným. Neumíte si představit jak těžké je vyrovnat se s absencí citů. Léta jsem naléhal na spisovatele, aby mě vybavil i lidskou stránkou, abych mohl plakat s obětí, či se s ní smát, když vše dopadlo dobře. Jenže pan Doyle byl neoblomný. Pil si své whisky v pánském klubu a nechal se obdivovat za to, jak geniálně mě vede od případu k případu. A aby alespoň trochu ulevil svému svědomí, nechal mě hrát na housle a experimentovat s kokainem. Jenže, milý příteli, dnes vidím, že můj otec a stvořitel mi tímto danajským darem jen ublížil. Ovšem největší muka mi způsobil, když mi zakázal jakýkoli vztah se ženou. Denně jsem ve snu navštěvoval A.C.Doyla a naléhal na něj, aby se prokrista smiloval a nechal mě vstoupit do vztahu se ženou. Marnost nad marnost. Vám pane Watsone dokonce přidělil manželku. Mne nechal citově strádat.“

Něčeho takového bych se u svého přítele nenadál. Byl to doslova šok. Sherlock Holmes, nekompromisní hledač důkazů, který se neštítil dokonce hanebně přislíbit sňatek jedné služce, jen aby mu prozradila podrobnosti, který opovrhoval vším, co jen vzdáleně připomínalo lásku, tak tentýž „studený čumák“ naříká nad citovou samotou. Dobré nebe…

Ale bylo mi Holmese líto a v jeho trápení jsem mu rozuměl. Naše kariéra byla beztak už u konce, neboť se proslýchalo, že A.C.Doyle ztratil trpělivost a prý v nejbližší době nechá Holmese společně se svým největším sokem dr.Moriartym, utopit v chladné řece švýcarských alp. A tak jsem chtěl dál naslouchat poněkud útrpným slovům svého přítele:

„Poslyšte Holmesi, a odkdy se datují vaše, no …no dejme tomu ty melancholické nálady?“

„Inu, Watsone sám si jistě dobře vzpomínáte na ten případ paní Daltonové, jež byla obětí krutých hříček a bolestivého týrání svého manžela. Ujal jsem se toho případu nic zlého netuše, když tu najednou jsem v srdci ucítil něco, co pan Doyle zřejmě jen z rozmaru, či v opilosti u mě dopustil. Ta žena, milý Watsone, byla velmi krásná a přitažlivá. Napřed jsme mezi sebou jen korespondovali. Ale i v psaných slovech jsem ucítil zvláštní kouzlo oné paní Daltonové. Mezitím se zřejmě A.C.Doyle vyspal z alkoholového opojení a celý případ roztrhal a hodil do kamen. Jenže Watsone! Můj spisovatel, kterému vlastně vděčím za život, celou tu záležitost podcenil. Nemohl nikterak ovlivnit to, co mi z tohoto případu zbylo. Něco se stalo, něco s čím nikdo nepočítal. Doyle zuřil, přepisoval, posílal mě na ty nejneuvěřitelnější případy, ale jak jste sám ráčil povědět, vše skončilo fiaskem. Melancholie napadla moji duši jako mor. Na nic jsem se nesoustředil, všechno odbýval. V hlavě a v srdci jsem měl jen paní Daltonovou. Zoufalý Doyle nemohl nic dělat a tak se opíjel čím dál víc a já jsem jednoho dne paní Daltonovou navštívil. Neumíte si Watsone představit krásnější ženu. Její půvab mě dokonale odzbrojil a já najednou zapomněl všechny ty mé slavné dedukční metody. A když přišly na řadu i doteky, roztával jsem jak z jara Temže. Watsone! Kdybyste viděl ten její úsměv, upřímné oči, slyšel její hlas, její vyřčená slova, stejně jako ta nevyřčená, byl by jste v úžasu oněměl. A takové krásné chvíle, takové souznění duší, to vše mi Doyle dlouhá léta odepíral, jen proto aby sám těžil z neohroženého londýnského hrdiny. Když jsem po těch nádherných chvílích už musel odjet, v duchu jsem proklínal Artura Doyla. Nenáviděl jsem ho za to, jak krutě mně vlastní. Za to, že sám mi nikdy do duše nevložil něco tak krásného a že naopak dělal všechno pro to, abych se nedejbože sám o něčem nedozvěděl.“

Inu, byl jsem ohromen. Takové zpovědi bych se u Holmese nikdy nenadál. Měl jsem nutkavý pocit, že musím stůj co stůj svému příteli pomoci. Až se nakonec v mé hlavě zrodil plán. A.C.Doyle už měl Holmese doslova plné zuby, neboť jeho rebelie se už nedala zvládnout a tak Holmese nasadil na poslední případ. V závěrečné scéně se Holmes s Moriartym zřítí ze skal A oba tonou v řece…

Sir Artur Conan Doyle odložil tužku a otevřel s úlevou láhev whisky. Pan Holmes si odvádí paní Daltonovou do horské chaty, kde spolu tráví šťastné chvíle. A já? Ještě než jsem dopadl do mrazivé řeky místo svého přítele, hřál mě pocit, že i já dokážu být hrdinou a že i já jsem dokázal vzdorovat nekompromisnímu peru spisovatele.