Když prší, tak louže roste

Když prší, tak louže roste,

polibky múzy honí kola.

Když prší, tak louže roste

a slyšíc kola kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Múza teď slintá na mé tváře,

na márách nese tetě Báře

vodní kola.

Vidouc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

 

Slintavě štká štvavá lůza,

polibky na tvář tiskne múza,

sliny se na tváři mění v pláč,

slzy v déšť, co tvoří kola,

spatříc to, pak kdosi zvolá:

Když prší, tak louže roste.

Jaký význam má pro muj život literatura

Aristoteles před mnoha a mnoha lety řekl, že neexistují hloupé otázky, jen hloupé odpovědi. My však jeho tezi postupem času vyvrátili a nejen že jsme dokázali, že existují hloupé otázky, my zjistili, že jsou i otázky úplně nesmyslné, blbé a jak se říká: bez hlavy a paty.

Dovolte mi tedy výrok poupravit. Na hloupé otázky existují chytré odpovědi a těm se pak říká vtip. Ale mnohem častější, snad z pouhé pomsty (znovu sáhnu k lidovým rčením: jak ty ke mně, tak já k tobě, nebo třeba oko za oko, zub za zub), jsou ty hloupé. Také je zkrátka a dobře možné: Na blbého blbostí a rozum v apatice nekoupíš.

Doufám, že jsem vás svým sáhodlouhým úvodem uvedl do problému dostatečně a tady teď máte mou odpověď.

 

Snad jste již něco slyšeli o brýlích nahoty, mají i spoustu jiných názvů, podstatné však je, že přes ně vidíte různé lidi různě nahé. Kupříkladu nějaká žena si koupí brýle na svalovce, ale chce je vidět jen bez trička, maximálně v trenýrkách, ne nahaté. Jiná zas ráda dočista vysvlečené gantlemany s šedivými skráněmi, muži mají brýle na brunetky, blondýnky, ženy středního věku, zkrátka na cokoliv si vzpomenete.

Ach ano, už víte. Byl jsem dosti mladý, když se objevily na trhu – ty brýle myslím. A všichni, skoro všichni si je koupili. Tak byla odstartována éra dějin nazývána občas velké odcizení, ztráta soukromí a podobně. Já si uvědomil všechny následky této hrozby, sebral jsem rozum do hrsti a vydal se do boje proti brýlím. Ono si řeknete, že vláda měla zakročit a podobně, ale světě div se! Vždyť brýle rozpumpovaly ekonomiku celého světa, začínalo to tu vypadat jako v ráji (Nutno dodat, že bez soukromí. Nikdy jste nevěděli, kdo vás pozoruje nejrůzněji vysvlečeného a to vskutku nebylo příjemné.). Avšak, jak už to u takových bojovníků za různá práva bývá, ani  já nebyl bez vinny. Zdárně jsem dosáhl kýženého výsledku, a to zákazu prodeje i užívání svlékacích brýlí, příkazu zničení všech existujících a tak dále – takzvaný článek osmnáct občas přezdívaný hanbatá vyhláška, však vy víte. No, jenže v poslední den prodeje jsem vlétl do obchodu.

„Brýle, prosím,“ uhodil jsem spěšně na prodavačku.

„Jaké?“

„Na ženy. Prosím vás, spěchám! Už mám být v práci.“

„Na úzkoprsé nebo naopak? Na mladé či ve středním věku? Na štíhlé nebo…“

„Na všechny!“ vyhrkl jsem. „Hlavně mi už, proboha, nějaké dejte.“

Podala mi jedny takové s tlustými skly, modrými, vcelku úzkými, obroučkami a abych tak řekl celkem obyčejné a nudné okuláry. Ihned jsem si je nasadil a… A fungovalo to! Zíral jsem na slečnu za pultem jako u vytržení. Musím říci, že zřejmě dosti nevybraně a s otevřenou pusou. Žena se však brzy dovtípila a stydlivě si zakryla rukama oblasti ňader a klína. „Nezírejte na mne tak, člověče, máte snad být v práci!“ vykřikla pohoršeně. Náhodnému kolemjdoucímu by se to mohlo zdát drobet nesmyslné, příliš upjaté, možná by si řekl: Heleme se, zas nějaká feministka. Ale já to chápal. Zastyděl jsem se, začervenal a otočil se.

„Děkuji, nashledanou,“ vyhrkl jsem a otočil se na dívku. Brýle jsem si přitom rychle popostrčil nahoru na čelo.

„Nashle!“ odsekla dosti nezdvořile a nazlobeně.

Brýle jsem si nechal na očích a snažil se působit přirozeně. Ale, pánové, zkuste vypadat přirozeně, když procházíte světem plným nahých žen. Doma jsem ty brýle uschoval do plechovky od cukru a jelikož jsem byl tím, kdo veškeré rozbroje zpunktoval, nikdo je u mě nehledal. Od ostatních vlastníků se tu a tam musely vymáhat dokonce i na policejních stanicích, jsou známy i případy, kdy došlo k mučení. Já tyto časy přežil v klidu a nenápadně. Všechny brýle byly zničeny, ekonomika zas upadla do ospalé letargie, po slavném vynálezu nezůstala jediná stopa. Tedy, jedna jediná ano. Mé brýle v plechovce od cukru. Víte, ono na tom není nic tak špatného, když se přes ně na svět dívá jen jediný zanedbatelný člověk a vše kromě něj plyne svým normálním tempem. V tu chvíli se z monstrózní ohavnosti stává spíše klukovská, snad až roztomilá lumpačinka. A tím spíše, když ten zanedbatelný člověk jsem já.

Dnes chodívám s knihou do parku, sedávám na lavičce a skrz vrcholky popsaných listů, dělaje, že čtu, se s brýlemi na nose dívám na krásné slečny uprostřed záplavy barevných květů. Skráně mi pomalu šedivějí a jako každému staršímu muži se kniha s brýlemi staly mou nedílnou součástí. Za sladkého nicnedělání ze skrýše knihy zažívám extatická dobrodružství mládí a magického kouzla žen. Jen knihu čtu po všechna ta léta stejnou – na osahaných deskách stojí nápis: La Dolce Vita.

Tak takový význam má pro můj život literatura. Je mi skrýší před stářím a všedností.

Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech

Kdesi stojí jeden dům, jen jeden, a kolem nic. Ten dům má asi dvě stě sedmdesát tři pater, v každém patře čtrnáct kanceláří, v každé kanceláři dva novináře, jenže to není tak docela pravda. V každém patře je totiž jedna z kanceláří věnována jen jednomu člověku a to redaktorovi denního tisku. V každém sedmém patře k tomu sídlí redaktor týdeníku a úplně nahoře, v posledním patře, bydlí majitel a zakladatel tohoto prapodivného domu opředený pověstmi a záhadami. Pokračovat ve čtení „Dům o dvou stech sedmdesáti třech patrech“

Pozvánka na vyhlášení literární soutěže Talent Pro ART

Slavnostní vyhlášení soutěže proběhne 2.4.2019 v kavárně Montmartre v zadním salonku od 18:00.

Adresa:

Caffé Montmartre                                                                                                                        Řatězová 7                                                                                                                                      Praha 1 Staré Město

Zrcadlo

Zrcadlo! Bože, fuj! Jak v něm je vidět čas! Přibývá vrásek a všechno plandá den ode dne víc a víc. Vlasů je čím dál tím méně, zato chlupů přibývá – na nohou, na rukou, na břiše, v podpaždí, na prsou, na krku, dokonce i vousy raší. U chlapců znamenají vousy mládí, u žen ten čas, kdy… Fuj! Radši nemyslet. Raději zapomenout.

Proč vůbec stoupá žena před zrcadlo? Jen trýzeň a palčivá muka z toho! Jen bolest a strach. A proč před něj leze obnažena? Proč pláče nad časem a ztracenými dny? Raději rozbít je, to chladné sklo, raději zničit a nevidět!

Fuj! Fuj a hanba mi!

Ale… střepy přinášejí štěstí.

Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)

V mrazech je práce v cementárně velmi těžká. Muži se jako stíny toulají továrnou a snaží se schovat hlavy do kapucí, ruce hlouběji do rukávů, nebo sem tam si poskočit, aby jim tepleji bylo. Jen reflexní vesty a barevné helmy rýsují jejich postavy, jinak by se šedí okolních budov splývali. Vzduch ztěžkl mrazem. Špatně se dýchá. Pachy spáleného oleje, technického benzínu nebo starého mokrého cementu divoce útočí na čichové buňky. V koutcích očí a úst se usazuje led, který se snaží unavení muži rozpustit pomocí cigarety během krátké pauzy na kávu. Pokračovat ve čtení „Muži z cementárny (název příběhu od J. N.)“

Strom

 

Paprsky vycházejícího slunečního kotouče se hřejivě a jemně dotýkají mladé mužské tváře, jež se jim nastavuje v ústrety. Vysoký mladý muž hubené postavy se jimi nechává pohltit. Jeho bílý plášť vlaje ve větru, který přináší slanou vůni moře. Větrné proudy najednou mění směr a do nosu se probourává odér zaschlé krve, moči a dezinfekčního aroma. Toto náhlé přerušení probudí mladého muže ze snění a vtáhne do drsné reality.  Jeho hnědé oči pohlédnou směrem do nastávajícího vyrušení. V hangáru leží velký počet zraněných vojáků. S obrazem přicházejí i zvuky leteckých motorů, sténání, žádosti o pomoc, modlení. Na lodi je mnoho lidí potřebujících akutní medicínskou pomoc. Pokračovat ve čtení „Strom“

Dobrousek

 

V osm hodin! Pane bože! V osm hodin!

Víte, já mám mámu – takovou tu mámu, která vás nutí jít brzy spát a brzy vstávat a vůbec si neuvědomuje, že člověku by spíše prospělo být večer chvíli vzhůru a ráno si trošku přispat. To by se hned celý den dal lépe snést a přežít bez úhony.

Například jednou takhle přijdu domů a ona na mě rovnou spustí: „Oči máš červený jako králík!“ Pokračovat ve čtení „Dobrousek“

Nenahraditelná ztráta

Probudilo ji zvonění telefonu. Podívala se na mobil, bylo půl šesté a volal jí kolega. Jedním pohybem shodila na zem knížku, která ležela vedle ní na posteli.

„Co se děje tak ráno?“ byla její rozespalá reakce do telefonu. Zastrčila si za ucho pramen zrzavých vlasů, které měla téměř v puse. Měla bych se nechat zase ostříhat, pomyslela si.

„Za deset minut tě vyzvednu doma, máme tu případ, který by tě mohl zajímat.“ Pokračovat ve čtení „Nenahraditelná ztráta“

Vítejte v Gatesvill

Byl sychravý podzimní pátek a čekal jsem, až ve škole zazvoní konec výuky a děti se rozprchnou ze školy na podzimní prázdniny a já si sbalím úkoly mých žáků a vyrazím domů pro svojí přítelkyni, abychom mohli odjet z města na chatu. Zbývalo posledních deset minut z hodiny literatury a já už pouze přemýšlel nad příběhem, který chci psát. Už půl roku jsem se přemlouval k tomu, abych začal psát první řádky mé knihy, jenomže, se všemi úkoly mých žáků jsem na to neměl čas, a tak jsme se Scarlet rozhodli odjet za odpočinkem na chatu uprostřed hor. Pokračovat ve čtení „Vítejte v Gatesvill“